Vše začalo dnes ráno, když jsme se na nádraží sešli v prachbídném počtu – Ferda, Bylinka, Lubor, Dorka a moje maličkost. Neustále jsme doufali v příchod někoho dalšího, ale marně. Velká ručička nádražních hodin spadla na 3 a to znamenalo, že nám zbývají pouze tři minuty na koupi lístků a nástup do vlaku, a tak se i stalo. Zuřivý motorák nezkrotně uháněl směr Teplice nad Metují a Adršpach, kde byla naše konečná. Skály byly překryty bílou peřinou jako v nějaké pohádce a my postupovali do jejich nitra. Míjeli jsme Pískovnu, Babiččinu lenošku, Homoli cukru a zastavili se až u skalní kaple, kde jsme téměř mlčky četli jména objetí skal. Lubor se bez kamarádů nenudil – měl přece Ferdu, na kterého neustále dorážel (tedy on dorážel na všechny, ale Ferda přistoupil téměř bez výhradně na jeho hru). Nikdo nevěděl odkud přilétne nová hruda nebo kde bude sražen do závěje. Bylinka všechno fotil a já měl s sebou slečnu (bohužel jen čtyřnohou), tudíž jsme měli všichni co dělat (kromě balancování na uježděných schodech a kochání se překrásným okolím). Vydrápali jsme se na několik kopců, zdrkotali nespočet schodů, minuli Velký a Malý vodopád (ledopád) a stanuli jsme uprostřed jezírka (naštěstí touto dobou vypuštěného). Přístav zel prázdnotou a dvě pramice se líně povalovaly na břehu. V duchu jsem si představoval ten rachot návštěvníků, který vládne zdejším skalám v létě a užíval si klidu a míru (teda jen do té doby než Luborova hruda zabrzdila o moji hlavu). Konec snění a pokračovat přes jezírko až na začátek Vlčí rokle, kde odbila 12. hodina a nás čekal oběd. Za nedlouho byly batohy vyprázdněny (až na ten Luborův – rodiče asi vykoupili cukrárnu), žaludky naplněny a my mohli pokračovat v průchodu Vlčí rokle, která byla snad rušnější než „Václavák“. Vrchlabští trempíci zde měli jakousi akcičku, a tak jsme jich zde potkali snad na 80 kousků. A že to byli kousci v pravém slova smyslu. Ve zněti trempíků a běžkařů jsme se promotali až k ledopádu, který stál opravdu za shlédnutí. Pomalu se naše kroky blížili k Ozvěně a někdo začal mluvit o pomyslné třešničce na dortu – výstup na skalní hrad Střmen. A nezůstalo jen u slov. Za chvíli jsme se již drápali po 300 zledovatělých schodech k vrcholu. A myslím, že to stálo opravdu za to. Výhled na zasněžené vrcholy skal s pokroucenými borovicemi byl jedinečný. Cesta dolů už nebyla tak úžasná, ale přežili jsme a opět stanuli na pevné zemi. Pár smutných pohledů směrem ke skalnímu městu a už jsme mířili do Teplic nad Metují na vlak. Na nádraží nám zbyl čas na „vydrancování“ nápojového automatu a pak už nezbývalo než nasednout do vlaku a uhánět domů – ale co to? Vlak se rozjel na opačnou stranu – všem nám ztuhli úsměvy, jen průvodčí, který nám cvakal jízdenku se šibalsky pousmál. Věděl proč – jen nás přesouvali na jinou kolej a po chvíli manévrování se vlak rozjel správným směrem. No a to je vlastně konec. V Náchodě jsem dal Luborovým rodičům radu, ať jej doma rovnou celého pověsí do sušárny a vydal se domů, kde si vařím čaj, zapínám počítač a znova si přehrávám útržky toho filmu...

Gingo