V klidu a pohodě procházím lesem kochaje se krásou, zcela pohlcen atmosférou lesa jak se v dnešní době už tak moc nestává. Když tu spatřím pobíhat po nedaleké louce skupinu bláznů ve spodním prádle. V tuto roční dobu a chladného počasí se závany ledového větru je to situace značně neobvyklá. Za nějakou dobu se ti dotyční sice ustrojili, ale jejich další chování nepřesvědčilo o zdravém rozumu. Na jakýsi signál se řadí do dlouhatánské řady, proti nim se postavili další, v maskáčích - asi ošetřovatelé. A za malou chvíli honí po lese slepicím podobné ptáky, což se jim celkem daří (asi jsou nemocní ptačí chřipkou neb vůbec neběhají – ti ptáci). Později je mordují, zbavují peří a sirové pojídají. Pobíhají po lese a přinášejí nejrůznější kusy dřev, jiní ryjí v lese, že by divočáci záviděli, další patlají nějaké barvy na kusy bílého plátna, někdo náruživě mačká tlačítko zvonku (kam se asi chce dozvonit?), druzí koukají na blikající žárovku náruživěji než na Velkého bratra. Na jiném místě se škrabou brambory i jiná zelenina (kupodivu zcela normální běžná činnost) a vaří. Teď je to jasné – to co žvýkali nebylo sirové maso, ale sušenky.
Naštěstí přijíždí Gig a tak mizíme ve skalách. Tady je jak ostatně vždy krásně. Jak hojivý balzám po předcházejících traumatizujících zážitcích.