Dospělí lidé sice o tom
nevědí a nepamatují se již na to, ale každý pořádný chlapec a téměř každé
děvče, kteří žijí ve velkém městě, vědí, že jsou někdy večery, kdy je v ulicích
všechno tak nějak podivně tajuplné až strašidelné a kdy vzduch přímo sálá
nějakým neznámým dobrodružstvím.
Nad mořem střech a
stříšek se zelená večerní nebe, v oknech se rozsvěcují světla, vzduch voní,
ulicemi spěchají neznámí lidé, všude je plno tajemných stínů a lampy mění
soumrak ve večerní tmu.
I na vesnicích a na
samotách jsou někdy večery plné kouzla, ale večery v městech očarují mysl
každého hocha, který má v těle jen trochu pravé chlapecké krve.
Jirka Rymáň jí měl v těle
snad až příliš mnoho a jedině v tom můžeme hledat pravou příčinu jeho
nerozvážného činu, ke kterému se odhodlal v jednom z těchto tajemných,
vzrušených podvečerů.
Až do dnešního dne –
vlastně večera – o Jirkovi Rymáňovi téměř nikdo nevěděl. Byl bezvýznamnou
postavičkou mezi hochy Druhé strany. Už o dvě ulice dále jeho jméno nikdo
neznal. Měl jen několik kamarádů. Ve škole žádného.
Teprve dnešního dne se
proslavil. Jeho čin uvolnil vodopád událostí, které by se byly sběhly
pravděpodobně docela jinak, nebýt jeho – anebo o kterých by se alespoň Druhá
strana nikdy nedozvěděla – a bez něho by ovšem nevznikla ani tato kniha.
Už řadu dní se něco dělo,
něco podivného a znepokojivého.
V ulicích uvnitř Druhé
strany byl sice zdánlivý klid a ticho – vypadalo to, jako kdyby v této městské
čtvrti snad ani chlapci nežili.
Ale tam, kde Druhá strana
hraničila Rozdělovací třídou se Stínadly, tam bylo boží dopuštění. Velké i malé
hloučky chlapců celé hodiny zde i v přilehlých ulicích vzrušeně rokovaly;
chlapci křičeli, zlobně hrozili směrem ke Stínadlům, běhali odvážně až k Rozdělovací
třídě – a zase jako vlna odrážená v příboji se hnali zpět od hranic do
postranních ulic, hlouběji do své Druhé strany.
Tak prchali pokaždé, když
z úzkých uliček stínadelských, které ústily naproti do Rozdělovací třídy,
vyrazila některá zvlášť útočná tlupa rvavých chlapců ze Stínadel a přeběhla
troufale přes koleje Rozdělovací třídy až na Druhou stranu. Zde pak rozdávala
rány, prudké a bezohledné, kam se dalo a každému, kdo včas neutekl; zde šířila
paniku a hrůzu. A zase zmizela zpět přes Rozdělovací třídu do hlubin Stínadel.
Stínadla! Tajuplná,
nebezpečná čtvrť, do které se teď už zase po několik týdnů neodvážil ani jeden
chlapec z Druhé strany. Čtvrť propletená křivolakými uličkami s nesčetnými
schůdky a zábradlíčky, uličkami škrábajícími se vzhůru do kopců a zase řítícími
se jako do hlubiny, plná průchodů s nezbádanými tajemnými zákoutími a záhadnými
dvorečky za zdmi domů.
A v tomto bludišti žijí
spousty hochů, kteří jsou docela jiní než hoši z kterékoli jiné čtvrti města.
Uzavření do sebe, nepřátelští vůči každému chlapci, který zde nebydlí a sem
nepatří.
Dlouho byl pokoj. Téměř
rok. Od té doby, kdy v bahně stoky zrušeného svatojakubského kostela ve
Stínadlech navždy zmizel hlavolam „ježek v kleci“, talisman a symbol všeho, co
hochy ze Stínadel spojovalo ve velikou organizaci Vontů.
Když tehdy Vontové
ztratili tento svůj talisman, zvláštní kovovou hříčku, která měla tak ponurou
historii, ztratili zájem o vše vontské.
Jejich mocná organizace,
ovládající celá Stínadla, nahlodaná navíc dočasnou nesvorností, se tehdy
rozpadla v několika hodinách jako stavba z karet a Vontové přestali být
nebezpečím pro hochy z ostatních čtvrtí.
Ustaly jejich výpady do
sousedních částí města, ba i do Stínadel se mohli ostatní hoši beztrestně
odvážit. Ta tam byla moc Vontů i jejich útočnost!
Až zase teď!
Za tichých večerů byla
slyšet ze Stínadel docela zřetelně válečná píseň Vontů, píseň beze slov, nápěv
nahánějící hrůzu, o kterém se myslelo, že již nikdy nezazní. A teď dokonce
Vontové začínají zase své výpady, stávají se výbojnými a smělými.
Něco se tam děje! Něco se
tam děje!
A Jiří Rymáň, bezvýznamný
chlapec z Druhé strany, podrážděný tajemným kouzlem večera, se rozhodl, že se
tam odváží, aby zjistil co!
Soumrak ještě nedosáhl
svého vrcholu. Na železničních závorách v Tovární ulici sice již rozžehli
výstražné světlo a také první plynové lampy se rozsvítily, ale tma ještě
nebyla.
Několik malých chlapců a
děvčat si stále ještě hrálo u hromady kamení na nezastavěném prostranství vedle
trati.
V oknech vysokých
zakouřených činžáků, obrácených k trati, se teprve tu a tam objevovalo světlo.
Před vraty jednoho z nich
seděli starší chlapci v montérkách a společně četli roztrhaný sešit jakési
dobrodružné četby.
,,Pak se rozduněly koleje
a za několik vteřin přisupěl večerní nákladní vlak. Za těžkou lokomotivou se
kymácely a řinčely vagóny nejrůznějších typů.
Učňové přestali číst a
sešit byl uložen v náprsní kapse jednoho z nich. Malí hoši a děvčata skončili
hru. Všichni se dívali na obvyklé večerní divadlo, na nákladní vlak.
Vlak odsupěl a zmizel i s
červeným světlem na posledním vagóně v houstnoucím šeru mezi dělnickými domy.
Jen oblaka dýmu zůstala, dýmu zvláštního pachu, jaký dovede chrlit jen
lokomotiva. Závory se zvedly.
Na to čekal Jirka Rymáň.
Přeběhl koleje a vnořit se do Tovární čtvrti, aby se odtud dostal snáze do
Stínadel. Na této hranici nehrozí takové nebezpečí jako na Rozdělovací třídě,
kde jsou ustavičně pohraniční boje.
Kouzlo večera účinkovalo.
Šero roztahovalo své závoje z každého zákoutí a vrat. Na tišších místech bylo
slyšet vontskou píseň, kterou sem zanášel vítr.
Jirka Rymáň vpadl do
Stínadel z opatrnosti tak, aby byl blízko Rozdělovací třídy, kdyby se něco
stalo.
Srdce se mu prudce
rozbušilo, když se octl na půdě této pověstné čtvrti. Mistrně se vyhnul
několika hloučkům Vontů, ale napadlo ho, že se takto nic nedoví a že to bude
těžký úkol. Již pouhé vědomí, že se odvážil toho, čeho se neodvážil žádný jiný
Druhostraník, snad ani Rychlé šípy ne, ho však naplňovalo uspokojením. V těch
okamžicích stoupala hvězda jeho proslulosti neuvěřitelnou rychlostí. Neznámý
Jiří Rymáň, aniž o tom sám věděl, začínal dráhu chlapíka všeobecně známého,
hocha, o kterém bude Druhá strana mnoho a dlouho hovořit.
Bušení srdce a praménky
potu na jeho čele a spáncích však nezavinila tato proměna, o které neměl ani
tušení. Bylo to něco jiného, hmatatelnějšího.
Jiří Rymáň zpozoroval za
sebou několik Vontů! Jdou rychle a týmž směrem, kterým se ubírá on. Je to jen
náhoda? Nebo snad poznali, že není jedním z nich a že je vlastně vyzvědač?
Nekřičeli, ba ani
nemluvili, ale jejich mlčenlivost byla výhrůžnější než cokoli jiného. Jiří
Rymáň se chvilkami neznatelně otočil a vždycky se mu zdálo, že jich je stále
víc a více.
Kouzlo večera pominulo,
jako když utne. Rymáň už necítil vůni vzduchu, ani nevnímal podivnost a
strašidelnost večera. Najednou měl až po krk celé tajemnosti. Ó – proč jen sem
chodil? Co ho to jenom napadlo! Kéž by byl už doma nebo alespoň v některé z klidných
bezpečných ulic Druhé strany!
Další pohled dozadu
rozhojnil Rymáňovi potůčky na čele, protože zjistil, že vzdálenost mezi ním a
Vonty se zmenšila téměř na polovinu.
Přidal do kroku, ale
současně se snažil jít co nejlhostejněji, aby neprozradil, že má strach. Byla
to pekelná zkouška a Rymáň si umiňoval, že si doma přišije na rukáv bobříka
odvahy za tohle dnešní dobrodružství. Dostane-li se ovšem kdy domů, u Jóviše!
V rychlé chůzi, která
byla už spíše během nebo aspoň klusem, zabočil za roh domu a úzkou uličkou
uviděl v dálce Rozdělovací třídu.
Snad by ji ani nepoznal,
kdyby tam právě neprojela tramvaj! Ano, je to Rozdělovací třída, je! Tam za ní
je bezpečí, svoboda, klid!
Rymáňovi se až zatmělo
před očima radostí. Nevydržel už předstírat pokojnou, bezstarostnou chůzi. Jako
děsem štvaný vyrazil rychlým během kupředu.
Bohužel nebyl sám!!
Skoro v témž okamžiku se
rozběhla za ním i tlupa Vontů; teď nebyla tak zticha jako předtím. Pekelný
hvizd píšťaly se rozječel houstnoucí tmou a mezi dupotem mnoha párů nohou se za
Rymáňem ozývalo volání a křik.
Z boční ulice sem
přibíhalo několik Vontů. Hrůza dodala však Rymáňovým nohám křídla, a tak
proklouzl kolem ústí této uličky dříve, než sem doběhli. Připojili se k hlavní
tlupě. Spíše to vycítil, než viděl.
Bylo zle, bylo zle!
Poplašný signál píšťal ječel tmou, pronikal až do morku kostí. Rymáň byl
zpocený, jako by spadl do vody, a přece mu bylo zima a mrazilo ho v zádech.
Snad ještě nikdy neběžel tak rychle jako dnes. A pořád měl dojem, že má nohy
jako ze železa a že se téměř ani nepohybuje.
Z další boční uličky se
vyrojilo několik nových Vontů. Pochopili situaci teprve za několik vteřin,
protože ve večerním šeru do několika posledních metrů nepoznali, kdo sem běží a
k čemu vybízí signál píšťaly.
Rymáň sběhl z chodníku do
jízdní dráhy a dva první Vontové se k němu rozběhli s napřaženýma rukama. Už
pochopili! „Chyťte ho! Chyťte ho! Je to špión! Není ze Stínadel! Držte ho!!!“
Děs dodal Rymáňovi nejen
rychlost do nohou, ale i sílu jeho pažím.
Štvanec se mocně ohnal
proti prvnímu Vontovi, který se na něho řítil, a srazil ho k zemi. Vont podivně
hekl pod nárazem a pak vykřikl vzteklou nadávku. Druhý byl opatrnější, využil
Rymáňova zpomalení v běhu, zaviněného nárazem, a chytil chlapce za kabát.
„Ne – ne!“ vykřikl
zoufale Rymáň. V hrůze jeho ústa pronesla mimoděk myšlenku, která v tom šíleném
úprku mu jako jediná a hlavní přišla na mysl: NE – NE – nechytat mě za kabát!
Vont se však posměšně
ušklíbl a vzkřikl: „Já ti dám NE!“ Současně druhou, volnou rukou udeřil Rymáně
naplocho dozadu do krku. Rymáň učinil pod tímto úderem neočekávaný pohyb a
vyškubl se Vontovi. Nohy ochotně a poslušně našly hned zase rovnováhu, hrůza do
nich nalila novou rychlost a Rymáň pádil dál, jen dál, k Rozdělovací třídě, své
záchraně.
Už slyšel i křik hochů z
Druhé strany, už je dokonce i viděl. Stačí proběhnout snad jen dvacet metrů, a
bude na Rozdělovací třídě! Jaké štěstí, že zde, v ústí stínadelské uličky,
nestojí žádný Vont. Rymáň dobíhá poslední metr, tady už je nároží, hranice a
Rozdělovací třída – „Pomoc! Pomoc!“ neudržel se jíž Rymáň hrůzou a rozkřikl se
na hochy z Druhé strany, stojící za kolejemi. Dokonce tam viděl i několik hochů
ze své třídy.
„Pomoc! Jsou mi v
patách!“ křičel jako smyslů zbavený. Další křik mu odumřel v hrdle, když viděl,
jak hoši na Druhé straně prchají před ním hlouběji dovnitř čtvrti jako před
nějakým malomocným, místo aby mu pomohli tím, že by mu vyběhli naproti aspoň ke
kolejím!
Ale kdo by se odvážil
vyběhnout proti Vontům?
„Jsem Rymáň! Jsem váš!
Jsem z Druhé strany Pomoc! Pomoc!“ vykřikl ještě jednou. Vzápětí se však
zapotácel na křivém kameni v dlažbě u kolejnic – a tu již cítil na krku, na
ramenou i na pažích železné stisky Vontů. Čísi ruka, veliká a horká, mu zacpala
ústa, která se snažila do poslední chvíle volat o pomoc.
Hoši z Druhé strany se
blížili z bezpečné hloubi své ulice zpátky k Rozdělovací třídě. Viděli už jen,
jak se Jiří Rymáň prudce, ale marně vzpírá tlupě Vontů a jak ho Vontové táhnou
uličkou kamsi do hlubin Stínadel. Vydrželi všichni dívat se na tento výjev tak
dlouho, až Vontové s nebohým Rymáněm zmizeli ve tmě. Pak se rozběhli do ulic
Druhé strany a všude letěla od úst k ústům zpráva:
„Vontové ze Stínadel
unesli právě Jirku Rymáně!“
Hoši, kteří viděli
Rymáňův zápas, vyprávěli vše v hloučcích znovu a znovu. Přicházeli noví a noví
posluchači, kteří v mrazivém vzrušení chtěli zprávu vyslechnout. Chlapci,
kteří Rymáně znali, říkali: „Bydlel v Černošínské ulici!“ – „Chodil s námi do
školy!“
Mluvili o něm v minulém
čase, jako kdyby ho už nebylo, jako kdyby se s ním již nikdy neměli setkat.
A v téže chvíli, kdy Jiří
Rymáň zápasil na kolejích Rozdělovací třídy o svou svobodu a kdy jeho jméno už
letělo v ulicích Druhé strany od úst k ústům, zahajovali hoši Rychlých šípů v
této čtvrti města svou klubovní schůzku.
„Zahajuju 417. schůzku
Rychlých šípů!“ pravil vážně Mirek Dušín a usedl za stůl. S ním zároveň usedli
i ostatní hoši tohoto chlapeckého klubu, Jarka Metelka, který byl zapisovatelem,
Jindra Hojer, Červenáček s nezbytnou červenou čapkou na hlavě a Rychlonožka.
V útulné klubovně, která
toho již tolik viděla a slyšela, nastalo chvíli ticho, Mirek se pohroužil očima
do svých poznámek, v kterých měl – jako vždy – pečlivě sestavený program
schůzky, a ostatní mlčeli. Dnes se nikdo nesmál, nikdo nehovořil, ba ani
Rychlonožka nepronášel své vtipy, kterými jindy neskrblil. Každý věděl, o čem
Mirek bude hovořit, a přece čekali na jeho první slova jako na něco spásného.
Podivné věci se děly v
poslední době. Stínadla, ta tajuplná a obávaná čtvrť, do které se neodvážil jít
odtud, z Druhé strany, žádný chlapec, byla v pohybu!
Uplynul již téměř rok od
té doby, kdy Rychlé šípy prožily svá nejúžasnější dobrodružství ve Stínadlech s
nepřátelskými Vonty při pátrání po podivném hlavolamu mrtvého Jana Tleskače.
Již uběhl rok od smrti Mažňákova otce a od rozpadu vontské organizace, kterou
tvořili drsní a věčně vyhrožující, nebezpeční chlapci ze Stínadel.
Tradice Vontů a celé
jejich zřízení, po léta udržované, i s jejich tajemnými obřady, slavnostmi a
zákony, to vše zmizelo, rozbilo se, bylo znesvěceno a odvrženo tehdy v onen
ponurý večer, kdy při volbě nového Velkého Vonta zmizel navždy v odpadové stoce
svatojakubského kostela talisman Stínadelských, ježek v kleci.
Rok trval pak zoufalý
zmatek ve Stínadlech, rozklad a nezájem Vontů. Až teď zase…!
„Kamarádi, Rychlé šípy,“
zahovořil Mirek Dušín, upíraje své velké jasné oči na hochy, „máme dnes na
programu jednání o tom, co nás před rokem tak vzrušovalo a co se dnes opět
hlásí k životu: o Stínadlech a o jejich Vontech!
Hovořili jsme zde o tom
všem už několikrát, když začaly přicházet zprávy, že se ve Stínadlech znovu
něco děje. Prozatím to nebylo nic tak zvláštního, aby nás to muselo přivést z
rovnováhy! Ale dnes mám novou zprávu! Je to taková zpráva, že mi ji snad ani
nebudete věřit! A ta zvěst mi vnukla nápad, který vám dnes chci přednést.“
„Ven s tím!“ vykřikl
vášnivě Rychlonožka. „Je to na nás moc dlouhé povídání!“
Mirek se jen usmál a řekl
záhadně: „Budeš si muset zvykat na ještě větší trpělivost, Rychlonožko!“ Pak
ztlumil hlas tak, že mluvil skoro šeptem, a hoši se museli nad stolem naklonit
až k němu, aby ho dobře slyšeli.
„Poslouchejte dobře!“
začat Mirek zase. „Je to zatím ještě tajné a nikdo to neví. Aspoň tady na Druhé
straně ne. A kdo to ví, ten to nepoví!
Můj tatínek se zná velmi
dobře s nějakým pánem, který má občas co dělat ve Stínadlech. Ten pán prý tam
kdesi viděl v několika výkladních skříních různých obchodů nápis asi tohoto
znění:
Zánovní motorku dám tomu,
kdo mi zaopatří nalezený hlavolam, zvaný ježek v kleci. Bližší zde v obchodě.“
Mirkova slova působila na
hochy jako elektrická rána.
„Cože?“ vybuchli všichni
současně.
„Ježek v kleci že by se
znovu nalezl?“
„Tleskačův hlavolam,
který ztratil Mažňákův otec, když prchal před Vonty do podzemí?“
„Jak je to možné? Kde
je?“
„A kdo se to po něm tak
pídí, že za něj ochotně dá i motorku?“
První kloudnou myšlenku v
tom zmatku otázek pronesl Jarka Metelka:
„Jestli je to pravda,“
řekl rozvážně, „pak by to znamenalo, že
je pro svět zachráněn
Tleskačův úžasný vynález, létající kolo, jehož plán se v hlavolamu skrýval!“
„Ano,“ přikývl Mirek na
souhlas. „Je mi to jasné. Někdo ve Stínadlech má tedy možná opět v rukou
Tleskačův hlavolam, pachtí se marně s vyjmutím ježka z jeho těsné klece – a
netuší, že ježek je rozšroubovatelný, dutý, a uvnitř že je plán věci, která
znamená revoluci v dopravě.“
„Ale pak je přímo naší
povinností zmocnit se ježka v kleci stůj co stůj dřív, než jeho tajemství
objeví někdo nepovolaný a bude ho chtít nezaslouženě využít pro sebe!“ vybuchl
Jindra.
„Jistě!“ přisvědčil
znepokojeně Mirek, „ale jen, pro všechno na světě, tiše! Jen tiše! I stěny
můžou mít uši!“
„Anebo aspoň kovové
trubky, když ne uši!“ pravil Červenáček a všichni si přitom vzpomněli, jak
tehdy před rokem jejich tajné a důležité rozhovory odposlouchávalo jednoduchým
zařízením – kovovou trubkou, kterou jim z opuštěné zahrady prorazilo celou zdí
až do klubovny – slídivé Bratrstvo Kočičí pracky.
Mirek chtěl právě ještě
cosi říct, ale na schodech se ozval dusot mnoha párů běžících nohou; byl stále
silnější, až zaduněl za dveřmi klubovny – a vtom již na ně někdo silně zabušil.
Hoši na sebe překvapeně
pohlédli a Rychlonožka kousavě prohodil:
„Nedá se zrovna říct, že
by ta návštěva měla dobré způsoby! Takhle se klepá do koberců, a ne na dveře!“
Červenáček šel otevřít.
Do klubovny vpadl rozrušený Milan Zetek, a za ním na chodbě zůstalo stát
několik dalších hochů. Netroufali si jít dále. Milan Zetek byl ze sousedství a
byl již několikrát v klubovně Rychlých šípů.
„Co se děje? Co se děje?
Vždyť jsi nám málem vyrazil dveře!“ zvolal Jarka Metelka.
Milan Zetek ze sebe
vychrlil: „Rychle! Proboha rychle! Jirku Rymáně odtáhli Vontové do Stínadel!
Jenom vy ho můžete zachránit!
Jenom vy mu můžete
pomoct!“ Zastavil se v řeči a s vyděšeným pohledem zíral na Rychlé šípy.
„Kdo to je, ten Jirka
Rymáň?“ vzpomínal marně Mirek. „Už jsem to jméno někdy slyšel!“
Červenáček mu pomohl:
„Bydlí někde u dráhy. A byl taky před rokem čtenářem našeho TAM-TAMU, byl na
lince D.“
„A jak se mohlo stát, že
ho odtáhli?“ zeptal se Jindra. „Copak se Vontové dostali až sem?“
Milan Zetek stručně
vylíčil to, co slyšel vyprávět. Rymáň prý už byl na kolejích, zakopl a Vontové
ho chytili. Volal o pomoc, vzpíral se, rval se s Vonty, ale nebylo to nic platné.
„Začíná to pěkně!“
povzdechl si Mirek. Ale rázně vstal a zavelel;
„Tak hoši, do toho! Do
toho! Okolnosti jsou silnější než my. Vypadá to, že ani tentokrát nám nedovolí
stát stranou!“
„A my ani nechceme stát
stranou!“ dodal vášnivě Jarka. „Pomáhat slabým, kterým se děje příkoří, to je
přece starým zákonem našeho klubu!!“
To již byli všichni
připravení k odchodu. Neřekli si to ani, a přece všichni věděli, že se musí
pokusit Jirkovi Rymáňovi nějak pomoct.
Červenáček zhasl a zamkl
klubovnu. Cizí hoši seběhli zatím již tiše ven, protože paní správcová dole
vykřikovala něco o umytých schodech a o chlapcích, kteří tu ani nebydlí, a
toulají se po domě. Jen Milan Zetek šel dolů hrdě s Rychlými šípy.
Před domem, ve kterém
měly Rychlé šípy klubovnu, stál už houfec chlapců a cestou se k nim přidávali
další a další Druhostraníci.
Byla již úplná tma, ale
na ulicích Druhé strany bylo živo, snad ani jeden chlapec a děvče nebyli dnes
doma. Hloučky živě rokovaly o událostech posledních hodin. Jméno Jiřího Rymáně
se stalo známým i tomu nejmenšímu a nejvzdálenějšímu chlapci.
Zatímco Jindra,
Červenáček a Rychlonožka mezi sebou celkem bezstarostně hovořili, Mirek s
Jarkou se snažili najít nějaký plán, jak Rymáňovi pomoct. V hluku a šumu ulice
se však nemohli dobře soustředit.
Také ustavičné volání pozdravů z hloučků hochů
a děvčat je vytrhovalo z úvah. Zde na Druhé straně, kde Rychlé šípy většina
hochů a děvčat osobně znala (i když ony neznaly a ani nemohly znát je), nebyly
Rychlé šípy takové vzácné osobnosti, jakými byly pro ty, kteří je znali jen ze
zadních stránek časopisu pro mládež. Přesto měly Rychlé šípy obdiv a úctu
převážné většiny všech nedospělých obyvatel Druhé strany. Proto také teď to
volání a pozdravy na každém kroku.
Všichni hoši a děvčata
Druhé strany si vážili toho, že Rychlé šípy mezi nimi žijí, nijak se nad ně
nepovyšují, a pyšnili se, že jim pomáhají alespoň tím, jak úzkostlivě
zachovávají tajemství jejich bydlišť a skutečných jmen vůči každému cizímu
zájemci. Jen hrstka špatných a závistivých potměšilců žárlila na dobrou a
slavnou pověst Rychlých šípů a očerňovala je, pomlouvala, překrucovala různé události
a snažila se strhnout pozornost Druhé strany na sebe. Každý je však už znal a
prohlédl jejich nízké počínání, jako už dobře znal a prohlédl Bratrstvo Kočičí
pracky.
Čím více se Rychlé šípy
blížily k Rozdělovací třídě, tím bylo na ulicích živěji. Stále víc a více byl
až sem slyšet temný křik a volání; pohraniční boje byly zřejmě v plném proudu.
Několik ulic před
Rozdělovací třídou se přidružil k Rychlým šípům hlouček chlapců. Nejstarší z
nich promluvil:
„To je dost, že už jdete!
My jsme v koncích! Byli jsme už třikrát za kolejemi, dokonce jsme pronikli
několik kroků do Stínadel, ale hnali nás, že jsme nestačili utíkat!. Bylo nás
devět. Samí kluci jako hromy! A byli jsme biti! Vláďu Prokše museli chlapci
dokonce dovést domů, jak byl zřízený. Je to nějak horké!“
Každý z hochů tohoto
hloučku začal pak líčit své osobní zážitky a činy z bojů. Někteří byli dokonce
z těch, kteří podnikli odvážný výpad do Stínadel. Jejich tváře byly opuchlé a
poškrábané.
Za řeči došly Rychlé šípy
až k Rozdělovací třídě. Když projíždějící tramvaj zakryla výhled ze stínadelské
uličky sem do ulice, ústící do Rozdělovací třídy, zahnuly rychlým během zároveň
s tramvají do vrat jednoho z domů uprostřed bloku činžáků na Rozdělovací třídě.
Zde v tichu a přítmí
vyndal Mirek z kapsy malou krabičku. Něco v ní zašramotilo. Každý z Rychlých
šípů věděl, co to je.
„Máš?“ otázal se Jarka
Metelka.
„I pro mne?“ připojil Červenáček
se šelmovským úsměvem. „Tenkrát pro mne nebyl!“ Připomněl trapnou událost z
loňského roku, kdy Mirek Dušín rozděloval mezi Rychlé šípy žluté špendlíky,
odznak Vontů, pod jejichž ochranou měly tehdy poprvé vniknout do Stínadel. Pro
Červenáčka tenkrát Mirek úmyslně špendlík neměl, protože v Červenáčkově
počínání tehdy bylo něco nevysvětlitelného, že ho Mirek chtě nechtě musel
považovat za zrádce klubu, a nemohl ho tedy zasvětit do pátrání ve Stínadlech.
Všichni se teď pousmáli
při té Červenáčkově narážce, ačkoli nikomu příliš do smíchu nebylo.
„Mám!“ pravil Mirek. „Pro
všechny dnes mám! I pro tebe, Červenáčku!“
Otevřel krabičku a
každému z chlapců dal po jednom žlutém špendlíku, aby si jej zapíchl do klopy
kabátu.
Rychlonožkovi špendlík
upadl na zem. Tak se mu chvěly ruce vzrušením z toho, co mělo přijít.
Nebylo snadné jít do
Stínadel!
Když jela tramvaj s
vlečným vozem, vykročili hoši Rychlých šípů z průjezdu a běželi s ní po
Rozdělovací třídě až k další stínadelské uličce, která ústila do Rozdělovací
třídy.
Zde, v jejím ústí, nebyli
Vontové jako v ulici, kterou byl unesen Jirka Rymáň. To proto, že proti ústí
této stínadelské uličky nebyla žádná ulice Druhé strany. Na druhém chodníku se
jen nepřetržitě táhly domy Rozdělovací třídy.
„Jdeme každý zvlášť!“
dával Mirek tlumeně poslední pokyny, „ale držíme se pohromadě. Jestli se něco
semele, jdeme si na pomoc jen tehdy, kdybychom na Vonty nestačili. Bude-li jich
přesila, ponecháme se raději vzájemně osudu. Nemá smysl, abychom do něčeho
spadli všichni, když se aspoň někdo z nás může zachránit. Ten taky může aspoň
trochu pomoct, podat třeba zprávu do Druhé strany, nebo se pokusí jít po našich
stopách.“
Při těchto radách vnikly
Rychlé šípy do stínadelské uličky. Všem se zase rozbušilo srdce vzrušením jako
vždycky, když se sem dostávali při pátrání po Tleskačově hlavolamu. Jak se tu
zdálo být již dávno!
Podivný zápach úzkých
uliček, který nebylo cítit nikde jinde než tady, je zase obklopil. Blikavé
lampy matně osvětlovaly vždy jen malý okruh dlažby a zdi domů. Vše ostatní
tonulo ve tmě a ve strašidelných stínech, Odkudsi ze tmy stínadelského
vnitrozemí až sem doléhala válečná píseň Vontů. Nebylo možné ubránit se
tísnivému pocitu při jejích tónech. A každým krokem se jí přibližovali.
Rychlé šípy teď už
potkávaly ojedinělé Vonty. Při každém takovém setkání se snažily neukazovat
příliš své obličeje, zde neznámé, a proto podezřelé.
Mirek se obyčejně
zastavil u nějakého spoře osvětleného výkladu, předstíraje, že ho v něm cosi
zaujalo. Tak měl možnost odvrátit svou tvář od přicházejícího Vonta. Jindra
Hojer ho v tom napodoboval.
Červenáček raději zase
vždy zaskočil za vrata nějakého domu a čekal, až Vont přejde. Rychlonožka držel
v ruce kapesník, a jakmile nějaký Vont šel proti němu, začal si utírat nos,
přičemž si zakryl skoro celý obličej.
Čím hlouběji se dostávali
hoši do Stínadel, tím větší byl ruch v jejich uličkách. Mezi dospělými lidmi,
vracejícími se z kanceláří, dílen a krámů, se rojily hloučky Vontů stále
hojněji. A všichni jako by byli nějak podráždění, tak to alespoň na Rychlé šípy
působilo. Tam, kde hlouček Vontů vedl debatu, byla to debata hlasitá a rozčilená.
A kde tlupa Vontů šla, hnala se tak rychle, jako kdyby spěchala za nějakým
důležitým cílem.
V jedné uličce předběhla
Rychlé šípy asi dvacetičlenná smečka Vontů, která křičela:
„Všichni do Myší pasti!
Všichni do Myší pasti! Bude tam schůze!“ Nikdo z běžících si Rychlých šípů
nevšímal. Mirek již před delší chvílí zanechal svého otáčení do výkladních
skříní a Rychlonožka už nedával kapesník k nosu, aby si zakryl tvář. Byli už
dále od hranice, kterou tvořila Rozdělovací třída. Nikdo z Vontů zde již nepředpokládal,
že by mohl někdo z Druhé strany mít takovou odvahu vniknout až sem.
Rychlé šípy se stáhly k
sobě a Mirek zašeptal: „Slyšeli jste? Táhnou do Myší pasti!“
„Půjdeme za nimi!“ téměř
vykřikl Jarka Metelka. Mirek měl však obavy, aby to nebylo příliš daleko.
„Škoda že nemáme plán
Stínadel,“ litoval. Stejně však by jim nebyl příliš platný, protože převážná
část stínadelských ulic měla v mluvě Vontů docela jiná jména. Ve Stínadlech
navíc bylo plno různých míst, která nazvali Vontové po svém, ačkoli ve
skutečnosti ani na plánech, ani na tabulkách je neoznačovalo žádné jméno.
Tlupa běžících Vontů se
zatím již ztrácela v polotmě špatně osvětlené uličky a její křik zanikal kdesi
v jejím záhybu.
„Za nimi!“ usykl Mirek
odhodlaně a dal se v běh. Ostatní nemusel pobízet. Všichni se rozběhli za ním.
„Byli jsme už kdysi na
zasedání Vontské rady, proč bychom nemohli být dnes na nějaké jejich schůzi!“
ušklíbl se Jindra Hojer.
Běželi tak rychle, že za
chvíli Vonty skoro doháněli. Že si jich Vontové zprvu ani nevšimli, jim dodalo
odvahy.
Cestou se k Vontům
přidávali noví a noví, až nakonec to byl již celý zástup, který kamsi táhl za
ohlušujícího hvizdu i zpěvu válečné písně beze slov.
Zástup tak dovedl Rychlé
šípy až na jakési kruhové náměstíčko, jež k jejich údivu mělo jen jeden
příchod. Tím byla ulička, kterou sem zástup vtrhl. Jinak byl celý obvod
náměstíčka jedinou řadou domů, nikde nepřerušenou.
„Opravdu! Pěkná Myší
past!“ zahuhlal znepokojeně Rychlonožka.
„Jeden vchod sem, ale
cesta zpátky žádná! Nelíbí se mi to!“
„Tiše! Když jsme už
jednou tady, nedá se nic dělat!“ zašeptal Mirek. „Však se nějak zpátky
dostaneme! Držme se zde u té uličky, kterou jsme sem přišli! Ať máme blízko k
východu, kdyby se něco stalo!“
Jak moudré bylo to
opatření, se ukázalo později.
Na náměstíčku již byla
spousta Vontů a křiku zde bylo k nepopsání.
Uprostřed prostoru byla
jakási ohrádka, asi kašna. Rychlé šípy to nemohly dosti dobře rozeznat.
Na tuto zídku nebo
ohrádku se najednou vyšvihl jeden z Vontů, začal mávat rukama a cosi volat.
Zpočátku mu nebylo ani slovo rozumět, protože křik shromážděných Vontů byl
příliš silný. Když však i zadní řady postřehly, že začíná mluvit, ztichly, a
pak již zachytili jeho slova i hoši Rychlých šípů.
Teď také již bezpečně
poznali, že zídka, na které Vont stál, je skutečně okrajem kašny, naplněné
vodou. Vzadu za ním ze středu kašny se tyčila jakási kamenná postava, z jejíchž
úst proudila do kašny voda.
„…slavná doba Stínadel se
vrací!“ hřímal tam Vont. „Zase nastoupíme cestu svých předchůdců, zase oživíme
staré vontské zvyky, pravidla a řády. Probrali jsme se z celoročního nezájmu,
kdy si dělala každá ulice co chtěla, a přitom se dohromady nedělalo nic!
Jsme na prahu nových
velkých událostí. Je na nás, abychom uměli jejich spád řídit tak, aby se nám
nevymkly z rukou – a hlavně, abychom v nich hlavní úlohu hráli my, Dabinelovi
přívrženci!“
Po těchto slovech se
celou Myší pastí ozval souhlasný a nadšený křik a potlesk, ve kterém jen stěží
bylo ještě možné zaslechnout další řečníkovu větu: „Jen Dabinel nás může
úspěšně vést! Nikdo jiný než Dabinel!“
Nadšená vřava se
stupňovala a měnila se ve výhrůžný zpěv. Rychlé šípy už znaly ten chmurný
nápěv. Byla to válečná píseň Vontů.
Teprve po jejím
bezeslovném dozpívání se Vont na kašně opět ujal slova. „Víte jistě všichni, oč
jde. Naše vítězství nebude úplné, dokud nebudeme mít v ruce odznak vontské
moci, Tleskačův hlavolam! Dabinel si získal už hodně ulic! Jde s námi celý
Červenokohoutí plácek, Podzemní ulička, V červotočích, Krysařská ulice, Na
zábradlí – a právě dnes večer se jedná se zástupci Dlouhých schodů a s ulicí Na
majáku! Snad zrovna v tuhle chvíli se smlouvy s nimi podepisují a my jsme o
tyhle ulice silnější!
Dovedete si představit,
kolik ulic by k nám přistoupilo, kdyby byl ježek v kleci v našich rukou? Už jen
proto ho musíme dostat! Ano, musíme! Nevíme sice, kde je, nemáme taky ani
záruku, že se vůbec nalezl, ale všichni jste slyšeli ty pověsti o jeho objevení
– a já věřím, že je na těch řečech něco pravdy! A proto dávám návrh, aby…“
Vont na kašně už svoji
řeč nemohl dokončit.
Někde za zády Rychlých
šípů, v uličce, která sem ústila, se ozval křik. Rychlé šípy jej slyšely nejasně
už dřív, ale nevěnovaly mu pozornost, tak je zaujala řeč Vonta na kašně!
Hluk a křik však sílily,
a právě když řečnící Vont chtěl proslovit svůj návrh (zřejmě asi návrh, jak
objevit odznak Velkého Vontství, ježka v kleci), vtrhlo uličkou do Myší pastí
asi patnáct či dvacet Vontů.
Uprostřed nich byl
chlapec v bílé košili a v krátkých kalhotách; vzpouzel se a silnýma nohama se
úporně opíral o dlažbu. Měli s ním velkou práci, zápasil o každý krok. Smýkali
jím, kroutili mu ruce vzad a občas mu někdo uštědřil políček.
Rychlým šípům, které tak
horovaly pro právo, slušnost a rytířskost, se až srdce sevřelo při pohledu na
surové zacházení Vontů s tím slušně vypadajícím chlapcem.
„Podívejte se – nějaký
zajatec!“ zašeptal Jarka.
„Ale ne – ne!“ zmateně
chrlil ze sebe Červenáček. „Je to Rymáň. Jiří Rymáň od nás! Dobře ho znám!
Vždyť byl čtenářem našeho TAM-TAMU!“
Přicházející Vontové
zatím odvlekli Rymáně téměř před Rychlé šípy. Mirek měl obavy, aby je Rymáň
nespatřil a ve své úzkosti je nějakým výkřikem neprozradil. Než však mohl Mirek
dát ostatním hochům znamení, aby se odvrátili tvářemi od zajatce, Rymáň je již
postřehl. Naštěstí se dovedl dobře ovládat a
byl tak prozíravý, že nedal ničím najevo, že Rychlé šípy zná. Jen na ně
významně pohlédl, trochu zakýval hlavou, a vzrušený, uštvaný výraz jeho obličeje
na chvíli povolil.
Do ticha, které se v Myší
pasti rozhostilo, když Vont na kašně přestal mluvit, vykřikl posměšně jeden z
příchozích, kteří Rymáně přivedli:
„Chytili jsme vyzvědače z
Druhé strany. Pěkně si hlídáte své ulice, Dabinelovci, jen co je pravda! To by
to dopadlo, kdybyste měli ovládat Stínadla vy!“
Po této výtce se v Myší
pasti strhla bouře hněvivých a výhrůžných výkřiků. Večerní vzduch se naplnil
rykem a hlomozem. Ze všech stran se sem vrhali ti, kteří ještě před několika
vteřinami poslouchali řečníka z kašny.
Rychlé šípy ještě
postřehly, jak řečník zatím seskočil ze zídky a rozrážel zástupy nejbližších
posluchačů, aby se dostal co nejdříve k vetřelcům, Zřejmě to byli Vontové z
nějakých jiných ulic, které nebyly onomu neznámému, vychvalovanému Dabinelovi
nakloněny.
Nastal nepopsatelný
zmatek a tlačenice. Cizí Vontové byli obklopeni Vonty z Myší pasti a první rány
začaly dopadat.
„Za Rymáněm! Za Rymáněm!“
vykřikl slabě Mirek. Skočil do Vontů a ostatní hoši jej následovali. Dostali se
k němu ještě poměrně snadno, protože byli blízko, Předstírali, že jsou
příslušníky Vontů z Myší pasti a že chtějí zajatce převzít od těch, kteří ho
přivedli.
Vzali Rymáně mezi sebe,
cloumali jím a křičeli na něj, aby Vontové nepostřehli, že ho chtějí zachránit.
Pak se tlak z Myší pasti
ještě zvýšil a hoši Rychlých šípů s Rymáněm i s Vonty kolem byli vytlačeni až
do uličky, kterou sem přišli.
Tlak byl chvílemi tak
silný, že nemohli udělat ani krok kupředu, ani se vůbec nějak pohybovat.
Jirka Rymáň vypadal již
klidněji; zřejmě na něho blahodárně působila přítomnost Rychlých šípů. Hrál
však své divadlo velmi dobře.
Osopoval se na Rychlé
šípy, rval se s nimi a ani mrknutím nedával najevo, že je zná. Potom tlak začal
povolovat. Ti, kteří byli na kraji uličky, jež sem ústila, začali ustupovat
ven; cizí Vontové si jejich prořídlými řadami proklestili cestu a dali se na
útěk. Rychlé šípy se pustily za nimi, přičemž mezi sebou stále držely Jirku
Rymáně. Běžel ochotně s nimi, stále předstíraje, že se jim chce vyrvat z rukou.
Několik Vontů se k nim přilepilo a chtělo si na zajatci také smlsnout, ale
Rychlé šípy manévrovaly tak obratně, že jen málokterá vontská ruka na Rymáně
dosáhla.
Zezadu z Myší pasti se
valil proud Vontů, v uličce se stísnil a zpomalil, ale Rychlé šípy a Rymáň byli
již z tlačenice venku a mizeli ve tmě za prchajícími cizími Vonty. Ti se
rozdělili na menší skupinky a každá běžela na jinou stranu do jiné ulice.
Také Rychlé šípy si
vyvolily jednu z uliček, do které se i s Rymáněm vrhly. Až dosud držely Rymáně
pořád za ruce, což jim vadilo při rychlém běhu. Proto jej zde nyní pustily a
předstíraly, že jim utekl.
Rymáň běžel stále asi dva
kroky před nimi. Všichni se snažili udržovat směr, který by je vyvedl ze Stínadel
ven, na Druhou stranu, ale zde, v těchto tmavých a zkroucených uličkách, to
bylo nesmírně obtížné.
Potkávali nové Vonty,
jednotlivě i v hloučcích, a skoro každý na ně volal: „Co se stalo v Myší
pasti?“
Rychlé šípy na tuto
otázku odpovídaly jen ledabyle v běhu: „Ale nadával tam někdo Dabinelovi!“
Vonty z Myší pasti
ztrácely Rychlé šípy pomalu ze své stopy.
Byly i s Jirkou Rymáněm
rychlejší a je těžko říct, zda tuto rychlost způsoboval strach nebo
trénovanější nohy!
V některých zvlášť
tmavých a osamělých zákoutích chlapci zpomalili tempo, aby si odpočinuli a
nabrali dechu. A okamžitě se zase rozběhli, jakmile se měli setkat s některými
z Vontů.
Už se zdálo, že bude cesta takto probíhat
poměrně klidně až k cíli, kterým měla být Rozdělovací třída. Bohužel Rychlé
šípy ztratily v křivolakých uličkách směr a dostávaly se stále hlouběji a hlouběji
do Stínadel.
„Tady jsme už dnes přece
jednou byli!“ říkal jen pořád Jindra Hojer na každém rohu nějaké uličky. A
skutečně – hoši se několikrát záhadnými oklikami ocitli na tomtéž místě.
Podivnou příhodu zažili
pak na jakýchsi pouličních schodech, kterými sbíhali kamsi dolů do hlubin
nových ulic a uliček. Po schodech proti nim stoupali tři malí Vontové. Jeden z
nich zoufale naříkal, prohledával malý notýsek, strčil jej do kapsy a opět
vytáhl.
Druzí dva, kteří šli s
ním, ho utěšovali. Rychlé šípy nerozuměly jejich slovům, ale podle domlouvavého
tónu poznaly, že jsou to slova útěchy.
„Těch se bát nemusíme!“
pravil šeptem Jarka Metelka. „Jsou jen tři a jsou menší než my. Zeptáme se
jich, co se tomu rozplakanému stalo!“
Zpomalili svůj běh ze
schodů, a když byli u nich, zastavili se a Mirek se zeptal:
„Co se stalo? Proč tak
naříkáš, člověče?“
Otázaný se na ně ani
nepodíval, jen mávl zoufale rukou. Ale Vont, který šel po jeho pravé straně,
pravil:
„Víte, on ztratil gingo –
a teď ho asi vyloučí!“
Po tomto podivném
vysvětlení, ze kterého Rychlé šípy nebyly ovšem ani trochu moudré, stoupali
Vontové dále po schodech.
Mirek by se byl rád
dověděl něco bližšího, ale netroufal si ptát se dál, aby nevzbudil pozornost
Vontů. Gingo! Zřejmě tady, v této části Stínadel, je to slovo a jeho význam
všeobecně známé. Mirek musel předstírat, že i oni vědí, co znamená a jaké je to
neštěstí, ztratit gingo!
Hoši sbíhali dále po
schodech, po jejichž obou stranách stály terasovité, strašidelně vypadající
domy, a ještě z dálky slyšeli stále slaběji Vontův usedavý pláč.
Schody končily v novém
bludišti domů. Bylo zde poměrně klidněji, v uličkách nebyli téměř lidé a také
aut zde jezdilo jen velmi málo. Chlapci se mezi sebou tiše rozhovořili.
„Nechtěl bych to už nikdy
zažít!“ pravil Jirka Rymáň. „Už nikdy nepůjdu do Stínadel, kdyby mi za to někdo
dával nevím co! Byla to hrůza, věřte mi to! Vedli mě jako na popravu.
Zachránili jste mě v poslední chvíli!“
„O záchraně ještě moc
nemluv!“ přerušil jeho řeč Jarka. „Ještě nejsme doma!“
A Mirek dodal: „A taky
ještě asi dlouho nebudeme! Mám takový pocit, že se tu jen pořád točíme nějak
dokola a že se na naši Druhou stranu vůbec nedostaneme!“
Rychlonožka se chystal
dodat nějakou svou moudrost, ale již se k tomu nedostal. V několika
následujících vteřinách se opět roztočil vír nových událostí takovou rychlostí,
že to hoši ani nestačili vnímat.
Z tmavého průjezdu domu,
kolem kterého v hlubokém stínu právě šli, se vztáhly čísi ruce – a nebyly jedny
– a jako chapadla popadly Jarku Metelku, který kráčel při zdi domu. Jarka byl
tak překvapený, že se vzmohl jen na slabý vzdech. Rozhodil paže, jak ztratil
rovnováhu, a pravou rukou se zachytil Mirka.
Mirek již pochopil, oč
jde, zatímco Rychlonožka na druhém kraji ještě vůbec nevěděl, že se děje něco
neobyčejného. Vzápětí se to však dozvěděl i on.
Z průjezdu vyběhlo prudce
několik postav – zřejmě Vontové – a již se rozvinul podivný tichý boj. Jarka se
vytrhl svírajícím chapadlům, zakopl o kohosi ležícího, ale hned se zvedl a dal
se do šíleného běhu ulicí za Rychlonožkou, Rymáněm a ještě kýmsi, koho ve tmě a
v rychlosti nepoznal. Několik Vontů vyběhlo z průjezdu současně s ním. Běžel s
nimi jako o závod. V temnotě ani nepostřehl, že nejsou všichni!
Mirek a Jindra uvízli v
drápech Vontů v průjezdě domu. Marně zápolili ve tmě s přesilou, která je tak
nečekaně přepadla. Asi pět Vontů je táhlo matně osvětleným průjezdem kamsi do
hloubi domu.
Mirek i Jindra se
vzpírali a Vontové se s nimi museli rvát o každý decimetr půdy. Zejména Mirek
házel svými vězniteli, jako by to byla pírka, ačkoli na něm Vontové doslova
viseli.
Až dosud se celý zápas
odehrával v ponurém tichu. Jen prudké oddychování Vontů i Mirka a Jindry spolu
se šoupáním botek na dlažbě průjezdu se mísilo se sykotem malé lampy. A teprve
nyní jeden z Vontů porušil ticho štiplavou poznámkou: „To bych řek, že se na
Druhou stranu nedostanete! Sem jde mnoho cest, ale zpátky žádná – cha cha chá,“
ušklíbl se přitom nevesele a Jindrovi při jeho slovech a při tom úšklebku až
mráz přejel po zádech.
Zato Mirek zuřil tajně
nad svou neopatrností, s kterou prve vypustil z úst slova „Druhá strana“, když
říkal hochům, že se domů hned tak nedostanou! Vontové, kteří byli náhodou v
průjezdě, to jistě zaslechli a byl konec!
Po několikaminutovém
zápolení dovlekli Vontové Mirka a Jindru do jakéhosi výklenku na konci
průjezdu. Oba nerovným zápasem tak vysílené, že byli rádi, když už se nemuseli
vzpírat a rvát.
„Tak tady teď počkáte!“
poručil jim jeden v Vontů, „až přijdou ostatní! Pak budete muset všechno
vyklopit, odkud jste a co jste tady slídili. Naši nejste, to víme! Bude vás
vyslýchat náčelník naší ulice.
Jestli vám můžeme radit,
řekněte mu všechno hned, nebo se vám povede ještě hůř!“
Byl to nějaký povídavý
chlapík a dělalo mu potěšení, že může na zajatce mluvit tak svrchu a hrozit
jim.
Uplivl si a začal zase
řečnit: „Však ona vám už přejde chuť tady slídit! Teď si hledejte ježka v
kleci, vy čmuchalové! Hledejte! Hledejte!“
„Proč bychom ho hledali!“
řekl Mirek, jak nejlhostejněji dovedl.
„Pokud víme, Tleskačův
hlavolam je navždy ztracený ve svatojakubské stoce…“ Chtěl tak žvanivého Vonta
vyprovokovat k nějaké rozprávce o hlavolamu, a tím se snad něco o něm dozvědět.
Vont se povýšeně ušklíbl.
„Pcháá – navždy ztracený!“ opakoval posměšně po Mirkovi. „Jak málo toho víte!
To jste tedy moc nevypátrali, hehehe! To věřím, to by se vám hodilo, aby byl
ježek v kleci navždy ztracený. A aby se už Vontové nikdy nezvedli – co? To
věřím!
Tak abys věděl,
chlapečku, ježek tady někde je, někde tady
běhá!“ Zatvářil se velmi
důležitě a tajemně a pokračoval: „A Vontská rada už taky je a čeká se jen na
volbu Velkého Vonta! A to se ví, kdo přinese ježka, ten Velkým Vontem bude!“
Mirek zapomněl při jeho
slovech na nebezpečí, které jemu a Jindrovi v zajetí Vontů hrozí. Chtěl jen z
Vonta dostat co nejvíce.
„Vidím, že tady ve
Stínadlech zastáváš nějaké velmi důležité místo, když víš tolik věcí!“ pravil
Vontovi, aby ho navnadil k ještě větší sdílnosti. „Přál bych ti, abys hlavolam
našel ty sám, a tak se stal Velkým Vontem!“
„No – možné je všechno,“
samolibě ukusoval Vont, „zrovna tady pátráme po jednom klukovi, který prý ještě
s někým ježka v kleci ze stoky vylovil. Napsal o tom celé doznání. A to právě
hledáme.“
Vzápětí po těchto slovech
se za povídavým strážcem objevilo několik jiných Vontů, uhnaných a udýchaných.
Zřejmě to byli ti, kteří předtím přepadli z průjezdu Rychlé šípy a hnali se pak
za Jarkou, Červenáčkem, Rychlonožkou a Jirkou Rymáněm. Mirek si mohl s
ulehčením sotva uvědomit, že s sebou nikoho z nich nevedou a že je tedy
nechytili, když se nejstarší z Vontů rozkřičel na mluvku:
„Snad jsi nemluvil o
Hačiříkovi? Přiznej se – žes o něm mluvil, viď?“ Vypadal vztekle a výhrůžně.
Strážce se zatvářil
poděšeně, ale než se vzmohl na nějakou odpověď, hartusil nejstarší Vont (zřejmě
náčelník ulice) na Mirka:
„O čem ti tady povídal?
Mluv! Mluv, nebo to z tebe vytlučeme!“
Odstrčil zděšeného
strážce a stoupl si výbojně před Mirka a Jindru.
Mirkovi nastala horká
chvilka. Co má říct? Má přivést povídavého strážce do nepříjemností za to, že
mu prozradil tolik cenného? Má prozradit, že nalezl stopu po ježkovi v kleci?
To není přece možné!
Bylo by to příliš
nebezpečné. Ale co tedy honem říct? Mozek mu horečně pracoval.
„Tak rychle, rychle!“ poroučel
Vont a jeho pravá ruka se významně rozpřáhla. Jindra se mimoděk přikrčil,
přestože chystaná rána nebyla určená jemu.
Pak se stalo něco
nečekaného. Mirek pronesl váhavě a velmi tiše, jakoby ve snu: „Vyhrožoval nám,
že až přijdeš, všechno ti budeme muset…“ Další slova již nedopověděl. Přivřel
pomalu oči, zapotácel se, opřel se o zeď výklenku a po ní se zvolna zhroutil na
zem, kde zůstal bez pohybu ležet.
„Mirku! Proboha, Mirku!“
vykřikl pronikavě Jindra a vrhl se k němu. „Co to děláš, Mirku!? Mirku, slyšíš
mě?“ Zatřásl Mirkem, vzal jeho hlavu jemně do svých dlaní. Mirkova hlava se
však zvrátila nazad a oči zůstaly zavřené. Jindra začal tiše vzlykat. Ještě
nikdy Mirka takhle neviděl. „Mirku!“ volal zoufale. „Mirečku, slyšíš? To jsem
já, Jindra, u tebe! Ozvi se přece! Otevři oči! Tolik tě prosím, Mirku! Tak
Mirku!“ Snad kámen by se byl ustrnul nad Jindrovým voláním. Ale Mirek ležel dál
bez pohnutí na špinavé dlažbě průjezdu a nejevil nejmenší známky života.
Vontové zaraženě
ustupovali z výklenku, sledováni ohlížejícím se náčelníkem. Zřejmě neměli čisté
svědomí. Což jestli ten chlapík tady na zemi náhle zemřel? Třeba na něho tak
silně působila jeho výhrůžka nebo při zápolení utrpěl nějaké vnitřní zranění! S
takovými věcmi není dobře si zahrávat! Jen pryč, pryč odtud, než tady budou
přistiženi s nehybným tělem ve výklenku!
Zoufalý Jindra si
uvědomil zmizení Vontů až tehdy, když uslyšel dusot jejich utíkajících nohou po
dlažbě průjezdu ven do tmavé ulice.
Vyběhl za nimi z výklenku
do průjezdu přesvědčit se, zda opravdu zmizeli. Ano – průjezd byl úplně prázdný
a jen plynová lampa syčela do strašidelného ticha.
„Jsou pryč?“ ozvalo se z
výklenku za Jindrou. Otočil se tam – a co viděl? Mirek stojí živý, svěží, s
očima otevřenýma a usmívá se?
Jindra se k němu radostně
rozletěl s rukama roztaženýma a pověsil se mu na krk.
„Nezlob se na mne,
Jindro,“ pravil Mirek, „že jsem tě tak polekal. Ale bylo to to jediné, co jsem
mohl udělat, abychom se jich zbavili. Musel jsem předstírat mdloby. Kdo ví, jak
dlouho by nás zde drželi – a jestli bychom se ještě dostali domů!“
Jindra si úlevou oddychl
a oba si v té chvíli znovu uvědomili velikost a krásu přátelství, které mezi
všemi chlapci Rychlých šípů panuje.
Kéž by takového
přátelství byli schopní všichni hoši a děvčata v podobných klubech! Kéž by si
dovedli vzájemně odpouštět své chyby, kéž by byli k sobě vždy vlídní, laskaví,
obětaví a upřímní! Pak se vydali na výzkumy do dvora, kam průjezd ústil.
„Jestli to půjde,“ mínil
Mirek, „přelezeme ve dvoře nějaké zdi a vyjdeme jiným domem. Třeba náš průchod
hlídají a mohlo by to s námi znovu špatně dopadnout, kdyby Vontové viděli, že
mi nic není!“
Vešli do dvora, který
nebyl příliš velký a končil jiným vysokým domem. Do domu vedla ze dvorku vrata
napůl otevřená.
„To vypadá jako průchod!“
odhadl tiše Mirek. A nemýlil se. Když přeběhli asi třiceti kroky dvoreček a
vstoupili do vrat, uviděli na konci průchodu dveře, vedoucí do jiné ulice.
Když se v ní ocitli,
spokojeně si oddychli: „A teď domů!“ řekl Mirek. „Tady nám dnes už štěstí
nepokvete!“
„A co Jarka, Rychlonožka
a Červenáček a Rymáň?“ zeptal se úzkostlivě Jindra.
„Jistě se jim vede líp
než nám,“ upokojil ho Mirek. ,,Bylo jich taky víc než nás! Jistě jsou už dávno
doma. Nemůžeme je tady teď nikde ani dost dobře hledat. Uvidíš, že jsou už v
bezpečí!“
Asi pětkrát se museli
ptát dospělých lidí na správný směr k Druhé straně a snad desetkrát se
schovávali před Vonty, kteří se ještě potulovali ulicemi. Jejich nálada však
stoupala s každým metrem, o který se přiblížili k své čtvrti.
Když překročili na
nezvyklém místě Rozdělovací třídu a vstoupili na půdu Druhé strany, rozesmáli
se šťastně a dali se do běhu. Nemuseli utíkat, a přece utíkali! Z radosti!
Doběhli tak až do
zákoutí, kde stál dům s jejich klubovnou.
Druhá polovina výpravy
jim vyběhla vstříc. Mirkova předpověď se vyplnila.
„Konečně! Sláva, sláva,
třikrát sláva!“ volal radostně Jarka Metelka.
„Zrovna jsme se radili,
že půjdeme za vámi zpátky do Stínadel, když jsme zjistili, že ani jeden nejste
ještě doma!“
„Pojď sem, ty moje
ulízané potěšení!“ hlaholil Rychlonožka k Jindrovi. To za jeho vlasy, vždy
pečlivě učesané mokrým hřebenem.
Vběhli ještě na chvilku
do klubovny a tam si navzájem vyprávěli osudy obou skupin výpravy. Hoši, kteří
uprchli s Jarkou do tmy ulice, se před Vonty zachránili poměrně hladce. Domů se
pak již dostali bez nehody. S tím větším napětím teď poslouchali osudy Mirka a
Jindry.
„A kde je Jirka Rymáň?“
optal se ještě pak Mirek.
„Jak jsme vyšli ze
Stínadel, běžel domů. Říkal nám, že jednomu výprasku ušel, to jako ve Stínadlech,
víte – a druhý ho čeká doma.
Měl prý být doma do půl
osmé – a my přiběhli skoro ve čtvrt na devět!“ vysvětloval Jarka.
Všichni sebou trhli, když
si uvědomili, jak je již pozdě. Mirek určil ještě příští schůzku na zítřejší
večer a pak řekl:
„Tak – a teď všichni
rychle domů, nebo nás čeká doma to, co Jirku Rymáně!“
„Mne to čeká určitě,“
pravil zasmušile Rychlonožka, „ale co všechno nepodstoupí muž, aby ukojil svou
touhu po dobrodružství?“
S tichým smíchem vyšli
pak všichni z klubovny a rozešli se na všechny strany. Jen Červenáček a
Rychlonožka zůstali v domě.
Vždyť tady bydleli!
Následujícího dne se měla
konat schůzka Rychlých šípů až v půl sedmé večer. Všichni chlapci měli hodně
učení a úkolů na další dny a na nějakou novou cestu do Stínadel ten den nebylo
ani pomyšlení.
Červenáček a Rychlonožka,
kteří bydleli v domě, kde měly Rychlé šípy klubovnu, se však toho dne více než
kdy jindy nemohli dočkat, až přijdou ostatní hoši. Měli pro ně nemilou zprávu.
Viděli dnes časopis Sběrač, který si loni začali vydávat hoši, seskupení kolem
Tondy Plíhala ze Dvorců, když jeho vydávání napřed okoukali u Rychlých šípů.
„Kdyby to ale byl jen
takový Sběrač, jako dělali tenkrát!“ chrlil ze sebe Červenáček, když se už
všichni sešli a usedli v klubovně. „Tentokrát nás předhonily! Mají časopis
lepší než my! Psaný na psacím stroji!“
,,Dovedete si to
představit,“ lamentoval Rychlonožka, „jak jim půjde výroba listu rychle? Mnohem
rychleji než nám! Jednu stránku můžou okopírovat kolikrát budou chtít. A to ještě
bude psát jen jeden z nich, a stránky třeba osmkrát kopírovat, takže jedním
napsáním získají hned osm výtisků. A my, i když budeme psát všichni, napíšeme s
bídou TAM-TAMŮ jen pět, potrvá nám to celý večer a ještě to nebude tak hezky
vypadat.“
Mirek se klidně usmíval.
Tak klidně, že to Červenáčka, Rychlonožku i Jindru až překvapilo. ,,Jen se
nebojte!“ pravil potom vesele. ,,Hezká úprava není ještě všechno. Hlavní je
obsah a s tím to vždycky nad Sběračem vyhrajeme. Víte co v něm
vlastně je?“
„No, moc toho není,“
doznával trochu uklidněný Červenáček.
„Vlastně docela nic.
Napřed tam mají jen dlouhé povídání, co prý budou všechno v časopise psát, pak
je tam několik vtipů na nás – no a nakonec je tam asi pět stránek o loňských
událostech ve Stínadlech. Ale ty přece každý zná. Končí to tím, že se posmívají
naší záchranné výpravě za Jirkou Rymáněm do Stínadel. Že to nic nebylo a že
jsme tam byli biti!“
„To se jim to směje! To
se jim to vtipkuje, když sedí doma za pecí,“ vybuchl zlobně Jarka, „ale jen ať
jdou aspoň jednou tam do toho stínadelského pekla! Bratrstvo Kočičí pracky by
jim přece mohlo podrobně vyprávět o výprasku, který tam tenkrát dostalo!“
Jindra se krátce zasmál
při vzpomínce na událost v opuštěném kostele svatého Jakuba: „Když už tu
mluvíme o Bratrstvu Kočičí pracky – víte, že už je zase u nich? U Sběrače?
Viděl jsem dnes Dlouhé Bidlo a Bohouše, jak tady po naší Druhé straně roznášeli
první číslo!“
Mirka však nemohlo nic
přivést z míry. „Nevadí! Nevadí!“ říkal jen pořád. „Uděláme dnes takové první
číslo našeho TAM-TAMU, že zůstanou Dvorečáci koukat! Podívejte se, co tady
mám!“
Při těch slovech vyňal z
aktovky papíry, na které chtěl dnes začít psát první číslo časopisu, a mezi
nimi viděli hoši nějaké fotografie.
„Jejda – vždyť je to
Jirka Rymáň!“ vykřikl překvapeně Rychlonožka, který se vrhl přes stůl na
fotografie jako lasička na kořist.
„Podívejte se! Jirka
Rymáň! No to je báječné! A pět stejných snímků!“
„Ano!“ kýval hlavou
Mirek. „Do každého výtisku nalepíme jeden. To bude přece vhodný doplněk k našemu
vylíčení cesty za jeho záchranou – či ne?“
„Tak začněme, začněme!“
hovořil chvatně Jindra a už sklízel věci ze stolu. Jen dvě lahvičky inkoustu
zde zůstaly, Červenáčkovy barevné tuše a papíry.
Hoši se posadili tak, že
po Mirkově pravici seděl Jarka, který do svého výtisku opisoval Mirkův text.
Vedle Jarky seděl Jindra, vedle Jindry Červenáček a poslední byl Rychlonožka.
Každý opisoval Mirkova slova od svého souseda po levé straně.
A Mirek psal tak rychle,
že mu někdy hoši ani nestačili.
„Hoši a děvčata z Druhé
strany,“ začínal úvodní článek na první stránce, „tak jsme tady zase s
TAM-TAMEM! Ve Stínadlech se začínají rozvíjet nové podivné příběhy. Z prachu a
dávného zapomenutí vyvstávají do přítomnosti vontské zkazky, o kterých se
myslelo, že jsou již vyčerpány.
Stínadla se probouzejí!
Stínadla se bouří! Vy, kteří bydlíte blízko Rozdělovací třídy, vy to víte
nejlépe. Válečná píseň Vontů ožila. Nechtějte ji slyšet zblízka, jako my jsme
ji slyšeli! My byli včera ve Stínadlech!
Naše zprávy odtamtud jsou
skutečné, odnikud neopsané, to víte dobře. Vydali jsme se tam za Jirkou Rymáněm
a málem bychom tam zůstali všichni. Přivedli jsme ho! Hlavní však je, že jsme
přinesli důležitou zprávu: ve Stínadlech se věří, že ježek v kleci se nalezl!
Vypadá to neuvěřitelně, a
přece snad není ve Stínadlech jediného Vonta, který by tomu nevěřil.
Připravuje se volba
Velkého Vonta. Nevíme, jestli se nám i tentokrát podaří dostat se k tomuto
nejvyššímu vontskému obřadu jako loni, ale vynasnažíme se i tentokrát – přes
všechen odpor Vontů – zasáhnout pronikavě do jejich záležitostí. Že vám
všechno, co jen trochu bude možné, vypíšeme potom vždy v TAM-TAMU, to vám ani
nemusíme připomínat.“
Když Mirek dokončil tento
úvod, někdo nesměle zaklepal. „Host do domu – šup s ním zas honem ven!“ pronesl
Rychlonožka nevrle, ale přece jen se zvedl a šel otevřít.
Do místnosti vstoupil
Jiří Rymáň. Zastavil se u dveří, ale když ho Mirek pozval dále, přistoupil až
ke stolu. Jeho tvář se rozzářila, když viděl na stole rozepsané stránky prvního
TAM-TAMU.
„To je dost, že už to
píšete!“ řekl s ulehčením. „Celá Druhá strana se už ptá, jestli bude TAM-TAM
zase vycházet! Uděláte to zase jako tenkrát? Bude se zase štafetovitě předávat
na linkách čtenářů? Já bych si ho vzal na starost! Já bych vám to všechno řídil!
Vybíral bych dvacetníky za přečtení poctivě, to mi věřte! A dělal bych to rád.
Už proto, že jste mě zachránili z vontských drápů, z hlubin Stínadel!“ „Rádi
přijímáme tvoji nabídku,“ řekl mu Mirek, „budeme mít aspoň víc času na pátrání
ve Stínadlech a pak na psaní a malování TAM-TAMU. Předáme ti vždycky hotová
čísla a ty už se postaráš o to, aby obíhala mezi čtenáři co nejrychleji a aby
se správně vrátila zpátky.“
Mirek pak ukázal na
Rymáňovy fotografie a dodal: „Zrovna se tu chystáme začít o včerejším dobrodružství.
Tady jsou tvé fotografie, které jsi mi dnes přinesl. Přilepíme je do záhlaví.
Ale teď vypadni, abychom psaní včas dokončili. Zítra ráno, ještě než půjdeš do
školy, můžeš si hotová čísla vyzvednout tady u Červenáčka nebo u Rychlonožky.“
„Ale ne abys přišel ráno
bouřit už někdy ve tři čtvrti na čtyři!“ řekl Rychlonožka výhrůžně. „To se
ještě spí!“
Jirka Rymáň se smíchem
zmizel ve dveřích a Rychlé šípy se daly znovu do psaní. Mirek se rozepsal o
včerejších příhodách tak napínavě, že hoši při opisování lapali každé jeho
slovo. Mirek však úmyslně nepsal o tom, co se s Jindrou dozvěděl v průjezdě od
mnohomluvného strážce, a také jméno Hačiřík se v líčení nikde neobjevilo.
Červenáček potom dovednou
rukou načrtl do všech pěti výtisků obrázky a hoši je vybarvovali barevnými
tušemi podle jeho pokynů.
Kreslení, to byl jeho
obor, v tom byl mistr a všichni to uznávali. (Jen Rychlonožka vždycky říkával s
určitou dávkou povýšenosti v hlase: „Jen kdybych já chtěl, to byste koukali,
jaké bych maloval obrázky! Ale já nechci!“) Táhlo již na osmou hodinu, když
byli hotovi. Každý ještě sešil svůj výtisk režnými nitěmi a vlepil do tuhých desek,
aby časopis netrpěl, když má projít tolika rukama.
Mirek v zamyšlení
listoval hotovým sešitem a Jarka, který ho pozoroval, řekl: „To jsem zvědav, co
budou psát do Sběrače Plíhalovi kluci, když teď nemají – jako tenkrát –
naslouchací troubu v naší klubovně.“
„Jak to, že nemáme v
klubovně troubu?“ pronesl významně Jindra a podíval se na Rychlonožku. Všichni
se rozesmáli.
Také Rychlonožka po
několika vteřinách pochopil. „Mám snad být ta trouba já?“ vyjel na Jindru
jedovatě a zatvářil se co nejhrozivěji.
Jindra se sladce usmíval:
„Že tě, Rychlonožko, může něco takového napadnout! Já myslel tady tu troubu u
kamen, podívej se!“
Jarka probudil klubovního
psa Bublinu a se smíchem vyšli všichni z klubovny. Mirek zamkl.
„Dobře se všichni
vyspěte!“ pravil dole u domovních vrat. „Zítra půjdeme znovu do Stínadel.
Musíme se tam něco dovědět o tom záhadném Hačiříkovi. Myslím, že své hledání a
pátrání musíme začít právě od něj a od jeho doznání o vylovení hlavolamu! Že to
nebude žádná procházka po parku, na to můžete vzít jed! Bude to čím dál tím
horší!“
Hoši při jeho varovných
slovech zvážněli, ale když pak už byli Mirek, Jarka a Jindra asi třicet kroků
od domu s klubovnou, vyběhl z jeho vrat ještě Rychlonožka a houkl na Jindru:
„Haló, Jindro – že jsi
tou troubou myslel mne – viď? Vždyť já jsem to hned věděl! Počkej zejtra!!“ A
zmizel za vraty.
Jirka Rymáň se spolehlivě
postaral, aby se první číslo TAM-TAMU v pěti stejných sešitech rozlétlo po celé
Druhé straně.
Podle přihlášek hochů a
děvčat vypracoval pět tratí, na kterých si čtenáři jeden druhému časopis ihned
po přečtení předávali. Na předposlední stránku obálky se každý čtenář podepsal,
že sešit četl. Dvacetníkové poplatky za přečtení odevzdávali čtenáři ještě týž
den Rymáňovi na dvůr domu, v němž bydlel, do velké bedny s malým otvorem pro
vhazování mincí. Bedna byla přitlučena pevně k dřevěné ohradě a její odklápěcí
víko bylo zamčeno visacím zámkem.
Každý čtenář tam vhodil
svůj dvacetník v papírku zabalený, s nápisem, od koho peníz je. Někteří čtenáři
si předplatili dokonce pět čísel dopředu, jiní o bedně ještě nevěděli a nosili
peníze Rymáňovi až do bytu. Byla to opravdu velká práce a maminka Jirky Rymáně
na ni velmi hubovala. Rymáň však pomáhal Rychlým šípům rád. Práce s časopisem
ho bavila, a také se jim chtěl nějak odvděčit za svou záchranu. Parta Tondy
Plíhala, která vydávala Sběrače, si TAM-TAM prostřednictvím jednoho
nespolehlivého čtenáře tajně také přečetla – a zuřila, když uviděla jeho obsah.
Jaké novinky už zase mají Rychlé šípy ve svém TAM-TAMU proti chabým a nic
neříkajícím povídačkám ve Sběrači. A to dobrodružství při zachraňování Jirky
Rymáně!
Zatímco Plíhalovci tajně
zuřili, záviděli a užírali se zlobou a zatímco čtenáři TAM-TAMU hltali každé
jeho slovo, hoši Rychlých šípů se připravovali na novou výpravu do Stínadel.
Úkoly na zítřek do školy
už měli hotové. Nikdy se nespoléhali na to, že se budou učit a psát úkoly až
večer. Věděli z mnohých dřívějších zkušeností, že večer – ať již po návratu z
klubovny nebo z nějaké výpravy – bývají vždycky tak unavení a tak nabití dojmy,
že z učení nikdy pak nic nebylo, a zejména tehdy ne, když se vrátili ze
Stínadel.
Sešli se v odlehlých
končinách Druhé strany, aby je nikdo neviděl a nesledoval. Ovšem – dále než k
Rozdělovací třídě by se stejně za nimi nikdo neodvážil, ale Rychlé šípy ani
nechtěly, aby Druhá strana věděla, že jsou ve Stínadlech. I to bylo nebezpečné.
Byl červený západ slunce.
Nebe jen hořelo a horní části domů byly jako ohnivé. I tady v liduprázdném
zákoutí bylo vše červené.
Hoši se vzájemně
prohlíželi ve svém starém lehkém oblečení, které s oblibou na sebe oblékali při
těchto dobrodružných výpravách do Stínadel. V něm mohli prolézat chodby,
přelézat zdi a ohrady, nemuseli se bát, že se umažou nebo něco roztrhnou.
„Podívejte se, co mám s
sebou!“ pravil Červenáček. „Napadlo mě to, když jsme lepili včera Rymáňovy
fotografie do TAM-TAMU!“
Z chlebníku, důkladně připevněného
k opasku a ještě přes rameno zachyceného popruhem, vyňal jakousi další brašnu.
„Foťák!“ vydechl
překvapeně Jarka. „No to je nápad! To bude báječné, až se v TAM-TAMU objeví k
našemu psaní ještě dokonce snímky toho všeho, co ve Stínadlech uvidíme!
Představte si snímky z vontských shromáždění, všelijaké bitky – to budou pěkné
věci do TAM-TAMU i klubovní kroniky! Ale nebude na fotografování tma?“
„Nebude!“ řekl Červenáček
určitě. „Je to výborný aparát, má největší světelnost. S tím se dá fotografovat
i v šeru a bez sluníčka! Je dokonce s bleskem! To může udělat snímek třeba i o
půlnoci.“
Chlapci se seskupili
kolem aparátu a prohlíželi ho. Jen Mirek se nezdál být potěšený Červenáčkovým
nápadem. „Nebojíš se o něj?“ zeptal se. „Víš přece, jak to ve Stínadlech
vypadá! Můžeš aparát ztratit, nebo se ti rozbije – a taky ho můžou Vontové
ukořistit!“
Červenáček chtěl na to
ještě něco říct, ale Rychlonožka varovně zašeptal: „Pozor, strážník! Dlouhý v
přilbě!“ Červenáček kvapně schoval aparát do chlebníku, aby si snad policista
nemyslel, že je to aparát nalezený, který mu nepatří.
Náhodou to však byl
„Usměvavý“. Strážník, kterého všichni hoši z celé Druhé strany měli rádi. Nebyl
tak úředně přísný jako jiní.
Dokud jejich řádění
nezabíhalo do skutečného a nebezpečného uličnictví, přehlédl a odpustil
všechno. Hovořil přátelsky s chlapci a děvčaty, dohlížel na pořádek při
kuličkách, a když nebylo na ulicích mnoho lidí, zakopal si s hochy, nebo
alespoň soudcoval. Vyprávělo se o něm, že když byl ještě malý chlapec, pronásledoval
ho a ještě jiné hochy zlý strážník, který zde vždycky hlídkoval.
Jak hoši před ním v divém
zmatku prchali, rozbil si jeden z nich hlavu o stožár svítilny, když se v běhu
ohlédl. Dlouho si pak poležel v nemocnici. A „Usměvavý“ si prý umínil, že až
vyroste, bude strážníkem, a to tak hodným, jak si vždycky jako chlapec přával,
aby strážníci k hochům byli. A když vyrostl, svůj úmysl provedl. Byl přítelem
všech hochů a děvčat z celé čtvrti. Každý ho měl rád. Byl to zkrátka úžasný
strážník!
Teď přistoupil přátelsky
k Rychlým šípům a zeptal se vlídně: „Tak – copak tu kutíte, chlapci?“
„Prohlížíme tady
kamarádův aparát!“ odpověděl za všechny Mirek a Červenáček vylovil zase
přístroj z brašny. „Usměvavý“ si ho prohlížel. Bylo vidět, že fotografickým
aparátům rozumí. Za chvilku ho zase Červenáčkovi vrátil a chlapci byli dnes
skoro rádi, že rozhovor skončil. Volným krokem odcházel od nich dále na své
obchůzce.
„Tak – připravení?“
zeptal se pak Mirek, když zase osaměli.
V jeho hlase znělo cosi
jako začátek něčeho velkého, nebezpečného.
„Ano! Samozřejmě!“
odpověděli hoši jako jedněmi ústy.
Mirek se obrátil směrem
ke Stínadlům a všichni ho mlčky následovali.
Překročili Rozdělovací
třídu, každý zvlášť, aby nebyli příliš nápadní, a vnikli do Stínadel ve
stejných místech jako posledně. Sešli se až v průjezdu domu asi padesát metrů
od Rozdělovací třídy.
„Dobře jsme startovali!
Čistý vzduch!“ zašeptal Mirek, když zde byli všichni. „Nikdo nás neviděl! Může
to tedy začít!“ Přesto však ještě chvíli stáli v zešeřelém pozadí průjezdu, aby
se trochu uklidnili.
Loňského roku byli ve
Stínadlech několikrát, před několika dny už také zase jednou – ale ani tolik
výprav je nedovedlo zbavit pocitu stísněnosti. Dostavil se vždy, jakmile
překročili Rozdělovací třídu a vstoupili na území Stínadel, té nebezpečné a
podivné čtvrti města.
Někde v hloubi moře ulic
a uliček se teď rozhlaholily večerní zvony. I ty se zdály zvonit jinak, než jak
tomu byli hoši zvyklí na Druhé straně. Ke vzdálenému vyzvánění se nyní přidal
ještě temný zvuk zvonu z blízkého kostela. Na Rychlé šípy zvonění působilo
ještě více skličujícím dojmem. Po ulici přešli dva Vontové a do průjezdu k
Rychlým šípům zalétla slova jednoho z nich: „Slyšíš, jak se Dunivá Kateřina
zlobí?“ Druhý Vont se jen krátce zasmál.
Ano, Rychlé šípy již o
tom slyšely, že zvony ve Stínadlech mají svá jména, a některá dokonce velmi
zvláštní! Něco jim o tom řekl loňského roku Losna, jediný Vont, se kterým se
tenkrát spřátelily.
„Tak tedy – Dunivá
Kateřina! No dobrá!“ pravil tiše Mirek.
„Zapamatujeme si to
jméno! Tady člověk nikdy neví, kdy a kde jakou maličkost může potřebovat. A teď
kupředu, kupředu, už jsme tu moc dlouho.“
Vytratili se po jednom
zase z průjezdu. Dunivá Kateřina ještě hučela svým temným hlasem. Opravdu,
ulicí to dunělo a vzduch se chvěl zvukovými vlnami…
Hoši šli rozptýleně, aby
vzbudili co nejmenší pozornost, ale aby si přitom byli stále všichni nablízku,
kdyby hrozilo nějaké nebezpečí.
Nemluvili spolu mnoho.
Nebylo zatím také ještě ani zapotřebí nějak se dorozumívat. Zde na kraji Stínadel
stejně nemohou ještě nic podniknout; musí dále, hlouběji, do bludišť
stínadelských uliček…
V jakémsi zákoutí
spatřili hlouček Vontů, ke kterým promlouval jiný Vont. Šermoval horlivě rukama
a vypadal rozhorleně. Zřejmě nějaký náhončí, který má zpracovat ulici, aby
hlasovala pro toho, kdo se z této části Stínadel uchází o Velké Vontství.
Jarka pohlédl tázavě na
Mirka, ale ten zavrtěl nepatrně hlavou.
NE! Nepůjdou k tomu
hloučku! Je ještě příliš světlo!
Pokračovali tedy v cestě.
Na rohu jedné ulice tvrdil Červenáček, že vede ke kostelu svatého Jakuba.
Ostatní to více nebo méně popírali.
Nikdo si to již přesně
nepamatoval. Kdo by se vyznal v takové spleti uliček? Vždycky byla hluboká tma,
když sem vnikali a hledali napřed kostel samotný – a v něm pak zápisky mrtvého
Jana Tleskače…
Potom se zastavili před
zastrčenou trafikou v tiché uličce a Mirek pravil: „Počkejte tady. Zkusím
štěstí. Zeptám se, zda nevědí, kde Hačiřík bydlí.“ Jindra se k němu připojil a
oba vešli do krámu.
Když se vrátil, řekl
Mirek suše: „Docela nic! Ta paní jméno Hačiřík nikdy neslyšela a ani neví, že
by tu někdy nějaký chlapec toho jména bydlel.“
„Však by to byla taky
úžasná náhoda,“ mínil Jarka, „kdybychom hned při prvním dotazu narazili na
někoho, kdo o Hačiříkovi něco ví! Musíme ještě dál! A probrat všechny směry!“
„Nevadí,“ utěšoval sebe i
ostatní Červenáček, „aspoň poznáme zase další části Stínadel, i když nám třeba
při tom bude někdy horko!“
Za těchto kusých poznámek
kráčeli opatrně dál.
Uličky se všelijak
klikatily, v některých vedly příkré schůdky buď nahoru, nebo dolů do jiné
uličky. Někdy vedla ulice tak nevysvětlitelně, že jednu její stranu místo domů
tvořila jen nízká zeď a za ní hluboko dole byly střechy domů, celé moře střech
a stříšek, zšeřelé již, utápějící se v nafialovělé směsici kouře a večerní
mlhy, do které prosakovala první světla plynových lamp. Vzápětí zase hoši
zapadali do úzkých uliček s vysokými, ponurými domy, odkud bylo vidět nebe jen
jako červenou stužku, vinoucí se mezi střechami.
Ještě několikrát vešel
Mirek a někdy Jarka Metelka do obchodu, aby se zeptali po Hačiříkovi. Jen v
jednom pekařství, kde si Rychlonožka koupil housku, zachytili jakousi slabou
stopu. Pekař mu řekl, že slyšel, jak si dvě paní u něho v krámě povídaly o nějakém
chlapci, který je prý velmi těžce nemocný. Tak nějak podobně ho jmenovaly, ale
nepamatuje si přesně!
Přestože se toho příliš
nedozvěděli, vyběhl Rychlonožka z krámu celý rozradostněný a zvěstoval ostatním
svůj objev.
Zatím se skoro úplně
setmělo. Téměř v každé ulicí potkávaly teď Rychlé šípy menší i velké skupiny Vontů,
živě rokující nebo zase poslouchající řečnícího Vonta. Pokud to bylo možné,
snažily se zaslechnout alespoň úryvky hovorů. Řeč se většinou točila kolem nového
zmrtvýchvstání celé vontské organizace a také kolem toho, ke které skupině se
má ulice připojit. Zřejmě bylo mnoho zájemců o titul Velkého Vonta.
Z kupeckého krámu vyšla
malá dívka. V ruce nesla síťovou tašku s jakýmsi sáčkem a několika cibulemi.
„Haló, neznáš tu nějakého
Hačiříka?“ zeptal se jí vlídně Mirek.
Dívka sebou trochu
polekaně trhla, ale když uviděla Mirkovu ušlechtilou tvář a ostatní slušně
vyhlížející hochy, hned se uklidnila a odpověděla ochotně: „Proč se ptáte? Já
ho moc neznám. Ale v klubovně Rezavých klíčů byste se o něm dověděli.“
Rychlé šípy byly již
zvyklé na všelijaké situace a náhlé změny – a dovedly se mistrně ovládat.
Přesto však musely vynaložit celou svou sílu, aby na sobě nedaly znát radostné
rozčilení, které se jich po slovech děvčete zmocnilo. Mirek namáhavě polkl
sliny, než mohl znovu promluvit. Upravil svůj hlas do nejlhostejnějšího tónu a
zeptal se:
„A kde je ta klubovna –
nevíš? Rádi bychom Rezavé klíče navštívili!“
Dívka se na Mirka zpytavě
podívala a vrhla trochu podezíravý pohled i na ostatní hochy: „Tak pojďte se
mnou! Dovedu vás tam. Je to u nás ve dvoře. My tam máme domovnictví – víte?“
Při těch slovech už vykročila a Rychlé šípy ji ochotně následovaly.
Mirek umíral strachem,
aby je nepotkal nějaký její známý Vont. Stopa po Hačiříkovi, který je vlastně snad
na dosah ruky, by se tak ztratila – a ještě by určitě nastal boj! A panečku –
tady z té hloubky a motanice ulic by se těžko utíkalo!
Až dosud probíhala cesta
hladce. Prošli několika krátkými uličkami, potom vešli do jakéhosi domu a
všichni hoši si již mysleli, že jsou na místě. Děvče však šlo dál a oni
poznali, že to byl jen průchod. Přes dvůr vešli do průjezdu dalšího domu a jím
vyšli do druhé ulice.
„Tak, tady je to!“ řekla
pak dívka a zabočila do domu se širokým, starodávným vjezdem. Všechno zde bylo
cítit koňským pachem. Když průjezdem vešli do dvora, poznali hned příčinu: byla
zde řada koňských stájí. Jejich čtyřnozí obyvatelé řehtali za jednotlivými
vrátky a podkovami hrabali stájní dlažbu.
Jakýsi muž točil na dvoře
u pumpy vodu do dřevěných věder a potom je nesl do jedné ze stájí. Bylo slyšet
jeho obhroublý, a přece vlídný hlas, když ke koním promlouval. Ve tmě nebylo
možné rozeznat jeho tvář. Děvče ukázalo kamsi do tmy, do pozadí dvora, kde se
nezřetelně rýsovala jakási kůlna. „Tam to je!“ řekla. „Tam v tom baráčku, to je
jejich klubovna. Ale je tam tma. Tak to oni tam dnes nejsou!“
Rychlé šípy udělaly velmi
zklamané obličeje. Tak! Oni tady nejsou! To znamená, že se dnes nemohou o
Hačiříkovi už nic dozvědět! Teď, když už jsou tak daleko! Ale vlastně – jak by
vůbec s tím podivným sdružením Rezavých klíčů o Hačiříkovi mohly mluvit? Co by
mu měly říct na vysvětlenou? Není naopak lépe, že tu ty Rezavé klíče nejsou?
Než však mohl Mirek dívce
něco odpovědět, ta již odcházela ke schodišti, které ústilo ze dvora do domu:
„Počkejte tady! Přinesu klíče! Musíme je mít pořád u nás, kvůli požáru!“
„U všech plantážníků,“
spráskl Rychlonožka ruce nad hlavou, když děvče zmizelo na schodech. „Slyšeli
jste to? Přinese klíče! No to je dobré! Ještě by nám sem mohla natáhnout nějaký
kobereček, aby se nám šlo pohodlněji!“
Zamířili opatrně ke
stavení, a když došli blíže, shledali, že je to přízemní domek, spíše kůlna se
šikmou stříškou a dvěma okny.
Takovou klubovnu měly
Rychlé šípy také, než se nastěhovaly do své dnešní. Shořela jim, když v domě
vypukl požár.
Mirek opatrně pouštěl
oknem dovnitř úzký paprsek ze své baterky. Uprostřed byl stůl s nějakou
rozevřenou knihou a různými lejstry. Za stolem byly na zdi police, na jejich
obsah Mirkova baterka však již nestačila dosvítit. „No, podívat se tam můžeme –
když nám to děvče dobrovolně odemkne,“ mínil trochu nejistě Mirek. Sám dobře
nevěděl co dělat, co dále podniknout. „To snad přece nebude nic zlého! Nic tam
přece nevezmeme, ani nerozbijeme!“ Na schodišti se ozvaly drobné kroky. Děvče
přicházelo s klíčem.
Jarka jí šel naproti.
Mirek posvítil baterkou, aby děvče mohlo vsunout klíč do zámku a Červenáček
řekl: „Víš, my máme taky klub jako Rezavé klíče! A takovouhle klubovnu jsme
měli, ale vyhořela nám!“ Dveře se otevřely, všichni vstoupili dovnitř a dívka
otočila vypínačem.
Pěkně zařízená
klubovnička, útulná a čistá, se hochům zjevila v elektrickém světle. Dívka
ztratila svou počáteční nedůvěru a chtěla se zřejmě trochu pochlubit, že o
Rezavých klíčích hodně ví.
Vzala do rukou knihu a
řekla: „To je jejich kronika. Sem si všechno píší!“ Převrátila v ní několik
listů a pak odešla k policím, kde bylo asi dvanáct knížek. Také nějaké vývěsky
byly na zdech a ona o nich cosi vykládala.
Červenáček a Rychlonožka
stáli vedle ní a se zájmem jí naslouchali. Ale Mirek, který byl pořád ještě u
stolu a prohlížel kroniku, objevil náhle něco, co mu vehnalo krev do tváří.
Jarka ho pozoroval a hned viděl, že se něco děje. Také Jindra, bloumající u vývěsek
na protější straně, hned nenápadně přispěchal.
Mirek vytáhl z lejster na
stole jakýsi papír, pokrytý třaslavým, slabým písmem, a usmál se vítězoslavně
na Jarku a Jindru: „Piš!“ zašeptal přitom Jarkovi. „Rychle piš!“ Jarka byl
příliš chápavý, než aby se dlouze vyptával, proč má psát a co! Bleskurychle
vytáhl z kapsy svůj zápisník s tužkou. Ve škole se učil těsnopisu. Teď ho tedy
použije poprvé v praxi! Ruka se mu však trochu chvěla, když opisoval tu úžasnou
a neuvěřitelnou zprávu:
Já, Hačiřík Emil ze Stínadel, prohlašuji
dobrovolně a za zcela jasného vědomí toto:
Jednoho dne, když už byl sníh všude roztálý,
přišel ke mně Široko, se kterým jsem se seznámil předtím na podzim v ulici Na
ostrůvku, a řekl mi, abych se připravil, že půjdeme na druhý den do opuštěného
svatojakubského kostela. Já jsem se ptal, co tam budeme dělat, a on mi řekl,
abych se na nic neptal, nikomu nic neříkal, a že uvidím! Druhý den jsem vlezl
se Širokem do kostela oknem ve zdi, kudy prý jednou utíkaly Rychlé šípy. Tam už
nás čekali dva cizí chlapci, které jsem předtím nikdy neviděl. A měli takové
divné dlouhé tyče s připevněnými hrnky na konci a také Širokovi a mně takové
dali. Potom jsme šli všichni po schodech dolů do sklepení a Široko mi řekl, že
budeme hledat v bahně stoky ježka v kleci, který tady byl utopený při poslední
volbě Velkého Vonta.
Tak jsme vybírali bahno i s vodou ze stoky těmi
hrnky, vyklápěli jsme je dnem vzhůru a Široko vždycky to vyklopené bahno dnem
hrnku rozplacatil, aby bylo vidět, jestli v něm hlavolam není. Někdy jsme s
bahnem vynesli z vody i obrovskou krysu, a té jsme se hrozně štítili, a tak
jsme hrnek vždycky honem potopili do vody zpátky. Tak jsme se tam scházeli
vždycky k večeru asi čtyři dny, nebo snad ještě déle. Ten poslední den vylovil
ježka jeden z těch dvou, které jsem neznal. Všichni jsme křičeli radostí a
brali ježka do ruky. Já jsme pak šel domů dříve, protože mně stříklo trochu
bahna do úst a udělalo se mi strašně špatně. Druhý den už jsem pak zůstal ležet
až dodnes. Co se pak s ježkem v kleci stalo dál, to už nevím.
Je to všechno pravda tak, jak jsem to napsal a na
tu pravdu chci i umřít.
Emil
Hačiřík
Jarka ještě ani nestačil sklapnout notýsek a
vstrčit jej do kapsy, když se rozletěly dveře a dovnitř klubovny vpadli tři
vskutku zuřivě vypadající Vontové.
„Stát! Stát! Stůjte!“
křičel zlobně nejstarší z nich, ačkoli se Rychlé šípy ani nehnuly, jak byly tím
vpádem překvapeny. „Co tady děláte? Jak jste se sem mohli opovážit? Tak mluvte,
mluvte přece!“ sípal zlostí. Přiskočil k Mirkovi, uchopil ho za ramena a zlobně
jím třásl.Také druzí dva se výhrůžně rozkřičeli.
„Ale tak počkejte přece!“
vzmohl se Mirek na slova odporu, jakmile první okamžiky překvapení pominuly.
„Pusťte nás přece ke slovu. A netřes se mnou jako s vánočním stromečkem!“ Na ta
slova Vont Mirka skutečně pustil, ale nejvyšší stupeň hněvu a zloby se mu i
nadále zrcadlil ve tváři.
„Ptali jsme se tady na
Hačiříka!“ pokračoval teď už klidně Mirek.
„A děvče od správce domu
nás dovedlo až sem – a dokonce se na-bídlo, že přinese klíče od klubovny! Viď,
že je to tak,“ obrátil se ke stěně s vývěskami, kde předtím děvče stálo. To tam
již však nebylo, protože poděšeně vyklouzlo ven, když Vont cloumal Mirkem. „Už
je pryč; to nevadí, můžete se zeptat dodatečně!“
„Nebudeme se nikoho
ptát!“ zuřivě vykřikl druhý Vont. „Nepotřebujeme se nikoho ptát! Rozumíte, vy –
vy – “ a dříve, než si v rozčilení mohl vymyslet nějakou silnou urážku, kterou
by si alespoň trochu odlehčil, vpadl mu do řeči zase první Vont, nejstarší:
„Ano, nemusíme se nikoho
ptát! Pro nás je to jasné! Přistihli jsme vás ve své klubovně, a tak jste
zloději. A jste zloději – a jste – a i kdyby za vámi stáli třeba všichni
Dabinelovci nebo všichni Uctívači ginga a já nevím které ještě party, tak u nás
jste zloději a dost!“
V Rychlých šípech po těch
urážkách vzkypěla krev. Jindra Hojer sevřel pěsti a postoupil výbojně vpřed.
Rychlonožka a Červenáček si stoupli takticky ke dveřím, aby Vontové nemohli
utéct pro pomoc, kdyby došlo k nějaké řeži. Ale Mirek se rozhodl k rozumnějšímu
řešení tohoto náhlého a ostrého sporu.
„Chápeme vaše rozčilení,“
řekl Vontům klidně, „ale nesmíte nás nazývat zloději. Máme zrovna tak čest v
těle jako vy! Nic jsme vám neukradli. Můžete se přesvědčit. Prohledejte si
všechny svoje věci a uvidíte, že vám ani jedna neschází.“ Pokynul ke stolu s
papíry a pokračoval; „Opsali jsme si jen to Hačiříkovo prohlášení, protože
nás…“
„Cože?“ vyjekl vztekle
Vont. „Opsali jste si… no aby ne! Aby ne! Aby vás to nezajímalo! K čertu s tím
celým Velkým Vontstvím.
K čertu s jeho
talismanem! Ale ježka v kleci jsme našli my, rozumíte, MY – aspoň pevnou stopu
po něm – a nebudeme se o ni s nikým dělit! Kašleme na Velké Vontství! Slyšíte
to! Kašleme! Potřebujeme hlavolam pro sebe a pro žádného Velkého Vonta!“
Křičel, dupal a mával
zlobně rukama při tomto výbuchu nového vzteku. Rychlé šípy na něj hleděly skoro
s ustrnutím. Zdálo se, že se celá malá místnost chvěje jeho křikem.
Když na vteřinu utichl,
aby nabral dech k dalšímu výbuchu, pokusil se jej Mirek mírným, odzbrojujícím
hlasem uklidnit:
„Neboj se! Nejsme ani
Dabinelovci, ani Uctívači ginga! Dáváme ti na to své slovo! Snad nám to ani
nebudete věřit – ale my nejsme dokonce ani ze Stínadel!“
Kdyby v té chvíli
vybuchla v klubovně puma, nebyli by Vontové snad více překvapení než po tomto
Mirkově prohlášení. Nejstarší z nich uskočil od Mirka jako hadem uštknutý a
také druzí dva sebou trhli nevýslovným překvapením.
„Co – cože?“ zmateně
vykřikl nejstarší a v jeho hlase byla snad ještě větší zuřivost než předtím.
„Tak vy nejste ani ze Stínadel? A to máte tu odvahu sem vůbec vniknout?“
„Jak vidíš, máme!“ ujistil
ho klidně Mirek, a dokonce se mu podařilo sebevědomě se usmát.
„A odkud – odkud jste? A
jak jste se sem mohli vůbec odvážit?“
„Snad je to teď vedlejší,
odkud jsme!“ mínil Mirek. „Že nejsme ze čtvrti zbabělců, na to můžete vzít jed!
Hlavní však je, že vám nabízíme svou pomoc!“
„Vy? Vy nám nabízíte svou
pomoc?“ zvolal udiveně Vont a rozesmál se podivným smíchem. „Jste nám vydaní na
milost a nemilost! Stačí jen vyjít do ulice a zavolat naše lidí – a jste
vyřízení za minutu. Jakou pomoc nám můžete nabídnout?“
„A přece!“ trval
neochvějně na svém tvrzení Mirek. „Můžeme vám pomoct při pátrání po ztraceném
hlavolamu Jana Tleskače!
Z toho, jak jsi nás
uvítal, když ses domníval, že jsme Dabinelovci nebo ti – ti Uctívači ginga,
vidíme, že s hlavními skupinami Vontů nepěstujete přátelské styky. Navažte tedy
přátelskou spolupráci s námi! Můžeme vám prokázat opravdu platné služby!“
Vont se díval na Mirka s
úžasem i nedůvěrou. Pak se obrátil ke svým dvěma druhům. Bylo na nich vidět, že
mu chtějí něco říct, co nemají Rychlé šípy slyšet. Odešel proto s nimi do kouta
klubovny, kde se chvíli tiše radili. Byla to nějaká pohnutá rozmluva a Rychlým
šípům se chvílemi zdálo, že se hádají.
Pak se Vont, který
předtím s Mirkem rozmlouval, zase vrátil, ale tvářil se ještě nedůvěřivěji: „A
co byste za své služby chtěli? A jak si tu svou pomoc vůbec představujete?“
„Chceme jít s vámi v dobrém i zlém,“ řekl
slavnostně Mirek, „při pátrání po Tleskačově hlavolamu. A naše odměna? Nechceme
nic víc a nic míň, než abychom dostali hlavolam jako první do ruky, až se
objeví! Jen na chvíli. Pak vám ho dáme zase nepoškozený zpět! A to bude naše
odměna za pomoc.“
Rychlé šípy rozuměly
Mirkově požadavku! Věděly, proč si přeje dostat jako první do rukou ježka v
kleci. Uvnitř rozšroubované kuličky v hlavolamu je po léta schovaný Tleskačův
plán létacího kola! Ten je nutné vyjmout dříve, než se s hlavolamem zase něco
stane! Než zase zmizí, jako tehdy při volbě Velkého Vonta v podzemí
svatojakubského kostela. Proto si Mirek zamlouvá právo dostat ježka v kleci
jako první do svých rukou.
Vontovi však byl tento
požadavek ovšem nepochopitelný a záhadný a zvýšil ještě více jeho nedůvěru.
Mirek to zpozoroval, a proto ještě dodal: „Dáváme vám své slovo, že vám
hlavolam vrátíme zase zpět!
Můžete nás obklopit sebesilnější
stráží, až ježka na tu chvíli dostaneme do rukou!
To zřejmě pomohlo. Vont
se trochu pousmál a řekl: „Ale to si ještě počkáme! No ale když jste tedy tak
odvážní, tak nám pomozte! A to hned!“
„Dobrá!“ kývl na souhlas
Mirek, „Řekněte jen kde a jak!“
„Vidíte tyhle klíče?“
zeptal se Vont místo odpovědi a vzal do rukou dva klíče, které mu visely na
provázku na prsou.
„Ano, vidím!“ přisvědčil
Mirek. „Všiml jsem si jich hned, jak jste sem vstoupili. Vidím taky, že ty máš
dva, zatímco tvoji kamarádi tady mají každý po jednom.“ Bylo to skutečně tak;
oba druzí Vontové měli každý na prsou jeden klíč.
„Ty klíče vedou k
železným dveřím se čtyřmi zámky,“ pokračoval Vont. „Víme, kde dveře jsou, a
tušíme za nimi ohromně cenné věci.
Ale nemůžeme se sami
odvážit je otevřít. Klíče nám kdysi obstaral Emil Hačiřík, když byl ještě v
klubu, Taky vypátral dveře, k nimž klíče patří! Emil byl vůbec podnikavý
člověk!“ Vont si při těchto slovech slabě povzdechl a odmlčel se.
„Taky bych řekl!“ usmál
se Mirek. „Že je podnikavý člověk, to dokazuje nejlépe to, že vylovil s tím
Širokem Tleskačův hlavolam! A kdo to vlastně je ten Široko?“
Vont pokrčil rameny. „To
nevíme! Nikdo to neví! V době, kdy se s ním seznámil, nebyl už Emil u nás v
klubu! Rozhněvali jsme se tenkrát.“
„Toho Široka musíme
najít!“ bouřil Mirek. „Protože on má hlavolam! Emil Hačiřík to přece docela
zřetelně píše ve svém doznání. Emil nám musí o Širokovi všechno říct. Copak se
nemůžete s Emilem smířit?“
„My jsme se smířili!“
„No – a řekl vám něco?“
„Neřekl!“
„Proč?“ vykřikl skoro
Mirek. „Proč vám nic neřekl? To jste se neptali?“
„Ptali jsme se! Nemohl
však mluvit. Byl těžce nemocný.“
„Ale tak – a kdy bude
smět mluvit?“
„Už nikdy!“ pravil Vont
bezbarvým hlasem. „Emil před týdnem umřel!“
Po Vontových slovech zůstalo v klubovně na
chvíli hluché ticho.
Někde venku ve stáji
naříkavě zaržál kůň. Nějaké dveře kdesi ve tmě na dvoře zaskřípaly a vysoký
ženský hlas cosi zavolal. Všechny tyto bezvýznamné zvukové podrobnosti pronikly
v těch několika vteřinách vzrušeného ticha až sem a vryly se do mysli všem hochům
Rychlých šípů.
Mirek se trochu
vzpamatoval: „Emil Hačiřík umřel!“ řekl otřeseně.
Bylo mu ho líto, přestože
ho neznal. Dlouho trvalo, než se dokázal vrátit k myšlenkám, které je sem
přivedly. „Tím tedy ztrácíme poslední možnost se o Širokovi něco dovědět! Říkáš
přece, že ho zde nikdo jiný neznal a nezná?“
Vont kýval v zamyšlení
souhlasně hlavou. „Ano. Uvázli jsme tím v pátrání na mrtvém bodě. Hačiřík napsal
svou zprávu o vylovení ježka letos na jaře, kdy myslel, že umře, když mu
stříklo do úst jedovaté bahno z té Jakubské stoky, byl dlouho nemocný. Dostal
se tenkrát z toho, a tak svou zprávu nikomu neukazoval, ani o nálezu ježka
nepovídal. My jsme s ním už nemluvili, protože opustil klub právě pro toho
záhadného Široka. Chodil pořád jen s ním, na klub zapomněl, a tak jsme ho
museli vyškrtnout.“
„A jak ten Široko
vypadal?“ přerušil ho Mirek.
„To sami nevíme! My jsme
ho nikdy neviděli. Emil nám vždycky jen vzkázal, že nepřijde na schůzku,
protože musí se Širokem. Kdykoli jsme šli k němu a on nebyl doma, vždycky nám
jeho maminka řekla, že prý je s tím Širokem.“
„A jak se vám dostalo do
rukou jeho doznání o vylovení ježka?“
„To se stalo až nedávno!“
vysvětloval Vont. „Emil spadl asi před třemi týdny v šatech tady v Kropenatce
do Černé vody. Víte, to je potok, asi metr hluboký a teče tady ve Stínadlech
částečně pod zemí, mezi dvorky, někde nad ním stojí domy, a tak můžete jeho
korytem podbíhat celé ulice jako v tunelu. No – a v ulici, které říkáme Kropenatka,
tam se Černá voda zase na kousek dostává z podzemí ven, do takového průplavku.
Kropenatka vede nad ním ve výšce asi tří metrů, a aby dolů nikdo nespadl, je
tam zábradlí.
Emil zábradlí přelezl a
nad hladinou ručkoval po zábradlí ještě s několika jinými hochy. Najednou někdo
vykřikl, že jde strážník.
Hoši chtěli rychle
přelézt zábradlí zpátky do ulice a přitom Emil nešťastnou náhodou sklouznul do
vody. Voda je teď už jako led a Emil zůstal v promočených šatech na ulici až do
večera. Bál se jít domů. Dostal těžký zápal plic, a když mu bylo už moc špatně,
vzkázal pro nás, abychom k němu přišli, že se chce s námi usmířit. Šli jsme
tedy k němu, ale on se nesměl namáhat mluvením, a tak nám jen dal to svoje
napsané říkání o vylovení ježka. Moc litujeme, že jsme si od něj nedali taky
napsat aspoň několik řádků o Širokovi. Kdo to je, jak vypadá, kde bydlí – a
tak. Nikoho nás tehdy ani nenapadlo, že snad vidíme Emila naposledy živého.
Mysleli jsme si, že je jen těžce nemocný, ale že se z toho dostane a že na povídání
o Širokovi je dost času, až se uzdraví.
A tak jsme od něj odešli
usmíření – a když jsme k němu chtěli druhý den zase přijít, řekla nám jeho
maminka, že k němu nikdo nesmí, že to doktor zakázal. No – a pak pro nás
vzkázala sama, abychom se prý přišli rozloučit. To už byl Emil mrtvý!“
Když Vont skončil,
nastalo v místnosti zase ticho. Rychlé šípy si v duchu představovaly celý ten
smutný příběh. O potoku, který protéká Stínadla, již slyšely dříve. Při svých
loňských dobrodružných výpravách do Stínadel však na něj nikdy nenarazily. Až
teď se tady dozvídají od Vontů, že takový potok skutečně je.
Pak se Mirkův zrak svezl
zase na klíče, které měli všichni tři Vontové na prsou. Jeho mysl se pomalu
vrátila do přítomnosti.
„Vysvětlete nám tedy
ještě tu věc s těmi dveřmi a klíči!“ pravil a ukázal Vontovi na jeho klíče.
Vont se probral ze
vzpomínek na mrtvého kamaráda a začal mluvit:
„To je tak, podívejte se!
Jistě jste už něco slyšeli o Uctívačích ginga. Je to velmi tajemný a záhadný
spolek a nikdo tady ve Stínadlech pořádně neví, kdo ho vede. Jeho snahou je
dostat do moci celá Stínadla. To se může stát ovšem jen tenkrát, když se někdo
z nich stane Velkým Vontem.
Proto se Uctívači ginga
snaží ze všech sil získat pro sebe co nejvíc ulic, aby při volbách zvítězili.
Nevíme zatím, kolik jich je, začali se svou činností teprve nedávno, zatímco
takoví Dabinelovci už mají spoustu ulic.
Uctívači ginga verbují
své nové přívržence ve všech částech Stínadel, slibují hory doly – a už hodně
Vontů jim na jejich sliby naletělo. Horlivě jim sami shánějí další členy a…“
Řinčivá rána a náhlá tma přerušily Vontův výklad.
„K zemi, rychle k zemi!“
vykřikl Vont, který stál až dosud mlčky poblíž dveří. V posledním záblesku
žárovky Rychlé šípy ještě postřehly, jak se všichni Vontové vrhají k zemi a jak
se z roztříštěného okénka sype sklo. Ocitly se na zemi skoro současně s Vonty.
Pochopily hned, co se
stalo. Do klubovny vletěl oknem kámen, který zasáhl žárovku. Klubovna utonula v
naprosté temnotě.
„Nevstávejte! Ležte
tiše!“ zašeptal k Rychlým šípům nejstarší Vont. „Možná že přiletí ještě něco
dalšího. Známe to už! Nutí nás tak k povolnosti. Uctívači ginga! Chachá! Chtějí
od nás dostat Hačiříkovo prohlášení. Myslí si, že z něj vyčtou něco o ježku v
kleci. Chtějí se ježka zmocnit za každou cenu, aby získali Velké Vontství!“
Přitisknutí k podlaze
leželi všichni několik minut. Na dvoře však bylo ticho a klid. Bezprostřední
nebezpečí tedy zatím nehrozí.
Opatrně se přemístili do
rohu klubovny, kam žádný kámen nemohl zaletět, a zde povstali.
„Musíme zůstat potmě!“
zašeptal zase Vont. „Nemáme novou žárovku – a i kdyby byla, nemůžeme rozsvítit;
přivolali bychom tím možná další útok.“
Jarka rozsvítil baterku a
v její ztlumené záři, sklopené k zemi, se objevil u stěny s vývěskami veliký
kámen, na kterém se cosi bělalo.
Mirek zakryl rukou téměř
celou čočku baterky a také rozsvítil. Jeden z Vontů pro kámen došel. Na kameni
byl přivázaný papírek, a když jej nejstarší z Vontů rozevřel, četl v něm
namáhavě:
„Dáváme vám lhůtu. Do tří
dnů a do tří nocí vhodíte do otevřeného sklepního okénka v domě číslo 12 v
Harfenické uličce Hačiříkovo doznání. Jinak vám samo nebe budiž milostivo!
Uctívači ginga.“
Vont bezradně zíral do
papírku. Mirek přerušil jeho myšlenky:
„Zná někdo obsah
Hačiříkova prohlášení?“ zeptal se.
„Myslím že ne!“ pravil
Vont. „Ví se jen, že Hačiřík něco o ježku napsal a že byl při jeho nalezení.
Ale jinak se neví nic! Neprozradili jsme ani slovo. Ani když jsme se ptali v
celém okolí, kdo je to ten Široko, neřekli jsme nikomu, proč se na něj ptáme,
ani že to byl on, kdo s Emilem hlavolam vylovil!“
„To je vaše záchrana!“
usmál se Mirek. „Napište tedy Hačiříkovo prohlášení na nový papír, ale vynechte
tam jméno Široko a nahraďte je nějakým jiným, které si prostě vymyslíte. Tohle
nové prohlášení vhoďte do okénka v Harfenické uličce. Uctívači ginga budou
pátrat po vymyšleném jménu a Široka si nevšimnou, i kdyby ho nakrásně znali, a
tak vás nemůžou v pátrání předběhnout – a nechají vás na pokoji, protože jste
přece jejich rozkaz vyplnili! Vy jste jim prohlášení do žádané lhůty
odevzdali!“
„To máš pravdu!“ zvolal
Vont nadšeně. „Docela pravdu! Jsi nějaká bystrá hlava. Uděláme to tak, jak
říkáš! Vidím, že ve vás máme cenné pomocníky!“
Pak popošel ke dveřím a
opatrně je otevřel. Na dvoře nikdo nebyl.
„Neztrácejme čas!“ pravil
Vont. „Pojďte s námi, chcete-li nám opravdu pomoct. Vysvětlíme vám všechno po
cestě!“
Vyšli neslyšně z klubovny
do tmy na dvorek. Rychlé šípy trochu zamrazilo večerní chladno. Na pozdní
výpravu do Stínadel už budou potřebovat svetry.
Vyšli s Vonty opatrně
průjezdem na ulici, a třebaže tito tři Vontové zřejmě nějak nepatřili mezi
ostatní Vonty, cítili se v jejich přítomnosti přece jen jaksi bezpečnější, než
když probíhali stínadelskými uličkami docela sami.
„Uctívači ginga mají
zvláštní odznak!“ vysvětloval nejstarší Vont cestu. „Je to list vzácného
stromu, který se jmenuje gingo. Ten roste jen v zahradě za dvorem, kde mají své
sídlo. Oni té zahradě říkají svatyně. Nikdo tam kromě nejzasloužilejších
Gingařů nemá přístup!
Každý jejich přívrženec
má takový list a jen podle toho se poznávají. Když některý Gingař potřebuje od
někoho pomoc, ukáže mu svůj list, a jestliže ten oslovený má rovněž list ginga,
hned ten první ví, že se na něj může spolehnout a že mu může svěřit to, co od
něj potřebuje!“
„Tak už vím, co
znamenalo, když jsme tu posledně potkali tři malé hochy, z nichž jeden naříkal,
že ztratil gingo!“ řekl Jindra Hojer. „Ztratil tím vlastně svůj odznak! A to už
jiný nedostane?“
„Ne!“ odpověděl Vont.
„List může dostat každý člen jenom jednou. Jinak by Uctívači ginga neměli
přehled a dostali by se mezi ně třeba i zrádci.“
„Oh – takový list mít!“
zatoužil Červenáček.
„Můžete ho mít!“ pravil
Vont. „A jistě taky mít budete! Vždyť dnes budete ve svatyni Uctívačů ginga!“
„My? Jak to?“ opáčil
udiveně Mirek.
„Ještě jsem vám to
neřekl,“ pravil Vont. „Je toho tolik, co jsem vám musel hned napoprvé
vysvětlit! Tak abyste rozuměli – ty dveře, od kterých máme klíče – a které vy
máte jít odemknout, jsou v zahradě Uctívačů ginga! Jestli se vám podaří dostat
se tam, budete první, kteří to dokázali. A tam si pod stromem ginga můžete
nasbírat listů, kolik unesete! Hlavní je, abyste se dostali zpátky! Jinak s
vámi bude zle!“ – Chtěl ještě něco dodat, ale ze tmy proti nim se vynořili dva
cizí Vontové. Když přišli blíž, oba se trochu překvapeně podívali na Mirka a
jeden z nich na něho zavolal: „Kam jdeš, Mirku?“
Mirek se na Vonta
zahleděl zmateně a rozpačitě, Jarkovi, který šel vedle Mirka, se zdálo, že
Mirka to oslovení od cizího Vonta spíše vyděsilo než překvapilo.
Vzápětí se však Mirek
vzpamatoval, máchl rukou kamsi dopředu a řekl co nejlhostejněji: „No to víš –
tam…“ a mimoděk zrychlil chůzi, aby se zvědavý Vont nezastavil a nechtěl se s
ním dát do řeči.
„Kdo to byl?“ – „Mirku,
ty ho znáš?“ – „Jak to, že věděl, jak se jmenuješ?“ Takovými otázkami zaplavili
ostatní hoši Rychlých šípů Mirka, jakmile byli Vontové z doslechu.
„Nikdy v životě jsem ho
neviděl!“ pronesl Mirek udiveně. Také Vontové z klubu Rezavých klíčů je
neznali. Byli asi z jiné části Stínadel.
Šli pak dlouhý kus cesty
naprosto mlčky. Rychlé šípy nevěděly, že toto podivné setkání přinese jejich
klubu veliké utrpení.
Proplétali se
stínadelskými uličkami a průchody, přecházeli tichá zákoutí a malé plácky mezi
domy. Rychlé šípy se přitom dozvěděly, že nejstarší Vont má přezdívku Fred,
zatímco druzí dva se jmenují Ryška a Křivák. Hoši Rychlých šípů kromě Mirka svá
jména neřekli.
Nebylo to zatím ani
zapotřebí, vždyť za ně celou rozpravu vedl stejně jen Mirek sám. Pak došli na
jakési malé náměstíčko, jehož jedna strana byla obehnaná zábradlím. Brzy
uslyšeli šum a šplouchání vody.
„Tady se říká Na
kropenatce!“ řekl Fred. „Tady spadl Emil do vody. Podívejte se!“ Zavedl Rychlé
šípy až k zábradlí. Zahleděli se do hloubky, kde ve tmě vytékal z jakéhosi
tunelu proud vody.
„Brr – tady bych se
nechtěl koupat ani v létě a při sluníčku!“ pravil Červenáček a otřásl se
odporem. Vše zde páchlo hnilobou.
Pokračovali zase v cestě
a z Kropenatky vešli do bludiště dalších uliček. Rychlé šípy už ztratily docela
pojem o směru a neměly nejmenší tušení, kde je jejich Druhá strana.
Dlouho trvalo, než
dorazili k malému zákoutí se třemi stromy.
„Tady se říká Na
nosálku!“ zašeptal Fred. „To podle těch stromů, víte? Rostou na nich nosy. To
jsou ty javorovité nažky, nebo jak se to jmenuje. Když je vyhodíte do vzduchu,
snášejí se vrtulovitě k zemi. Z celého okolí Nosálku jsou všichni Vontové s
Uctívači ginga. Například celá Větrná ulička, Ve zjeveních, Zelený plácek, Katovská
ulice, Nad propastí; tyhle všechny ulice drží s nimi!“
„A Frede,“ protáhl
zvědavě Mirek, „kam patříte vy, Rezavé klíče? Jak jsme pozorovali, nejste ani
Dabinelovci a tím míň Uctívači ginga. To jsou zde ještě nějaké skupiny, které
chtějí na sebe strhnout celé Vontství?“
„Ne – těch je dost, ale
nejsou moc významné. Dabinelovci mají asi největší naději a Gingaři hned za
nimi. Ale my nejsme u nikoho.
Víš, my hrajeme na svou
vlastní pěst. Nám se ty party nehodí do programu. Všechny se pachtí za
hlavolamem jen proto, aby s ním strhly na sebe i všechny nerozhodné ulice, a
tak získaly co nejvíc hlasů při volbách. Protože – která skupina bude mít
hlavolam, ta bude mít největší oblibu v celých Stínadlech. Ale my, Rezavé
klíče, my potřebujeme hlavolam ještě pro důležitější účel, než je samotné Velké
Vontství – rozumíš? Tisíckrát důležitější účel…“ Fredův hlas zněl přitom
naléhavě a toužebně.
Rychlé šípy se
znepokojily tímto sdělením. K čemu Rezavé klíče asi hlavolam potřebují, když ne
k boji o Velké Vontství? Znají snad pravé tajemství ježka v kleci? Vědí snad, že
je rozšroubovatelný a že skrývá Tleskačovy plány létacího kola?
Fred přerušil úvahy
Rychlých šípů: „Vidíte tamhle tu zeď? Za ní je zahrada – svatyně Uctívačů
ginga. A teď dokažte, že nám chcete pomoct! My sami tam vlézt nemůžeme. Jsme
tady moc známí, než abychom se toho mohli odvážit–a pak – ani dobře nevíme, jak
se tam dostat. Je to pořádná výška – ta zeď!“
Chlapci Rychlých šípů už
zeď také spatřili. Byla asi čtyři a půl metru vysoká a nebylo ani myslitelné,
aby se přes ni dostali tím, že by se vzájemně vysazovali nebo si stoupali na
ramena a podobně.
„Do předního dvora
zahrady bychom se mohli dostat snadněji,“ řekl ještě Fred. „Do toho vedou
vrátka z ulice – tady za rohem. A je obehnaný zdí mnohem nižší, ale ve dvoře je
pořád někdo z Uctívačů.
Tam není prázdno snad
nikdy. Až teprve pozdě večer, když se už zamykají domy!“
,,Můžeme se tam aspoň
podívat!“ mínil Mirek. „Bude dobře, když se obeznámíme s celým okolím, abychom
věděli, kudy a jak ustupovat, kdyby se něco stalo, a odkud může hrozit největší
nebezpečí!“
Fred se svými druhy vedl
Rychlé šípy podél zdi, až přišli na roh.
Zde byly slyšet jakési
tlumené hlasy.
„Slyšíte?“ zašeptal Fred.
„To jsou oni! Uctívači ginga! Jsou tam, ve dvoře!“ Vyhlédl opatrně za roh.
Zřejmě v ulici nikdo nebyl, protože pokročil dál a volal na Rychlé šípy:
„Pojďte se podívat! Tady se říká Ve svíčičkách! Vidíte tam ta vrátka? Těmi se
vchází do dvora.“
Rychlé šípy šly za ním.
Spatřily liduprázdnou ulici s několika rozžehnutými plynovými lampami. Zeď,
podél které až sem šly, zde končila a v ulici Ve svíčičkách v pravém úhlu od
rohu pokračovala zdí značně nižší. Za ní byl dvůr, ve kterém se Uctívači
scházejí.
Zraky Rychlých šípů v
polotmě nalezly i vrátka ve zdi. Právě se otevřela a vyšli z nich dva Vontové.
Rychlé šípy i Fred s Ryškou a Křivákem zaskočili rychle zpět za roh.
„Tam je živo!“ zašeptal
Mirek. „Tam to nepůjde!“
Kráčeli zvolna zpět podél
zdi, odkud prve vyšli. Přešli i místo, kde se předtím zastavili, ale
pokračovali v chůzi dále.
„Podívejte se – tam –
vidíte?“ zvolal Jarka náhle a ukazoval ke svítilně, upevněné na zdi. Vrhala do
tmy své strašidelné nazelenalé světlo, ozařovala po stranách i značnou plochu
zdi, ale pod ní byl stín. V tomto stínu spatřili hoši žebřík.
Doběhli k němu. Byl to
obyčejný žebřík, připoutaný nahoře k lampě řetězem a uzamčený zámkem. Lampaři
ho používali při čištění plynových lamp v okolí.
„S tím by se dalo něco
dělat!“ uznal Mirek a pohlédl vzhůru.
Lampa byla asi ve druhé
třetině výšky zdi. „Máme tu přece svoje lana!“
„Samozřejmě!“ usmál se
Jarka, který pochopil, co Mirek zamýšlí.
Hned začal odvíjet lanko,
omotané kolem pasu, a ostatní hoši ho následovali. Fred s Ryškou a Křivákem je
užasle pozorovali. Nevšimli si předtím těchto lan. Rychlé šípy je měly omotána
tak pečlivě a úhledně, že lanka vypadala jako opasky, pokud ovšem vůbec byla
vidět pod teplákovými bundami.
Mirek převzal od hochů
lanka, navázal je spolehlivými uzly a pak s nimi vylezl po žebříku až nahoru k
lampě. Rychlé šípy se přitom rozešly na obě strany podél zdí. Hlídaly. Kdyby se
někdo zdálky blížil, daly by poplašný signál a Mirek by mohl slézt dříve, než
by nevítaný chodec přišel tak blízko, aby viděl, že se tu něco děje.
Nic takového se však
nestalo. Ulice byla tichá a prázdná. Dveře protějších domů byly většinou
zavřené a jen v několika oknech bylo světlo, deroucí se pracně ven staženými
záclonami.
Mirek uvázal konec
navázaných lan na silné držadlo, na němž byla lampa nasazená, a pak lano
přehodil přes zeď do zahrady. Když vystoupil až na nejvyšší příčku žebříku,
dosahoval rukama hřebenu zdi. Slezl spokojeně dolů a svolal zpět Rychlé šípy.
Fred se na ně dychtivě
zadíval: „Tak vy se tam přece odvážíte?“ vydechl vzrušeně.
„No, teď snad přece
nepůjdeme domů, člověče!“ odpověděl mu Rychlonožka suše. Fred si sundal
chvějící se rukou z krku klíče a Ryška s Křivákem učinili podobně.
Fred podal klíče Mirkovi
a řekl: „Tady jsou! Neztraťte je tam!“
Potom zalovil ještě v
kapse, vyndal z ní malou lahvičku a dodal: „A tohle si vezměte s sebou. Možná
že to budete potřebovat!“
„Co je to?“ zeptal se nedůvěřivě
Mirek.
„Olej! Budou tam jistě
zrezavělé zámky. Tyhle klíče byly taky v hrozném stavu, když je Emil Hačiříků
tenkrát přinesl!“
Mirek schoval lahvičku i
klíče v kapse. Na Fredovi bylo zřetelně vidět, jak se s klíči nerad loučí a jak
se v něm nedůvěra k naprosto mu neznámým Rychlým šípům znovu ozvala.
„Ale jak vám máme věřit?“
zeptal se zvolna. „Co když nám i s klíči zmizíte a víckrát vás neuvidíme?“
Rychlonožka se tlumeně
zasmál: „Ano, ano, nedůvěřivý jinochu, to by se ti mohlo snadno stát! Doporučoval
bych ti, aby sis klíče přivázal na nějaký dlouhý provázek, a ten můžeš
odvinovat tak rychle, jak my budeme tam za zdí postupovat!“
Byl to ovšem vtip, v
jakých si Rychlonožka liboval, ale Fredovu nedůvěru ještě více posílil.
„Nebo – raději ne!“
vykřikl skoro nahlas. „Raději ne! Dejte mi ty klíče zpátky! Rozmyslel jsme si
to!“ A sápal se na Mirkovu kapsu.
„Tak podívej se: my vám
dáme zástavu!“ navrhl Červenáček. „Co říkáš tomuhle?“ vyňal z pouzdra svůj
drahocenný fotografický aparát.
Fred po něm vztáhl ruku a
Červenáček mu aparát po zasunutí do pouzdra podal. „Nic s ním nedělej! Ani ho
nevyndávej z brašny!“ dodal přitom trochu úzkostlivě.
Fred si spokojeně oddychl
a řekl: „Ted vám teprve věřím! Ale už rychle dělejte! A kdyby se něco stalo,
tak se neznáme. Pamatujte si to! Ne abyste nás prozradili!“
Mirek se podíval na Freda
trochu opovržlivě a usykl: „Tak se mi zdá, že máte větší strach než my! A
přitom jdeme do svatyně Uctívačů my, a ne vy. Nebezpečí hrozí nám, a ne vám!“
Tím rozhovor skončil a
Mirek začal vystupovat po žebříku k lampě, Jindra se připravil dole u žebříku,
a když byl Mirek až u lampy, začal i on vystupovat vzhůru. Mirek se lampě
poněkud uhnul, přidržel se jí rukama a pak se opatrně, aby neztratil rovnováhu,
zvolna vztyčoval na nejvyšší příčce žebříku, obličejem ke zdi. Teď se už nemohl
ničeho přidržovat Byla to ošklivá situace, žebřík stál kolmo těsně u zdi.
Jakmile se však Mirkovy vztyčené a opatrně tápající ruce dotkly hřebene zdi,
bylo již zase vyhráno. Vytáhl se zvolna na zeď silou svých paží, aniž si odřel
kolena. Napadlo ho přitom, jak dobré bylo lovení bobříka síly a jeho ustavičné
cvičení. Teď se ta síla v pažích tak dobře hodí!
Zůstal sedět na hřebenu
zdi, aby mohl pomáhat ostatním chlapcům.
Těm již nehrozilo takové
nebezpečí, že se zvrátí z nejvyšší příčky kolmo postaveného žebříku dolů na
dlažbu! Každý se mohl zachytit Mirkových nohou nebo jeho ruky.
Pak jeho úlohu převzal
Jarka a Mirek se začal opatrně spouštět po navázaném laně na druhou stranu zdi,
dolů do temného prostoru.
Provaz byl dostatečně
dlouhý. Mirek se dostal bezpečně na zem a přistál v jakémsi křoví u zdi.
Naštěstí nemělo trny.
Zatímco nahoře na hřebenu
zdi i venku za zdí panoval ještě čilý provoz a právě lezoucí Rychlonožka tam
trousil své suché vtipy a různá naříkání, Mirek se rozhlížel po svatyni
Uctívačů ginga. Když si jeho zrak zvykl na temnotu, začal zvolna rozeznávat
okolí. Byl v jakési zahradě, ohraničené z jedné strany zadní stěnou vysokého,
tmavého domu. Na ostatních stranách se bělala mezi stromy a křovisky jen zeď,
pokud ovšem bylo možné ji ve tmě rozeznat.
Asi za minutu stanul
vedle Mirka Červenáček, pak vzápětí po něm Rychlonožka, který se v křoví
zapletl a převalil s nebezpečným hlukem.
Jako poslední slezl
Jarka.
Provaz nechali volně
viset. Ve tmě si jej nikdo nevšimne, ostatně zde nikdo není. A tam venku na
ulici, kde vede provaz od držadla lampy vzhůru kamsi přes zeď? Chodci, kteří
snad půjdou podél zdi, si jej nevšimnou. Lampa je příliš vysoko.
Slyšeli ještě Freda
zapískat jakýsi signál. Červenáček mu chtěl odpovědět, ale Mirek varovně
zašeptal: „Ticho! Chceš nás prozradit?“
Pokročili všichni do
hloubi zahrady. Rozeznávali jednotlivé skupiny keřů i stromů a v temnu spatřili
obrysy nějakého altánu, Mimoděk se vydali k němu.
Přiblížili se do jeho
blízkosti, jak nejtišeji uměli. Srdce jim tlouklo rozčilením, Altán byl však
tichý a prázdný…
Kdesi se ozvaly tiché kroky a všichni hoši
ztuhli jako sochy, ale byl to asi jenom nějaký pozdní chodec, který kráčel snad
ulicí za zdí.
Potom Mirek cosi zašeptal
Jarkovi a oba se pro něco shýbli.
„Gingo!“ zašeptal Mirek.
„Sbírejte jeho listy! Někdy je možná upotřebíme!“
Hoši se nedali pobízet,
Neviděli dobře na sbírání a spíše po paměti shrabovali ze země šustící opadalé
listí. Když podrželi list proti zdi, za kterou zářila lampa, uviděli jeho
podivný tvar. Vypadal skoro jako rozevřený vějíř, nahoře uprostřed rozeklaný
asi do poloviny.
Všechny své notýsky jimi
hoši zaplnili a ještě si je ukládali v kapsách, třebaže listí bylo mokré a
zablácené.
Za zdí, za kterou byl
dvůr, kde se scházeli Uctívači ginga, bylo živo. Směsice hlasů se odtamtud
ozývala, výkřiky, smích, někdy hlasitější. jindy sotva slyšitelné. Jarka
navrhoval, aby se přiblížili ke zdi a vyslechli nějaké rozhovory.
Mirek s Jarkovým návrhem
však nesouhlasil: „Neztrácejme zbytečně ani vteřinu!“ zašeptal. „Hlavní je
tohle!“ Zacinkal lehce klíči, které mu svěřil Fred.
Obrátili se zase zpět od
stromu ginga, obešli altán a zvolna se blížili ke zdi domu. Byla to změť
jakýchsi stavení. Pokud mohli ve tmě rozeznat, spočívala všechna asi na
dvoumetrové zdi, která tvořila podezdívku.
Mirek rozdělil hochy na
dvě skupiny. On a Jindra byl v jedné, Jarka s Červenáčkem a Rychlonožkou ve
druhé. „Rozejděme se na obě strany podle zdi a hledejme!“ pravil. „Mají to být
nějaká železná dvířka, jak Fred říkal! Pokud možno nesviťte. Jeďte po zdi
rukama!“
Zmizeli si vzájemně ve
tmě, Mirek s Jindrou postupovali vlevo, směrem ke zdi, za kterou byla ulice,
kde čekal Fred s Ryškou a s Křivákem. Omítka zdi se jim drolila pod rukama, tak
byla stará a zvětralá, rozmáčená dešti a sněhy. Občas se prodírali křovím,
které v mnohých místech dosahovalo ke zdi, a zakopávali o kamení, nebo padali
do výmolů, Někdy měla zeď různé výstupky, které bylo nutné obcházet.
Po několikaminutovém
ohledávání zdi k nim dolehlo slabé, sotva slyšitelné volání. Nerozeznali hlas.
Zastavili se a čekali. Volání se ozvalo znovu. Křoví harašilo, čísi nohy
klopýtaly o cihly a kamení na zemi.
„Máme! Našli jsme!“ozval
se hlas. Byl to Červenáček, Jarka ho poslal za Mirkem. „Jsou to železná dvířka.
Mají čtyři zámky! Pojďte rychle!“
Vydali se co nejrychleji
zpět. Ve tmě na nerovné půdě mezi křovím i při největším spěchu byla jejich
chůze pomalá.
Konečně se setkali s
Jarkovou skupinou. Jarka mlčky ukázal na zeď. Mirek tam přejel rukou. Ano,
mokré rezivé železo ho zastudilo.
Chvatně sáhl do kapsy pro
lahvičku s olejem. Stěží ji nahmatal pod nacpanými listy.
Klíče Fred již dávno doma
vyčistil od rezu a naolejoval. Ale zámky jsou zrezivělé, skřípěly by a sotva se
dají otevřít bez důkladné olejové lázně.
Jarka zatím nahmatal
jejich otvory. Byly čtyři. První byl skoro u země, druhý v dolní polovině,
třetí v horní a čtvrtý skoro až nahoře.
Mirek nalil trošku oleje
na několik stočených listů ginga a listy vsunul do klíčového otvoru. Mnohokrát
je tam obracel, všelijak posunoval, až zámek dostatečně naolejoval. Podobně si
počínal i u ostatních tří zámků.
Ač se snažil opanovat ze
všech sil, ruce se mu poněkud chvěly, když vsunul klíč do spodního otvoru.
Zřejmě vybral špatný.
Vystřídal tak dva, až
třetí se hodil. Zámek vzdoroval. Hoši se opírali o dvířka a koleny je
přitlačovali, Mirek vsunul do očka svůj zavřený kapesní nůž jako páku – a po
dlouhém úsilí rezivý zámek konečně povolil!
„Sláva!“ vydechl nadšeně
Jindra. „Jeden tedy máme! Teď ještě ty tři další.
To již Mirek našel patřičný klíč pro druhý
zámek a potýkal se s ním. Ruce ho bolely a Jarka ho musel vystřídat. Konečně i
tento zámek povolil. Chlapcům poskočilo srdce radostí nad tím úspěchem.
„Jde nám to! Jde nám to!
Všechno se daří!“ šeptal nadšeně Červenáček.
A Rychlonožka ho radostí
mírně boxoval.
Jestliže byla s prvními
dvěma zámky potíž, bylo se třetím pravé utrpení. Všichni se při jeho otvírání
vystřídali. Jindra použil jako páky tužku, kterou zlámal jako třísku – ale vše
marné. Všichni již měli ruce rozbolavělé od klíče, klouby je bolely.
A pak se stala zvláštní
věc! Dveře pronikavě skříply a samy se začaly otvírat, pomalu a hrůzně.
Rychlonožka se mimoděk otočil, jako by chtěl utéct. Mezi zdí a pootevřenými
dvířky se objevila černá štěrbina.
„Už chápu! Už rozumím!“
usmál se roztržitě Mirek. „Byly zamčené jen dva spodní zámky. Proto nám ten
třetí samozřejmě nešel otevřít.“ Uchopil okraj dvířek a zvolna jimi pohnul.
Dvířka zase zaskřípěla.
Vylil na jejich závěsy
celý zbytek oleje z lahvičky. Příliš to nepomohlo, ale skřípot byl přece jen
menší.
Jarka vrhl do temnot za
dvířka úzký paprsek své baterky. V jejím světle spatřili malou nízkou místnost
s jakousi bednou – nebo něčím podobným – uprostřed.
„Dovnitř!“ zašeptal
Mirek. „Rychle, než nás někdo uvidí!“ Vkročil tam odhodlaně první a všichni
hoši jej následovali. Dvířka za sebou tiše přirazili. Ač nebyli o nic více v
bezpečí než venku, přece si ulehčeně oddychli.
Jarka pak vyšel ještě
jednou na zkoušku ven, zatímco všichni ostatní rozsvítili v místnosti své
svítilny naplno, aby zjistili, zda světlo neprolíná dvířky ven. Vrátil se se
zprávou, že není vidět ani ten nejmenší paprsek.
V místnosti byl zatuchlý
vzduch. Ze stěn tu a tam trčely nějaké staré zrezivělé trubky, ověšené pavučinami.
Všude byla spousta prachu. Bedna uprostřed zřejmě někomu sloužila za stůl.
Stála na boku a v jejím vnitřku byly dvě neumělé poličky. U bedny se válelo
několik malých převržených bedniček, na nichž asi sedávali neznámí návštěvníci
místnosti. Opodál se válela prázdná uprášená lahvička od inkoustu, Její obsah
dávno a dávno vyschl.
V silném nánosu prachu na
bedně ležel jakýsi útržek papíru.
Mirek papír vzal a
oklepal prach. Všechny baterky na něj soustředily své světlo. Mirek četl jen s
velkou námahou vybledlé písmo:
Vildo – všechno je ztra-ceno. Dymoura ještě
nenašli – a není už prý – mo-mož-možné – – aby – aby byl – ještě – na naživu –
–Vše svá – dějí na – nás, na Vonty – Kerhát s tím – už – už nic – – nechce – –
mít – zakopal jsem – všechny vontské věci – dnes v noci – – na Čer-vených – –
schodech pod – tím – pět – pět – pětibokým kamenem – jestli sem někdy – přijdeš
– tak abys věděl – kde to máte – hledat. Co – pak já, já se zítra stěhuju – –
ale – vy – vy tu musíte – zůstat. Ne – nechoď ke mně – jsme všichni – – –
hlídaní. Na shledanou – – někdy.
Vrána
,,Ať jsem papež, jestli
tomu rozumím!“ zakroutil Jarka hlavou, když Mirek dočetl. „Co to má znamenat?“
Mirek už skládal lístek
do notýsku. „Nevím! Budeme o tom přemýšlet až v klubovně. Teď na to není čas.
Raději prohlídneme celou místnost, jestli tu ještě něco najdeme!“
Prohledali všechny kouty,
podrobili důkladné prohlídce i stěny, nenašli však na nich žádný nápis ani
jakoukoli jinou stopu po těch, kdož se zde scházeli.
„Tak jdeme!“ pravil pak
Mirek rozhodně. „Zhasněte světla. A ven!“
Čirá tma je obklopila.
Rychlonožka byl poblíž dveří, ale ve tmě je nemohl nalézt. Rukama tápal po zdi,
až na ně prudce narazil. Dvířka se otevřela do tmy s pekelným skřípotem.
Rychlým šípům vyrazil pot na čele.
Čekaly několik zoufale
dlouhých vteřin, zda se někde venku nestrhne povyk. V zahradě bylo mrtvé ticho.
Snad tedy nikdo skřípnutí neslyšel! Vyšly opatrně ven a Mirek zamkl dvířka
jedním zámkem. Ve tmavém křoví proti dvířkům cosi zašustilo. Snad nějaká myš…
Mirek se chtěl ke křoví
přiblížit, ale náhle zděšeně uskočil zpět.
„Stát! Ani krok dál!“
zazněl z křoví tlumený hlas. „Co tu děláte?“
Hoši Rychlých šípů nebyli
jistě bázliví a za dobu, kdy spolu přátelili, ocitli se snad už stokrát tváří v
tvář nebezpečí nejroztodivnějšího druhu. Ale po všech událostech dnešního
večera, od nebezpečné cesty stínadelskými uličkami do klubovny Rezavých klíčů a
dramatického seznámení s nimi, až po útok Uctívačů ginga a vniknutí do jejich
svatyně – měli již nervy příliš napjaté, než aby se mohli zachovat nějak zvlášť
hrdinně.
Zůstali stát jako
přikovaní a úlek ochromil jejich svalstvo.
„Tak rychle – rychle! Co
jste tu dělali?“ zněl zase velitelský hlas z křoví. Zároveň vyjel odtamtud
úzký, ale ostrý paprsek světla.
Neznámý měl zřejmě v
elektrické svítilně zcela novou baterii a čočku svítilny jen zčásti odkryl,
takže světlo nemohlo vyzařovat plným proudem.
„Ale, ale, podívejme se!“
mluvilo křoví dál a Rychlým šípům se zdálo, že hlas dostává trochu výsměšný
nádech. „Je vás tu pět! To je skoro dost na založení nové party a taky na zápas
o Velké Vontství.“
Mirek byl první, kdo se
trochu vzpamatoval. „Nechceme zakládat žádnou novou partu,“ protestoval a
snažil se, aby jeho hlas zněl sebevědomě. „Ani se nesnažíme získat Velké
Vontství.“
Hlas v křoví se
pochybovačně zachechtal. „Jste první Vontové, které slyším takhle mluvit!
Opravdu první Vontové, kteří nemají zájem stát se Velkým Vontem a ovládat tak
celá Stínadla.“ Tón hlasu se stal ještě posměšnějším, když pokračoval: „A teď
mi nakonec snad ještě budete tvrdit, že nemáte zájem ani o tohle – co?“
V křoví se záře svítilny
rozlila naplno, něco tam cinklo a vzápětí hoši uviděli podivnou postavu,
oblečenou celou do černého přiléhavého oděvu – ale místo obličeje – probůh – co
je to tam? – Něco beztvárného, bílého, jak křída bílého – ach ano – je to
jakási maska – maska přes celý obličej – neznámý asi nechce být poznán. Ale kdo
se za ní skrývá? A teď svítilnu obrací ke své ruce v černé rukavici – a na ní
leží – ježek v kleci! Ten kovový hlavolam, který byl věrným průvodcem
nešťastného Jana Tleskače i schránkou jeho plánu na létací kolo!
„Ježek v kleci!“ vykřikl
vášnivě Jarka. Nemohl se opanovat.
„Chachááá – “ zasmála se
černá postava. „Tak přece nějaký zájem! Tak přece!“
„Kdo jsi? Řekni nám, kdo
jsi!“ přerušil jeho výsměch Mirek. „A nemusíš nám to vlastně ani říkat! Víme
to! Jsi – jsi Široko! S tebou vylovil Emil Hačiřík hlavolam letos na jaře z
bahna svatojakubské podzemní stoky!“
Pohled na ježka v klecí,
o kterého v minulosti Rychlé šípy i jiné skupiny tak úporně bojovaly a po
kterém dnes toužily snad ještě více, zbavil Mirka poslední špetky rozvahy. Má
snad hlavolam zase zmizet tak nenávratně jako tehdy, když jej Mažňákův otec
utopil při svém pádu do stoky v podzemí svatojakubského kostela? Mají pro něj Rychlé
šípy podstupovat opět nová a nová nebezpečná dobrodružství, pachtit se za ním,
hledat ho zoufale a rvát se o něj s celými Stínadly? Nikdy! Nikdy!
Mirek vyskočil jako
elektřinou nabitý směrem k napřažené ruce, ale neznámý byl rychlejší. Dříve než
se Mirek a s ním současně i všichni ostatní hoši k němu dostali, bleskurychle
ukryl hlavolam kdesi ve svém černém obleku – a nastal boj.
Mirek byl odražen tak
prudce, že odletěl od neznámého jako míč několik kroků zpět. „Ano, ano,“ smál
se tiše neznámý, „jsem Široko! A hlavolam je můj. Pamatujte si to! A vy ho
nikdy nedostanete!“
Jeho síla byla
neuvěřitelná. Uchopil Červenáčka, vyzdvihl jej do výše a hodil na Jarku: Jarka
klesl pod nárazem Červenáčkova těla a oba měli co dělat, než se vzpamatovali a
vzchopili k dalšímu boji. Již tu však byl zase Mirek, který využil veškeré síly
i pružnosti svého vycvičeného těla k náporu na Široka. Vzápětí utržil těžkou
ránu do brady, až zavrávoral.
Široko se divoce zasmál,
odhodil Rychlonožku, který mu stál v cestě, do křoví a pak se rozběhl neslyšným
během kamsi do tmy, ještě dále do hloubi zahrady. „Za ním! Za ním!“ vykřikl
zoufale Mirek. „Už nikdy nebudeme ježku v kleci tak blízko jako dnes!“
Zakopávali v běhu o
kameny, zaplétali se do nízkých křovisek a klopýtali ve výmolech. Spíše slyšeli
než viděli Široka stále před sebou. Potom se ve tmě zjevila na jasnějším nebi
obruba jakési zdi.
Zde byla zřejmě druhá
strana zahrady, Široko na zeď takřka vylétl.
Na jejím vrcholku se jeho
bílá maska obrátila ještě k Rychlým šípům s výsměšným zachechtáním, a pak
Široko zmizet kdesi za zdí.
„Jestli je Široko tvor z
masa a kostí, dokážeme to co on!“ volal Mirek. „Musíme za ním. Musíme! Dnes,
anebo nikdy!“
Vyskočil na zeď, ale jeho
ruce nedosáhly jejího vrcholu a on sjel dolů. Ani při druhém pokusu se mu
výskok nepodařil. Zeď byla značně vysoká. Dostal se na ni teprve za pomoci
Jarky, který ho vysadil. Když pak byl již nahoře, pomohl na vrcholek zdi i všem
ostatním.
Seskočit na druhé straně
zdi bylo pak již dílem okamžiku.
Ocitli se v jakémsi dvoře
s osvětlenými přízemními okny domů.
V posledním zlomku
vteřiny ještě spatřili, jak Široko mizí mezi několika povozy, kde se chtěl
zřejmě ukrýt.
Vrhli se za ním jako lvi.
Široko vyskočil na jeden z povozů, přeskočil na druhý, ač od prvního značně
vzdálený, opět seskočil a proplétal se s neuvěřitelnou rychlostí mezi ojemi,
přeskakoval je a podlézal a občas Rychlým šípům zmizel z očí.
Pak se ozval zpod jednoho
vozu Jarkův zoufalý křik: „Mám! Mám! Držím! Pomoc! Ah – áááh…“ Bolestným
zasténáním skončilo jeho volání.
Než za ním podle hlasu v
téměř naprosté temnotě hoši doběhli, byl Jarka opět sám a svíral si levé
rameno, „Má ruce jako ze železa! To byl svěrák, a ne ruka!“ řekl jen, ale Mirek
jej již ani neposlouchal.
Široko právě přeběhl část
dvora, osvětlenou září z přízemních oken domů a vyrazil do průjezdu. Zřejmě se
chtěl dostat na ulici.
Vyběhli za ním, jak
nejrychleji dovedli. Běžel klikatou uličkou tak rychle, že mu ani Rychlonožka
nestačil. Stačili ho sledovat ještě za několik nároží – ale pak jim zmizel
nenávratně v tmavém bludišti stínadelských ulic.
„Konec – vše ztraceno!“
zdrceně řekl Jindra. „Co teď?
Všichni byli zápasem a
honbou za Širokem tak vzrušení, že skoro zapomněli, na jak horké a nebezpečné
půdě se pohybují. Byl to zase Mirek, kdo první našel klid.
„Teď se nedá dělat už
nic!“ pravil rozvážně. „Je tma a už je hodně pozdě. Snad ještě nikdy jsme
nebyli tak dlouho ve Stínadlech jako dnes! Musíme se vrátit co nejrychleji
domů. I tak jsme dnes vypátrali spoustu věcí!“
Museli se ptát mnohokrát
různých dospělých lidí, kudy mají jít na Druhou stranu. Hovořili po cestě jeden
přes druhého o prožitých událostech, chvílemi se schovávali ve vratech domů
před Vonty – a teprve když přebíhali koleje Rozdělovací třídy, spokojeně si
oddychli. Ne však na dlouho!
Neboť ve svém hovoru, ve
kterém postupně probírali jednu dnešní událost za druhou, si vzpomněli na
hroznou věc: nejenže nechali na zdi svatyně svoje lana, ale Rezavé klíče mají i
Červenáčkův fotografický aparát! A možná že tam u zdi na ulici čekají dosud a
proklínají je v domnění, že je Rychlé šípy obelstily, třebaže za cenu aparátu a
lan.
Červenáček byl úplně
zdrcený. Mirek jej však utěšil: „Nebyli jsme přece ve Stínadlech dnes
naposledy. Při nejbližší výpravě dostaneme aparát zpět, uvidíš!“
Klubovna Rychlých šípů se naplnila
Rychlonožkovým hlasem a Červenáčkovým smíchem. Ale také všichni ostatní hoši
byli spokojení a veselí jako vždy, když se sešli ke své klubovní schůzce.
Ještě včera večer po svém
návratu, třebaže všichni byli unavení, vylovili z kapes všechny listy ginga,
očistili je a vložili mezi staré noviny, které pak zatížili knihami. A dnes
přinesl každý své listy do klubovny na ukázku, již čisté, rovné a suché.
„Sto čtyři! Sto čtyři
listy!“ volal nadšeně Rychlonožka, který všechny listy již asi popáté počítal a
vždy mu vyšlo jiné číslo. „Představte si, že můžeme získat sto čtyři Vonty a
dostavit se s nimi tam do toho dvora, kde se Uctívači scházejí!“
Jindra Rychlonožku
opravil objevem, že dokážou listy podělit nejvýše devětadevadesát Vontů,
protože pět si musejí nechat sami pro sebe! A zatímco hovořili o tom, co
všechno by tímto náborem Vontů mohli získat pro své plány, připravil Mirek
papíry pro nové číslo TAM-TAMU, vyměřil místo pro obrázkové záhlaví, které nakreslí
Červenáček, a začal psát. Chlapci zanechali hovoru a každý opisoval po řadě
Mirkova slova.
„Čtvrtí velikých
tajemství bychom mohli nazvat Stínadla,“ začal Mirek psát. „Co vše se v nich
skrývá, co všechno je pohřbeno v jejich uličkách, domech, sklepích a dvorech,
na povrchu i pod zemí!“
Jarka přerušil Mirkovo
psaní otázkou: „Ale o tom pětibokém kameni, pod kterým mají být schované
písemnosti starých Vontů, psát zatím nebudeš, viď?“
Mirek se jen usmál.
„Samozřejmě že ne! Věci tam leží jistě už mnoho let, tak jako ležel deník Jana
Tleskače ve zvonici svatojakubského kostela. Ale je docela možné, že ve
Stínadlech ještě zůstávají pamětníci těch starých vontských dob, kteří o tom
písemném pokladu pod kamenem vědí – a třeba by ho vykopali, kdyby se dověděli,
že o něm víme!“
Sklonil se zase k psaní.
Rozepsal se o nálezu prohlášení Emila Hačiříka v klubovně Rezavých klíčů, ale
vynechal Hačiříkovo jméno i název Rezavých klíčů. Napínavě popsal cestu s nimi
ke svatyni Uctívačů ginga a vniknutí do ní i objev lístku s podivným obsahem za
železnými dvířky. A pak došel až ke střetnutí se Širokem.
Pisatel tedy nelhal!“
psal Mirek. „Široko není vymyšlená osoba!
Viděli jsme ji! Stáli
jsme jí tváří v tvář! Či lépe řečeno tváří v její masku! Ano, Široko měl na
obličeji velikou bílou masku. Nevíme, jak vypadá. Nevíme, kdo to je! Ale víme,
že má přímo úděsnou sílu.
Zkusili jsme ji sami na
sobě. Bylo nás pět a kdo nás zná, ten dobře ví, že něco zmůžeme. Široka jsme
však nezmohli. Házel s námi, jako bychom byli pírka. Jeho běh, skok na vysokou
zeď a jeho přeskakování z jednoho vozu na druhý, to všechno jen zvětšilo naši
hrůzu před ním. Ano, nestydíme se to napsat a přiznat. Báli jsme se Široka! A
přece jsme se mu museli co nejvíce přiblížit, a dokonce na něho útočit. Dnes
vám ještě nemůžeme napsat důvod, ale až přijde čas, dozvíte se vše. Chceme se s
vámi opravdu rozdělit v TAM-TAMU o vše, co se ve Stínadlech dozvíme.
Jestli nepíšeme všechno, je to jen proto, aby nás někdo jiný nepředešel v
pátrání a abychom nic nepokazili.
Mnoho a mnoho věcí se děje
ve Stínadlech. Stínadla se bouří. Stínadla chtějí přivést znovu k životu
vontské zřízení. Boj o Velké Vontství se stupňuje. Chceme do něho zasáhnout!
Máme zájem na tom, aby ve Stínadlech zavládl pořádek a právo. Stínadla nesmějí
být pro nás zakázanou čtvrtí, do které by chlapci z Druhé strany měli chodit
jako do džungle, se strachem, zda se vrátí vůbec zpět a v jakém stavu!
V nejbližších dnech se
vydáme do Stínadel znovu. Bude to výprava zvlášť nebezpečná. Podaří-li se však,
přineseme odtamtud věci úžasné ceny. Až vy budete doma v teple a v bezpečí,
vězte, že my jsme někde daleko, hluboko ve Stínadlech, kde se chvějeme o svůj
osud, o osud celé výpravy, ustavičně ohrožováni sterým nebezpečím.
Buďte aspoň v duchu s
námi! Vaše Rychlé šípy!“
Mirek dopsal a odložil
pero. Napětí ve tváři mu povolilo. Hoši ještě dopisovali poslední věty.
Pak se ujal Mirkova
„výtisku“ Červenáček a načrtl na něj obrysy kreseb. A zatímco je ostatní
chlapci vybarvovali, kreslil Červenáček i do stránek, které napsali oni. Tak
pokračovala práce rychle kupředu, každý byl zaměstnaný, nikdo zbytečně
neztrácel ani minutu.
„Za půl hodiny si přijde
pro čísla Jirka Rymáň!“ pobízel je Mirek.
„Tak aby dlouho nečekal.
Jak kresby uschnou, sešijeme stránky, dáme je do desek a už může jít TAM-TAM mezi
čtenáře!“
„Copak teď – “ mávl rukou
Jindra, „teď se nám to ještě píše.
Událostí je tolik, že je
nestačíme ani znamenat. Ale vnikneme někdy do jejich záhad? Točí se mi z nich
už opravdu hlava. Budeme je umět rozmotat a našim Druhostraníkům vysvětlit? A vůbec,
musíme si přece sestavit nějaký plán jak pokračovat. Já jsem aspoň úplně v
koncích.“
„Myslím, že bude
nejlepší,“ uvažoval Mirek, „uděláme-li si zase takový přehled všeho, co víme i
čemu nerozumíme, jako jsme měli tehdy před rokem!“ Rozevřel silnou knihu –
kroniku klubu, a zastavil se u první čisté stránky.
„Podívejte se,“
pokračoval a současně začal psát. „Napíšeme sem všechno, co až dosud víme, ale
čemu nerozumíme. Bude to takový seznam záhad.
1. Ve Stínadlech byly za
výklady výzvy kohosi neznámého, který nabízí motorku za ježka v kleci. Kdo to
je a proč hlavolam chce i za takovou cenu získat? Zná snad jeho pravé
tajemství?
Ví snad, co se v ježkovi
schovává?
2. A k čemu potřebují a
shánějí hlavolam Rezavé klíče? Nemají zájem o Velké Vontství, které by určitě
získaly, kdyby hlavolam měly. Proč tedy mají o ježka v kleci takový zájem?
3. Kdo je Široko?
4. A jak by bylo možné
zmocnit se hlavolamu, který je v jeho železných tlapách?
5. Jaká záhadná osoba
vede Uctívače ginga?
6. Kdo se scházíval v
dávných letech za železnými dvířky s dnešní svatyní Uctívačů ginga?
7. Co znamenal lístek,
který jsme tam nalezli? Kdo byl Dymour, o kterém se v lístku píše – a nalezl
se?
8. Kde jsou Červené
schody se svým pětibokým kamenem v dlažbě, pod nímž mají být důležité vontské
věcí a listiny? A jsou tam dosud? Nevykopal je onen neznámý Vont Vrána někdy
později?
9. Loni prospěl našim
plánům Vont Losna, kterému jsme dopomáhali k funkci Velkého Vonta. Kde ho
hledat a vyžádat si jeho pomoc?
To je snad všechno,“
uzavřel po chvíli mlčení Mirek, když přelétl zrakem napsané řádky.
„Devět záhad,“ zasmál se
Rychlonožka. „Nelíbí se mi takové nerovné číslo! Nešla by tam vymyslet ještě
nějaká desátá?“
„Bud rád, že je jich jen
devět!“ odbyl ho Jindra. „Možná že budou přibývat další a že nám to nebude ani
milé!“ Sám nevěděl, jak se jeho proroctví brzy vyplní, alespoň pokud jde o tu
desátou záhadu.
„A teď nějaký plán!“
vykřikl Jindra. „Co zařídit nejdřív?“
Mirek se zase zahleděl na
právě napsané řádky: „Myslím, že je dost těžké dělat si v takové motanici
nějaké přesné plány. Víte, jak to vypadá, když do Stínadel jdeme! Nikdy
nemůžeme napřed určitě říct, kam až dospějeme, co nás tam potká a jak se z toho
dostaneme.
Připadám si tam vždycky
jako rybářská loďka bez plachet a bez vesel na rozbouřeném moři.“
Odmlčel se na chvíli v
zamyšlení a všichni jej v duchu obdivovali, jak tím přirovnáním správně vystihl
jejich výpravy do Stínadel. Pak Mirek pohlédl na hochy a dodal: „Něco mě přece
jen napadá. Můžemeli vůbec dělat nějaké plány, tak jako první a nejdůležitější
je nalezení toho pětibokého kamene s ukrytými vontskými věcmi. Budou mít pro
nás nesmírnou cenu. S jejich pomocí můžeme mnoho získat!“
„Nerozumím ti dobře!“
vydechl Červenáček. „Co můžeme získat?“
„Velmi mnoho!“ usmál se
Mirek. „Představ si, že budeme mít v ruce starobylé památky po prvních Vontech,
snad nějaké jejich slibovací listiny nebo něco podobného, všelijaké úmluvy,
doklady atakdále.
Co by dnešní Vontové za
ně dali! Víš přece, jak má vše, co s jejich minulostí souvisí, pro ně úžasný význam.
Vzpomeň si jen na ježka v kleci. A teď my s těmi veledůležitými a cennými věcmi
přijdeme – ovšem hezky opatrně – a nabídneme je tomu, kdo nám na pět minut
půjčí do rukou ježka v kleci!“
„Ach – ano! Už chápu!“ –
„To je přece plán!“ – „Báječné!“
„Jedinečné!“ ozvaly se po
tomto Mirkově rozkladu nadšené výkřiky klubovnou.
Jindra se usmál a řekl:
„Ano, netrvá to opravdu déle než pět minut.
Opravdu nebudeme na
vyjmutí ježka z klece potřebovat delší dobu.
Vzpomínáte ještě na ten
recept? Víte, jak se ježek vyndával? Dodnes si to pamatuju!“ Nasadil tajemný
ponurý tón, když zvolna začal odříkávat formuli, kdysi napsanou dnes již dávno
mrtvým Janem Tleskačem, podle které bylo možné ježka z klece vyjmout a která
Jindrovi tehdy tak učarovala, že se ji naučil nazpaměť:
Když natočíme nejdelší
osten ježka tak, aby vyčníval z klece nejširším jejím otvorem, posuneme ježka
do poloviny výšky klece.
Pak…“
„Dost! Dost!“ vykřikl
Červenáček a zakryl si uši rukama.
„Vždycky mně až mráz po
zádech běhal z těch podivných slov – a ještě dnes to na mne působí. Přestaň s
tím, přestaň!“
Do jeho naříkání kdosi
zaklepal tiše na dveře. Byl to Jirka Rymáň, který si přišel pro napsané
TAM-TAMY.
„Už jsou?“ vykřikl
radostně a vrhl se ke stolu k sešitům. Prohlížel si je se zájmem a hltal každé
slovo. Za chvíli však poznal, že Rychlé šípy vyrušil v nějaké jejich poradě, a
tak měl tolik rozumu, že se brzy rozloučil. Ještě ve dveřích vykřikl nadšeně:
„Nikdy nemůže mít Sběrač takové zprávy, jaké má váš TAM-TAM! Nikdy! Celá Druhá
strana to říká! A je to pravda!“
Mirek za ním s úsměvem
zavřel dveře a zasedl ke stolu. Také ostatní chlapci přisedli. Jarka zhasl
veliké světlo a nechal svítit jen malou žárovku v koutě klubovny. Celá místnost
tím dostala ještě útulnější vzhled. „To je dobře, že už nám zavedli elektriku!“
řekl Červenáček. V kamnech praskal oheň a Bublina si u nich vyhříval svůj
kožich. Jeho věrné psí oči spočívaly na chlapcích. Venku v opuštěné zahradě
hlomozil vítr a stromy tam tajemně šuměly.
Mirek začal zase hovořit.
„Kdo můžete přinést nějaký rýč nebo kramle?“ zeptal se chlapců. „S holýma
rukama tam ten kámen na Červených schodech vykopat nemůžeme!“
„Já bych vzal kramli!“
hlásil Rychlonožka. „S tou se pěkně hrabe!“
„A vezmeme naše dvě polní
lopatky,“ připojil Jarka. „Na kámen se s nimi jít ovšem nemůže, ale při
vybírání hlíny nám udělají velkou službu.
Rychlonožka pravil, že se pokusí vypůjčit si
od sousedů malý rýč.
Mají prý něco takového ve
sklepě. Sundal by ho z dlouhé násady a nasadil na kratší, aby nebyl tak
nápadný, až jej ponesou do Stínadel.
„Bude to vůbec těžká a
nebezpečná výprava!“ prohodil starostlivě Mirek. „S takovým nářadím se nám
nebude moc dobře utíkat, to si můžete myslet! A než jenom najdeme ty Červené
schody! A pak na nich ten pětiboký kámen – o tom jeho vykopání už ani nemluvím!
Představte si jen, že
byste najednou tady někde u nás uprostřed ulice začali něco vykopávat? Lidi by
se k vám seběhli ze všech stran, strážník by přišel… A tam ve Stínadlech se
navíc musíme ještě třást před každým Vontem.“
Umlkl a zahleděl se starostlivě
do prázdna. Bublina vstal a vydal se číhavě ke dveřím, kde podezíravě zakňučel.
Venku hučel vítr ještě silněji než dříve.
„Takovýhle večer bychom
potřebovali!“ řekl Jindra. „Tmavý, větrný a nevlídný! To by nebyla venku ani
noha!“
„Doufejme, že nám příroda
bude přát!“ povzdychl si Jarka. „Škoda jen, že nevíme, jak to místo vypadá,
mohli bychom si aspoň trochu udělat nějaký plán. A – – – “
Chtěl ještě něco povědět,
ale vzápětí se ozvala zvenčí na dveře tak silná rána, až se zdálo, že se celá
klubovna zachvěla. Bublina, který až do této chvíle stále cosi čenichal u
dveří, odskočil vylekaně až doprostřed místnosti. Stulil se pod stůl k Mirkově
židli a začal výt.
Chlapci vzrušeně
vyskočili od stolu.
„Lidičky, co to bylo?
Slyšeli jste to?“ ptal se trochu zbytečně Rychlonožka. „Co bych za to dal,
kdybych věděl, jestli je zamčeno!“
„To se hned přesvědčíme!“
pravil chladně Mirek. Plížil se zvolna a tiše ke dveřím, ale přece nezabránil
tomu, aby některá prkna v podlaze pod ním nezaskřípala. Hoši jej zvolna následovali.
U dveří se zastavili,
všichni se o ně opřeli, takže i kdyby bylo odemčeno, nikdo by dveře nemohl
otevřít. A Mirek zvolna zkusil otočit klíčem ve směru zamykání. Ale klíč se již
neotáčel. Bylo zamčeno.
Rychlonožka si ulehčeně
sedl na lavici poblíž dveří, jakoby vyčerpaný právě přestálým strachem.
Mirek naznačil hochům, aby povolili tlak na
dveře, že chce pootevřít.
Odemkl tiše zámek a vzal
za kliku. Mezi dveřmi se objevila skulina. Mirek jí opatrně nahlédl do chodby.
Kam až mohl dohlédnout, všude bylo prázdno.
Nakonec otevřeli dveře
skoro úplně – ale tu již také Mirek ukazoval na zem, kde u prahu na chodbě
ležela malá krabička. Chtěl se pro ni shýbnout, ale Rychlonožka začal úpěnlivě
volat: „Ne – ne, Mirku, ne! Nezdvíhej to! Je v tom určitě pekelný stroj!
Vybuchne to, jak to otevřeš a zabije tě to! Uvidíš! Uvidíš!“
Mirek opatrně strčil do
krabičky špičkou své botky. Krabička se lehce posunula.
„Vždyť je prázdná!“ řekl
Mirek po tomto pokusu a zvedl ji ze země. Byla to docela obyčejná krabička z hnědé
lepenky, bez jediného nápisu. Mirek ji opatrně pootevřel a lehce hvízdl. „Je
tam nějaký papír!“ řekl.
Vkročil zpátky do
klubovny, přivřel dveře a nesl krabičku ke stolu, kde z ní lístek vysypal.
Jarka jej dychtivě rozbalil a zvolna četl:
Nechoďte do Stínadel!
Hrozí vám tam veliké nebezpečí! Hlavně Mirkovi Dušínovi! Snad dokonce smrt!
Mirek vzal váhavě lístek
Jarkovi z rukou a chlapcům se zdálo, že je trochu pobledlý. Přečetl si slova
podivné výstrahy ještě jednou sám a polohlasně. Pak se tázavě zadíval na
chlapce.
„Ale my tam musíme jít!“
pravil pak po chvíli mlčení. „Přece všeho nenecháme jen proto, že nám někdo
neznámý píše něco o nebezpečí!“
„To se ví!“ ozval se
Červenáček. „A že tam bezpečno není, to víme sami dobře! Zkrátka jde se – a
basta!“
„Ale co ta poslední
věta?“ trochu zneklidněně prohodil Jindra.
„Snad konce smrt! A
hlavně tady Mirkovi!“ Před očima mu vyvstal zase ten obraz, jak Mirek v zajetí
Vontů předstíral mdloby a smrtelně ho vyděsil svým klesnutím k zemi. „Já bych
se zbláznil, kdyby se ti mělo něco stát, Mirku!“ dodal upřímně.
Mirek se nuceně usmál.
Bylo vidět, že na něho výstraha asi zapůsobila.
Nebo se to chlapcům jen
zdálo? Ale zatvářil se zase hned jako jindy, klidně a statečně, a řekl svým
rozhodným tónem: „Nedá se nic dělat! Jsme už v tom zase příliš hluboko, než
abychom mohli ucouvnout! V sobotu večer se vydáme do Stínadel!“
Jarka se potom zmocnil
lístku s výstrahou, nalepil jej do kroniky, zatím Jindra prohlížel krabičku.
Přemýšlivě se tvářil, uhodil krabičkou o zem, zvedl ji, hodil ji na stěnu a
zase pro ni běžel, aby jí mrštil o stěnu další.
Jindy by takto vyvolal
bouři smíchu, ale v této chvíli do smíchu nikomu nebylo a Jindrovo
nepochopitelné počínání působilo na ostatní ještě tísnivěji.
„Ale Jindro,“ vzmohl se
Mirek konečně na slova, „co to provádíš?“
„Copak nevidíte? Napadlo
mě něco! Ta krabička přece nemohla do dveří tak uhodit. Myslel jsem nejdřív, že
nám někdo hodil krabičku ke dveřím od konce chodby – a krabička že udělala tu
děsnou ránu na dveře. Kroky jsme přece žádné neslyšeli, tak krabičku musel ke
dveřím někdo hodit z dálky. Ale krabička je měkká. Vždyť to vidíte, jak s ní
bouchám o zem – a není to skoro ani slyšet.“
Jarka beze slova vyšel ze
dveří – nechal je dokořán otevřené – a za chvíli se vrátil. V ruce držel velký
kámen.
„Byl kus od dveří – a ten
způsobil tu ránu!“ pravil. „A teď taky všemu rozumím! Ten někdo za dveřmi
opravdu byl! Vzpomínáte si, jak Bublina vstal od kamen a kňučel podezíravě u
dveří? Vycítil, že je někdo za dveřmi. To tam neznámý kladl svou krabičku.
Chtěl, abychom dveře otevřeli a krabičku s výstrahou zvedli, dřív než ji zvedne
některý nájemník z domu, který by šel třeba kolem dveří.
Kdyby zaklepal, mohli
bychom ho spatřit dřív, než by stačil doběhnout na konec chodby a nepozorovaně
zmizet! Nechtěl být jistě poznán. A tak se odplížil po položení krabičky zas
ode dveří až na konec chodby – a odtamtud pak teprve hodil na naše dveře kámen.
To byla ta rána! A když
tam z přítmí viděl, že zvolna otevíráme dveře, odešel s jistotou, že jsme
krabičku našli a výzvu že si přečteme!“
„Vypadá to tak, jak
říkáš!“ kýval zamyšleně hlavou Mirek. Také ostatní hoši se klonili k Jarkovým
vývodům. Jarka se již mnohokrát osvědčil jako znamenitě a bystře usuzující
pozorovatel. Vždyť i z nedokončených zápisků Jana Tleskače sestavil tenkrát
velmi pravděpodobné poslední chvíle toho záhadného a nešťastného chlapce. Ano,
neznámý návštěvník za dveřmi si dnes jistě počínal tak, jak to Jarka vylíčil!
Hoši si ještě chvíli
povídali o událostech, které je čekají tam za Rozdělovací třídou, pak zhasli a
vyšli na chodbu.
Červenáček a Rychlonožka
kráčeli po schodech vzhůru do svých domovů, Mirek s Jarkou a Jindrou vykročili
do tmy ulice.
Do soboty zbývaly ještě
tři dny. Rychlé šípy je využily k důkladným přípravám na nebezpečnou výpravu za
pětibokým kamenem.
Jarka opatřil pro všechny
hochy nová lana, když o stará přišli při poslední návštěvě Stínadel. Také
nářadí ke kopání se utěšeně scházelo.
Jenom rýč, který si
Rychlonožka vypůjčil, se zdál příliš těžký.
Ten s sebou asi nevezmou.
Jirka Rymáň, důvěrník
Rychlých šípů, dostal od Jarky zapečetěnou obálku. „Jen kdybychom nepřišli v
sobotu do zavření domu zpátky, smíš ji otevřít. Je tam napsáno, kam jdeme – a
tam nás pak taky hledejte. Snad byste někde našli Usměvavého – a třeba by šel s
vámi!“
Rymáň poslouchal Jarkova
slova s ustrnutím. „To je to tak zlé?“ zeptal se jenom. A Jarka jen mlčky kývl
hlavou.
Poslední TAM-TAM, nabitý
událostmi o Širokovi, o svatyni Uctívačů ginga a vůbec o celé minulé výpravě
Rychlých šípů, vzrušil celou Druhou stranu. Předplatitelů přibývalo každým
dnem. Nikdo si nechtěl dát ujít tak úžasnou četbu, každý chtěl znát podrobností
všeho toho, co se děje ve Stínadlech.
Sběrač, časopis
Dvorečáků, také nelenil. Přinášel však jenom neurčité zprávy, všelijaké dohady,
různé drby a „názory druhých“.
Bylo zřejmé, že jeho
autoři nevytáhli ze Dvorců ani paty. Druhostraníci to brzy postřehli – a ti,
kteří až dosud měli Sběrače předplaceného, jej jeden po druhém odříkávali. Jen
Dvorečáci jej zatvrzele vychvalovali, ale to jenom proto, že Sběrač vydávali
jejich příslušníci.
V hloubi duše však každý
Dvorečák Druhostraníkům TAM-TAM záviděl.
Den výpravy se blížil.
Minulý rok byly Rychlé
šípy ve Stínadlech již několikrát a ani letos nebude tato výprava jejich první.
Ani při jejich statečnosti a neohroženosti jim nikdy nebylo volno u srdce při
všech těchto nebezpečných cestách, Avšak tentokrát byla jejich nálada ještě
pokleslejší.
Výstraha, která Rychlým
šípům přišla tak zvláštním způsobem od kohosi neznámého, na všechny zapůsobila.
Také Mirek, který byl
jindy všem chlapcům v klubu oporou v každé nesnázi a i v těch nejhorších
chvílích jim dovedl dodat klid a důvěru, zdál se tentokrát podléhat stísněné
náladě, a to ještě více než ostatní. Chlapcům to tak alespoň připadalo. Zatímco
oni se snažili veselím a zdánlivou bezstarostností zakrýt své rozechvění z
chystané sobotní výpravy, Mirek svůj neklid nezastíral.
A když v sobotu v poledne
vzkázal po Jarkovi, zda by nebylo lépe výpravu odložit na jiný den, neznal údiv
hochů mezí. Podle jeho vzkazu se měli hoši na chvilku sejít ve tři hodiny
odpoledne v klubovně a tam se s konečnou platností teprve rozhodnout, zda vůbec
mají výpravu podniknout, či ne.
V klubovně byli už
všichni, když přišel Mirek. Ve tváři měl podivný výraz a Jarka, který ho znal
ze všech hochů nejdéle, se marně snažil rozpoznat, jestli je to výraz
ustaranosti, nechuti nebo strachu.
Při jeho příchodu
zavládlo klubovnou napjaté ticho.
„Tak jak ses rozhodl,
Mirku?“ promluvil jako první Jarka.
Mirek se nuceně usmál: „Raději
bych to všechno nechal až na pondělí. Nehodí se mi to dnes dost dobře – víte.
Když se ale rozhodnete, abychom šli, tak tedy půjdeme – no – “
Chlapci byli úplně
zaražení, ještě nikdy neviděli Mirka couvat před nějakým umluveným plánem! Jeho
nerozhodnost a nejistota na ně působily skličujícím dojmem. A přesto se
nemínili jen tak snadno vzdát. „Už jsme na výpravu připravení, už jsme si
odbyli to několikadenní rozčilené čekání – a teď bychom měli čekat a třást se
zase dál?“ hudroval Jindra.
Rychlonožka mu přispěchal
na pomoc! „No se ví!“ řekl. „Jestli se nám tam má něco stát, tak se nám to
přihodí v úterý nebo ve středu zrovna tak jako dnes. Svému osudu člověk
neujde…“
Červenáček se odvážil
ještě dále. „Znáte to staré přísloví, viďte?“ zeptal se. „Kdo se bojí, nesmí do
lesa! Můžeme to přísloví opravit a bude se hodit na nás: Kdo se bojí, nesmí do
Stínadel!“
Mirek zrudl a téměř
vykřikl rozhorlením: „Kdo se bojí? Kdo? Tohle jsi mi, Červenáčku, neměl říkat!
Myslím, že jsem už dokázal, že strašpytel nejsem! A ne jednou!“
„Ale Mirku, Mirku,“
klidnil jej Jarka, „Nikoho z nás ani ve snu nenapadlo o tvé odvaze pochybovat!
Byl jsi to ty, který nás vedl takovými událostmi, že nám někdy opravdu až
stydla krev v žilách.
Tys dal návrh, abychom
šli poprvé do Stínadel, tys nás vedl i tam, kde šlo o všechno – víš – tenkrát
na poradu a pak na volbu Velkého Vonta, při které nesměli být ani obyčejní
Vontové. Takový člověk jako ty nepotřebuje dokazovat svou statečnost.
Červenáček ta slova neměl nikdy vypustit z úst. A jistě je řekl jen v
nerozvážné snaze přimět tě za každou cenu, abychom dnes do Stínadel šli!“
Všechny hochy to mrzelo a
Červenáčka nejvíce. Povstal, šel k Mirkovi, podával mu ruku a řekl: „Opravdu
jsem to řekl jen z hlouposti, Mirku. Odpusť mi to!“
Mirek se zatvářil
vlídněji a stiskl Červenáčkovu ruku. Hoši byli šťastní, že alespoň tahle věc se
smírně vyřešila. Jindra, předtím první, kdo brojil proti Mirkově návrhu na
odložení výpravy, honem obracel:
„Jestli Mirek má nějaké
důvody k odložení výpravy, jistě to není strach. A i kdyby to strach opravdu
byl, kdo by se mohl divit? Šel bys do Stínadel ochotně a bez bázně třeba ty,
Rychlonožko, kdyby v té výstraze, kterou jsme dostali, bylo psáno, že zejména
tobě tam hrozí nějaké nebezpečí? Nebo šel bys tam v takovém případy ty,
Červenáčku? Já aspoň ne. Já se klepu takhle dost. Natož kdybych věděl, že z nás
všech zrovna na mne tam číhá nebezpečí nejvíc!“
Hoši byli chvíli zticha, Jindrova připomínka,
že nedávná výstraha hrozila nejvíce Mirkovi, je odradila od dalšího naléhání.
Ale Mirek vstal – a ač na
něm bylo vidět, že svou nechuť přemáhá ze všech sil – rázně prohlásil: „Tak
tedy půjdeme! Dnes večer se sejdeme ve čtvrt na šest na konci Drobílkovy ulice.
Provazy, kramle, lékárničku, všechno s sebou!“
Hoši si ulehčeně oddychli
a Jarka se svěřil: „Jsem rád, že ses tak rozhodl, Mirku! Kluci ze Sběrače tam
jdou prý dnes taky. Bylo by nepříjemné, kdyby snad odtamtud přinesli nějaké
zprávy, zatímco my bychom seděli doma! Nechtěl jsem ti to napřed říkat, aby sis
nemyslel, že tě i já chci nějak přemlouvat. Ale teď, když už ses sám rozhodl,
ti to povídám.“
Mirek jen zavrtěl
odmítavě hlavou. „Ať si tam jdou! Nevím, jaké důležité zprávy by mohli přinést.
Nejvýš snad vyslechnou nějakou schůzi některé stínadelské ulice, kde se budou
Vontové radit, koho volit za Velkého Vonta. Ale že by věděli o pětibokém kameni
nebo o něčem podobném, o tom silně pochybuju!“
Potom se rychle rozešli
připravit na nebezpečnou cestu.
„Že já jsem tu pusu
otvíral!“ naříkal Červenáček, když běžel s Rychlonožkou z klubovny nahoru po
schodech do vyššího poschodí, kde bydleli. „Raději bych držel pohlavek, než to,
co se dnes stalo!“
Rychlonožka jej nestačil
utěšovat. A teprve když na srazu ve Drobílkově ulici Mirek sám na Červenáčka
promluvil jako jindy a ani slůvkem nezmínil o té nepříjemné příhodě, se
Červenáček uklidnil.
Večer byl takový, jaký si
na poslední schůzce Rychlé šípy přály: tmavý, větrný a nevlídný. Velmi rychle
se setmělo jako každého podzimního dne. Hoši měli na sobě svetry a bundy, posledně
jim bylo už zima.
„Tak máme vše?“ zeptal se
Mirek stísněným hlasem. Hoši mlčky ukázali své kramle a lopatky. Každý si
mimoděk sáhl na opasek, kde měl omotané nové lanko.
„Tak jdeme!“ rozhodl
Mirek po kratičké přehlídce výzbroje. „A štěstí ať nám přeje!“
S podivnými pocity
vykročili. Vítr byl chvílemi tak prudký, že je zarážel v chůzi. Po nebi letěly
kupy mračen a jen chvílemi někde bleskla temnou oblohou hvězda.
Za několik minut došli k
Rozdělovací třídě, přeběhli její koleje a Stínadla je pohltila jako nějaká
veliká černá nestvůra.
Ačkoli tentokráte chlapci
vnikli do Stínadel o několik ulic dále než posledně, přece se zcela snadno
dostali brzy do míst, kudy šli při minulé výpravě. Zde v okrajových uličkách
Stínadel se poměrně ještě dost dobře vyznali. Po desetiminutové cestě však už
byl konec se všemi znalostmi!
„Snažme se udržet co
nejvíc směr, kterým jsme šli posledně za Hačiříkem! Jedině tam v okolí svatyně
Uctívačů ginga musí být ty Červené schody. Vont, který na nich zakopal ty věci
a pak o tom psal druhému lístek, by jistě nic nešel zakopávat až někam na druhý
konec Stínadel. Musíme se tedy za každou cenu dostat do blízkosti svatyně a tam
začít pátrání!“ hovořil Mirek.
„A já bych taky strašně
rád dostal svůj aparát od Rezavých klíčů!“ připomněl Červenáček nesměle.
Protijdoucím Vontům se
vyhýbali skoro až mistrně, i když každé takové setkání je vždy znovu a znovu
vzrušilo. Nikdy nemohli vědět, co se stane. Jak se Vontové zachovají? Zda
Rychlé šípy neosloví a z jejich odpovědi nepoznají, že jsou vetřelci?
Skoro v každém zákoutí a
na každém plácku mezi domy postávaly hloučky Vontů a ze všech zalétaly k
Rychlým šípům debaty, křiky i řečnění jednotlivců o vontských věcech. Otázka,
kdo se má stát Velkým Vontem, hýbala celými Stínadly.
Zpočátku chlapci ještě
poznávali ulice, kudy minule šli, brzy však byli v koncích. Zatímco například
Jarka a Rychlonožka tvrdili, že touto uličkou tehdy šli a že za ní přijdou
schůdky se zábradlím,
Mirek odporoval a říkal,
že to bylo docela jinde. Později už nepoznával uličky a zákoutí nikdo.
„Stopa je ztracená!“
prohlásil posléze Mirek. „Nezbývá nám, než se ptát lidí.“
Zkusili několikrát optat
se dospělých lidí na ulici Ve svíčičkách, nebo alespoň na Kropenatku a na
plácek Na nosálku. Nikdo však o nich nic nevěděl. Byla to zřejmě zase jména,
kterých používali jen Vontové. Jen jakýsi maličký chlapec, který snad ještě ani
nechodil do školy, máchl neurčitě rukou kamsi do tmy. Tam kdesi je prý
Kropenatka.
Pak od nich vyděšeně
utekl, zřejmě jej nějak vyděsili, aniž věděli čím.
Vydali se tím směrem a
procházeli uličkami, kudy ještě nikdy předtím nešli. Na konci jedné z nich
spatřili ve svitu plynové lampy tři postavy Vontů, které k nim kráčely.
Ulička byla skoro
liduprázdná, po jedné její straně byla nízká zeď, táhnoucí se až tam na konec,
ke svítilně. Na druhé straně byly sice nízké domy, ale se zavřenými dveřmi.
„Ani se nebudeme
schovávat!“ váhal Mirek. „Jsou stejně jen tři a nás je pět. Snad se nic
nestane!“
„Podívejte se! Oni ho
vedou!“ zašeptal vzrušeně Jarka. Skutečně: dva Vontové, každý po jedné straně,
vedli třetího, který šel zdráhavě uprostřed. Každý z obou Vontů jej držel pevně
v podpaží, kdyby se snad pokoušel o útěk. Hovořili spolu cosi, ale na dálku jim
nebylo rozumět – a když se Rychlé šípy přiblížily na doslech, umlkli úplně.
„Zkusíme štěstí!“
zašeptal Mirek. „Třeba na něco přijdeme, připravte Ještě několik kroků a
trojice Vontů byla u nich. Zajatec byl hoch zvláštního, zajímavého typu.
Vypadal vznešeně a zdálo se, že své věznitele úplně přehlíží. Že své zajetí
vůbec neuznává a svými vězniteli opovrhuje.
Hrdé oči upíral kupředu.
Nenamáhal se ani, aby se podíval na přicházející Rychlé šípy. Zřejmě asi nebyl
z této části Stínadel, patřil k jiné vontské skupině než jeho věznitelé. A
myslel si asi, že k nim patří také Rychlé šípy. Proto ten nevšímavý pohled.
Rychlé šípy se
rozestoupily na chodníku tak, že příchozí Vontové by museli sestoupit z
chodníku do jízdní dráhy, kdyby chtěli pokračovat v chůzi. Vontové se zastavili
a tvářili se výhrůžně. Než však některý z nich mohl něco říct, Mirek je oslovil
sám.
„Zajatec, viďte?“ usmál
se a pokynul k chlapci uprostřed nich.
„Kam ho vedete?“
„Starejte se o svoje
věci!“ procedil skrze zuby jeden z obou strážců.
„Právě že se staráme, tak
se vás na to ptáme!“ pomalu a významně hovořil Mirek dál.
„Jak to? Jak to?“ vyjel
teď vztekle druhý Vont, zatímco jejich vězeň stál mezi nimi pořád trpělivě a
téměř nehybně. „Jak to, že se staráte o své věci? Tak proč nás tady zastavujete
a vyptáváte se – he?“
„Ano, to je právě naše
věc!“ pravil pevně Mirek. „Bránit slabé, utlačované, to je naše zásada! Nedivte
se nám, že se zajímáme o to, kam ho vedete a co vám udělal!“ Při těch slovech
kývl hlavou směrem k zajatci a dodal: „Je vždy podezřelé a zavání to bezprávím,
když dva starší vedou jednoho mladšího! To doufám uznáte?“
„A jestli to neuznáte,“
vmísil se do rozprávky Rychlonožka, „tak se vás na to nebudeme moc ptát a toho
chlapíka tady vysvobodíme z vašich drápů dřív, než řeknete švec!“
A teď promluvil konečně
zajatec sám. Dokonce se i poněkud usmál, pohlédl na Rychlé šípy zvláštním
pohledem a řekl tiše: „Vida, vida, jaké statečné zachránce jsem tu nalezl! Vás
bych opravdu chtěl mít za své kamarády! Takových jako vy je málo. Dnes mi však
opravdu nemůžete pomoct, ponechte mě mému osudu! Na shledanou snad někdy!“
Při těchto záhadných
slovech vykročil kupředu. Jeho věznitelé ho uchopili ještě pevněji v podpaží,
vrhli zničující pohledy na Rychlé šípy a kvapně s ním odcházeli.
Rychlé šípy to tak
překvapilo, že se mimoděk rozestoupily, aby Vontové mohli projít a mlčky za
nimi zíraly, jak mizí ve tmě. Jen Mirek se ještě vzmohl na zavolání: „Na
shledanou!“
Teprve za chvíli se
všichni vzpamatovali a rozhovořili se o tom podivném setkání.
„To jsou zvláštní
patroni, tihle Vontové!“ pravil Jindra. „Než by přijal z našich rukou záchranu,
raději se dá táhnout těmi hromotluky dál – brr.“
„Je tu jistě víc
všelijakých zásad a nepsaných zákonů,“ mínil Mirek, „a o těch my nic nevíme, i
kdybychom sem chodili třeba každý den!“
Za tichého hovoru prošli
celou uličkou a opět se ocitli v ulicích plných večerního ruchu a shonu. Celá
Stínadla jim připadala jako úl rozdrážděných včel. Všude postávaly hloučky
Vontů nebo kamsi spěchaly, hlučely, všude vládla zjitřená nálada. Občas
zaslechly Rychlé šípy i válečnou píseň Vontů, ten podivný nápěv beze slov.
Pak se do pouličního šumu
vmísily večerní zvony. Kdesi v dálce hřměla Dunivá Kateřina, ale i tady všude v
okolí bylo slyšet hlasy zvonů, některý jasný, jiný temný, hluboký. Mirek se
zeptal jakési stařeny na jejich jména. Bylo na ní vidět, že je potěšena zájmem
hochů o takovou věc.
„Vy nejste zdejší,
viďte?“ usmála se bezzubým úsměvem. „Tak poslouchejte: Tady to vysoké zvonění,
takové jasné, pěkné, to zvoní Zlatá svatá z kostela svaté Magdalény. A ten zvon
s hlubokým hlasem, to je Velký Dominik z kostela Černých kapucínů. Kdybyste šli
ještě dál, uslyšeli byste Živé srdce. No – a když někdo zemře, tak z kaple
zvoní Umrlčí prst. Ale ten nechtějte slyšet. To je moc smutné zvonění…“
Chlapci jí poděkovali za
výklad a zeptali se ještě na Kropenatku.
Stařena jim ukázala ve
směru, kterým šli. Zřejmě tedy malý chlapec předtím nelhal.
Hlouběji a hlouběji se
nořili do stínadelského bludiště. Snažili se jít co nejklidněji, aby nebyli
příliš nápadní, a aby na sebe neupoutali pozornost Vontů.
A přece si jich kdosi
povšiml, a to způsobem, který je vyděsil a udivil zároveň.
Když přecházeli jakési
malé náměstíčko, vydlážděné starodávnou hrbolatou dlažbou, viděli v jeho
zákoutí mezi změtí starých dvoukolových vozíků skupinu Vontů. Rychlé šípy
slyšely, jak tam kdosi mluví o Hvězdářské uličce a o Kocouří zdi, které se prý
zrádně a proti všem úmluvám odtrhly a chtějí se přidat k Uctívačům ginga.
Vtom se řečník odmlčel,
zadíval se pátravě k Rychlým šípům a zavolal: „Nazdar, Mirku! Jakou partu to s
sebou táhneš?“
Chlapci zděšeně pohlédli
na Mirka, ale jejich úžas stoupl vzápětí ještě víc, když Mirek vykřikl
rozpačitě: „Ale – to víte – jdeme něco vyřídit na Kropenatku!“
Pro Vonty to byla asi
postačitelná odpověď, protože se jejich hlouček zase uzavřel a hovor v něm
pokračoval.
Rychlé šípy odtud
spěchaly, jak nejrychleji mohly. Chlapci v němém údivu pohlíželi na Mirka,
který vypadal zaraženě a skoro zdrceně, i zase rozpačitě. Hoši nevěděli, co si
mají z jeho výrazu vybrat.
A jakmile zašli za první
roh a ztratili hlouček Vontů z dohledu, sesypali se hned na Mirka se svými
otázkami. zná! Ten Vont na tebe volal! A už při minulé výpravě tě jeden Vont
oslovil!“
„Jak je to možné –
Mirku?“ dychtivě se ptal Jirka. „Vždyť on tě tady oslovil. Jak to, že tě tu
znají?“
„Nerozumím tomu!“ pravil
stísněně Mirek. „Věřte si mně nebo ne, ale nikdy v životě jsem ho neviděl – a
tehdy toho Vonta taky ne!“
„Ale vždyť jsi mu sám
odpovídal! Říkal jsi mu, že jdeme na Kropenatku!!“ dorážel Červenáček.
„No něco jsem mu přece
musel odpovědět – ne?“ trochu podrážděně odvětil Mirek. „Nemohl jsem se ho
ptát, odkud mě zná anebo snad dokonce jestli ví, že jsme Rychlé šípy z Druhé
strany!!“
„Všichni jsme to jasně
slyšeli…“ dumal Jindra. „Řekl ti docela zřetelně Mirku! Nemohla to být mýlka!“
Přerušili pak své úvahy,
když za vraty jednoho z domů uslyšeli smích a hovor malých chlapců. Jarka tam
opatrně nahlédl, a když viděl, že zde není žádný starší Vont, zeptal se dvou
menších hochů:
„Prosím vás, hoši, kde
jsou tady Červené schody?“
Chlapci ztichli, podívali
se s údivem na Jarku a jeden máchl rukou ven z průjezdu a řekl: „No tady
přece!“ A když viděl Jarkův bezradný pohled, vykročil před vrata a ukázal přes
ulici do uličky jiné, která sem ústila. „Tady začínají!“ řekl a vrátil se zpět
do průjezdu, odkud zase ještě vykřikl: „Vy hledáte Marendu, viďte?“
Jarka jen zamával
zamítavě rukou a otočil se k chlapci zády, jen aby se ho ještě na něco neptal.
Čím méně hovoru s Vonty, tím lépe. Tak jdeme!“ pravit k Rychlým šípům. „Tady je
to prý přes ulici! Červené schody!“
Vešli opatrně do úzké
tmavé uličky. Po obou stranách stály vysoké starodávné domy a nebyl zde žádný
chodník, jen jízdní dráha, vydlážděná žulovými kameny.
Asi po sto padesátí
krocích však domy po levé straně uličky přestaly a místo nich se táhla do kopce
jen nízká zeď. A ulice se zvedla vzhůru vždy čtyřmi schody, které se po
desetimetrových mezerách táhly po celé šířce ulice, od domu až k zídce. Vozy
zde nemohly tedy projíždět.
„Jsme tady, hurá!“
vykřikl rozjařeně Rychlonožka. Vyskočil jediným mocným skokem na všechny čtyři
první schody a seskočil zase pružně a tiše jako kočka zpět. Zato velký hluk
způsobila jeho kramle, která mu při skoku vypadla z kapsy. Zazvonila o dlažbu,
až hochy píchlo v mozku.
Mirek na něj káravě
pohlédl a Rychlonožkovo bujaré nadšení hned pohaslo. Naštěstí hluk neupoutal
ničí nežádoucí pozornost. Po schodech kráčeli jen asi dva nebo tří dospělí
chodci, směrem vzhůru – a ti byli již tak daleko odtud, že byli skoro
nerozeznatelní.
„Musíme jednat rychle,
ale tiše!“ zašeptal Mirek a přejel očima zkoumavě celé schody až tam nahoru,
kde se ztrácely ve tmě a kde se zdánlivě sbíhaly se zdmi domů po pravé straně.
„Každý z nás si vezme na starost jeden kus dlažby mezi schody! A důkladně její
kameny prohlídne. Kdo najde pětiboký kámen, zavolá nás! Já prohlídnu tenhle
první pruh dlažby, Červenáčku, ty jdi na druhý, Rychlonožka za tebou na třetí,
Jindra na čtvrtý a na pátý jde Jarka.
Kdo ve svém pruhu dlažby
žádný takový kámen neuvidí, přeběhne po schodech výš na nejbližší další
neprohlídnutý pruh. A tak postupně prohlídneme třeba celou tu ulici. Musíme
kámen najít! A teď – rychle do toho!“
Hoši se rozběhli po
schodech vzhůru. Každou mezeru mezi schody podrobili přísné prohlídce. Naštěstí
zde bylo poměrně světlo, na zdi po levé straně byly plynové svítilny. „Také to,
že nad zídkou byl volný prostor, přispělo k tomu, že tu bylo jasněji než v
uličkách, po obou stranách zastavěných domy.
Mirek ve svém pruhu
dlažby kámen nenašel. Běžel tedy po schodech vzhůru na nejbližší další volný
pruh. Dva pruhy za Jarkou byly již zase obsazené, hledali tam Jindra a
Červenáček, kteří v prvých pruzích také nic neobjevili.
Tak pokračovali
cílevědomě kus po kuse, až uslyšeli všichni nesmělé Červenáčkovo hvízdnutí
prvních tónů písně Kovboj, dávný signál Rychlých šípů.
Seběhli se rychle k
Červenáčkově pruhu. Byli již velmi daleko a vysoko od začátku ulice. „Podívejte
se!“ šeptal Červenáček, třebaže nikdo cizí nebyl nablízku. „Tadyhle ten kámen
to snad je – co tomu říkáte?“
„Jaképak snad?“ vyjekl
radostně Rychlonožka. „Docela určitě to je on! Pětiboký kámen. Chacháá. Přece
umím počítat do pěti, ne?“
Ano – skutečně: mezi
zhruba čtyřhrannými kameny se pětihranný vyjímal až nápadně zřetelně. Byl
zřejmě z jiného materiálu a připomínal spíše nějakou starou ošlapanou dlaždici.
Mirek se shýbl, přejel
kámen rukama a prsty ohmatal spáry mezi ním a ostatními kameny. Byly vyplněné
hlínou, ztvrdlou mnoha lety.
„Bude to pěkná prácička!“
vzdychl. Pohlédl pak na dům, u kterého stáli. Několik oken v něm bylo
osvětlených, nebylo však do nich vidět, protože byla poměrně vysoko a schody
nebyly tak příliš široké, aby do nich bylo možné nahlédnout z většího odstupu.
Vrata domu byla pootevřená a v průvanu, který vanul z chodby, mihotal se
nechráněný plamének plynového hořáku.
„Musíme postavit hlídky –
viď?“ řekl Jarka, který hned pochopil, co Mirkův starostlivý pohled znamená.
Mirek jen mlčky kývl.
„Nikdo nás samozřejmě
nesmí při kopání vidět!“ pokračoval pak.
„Ani z dálky ne! Každý by
se ptal, co tady hledáme. Proto musíme mít hlídky na obě strany posunuté daleko
kupředu. Rozdělíme se takhle: Jarka a já se budeme snažit kámen vykopat.
Červenáček půjde až úplně dolů na začátek Červených schodů. Kdyby někdo zabočil
na schody z té ulice, kterou jsme sem přišli, dá signál Rychlonožkovi.
Ten bude stát na schodech
asi uprostřed mezi námi a dá nám výstrahu písknutím, kdyby někdo vyšel z
některého domu a šel po schodech nahoru!“
„A já půjdu tam – ne?“
dovtípil se Jindra a mávl rukou po schodech vzhůru.
Mirek přisvědčil: „Ano!
Zůstaň stát až tam docela nahoře – vidíš – viď? Tam, kde se schody ztrácejí
jakoby ve zdi domů. Odtamtud nás teprve může spatřit ten, kdo by šel seshora.“
„Ale co když někdo vyjde
z domu mezi mnou a vámi?“ napadlo Jindru.
„Pak se už nedá nic
dělat!“ řekl Mirek. „Můžeme tomu nebezpečí čelit jen tím, že Jarka a já budeme
kopat tváří k tobě, vzhůru po schodech – a kdyby opravdu někdo z domu vyšel,
musíme předstírat, že jsme jen něco zvedali ze země, co nám upadlo – a hned
jako pokračovat v cestě po schodech. Doufejme, že si započaté práce nevšimne.
Tak – a teď je všechno jasné – jen rychle na určená místa a začneme!“
Jindra odběhl po schodech
nahoru, Rychlonožka a Červenáček skákali dolů. Každý z nich by byl raději u
kopání, ale hlídky musí být, to uznávali. A Mirkovo slovo platilo! Věděli už z
dřívějška, že jeho rady a různá opatření byly vždy dobré.
Tu a tam kráčel ještě
někdo po schodech. Mirek a Jarka se dívali přes zídku hluboko pod sebe dolů do
jiné uličky, která se hemžila chodci, a shlíželi na domy na její druhé straně. Potají
přitom stále pozorovali, jak chodci na schodech postupují.
Vždycky, když už se
poslední chodci ztráceli buď nahoře u Jindry, nebo dole na začátku schodů, a
Mirek s Jarkou se radovali, že je konečně bezpečno a že mohou začít kopat,
stále a stále se objevovali noví, tu jeden, tu dva – a zase bylo nutné čekat,
až celou dlouhou ulicí schodů projdou.
„Takhle tu budeme stát do
noci!“ povzdechl si Jarka, když přecházení chodců nebralo konce. Ale jak večer
pokročil, chodců ubývalo.
Potom se objevily dole
dvě postavy, které nesly cosi velkého. Když došly blíže, shledali Mirek a
Jarka, že je to jakási žena s dětským kočárkem, který jí Červenáček pomáhá
nést. Mirka Červenáčkův dobrý čin uspokojil. Vědomí, že každý člen jejich klubu
jen dychtí pomáhat komukoliv a kdekoli, dobře působilo.
Žena bydlela v jednom
domě nad místem, kde Jarka a Mirek stáli.
Poděkovala Červenáčkovi a
on běžel po schodech zpět. „Teď už to snad půjde!“ šeptl Mirkovi, když běžel
kolem. Opravdu – vypadalo to tak! Po schodech kromě Červenáčka nešel už nikdo.
Mirek ani nečekal, až
Červenáček seběhne až dolů. Vyňal z kapsy kramli, Jarka rovněž, a zabořili
jejich ostré špičky do mezer mezi kameny. O zídku opřeli dvě polní lopatky, ty
zatím nepotřebovali. „Ani jsme je nemuseli s sebou tahat!“ zašeptal Jarka.
„Zbytečně překážejí!“
Štěrbiny mezi kameny byly
poměrně úzké a hoši museli zkypřenou hlínu vyhrabávat prsty. Lopatek zatím
opravdu nemohli použít, nevešly by se prostě do štěrbiny.
„Jestli je ten kámen
vysoký, tak to půjde ztěžka!“ řekl Mirek. Vsunul prsty do nejvíce vybraného
místa, aby hmatem zjistil sílu kamene, ale než to mohl udělat, ozval se nahoře
Jindra klubovním signálem.
Mirek měl ještě tolik
duchapřítomnosti, že shrnul vykopanou hlínu na malou hromádku těsně k prvnímu
schodu, zatímco Jarka uchopil obě kramle a ohnutý k zemi doběhl s nimi k zídce,
kde se teprve narovnal a začal si nenápadně prohlížet dolejší ulici.
Trvalo ještě asi minutu,
než se nahoře objevil chodec.
„To byl dobrý nápad, ty
hlídky!“ pochvaloval Jarka, „Kdyby tam Jindra nestál, určitě bychom si toho
člověka nahoře nevšimli a on by viděl, že tu něco kopeme!“
Chodec byl mladý člověk a
pospíchal. Nemuseli dlouho čekat, až přejde. A jakmile byl dole za
Rychlonožkou, vrátili se ke své práci. Mirek vnořil prsty opět do spáry, ale
nemohl dost dobře zjistit, dotýká-li se kamene nebo hlíny. „Musíme kopat dál,
dokud se kámen nehne!“ usykl jen tiše.
Po delší době se kámen
začal poněkud viklat. Snad zatím jen o několik milimetrů. Ale i to naplnilo
Mirka i Jarku nadšením. „Kdybych mohl aspoň strčit do spáry obě ruce a trochu
ohnout prsty v kloubech,“ šeptal Mirek, „vytrhl bych možná celý kámen najednou“
„Snadná pomoc!“ pravil
Jarka. „Pokusíme se vykopat jeden ze sousedních malých kamenů. Třeba
tenhleten!“ Při těch slovech už zajel kramlí do spáry a za chvíli byl menší
čtyřhranný kámen venku.
Mirek se vzepřel, a když
Jarka trochu pomohl, pětiboký kámen sebou zvolna – a jakoby nerad – pohnul, pak
se naklonil – a vzápětí stál na své jedné boční stěně.
„Světlo! Rychle světlo! A
lopatku!“ vzrušeně šeptal Mirek. Současně už sáhl také do kapsy pro baterku,
zatímco Jarka skočil k zídce pro lopatky. V úzkém proužku světla se objevila
pod kamenem udusaná hlína.
Jarka do hlíny udeřil
zahnutou stranou kramle. Ozval se jen plný hluchý úder.
„Nic! Prázdno!“ vzdychl
zklamaně. „Marně jsme se dřeli! Věci už dávno někdo vykopal.“
Vystřídal kramli lopatkou
a beznadějně ji zabořil do hlíny. Zem byla ztuhlá, slehlá kamenem, po kterém
lidé řadu let chodili. Jarka však ucítil nějaký tlak, který bránil lopatce, aby
se pohroužila hlouběji do hlíny.
„Co to – Mirku?“
Mirek vzal druhou lopatku
a zkusil ji také zabořit do hlíny. Odházeli slabou vrstvu země, když náhle
Jarka zděšeně odskočil a vykřikl:
„Dost, Mirku – dost! Tam
je něco divného, podívej se!“
Mirek znovu rozsvítil,
ale hned Jarku uklidnil: „Ty už jsi jako Rychlonožka! Vždyť je to jen nějaký
hadr, roztřepený vlhkem!“
Jarka se vrátil trochu
zahanbeně, ale už s lopatkou nepracoval. Mirek vyhodil ještě trochu hlíny, pak
se sehnul a na lopatce vylovil nějaký předmět. Spadl z lopatky na zem a jeho
pád způsobil tlumený zvuk.
„Rychle s tím ke zdi!“
zašeptal Mirek. A když viděl, že rozrušený Jarka nemá valnou chuť se věci
dotýkat, dodal: „Anebo se aspoň podívej, jestli pod kamenem ještě něco není – a
pak rychle kameny zasaď zpátky a zasyp hlínou, než zase někdo půjde!“
A zatímco této práce se
Jarka ochotně ujal, Mirek vzal nález nebojácně do ruky a odnesl jej na zídku.
Ano, byl to jakýsi hadr
obalený slabou vrstvou hlíny. V hadru něco bylo. Cosi hranatého a tvrdého. S
tlukoucím srdcem začal Mirek záhadný předmět rozbalovat. Obal byl slepený
hlínou.
Trvalo chvíli, než se
Mirkovi podařilo látku odstranit. Jeho zrakům se objevila jakási krabice,
odporně lepkavá a pokrytá rzí. Při bližší prohlídce Mirek seznal, že byla kdysi
před uložením politá voskem, aby do ni nemohlo vlhko a aby její stěny
nerezivěly.
Mirek se obrátil prudce
na Jarku. „Hotovo?“ zavolal. A již viděl, že Jarka právě zametá poslední zbytky
hlíny, které zůstaly na povrchu dlažby. Oba kameny byly již zpět na svém
původním místě.
Jindra sem shlížel ze
svého stanoviště na horním konci schodů.
Mirek mu pohybem ruky
naznačil, aby se vrátil. Jindra pochopil, že úkol je skončen, a rozběhl se k
nim.
Mirek shodil hadr do tmy
pod zeď, uchopil pevně krabici do rukou.
Jarka sebral lopatky a
kramle – a dali se do běhu po schodech dolů. Uprostřed se k nim připojil
Rychlonožka.
„Ukaž – “ volal na Mirka
tlumeně. „Ukaž, co v tom je?“ a sápal se po krabici.
„To víš! Tady to budu tak
zrovna rozbalovat!“ odbyl ho Mirek.
Červenáček se dole
vynořil ze vrat prvního domu, kde se při své hlídce krčil. Blažený úsměv se mu
objevil ve tváři, když uviděl v Mirkových rukou krabici. „Teď jen rychle –
rychle domů!“ zašeptal toužebně.
Vešli do ulice, kde se
Jarka předtím ptal malých chlapců na Červené schody. Protože dnes vnikly Rychlé
šípy do Stínadel za poměrného klidu a mohly si tedy všímat, kudy jdou,
nebloudily teď příliš při své zpáteční cestě.
Třebaže večerní tma
změnila vzhled každé uličky, přece Rychlé šípy jasně a skoro bez váhání na
každém nároží vždy správně usoudily, kterou uličkou se mají dále ubírat.
Mirek schoval krabici
úzkostlivě pod svetr, a když proti nim kráčel nějaký Vont, schoval se Mirek
mezi hochy tak, aby Vont nepostřehl, že pod svetrem něco skrývá.
Oddychli si teprve, když
překročili šťastně Rozdělovací třídu. Zde teprve Mirek vyjmul krabici zpod
svetru a všichni se nadšeně rozběhli do klubovny.
Bylo již dosti pozdě –
ale nebylo možné krabici otevírat na ulici – a nechat ji snad dnes neotevřenou
vůbec, o tom chlapci ani neuvažovali.
Nikdo z nich by to
nevydržel.
„Zamkněte!“ velel Mirek,
když vpadli do klubovny. „A zakryjte okno!“ Nikdo nepovolaný nesměl spatřit, co
v krabici je. Rychlonožka se dokonce podíval i pod stůl a do skříně, jen aby se
ujistil, že zde není nějaký slídil. Pak vytáhl i klíč ze dveří a klapkou
přikryl klíčový otvor.
Před hochy ležela na
stole krabice. Vydychovala pach země a ztuchliny.
Mirek začal starým nožem
oškrabávat hlínu, rez a voskový povlak. Pod ním se začalo zvolna rýsovat víko.
Bylo skoro nemožné sundat je z krabice, tak pevně drželo. Jarka přinesl sekyrku
jako páčidlo.
Teprve po několika
minutách se víko nadzvedlo.
V krabici bylo cosi v
několika voskovaných obalech. Mirek je chvějícíma se rukama odstranil a před
očima užaslých hochů se objevila silná kniha a stoh jakýchsi papírů, zřejmě
nějakých dopisů. Pach ztuchliny se ještě zvýšil.
Mirek se vrhl na knihu,
rozevřel její první stránky a vzápětí vykřikl nadšeně: „Kronika Vontů! Našli
jsme vontskou kroniku!“
Položil knihu na stůl,
rozběhl se radostně po klubovně a volal:
„Víte, co to znamená? Ta
kniha – to je vlastně klíč k celé historii Vontů! Za tu by dali Vontové snad
ještě víc než za ježka v kleci.
S tou kronikou, když si
budeme počínat rozumně a opatrně, se můžeme stát pány Stínadel! Jak nám dnes
štěstí přálo!“
Vrátil se znovu ke
kronice, otevřel ji a za všeobecného nadšení v ní listoval. Staré zápisy, psané
inkoustem dnes již dávno vybledlým, se zde střídaly s plánky ulic, fotografiemi
Vontů neznámých a zvláštních tváří, s různými nalepovanými dopisy a kresbami.
„To bude TAM-TAM!“
vykřikl Jarka. „O čem bude psát Sběrač?“
Nemohli se od
drahocenného a významného nálezu ani odtrhnout Kouzlo minulosti čišelo z každé
té stránky, události dávno minulých let vyplouvaly opět na světlo.
Jindra chtěl, aby Mirek
začal číst, Červenáček si zase přál, aby Mirek obracel rychleji jednu stránku
za druhou až do konce. Rychlonožka, který byl na druhém konci stolu, ležel na
stole natažený na břiše.
„Dnes už dost!“ určil
však Mirek. „Zítra je schůzka. Zítra kroniku prohlídneme důkladně a začneme
nový TAM-TAM!“
Chlapci a děvčata z Druhé
strany byli zvyklí na to, že každé číslo TAM-TAMU, toho podivuhodného časopisu,
který Rychlé šípy vydávaly, přineslo vždy úžasné zprávy o Stínadlech, Vontech a
událostech kolem nich. I ta čísla, která vyprávěla o pátrání po hlavolamu z
minulého roku, si teď znovu půjčovali všichni, kteří loni neměli časopis
předplacený, Ale rozruch, jaký způsobilo dnešní číslo TAM-TAMU, Druhá strana
snad ještě nepamatovala!
„Četl jsi už nový
TAM-TAM?“ – „Viděli jste už TAM-TAM?“ zdravili se hoši a děvčata na ulicích, ve
škole, zkrátka všude, kde se potkali.
Mirek se sice vyhnul
jakékoli zmínce o tom, jak nalezli ve Stínadlech vontskou kroniku, ale ohlásil
v úvodu, že TAM-TAM začne otiskovat skutečnou historii vontského sdružení od
jeho vzniku.
Za úvodem byla na
zvláštní stránce veliká fotografie zakladatele Vojtěcha Vonta, podle kterého si
Stínadelští dali své jméno. Byl to chlapec asi šestnáctiletý, smělého,
výrazného obličeje. Z jeho očí – přestože fotografie nebyla moc jasná –
vyzařovalo cosi silného a sebevědomého.
Nebylo divu, že dovedl
uchvátit mysl stínadelských chlapců.
Rychlé šípy nalezly jeho
fotografii ve vontské kronice a daly ji pro TAM-TAM ofotografovat a rozmnožit.
Snímky přes všechnu snahu fotografa nemohly ovšem už být zřetelné, jako byla
fotografie Vojtěcha Vonta v kronice, ale výraznosti jeho tváře a očí to
neubralo. A zatímco Rychlé šípy se na jeho podobenku dívaly s nepříjemným
mrazením při představě, co by jim asi udělali Vontové, kdyby se dozvěděli, že
nalezly a ze Stínadel odnesly jejich kroniku, prohlíželi obyčejní Druhostraníci
Vontovu fotografii přímo s posvátnou hrůzou. Boje v pohraničních ulicích byly
stále ostřejší. Vontové víc a víc útočnější. Již při pouhém vyslovení slova
Vont a Stínadla běžela husí kůže po těle. A teď zde čtenáři vidí zakladatele
toho všeho, snad už dnes třeba dávno mrtvého, a mají možnost vidět a číst to,
co neviděla a snad ani nezná dnešní generace Vontů. Co řeknou Vontové, až se to
vše dozvědí? A jaká bude jejich pomsta?
„Dlouhá a podivná je
historie vontských Stínadel,“ začínal v TAM-TAMU Mirkův úvod. „Odnepaměti
bouřil a klokotal život hochů v jejich uličkách a zákoutích jako nikde jinde.
Ano, snad nikde jinde nežili chlapci způsobem tak zvláštním a tak divokým a
neukázněným jako zde. Jen se zeptejte svých otců, kteří prožili své mládí zde
na Druhé straně! Potvrdí vám, že i oni byli oběťmi výpadů Stínadelských, že i
oni s nimi válčili po všechna svá chlapecká léta.
Jak běžel čas, stávala se
pověst Stínadel stále špatnější. Všechny okolní čtvrti města Stínadly
opovrhovaly, i když se jich v hloubi srdce bály. A tak jako dnes ani tehdy se
nepěstovaly žádné přátelské styky mezi hochy stínadelskými a jinými.
V žádné jiné čtvrti se
nemohlo dařit tomu zvláštnímu způsobu života chlapců tak jako zde. Stínadla, to
bludiště nejroztodivněji stavěných uliček, průchodů, dvorečků a plácků, vdechla
svou ponurost, tajemnost a podivnost i celému životu chlapců, kteří se v nich
narodili a zde žili.
A každá ta ulička, každé to náměstíčko či řada
domů, uzavřená okolnímu světu zdí, ze které vedou jen vrátka nebo nějaké
schůdky, to všechno bylo království samo pro sebe. V každé té uličce žil chlapec,
který jí byl náčelníkem, soudcem i trestající spravedlností zároveň.
Co on řekl, to se dělalo,
co on ustanovil, proti tomu nebylo odvolání. A rána, kterou dala jeho ruka,
byla trestem, proti kterému potrestaný nesměl protestovat.
Ale Stínadla nevedla
války jen proti okolním čtvrtím! Rvala se a válčila i sama uvnitř sebe! Jedna
ulička kula pikle proti druhé, každá pracovala na svou vlastní pěst a bitky
mezi nimi byly na denním pořádku.
Někdy spolu přátelily dvě
či tři uličky nebo plácky, byla celá sdružení spřátelených ulic, která měla
různé smlouvy o vzájemné pomoci, přísahy věrnosti a vůbec všelijaká ustanovení
a zvláštní zvyky.
Byly to veliké a slavné
bitvy, které jednotlivá místa ve Stínadlech mezi sebou vybojovávala! A vznikaly
z důvodů, které my asi nikdy zplna nepochopíme! Příslušník jedné ulice byl
například napaden příslušníkem uličky jiné. Ulice napadeného žádala veřejnou
omluvu od ulice útočníka. Omluva nepřišla do předepsané hodiny a příští den už
vzplála veliká a nelítostná bitva mezi oběma ulicemi. Každá ulice měla svoji
vlajku. Ukořistit co největší počet cizích vlajek – to byla pýcha každé ulice.
A podle počtu ukořistěných vlajek se měřila její udatnost. Bouřlivé a vzrušené
dny měla Stínadla!
Kteréhosi jara vzplanulo
veliké nepřátelství mezi uličkami Na talířku, Harfenickou, Hřbitovní a Kostelní
na jedné straně a Podzemní uličkou, Ve sklepeních, U tunelu a Rejdištěm na
straně druhé. Nepřátelství začali hoši z Harfenické ulice. Ulice Na talířku,
Hřbitovní a Kostelní šly s ní, protože byly vázány smlouvou.
Čtvrtý den nepřátelství
se drobné potyčky boje proměnily v ohromnou bitvu, kterou za stranu Na talířku
osobně vedl statečný a čestný náčelník Robert Komour. Ke straně protivníků se
přidaly toho dne ještě Myší schody a Zazděná ulička a říkalo se, že přistoupí
ještě Rváčov.
Robert Komour viděl, že
znepřátelené ulice dostávají těmito posilami značnou převahu a chtěl
nepřátelství ukončit ještě dříve, než vstoupí do bojů proti nim také Rváčov,
který byl zvlášť početný a nebezpečný.
Proto se vydal sám k
vedoucím nepřátelských ulic, aby je požádal o příměří. Na rozhraní Zazděné
uličky a Mokré jámy však byl zasažen velkým kamenem do hlavy a těžce zraněn.
Bitva tím skončila, ale Komour za pět dnů potom na své zranění zemřel.
A tu vstupuje do popředí
chlapec, až dosud neznámý, obyčejný prostý bojovník z ulice Na ostrůvku.
Využívá pokleslé nálady,která zavládla po celém okolí úmrtím Roberta Komoura, i
chvilkové smířlivosti, již jeho smrt měla za následek, a bouří proti bitkám a
věčnému nepřátelství jednotlivých ulic a placků proti sobě.
Jeho jméno jeVojtěch
Vont.
Tělo mrtvého Roberta
Komoura leží ještě doma nepohřbeno a kolem Vojtěcha Vonta je již seskupeno
několik ulic, které jsou ochotny podepsat věčný mír se všemi stínadelskýmí
uličkami a náměstíčky a bránit jej proti každému, kdo by jej chtěl rušit.
A stále nové a nové ulice
se hlásí do svazku těch, kdož už si nikdy nepřejí žádnou bitvu, a Vojtěch Vont
uprostřed těchto jednání, schůzí a sepisování smluv stojí pevný, šlechetný a
klidný jako bezpečná záruka míru. Jeden náčelník za druhým přichází a dává k použití
veškeré bojovníky své ulice s celou jejich silou a věrností.
Nastává den pohřbu Berta
Komoura. Stínadelští nemají na věnce a kytice, ale Bertova rakev je doslova
zasypána žlutými kvítky, které kvetou v tu dobu na každém stínadelském
dvorečku, v každém zákoutí, kam jen trochu může sluníčko, i u zdí domů, kde
lidé mnoho nechodí.
A na památku toho dne
všichni hoši ve Stínadlech si dali na klopu kabátů tento žlutý kvítek, aby jim
stále připomínal zhaslý život Roberta Komoura a věčný mír, který si při jeho
památce slíbili.
Vojtěch Vont nezůstal jen
u své výzvy k trvalému přátelství, ale vypracoval přesné řády a smlouvy, a když
pak po několika dnech byl veřejně zvolen náčelníkem celých Stínadel, vytvořil
jedinou velkou organizaci jejich ulic, ve které se každá ulice, ba i každý
jednotlivec dovolal svého práva.
Žluté kvítí na Robertově
hrobě zvadlo, ale jeho smrt nebyla marná, pevně stmelila Stínadla. Každý večer
se scházela Vontská rada, které předsedal Vojtěch Vont, a na ní byly
projednávány všechny stínadelské záležitosti. Jako odznak stínadelské
příslušnosti byl zvolen špendlík se žlutou hlavičkou. Tak žlutou, jako bylo
kvítí, které ve Stínadlech rostlo v době, kdy za jejich svornost umíral Robert
Komour, a které mu stínadelská mládež nasypala na rakev a na hrob.
Když byla výstavba
organizace stínadelských ulic hotova, začala pracovat Vontská rada na báječných
věcech. Pořádala zápasy v různých sportech mezi jednotlivými ulicemi,
vypisovala všelijaké turnaje a ligy a bojovala za chlapecká práva i u dospělých
lidí. Vymohla si vstup do opuštěných ohrad, ve kterých zřídila malá hřiště,
jejím přičiněním byly odstraněny různé zákazy, které zabraňovaly až dosud hrám
na místech, kde hra opravdu nikomu nepřekážela, a vůbec mnoho jiných věcí.
Zatímco vnějším odznakem
každého stínadelského chlapce byl žlutý špendlík, symbolem náčelnictví nad
celými Stínadly byl hlavolam Jana Tleskače. Již tehdy byla známa existence
ježka v kleci, ale nikdo ze stínadelských nevěděl, kde je hlavolam skryt. Jen
velká Vontská rada věděla, že ježek v kleci je u Vojtěcha Vonta. A tak bylo
psáno v nejtajnějších pravidlech: z generace na generaci bude Tleskačův
hlavolam přecházet mezi námi a bude vždy u toho, kdo povede Stínadla!
Několik let řídil Vojtěch
Vont moudře osudy Stínadelských. Byl již skoro dospělý, když předal svou vládu
svému mladšímu nástupci, nejschopnějšímu z Vontské rady. Na památku prvního
náčelníka si pak Stínadelští začali říkat Vontové.
Organizace sílila, nebyla
snad už jediná ulička, která by k ní nepatřila.
Vyvíjela se stále větší a
větší činnost k prospěchu všech Vontů. Ustanovila nové zvyky, pravidla, zavedla
svátek Vontů, již nikdy nebyl porušen ve Stínadlech mír mezi uličkami.
Jak léta ubíhala a staří
Vontové odcházeli a noví dorůstali, zapomínalo se však víc a více na ušlechtilé
zásady zakladatele Vojtěcha Vonta. Bojovnost nových Vontů znovu vzplanula.
Neznali už Roberta Komoura a jeho příběh. Neznali už ani Vojtěcha Vonta. A když
vontské zřízení bylo přece jen příliš pevné a jeho zákony o vnitřním míru
jasné, obrátila se jejich bojovnost ven ze Stínadel, do jiných čtvrtí. Výpravy
a nájezdy na Druhou stranu i jinam, kde chlapci neměli ani potuchy o nějaké
společné obraně, byly výslednicí této bojovnosti a úpadku vontské cti.
Rok za rokem míjel nad
stínadelským bludištěm. Některý byl pro Vonty úspěšný, jiný špatný. Vontské
rady se střídaly a podle svých schopností a podle povah těch, kdož v nich
zasedali, vypadala i jejich činnost. Také titul Velkého Vonta, náčelníka celých
Stínadel, přecházel z osoby na osobu. A s ním i Tleskačův hlavolam – ježek v
kleci.
Katastrofa nastala
loňského roku. Dosavadní Velký Vont se chtěl vzdát svého úřadu a předat jej
svému nástupci. Hlásili se k němu však Vontové dva: Mažňák a Losna.
Podle pravidel měl být
titul Velkého Vonta mezi nimi tedy vybojován.
Víte, že jsme tehdy do
tohoto boje zasáhli ve snaze zajistit Velké Vontství Losnovi. Byl zárukou
lepšího vedení Stínadel než povahově vadný Mažňák.
Boj mezi Mažňákem a
Losnou před očima Vontské rady skončil tragicky. Neočekávaným zásahem Mažňákova
otce zmizel symbol Velkého Vontství – ježek v kleci – v podzemní stoce
svatojakubského kostela. Bylo po volbě Velkého Vonta. Vontové rozeštvaní na
několik táborů ztratili po prozrazení této zprávy zájem o celé vontské zřízení,
organizace se rozpadla a ve Stínadlech zavládl zmatek a staré násilí.
Teď po roce bezvládí se
Stínadla zase zdvíhají. Průběh tohoto probouzení znáte. TAM-TAM vás informuje.
Očekávejte zprávy v dalších číslech, kde vám kromě nynějších událostí budeme na
zvláštní stránce vypisovat různé zajímavé podrobnosti ze starých vontských dob,
o kterých jsme vám dnes přinesli zatím jen stručný nástin.
Vaše Rychlé šípy.“
Jaký div, že zájem o
TAM-TAM stoupl tak, že se „trať“ každého z jeho pěti sešitů prodlužovala o celé
desítky nových čtenářů. Jirka Rymáň se stal veledůležitou osobností, neboť
určoval, kdy který čtenář má od koho TAM-TAM dostat.
Parta Tondy Plíhala ve
Dvorcích, která vydávala Sběrače, se užírala závistí nad úspěchy TAM-TAMU. Co
byl Sběrači platný jeho rozmnožovací stroj, když jeho obsah byl proti TAM-TAMU
nicotný!
Je samozřejmé, že Mirek
nenapsal do TAM-TAMU všechno, co v kronice vyčetl. Na jejích stránkách byly
mnohé příběhy, které chtěl uveřejnit až snad někdy později – a o některých se
rozhodl po poradě s ostatními hochy Rychlých šípů, že je neuveřejní vůbec.
Čtenářstva Sběrače valem
ubývalo. Marně psal Tonda Plíhal se svými kumpány do jeho stránek plamenné
výzvy k Dvorečákům, aby jakožto příslušníci dvorecké čtvrti – svůj časopis
podporovali.
„Jaképak podporování!“
prohlásil jeden ze Dvorečáků. „Ať přináší Sběrač dobré věci – a získá zájem
hned!“
Tonda Plíhal věděl, že
různými klepy a s opičením po TAM-TAMU už dlouho nevydrží, a tak se rozhodl k
velkému kroku. V příštím čísle Sběrače halasně oznámil, že se jeho vydavatelé
odeberou do Stínadel, aby odtamtud přinesli nové zprávy. Na konci tohoto
sdělení byla podivná věta: „Zaslechli jsme zvláštní řeči o Rychlých šípech.
Jdeme do Stínadel
zjistit, co je na nich pravdy. Jestli pravdivé budou, zničí to Rychlé šípy!“
Po sobotní výpravě, při
které Rychlé šípy vykopaly ve Stínadlech na Červených schodech starou vontskou
kroniku, jim nadešel týden nabitý událostmi, na které později měly Rychlé šípy
ještě dlouho, Popraskem, který vzbudilo nové číslo TAM-TAMU, vlastně celá Ve
středu pak Rychlé šípy konaly schůzku, na níž se chtěly radit. „Je nutné jednat
co nejrychleji!“ bouřil Jarka k hochům v kludlouho vzpomínat. ta řada událostí
začínala. jak nejlépe využít vontské kroniky pro své účely. bojovně ještě před
Mirkovým příchodem.
„Každou minutu hrozí
nebezpečí, že záhadný Široko objeví, že ježka v kleci lze rozšroubovat. A
jakmile tuhle skutečnost zjistí, je konec! Dostane se na ježka, i kdyby měl
jeho klec rozbít, přepilovat.
A víte, co by to
znamenalo.
Plán létacího kola
načrtnutý na hedvábný papír by byl prozrazený – a možná že i zničený
nevědomostí Široka. Musíme jít do Stínadel co nejdřív!“
Hoši s ním plně
souhlasili, ale Mirek – kupodivu – zase už neprojevoval velkou chuť k výpravě.
A když se všichni ostatní hoši shodli, že pátek by byl nejvýhodnější den,
nechtěl Mirek o pátku ani slyšet.
„Dejte mi pokoj s
pátkem!“ řekl trochu nevrle. „V kterýkoli jiný den by se mi to hodilo líp,
jenom ne v pátek!“
„A proč?“ zeptal se
Jindra. „Jindy jsi měl v pátek vždycky čas, zejména na Stínadla – a teď ne! Jak
je to možné?“
Červenáček byl zticha, ač
ho také svrběl jazyk. Nechtěl se však zase spálit jako posledně.
Zato si dnes smočil
Rychlonožka. „To je škoda!“ pravil a zpitvořil svůj obličej do směšného výrazu,
který vždycky každého rozesmál.
„Zrovna když všichni v
pátek můžeme, Mirek nemůže!“
Jarka mlčel a jen Mirka s
tichým údivem pozoroval.
Zdálo se mu, že vidí v
jeho tváři jakousi únavu, nechuť nebo cosi podobného, čemu dobře nerozuměl. Už
několikrát tento výraz u Mirka viděl. Ano – bylo to před minulou výpravou do
Stínadel, do které se Mirkovi také příliš nechtělo – a pak – ano, pak tentýž výraz
nejistoty viděl Jarka u Mirka ve Stínadlech, když na něj Vontové volali jménem.
Teď zde Mirek sedí, tichý
a zasmušilý a jakoby bezradný. Jarka marně přemýšlí, co se s Mirkem děje. Zná
Mirka nejdéle ze všech chlapců Rychlých šípů. Ještě nikdy nezažil, že by Mirek
uprostřed nejhorečnatější práce ochaboval. A teď se to stalo již dvakrát. Před
poslední výpravou a dnes zase! Má snad Mirek opravdu strach, jak to nešťastně
prořekl Červenáček? Účinkovala na něj výstraha před neznámým nebezpečím opravdu
tak hluboce? Zřejmě ano – jiné vysvětlení není!
„Ne – opravdu tenhle
týden nemůžu!“ řekl pak Mirek těžce.
„Nezlobte se na mne, ale
není to opravdu možné! Vím, že se vám to zdá divné, a velmi nesprávné. Šel bych
tam snad raději než vy! Vím, jak je to všechno důležité! Jarka to řekl správně,
že je škoda každé minuty. A přece – přece nemůžu!“
Jindra, který byl dnes
zvlášť rozdychtěný a bojovný, chtěl zase ještě něco namítat, ale Jarka mu dal
potají znamení, aby byl zticha.
Stejně by nic nepořídil a
rozladění by bylo ještě větší.
A zatímco v klubovně
Rychlých šípů probíhala tato trochu pokažená klubovní schůzka, děly se mimo
klubovnu jiné věci.
Přes Rozdělovací třídu se
mihlo několik postav a zmizelo ve Stínadlech. Byla to parta Tondy Plíhala,
rozhojněná o Bratrstvo Kočičí pracky. Tiše a nenápadně vklouzli do
stínadelského bludiště, se srdcem tlukoucím a čelem zvlhlým potem úzkosti.
Cesta do Stínadel – poslední pokus, jak zachránit pověst stále upadajícího
Sběrače.
A asi za hodinu se
odehrávalo cosi v ulici, kde bydlel Jirka Rymáň.
Tento věrný pomocník
Rychlých šípů se právě vracel domů ze své obchůzky za několika staršími čísly
TAM-TAMU, která se pozdržela u některých liknavých čtenářů. Nebylo snadné
přimět tolik čtenářů ke kázni v předávání přečtených čísel TAM-TAMU. Každodenně
vzniklo několik nepříjemností a zdržení v obíhání sešitů a Jirka Rymáň, který
si vzal za úkol bdít nad jejich správným kolováním, musel vše zajišťovat,
napravovat, upomínat liknavce, přepisovat a přepracovávat „trati“, po kterých
časopis obíhal jednotlivé čtenáře.
Jak pohodlné to mají
Dvorečáci se svým Sběračem, psaným na psacím stroji, proti Rychlým šípům!
Sběrače čtenář nemusí vracet zpátky! Koupí si jej a může si jej nechat a číst
třeba tisíckrát za sebou. A nejsou žádné hádky, kdo má výtisk dříve dostat.
Ovšem, Sběrač je také trochu dražší. A přece je rozhodně lepší pracovat pro
Rychlé šípy. Jirka Rymáň tiskne v ruce několik posledních sešitů TAM-TAMU a
pospíchá. Zdržel se hádkou s Bamberou, s tím starým lstivým lišákem, který
vždycky každého napálí. To bylo výmluv, proč nepředal TAM-TAM ještě odpoledne
dál podle výpůjčního řádu! Jirka má vážné podezření, že si Bambera založil svou
„soukromou čtenářskou trať“, že má totiž sám několik čtenářů, kterým za
poplatek TAM-TAM půjčuje, a proto ho nemůže odevzdat včas dál!
Z rozhorlených úvah
vyrušily Jirku Rymáně kroky, které se za ním náhle ozvaly. Snad by si jich
nevšiml, kdyby je za sebou slyšel už déle. Ale kroky se ozvaly tak náhle!
Zřejmě někdo za ním vyšel ze vrat domu, který právě minul. Kdo to asi je?
Jirka se otočil a uviděl
za sebou tři postavy neznámých výrostků.
Ulice byla pustá a tmavá.
Nebylo mu právě volno u srdce, přestože nebyl bázlivý, což ostatně dokázal už
svou neohroženou cestou do Stínadel. Pak jeden z výrostků zavolal:
„Kde tady bydlí Rymáň?“
Jirka se trochu ulekaně
zastavil a pravil: „Rymáň? Co mu chcete? To jsem já!“
Výrostci došli až k němu
a vzápětí Jirka litoval, že se nedal do běhu. Neboť výrostci ho obstoupili ze
všech stran.
Stiskl pevněji sešity v
podpaží a nedůvěra k výrostkům vzrůstala každou vteřinou. Prohlíželi si ho
vyzývavě a výhrůžně. Když se jeden z nich obrátil směrem k svítilně na zdi,
zalesklo se mu cosi na klopě kabátu. Zřejmě jehla – nebo ne – špendlík,
zapíchnutý zespodu do klopy kabátu.
Špendlík! U Jóviše –
žlutý špendlík! Jirka Rymáň přelétl očima klopy kabátů dvou druhých chlapíků. U
jednoho neviděl na klopě nic, ale druhému se tam také leskla část špendlíku,
zespodu zapíchnutého, která projela na povrch.
„Vontové!“ vyjekl Rymáň v
pekelné hrůze. „Vy jste Vontové, viďte?“ Před očima mu vyvstala znovu ta hrůza
pronásledování a zavlečení do Stínadel.
Jeden z výrostků se
ušklíbl a zasyčel zlověstně: „Těší nás, že nás poznáváš!“ Chvíli se pásli na
jeho úzkostech, a když postřehli, že se mimoděk rozhlédl, aby zjistil, kudy by
jim utekl, semkli se kolem něho ještě těsněji a druhý z nich promluvil:
„Vidíš, že je s tebou
konec! Potřebujeme to vaše čtení o nás, co si tady píšete a půjčujete. Ty to
máš prý na starosti.“
Rymáň se potil úzkostí a
tiskl TAM-TAMY ještě usilovněji k tělu.
Ano, je konec, je konec,
klokotalo mu horečně hlavou. Co mu řeknou Rychlé šípy, až se dovědí, že je
tolik sešitů TAM-TAMU ztraceno. Sebral je právě od nových čtenářů, kteří chtěli
znát i předchozí čísla. Smůla všech smůl, jsou tady všechny TAM-TAMY i z
minulého roku! A letošní!
Náhle Jirka Rymáň pocítil
prudké škubnutí, a než se nadál, jeden Vont mu TAM-TAMY vytrhl z ruky.
„To nesmíte!“ vyjekl
zoufale Jirka a sápal se na něj.
„Tebe se budeme ptát,
skrčku!“ zasmál se tvrdě Vont, který držel sešity a bránil se Jirkovi prázdnou
rukou.
Jirka se však nemínil
vzdát. Cloumal Vontem, seč jeho síly stačily, a rval se i s ostatními. Hrůza, co
řeknou Rychlé šípy, zatlačila do pozadí hrůzu z Vontů.
„Pomoc!“ volal Jirka.
„Jsou tady Vontové! Ukořistili TAMTAMY! Pomoc! Pomoc!“
Jakýsi starý pán, který
jediný kráčel ulicí, přešel sem z protějšího chodníku a řekl karatelsky: „Ale
hoši, hoši, což musíte dělat takový hluk při těch svých věčných tahačkách? A vy
velcí nechte přece toho malého s pokojem!“ Pak klidně odcházel.
Z vedlejší ulice přiběhli
dva menší hoši, a když slyšeli, že jsou zde Vontové, rozkřičeli se a zmizeli ve
tmě.
Vont, který držel TAM-TAMY,
vecpal je kamsi za kabát a dal se do běhu směrem k Rozdělovací třídě. Také
druzí dva nemínili ztrácet zde příliš času. Půda začala být horká. Jirka volal
pořád o pomoc, v domech se otvírala okna a z uhlířského krámu vyběhl začerněný
uhlíř.
Jeden ze dvou zbylých
Vontů odrazil Jirku prudkou ranou ke zdi a v nejbližší vteřině se oba rozběhli
za svým druhem.
Uhlíř přiběhl k Jirkovi a
ten mu jen zhruba vysvětlil, co se stalo.
„No, hlavně že jsi živý,“
smál se uhlíř. „Křičel jsi, jako by tě brali loupežníci!“
Jirka Rymáň šel tedy
domů, ale byl tak rozechvělý, že tam nemohl vydržet. Vzal si svou večeři – dva
namazané krajíce chleba – a pod záminkou, že si půjde do průjezdu hrát s
domovníkovým psem, vytratil se před dům, rozčileně pobíhal po chodníku a zase se
vracel do průjezdu, zdrcený a naprosto bezradný. Má ještě teď běžet k Rychlým
šípům? Hrůza ho z toho obcházela. A přece dříve nebo později jim ztrátu
TAM-TAMŮ musí ohlásit!
V nejistotách a úzkostech
se potuloval neklidně u domu až skoro do chvíle, kdy se domy na noc zamykají.
Pak uslyšel ve vedlejší
ulicí udýchaný hovor a cosi jako bědování.
Vyběhl k rohu, aby se
podíval, co se tam děje – a uviděl podivný jev. Uprostřed ulice, v jízdní dráze
se potáceli naprosto vyčerpaní členové Bratrstva Kočičí pracky. Dlouhé Bidlo a
Bohouš podpírali Štětináče, který byl snad zchvácený nebo dokonce raněný, Dlouhé
Bidlo nemělo svou placatou tenkou čepici a Štětináči scházel kabát.
Bohouš měl svou usmolenou
košili roztrženou vedví a brečel. Něco mezi vzlyky povídal, popotahoval a zase
prohlížel cáry, které mu visely z košile.
Jirkovi dalo velkou
práci, aby z Bohoušova vzlykavého hovoru pochopil celé neštěstí, které
Bratrstvo Kočičí pracky potkalo. Bratrstvo se zřejmě vydalo do Stínadel a tam
padlo Vontům do spárů! Jen jedné věci nerozuměl! Tomu, co tiše a jakoby
vítězoslavně říkalo Dlouhé Bidlo!
„Ale ta zpráva! Lidičky –
ta zpráva! Ten objev! To bude rána pro Rychlé šípy! Ty se budou divit, co ten
jejich povedený Mirek Dušín za jejich zády dělá! Prosím – kdo by to byl řekl:
Mirek Dušín vede asi deset stínadelských ulic a chce se stát Velkým Vontem!“
Jirka se nemohl již
ovládnout. Rozběhl se k nim a volal: „Čím se chce Mirek stát? A co vede ve
Stínadlech? Jak to víte? Kdo vám to řekl?“
Dlouhé Bidlo se na Jirku
podívalo trochu nechápavě a pak řeklo s ledovým klidem: „Když si koupíš zítra
Sběrače, dovíš se tam všechno!“
Neuvěřitelná hrozná
zpráva Jirkou otřásla a na chvíli zatlačila do pozadí i strach před Rychlými
šípy pro ztracené TAM-TAMY. Chtěl běžet ihned k nim do klubovny a neuvážil, jak
je již pozdě a že v klubovně jistě dávno nejsou. Hluk zavíraných dveří domů mu
teprve připomněl pozdní čas.
Přiběhl k domu, kde
bydlel, právě když paní správcová chtěla zamykat.
V úzkostné náladě přišel
domů, umyl se, připravil si učení na ráno a se strachem šel spát.
Snad ještě nikdy nebylo
na Druhé straně takové pobouření mezi hochy a děvčaty jako v den, kdy vyšlo
nové, spěšně vyrobené číslo Sběrače! Několik hochů vidělo už včera neslavný
návrat vydavatelů Sběrače a Bratrstva Kočičí pracky – a tak dnes už od rána se
šířila od úst k ústům zpráva, že se něco stalo a že tito odvážlivci přinesli ze
Stínadel úžasné noviny. Ke vzrušení nemálo přispěla i zpráva o ukořistění
TAM-TAMŮ.
Byl to perný den pro
Rychlé šípy. Jirka Rymáň plakal strachem i zoufalstvím, když svoje neštěstí
Mirkovi oznamoval. Čekal na Mirka schválně brzy ráno před jeho domem, aby mu
všechno poctivě oznámil ještě před odchodem do školy.
Mirek přijal zprávu
statečně, ale bylo vidět, že je zneklidněný. Nelitoval ani tak ztráty sešitů,
protože od každého čísla měly Rychlé šípy ještě čtyři opisy. Obával se však
bouří, které ve Stínadlech vzejdou, až Vontové uvidí, co vše Druhá strana o
nich ví. Budou teď ještě více na stráži, ještě nedůvěřivější ke každému
neznámému, kdo se objeví ve Stínadlech, a to znamená zvýšené nebezpečí při
každé výpravě!
Ztráta sešitů TAM-TAMU
nebyla však ničím proti zprávě, kterou přinesl Sběrač a která se rozlétla jako
bleskem po celých Dvorcích i Druhé straně.
Tonda Plíhal, který si
trochu nepoctivě přisvojil a napodobil Mirkův sloh, líčil barvitě včerejší
cestu do Stínadel, různá nebezpečí a příhody, které je cestou potkávaly. Kdesi
v hlubinách Stínadel pak prý byli svědky vzrušujícího zápasu dvou vontských
skupin, z nichž každá měla asi osm až deset členů. A pak prý se dostali do
jakéhosi dvora, kde našli úžasnou věc.
Ve vývěsní skříňce na zdi
byly různé vontské zprávy, určené nejbližším ulicím, a byla tam fotografie
chlapce, ve kterém výprava Sběrače s největším úžasem poznala Mirka Dušína! Pod
fotografií byl nápis, který si Tonda Plíhal přesně opsal:
„Mirek Daneš je náš.
Mirek nás povede k cíli! Nikdo nebude řídit Stínadla tak jako Mirek. Jedině on
se musí stát Velkým Vontem!
Dejte své hlasy jedině
jemu!“
Po této ohromující zprávě
následovalo ve Sběrači ještě ujištění, že se Plíhalova výprava nemohla mýlit,
Mirka na fotografii všichni účastníci bezpečně a bez nejmenších pochyb poznali.
„Je zajímavé a pro Rychlé
šípy příznačné,“ psal pichlavě Tonda Plíhal dále, „toto zrádné jednání Mirka
Dušína! Zde mezi námi předstírá věrnost Druhé straně a boj proti Vontům – a tam
se uchází o vládu nad nimi, o Velké Vontství. A myslí si, že to nevyjde najevo
a že se to dá ututlat tím, že si změnil jméno Dušín na Daneše!
Snad bychom to mohli odpustit
komukoli jinému. Ale Rychlým šípům, které si hrají vždy na čestné, věrné a
správné lidi, něco podobného odpustit nelze! S Rychlými šípy už opravdu žádný
slušný člověk nemůže promluvit!
Naše výprava do Stínadel
nebyla poslední, přestože jsme tam zažili potom ještě mnoho hrozného. Nebojíme
se jít tam znovu a osvětlit všechny temné pikle Mirka Dušína!“
Nelze se divit, že Sběrač
s takovou zprávou šel jako na dračku!
Celý jeho náklad byl
vyprodaný během několika dopoledních hodin a ještě se na mnohé zájemce
nedostalo. To se ještě nikdy Sběrači nestalo!
Dříve vždycky více než
polovina výtisků zbyla.
Hoši běhali se Sběračem v
ruce po školních chodbách i po ulicích, Sběrač zaplavil celé Dvorce i Druhou
stranu.
Věrné přívržence Rychlých
šípů objev zdrtil. Rychlé šípy, jejich vzor, podle kterého se vždy řídili,
které obdivovali a milovali, ty se mohly takto zachovat? Bylo to opravdu
neuvěřitelné – jenže – Sběrač by si takovou zprávu nemohl jen tak vymyslet!
Vždyť byli pod ní podepsaní všichni účastníci výpravy! Všichni Mirka na fotografii
určitě poznali. Snad jeden, nebo dva by se mohli mýlit, ale všichni rozhodně
ne!
Bylo to hrozné zjištění!
Rychlé šípy – zrádci své čtvrti! Prospěcháři, kteří hráli na obě strany!
Potměšilí licoměrníci s maskou přetvářky na svých zdánlivě nevinných a
ušlechtilých tvářích! Br – – V každé ulici, na každém rohu, v každé třídě –
všude se shromažďovaly hloučky rokujících hochů a děvčat. Vznikaly hádky, padly
i první rány. Věrných přívrženců Rychlých šípů ubývalo – a ti zbylí měli těžké
chvíle.
Přísloví V nouzi poznáš
přítele zde platilo více než kde jinde. Přátelé Rychlých šípů se od nich
odvraceli, místo aby je hájili, v několika minutách po přečtení Sběrače celé
jejich přátelství a věrnost zmizely jako dým, větrem odvátý. Neboť být věrný
není lehké umění!
Být věrný, to znamená
stát u svého přítele nejenom tehdy, když je na vrcholu své slávy, když nic
nepotřebuje, a když spíše ještě rozdává, ale i tehdy, když se řítí do hlubin
neštěstí, pomluv a opovržení!
Zbyla jen hrstka těch,
kteří dovedli být takto věrní! Většina těch, kteří ještě do včerejška byli
Rychlými šípy nadšeni a chlubili se jejich přátelstvím, měla pro Rychlé šípy
najednou jen slova pohany, nebo alespoň významné úsměvy, štiplavé poznámky a
pokrytecké kývání hlavou, které mělo říkat asi: Ach, ach, komu jsme to věnovali
svou důvěru! Takové zklamání!
Hoši, kteří Rychlým šípům
vděčili za mnohou cennou radu při zakládání a vedení svých klubů, se najednou
naparovali, říkali, že něco takového se v jejich klubu nikdy nemůže stát – a v
klubovních kronikách přelepovali čistým papírem přátelská slova, která si tam
kdysi dali od Rychlých šípů „na památku“ napsat a kterými se ještě do včerejška
chlubili.
Jarka běžel, na nejvyšší
míru pobouřený, do klubovny hned odpoledne, jakmile si odbyl hodinu matematiky.
V klubovně však nikdo nebyl, a tak se vydal k Mirkovi do bytu.
Mirkova maminka, která mu
přišla otevřít, se na něho trochu nevlídně podívala, ale Jarka jejího pohledu
nedbal a hned se hnal do Mirkova pokojíčku.
Mirek seděl u stolku a
před ním ležely školní knihy a sešity. Byli tu už také Jindra, Červenáček a
Rychlonožka. Mirek se zřejmě před jejich příchodem učil. Proto také asi ten
nevlídný pohled Mirkovy maminky! Žádní rodiče nevidí rádi, když jejich syna
někdo vytrhuje od učení!
Mirek byl pobledlý a jeho
oči měly vyčítavý výraz, ústa měl však hněvivě stažená. Byla tu asi nějaká
rozepře, než Jarka přišel. Snad ji dokonce svým příchodem přerušil. Že zase
Červenáček, Jindra nebo Rychlonožka řekli něco hloupého, co Mirka urazilo?
„Mirku! Už víš – viď?“
volal Jarka již od dveří. „Prosím tě, řekni nám upřímně, co je na tom pravdy?“
Mirek povstal trochu
prudce od stolku a téměř vykřikl: „Tak TY už tomu taky věříš?“
„Ale – ale ne, nevěřím!“
zarazil se Jarka.
„Věříš! Věříš! Nepřišel
bys, kdybys nevěřil!“ hovořil lítostivě i hněvivě Mirek.
„Že jsem přišel, to ještě
neznamená, že ti nevěřím!“ odpověděl Jarka, nemile překvapený Mirkovým tónem.
„Smím přece přijít a pohovořit si s tebou o tom, co se o tobě a tím vlastně i o
celém našem klubu píše – či ne?“
Mirek mlčel, ale Jindra
dodal: „Nesmíš se na nás tak zlobit, Mirku, že se chceme všechno dovědět!
Podívej se, je tu tolik záhadných věcí: Vontové na tebe dvakrát volali ve
Stínadlech. Všichni jsme to přece slyšeli. Tobě hrozí ve Stínadlech nějaké
nebezpečí, větší než nám, jak říkala ta výstraha! Už minule ses zdráhal jít s
námi do Stínadel, a teď jsi dokonce výpravu odložil vůbec, aniž jsi nám vlastně
vysvětlil proč! A do toho přichází ještě ta zpráva ve Sběrači!
Můžeš se nám divit, že
chtě nechtě hledáme ve všech těch událostech nějakou spojitost?“
Jarka dával za Mirkovými
zády Jindrovi znamení, aby mlčel.
Vždyť to bylo vlastně
obvinění! Jindra tu otevřeně doznával, že Mirkovi nedůvěřuje a že zpráva
Sběrače tuto nedůvěru jen posiluje.
Mirek se obrátil k
Jindrovi, vzal ze stolu nějakou knihu a uhodil jí o stůl. Bylo vidět, že chce
něco říct, ale v posledním zlomku vteřiny že si to rozmýšlí.
Pak se rázně otevřely
dveře a dovnitř vešla Mirkova maminka.
„Myslím, že ses měl učit,
Mirku!“ řekla a v jejím hlase zněla přísnost.
Mirek zčervenal. Nikomu
není milé, když ho napomínají jeho rodiče před kamarády – a zejména když
všichni tito kamarádi jsou mladší než on.
Hoši ze slov Mirkovy
maminky pochopili, že nejsou vítanými návštěvníky a že se v tom napomenutí Mirkovi
vlastně skrývá výzva, aby odešli. Jarka chtěl ještě podat Mirkovi ruku na
rozloučenou tak, jak bylo vždy mezi nimi zvykem, ale Mirek se otočil a poodešel
k oknu, odkud se mrzutě zadíval dolů na ulici. Učinil tak snad schválně – nebo
opravdu neviděl Jarkovu ruku?
Jarka ji s ustrnutím
stáhl zpět a vyšel s hochy z místnosti.
Na schodech domu, kde
Mirek bydlel, dalo se rozčilené napětí ještě poněkud vydržet. Ale sotva vyšli z
domu ven a ocitli se na ulici mezi lidmi, připadali si jako sirotci. Mirek se
na ně zřejmě rozhněval!
Snad už ho nikdy neuvidí
v klubovně mezi sebou! Budou vůbec mít potom ještě klubovnu? Budou udržovat
svůj slavný klub Rychlých šípů dále, když z něho Mirek snad odejde?
Jindra, Červenáček a
Rychlonožka obklopili teď Jarku, nejstaršího člena klubu. Zbyl jim jen on. Byl
trochu pobledlý přestálým rozčilením a smutný tak, jak ho chlapci ještě
neviděli. „Snad bychom měli jít na chvíli do klubovny – co říkáte?“ zahovořil
tiše. „Tam jsme doma! Snad tam dostaneme nějaký dobrý nápad, jak se z toho
všeho dostat!“
Všichni se té myšlenky
chopili jako něčeho spásného a obrátili se směrem ke klubovně.
Neušli však ještě ani sto
kroků, když potkali Štětináče a Bohouše z Bratrstva Kočičí pracky. Oba tito
výtečníci se již z dálky na Rychlé šípy vítězoslavně smáli, mávali na ně rukama
a povykovali.
Jindra radil, aby se
Rychlé šípy raději obrátily k přicházejícím zády, aby se vyhnuly nepříjemnému
setkání. Jarka však byl jiného názoru. „Musíme z nich dostat všechno, co vědí!“
pravil umíněně.
„Pořád tomu nechci
věřit!“
Štětináč a Bohouš zatím
přišli už na doslech a Štětináč posměšně zahoukal: „Tak co, plantážníci, jak je
vám po té ostudě? Že se prosím vás vůbec ještě odvážíte na ulici?“
„Proč bychom se
neodvážili?“ vyjel na něj Rychlonožka. „Snad si nemyslíte, že se kvůli nějakému
Sběrači a jeho klepům zavrtáme do země jako krtci?“
„Náhodou to nejsou žádné
drby!“ odsekl Štětináč uraženě. „Když jsme to napsali do Sběrače, tak je to
určitě pravda! Ano, ten váš povedený Mirek je zrádce, pracuje s Vonty!“
Jarka se vložil do
rozhovoru: „Že jste si to napsali do Sběrače, to není ještě důkaz, že je zpráva
pravdivá! To my si taky můžeme napsat do TAM-TAMU, že máme v rukou ježka v
kleci – a přece to není pravda!“
Štětináč se trochu
zarazil a Jarka si teď povšiml jeho potlučeného a poškrábaného obličeje.
Vontové ho důkladně poznamenali!
„Co kdybychom vás tedy
přesvědčili?“ řekl po vteřině váhání Štětináč.
„Co kdyby – – kdyby – –
co kdybyste se šli na Mirka do Stínadel sami podívat!“
Jarku až polilo horko při
těch slovech. Pořád v hloubi duše věřil, že zpráva o Mirkovi je mylná, vylhaná,
zkrátka nepravdivá. A teď mu tu Štětináč nabízí důkaz, který vylučuje jakékoli
pochybnosti o pravdomluvnosti Sběrače!
Mimoděk pohlédl na
Jindru. Ten jen slabě kývl, jako by chtěl povědět: „Přijmi! Přijmi tu nabídku!“
Štětináč však nedal Jarkovi ani čas, aby se vzpamatoval.
„My tam jdeme zítra, v
pátek! Na tom dvoře bude schůze a Mirek ji povede! Četli jsme to tam v té
skříňce. Můžete jít s námi, jestli se nebojíte!“
„Chudinko – my a bát se!“
vybuchl na Štětináče Rychlonožka.
„Náhodou my – “
Jarka přetrhl jeho
chlubení slovy: „Dobrá! Nevěříme ani teď vašemu tvrzení! Do Stínadel s vámi
půjdeme jen proto, abychom vám mohli dokázat, jak jste lhali!“
Štětináč se jen ušklíbl a
řekl chladně: „To si řekneme až pak! Zítra v pět hodin odpoledne máme sraz v
Drobílkově ulici. Tam se k nám můžete připojit. Čekat ale nebudeme, to si
nemyslete!“ Odvrátil se od Rychlých šípů, Bohouš za ním poskočil, popotáhl
nosem a oba majestátně odpluli.
Rychlé šípy se za nimi
ještě chvíli dívaly, až Červenáček řekl: „Je to vlastně to jediné, co vůbec
můžeme udělat. Jít se přesvědčit! Pak teprve můžeme uvažovat, co vůbec dělat
dál!“
„Co ale naše pátrání? Co
TAM-TAM? Co ježek v kleci? A co s vontskou kronikou?“ skoro plačtivě
vypočítával Rychlonožka.
„Jsme v pěkné kaši!“
odpověděl Jarka. „Všechno to zatím musí stranou! A řeknu upřímně: Kdyby ta
hrozná věc – víte – s Mirkem – měla být pravdivá – tak by mě už nic z toho
netěšilo – to by byl konec s klubem…“
Hoši mlčeli, ale každý z
nich si myslel totéž.
Až potom zase Jindra
promluvil. Nesměle a tiše, jako by se bál nahlas vyslovit hroznou myšlenku,
která ho napadla: „Mirek tedy má vést zítra – v pátek – vontskou schůzi! Proto
tedy nám tvrdil tak náhle, že v pátek do
Stínadel s námi nemůže! Že by měl Sběrač přece jenom pravdu?“
Jarka jen bolestně
vzdychl a neodpověděl.
Do klubovny už nešli.
Najednou je tam nic netáhlo. S příslibem, že se všichni sejdou zítra v pět
hodin v Drobílkově ulici, se rozešli.
Pobouření mezi hochy a
děvčaty ve Dvorcích a Druhé straně neustávalo, naopak stoupalo každou hodinu.
Sběrač využil situace a vydal honem své nové mimořádné číslo, které šlo právě
tak na odbyt jako předchozí!
Plíhalova parta v něm
psala, že Mirek Dušín se asi rozejde s Rychlými šípy a jejich klub se tím
vlastně rozpadne. Přiznala rovněž, že viděla ve Stínadlech Široka a označila ho
jako záhadnou osobu, pro kterou není nic nemožného.
Zprávy o Širokovi přišly
však také odjinud než ze Sběrače. Z pohraničních ulic, které sousedily
Rozdělovací třídou se Stínadly, přicházely o něm podivné zvěsti a spolu se
zprávami starého TAMTAMU a teď ze Sběrače dělaly ze Široka bytost takřka
nadpřirozenou!
Jeho síla byla
neuvěřitelná, jeho rychlost přímo závratná a žádná výška nebo šířka nebyla pro
něj dost veliká. Skákal přes zdi, jako by měl křídla, do hloubek padal s
obratností kočky. Zdálo se, že se vysmívá každému, s kým přijde do styku, ať
jsou to Vontové či kdokoli jiný!
Když se v pátek v pět
hodin odpoledne Rychlé šípy – bez Mirka ovšem – dostavily do Drobílkovy ulice
na sraz Plíhalovy party, bylo zde už celé Bratrstvo Kočičí pracky a dva chlapci
ze Sběrače. Chovali se k Rychlým šípům povýšeně, přezíravě. Ta tam byla všechna
úcta k nim.
Pak přišel Tonda Plíhal,
uplivl si opovržlivě, podíval se na Rychlé šípy a řekl posměšně: „Tak co –
jdete se přesvědčit o svém neštěstí – viďte? Už mi tady Štětináč říkal, že
chcete jít s námi. Moc rád vás s námi neberu, to mi věřte! No – ale bude dobře,
když se přesvědčíte sami!“
Rychlé šípy se snažily ze
všech sil zachovat klid. Jarka Plíhalovi odpověděl: „Jen se nebojte! Chodili
jsme už do Stínadel, když vy jste se chvěli strachy jen při vyslovení toho
jména! Ostatně – vždyť vy nás tam neberete!
Vy nám tam jdete ukázat, kde je ten dvůr! Kdybychom to místo znali, neprosili
bychom se vás o to!“
Tonda Plíhal na to jen
něco zabručel a pak se bavil jenom se svými kumpány. Rychlé šípy stály opodál,
zachmuřené a zneklidněné.
Začalo se rychle stmívat.
Plíhal dal znamení k odchodu.
Přeběhli Rozdělovací třídu
v několika hloučcích – také v okrajových uličkách Rychlé šípy postupovaly v
odstupu za výpravou Sběrače.
Cesta ubíhala velmi
pomalu, ve Stínadlech bylo dnes živěji než jindy. Každou chvíli se chlapci
museli skrývat za vraty domů nebo předstírat zájem o výkladní skříně, aby jim
protijdoucí Vontové neviděli do tváři.
Na kostelních věžích se
rozezvučely zvony. Do ztemnělých uliček a plácků zaléhalo hřmění Dunivé
Kateřiny i jasný hlas Zlaté svaté.
Do jejich kovového hluku
se mísily hlasy zvonů dalších, snad Živého srdce, Velkého Dominika a jiných a
jiných…
Rychlé šípy s pohnutím
vzpomínaly, jak tuto zvonivou záplavu poslouchaly ještě nedávno s Mirkem – to
bylo mezi nimi ještě vše v pořádku! Jak vzdálená se zdála ta krásná doba pohody
a svornosti.
Vrátí se ještě někdy?
Od Plíhalovy party se teď
odpojil Štětináč a počkal na Rychlé šípy.
„Tak tady to už bude!“
zašeptal výstražně. „Půjdu teď kus s vámi!
A to vám povídám! Ať se
stane, co se stane, tak se neznáme! Ne abyste nás prozradili! Zavedu vás do
jednoho baráku nahoru na pavlač a tam budete čekat, až – až – až ho zkrátka
uvidíte!“
Neřekl koho, ale všem to
bylo jasné: až uvidí Mirka mezi Vonty!
Štětináč ještě dodal:
„Pak už si dělejte, co chcete, ale musíte být naprosto zticha! Nesmíte na sebe
ničím upozornit. Víte dobře, co by to znamenalo – že byste ze Stínadel zdraví
neodešli!“
Kráčeli mlčky. Rychlé
šípy se srdcem stísněným tím, co je očekávalo.
Ještě pořád se nevzdaly
naděje. Ještě pořád doufaly v nějakou záchranu. V něco, co ukáže, že jde o omyl
nebo o lež Plíhalovy party. Poslední minuty nejistoty se však blíží ke konci –
a za chvíli tu bude jistota! Nejbližší chvíle rozhodnou o osudu slavných
Rychlých šípů!
Štětináč se nenápadně
zastavil u pootevřených vrátek jednoho ze starobylých domů, nad nimiž hořela
malá lucernička: „Jsme tady! Za tím domem je dvůr. Vy půjdete nahoru po
schodech, rozumíte! Ve druhém poschodí je otevřená pavlač. Ostatní všechno
víte!“
Nechal je před vrátky a
kvapně odcházel za partou Tondy Plíhala.
Dívali se za ním
nedůvěřivě, až zmizel v šeru kdesi na konci ulice.
„Není to nějaká past,
kterou na nás nastražili?“ prohodil Rychlonožka a nahlédl do průjezdu za
vrátka.
Jarka mávl unaveně rukou:
„Mně už je všechno jedno. Ať už se stane, co chce, nic horšího už nás potkat
nemůže. Pojďme dovnitř – a uvidíme!“
V malých přestávkách
vstoupili všichni do domu. Za vrátky byla skoro úplná tma, ale když si zvykli
na temnotu, uviděli po pravé straně chodby začátek starodávného schodiště.
Vydali se po něm váhavě nahoru.
Schody byly dřevěné,
prošlapané, a vrzaly, ač se hoši snažili jít po nich co nejopatrněji a
nadlehčovali se, jak mohli. Ze dveří, které vedly ze schodů do nějakého bytu,
vyhlédla podezíravě jakási stará žena. Rychlé šípy v posledním zlomku vteřiny
zaskočily za ohyb chodby, takže je nespatřila. Dýchaly prudce vzrušením.
V prvním patře byly
zasklené dveře na pavlač zamčené, ale ve druhém poschodí nebyly dveře dokonce
žádné. Před hochy se rozevřela tmavá propast dvora. Vešli opatrně na pavlač a
přitiskli se ke zdi.
Na jedné straně bylo několik
dveří k bytům. Jarka uviděl na druhé straně kout, který se mu zdál bezpečnější,
tam nebyly žádné dveře.
Nikdo z obyvatel domu je
tam nemůže tak snadno překvapit. Ovšem, stejně tu nedělají nic zlého – ale bylo
by obtížné vysvětlovat lidem, proč zde jsou a co zde pohledávají!
Na dvoře, který byl
poměrně veliký a ze všech stran obklopený pavlačemi, bylo živo. Snad dvacet –
snad třicet Vontů zde pobíhalo, rokovalo, někteří seděli na starých bednách a
na uložených zde dvoukolových vozících.
„Co by asi dělali, kdyby
se dověděli, že jsme tady?“ zašeptal úzkostlivě Rychlonožka a pohlédl mimoděk k
východu z pavlače na schody.
Večerní zvony umlkly a ve
vzduchu se ještě několik vteřin chvěl jejich tón. Ale ani teď nebylo možné
rozeznat v šumu, který dole Vontové působili, žádný jednotlivý rozhovor.
Občas se otevřely některé
z četných dveří, vedoucích na dvůr, a kdosi šel k vodovodu pro vodu.
Zřízenec plynárny přišel
a dlouhou násadou rozžehl plynovou lampu. Dvůr dostal neskutečný a strašidelný
vzhled.
A pak už šla jedna
událost za druhou!
Mezi Vonty nastal
pojednou ruch, seskakovali z beden, hloučky se stahovaly k sobě v jediný velký
shluk a všichni pohlíželi k jednomu z průjezdů, které do dvora ústily.
Několik Vontů běželo
komusi naproti.
Za chvíli se vrátili a v
jejich středu byl kdosi, koho všichni očekávali.
Nadšený ryk Vontů se mu
nesl v ústrety.
A když mu zář lampy
dopadla na tvář a on ještě poněkud pozvedl hlavu, aby mohl přehlédnout všechny,
kteří ho zde vítají, poznaly v něm Rychlé šípy Mirka Dušína.
Mirek Dušín k Vontům něco
prohodil, asi pozdrav, a oni mu bouřlivě odpověděli. Ale nahoře na pavlači
Rychlé šípy chvíli ani neposlouchaly, Nemohly prostě! Hrůza z pravdy, kterou
viděly, je ochromila.
Mirek je zrádce! Mirek je
zrádce! Je konec klubu! Je konec všeho!
Rychlonožka se odtrhl od
zábradlí, klekl si v zoufalství tváří ke zdi a naříkal: „Je to on! Je to
Mirek!“
Červenáček plakal. Nemohl
zadržet slzy, nešlo to!
Jarka se chvěl po celém
těle, a ať se snažil sebevíc, nemohl chvění potlačit. Konec! Konec! Položil si
obě ruce na oči, jako by nechtěl vidět Mirkovu zradu, ale výjev tam dole jej
zase přitahoval.
V těch několika chvilkách
projely Jarkovi hlavou řady událostí.
Jak ho tehdy před
několika roky Mirek osvobodil u Šmejkalovy ohrady ze zajetí Černých jezdců, jak
se pak seznámili s Jindrou Hojerem a potom i s Červenáčkem a Rychlonožkou.
Jarkovou hlavou šly všechny barvité, veselé i vážné příhody, které spolu
prožili, boje a konečné smíření s Černými jezdci, tahačky s Bratrstvem Kočičí pracky,
prázdninové dobrodružství s kluky-piráty a desítky jiných příhod. Ve všech těch
příbězích vystupoval Mirek jako chlapec ze všech nejušlechtilejší,
nejvzornější, A teď zde – zrada – zrada přátelství, věrnosti, zrada všeho!!
Kdesi v domě vznikl
jakýsi hluk, ale Rychlé šípy jej nevnímaly.
Tak je rozrušil výjev
dole ve dvoře. Mirek Dušín tam právě seskupil všechny Vonty kolem sebe a
naléhavě k nim mluvil. Nahoru dolétlo z jeho řeči jen tu a tam nějaké slůvko.
Rychlé šípy však i z těchto úryvků vyrozuměly, že Vontům dává pokyny jak
získávat další ulice pro jejich plány.
Hluk v domě zatím
mohutněl, sílil víc a více, blížil se, až v něm bylo možné rozeznat psí štěkot.
Vtom již také cosi divoce letícího se vřítilo na pavlač – ach – Bublina, věrný
pes Rychlých šípů, Bublina, který zřejmě utekl z bytu Jindrových rodičů, kde
měl v tomto týdnu svůj psí domov – a vystopoval Rychlé šípy až sem!
S hlasitým radostným
štěkotem se vrhal na hochy, točil se do kolečka a znovu na ně skákal ve snaze
olíznout jejich tváře. Než se ustrnulé Rychlé šípy mohly vzpamatovat z
nevítaného Bublinova příchodu, přiběhl za ním na pavlač i jakýsi muž, asi
správce domu – a hněvivými slovy i ranami hnal Rychlé šípy z pavlače.
„Co tady děláte,
ničemové?“ křičel zlostně. „Kliďte se odtud! Ven! Ven!“
„My vám tu pavlač přece
neukradneme!“ pichlavě vykřikl Rychlonožka. Nová záplava pohrůžek i ran
následovala tuto Rychlonožkovu větu. A Bublina do toho křiku štěkal a štěkal,
bez ustání, zuřivě a útočně. Hájil své dvounohé kamarády.
Vontové na dvoře zpozorovali,
že se na pavlači něco stalo, proto měl Jarka jedinou snahu dostat se po
schodech co nejrychleji z domu ven. Běželi dolů tak, jak snad jen oni uměli,
zanechali hartusícího muže na schodech daleko za sebou.
Ale ani úžasná rychlost,
kterou sbíhali ze schodů, jim nepomohla.
Vontové měli do průjezdu
ze dvora blíž, a proto v něm byli dříve.
Když se hoši vřítili ze
schodů do průjezdu, padli Vontům přímo do rukou. Byl jich plný průjezd a číhavé
ticho, které zachovávali, bylo horší, než kdyby nějak křičeli.
Celé desítky rukou se
zmocnily překvapených a zděšených Rychlých šípů. Vontové je hnali cloumáním a
strkáním na dvůr, kde ještě před minutkou probíhala vontská schůze!
„Máme vás! Už jsme vás
dopadli! Už nám neutečete tak jako posledně!“ volal jeden z Vontů. Zřejmě si
Rychlé šípy pletl s výpravou Sběrače, kterou tu asi přistihli při opisování
vývěsek z oznamovací skříňky a marně pronásledovali.
„Nikdy jsme tady nebyli!“
hrdě odsekl Jarka, ale Vont ho přerušil:
„Nelži, nelži, nebo
dostaneš!“ Smýkl hrubě Jarkou, až narazil na jiného Vonta.
Kdesi vzadu se ozývalo
zoufalé skučení Bubliny, kterého asi také chytili. Jarka se chtěl ohlédnout,
ale zabránilo mu v tom další smýknutí a rány Vontů.
Na dvoře, kde bylo
jasněji, hledaly Rychlé šípy mezi Vonty Mirka. Co tomu řekne, až je uvidí ve
vontském zajetí? Pomůže jim?
Přece je nenechá v jejich
drápech? A jak se bude vůbec tvářit, až je spatří?
Ať se však hoši namáhali,
jak chtěli, Mirka nespatřili. Asi už je uviděl a raději zmizel, aby se vyhnul
nepříjemnému setkání.
Přes veškerý odpor je
Vontové vlekli dvorem do jakési opuštěné stáje. Několik Vontů sem vstoupilo s
nimi, zbytek zůstal venku.
Jarka i ostatní chlapci
byli tak vyčerpaní, že by si nejraději sedli a vůbec na nic nemysleli. Ale
nebylo možné ani vteřinku si odpočinout.
Jeden z Vontů, starý asi
jako Jarka, se před nimi rozkročil a zaburácel; „Kdo jste? A jak jste se sem
dostali?“
„Parníkem!“ uštěpačně
odsekl Rychlonožka.
Vont zlostí zčervenal;
jiný se zachechtal nad Rychlonožkovou odpovědí.
„Zdá se mně,“ pravil
Vont, „že máš nějakou moc dobrou náladu! Tak si tě vezmeme jako prvního. Jak se
jmenuješ?“ vykřikl hrozivě.
Ale ani tento křik na
Rychlonožku neplatil. Vždycky v největším strachu začal vtipkovat, aby si dodal
odvahy.
„To kdybych věděl!“
předstíral zkroušenost. „Já si zrovna nevzpomenu!
A mám to jméno na jazyku
– podívej se !“ Vyplázl na Vonta jazyk a zase se tvářil docela nevinně.
Vont udělal pohyb, jako
by chtěl Rychlonožku uhodit, ale pak nechal ruku klesnout a křičel dále: „Co
jste tu dělali?“
„Měli jsme dlouhou
chvíli, tak jsme se koukali z pavlače!“ klidně vykládal Rychlonožka.
Zdálo se, že po těchto
slovech došla Vontovi trpělivost. Jeho ruka se vymrštila a dopadla na
Rychlonožkovu tvář. Rychlonožka jen zamžikal očima, ale tvářil se statečně a
hrdě, přestože viděl, že se Vont připravuje k druhé ráně.
Ale další rána už
nedopadla. Venku se ozvalo známé kvičení a v nejbližší vteřině se otevřely
dveře do stáje a jimi vklopýtal dovnitř – kýmsi popostrčený – hlasitě brečící
Bohouš z Bratrstva Kočičí pracky!
„Jejda – Rychlé šípy!
Pomozte mi, zachraňte mě, Rychlé šípy!“ volal a hrnul se k nim, ačkoli musel
vidět, že jsou zde zajatci jako on.
Tento bázlivý, všemi
špatnými vlastnostmi oplývající chlapec, kterého Druhá strana znala také pod
jménem Ostuda Bohoušů, neměl ani ponětí o nějaké chlapecké hrdosti, o
statečnosti a cti. Přátelil se s tím, od koho mu kynul větší prospěch, za
knížku nebo za baterku ochotný zradit celé Bratrstvo Kočičí pracky, což také už
několikrát udělal.
Také teď, když viděl, jak
jméno Rychlých šípů mocně zapůsobilo na Vonty, stal se k Rychlým šípům
bezohledným, jen aby zachránil sám sebe.
„Ano, ano, jsou to Rychlé
šípy!“ volal žalobnicky a poníženě k Vontům. „Viďte, že mi nic neuděláte – a že
mě pustíte domů, když vám o nich všechno řeknu?“ Rozbrečel se znovu strachy,
popotahoval nosem, utíral si oči i nos do rukávu a zase začal překotně volat:
„A jsou to Rychlé šípy,
co píšou o Vontech do TAM-TAMU! Pustíte mě za to domů, viďte? Řeknu vám, kde
zůstávají a kde mají klubovnu! Já chci domů, já chci domů, búúú…“
Rychlé šípy nemohlo
potkat nic horšího než tento zbabělec, který je takovým hrozným způsobem
prozradil.
Vontové se na ně vrhli
jako smečka vlků. To nebyla rovnocenná bitka, to byl výprask, krupobití ran,
které se na Rychlé šípy sneslo. Potácely se pod lesem dopadajících rukou,
jejich obrana byla naprosto bezvýznamná, a Vonty ještě více rozdráždila.
Nakonec je ztlučené
vyvedli ze stáje na dvůr, hnali průjezdem ven a vystrčili na ulici. Řvoucí
Bohouš zůstal ve stáji.
„Nevidíme se dnes naposled!“
zahřměl na ně Vont, který ve stáji Rychlonožku vyslýchal. „Ještě o nás
uslyšíte!“
Rychlonožka mu tentokrát
zůstal odpověď dlužný. Už mu nebylo do vtipů.
Motali se stínadelskými
uličkami jako omámení přestálým utrpením, tělesným i duševním. Vzdychali a
polykali sliny, smíšené s krví, vytrysklou ze rtů a zubů.
„Půjdeme k Mirkovi!“
rozhodl Jarka, když se už blížili k Rozdělovací třídě. „Ukážeme se mu, aby
viděl, co způsobila jeho zrada. A řekneme mu, co si o něm myslíme!“
Čím více se blížili k
domu, kde Mirek bydlel, tím větší bylo jejich vzrušení. Když byli pak již na
schodech před jeho bytem, vzpomněl si náhle Jindra na cosi a vykřikl: „Jarko –
ach – Jarko – a co Bublina?
Zůstal tam! Ve
Stínadlech!“ Všechny při jeho slovech pohltilo horko. Opravdu – nikdo v té
hrůze na Bublinu ani nevzdechl. Ztratil se tam někde, když je Vontové táhli
dvorem do stáje.
Ale jakkoli byla jejich
lítost nad ztrátou věrného Bubliny veliká, přehlušily ji teď představy toho, co
v nejbližších vteřinách přijde: setkání s Mirkem!
Jarka už tiskne tlačítko
zvonku a kdosi jde otevřít. Je to Mirkova maminka. Usmívá se na chlapce
povzbudivě, v její tváři není ani stín té rozmrzelosti, s jakou je vítala
včera.
Jarka skoro letí do
Mirkova pokojíku. Mirek tam sedí nad učením, a když vidí Jarku, usmívá se a
povstává. I ruku mu podává.
Ale Jarka nechce vidět
ani ruku, ani úsměv.
„Co jsi nám to udělal?“
vykřikl jen zoufale a hlas se mu zadrhl.
„Ale jak – co to mluvíš?
Jak jsem vás zradil? Já ti nerozumím!“ Pravil udiveně Mirek a jeho tvář zvážněla
„Ještě zapírej! Ještě
zapírej a v hloubi duše si mysli, jak jsme hloupí. Vždyť jsi nás zradil!“
mluvil horečně Jarka. „Proč jednáš za našimi zády s Vonty?
Proč jsi nám nic neřekl?
Co to má znamenat? A proč jsi nás nechal v jejich spárech dnes ve Stínadlech na
tom dvoře? Na ně jsi měl čas a na nás ne?“
Mirek si mne čelo, vrtí
udiveně hlavou a jde k Jarkovi. Dívá se mu zblízka do očí. Ale Jarka neuhýbá a
sám se mu dívá zpříma do tváře. A vidí Mirkovy bezelstné oči, hrdé a čisté,
jako je vídával vždy předtím. Je možné, že se někdo umí tak přetvařovat?
Mirek položil obě ruce na
Jarkova ramena: „Prosím tě, Jarko, řekni mi to všechno ještě jednou pomalu a
klidně. Opravdu tomu nerozumím.
Říkáš tu něco o zradě, o
mém jednání s Vonty a o tom, že jsem byl dnes mezi Vonty. Ale vždyť já o ničem
nevím! Vždyť já jsem s nikým nejednal – a dnes jsem od příchodu ze školy doma a
učím se! Podívejte se tady – – “ máchl rukou ke stolu a rozhodil po něm školní
knihy a sešity.
„Tak ty jsi to opravdu
nebyl – – a opravdu o ničem nevíš – ?“ jektal Jarka, který byl se svými silami
i rozumem v koncích. „A ani to nevíš, co o tobě psal Sběrač?“
Mirek se trochu usmál:
„To vím! Prý mne viděli ve Stínadlech. Ale to není možné, vždyť já tam opravdu
nebyl. To mne považujete za tak neupřímného? Musí to být nějaký omyl! Hrozný
omyl. Snad je ve Stínadlech někdo, kdo vypadá jako já – to se přece někdy
stává, že si jsou dva lidé podobní k nerozeznání – je to asi nějaký můj
dvojník. Vzpomínáte si, jak na mne volali Vontové už dvakrát Mirku, když jsme
byli ve Stínadlech? Měli mne asi za nějakého jejich Vonta, který se k dovršení
celé té podivné náhody jmenuje dokonce taky ještě Mirek!“
„Mirek Daneš!“ doplnil
Jindra.
„Tak opravdu jsi dnes
nebyl ve Stínadlech?“ zpola radostně i zase ještě pochybovačně se ptal Jarka.
Odpověď mu však dává
mimoděk sama Mirkova maminka. Nahlédla do pokojíku a řekla vlídně: „Dnes vás tu
vidím, hoši, raději než včera. Mirek se učí dnes už od oběda. Tak ať se teď
chvíli s vámi pobaví. Potřebuje si trochu odpočinout!“ A zase zavírá za sebou
dveře a nechává hochy o samotě.
Jarka teď překotně
vysvětluje Mirkovi všechny události od včerejška, kdy Sběrač rozšířil tu
poplašnou zprávu o Mirkově zradě. Vykládá mu, jak byli zmatení, když se Mirek
tak náhle zdráhal jít v pátek do Stínadel, a jak toto zdráhání jen posílilo
jejich podezření.
‚„Že jsem vám to neřekl
hned!“ dopálil se Mirek sám na sebe.
„Hned vám vysvětlím, proč
už jsem dvakrát měl tak málo chuti jít do Stínadel. Nechtěl jsem vám to říct,
ale musím s barvou ven, když je v sázce naše přátelství a důvěra. Zanedbal jsem
totiž trošku školu – a musel jsem to dohnat. Slíbil jsem rodičům i sobě, že napřed
bude u mne škola – a pak teprve klub! Styděl jsem se vám přiznat, že já,
vedoucí klubu, jsem ve škole polevil. No – už se stalo, chtěl jsem to zachovat
v tajnosti a zatím jsem všechno ještě víc pokazil a málem bych tím rozbil
klub.“
Jarka s hochy zapomněli
na všechno utrpení dnešního i včerejšího dne. Vyprávění nebralo konce a nadšení
všech stoupalo každou minutou.
A stouplo ještě více,
když Mirek prohlásil, že si právě dnes několik známek ve škole polepšil a zítra
napraví zbytek – potom se může zase vrhnout do klubovní práce v plné míře.
Dlouho pak ještě všichni
povídali. Byl to krásný večer, plný staré dobré, přátelské pohody, který Jarku,
Jindru, Červenáčka a Rychlonožku plně odškodnil za utrpení posledních dvou dnů.
A jen jediná věc kalila
všem dobrou náladu: ztracený Bublina, jejich věrný psí druh v nesčetných
starých příhodách. Naleznou ho ještě?
„Měli jsme boty našlapané
z klubovní podlahy, kterou jsme právě čerstvě naolejovali!“ uvažoval Jarka.
„Proto mohl Bublina naše stopy sledovat celou dlouhou cestu do Stínadel, aniž
je ztratil. Našel by jistě i cestu zpátky. Ale nevíme, co se s ním stalo!
Vontové ho zajali s námi! Myslím – myslím – – “
„Co myslíš?“ zeptal se
naléhavě Červenáček.
„Že ho ti lotři asi
zabili!“
Ano – bylo to více než
pravděpodobné – a všechny to rozesmutnilo.
Mirek splnil dané slovo.
Ve dvou dnech si opravil ve škole své známky a třetí den se objevil mezi
Rychlými šípy zase takový, jak jej znávali z dřívějších let. Veselý, vlídný,
nabitý chutí do klubovní činnosti.
Hochy a děvčata Druhé
strany velmi překvapilo, když se proroctví Sběrače nesplnilo – a klub Rychlých
šípů se nerozpadl! Také parta Tondy Plíhala a Bratrstvo Kočičí pracky ne a ne
pochopit, že se hoši Rychlých šípů s Mirkem zase usmířili, třebaže Mirka přece
viděli na vlastní oči, jak se na dvoře ve Stínadlech pohyboval mezi Vonty a
vedl jejich schůzku!
Sběrač vyšel ihned druhý
den po té události a popisoval, jak Štětináč zavedl Rychlé šípy na pavlač domu,
odkud mohly Mirka pozorovat, a jak je zajali Vontové, když je štěkot Bubliny
prozradil.
Ze Sběrače se Rychlé šípy
také dozvěděly, co se dělo dále, když je Vontové uvěznili ve stáji. Výprava
Tondy Plíhala měla svou pozorovatelnu v jiném domě, odkud bylo do dvora také
vidět. Sledovala mimoděk i vyhnání Rychlých šípů z pavlače, viděla, jak byly
vlečeny přes dvůr do stáje a jak Bublinovi svazovalo několik Vontů nohy
provazem a jak jej vhodili do starého pytle. Hlouček Vontů odnášel pytel s
Bublinou kamsi ze dvora průjezdem domu pryč.
Brzy potom byla objevena
i Plíhalova výprava. Obyvatelé domu ji spatřili na pavlači a rozprášili.
Vontové chytili jen Bohouše, který se ve zmatku a strachu obrátil dole v
průjezdu na nepravou stranu, běžel přímo proti Vontům do dvora, místo aby
utíkal z průjezdu ven, do ulice.
Tonda Plíhal se svými
druhy prchal a skrýval se chvílemi na vybetonovaných březích potoka Černé vody,
který protéká Stínadly místy v pod zemí, pod jejich uličkami. Tam kdesi později
také uviděli v potoce plovoucí pytel s utopeným Bublinou.
Rychlým šípům se srdce
sevřelo lítostí, když četly tuto smutnou zprávu. Bublina, jejich věrný pes,
účastník většiny jejich příhod, zaplatil tedy svou věrnost k nim smrtí. Bublina
nebyl pes nějak vzácné rasy. Nevypadal nijak vznešeně, ale byl to tvor tak
věrný, že mnohý člověk by si z jeho věrnosti mohl vzít příklad. A co více:
stálým pobytem mezi hochy si na ně tak uvykl a tak se naučil je chápat, že jim
rozuměl takřka každé slovo, vycítil jakékoli nebezpečí a hochy před ním bránil.
Opatrnost jej opustila právě v tu nešťastnou chvíli na stínadelské pavlači, kde
začal radostí štěkat.
Kdo nikdy neměl svého
psa, nepochopí snad dobře zármutek Rychlých šípů nad jeho smrtí. Ale ti, kdo
psa někdy měli a po několika letech se s ním museli z jakýchkoli důvodů
rozloučit, dovedou si představit, co pro Rychlé šípy ztráta Bubliny znamenala a
jak jimi otřásla.
„Draze nám to zaplatí, ti
surovci!“ ulevoval si Rychlonožka stokrát za den v bezmocném hněvu a lítosti.
„Ničemové hrubí – na bezbranném psu si vylili svou zlost!“
První den čekali, že se
Bublina náhle objeví u dveří bytu některého i Rychlých šípů. Že zaštěká a
zaškrábe na dveře, jak bylo jeho zvykem. Druhý den se naděje zmenšila, a když
se Bublina nevrátil ani třetí den, pohasla její poslední jiskřička. Sběrač měl
pravdu…
Hoši se v klubovně
nemohli ani podívat na prázdnou pokrývku u kamen, na které Bublina vždy moudře
poslouchal a rozhlížel se po chlapcích, když odbývali svou schůzku. Zdálo se
jim, že s Bublinou zmizelo kus něčeho, co dělalo klub klubem.
Proto vyslechli s
nesmělou naději čtvrtého dne Mirkovu zprávu:
„Chlapci, Bublina je prý
živ!“ Mirek však při těch slovech nevypadal ani trochu radostně a hoši hned
pochopili, že cosi není v pořádku.
„Dostal jsem psaní!
Poštou! Podívejte se!“ Mirek vytáhl z kapsy obálku s orazítkovanou známkou.
„Kdosi ze Stínadel nám píše!“
Vyňal složený papír,
rozevřel jej a četl nahlas:
Rychlé šípy! Váš pes žije, je v našem zajetí.
Jestli chcete zachránit jeho život, můžete tak udělat. Je to ve vaší moci!
Chceme však za psa výkupné. Dejte nám vontskou kroniku a – dostanete psa!
Přijďte si pro něj! Čekáme vás příští pátek, jakmile se setmí. Vezměte s sebou
svítilnu s modrým sklem. Vejděte do Stínadel uličkou, která ústí do Rozdělovací
třídy proti vaší Drobílkově ulici. Tou uličkou půjdete, až přejdete na čtvrtou
příčnou ulici. Tou se dáte doleva. Přijdete k malým schůdkům, vyjdete po nich
nahoru do jiné ulice a půjdete jí tak dlouho, až přijdete na roh, kde je
pekařství. Tam odbočíte do uličky, ve které je hned u kraje malý kostel. Ten
obejdete a objevíte za ním plácek. Přejděte toto náměstíčko a vejděte do
uličky, která z něj vzadu vede. Tou pak jděte asi sto kroků, zastavte se, rozsviťte
modrou svítilnu a čekejte, až se vám někde ve tmě objeví jiné modré světlo. K
tomu jděte a pak uvidíte, co bude dál! Střezte se nás obelstít! Střezte se!
Jste v naší moci! Když nepřijdete, nevadí: Modré světlo ve tmě na vás bude
čekat další pátek – a když zase nepřijdete, tak ještě potom další pátek!
Čtrnáct dnů a čtrnáct nocí od prvního pátku počínaje vám stojíme v daném
slově. Pak váš pes zahyne!“
Mirek dočetl a složil
pomalu papír.
„Tak!“ pravil zachmuřeně
Jarka. „Vypadá to moc pěkně. Vontskou kroniku, kterou jsme chtěli vyměnit se
Širokem za hlavolam, máme teď dát za Bublinu!“
„K šípku s celou kronikou
– a s celým ježkem v kleci!“ vykřikl vášnivě Červenáček. „Bublina je mi stokrát
milejší než všechny ty věci dohromady!“
„I než plán Tleskačova létajícího
kola?“ zeptal se Rychlonožka.
Červenáček se trochu
zarazil, ale pak dodal prudce: „Ano! Ano, ano! Říkejte si, co chcete, ale já se
radši toho všeho zřeknu, jen když budu mít Bublinu zase zpátky!“
„Je to všechno příliš
důležité a naše osobní přání jsou proti tomu malicherná – nesmíme se jimi dát
ovlivnit!“ hovořil vážně Mirek.
Bylo vidět, že váží
opatrně každé slovo, aby hochy nepodráždil.
„Co tím chceš říct?“
otázal se Jindra.
Jarka mu odpověděl místo
Mirka: „Je to přece jasné! Co my si přejeme, je úplně vedlejší, Bublina má cenu
jen pro nás, ale pro nikoho jiného. A naopak – ježek v kleci má význam pro
všechny lidi. Představ si, že se v něm plán létacího kola skutečně objeví, kolo
podle plánu sestrojí a – že se tím změní vlastně celý způsob dopravy, že z
téhle výroby vznikne ohromný průmysl – a – “
„A představ si,“ přerušil Jarku Mirek, „že
budeme-li mít v ruce hlavolam, můžeme mít vliv na uspořádání poměrů ve
Stínadlech a že se tak můžeme zasloužit o mír a klid v té čtvrti!“
Byly to zpropadeně pádné
důvody, které tu Mirek a Jarka ostatním hochům předestřeli. A oba měli Bublinu
jistě také rádi.
„Chudinka Bublina!“ začal
tiše bědovat Rychlonožka. „Když si pomyslím, že tam teď někde leží v nějakém
sklepě, snad nemá pod sebou ani hadr, je bez jídla a pevně věří, že si pro něj
přijdeme, tak bych se tam nejraději rozběhl sám a holýma rukama bych přehrabal
třeba půl Stínadel!“
„Vždyť ještě není všemu
konec!“ uklidnil jej Mirek. „Do pátku je ještě několik dnů. Zatím nás něco
napadne! A když nenapadne, tak vymyslíme něco do pátku příštího – nebo dokonce
do toho dalšího.
Jak se to v tom dopise
píše? Čtrnáct dnů a čtrnáct nocí že nám stojí ti neznámí Vontové ve slovu!“
„Ano, ale je tam taky:
Střezte se nás obelstít!“ pravil zoufale Jindra. „Uvidíte, že zabijí Bublinu
při našem prvním pokusu o vysvobození!“
„Nesmíte vidět všechno
hned tak černě!“ odporoval Mirek. „Byli jsme už v tolika nesnázích a – vždy
jsme se z nich dostali. Snad náš důvtip i tentokrát zvítězí!“
Desítky a snad stovky plánů na osvobození
Bubliny slyšela klubovna Rychlých šípů každodenně před blížícím se pátkem. O některých
návrzích Rychlé šípy uvažovaly, jiné zavrhovaly ihned. Některé plány se zdály
dobré, ale tak složité, že jejich provedení bylo ve skutečnosti vlastně
nemožné. Jiné zas byly tak odvážné, nebezpečné, že by z nich nebylo ústupu,
kdyby se nepodařily – a Bublinu by zahubily.
Po mnohých rozhovorech a
úvahách konečně zvítězil Jarkův plán před plánem Mirkovým. Mirek se nezlobil,
že Jarka měl lepší nápad.
Nebyl z těch hochů, kteří
si myslí, že se musí dělat v klubu všechno podle nich, když jsou vedoucí.
Dovedl otevřeně přiznat, měl-li někdy někdo lepší nápad než on. „To byla jedna
z jeho pěkných vlastností, pro které jej měli všichni hoši tak rádi.
Jarkův plán byl v
podstatě jednoduchý: především – kroniku starých Vontů nechají doma! Vezmou si
lampu s modrým obalem a půjdou do Stínadel. Setkají se tam někde se záhadným
modrým světlem, které je asi má dovést někam k vyjednávání. Dobrá, půjdou za
světlem a těm, před které předstoupí, řeknou upřímně, že kroniku s sebou zatím
nemají, protože se musí napřed přesvědčit, jestli nejsou lákáni do nějaké
léčky, ve které by o kroniku přišli. Ať jim neznámí Vontové napřed ukážou
živého Bublinu – pak teprve Rychlé šípy uvěří a budou uvažovat, jestli ji mají
přinést!
„Co si tím ale pomůžeš?“
vyjekl zoufale Jindra, když Jarka poprvé tento svůj návrh přednesl.
„Hodně!“ usmál se Jarka.
„Nejenže se přesvědčím, jestli je Bublina skutečně naživu, ale taky zjistíme,
kde je a jaká je možnost ho vysvobodit.“
Na každé další poradě
zkoumali pak Jarkův plán znovu a znovu, přidávali k němu různé podrobnosti,
připravovali se na všechny možné překážky, které by se jim při výzkumné výpravě
za Bublinou mohly postavit do cesty.
Když viděla celá Druhá
strana, že s Mirkovou zradou to zřejmě není takové, jak psal Sběrač, začala se
opět vracet k Rychlým šípům a žádala vydání nového TAM-TAMU. Rychlé šípy
prostřednictvím Jirky Rymáně vzkázaly, aby hoši a děvčata Druhé strany měli
ještě krátký čas strpení. Nemohly se teď v té tíživé situaci soustředit na
psaní.
Očekávaný pátek nadešel.
Rychlonožka vynesl již včera ze sklepa starou lampičku s držákem, jakou
zavěšují povozníci pod vůz s koňským potahem. Naplnil ji petrolejem, vyčistil
cylindr, vyzkoušel knot a celou lampičku pak obtočil modrým pergamenovým papírem.
Když potom lampičku na
zkoušku ve tmě rozsvítil, vydávala sytě modrou záři.
Všichni měli kapsy plné
všelijakých psích lahůdek: odřezky salámu, kůstky, a hlavně zbytky smažených
bramborů, které měl Bublina k smrti rád.
Když se sešli v
Drobílkově ulici, pohlédl Jarka významně na hochy a všichni kromě Mirka tomu
pohledu rozuměli! Tady právě před týdnem čekali bez Mirka, zdrcení, nešťastní,
všemi opuštění a opovrhovaní, aby je parta Tondy Plíhala milostivě vzala s
sebou do Stínadel podívat se na Mirkovu zradu! Jaký je to rozdíl, tehdy a dnes,
i když je v sázce Bublinův život.
Mirek měl dopis Vontů u
sebe, ale nepotřeboval se do něho dívat.
Cestu v něm naznačenou
uměl už úplně zpaměti. Vedla přibližně směrem k domu, kde Rychlé šípy před
týdnem pozorovaly z pavlače vontskou schůzi. To potvrzovalo jejich mínění, že
pisatelem dopisu je někdo z Vontů, kteří Rychlé šípy ve stáji vyslýchali a
kteří se od Bohouše dověděli jejich adresu.
Rychlé šípy přeběhly v šeru
jako duchové Rozdělovací třídu. Vyrazily dnes na cestu poněkud později, neboť
podle dopisu se měly setkat s modrým světlem až za tmy. Proto dnes také hoši
ani neuslyšeli tak jasně stínadelské zvony. Dunivá Kateřina si odrachotila svou
večerní píseň, když byli ještě v okrajových uličkách, a tam hlas její ani
jejích druhů tak nedolehl.
Krok za krokem se ubírali
předepsanou cestou. Díky pečlivému popisu nikde nebloudili, na žádné křižovatce
ulic nepřišli do rozpaků, kudy jít dále. A přece cesta neprobíhala hladce.
Každou chvíli potkávali Vonty, jednotlivce i hloučky. A každý z nich byl
nedůvěřivý, podezíravý, před každým bylo nutné odvracet tvář, předstírat lhostejnost,
zatímco nohy byly připraveny při první známce nebezpečí dát se do šíleného
běhu. Rychlé šípy se před početnějšími hloučky Vontů někdy raději skrývaly ve
tmě průjezdu. Jednou, když nejbližší průjezd byl daleko, vběhly Rychlé šípy
před takovým hloučkem i do potravinářského obchodu, kde k údivu prodavače si v
rozpacích koupily prášky do těsta! Ale vyhnuly se tak nebezpečnému setkání a to
bylo hlavní!
Čím více se chlapci
blížili svému cíli, tím byli neklidnější. Jak to vše dopadne? Dokážou Bublinu
nějak zachránit? Je Bublina vůbec živý? Není ve výzvě neznámých Vontů nějaká
léčka? Co když rozsvítí lampu a Vontové se na ně sesypou ze všech stran? Štěstí,
že podle Jarkova plánu nevzali vontskou kroniku s sebou. Byli by ještě
neklidnější!
Zde je již ten kostelík,
o kterém mluví dopis ze Stínadel. Obešli jej. Dostali se na malé náměstíčko
přesně podle popisu a namířili přes ně dozadu do uličky, která z něho
vycházela.
„Tak počítejme!“ zašeptal
pak vzrušeně Rychlonožka, když se ocitli na jejím okraji. „Sto kroků a pak
rozsvítit modrou lampu!“
Šli pomalu a nejistě.
Náměstíčko, které právě přešli, bylo poměrně dobře osvětlené, ale zde v této
uličce byla jen jediná lampa, a ta ještě svítila jen velmi slabě. Když ji
minuli, vešli do úplné tmy. Jen tu a tam z okna některého domu prokmitával
skulinou mezi staženými záclonami světelný paprsek.
„Tak dost! Stovka!“ řekl
Jindra, který polohlasně odpočítával kroky. „Teď bychom měli rozsvítit!“
Všichni se při jeho
slovech zastavili. Mirek vyňal zápalky a Červenáček připravil lampu k
rozsvícení. Stoupli si všichni do hloučku, aby plamen zápalky neupoutal něčí
nežádoucí pozornost a Mirek uprostřed hloučku zapálil knot lampy. Její cylindr,
obalený modrým papírem, ihned spustili a modravá záře se rozlila po tvářích všech
hochů.
„Br – “ otřásl se
Červenáček. „Vypadáme jako duchové!“
Rozestoupili se, aby
světlo bylo vidět. Tak čekali v napjatém tichu, co se bude dít. Zezadu, z
náměstíčka se ozýval vzdálený šum chodců, nějaký vůz tam temně rachotil, ale
zde v uličce byl klid, nikdo tudy nešel.
„Tady se nám tak něco
stát,“ začal Rychlonožka zase svá trochu poplašená rozjímání, „tak po nás
neštěkne ani pes!“
„Ale tak nestraš pořád!“
napomenul jej Mirek. „Vždycky musíš –“
Chtěl ještě něco dodat,
ale už nedopověděl. Daleko před nimi kdesi ve tmě se zjevilo kývající se modré
světlo. Jeho objevení působilo na hochy jako elektrická jiskra. Mirek umlkl
uprostřed věty a Jarka, který stál vedle, stiskl mu vzrušením zápěstí.
„Podívejte!“ vydechl
Jindra. „Vidíte? Už je tam! Modré světlo! Čeká na nás!“
Světlo opravdu jako by
vyčkávalo. Kývalo se vyzývavě, ale nepostupovalo k nim. Vypadalo strašidelně.
Kdyby alespoň bylo vidět toho, kdo světlo drží! Ale světlo nevydávalo velikou
záři, která by neznámého světlonoše odhalila.
„Jdeme!“ pravil pevně
Mirek. „Ať se nám chce nebo nechce, musíme jít! Je to jediná možnost, jak se
můžeme přiblížit k Bublinovi. Připravme se na všechno. Není to poprvé, co jsme
v nebezpečí. Kupředu!“
Vykročili zvolna do tmy,
k modrému světlu.
Kývalo se ze strany na
stranu, jako by je vábilo k sobě do tmy.
Někdy se zastavilo ve
svém pohybu, zmizelo na jednu, dvě vteřiny a opět se objevilo a rozkývalo.
Jak se hoši Rychlých šípů
přibližovali, začal se u světla jevit obrys jakési postavy. Byli od ní ještě
asi dvě stě kroků.
„Je to nějaký Vont! A je
sám!“ zašeptal Jarka.
Za malou chvíli k němu
došli.
„Tak vy jste Rychlé šípy?“
promluvil povýšeně Vont.
„Ano!“ pravil Jarka,
který stál v popředí a byl nejvíce osvětlený modrou lampou, kterou Vont držel v
ruce. Byla to podobná lampa, jakou měly Rychlé šípy. „Jsme Rychlé šípy a přišly
jsme sem podle vašich pokynů.“
„Tak pojďte se mnou!“
řekl Vont a kývl do průjezdu domu, u něhož stáli. Chlapci se na sebe
znepokojeně podívali. Dokud jsou ještě na ulici, je zde vždycky ještě určitá
možnost obrany – a v nejhorším případě i spása v útěku před přesilou. Ale kdo
může vědět, jaké nebezpečí na ně číhá v cizím domě uprostřed nepřátelské
čtvrtí?
Vont zpozoroval neklid
Rychlých šípů a s dávkou posměchu v hlase dodal: „Nemusíte se bát! Nic se vám
nestane. Kdykoli jindy by se vám stalo, to můžete být jisti! Ale dnes ne. Máme
větší zájem o kroniku prvních Vontů než o vás. To je vaše jediná záchrana!“
Ačkoli tato slova nebyla
pro Rychlé šípy příliš pochvalná, přece je uklidnila. Mlčky vešly do průjezdu
domu, následovány Vontem. Mirek šel jako poslední, a když se ve vratech k němu
přiblížil, pozvedl Vont trochu polekaně světlo k jeho tváři a vykřikl s údivem:
„Ale Mirku – jak ses tu octl? Nepoznal jsem tě tady ve tmě – ale taky jsem tě
neviděl přicházet ze sklepa!! Jak je to možné?“
Díval se na Mirka
nechápavě a kroutil hlavou.
Mirek se zastavil a s ním
i ostatní hoši Rychlých šípů.
„Odkud mě znáš?“ zeptal
se. „Už se mi stalo několikrát, že na mne volá někdo mým jménem, hlásí se k mně
a já ho neznám!“
„Ale copak mě nepoznáváš?
A copak ty nejsi Mirek Daneš?“ vyjekl Vont skoro zoufale. „Před chvílí jsme
přece spolu mluvili ještě dole ve sklepě, když jsme očekávali ty Rychlé šípy.
Zbláznil jsem se já nebo ty?“ Vyzvedl znovu lampu až těsně k Mirkově tváři a díval
se mu do obličeje zkoumavýma očima.
„Nezbláznil ses ty ani
já!“ pravil Mirek. „Nejsem Mirek Daneš! Moje jméno je Mirek Dušín. Nikdy jsem s
tebou nemluvil v žádném sklepě, nikdy jsem tě ani neviděl. Snad se vše
vysvětlí. Ale chceme vidět svého psa, kterého jste nám zajali.“
„Tak dolů! Tady po těch
schodech dolů!“ pravil zmateně Vont.
„Je dole v našem sklepě!
A opravdu nejsi Mirek Daneš? No – ostatně to uvidíme hned!“
Kráčeli kamsi dolů po
vlhkých schodech. Sklepní zkažený vzduch je obklopil nepříjemným pachem.
Odkudsi zezdola vycházela červená záře. Někdo dole ve sklepě svítí asi svíčkou
nebo petrolejovou lampou.
Schody skončily v chodbě
plné pavučin a zář světla zesílila. Také jsou slyšet nějaké hlasy! A zde jsou
jakési pootevřené dveře, z nich záře vychází!
Dva Vontové u nich stojí
a hovoří spolu. Teď se otáčejí k Rychlým šípům – ale ti vidí někoho
důležitějšího, než jsou dva nějací Vontové! Tam v pozadí sklepa leží na trošce
hadrů a staré slámy Bublina, zmožený snad více zármutkem i špatným vzduchem než
hladem a zimou. Hlavu má položenou na předních tlapkách a jeho oči bez zájmu
hledí ke zdi.
Vont s modrým světlem,
průvodce Rychlých šípů, zmizel kamsi za roh sklepní chodby a Rychlé šípy se
vřítily do Bublinova vězení s výkřiky radosti a nadšení nad shledáním.
Věrný pes je poznal a
jeho kalné oči se na ně věrně zadívaly. Zaštěkal slabě a chtěl povstat, ale
nepodařilo se mu to. Tak byl zesláblý.
Jen oháňkou radostně bil
do slámy. Znovu a znovu se pokoušel povstat, ale zanechal marných pokusů, když
viděl, že Rychlé šípy se shýbají k němu a že nemíní odejít.
Vyprázdnit všechny kapsy
a snést z nich na hromadu všechny dobroty, které Bublinovi chlapci přinesli,
bylo dílem několika vteřin.
Snad ještě v žádném
Bublinově psím snu nebylo před ním nakupeno tolik dobrot jako teď. A jeho věrní
kamarádi jsou u něho, už ho od nich nic nemůže odtrhnout. Bublina je šťastný,
tak jako ještě nikdy nebyl. Neví, co by dělal radostí. Chroupá kosti, vyplivne
je, bere si smažené brambory a zase líže hladící ho ruce. Štěká a tiskne se k
hochům.
Dva Vontové, kteří stáli
ve dveřích, hledí trochu překvapeně na Rychlé šípy. Zavilí a tvrdí nechápou,
jak někdo může projevovat tolik přátelství k obyčejnému psu!
Ve sklepní chodbě se
ozvaly kroky. Někdo vešel dovnitř. Rychlé šípy si to jen matně uvědomily.
Neměly teď smysl pro nic jiného než pro Bublinu.
„Rychlé šípy?“ ozval se
velitelský hlas příchozího. Červenáček se ohlédl a vzápětí vykřikl. Ve dveřích
stál – Mirek Dušín! Byl to sen – anebo zázrak – či odraz nějakého zrcadla?
Mirek je přece tady u Bubliny – a – Rychlé šípy se vztyčily od Bubliny a
zadívaly se na příchozího.
Několik vteřin bylo úplné
ticho. Všichni přítomní, Rychlé šípy i Vontové, stáli zde naprosto ohromeně,
neschopní promluvit, neschopní jediného pohybu.
Dvě naprosto stejné
hlavy, stejných rysů, výrazu, barvy očí, vlasů, na sebe hleděly v němém úžasu.
Dva Mirkové Dušínové stáli proti sobě – a jen svými obleky se od sebe lišili.
Mirek si sáhl konečky
prstů zlehka na čelo, jako by se chtěl přesvědčit, zda opravdu bdí. „Ano, jsme
Rychlé šípy!“ vypravil pak ze sebe namáhavě. „Já jsem Mirek Dušín. A – kdo jsi ty?“
„Jmenuju se Mirek Daneš!“
řekl Mirkův dvojník. „Teď se mi mnohé vysvětluje! Byli jste ve Stínadlech už
několikrát – viďte? Často mi přátelé říkali, že mě viděli, volali na mne – já
se však na to nepamatoval. Volali zřejmě na tebe v domnění, že jsem to já!“
Umlkl na chvíli a znovu
si Mirka v úžasu prohlížel. Jarka v duchu přemítal, jestli se povaha tohoto
Vonta podobá povaze Mirkově právě tak jako obličej a vůbec celý jeho zjev. Teď,
při bedlivější a delší prohlídce dvojníkovy tváře Jarkovi připadalo, že přece
jen jeho oči mají tvrdší pohled než oči Mirkovy. Také jeho hlas byl jiný.
Mirek se zase vzpamatoval
a vzmohl se na odpověď: „Ano, stalo se to asi tak! Volali na mě několikrát
nějací – nějací Vontové – které jsem vůbec neznal, ani nikdy předtím neviděl!“
Daneš náhle změnil směr
rozmluvy. „A kde máte vontskou kroniku?“
Podezíravě se rozhlédl po
chlapcích a jeho zraky marně hledaly v jejich rukou nějakou brašnu nebo cosi
podobného, v čem by kroniku mohli mít.
Jarka pravil: „Nepřinesli
jsme ji zatím. Museli jsme se napřed přesvědčit, že náš pes opravdu žije.
Dostali jsme zprávu, že někdo viděl pytel, který s ním – zabitým – plaval
korytem Černé vody! Nedivte se nám, že jsme byli nedůvěřiví, když jsme potom
dostali vaše psaní.“
Danešova tvář se protáhla
zklamáním a jeho oči ještě více ztvrdly.
„Tak tedy nemáte!“ řekl
výhrůžně. „Nevěřili jste tedy! Dobrá! Platí to, co jsme vám napsali. Čtrnáct
dnů a čtrnáct nocí života má váš pes před sebou. A jen na vás záleží, bude-li
jich mít víc! Na vašem rozhodnutí závisí jeho život. Přinesete-li kroniku,
dostanete psa!
Můžete přijít kdykoli v
těch čtrnácti dnech. Každý Vont, kterého uvidíte v tomhle domě nebo okolí, ví,
kde mě má hledat. Zavolá mne.“
Učinil pohyb, jako by
chtěl odejít, ale čekal, až odejdou napřed oni. Bylo to viditelné znamení, aby
odešli, protože už tu nemají co pohledávat.
Rychlé šípy se ještě
jednou vrátily, shýbly se k Bublinovi. Donesené pamlsky ho poněkud posílily,
ale jeho stav byl stále ještě velmi ubohý. Týden strádání, zimy a sklepního
vzduchu i stesku po ztracených Rychlých šípech nebylo možné napravit za jedinou
chvíli.
Bublina vycítil, že není
něco v pořádku a že Rychlé šípy zase odejdou.
Začal naříkavě kňučet,
výt a znovu a znovu se snažil povstat, až se mu to podařilo. Stál na chvějících
se nohou a vzhlížel bolestně k hochům.
Mirek se prudce obrátil k
Danešovi a řekl nakvašeně: „Dejte mu aspoň pořádně najíst a víc hadrů na
přikrytí! Zaplatíme vám to! Jen řekněte, kolik chcete!“ Sáhl při těch slovech
do kabátu pro peněženku, ale Daneš učinil zamítavý posunek.
„Nechte si svoje peníze!
Nestojíme o ně. Ale přineste kroniku a zbavíte psa utrpení hned! Aspoň si
přispíšíte, když vidíte, v jakém je stavu!“
Mirek jen zaťal pěsti a
mlčel. Červenáček, Jindra a Rychlonožka stáli ještě u Bubliny, hladili ho a
ubezpečovali, že se brzy pro něj vrátí.
Bublina však nepřestával
kňučel a chvěl se víc a více.
„Rychle! Skončeme to
rychle!“ zvolal pak Mirek prudce. Zamával ve dveřích ještě jednou na Bublinu a
rozrušeně vyběhl do sklepní chodby. Ostatní hoši pochopili, že je to jediný
způsob, jak skončit to bolestné loučení: rychle odejít. Skoro utíkali za Mirkem
a snažili se Bublinovo zoufalé kňučení neslyšet.
Promluvili až venku na
tmavé ulici. „Připadal jsem si jako nejšpatnější zrádce, když jsem od Bubliny
utíkal!“ řekl Jindra. Všichni se přiznali, že mají týž pocit.
„Měl jsi šťastný nápad,
Jarko,“ obrátil se Mirek k Jarkovi, „že jsi navrhl, abychom kroniku s sebou
nebrali. Kdybych ji měl u sebe, neváhal bych ani okamžik a dal bych ji tomu
Danešovi za Bublinu.
A připravili bychom se
tak o jedinečnou věc, za kterou možná získáme hlavolam.“
Rozhovořili se pak o
úžasné podobě Daneše a Mirka i o možnostech, jak vysvobodit Bublinu. Na nic
kloudného zatím nemohli přijít a Mirek řekl: „Teď nás asi nic nenapadne. Jsme
příliš rozčilení, než abychom mohli klidně přemýšlet.“
Červenáček pak nesměle
navrhl, aby šli dnes ještě k Rezavým klíčům, pokusili se je nalézt a vyzvednout
od nich jeho aparát, který jim dal do zástavy.
„Potřeboval bych mít
fotoaparát už doma!“ odůvodnil svůj návrh Červenáček. „Kdyby tatínek věděl, že
jsem ho ze Stínadel nepřinesl, bylo by zle! Myslím, že bych už víckrát ani
nesměl do klubu! A mám strach, že ztrátu aparátu brzo objeví. O vánocích se
budeme doma jako vždycky fotografovat – a pak to praskne! Musím aparát za
každou cenu v nejbližších dnech přinést, děj se co děj!“
Všichni uznali, že
Červenáček má pravdu, a zamířili tam, kde podle nejasných představ měla být
kdesi v bludišti uliček a průchodů klubovna Rezavých klíčů. Tímto rozhodnutím,
aniž to věděli, dali všem dalším událostem zcela jiný směr, než jakým by se
vyvíjely, kdyby k Rezavým klíčům dnes nešli.
Ačkoli se hoši z Rychlých
šípů domnívali, že zvolili správnou cestu, stále bloudili a jen tu a tam měli
určitější pocit, že v těchto místech již při některé z dřívějších výprav byli.
Jarka pak udělal jeden
dost nebezpečný pokus. Zastavil osamělého Vonta, ukázal mu vylisovaný list
ginga, vložený do notýsku, a zeptal Vont místo odpovědi sáhl mlčky do náprsní
kapsy a vytáhl se jej: „Jsi náš? – Jsi Uctívač ginga?“ ušmudlaný notes. List
ginga se v něm objevil.
„Díky!“ pravil Jarka.
„Potřebujeme se dostat k svatyni Uctívačů! Jsme z druhého konce, z Druhé strany
– nevyznáme se tady dobře ve tmě!“
Byla to opět odvážná
slovní hříčka a ani tentokrát ji Vont nepostřehl.
Domníval se, že Jarka
mluví o druhé straně Stínadel! Vysvětlil jim cestu podrobně a celkem
srozumitelně. Mirek se při tomto rozhovoru odvracel, aby jej Vont nepovažoval
za Mirka Daneše.
Po delší chůzi, při které
si hoši Rychlých šípů vzájemně doplňovali to, co jim utkvělo z Vontova popisu
cesty, došli konečně do míst, kde hledali kdysi Emila Hačiříka. Za tichého
hovoru došli k zábradlí nad Černou vodou, tam, kde Hačiřík kdysi spadl do její
hlubiny.
Ano, Rezavé klíče jsou
tu, někde nablízku musí být jejich klubovna!
Snažili se úporně vybavit
si v paměti, jak vypadala ulice a dům, v jehož dvoře měly Rezavé klíče svou
klubovnu.
Jarka se potom zeptal
dvou menších Vontů, vědí-li, kde jsou Rezavé klíče. Dostal cennou odpověď: „Ve
vedlejší ulici přece, v čísle 10 na dvoře!“
Dali se skoro do běhu,
jak je to rozradostnilo. Poznali ihned uličku i dům s klubovnou. Vpadli do
průjezdu a narazili na vycházející Rezavé klíče.
Fred právě cosi vykládal
Ryškovi a Křivákovi. Zarazili se v řeči, vzápětí však poznali Rychlé šípy.
„To jste vy?“ vykřikl
Fred. „Vy lotři prolhaní, co jste to tam našli tenkrát za těmi železnými
dvířky, že se vám vyplatilo utéct s tím i za cenu fotoaparátu? Mluvte – no
pochlubte se přece!“
Mirek se uraženě ohradil:
„Nejsme zvyklí, aby někdo s námi takhle mluvil! Nic jsme vám nezalhali, taky
jsme vám s ničím neutekli. Urážíš nás a nedáš si nic ani vysvětlit!“
„Já nechci žádné
vysvětlování!“ odsekl umíněně Fred.
„Pak se nedá nic dělat!“
povzdychl si Mirek. „Dáme vám zpět vaše klíče i to, co jsme za železnými dvířky
našli, vy nám dáte náš aparát – a jsme spolu navždycky vyřízeni!“
„Cože?“ zvolal překvapeně
Fred. „Tak vy jste tam něco našli? A chcete nám to dát?“ Obrátil se zpět do
průjezdu a vybídl je: „Tak pojďte s námi do klubovny, tady se o tom nebudeme
bavit!“
Rychlé šípy jej ochotně
následovaly a také Křivák a Ryška šli zpět.
Fred odemkl klubovnu,
rozsvítil a potěšený Červenáček první pohled vrhl na polici, kde viděl svůj
fotoaparát. Mirek zatím už sáhl do kapsy pro klíče, které mu kdysi Fred svěřil,
když se Rychlé šípy nabídly, že propátrají tajemství železných dvířek ve svatyni.
Položil klíče na stůl.
„A tohle jsme tam našli!“
pravil potom a předložil Fredovi zažloutlý lístek, nalezený v prachu na bedně
za železnými dvířky.
Fred se na lístek chtivě
vrhl a začal jej s Křivákem a Ryškou číst.
Museli jít až k žárovce,
aby zašlé písmo mohli přečíst. Červenáček si zatím klidně vzal z poličky svůj
aparát, prohlédl si jej a pak bezpečně připevnil pod kabát na opasek. Teprve
teď měl klid. Teď ať se děje, co chce!
Fred se svými druhy pořád
ještě četl lístek. Luštili takřka každé slovo a Mirek i Jarka se přitom na
Freda dívali s určitým nepokojem.
Cítili, že něco přijde.
Fred že se pouhým lístkem nespokojí.
Vontové konečně lístek
rozluštili a Fred se zeptal podezíravě: „A proč jste se tedy nevrátili tehdy ze
svatyně přes zeď zpátky k nám na ulici? Proč jste nám zmizeli a nechali nás tam
čekat až do noci? Dokonce i ty krásné provazy jste tam nechali na zdi.“
„Myslím,“ odtušil klidně
Mirek, „že byste se ani vy nevrátili zpátky, kdybyste ve svatyni zažili co my!
Znáte Široka? Slyšeli jste už o něm? Jistě ano! Znají ho už i jiné čtvrti, tím
spíš Stínadla!“
„Široko!“ vydechl Fred
zmateně a v jeho hlasu se ozvala bázeň.
„Znám! Slyšel jsem!
Všichni jsme tady o něm slyšeli!“ Usmál se nevesele při těch slovech.
„Tak vidíš – “ pokračoval
Mirek, „a toho Široka jsme spatřili ve svatyni. Neznali jsme ho ovšem. A měl v
ruce ježka v kleci a dráždil nás jím. Zaútočili jsme na něj – a byli jsme slabí,
třebaže nás bylo pět! Utíkali jsme za ním, když jsme se vzpamatovali z jeho
ran, pronásledovali jsme ho přes protilehlou zeď do nějakého dvora, pod vozy
jsme za ním prolézali – a přece nám zmizel! Netrefili jsme k vám zpátky, byli
jsme úplně zmatení!“
„Vy jste útočili na
Široka?“ v posvátné hrůze zašeptal Křivák, ač šeptat nebylo zapotřebí.
Fred se pak zase vrátil k
lístku a řekl nadšeně: „Dobrá, dobrá! Ale na Červené schody půjdeme už kopat
my! To už se nemusíte obtěžovat!“ Usmál se přitom posměšně a vítězoslavně s vědomím,
jak na Rychlé šípy vyzrál.
Mirek však řekl nevinně.
„Je nám velmi líto – ale – ale my jsme se už obtěžovali!“
Vontova tvář ztuhla. „Vy
jste – vy jste se obtěžovali – –? Co tím chceš říct?“ Jeho hlas se stal tvrdým
a výhrůžným. „Chceš snad říct, že jste tam už kopali?“
„Ano!“ přikývl Mirek.
„Myslím, že jsem to přece naznačil dost jasně!“
„Tak vy jste tam tedy už
kopali!“ pomalu mluvil Fred a vypadal při tom zdrceně i hněvivě. Pak se
vzchopil k dalšímu výbuchu zloby a vykřikl; „A co jste tam našli? – Mluvte!
Mluvte hned, nebo – – “
„Nemusel bych ti to
říkat!“ odpovídal Mirek i nadále klidným hlasem.
„Už proto ne, že se mnou
mluvíš tak, jako bych byl tvým zajatcem!“
„Nejsi od toho daleko!“
podrážděně volal Fred. „Tak ale mluv, mluv přece: Co jste vykopali?“
„Tak poslouchej dobře.
Vykopali jsme – – kroniku prvních Vontů!
„A kde je? Sem s ní!“
volal dychtivě Fred.
„Máme ji doma!“ pravil
klidně Mirek. „A nevíme ještě, co s ní podnikneme!“
Vont po těch slovech
přiskočil až k Mirkovi a začal jím zlobně třást.
„Tak! Tak vy tedy nevíte,
co s ní uděláte! Tak já ti to řeknu, ty – ty jeden – – vy tu kroniku přinesete
– a hezky brzo – rozumíš?“
Mirek odtrhl jeho ruce od
svého kabátu a teď už nemluvil tak klidně:
„Nepamatuješ se, jak
zněla naše úmluva? Připomenu ti ji: Nabídli jsme se dobrovolně, že vám pomůžeme
v pátrání po ježkovi v kleci, kterého hledáme právě tak jako vy! A smluvili
jsme si, že vypátráme, co je za železnými dvířky ve svatyni Uctívačů ginga, kam
jste měli tak hrozný strach jít! A jediné, co jsme vám slíbili, bylo, že vám
vrátíme vaše klíče! To jsme teď udělali. Ba dokonce – udělali jsme i víc: dali
jsme vám vše, co jsme za dvířky našli. Tady ten lísteček!
Řekli jsme vám i všechno
o Širokovi. Nezamlčeli jsme vám nic. Že jsme si vykopali za velikého nebezpečí
vontskou kroniku na Červených schodech, to je už naše věc. Necítíme povinnost
vám ji dávat.
Získali jsme ji svou
odvahou a svou prací. Nemáte na ni žádné právo!“
„Nebudeme se ptát, jestli
máme právo!“ křičel Fred. „Kroniku přinesete – a dokud tu nebude, nedostanete
zpátky svůj aparát, to vám říkám!“
Ohlédl se při těch
slovech za sebe na poličku, ale aparát byl již dávno na Červenáčkově opasku.
„Kde je aparát?“ rozkřikl
se Fred.
„Tady!“ zvolal Červenáček
a poklepal si na kabát, pod kterým se rýsovala brašna. Vzápětí se rozběhl ke
dveřím, ale Křivák a Ryška již tušili jeho úmysly a zastoupili mu cestu.
„Nikam! Nikam! Držte je!“
volal Fred. „Jsou našimi zajatci! Zamkněte klubovnu!“
Nastal divoký zmatek a
zápas. Situace se přiostřila tak, že ji už nebylo možné zvládnout klidným
jednáním. Naopak Fredův křik mohl mít nedozírné následky, mohl přivolat Vonty
ze všech okolních ulic. Mirek viděl, že na nějakou spolupráci s Rezavými klíči
není ani pomyšlení, Jakés takés společenství mezi nimi a Rychlými šípy přerval
teď tento Fredův výbuch zloby a omezování jejich svobody.
Mají být zajatci Rezavých
klíčů! – Nikdy!
Mirek se jediným skokem
přenesl přes klubovní stůl a vrazil mezi Křiváka a Ryšku. Také ostatní Rychlé
šípy pochopily okamžitě veškeré nebezpečí, hrozící z Fredova křiku. U dveří
nastal zoufalý boj o svobodu.
Dveře se chvílemi
pootevřely a opět znovu přibouchly, podle toho, která z obou zápasících stran
se právě dostala ke klice. Fred bušil do Mirkových zad, dokud mu Rychlonožka
neskočil na krk a nestrhl jej k zemi. Mirek se zapotácel, když prudce odstrčil
Křiváka a upadl přes Freda. Jarkovi se podařilo otevřít dveře a Červenáček s
Jindrou vyběhli ven. Křik všech tří Vontů se za nimi nesl přes dvorek do
průjezdu.
Jarka ze sebe shodil Ryšku
a pomohl vstát Mirkovi. Rychlonožka zaměstnával ještě Freda. Ten se pak ohnal a
vrazil prudce do
Rychlonožky, až udělal
několik nedobrovolných poskoků směrem ke dveřím. Sotva nalezl rovnováhu, vyběhl
ze dveří na dvorek a hnal se přes něj do průjezdu domu.
Také Mirek a Jarka
nelenili. Měli proti sobě sice tři protivníky, ale jen Fred se vyrovnal jejich
síle. Ryška a Křivák byli slabší. Snaha Vontů zadržet v klubovně alespoň Mirka
a Jarku se nesetkala s úspěchem.
Oba se prodrali ke
dveřím. Zápasili o každý decimetr půdy.
Ale jakmile se dostali
ven přes práh klubovny, využili vteřiny volnosti a rozběhli se přes dvorek.
Poplašný křik Rezavých
klíčů se nesl za nimi. V klenutém průjezdě se zdvojnásobil ozvěnou v obludný
ohlušující řev, do kterého se mísil dupot pěti párů nohou.
„Rychle! Rychle! Běží za
námi!“ vyjekl Jarka na Mirka. To už proběhli celým průjezdem a vybíhali právě
na ulici. Na druhém chodníku viděli čekajícího Jindru, Rychlonožku a
Červenáčka. Ti když spatřili, že Rezavé klíče běží za Mirkem a Jarkou, dali se
na útěk a Mirek s Jarkou je následovali.
Povyk Rezavých klíčů se
stupňoval. „Chyťte je! Držte je!“ volal Fred střídavě s Ryškou a Křivákem.
„Vyzvědači ve Stínadlech! Mají vontskou kroniku. Jsou to Rychlé šípy, které o
nás píšou ten časopis! Chyťte je!“
Následky ukořistění
TAM-TAMŮ Jirkovi Rymáňovi se tedy už projevují, pomyslel si Mirek. Už každý
Vont ve Stínadlech ví, že Druhá strana sleduje vše, co se ve Stínadlech děje. A
že je to klub Rychlých šípů, který tato pátrání provádí.
Rezavé klíče teď už
nebyly samy. Hned u domu, ze kterého za Rychlými šípy vyběhly, připojil se k
nim jakýsi vyzáblý Vont a z postranní uličky se přidalo několik dalších. Křik
upozornil také dva Vonty, kteří stáli na rohu ulice, kolem kterého Rychlé šípy
chtě nechtě musely proběhnout. Naštěstí Vontové byli menší a Rychlým šípům,
prudce rozběhnutým, nedalo velkou práci se jich zbavit. Oba Vontové učinili jen
chabý a bojácný pokus je zadržet. Ale právě tak by bylo asi možné zastavit
řítící se lavinu nebo rozjetou lokomotivu!
Ještě rádi jim uskočili z
cesty, aby je uprchlíci nesmetli.
Rychlé šípy zabočily za
roh krátké uličky a Mirek odvážně vběhl do dveří prvního domu, který v ní byl.
Všichni čtyři chlapci ho tam následovali. Červenáček bleskurychle přivřel
dveře. Jarka se podíval znepokojeně a tázavě na Mirka: „Jsme v pasti! Neměli
jsme se snad…“ vyhrkl mezi prudkým oddechováním.
Mirek však věděl, co
dělá, jen neměl čas vysvětlovat. Teprve když chodbou domu vběhli do tmavého
výklenku, kudy se vcházelo zřejmě do sklepa, pravil: „Neviděli nás, že jsme sem
vběhli. Ulička je krátká, a tak se budou domnívat, že jsme ji jenom proběhli a
zahnuli za další roh.“
Křik a dupot nohou, který
sem zalehl z ulice, dotvrdil Mirkova slova. Vonty ani nenapadlo, že by Rychlé
šípy mohly mít tu odvahu schovat se v tomto domě. Mirkovo proroctví se
vyplnilo. Vontové běželi dále v přesvědčení, že Rychlé šípy pokračují v běhu za
rohem v další ulici. Přesto povyk Vontů u nich vyvolal až mrazení v zádech.
„Měli bychom teď honem
vyběhnout a dát se opačným směrem!“ navrhoval Jarka. Mirek však jeho návrh
neschválil.
„Venku není ještě
bezpečno!“ pravil. „Nevíme, kolik Vontů třeba běží pozadu za těmi prvními! Je
taky možné, že se ti první vrátí, až zjistí, že ztratili stopu. Bude rozhodně
líp, zůstaneme-li chvíli tady!“
Jarka vrhl světlo své
baterky dolů po sklepních schodech. Vzápětí se otevřely dveře domu, kdosi
vkročil do chodby a z ulice sem zazněl velitelský hlas: „Prohledejte každý dům,
jděte i na dvorky.“
Jarka zhasl světlo.
Seběhnout po schodech do tmavého sklepa bylo dílem několika vteřin. Nahoře se
již ozývaly kroky vontských pátračů.
,,Jsou tu! Slyšíte! Jsou tady!“ zašeptal
poplašně Rychlonožka. Mirek dal rukou pokyn, ve tmě sotva viditelný, aby jej
chlapci následovali dál, do hlubin sklepa. Po špičkách a s rukama dopředu nataženýma
se zvolna pohybovali sklepní chodbou, až zašli za její ohyb. Tam se zastavili a
napjatě poslouchali. Seshora, z chodby domu, sem zazníval neurčitý hluk, směs
hovoru a kroků, ale po sklepních schodech sem dolů zatím nikdo nesestupoval.
Bylo zde trochu světleji,
nahoře u stropu chodby bylo malé nízké okénko v úrovni dvora. Tímto okénkem sem
padalo měsíční světlo.
Hoši se přitiskli ke zdi
a s tlukoucím srdcem mlčky očekávali vývoj příštích událostí.
Hluk nahoře byl chvílemi
silnější, pak zase slábl a znovu zesiloval, podle toho, jak a kde se slídilové
pohybovali. Pak jej chlapci uslyšeli na dvoře, kam Vontové zabrousili.
Rozeznávali dokonce i některé věty jejich hovoru.
„Musí být tady někde mezi
dvorky!“ pravil čísi hlas a druhý mu odpovídal: „Ale kde? – Tady nejsou. Snad
druhé party budou mít víc štěstí. Představ si, že bychom je přivedli my! To by
bylo něco!“
První hlas něco zabručel
a pak se ozvalo něčí volání z větší dálky a hlasy se vzdálily.
Rychlé šípy byly však
naprosto zticha ještě řadu dlouhých minut, než se odvážily šeptat.
„Půjdu na výzvědy!“
pravil tiše Jarka. „Podívám se ke dveřím na ulici, co se tam děje!“ Neslyšně se
vzdálil.
Brzy po jeho odchodu se
ozvaly na schodech těžké kroky, pomalé a vážné, směřující do sklepa. Dole se
však daly na opačnou stranu, do jiné sklepní chodby. O zem zazvonily plechové
nádoby. Nějaký obyvatel domu šel zřejmě pro uhlí. Chlapci si oddychli.
Jarka se vrátil asi po
pěti minutách. Když měsíční záře dopadla okénkem na jeho obličej, viděli hoši,
jak je znepokojený.
„Ven na ulici asi
nesmíme!“ vysvětloval chvatně. „Na každém jejím konci stojí několik Vontů.
Hlídají! Vědí, že tady někde jsme!“
„A co dvorek?“ zašeptal
Mirek. „Byl jsi na dvorku?“
„Nebyl! Chtěl jsem tam
jít, ale dveře z chodby domu na dvorek jsou zamčené!“ pravil Jarka.
„Tak prolezeme na dvůr
tady tím oknem!“ navrhl Jindra. Všichni se zahleděli k okénku u stropu chodby.
Bylo asi dva a půl metru vysoko.
Mirek se shýbl a
Červenáček si mu stoupl na ramena. Pak se Mirek zvolna zvedal s pomocí
ostatních chlapců, až stál vzpřímeně, a Červenáček se mohl zachytit okenní
římsy. Otevřel okénko a vyhlédl na dvůr. Chvíli se obezřetně rozhlížel a pak
zašeptal dolů: „Je tady ticho, není vidět nic podezřelého!“
Opřel se lokty o římsu a
vysoukal se okénkem na dvůr. Okénko bylo těsně u země. Sklep byl pod úrovní
dvora. Snad minutu nebo dvě hoši dole ve sklepě napjatě čekali. Potom se nahoře
mihl stín, který chvíli zastavil příliv měsíční záře. Byl to Červenáček, jenž
oznamoval šeptem: „Vzduch je čistý! Je tu bezpečno! A zeď dvorku se dá
přelézt!“
„Je to opravdu jediná
cesta, kudy můžeme uniknout!“ pravil Mirek.
„Tak nahoru, nahoru, už
se mi to tady nějak nelíbí!“ Vysadil nahoru ještě Rychlonožku, který potom s
Červenáčkem spustil do sklepa lanka. Mirek, Jarka a Jindra po nich zpola
vyšplhali, zpola se nechali vytáhnout. Nejhorší bylo prolézt úzkým okénkem. Ale
pro mrštné a pružné chlapce Rychlých šípů nebylo nic nemožného.
Jejich těla, zvyklá na
každodenní ranní cvičení, byla nejen štíhlá, ale i ohebná a plná síly.
Chladný vzduch zimního
večera je ovanul. Měsíční záře se rozlévala po celém prostoru, který zabíraly
dvorky, kůlny a zahrádky, ohraničené ze všech čtyř stran zadními stěnami domů.
Ve stříbrném svitu měsíce vypadalo vše jako v pohádce, ale Rychlé šípy dnes výjimečně
pro tuto krásu neměly oči. Jsou ve Stínadlech! Jsou pronásledovaní!
Mirek usoudil, že bude
nejlépe, přejdou-li několik dvorků a pokusí se vyjít ven některým z domů, které
vedou do jiné ulice. Museli přelézt několik nízkých zdí, než se dostali k
protější řadě domů.
Naštěstí dveře z dvorku
do domu byly odemčené a Mirek se vydal chodbou domu napřed na výzvědy.
Vrátil se za malou
chvíli.
„Je jich tam jako much!“
zašeptal. „Vypadá to zle! Nevím, jak se dnes dostaneme domů!“
„Zkusíme jinou stranu,“
pravil povzbudivě Jarka. Máchl rukou směrem ke třetí straně čtverhranu domů,
přes dvorky a kůlny. „Třeba tam v té ulici bude klid!“
Vydali se mlčky
naznačeným směrem, s náladou poněkud pokleslou.
Stěna domu, ke které teď
směřovali, byla značně vzdálená a chlapci museli zdolávat mnohé překážky:
zídky, ploty, staré bedny, opuštěné povozy a různé harampádí.
Byli právě tak asi
uprostřed domovního bloku, ze všech stran obklopení velikými dřevníky, kůlnami
a ploty, když Mirek zvedl varovně ruku, a zastavil se. „Slyšíte?“ zeptal se
tiše. „Něco tu šelestí – a zdá se, že jsem zaslechl i kroky!“
„To je spíš zvuk, jako by
tu tekla nějaká voda!“ zašeptal Jarka po delší chvíli, napjatého naslouchání.
Jindra se opatrně
přiblížil pod ochranou stínu k nízké zdi, která byla před nimi, a opatrně
nahlédl za zeď. Vzápětí pak rychlými pohyby rukou zval Rychlé šípy k sobě.
Zřejmě objevil za zdí něco pozoruhodného.
„Černá voda!“ zašeptal
Mirek vzrušeně, když pohlédl přes zídku.
Skutečně: asi tři metry
pod zídkou, která však z této strany byla vlastně pořádně vysokou zdí, se vinul
mezi betonovými břehy zapáchající potok, sbírající splašky Stínadel, Černá
voda. Většinu jeho toku kryla městská dlažba, na které stály domy. Probíhal pod
městem podzemními tunely a jen tu a tam bylo jeho koryto volné, nepřeklenuté.
A zde byl jeden z těch
nepokrytých úseků.
„Spustíme se dolů,“
navrhoval Rychlonožka. „Projdeme po březích Černé vody v podzemí do nějaké
docela jiné části Stínadel, kde nemá nikdo ani tušení, že jsme tady
pronásledovaní!“
„Svítilny máme, provazy
taky!“ nadšeně přizvukoval Jindra „Máme opravdu víc štěstí než rozumu.“
Mirek už připravoval
svoje lanko, a to byl povel i pro ostatní. Svázali je v jeden dlouhý kus a
Mirek jeho konec upevnil k pumpě u zídky, zatímco zbytek provazu přehodil přes
zídku dolů k Černé vodě.
Sešplhají dolů jeden po
druhém, kromě Červenáčka, který je nejlehčí.
Ten zůstane nahoře jako
poslední. Až budou ostatní dole na břehu Černé vody, odváže zde nahoře provaz,
shodí jej a pak sám seskočí dolů. Nemusí se bát, hoši ho dole zachytí! Nic se
mu nestane.
Chlapci neztráceli ani
vteřinu. Nakonec Červenáček podle úmluvy hodil odvázaný provaz dolů a po
chvilce váhání skočil za ním mezi chlapce. Každý zlomek vteřiny, kdy letěl, se
mu zdál věčností. Dopadl pružně na nohy, čekající náruče ostatních čtyř hochů
zmírnily prudkost jeho pádu.
Rychlonožka sbalil
pohotově lano, zatím nerozvazoval jeho jednotlivé díly. Kdo ví, nebudou-li je
dnes ještě někde potřebovat!
„A teď rychle odtud!“
zavelel Mirek a obrátil se tam, odkud se Černá voda malým tunelem řinula ven do
otevřeného koryta. Neudělali však ještě ani deset kroků, když se z
neproniknutelné tmy tunelu ozval dusot běžících nohou, mířící ven, k nim.
„Vontové!“ vyjekl
Rychlonožka zoufale. Obrátil se bleskurychle k útěku. Nevšiml si však, že těsně
za ním kráčí Jindra a narazil na něj. Oba by byli málem upadli, jak prudká to
byla srážka.
Vtom však již kdosi z
tunelu tlumeně volá: „Rychlé šípy! Rychlé šípy! Konečně! Hledám vás tu už asi
hodinu! Věděl jsem, že vás tady někde najdu! Rychlé šípy! Jak jsem rád, že vás
zase vidím!“
Za tohoto radostného
volání vybíhá ze tmy tunelu chlapec – zřejmě Vont – ale – vždyť to je –
„Losna!“ vykřikl nadšeně Mirek a po něm všichni ostatní hoši Rychlých šípů. „Losno
– kde ses tu vzal! Mysleli jsme, že tě už nikdy nespatříme!“
Losna! Otakar Losna!
Jediný Vont, se kterým se spřátelili. Seznámili se s ním za pohnutých okolností
loňského roku v opuštěném kostele svatého Jakuba, kde ho zachránili před davem
jiných Vontů, kteří ho pronásledovali. V řetězu vzrušujících událostí tehdy
Losnovi dopomohli k tomu, že se stal Velkým Vontem. Bohužel, jenom na několik
minut. Po těchto minutách zasáhl tehdy do vontských jednání dospělý člověk,
který způsobil úplný rozvrat celé organizace Vontů. Od tohoto pochmurného
večera pak Rychlé šípy Losnu již nikdy nespatřily – až zase dnes, a to ve
chvíli a za okolností, kdy to nejméně čekaly.
Losna teď podezřívavě a s obavami ve tvářích
zatáhl Rychlé šípy do tmy tunelu, odkud se před chvíli vynořil, ale jeho hlas
zněl i nadále radostně, když ze sebe chrlil: „Jaký to šťastný den! První můj
šťastný den od toho, kdy jsem se stal Velkým Vontem. Kdybyste věděli, co
hrozného mne potkalo!“ Jeho hlas se stal mimoděk naříkavým, když pokračoval.
„Myslím, že už se z toho
nikdy nevzpamatuju! Jsem navždy vyděděncem Stínadel! Navždy!“ Odmlčel se a
Rychlé šípy s ustrnutím hleděly na jeho černý obrys, který se odrážel proti
východu z tunelu.
„Uklidni se!“ pravil
chlácholivě Mirek. „Řekni nám, co se vlastně stalo? Vždyť jsi za to přece
nemohl, že ti tenkrát Mažňákův otec vyrval hlavolam z ruky! Chceme ti zase
pomoct při volbě Velkého Vonta. Vím dobře, že se k ní zase schyluje. A máme
věc, která při tom znamenitě zatlačí, to budeš koukat!“
„Oh ne, už ne, já už
nikdy nebudu Velkým Vontem!“ mluvil bezútěšně Losna. „To je pocta, která mne už
nikdy nemůže potkat!“
„Ale proč? Co se vlastně
stalo?“ ptal se nedůtklivě Jarka. „Tak nám to vysvětli, můžeš-li.“
A Losna začal vyprávět s
ostychem, ale upřímně a otevřeně. Jeho otec, v jádru dobrý člověk, ale prchlivý
a snadno popudlivý, se jednou dal unést mimořádně dobrou náladou. Bylo to
tenkrát, když fotbalové mužstvo továrny, ve které byl zaměstnaný, vyhrálo nad
mužstvem jiného podniku. V této rozjařené náladě způsobil nehorázný hluk a na
ulici se obořil na strážníka. Když jej policista předváděl na policejní
stanici, udeřil jej Losnův otec svazkem klíčů prudce do spánku a vážně zranil.
Byl za svůj čin zatčen a potrestán několikaměsíčním vězením. Stín této hanby
padl i na jeho syna, Otakara Losnu. Všichni jeho kamarádí i přívrženci ze
starých dob, kdy ještě byl oblíbený u řady stínadelských ulic, se od něho
odvrátili.
Nikdo se s ním nechtěl
přátelit, kdekdo se mu vyhýbal, ve škole sedával osamoceně v poslední lavici.
Později se vlna odporu a opovržení zmírnila a s uzdravením zraněného strážníka
a návratem otce z vězení zmizela docela. Ale vážnost, které se těšil Losna
ještě loni na podzim před volbou Velkého Vonta, byla tatam.
„Jste hodní, že jste mi zase
chtěli dopomoct k Velkému Vontství!“ končil Losna svůj příběh s vděčností v
hlase. „Chcete-li mně však svoje přátelství i nadále zachovat přes to, co jste
teď slyšeli, budu nesmírně rád! Potřeboval bych vás k mnohým věcem! Nevím,
jestli mám všecko povědět hned – nebo až snad někdy jindy – – jsou tady velmi
zamotané poměry – – neznám vaše názory – – nevím, s kým se tady ve Stínadlech
přátelíte – – “ Jeho hlas byl najednou nejistý a v celém Losnově chování byla
zřejmá jakási opatrnost, aby nepromluvil něco nesprávného.
„Nepřátelíme se tady s
nikým!“ pravil Mirek trochu udiveně.
„Začali jsme sice trochu
spolupracovat s Rezavými klíči, ale nepohodli jsme se – a teď před nimi dokonce
utíkáme!“
„Ano, to vím – právě
proto jsem vás tady po dvorečcích hledal, abych se s vámi setkal. Už jsem s
vámi chtěl několikrát navázat spojení, ale vždycky mě to moje neštěstí strhlo.
Obával jsem se, že ani vy se mnou nebudete chtít mluvit. Proto jsem vám jen
psal…“
„Nám že jsi psal?“
uklouzlo udiveně Mirkovi ze rtů. „My od tebe žádné psaní nedostali!“
„Dostali!“ řekl
neochvějně Losna. „Vzpomeňte si na tu výstrahu, že vám hrozí ve Stínadlech
nebezpečí! To jsem psal já. Po dlouhém ptaní jsem se dověděl vaši adresu, ale
styděl jsem se s vámi setkat.
Tak jsem vám chtěl
výstrahu dát jen ke dveřím klubovny. Pak jsem měl strach, že krabičku s dopisem
sebere někdo nepovolaný a že se o ní nedovíte. Proto jsem ještě hodil na dveře
kámen a pozoroval jsem z konce chodby, zda krabičku skutečně zvednete.“
„Přesně tak, jak jsem to
tenkrát naznačil!“ podotkl hrdě Jarka.
„Tak to jsi byl ty?“
pokračoval Mirek. „Ale proč právě mně hrozí ve Stínadlech největší nebezpečí?
Dodnes tu výstrahu dobře nechápu.“
„Pochopíš ihned!“ ujistil
ho Losna. „Jistě jsi už něco slyšel o Uctívačích ginga. Víš, kdo je vede? Ve
Stínadlech je to pro mnohé Vonty ještě záhada. Sami Uctívači ginga to nevědí,
kromě několika, kteří jsou vedoucímu nejblíž a pomáhají mu ve vedení. Já to taky
vím! Je to Mažňák! Pamatujete si na něj? Zápasili jsme spolu o Velké Vontství
tenkrát v kostele svatého Jakuba! Jeho otec mi pak vytrhl z ruky hlavolam… A
když potom zemřel na krysí žloutenku, Mažňák tvrdil a dodnes tvrdí, že je to
hlavně tvoje vina, že spadl do té otevřené stoky. Že jsi zavinil jeho smrt.
Proto tedy jeho hněv vůči tobě je přímo strašný a on usiluje o pomstu podle přísloví
Oko za oko…“
„Znám to přísloví!“ řekl
Mirek stísněně, když je Losna nechtěl celé dopovědět. „Musíme se mít všichni
před Mažňákem na pozoru – a já tedy nejvíc, ačkoli za smrt jeho otce nemůžu.
Proč se míchal do vašich věcí? Proč ti vytrhl tenkrát hlavolam z ruky a běžel s
ním do podzemí kostela? Nikdy by se mu nestalo to, co se stalo, kdyby nechtěl
získat hlavolam pro sebe. Opravdu, mám čisté svědomí, nemusím si ani trochu
vyčítat neštěstí, které ho potkalo!“
Na chvíli se všichni
odmlčeli a v těch několika vteřinách ticha sem dolehly čísi vzdálené hlasy.
„Jsou tady!“ zasykl
Losna, „Slídilové! Rychle dovnitř! Držte se při zdi. Pak se vám nemůže nic
stát, nespadnete do vody!“
Hlasy se blížily a na
stínu, který vrhala zídka dolů na betonový břeh, narostly obrysy několika hlav.
Hledající Vontové se dívali dolů do koryta Černé vody právě v těch místech, kde
se před několika minutami Rychlé šípy spouštěly po provaze dolů.
Losna, který šel jako
zkušený znalec podzemí Černé vody napřed, rozsvítil na několik vteřin baterku a
propustil mezi prsty trochu její záře. Rychlé šípy si ověřily směr a
postupovaly klidněji, jistěji kupředu.
„Nebojte se!“ šeptal
Losna. „Znám to tady dost dobře. Zavedu vás do ulice Na terásku – tam vedou z
podzemí malé schůdky, vyjde se tam ven v opuštěném zákoutí pod mostem, živá
noha tam nejde – a je to dost daleko odtud. Tam už na vás určitě nebudou číhat!“
Kráčeli tak rychle, jak
jen ve tmě mohli. Zpočátku se několikrát vyděsili náhlým hřmotem, který jim
zazněl nad hlavami. Losna je však ubezpečoval: „Žádné strachy! Nad námi je
ulice a jede po ní nějaký vůz.“
Při chůzi stále hovořili.
Losna Rychlým šípům vyprávěl, jak zpočátku myslel, že se Mirek přistěhoval do
Stínadel, ale že s Losnou nechce mluvit. To bylo vždy, když náhodou viděl Mirka
Daneše.
Teprve později zjistil,
že Mirek Daneš není Mirek Dušín.
„Bydlí blízko mě!“
vysvětloval teď Losna Mirkovi. „Přistěhoval se sem asi před půl rokem. Nikdy si
mne na ulici ani nevšiml – já jsem si myslel, že to je taky kvůli mému otci.
Teprve pak, když jsem ho pozoroval častěji a za denního světla, jsem viděl
přece jen malé rozdíly mezi tebou a jím. Nevšímal si mě, protože mne neznal! –
Ještě se tady ani neohřál – a už by chtěl být Velkým Vontem!“
„Ano – známe ho dobře!“
odpovídal mu trpce Jarka. – „Málem by se kvůli němu rozpadl náš klub! Mysleli
jsme totiž, že Mirek s námi hraje nějakou obojakou hru. Teprve dnes jsme
vlastně přesvědčivě zjistili, že zde Mirek má svého dvojníka, a tím že je ten Mirek
Daneš!“
„A vězní našeho psa
Bublinu!“ vyjekl podrážděně Rychlonožka.
„Ukořistili nám ho právě
tehdy, když jsem se šli na toho dvojníka podívat!“
„To je váš pes?“ divil se
Losna. „Vím o něm! Štěkal a vyl asi dvě noci v jejich sklepě. Teď už je tam
ticho – asi zahynul!“
„Nezahynul!“ vybuchl
Červenáček. „Viděli jsme ho! Dnes jsme ho viděli! Ale ti lotři ho mučí hladem a
zimou. Zahyne, když ho co nejdřív nevysvobodíme. Nemůžeš nám nějak poradit?“
Losna chvíli přemýšlel:
„Násilím ho těžko ze sklepa dostanete. Sklep je zamčený a Daneš se svou partou
jsou pořád nablízku. Ale aspoň vám poradím, jak můžete Bublinovi přinést trochu
jídla!
Sklep, ve kterém ho Daneš
vězní, je pod dlažbou ulice. Ze sklepa vede roura pro přívod vzduchu, která
vyúsťuje vysoko na zdi, spadající do jiné, mnohem níž položené ulice. Víte
přece, jak to tady ve Stínadlech vypadá. Z jedné ulice se díváte přes zábradlí
na klobouky lidí v jiné, spodní ulici!“
„Je ta roura hodně vysoko
ve zdi v té spodní ulici?“ zeptal se Jarka.
„Je! Ale kousek dál je
lampa a u ní je vždycky žebřík. Když po žebříku vylezete k lampě a trochu se
pak nahnete, můžete na rouru dosáhnout!“
„To je báječné!“ jásal
Červenáček. „Přineseme Bublinovi spousty jídla a nacpeme mu ho do jeho vězení
tou rourou!“ Nadšení v jeho hlasu pak ochablo, když dodal smutně: „Ale kdy se
sem znovu dostaneme! Jak dlouho bude muset Bublina na nás čekat?“
„Zastanu tu službu za
vás!“ řekl Losna. „Hned zítra večer, jak se začne stmívat, vydám se za
Bublinou. Nebojte se, nenechám ho hladovět!“
Hovořili pak při chůzi o
všech událostech, které se ve Stínadlech sběhly od loňského rozpadu vontské
organizace, a Rychlé šípy se dozvěděly mnoho zajímavého.
Také o Rezavých klíčích
uslyšely zprávu, který jim mnoho vysvětlila.
„Nemyslete si, že shánějí
ježka v kleci pro sebe!“ horlil Losna.
„Nějaký starý člověk,
sběratel všelijakých zvláštností a starožitností, jim slíbil ohromné peníze,
když mu opatří hlavolam do sbírky. Proto taky Rezavé klíče nepatří k žádné
ulici! Nejsou ani u Dabinelovců, ani u Uctívačů ginga, zkrátka u nikoho! Ten
sběratel dělá všechno možné, aby hlavolam dostal. V několika výkladních
skříních má i lístečky s nápisem, že dá motorku tomu, kdo mu ježka opatří!
Rezavé klíče se však hlavolamu pro něj nikdy nezmocní, na to dám krk!
A nenajdou se ani jiní
Vontové, schopní toho, aby ježka v kleci tomu člověku přinesli!“
„A víš, kdo teď hlavolam
vůbec má?“ zeptal se Mirek.
„Ano, Široko. Jistě jste
o něm slyšeli. Řeknete-li tady ve Stínadlech Široko, každý se zachvěje. Je to
hrozné jméno. Šíří kolem sebe strach. Uctívači ginga na něj uspořádali už
několik výprav. Vždy jim unikl. Nejodvážnější útočníky těžce ztrestal a ještě
se jim vysmál.
Leckdo o něm vypráví
neuvěřitelné věci. Skáče a běhá, jako by to ani člověk nebyl, a sílu má jako
medvěd. Člověk už ani neví, čemu má věřit a co je vymyšlené.“
„A co ty o něm soudíš?“
zeptal se Jindra.
„Viděl jsem Uctívače
ginga, kteří se mu dostali do rukou! To mně stačí. Ale přece je nutné se s
Širokem setkat. Na jaře bude volba Velkého Vonta. Je zde několik skupin a každá
chce prosadit, aby Velký Vont vyšel z jejího středu. Největší naději má
skupina, která bude mít nejvíc členů. A nic tak nepřiláká členstvo jako ježek v
kleci. Musíme proto od Široka získat hlavolam za každou cenu!“
„Ty se chceš přece jen
stát Velkým Vontem?“ zvolal udiveně Mirek.
„Vždyť před chvíli jsi
řekl, že jím už nikdy nemůžeš být!“ Losna se zarazil, ale pak neochotně
vysvětloval: „Totiž – abyste tomu rozuměli – ano, já se už nikdy nestanu Velkým
Vontem – to je pravda! Ale znám tady ve Stínadlech chlapce, o kterém vím, že by
byl tím nejschopnějším a nejspravedlivějším náčelníkem Stínadel. A pro toho
pracuju! Tomu musím ježka v kleci zaopatřit stůj co stůj a dopomoct mu k
Velkému Vontství – a zároveň nastolit ve Stínadlech pořádek a právo!“
„My ti pomůžeme!“ slíbil
slavnostně Mirek. „My si taky přejeme, aby byl ve Stínadlech pokoj a mír jako
po smrti Roberta Komoura!“
Došli k východu z
podzemního koryta. Losna vyběhl napřed, a když zjistil, že je venku bezpečno,
zavolal na Rychlé šípy. Smluvili se, že se příští pátek sejdou za kostelíkem,
kde začíná ulice, v níž je uvězněný Bublina. Losna se do té doby pokusí
vyzvědět co nejvíc o Širokovi. Ani na krmení Bubliny nezapomene. A všichni si
připraví plány, co dál podniknout.
Losna pak ještě ukázal
Rychlým šípům nejkratší směr k Druhé straně. Stíny, které vrhaly domy v měsíční
záři, je na spěšné cestě k domovům kryly jako závoj neviditelnosti.
Nové číslo TAM-TAMU,
které Rychlé šípy vydaly asi tři dny po této výpravě do Stínadel, tak bohaté na
nové události, bylo přímo nabité zajímavostmi. Druhostraníci jen hltali zprávy
ze Stínadel. S ustrnutím přečetli barvité líčení cesty Rychlých šípů za modrým
světlem a za nešťastným Bublinou. Když se dočetli, jak Rychlé šípy objevily
Bublinu zmořeného hladem a zimou, neznalo jejich rozhořčení mezí.
A jaký byl jejich úžas
při čtení řádků, ve kterých TAM-TAM oznamoval, že Mirek Dušín má ve Stínadlech
dvojníka, který je mu takřka k nerozeznání podobný, zejména při špatném
večerním osvětlení.
Toto setkání výjimečně
popisoval Jarka.
„Nebyli jsme schopni
slova,“ psal, „když Mirkův dvojník vstoupil do Bublinova vězení. Mysleli jsme
všichni, že je to nějaký těžký sen a že se z něho musíme každou chvíli probrat.
Byli jsme úplně ohromeni.
Kdybychom Mirkova
dvojníka na vlastní oči neviděli, nikdy bychom neuvěřili, že je tak úžasná
podoba možná. Že dva lidé mohou tak úplně stejně vypadat! Také Vontové byli
velmi překvapeni, když si důkladně posvítili do Mirkovy tváře. Zejména dva z
nich, kteří stáli u sklepa a při našem příchodu si Mirka nevšimli, protože
vešel do sklepa s hlavou od nich odvrácenou! Nevěřili svým očím a mysleli, že
se zbláznili!“
Po celé Druhé straně
zavládlo veliké nadšení a radost, když byly Rychlé šípy, a hlavně Mirek, takto
očistěni od podezření ze zrady.
Pomlouvači se nyní
styděli za své jednání. Kluby, které ve svých kronikách přelepily před několik
dny čistým papírem slova, napsaná jim tam kdysi Rychlými šípy, tajně doma nad
párou tento papír zase honem odlepovaly. Každý byl rád, že jeho vzor – Rychlé
šípy – zůstává i nadále zářivým příkladem chlapecké slušnosti a cti.
Nejšťastnější ovšem byli ti hoši a děvčata, kteří ve své věrnosti k Rychlým
šípům nezakolísali ani v nejhorší chvíli, kdy se od nich odvracel kdekdo.
Po Jarkově vylíčení
setkání s Mirkovým dvojníkem vzal pero zase Mirek a popisoval další příhody.
Velikou pozornost vzbudily zprávy o Širokovi, které Rychlým šípům vyprávěl
Losna cestou v korytě Černé vody. Staří čtenáři TAM-TAMU se znovu přihlásili a
urputně zápasili o pořadí, ve kterém si mají TAM-TAM vypůjčovat. Jirka Rymáň
měl plné ruce práce, aby obíhání časopisu pořádně zastal.
Rychlým šípům zatím
nadešly perné chvíle přemýšlení a plánování.
Každým dnem se Bublina
blížil své záhubě. Čtrnáct dní a čtrnáct nocí slíbili Vontové ponechat Bublinu
naživu a čekat na vontskou kroniku, kterou měly Rychlé šípy přinést jako výkupné.
Z těch čtrnácti dnů a
nocí už několik minulo! Podaří se Rychlým šípům v této krátké lhůtě nalézt
nějakou spásnou myšlenku na Bublinovo vysvobození? Nebo budou muset opravdu obětovat
k jeho záchraně vontskou kroniku, tak naléhavě potřebnou k jiným účelům?
„Opravdu nevím – – – “
začal Mirek starostlivě řeč na první schůzce, kdy už se nemuseli zabývat psaním
TAM-TAMU, „na co myslet dřív a co podniknout. Kdesi ve Stínadlech si trestuhodně
nedbale pohrává záhadný Široko s hlavolamem, a ani netuší, jakou věc nedozírné
ceny ježek tají. Každým dnem hrozí nebezpečí, že Široko při svých nebezpečných
kouscích, které provádí, hlavolam někde ztratí. Měli bychom tedy na něj myslet
jako na nejdůležitější bod naší práce ve Stínadlech vůbec. Přitom tam trpí a
hyne Bublina a čtrnáctidenní lhůta se krátí každou vteřinou – a my zatím nevíme
jak ho zachránit.“
„Víme jak ho zachránit!“
skočil mu do řeči Rychlonožka. „Já aspoň vím! Napadlo mě to už včera!“
„Tak povídej! Mluv!
Řekni, co tě napadlo!“ sesypali se na něho chlapci. Každý byl už skoro
upřemýšlený hledáním plánu na Bublinovo osvobození. Snad alespoň Rychlonožka
nějakou možnost objevil!
„Nevím, jestli se mi
nebudete smát!“ začal trochu nesměle. „Ale představuju si to takhle: Půjdeme
prostě do toho domu, kde Bublina ve sklepě leží. Sejdeme až do jeho vězení.
Jistě tam budou někteří Vontové z Danešovy tlupy. Budou se nás určitě ptát, co
tam chceme a jestli neseme vontskou kroniku. My odpovíme, že se zatím jdeme jen
podívat na Bublinu, abychom viděli, vyplatí-li se vůbec kroniku za něj dát.“
Mirek kroutil při
Rychlonožkových slovech hlavou a také ostatní hoši se tvářili trochu
nedůvěřivě. Nechápali, jaký cíl Rychlonožka sleduje. Ten viděl jejich pochyby a
volal nedůtklivě: „Počkejte!
Vždyť ještě nevíte, co
chci dál! Poslouchejte přece! Vejdeme tedy do sklepa a musíme vsadit všechno na
jednu kartu. Popadneme Bublinu, který bude – doufám – díky Losnově péči v
dobrém stavu a vyvedeme ho nebo třeba vyneseme ze sklepa přes odpor Vontů. Budeme
se bít jako lvi! A jeden z nás se musí probít po schodech sklepa nahoru za
každou cenu, ven na ulici i s Bublinou, který by zaručeně sám neutíkal. Musí
běžet někdo s ním. A my, kteří tam zůstaneme – i my se probojujeme nějak
nahoru! Toho už se nebojím! Nějakou tu ránu už sneseme. Nebude to první ani
poslední, kterou ve Stínadlech dostaneme! Ale hlavně – že Bublinu zachráníme a
– tím taky vontskou kroniku, kterou pak můžeme nabídnout Širokovi jako výměnu
za hlavolam!“
Rychlonožka skončil svůj
výklad a zadíval se po chlapcích. Teď se už netvářili tak pochybovačně! Seděli
chvíli mlčky a pak Mirek pravil: „Tvůj návrh je sice hodně nebezpečný, ale
obávám se, že jiný opravdu nevymyslíme! A připravíme-li ho dokonale, je možné,
že se nám i plně podaří!“ Důkladný Jarka se potom ujal slova:
„Musíme si promyslet
napřed každý krok, každé slůvko, které tam proneseme, aby Vontové nepojali
podezření ještě dřív, než se dostaneme k Bublinovi. A musíme se připravit i na
jejich nejrůznější otázky, které nám po cestě ze schodů budou klást, abychom
nepřišli do rozpaků co odpovědět. Musíme si i sestavit celý plán, jak půjdem,
kdo první, kdo vedle koho bude stát, a vůbec každou podrobnost. A to zejména na
útěku s Bublinou nazpět nahoru! Uvažte, že tam v těch několika minutách půjde o
všechno: o vontskou kroniku i o Bublinův život! Hrozili, že ho zabijí při našem
prvním pokusu o jeho vysvobození.
Myslím, že by svou
pohrůžku opravdu splnili. Jsou všeho schopní. Nepodaří-li se nám útěk s
Bublinou, zbývá nám jen jediné: jeden z nás bude muset utíkat domů pro vontskou
kroniku, zatímco druzí na něj počkají ve sklepě jako rukojmí. To by snad jedině
Bublinu ještě mohlo zachránit: kronika Vontů, okamžitě přinesená jako na
usmířenou za nezdařený pokus o jeho osvobození!“
Mirek za jeho výkladu
zatím nakreslil v hrubých obrysech plán domu, ve kterém je Bublina, hlavně
průjezdu, schodiště do sklepa a sklepní chodby. Na dalším listě pak znázornil
Bublinovo vězení.
Když Jarka domluvil,
začali se radit a na pláncích určovali, kdo kde bude v těch nebezpečných
vteřinách stát, aby své síly co nejúčinněji rozložili Celá schůzka padla na
přípravu a promýšlení nových podrobností tohoto odvážného plánu.
„Už aby tu byl pátek!“
toužil Rychlonožka. „Nemůžu se ani dočkat, až tam do toho sklepa vpadneme! A to
vám říkám! Jestli se můj plán podaří, tak se o tom musí do kroniky napsat aspoň
deset stránek!“ Při těch slovech se žertovně naparoval, jak jen on to dovedl,
až se všichni rozesmáli.
Dny, které chyběly do
pátku, vyplnili chlapci Rychlých šípů hlavně učením a psaním všech možných
úkolů do školy. Lehce šli vždycky potom za svými klubovními zábavami – a za
svým pátráním ve Stínadlech, když věděli, že mají své školní povinnosti v
pořádku!
Mirek poradil hochům
ještě jinou báječnou věc: Přihlásili se ve škole – ovšem po důkladné přípravě –
dobrovolně ke zkoušení.
Červenáček s Rychlonožkou
chtěli shánět pro Bublinu hromady kostí a smažených bramborů, ale Mirek
rozhodl, že vezmou potravy jen málo. Bublina by nemohl dobře běžet! Však už se
dočká, až ho dostanou domů!
Ve středu a ve čtvrtek
napadlo dost sněhu, který se venku za městem udržel. Ale v ulicích města se
změnil ve špinavou vodu a bláto.
V pátek dopoledne padala
směsice deště a sněhu, ale do odpoledne se počasí zlepšilo a Rychlé šípy
vyrazily z domova za poměrného sucha.
Celou cestu si hoši
opakovali šeptem všechny podrobnosti plánu.
Jakmile Rychlé šípy
vejdou do Bublinova vězení, Rychlonožka a Červenáček se zvolna sehnou k
Bublinovi, a zatímco Mirek, Jarka a Jindra se budou snažit hovorem odvrátit
pozornost Vontů, Rychlonožka a Červenáček se s Bublinou nenápadně přiblíží k
východu z vězení. Budou k němu pořád sehnutí, budou se s ním mazlit, hladit ho
a dají mu kousek jídla. Rychlonožkova ruka bude stále zaklesnutá do Bublinova
obojku. A najednou v nejpříhodnějším okamžiku oba vyrazí s Bublinou ven ze
sklepa, vrazí celým shýbnutým tělem do Vontů, kteří by jim snad stáli v cestě –
– – vyběhnou s Bublinou po schodech do průjezdu domu – a pustí se odtud – poběží
domů, na Druhou stranu, Mirek, Jarka a Jindra jim budou krýt za útěku záda.
Snad se jim poštěstí
vyběhnout za nimi po schodech nahoru!
Losnovi byla v tomto
zoufale odvážném plánu přidělena také určitá úloha. Hoši mu ji vysvětlí, až se
s ním setkají za kostelíkem, kde si s ním smluvili schůzku. Losna počká před
domem, ve kterém je Bublinovo vězení. Bude se tvářit, že Rychlé šípy vůbec
nezná. Kdyby viděl, že z průjezdu domu někdo z vontských pronásledovatelů
vybíhá za kýmkoli z Rychlých šípů, připlete se mu úmyslně „nešťastnou náhodou“
do cesty – a tím pronásledování Rychlých šípů přece jen trochu zdrží.
Cesta dnes tak rychle a
hladce neubíhala jako posledně! Stínadla byla jediným velikým úlem. V jejich
uličkách a zákoutích i průchodech potkávaly Rychlé šíp desítky Vontů. Skoro v
každé uličce docházelo k prudkým srážkám. Často museli chlapci postupovat jen
dům od domu a schovávat se v nich na celé dlouhé minuty, než mohli v cestě
pokračovat.
„Nejvyšší čas, aby došlo
k volbě Velkého Vonta!“ zašeptal Mirek k chlapcům po jednom z takových kvapných
úniků do domu. „Dřív tu nebude pokoj a bezpečí!“
„Škoda, že nemůže být
Velkým Vontem Losna!“ poznamenal Jarka. „Mohli bychom jeho prostřednictvím
působit na celá Stínadla – a udělat z nich pořádnou čtvrť!“
Ačkoli se vydali na cestu
poměrně brzy, bylo již husté šero, když se dostali konečně ke kostelíku.
Soumrak v zimních měsících na sebe nedává nikdy dlouho čekat!
Losna zde už byl.
Vystoupil jako duch z mlhy a šera, odlepil se od kostelní zdi, ke které se
přitiskl, takže se stal takřka neviditelným.
Usmál se na ně a podával
všem ruku.
„Co Bublina?“ vyhrkl
dychtivě Červenáček. „Byl jsi u té roury?“
„Byl! Byl!“ kýval hlavou
Losna. „Nemějte starost! Předevčírem jsem tam byl naposledy! Dnes si k němu
zavoláte rourou vy sami!
Jen by neměl pokaždé tak
štěkat. Strážcům to musí být nápadné, když se Bublina tak náhle ve sklepě
rozštěká. A jednou se přece jen půjdou podívat k němu dolů – a pak se prozradí,
že ho přikrmujeme.“
Mirek se bezpečně usmál a
pravil: „Žádné strachy! Až dosud strážcové nic nepostřehli – a dnes je konec
Bublinova vězení! Rozhodli jsme se osvobodit ho za každou cenu! A i ty nám k
tomu můžeš dopomoct!“
„Já?“ žasl Losna. „A jak?
Jak chcete Bublinu osvobodit?“
Mirek místo slov zatlačil
Losnu za výstupek kostelní zdi a zde ve tmě vysvětloval udivenému Losnovi svůj
plán. Jeho podíl na něm byl celkem malý, ale srozumitelný a nepříliš
nebezpečný. Prostě se bude plést do cesty Vontům, kteří snad budou
pronásledovat někoho z Rychlých šípů. Hlavní je, aby se omylem nepřipletl do
cesty Mirkovi, Jarkovi a Jindrovi, kteří poběží z domu ven. Možná hned za
Červenáčkem a Rychlonožkou!
Když Mirek jako hlavní
mluvčí skončil svůj výklad Losnovi a Losna už neměl žádné otázky, nastalo
několik vteřin napjaté ticho.
Až dosud jsou v jakéms
takéms bezpečí. Až dosud jen plánovali Bublinův únos. Ale teď nastává chvíle
činu. Teď – anebo nikdy!
Bublinův život visí na
vlásku! Přetrhne se ten vlásek? – Je konec klidu, konec bezpečí!
„Tak jdeme!“ řekl Mirek
rozhodně a krátce. Kolikrát už hoši slyšeli podobná slova, kterými zpravidla
zahajoval první kroky nějakého nebezpečného podniku!
Vyšli z tmavého zákoutí a
všichni měli pocit, jako kdyby skočili z pevného bezpečného břehu do dravého
proudu rozvodněné řeky.
Nevěděli, jaké události
jim přinesou nejbližší hodiny, a šli se stísněným srdcem. Nevěděli ještě, že za
chvíli bude jeden z nich ležet na stínadelské dlažbě nehybný, oplakávaný
ostatními – a přece je skličovala podivná předtucha nějakého neštěstí. V
klubovně pečlivě sestavený, promyšlený plán se začal zvolna a nepozorovaně
hroutit ještě dříve, než jej mohli začít provádět.
„Kdy jsi byl naposledy u
roury?“ protrhl ticho cestou jako první Jindra. Otázka platila Losnovi.
„Předevčírem? To bude Bublina pořádně vyhládlý! To znamená, že vlastně dva dny
nic nejedl! Nevím, jak bude utíkat!“
„Tak pojďme napřed k
rouře a hodíme mu tam trochu jídla!“ navrhoval Rychlonožka. „Aspoň se trochu
posilní a – packy mu budou líp sloužit!“
Mirek s Rychlonožkovým
návrhem souhlasil: „Nic se nemůže stát, když se k té rouře napřed podíváme! A
když bude Bublina štěkat, nevadí! Aspoň přivolá strážce a my potom – až
přijdeme do domu nebudeme muset jeho věznitele příliš dlouho hledat a svolávat.
Budou už ve sklepě u
Bubliny!“
Losna měl stejný názor, a
tak vedl Rychlé šípy uličkou, svažující se z kopce, místo aby šli přímo do
ulice, ve které bylo Bublinovo vězení.
Po pravé straně této
ulice byla zeď, stále vyšší a vyšší. Po jejím vodorovném vrcholu vedla horní
ulice. Aby ze zdi horní ulice nemohl nikdo spadnout do ulice dolní, bylo na
jejím okraji zábradlí.
Několik malých Vontů
nahoře stálo u zábradlí, lezli po něm a pouštěli kamínky na Rychlé šípy. Nic se
jim nemohlo stát, poněvadž byli vysoko nad nimi. Když však na ně Losna
zabouřil, utekli od zábradlí na druhou stranu horní ulice, k domům, kam z dolní
ulice nebylo vidět.
Zeď, na jejímž vrcholu
vedla tato horní ulice, byla již spádem dolní ulice pořádně vysoká, když Rychlé
šípy pojednou spatřily u jedné ze svítilen na zdi cosi černého, co vyčnívalo ze
zdi.
„Jsme tady!“ řekl Losna
tiše. Ano – ze zdi vyčnívala asi půl metru dlouhá roura. Byla velmi vysoko,
skoro u zábradlí horní ulice, ale přece zase ne tak vysoko, aby se k ní mohlo
dosáhnout z chodníku horní ulice. Ani kdyby si někdo nahoře u zábradlí lehl na
zem a natáhl ruce dolů k rouře, nedosáhl by ji! Ale k lampě, asi metr vedle
roury, vedl obvyklý žebřík.
„Ten žebřík je tady, jako
by ho tu schválně postavili!“ pravil Mirek vděčně. Sáhl na jednu jeho
postranici a zatřásl jím, aby se přesvědčil o jeho pevností. Žebřík, postavený
těsně u zdi, se zakymácel, ale neskácel se. Byl jako obvykle nahoře připevněný
řetězem.
„Musí se tam lézt
pomalu!“ mluvil znalecky Losna, „ale nic se nemůže stát, když se člověk pořádně
drží. Žebřík nespadne. Jen se tam nahoře musíte ze žebříku pořádně naklonit,
abyste dosáhli na rouru!“
Rozhlédl se opatrně,
nejde-li nějaký chodec. Ulice byla prázdná.
„Děkujeme ti!“ odpověděl
Mirek. „Ale – když už jsme tady – posloužíme dnes Bublinovi sami. Vylezu tam!
Neboj se, že spadnu!“
Losna rozhodil ruce: „Jak
chcete! Ale dej si pozor! Roura do sklepa je dost dlouhá. Musíš tam ty kosti
nebo co jste to přinesli házet po kousku a prudce, aby neuvázly někde uprostřed
roury, ale aby prolítly až do sklepa! Levou rukou se drž roury, pravou vyndávej
kosti z kapsy a házej dovnitř!“ Mirek si už zatím podle jeho rady vstrčil sáček
se psími lahůdkami do pravé kapsy kalhot a začal vystupovat na první příčky
žebříku. Vzpomněl si přitom, jak nedávno po podobném žebříku stoupali přes zeď
svatyně Uctívačů ginga.
Losna odešel asi dvacet
kroků po svahu ulice, aby tam hlídkoval.
Mirek se dostal až nahoru
k lampě. Roura byla opravdu dost daleko od žebříku. Ten se nadto ještě kýval,
nestál pevně, a Mirek se musel velmi snažit, aby z něho nespadl. Byl by to
ošklivý pád z té veliké výšky na dlažbu!
Teď se konečně nahnul ze
žebříku a postupně oběma rukama se zachytil roury. „Bublino!“ zavolal přitom do
ní tlumeně.
Vzápětí na toto zavolání
se z roury ozval Bublinův vzrušený, radostný štěkot, byť ne tak ostrý a živý,
jaký Rychlé šípy slýchaly dříve.
Mirek sáhl pravou rukou
do kapsy, rozmáchl se a vařená morková kost vlétla do tmavého otvoru roury.
Bublina štěkal ještě hlasitěji a Mirek jej marně utišoval polohlasným voláním.
Bublinu nebylo možné umlčet. Jeho štěkot vycházel z roury jako mocný zvukový
proud a naplnil večerní ticho ulice. Jarka dole pod žebříkem trnul obavami, že
štěkot vzbudí pozornost nejen na ulici v domě, kde Bublinu vězní, ale i zde.
Vykročil proto po chodníku opačným směrem, než šel Losna, aby hlídkoval, kdyby
někdo šel sem dolů z kopce.
Mirek se už nezdržoval
voláním na Bublinu a jeho uklidňováním.
Kousek po kousku házel co
nejrychleji do Bublinova vězení. Některá kost se v tom chvatu minula cíle,
zarazila se o okraj roury a spadla na zem. Rychlonožka ji sebral a hodil ji
Mirkovi zpět do ruky.
Bublinův štěkot zmlkl.
Mirek si to vykládal tak, že se Bublina pustil do hodování. Kdyby byl chvíli
pozorněji u roury naslouchal, zaslechl by ještě něco jiného než dychtivé
Bublinovo funění a chroupání kostí. Zaslechl by i jakýsi šepot a kroky. Nebylo
však času na poslouchání, ostatně Mirka to ani nenapadlo. Jeho jedinou snahou
bylo, aby už měl kapsu vyprázdněnou a mohl opustit své vratké stanoviště.
Losna stále ještě
hlídkoval ve tmě níže v ulici, zatímco Jarka setrvával na stráži v její horní
části. Vše se zdálo bezpečné a klidné. Nebezpečí však přišlo odjinud, odkud je
nikdo neočekával!
V horní ulici nad
Mirkovou hlavou se ozval dupot mnohých a rychle běžících nohou. Mirek si jej
uvědomil až tehdy, kdy se nad ním za zábradlím ozval křik: „Co to tam děláte?
Zapomněli jste na naše podmínky?“
Byl to hlas Daneše,
výhrůžný a panovačný. Mirek se zděšeně podíval nahoru a viděl Daneše přehnutého
přes zábradlí a hrozícího mu zaťatou pěstí. Daneš volal ještě něco dalšího, ale
jeho slova zanikla v křiku mnoha Vontů, kteří se přiřítili k zábradlí a tlačili
se tak, aby byli co nejblíže nad Mirkem. A jiní sbíhali z kopce do dolní ulice,
kde se Jarka marně snažil zastavit jejich běh.
Mirek se bleskurychle
vzpřímil, chopil se rukama žebříku a začal sestupovat co nejrychleji po jeho
příčkách dolů. Jeden z Vontů nahoře za zábradlím však byl rychlejší. Přehnul se
přes zábradlí a dlouhou dřevěnou tyčí uhodil Mirka silně do ramene a do hlavy.
Byl to silný úder.
Silnější, než snad samotný Vont zamýšlel. Mirkovi se zatmělo v očích. Připadalo
mu, že se mu hlava musí rozskočit.
Pak však necítil již nic.
Jeho ruce, až dosud křečovitě svírající příčky žebříku, povolily, celé Mirkovo
tělo se podivně podlomilo – a hrůzně pomalu začalo padat pozpátku do hlubiny pod
žebříkem.
Vontové, kteří přemohli
Jarku a táhli teď dolů, viděli, jak Jindra, Červenáček a Rychlonožka se marně
snaží zmírnit Mirkův prudký pád. Rychlonožka nastavil Mirkovu tělu svá záda a
byl jím sražen k zemi. Jindrovy a Červenáčkovy paže, napřažené proti letícímu
tělu, se div nezlomily. Přes všechnu snahu hochů dopadl omráčený Mirek prudce
na dlažbu a všechny tři chlapce až bodlo u srdce, když Mirkova hlava ostře
narazila na dláždění.
Vontové sem doběhli,
právě když se Jindra, Červenáček a Rychlonožka s nářkem shýbali k Mirkovi. Nad
čelem mu prýštila z hlavy krev. Tvořila červenou stružku a skapávala na dlažbu.
„Mirku!“ volal pronikavě
Jindra. „Mirku, probuď se nám! Nesmíš umřít! Mirku! Slyšíš? Ne – ne!“ Zoufalý
pláč mu přerval další slova a Jindra klesl vedle Mirkova nehybného těla.
Vontové začali hrubě
cloumat Červenáčkem a Rychlonožkou a ti se ani nebránili. Stáli zde jako
zkamenělí, oněmělí hrůzou nad tím, co se stalo. Vontové jim uštědřili několik
ran, ale chlapci je snad ani necítili.
„Podívejte se!“ vykřikl
pak poplašeně jeden z Vontů a ukázal k zemi, na Mirka, jehož čelo zatím
rozbrázdilo už několik stružek krve.
„Nehýbá se! Je asi
mrtvý!“ vydechl jiný Vont a ustoupil bázlivě o krok dozadu.
Vont staršího vyzáblého
obličeje přikročil blíž, podíval se zkušeně na ležícího Mirka a řekl zděšeně:
„Vypadá to tak! Viděl jsem už několik mrtvých lidí. Všichni byli taky tak bílí
jako ten tady!“
„My za to nemůžeme!“
vyjekl Vont, který první promluvil, když sem doběhli. „Co je nám do toho? Spadl
ze žebříku! Neměl tam lézt!
Pojďte radši odsud!
Rychle!“ Poslední slova už volal v běhu. Obrátil se směrem, kde měl hlídkovat
Losna a prchal z kopce, jak nejrychleji mohl. Ostatní jej následovali a brzy
všichni zmizeli ve tmě ulice.
Zdrcený Jindra povstal a
jeho místo u Mirka zaujal Červenáček.
Zvedl jeho hlavu, ze
které zatím přestala proudit krev. Pak vzal Mirka pod rameny a snažil se jej
dotáhnout ke zdi, aby se o ni mohl opírat zády, Jindra a Rychlonožka pochopili
jeho úmysl a pomohli mu.
Mirkova hlava však klesla
bezvládně k rameni a celé jeho tělo se zvolna hroutilo kupředu a k zemi.
„Mirku – proboha – co to
děláš?“ vykřikl Červenáček zoufale a přiskočil, aby zachytil klesající tělo.
„Ne – ne – to nesmíš!“
Červenáček se rozplakal a
Rychlonožka tu stál jako kamenný sloup, neschopný jediného slova ani pohybu.
Pak Jindra pomalu a jako
ve snách přistoupil a sejmul čepici. Stál tiše a významně jako člověk, který se
modlí u hrobu.
Teď teprve si Červenáček
a Rychlonožka jasně uvědomili, co se vlastně stalo.
Smeká se přece jen před
mrtvým!
A Jindra smekl!
Mirek je tedy mrtvý!
Jindra se vzpamatoval
první. Odhodil čepici ke zdi a rval z kapsy kalhot příruční lékárničku. Slzy mu
na několik vteřin zkalily zrak tak, že viděl všechno rozmazaně. Usušil si kvapně
oči dlaní.
Rychlonožka se shýbl k
Mirkovi a položil mu bojácně ruku na čelo tam, kde nebyly stružky krve. Rychle
však uškubl ruku zase zpět. Mirkovo čelo bylo studené a vlhké. Rychlonožka si
to netroufal Jindrovi ani povědět.
Jindra však viděl Rychlonožkův
pohyb a pochopil. Přesto sundal gumovou pásku, navléknutou přes lékárničku, aby
se sama neotvírala – a vykřikl: „A co srdce? Snad přece tluče! Podívejte se rychle!
Nestůjte tady jako sloupy. Hněte sebou!“
Podařilo se mu otevřít
lékárničku a vyndat z ní lahvičku čistého lihu a vatu. Rychlonožka zatím
ustrašeně zajel rukou Mirkovi pod svetr a rozepjal mu košili na prsou. Byl tak
rozechvěný, že chvíli nevěděl, na které straně má hledat srdce. Konečně
vykřikl: „Bije! Ono bije! Jindro, Jindro, Mirkovi bije srdce – málo, ale bije!“
Jindrovi div nevypadla
lahvička z ruky radostným rozčilením.
Mirkovi bije srdce! Tak
tedy není ještě konec?! Ještě není vše ztraceno!
Ještě je jiskřička
naděje!
„Opravdu?“ zvolal
nadšeně. „Co bych za to dal, kdyby to byla pravda! Počkej, přesvědčím se!“
Strčil při těch slovech Červenáčkovi do rukou lékárničku, vatu i lahvičku a
položil ruku na Mirkovo srdce.
Jeho napjatý, úzkostlivý
výraz se za několik vteřin změnil ve výraz nejšťastnějšího člověka na světě.
„Mirek je živý! Mirek je živý! Lidičky, Mirek žije!“ volal bez přestání a z očí
mu kanuly znovu slzy, které však teď byly slzami radosti a vděčnosti nad tímto
objevem.
Ze tmy sem kdosi běžel,
ale Rychlé šípy si jej povšimly, až když byl skoro u nich. Byl to Jarka, který
vůbec nevěděl, co se zde stalo.
Přepadli ho na jeho
hlídce Vontové, kteří sem utíkali z horní ulice.
Po krátkém zápase s nimi
utíkal pryč, v domnění, že Mirek zatím zpozoroval nebezpečí a utekl s ostatními
hochy z kopce dolů opačným směrem.
„Co tady děláte?“ vyjekl
úzkostlivě, když spatřil Mirka zpola ležícího na zemi a Červenáčka, který
pracně držel oběma rukama jeho ramena, aby se nezhroutil úplně.
„Vontové ho shodili ze
žebříku!“ vysvětloval chvatně Jindra. „To jsem rád, Jarko, že jsi tady! Mysleli
jsme – víš – mysleli jsme – – on se nehýbal a byl bledý jako křída… a teď jsme
teprve zjistili, že mu tluče srdce! Je živý! Je zachráněný! Nedovedeš si
představit, kolik úzkosti jsme vytrpěli v těch několika minutách!“
Jarka při Jindrových
slovech převzal lékárničku a očistil Mirkovi ránu na čele. K nepopsatelné
radosti všech chlapců Mirek přitom chabě pootevřel oči a zadíval se na hochy
nechápavým pohledem.
Osvěžující účinek čistého
lihu, kterým Jarka potřel Mirkovi i spánky, se projevil.
„Mirku – no tak, podívej
se přece na nás trochu!“ domlouval Rychlonožka Mirkovi. Nikdo nemohl pochopit,
že Mirek ještě před deseti minutami byl zdravý, silný a bystrý.
Ještě několikrát Mirek
zase zavřel oči, ale čím dále tím více je nechával otevřené, až se trochu usmál
a zašeptal. „Dal jsem vám – asi hodně práce – viďte? Co se to vlastně se mnou
stalo?“
Rychlonožka mu to
vysvětlil svým způsobem: „Nějakému vontskému plantážníkovi ses na tom žebříku
nelíbil. Měl v ruce nějakou hůl či co a chtěl ti svou nelibost vysvětlit ručně.
No – a ty ses urazil a hapal jsi nám dolů!“ Jeho výřečnost pracovala už zase na
plné obrátky. Byl šťastný a veselý.
Mirek za pomoci Jarky a
Jindry vstal a Červenáček se pokoušel očistit jeho oblek od bláta.
„Tak co – jak to jde?“
zeptal se Jarka úzkostlivě.
Mirek se opřel celým
tělem o zeď a jeho tvář měla unavený výraz „Dobře!“ pravil. „Dobře to půjde. Je
mi jen trochu špatně. Mám asi lehký otřes mozku. Při takové věci se vždycky
ozývá žaludek!“
Vzápětí se také již
otočil od chlapců ke zdi a zvracel.
„Teď to půjde ještě líp!“
usmál se potom. Bylo na něm vidět, jak se přemáhá, že mu není ani trochu dobře.
Jarka mu prohlédl ránu na
čele. Nebyla hluboká, jak se původně domníval. Ustřihl kus náplasti a přiložil
ji Mirkovi na čelo. Chtěl mu obvázat hlavu, aby náplast lépe držela, ale Mirek
nechtěl. Obával se, že by s obvazem byl příliš nápadný, i doma by se rodiče
velmi polekali.
Pouhá náplast nezpůsobí
takový úlek.
V místech, kde Jarku
přepadli na hlídce, se nyní shromáždilo zase už několik Vontů. Zřejmě
pozorovali, co Rychlé šípy dole na svahu ulice dělají s domněle mrtvým Mirkem.
„Nepůjdeme k nim nahoru
do kopce!“ pravil Mirek, když Vonty spatřil. „Pojďme raději sem směrem dolů –
někudy se už potom ze Stínadel pryč dostaneme! Dnes ještě není tak pozdě!“
Všichni s jeho návrhem
souhlasili. Nechtěli se znovu střetnout s Danešovou skupinou. O Bublinovi
nehovořili. Na jeho záchranu dnes nebylo ani pomyšlení.
„Plán jsme pokazili
dokonale!“ řekl Mirek trpce. „Měli jsme jít hned do Bublinova vězení, jak jsme
měli umluveno – a možná že bychom byli teď i s Bublinou už dávno v bezpečí na
Druhé straně.
Když jsem házel Bublinovi
kosti do roury, přivolal asi štěkotem Vonty. Když viděli, jak kosti lítají z
roury do sklepa, pochopili oč jde, oběhli dům a z horní ulice nás přistihli!“
Někdo se vynořil ze tmy
zákoutí a zvolal: „Haló – Rychlé šípy – jste to vy? Jste živí a zdraví?“ Byl to
Losna.
„Jak vám to dopadlo?
Utekli jste jim? Nestalo se vám nic? Už jsou pryč?“ chrlil ze sebe. „Víte – já
musel zmizet, jak se objevili! Nezlobte se na mne! Byl bych tady ve Stínadlech
úplně nemožný, kdyby se rozkřiklo, že se s vámi přátelím!“
Zpozoroval náplast na
Mirkově čele a Jindra mu musel vysvětlit, co všechno se událo od té chvíle, kdy
se nahoře na zdi za zábradlím objevili křičící Vontové.
„Ti lotři!“ ulevoval si
Losna ustavičně při Jindrově výkladu. „Ti ničemové! Opravdu je nejvyšší čas,
aby tady byl pořádek! Ale bude to už brzo! Uvidíte!“
„Budeme rádi, když se tvé
proroctví vyplní!“ vzdychl mdle Mirek.
„Pomůžeme při zjednání
pořádku a práva ve Stínadlech všemi silami, kde jen dokážeme. Můžeš se na nás
spolehnout. Jenže pro nás je teď nejdůležitější zachránit Bublinu. Jakmile bude
venku ze zajetí Danešovy party, budeme hned klidnější a můžeme se věnovat všemu
ostatnímu.“
„Já myslím, že je se vším
už konec!“ povzdechl beznadějně Červenáček.
„Jestli je Bublina po té
dnešní události ještě vůbec naživu, nemůžeme ho od Daneše dostat jinak, než
když mu dáme kroniku Vontů!“
„Ne – ne! To nesmíte
udělat!“ vykřikl pobouřeně Losna. „Kroniku nesmíte vydat z rukou za žádnou
cenu! Ani za cenu života vašeho Bubliny, rozumíte! Ta kronika bude přitahovat
na naši stranu celé stínadelské ulice, získáme spousty přívrženců a můžeme tak
vyhrát volby Velkého Vonta! Pochopte to přece! Vontská kronika – to je něco
stejně úžasného jako ježek v kleci! Máte ji opravdu? Neříkáte to jen tak? Celá
Stínadla o tom mluví, že jste tady někde kroniku vykopali.
Mnozí tomu nechtějí ani
věřit!“
„Ale ty nám věříš?“
zeptal se důrazně Jarka. „Oklamali jsme tě snad někdy? Ani jednou! Věř nám i
teď!“
Na Losnu tato přesvědčivá
slova působila. Kráčel vedle Rychlých šípů chvíli mlčky a pak zvolna pravil:
„Myslím, že přišel čas, abych vás přivedl k našemu náčelníkovi!“
„K náčelníkovi? K jakému
náčelníkovi? Kdo to je?“ tázaly se udiveně Rychlé šípy.
„Je to nejspravedlivější
a nejčestnější Vont dnešní doby!“ ujistil je Losna hrdě. „Je to ten, kterému
sloužím! Ten, kterému musíme vydobýt Velké Vontství za každou cenu, chceme-li,
aby zde bylo právo a klid. Nemá ještě příliš mnoho přívrženců, ale získáme je!
Na jaře, až budou volby Velkého Vonta. Všechny skupiny ve Stínadlech se už
dohodly, že Velkého Vonta zvolí z té skupiny, která bude mít nejvíc členů.
Musíme to být my!“
„Ať nám napřed ten tvůj
náčelník poradí, jak osvobodit Bublinu – a pak mu budeme sloužit jako ty!“
hovořil mrzutě Červenáček. „Dokud není Bublina doma, nemám náladu!“
„Náš náčelník je nejen
dobrý a spravedlivý, ale taky chytrý!“ pravil slavnostně Losna. „Však uvidíte!
Jen pojďte! Pojďte se mnou a uvidíte. Jistě nám dobře poradí!“
Za hovoru kráčeli všichni
stále hlouběji a hlouběji do stínadelského bludiště. Snad ještě nikdy při svých
výpravách do této starobylé, ponuré čtvrti nešly Rychlé šípy tak složitou
cestou, jakou je vedl teď Losna. Chvílemi hoši procházeli průchodními domy,
přes opuštěné dvorky, přelézali nízké zídky, vystupovali po schůdcích a sbíhali
dolů do jiných, pak vešli do jakéhosi spoře osvětleného domu, vystoupili až do
druhého patra, přešli pavlač a vyšli průchodem z této pavlače ven do jiné
ulice, která byla o mnoho metrů výše než ta, ze které do domu vstoupili.
Šli skoro mlčky, jen
Losna občas prohodil jméno té či oné uličky nebo místa, kterými právě
procházeli. A byla to jména podivná a docela přiléhající těm smutným místům: V
úžlabině – Ztracená ulička – V chapadlech – Černá ulička – Na porážce – Zádušní
ulice – a jiné a jiné. Rychlé šípy si všechna místa ani nepamatovaly.
„Víte – my si říkáme
Žlutý květ!“ začal pak zase tiše Losna.
„Dřív jsme žádné jméno
neměli. Ale když se sem do Stínadel dostaly ty vaše časopisy, které vám Vontové
na Druhé straně ukořistili, mluvilo se tady hodně o Robertu Komourovi a o
žlutém kvítí, které mu Vontové tenkrát nanosili na rakev, když umřel. Psali
jste to všechno v TAM-TAMU. A my jsme si dali podle toho kvítí název. Má nám
pořád připomínat doby svornosti celých Stínadel, jaké tu panovaly tenkrát po
smrti Roberta Komoura.“
„Kolik vás je?“ zeptal se
Mirek.
„Dost, ale přece ne tolik
jako v jiných tlupách,“ doznal Losna.
„Měli jsme svůj klub už
dřív, ovšem bez názvu. Bylo nás šest. Za chvíli uvidíte naši původní klubovnu.
Teď máme asi sedmdesát přívrženců. Je s námi celý Tmavý průchod, Opuštěný kout
a Hrnčířská ulice. Máme své lidi ale i v jiných ulicích. Mají za úkol získat
pro nás celou svou ulici!“
Prošli úzkou uličkou,
kterou tvořily dvě vysoké zdi bez oken, zabočili do jakýchsi vrátek a prošli
domem do rozlehlého dvora. „Jsme tady!“ řekl tiše Losna. „Pojďte za mnou. Je to
historický okamžik! Kéž by byl pro vás i pro nás šťastný!“
Zavedl Rychlé šípy k
dřevěné stavbě bez oken a třikrát zaklepal.
Uvnitř se ozvaly pomalé
kroky a čísi nedůvěřivý hlas se zeptal: „Kdo klepá?“
Losna přiložil obličej až
ke stěně a zašeptal. „List Žlutého květu! Přivádím dobré přátele! Otevřte!“
Po těchto slovech se
ozvalo uvnitř šeptání a za několik vteřin se otevřela malá dvířka a do tmy
dvora se vylilo červené světlo.
Losna vstoupil první a
Rychlé šípy vkročily dovnitř za ním.
Několik prvních vteřin
nerozeznávaly nic. Až teprve když si jejich oči zvykly na temnotu, která v této
rozlehlé kůlně panovala, postřehly, že zde stojí nějaký velký plochý vůz
stavěný pro koňský potah, a na něm kolem lampy rozeznaly jakési postavy.
Vůz měl nízké boční stěny
a Rychlé šípy s údivem pozorovaly, že na voze jsou stolky, lavice a skříně.
„Ten vůz tady – “
vysvětloval Losna. „To je naše klubovna. Snad už dvacet let a ještě déle se
vozu nepoužívá. Otec jednoho našeho člena nám dovolil, abychom si na voze
zařídili klubovnu. Nikdo cizí sem nepřijde, máme klíče od celé kůlny.“
Shluk postav u lampy na
voze se rozestoupil a světlo teď mocněji zazářilo do všech koutů celé kůlny.
Rychlé šípy viděly po stěnách rozvěšené staré koňské postroje, plachty a houně.
Z vozu se teď ozval podivně známý hlas, kovově jasný a vlídný, který se ptal Losny:
„Kdo jsou ti tvoji dobří přátelé, Oto?“
„Tady! Tady!“ zašeptal
rychle Losna k Rychlým šípům a ukázal jim malé schůdky, vedoucí na vůz. Pak už
odpovídal hlasu tam nahoru:
„Jsou to ti chlapci, o
kterých jsem ti už tolikrát vyprávěl, Vláďo! Ti, o kterých teď mluví celá Stínadla!“
„Snad ne dokonce Rychlé šípy?“ zeptal se zase
hlas na voze. To se již na vůz dostal Mirek a odpověděl za Losnu: „Ano, Rychlé
šípy!
Osobně a v plném počtu!“
Zadíval se pátravě na chlapce, který kladl Losnovi své otázky.
Jakmile Mirek pronesl své
první slovo, trhl sebou Vont překvapeně, a také Mirek a po něm i ostatní, kteří
za ním vstoupili na vůz, se tvářili velmi udiveně.
„My jsme se přece už
jednou viděli!“ pravil užasle Jarka. „Není to tak dávno, co jsme šli kteréhosi
večera jednou z vašich uliček – po jedné její straně byla zeď – a tebe tam
vedli jiní dva Vontové jako zajatce! Ptali jsme se jich, kam tě vedou a oni se
s námi hádali a nechtěli nám to říct! Nabídli jsme se ti, že tě osvobodíme a –
tys nám řekl, že bys nás chtěl mít za své kamarády – – – ale abychom tě nechali
v rukou tvých věznitelů. Pamatuješ se ještě na to?“
Ano, byl to skutečně Vont
z tehdejšího setkání. Rychlé šípy o něm často od té doby hovořily. A všichni ho
zde teď ve světle lampy zcela určitě poznávali. Jeho tvář se nedala jen tak
snadno zapomenout. A jako tenkrát, i dnes měla v sobě výraz jakéhosi zvláštního
povzneseného přezírání. Rychlým šípům se zdálo, jako by se Vont na ně ani
nedíval, jeho jasné světlé oči se dívaly kamsi daleko za ně, do tmy kůlny.
„Pamatuju se dobře!“ pravil teď Vont a přes jeho rty se mihl zvláštní a trochu
bolestný úsměv. „Jak bych se nepamatoval! A moje slova platí i nadále,
nemyslete si! I dnes bych byl rád, kdybych vás mohl počítat mezi své přátele!“
Při těchto slovech vztáhl směrem k Mirkovi ruku ke stisku a dodal: „Jmenuju se
Vláďa Dratuš. Ostatní si mne zvolili za náčelníka Žlutého květu.“
Mirek stiskl upřímně
podávanou ruku a také ostatní hoši přistoupili, aby Vláďovi potřásli rukou a
seznámili se s ním. Vtom se stalo něco podivného: Jarka podával Vontovi ruku ze
strany, kde stál – a Vont ji nestiskl! Jeho ruka, volně napřažená, zůstala
trčet ve vzduchu a jen se mírně pohybovala ze strany na stranu, jako by něco
hledala.
Losna přiskočil a přitáhl
Jarkovu ruku tak, že se dotkla natažené ruky Vontovy. A pravil přitom: „Víte –
Vláďa nevidí!“
Kdyby tady někde udeřil
hrom, nebylo by to chlapce Rychlých šípů snad víc překvapilo než toto Losnovo
sdělení. On nevidí! Je tedy slepý! Opravdu nevidí? Příval zmatených pocitů
zaplavil mysl Rychlých šípů – a lítost převládala. Tak mladý chlapec – a slepý!
A jak přišel o zrak? A jak může přitom vykonávat náčelnictví Žlutého květu?
Vláďa Dratuš první
přetrhl trapné ticho, které se rozhostilo po Losnových slovech. „Ano, já
nevidím!“ opakoval a v jeho tváři se objevil opět ten bolestný úsměv. „Už skoro
tři roky. Jen když svítí slunce, mám pocit oranžové záře.“
Jeden z Vontů, kteří
seděli kolem něho, mu dal kamarádsky ruku na rameno a pravil: „Však tvé utrpení
už brzo skončí, Vláďo! Říkal jsi, že půjdeš v lednu na operaci, viď? Budeš zase
vidět! Těšíme se na to snad ještě víc než ty – věříš?“
Vláďa Dratuš místo
odpovědi nahmatal Vontovu ruku na svém rameni a stiskl ji. Losna se obrátil k
udiveným Rychlým šípům, kterým začalo svítat, a pravil: „Když jste tehdy
potkali Vláďu, nevedli ho jako zajatce, ale vedli ho, aby nikde neklopýtl!“
„To jsme byli my!“
zabručel v přítmí sedící Vont a otočil se tváří ke světlu. Rychlé šípy v něm
poznaly jednoho z Vontů, kteří tehdy Vláďu Dratuše vedli – a zde vedle je druhý
– ach ano, teď chápou! A proto se nechtěl Dratuš dát „osvobodit“ Rychlými šípy!
Vždyť nebyl v zajetí, ale naopak v ochraně!
Proto také ten jeho
zdánlivě přezíravý pohled, který byl vlastně pohledem slepého.
„Rychlé šípy nám chtějí
pomoct v boji o Velké Vonství!“ pravil potom Losna, když přerušené seznamování
skončilo. „Vyprávěl jsem vám všem už několikrát, jak mi tehdy pomáhali při
poslední volbě – viďte? Co všechno věděli ze stínadelských tajností! Hřbitovní
chodbu mi ukázali, naučili mne, jak se vyndává ježek ze své železné klece,
dodávali mi tenkrát sílu do poslední chvíle! Nyní chtějí dát své schopnosti na
pomoc nám, Žlutému květu!“
Radostný křik pěti Vontů,
kteří tu seděli kromě náčelníka a Losny, se rozlehl tmou kůlny, zatímco Vláďa
Dratuš se tvářil důstojně i při radosti, kterou pocítil při těch slovech.
Losna pak ještě v
krátkosti vylíčil, jak se shledal před týdnem s Rychlými šípy v korytě Černé
vody, jak chodil krmit jejich psa do ulice V hlubinách, kde vyčnívá ze zdi ta
dlouhá roura – a skončil dnešní příhodou, ze které si Mirek odnesl památku na čele.
„Losna nám o tobě
vyprávěl!“ ozval se potom Mirek. „Jistě nám prý nějak poradíš, jak psa
zachránit, abychom za něj nemuseli dát vontskou kroniku.“ Podrobně a podle
pravdy vypověděl Dratušovi, jak se šly Rychlé šípy bez Mirka podívat na jeho
domnělou zradu, jak je zajali Vontové, které vede Mirkův dvojník a jak zajali i
Bublinu.
Náčelník Žlutého květu
seděl chvíli mlčky a přemýšlel. Pak se zeptal: „Je to vše, co se mezi vámi a
Danešovou partou přihodilo?
Nezamlčel jsi nic?“
„Nic! Řekl jsem ti vše
tak, jak se to skutečně stalo!“ pravil Mirek.
„Daneš se tedy vůči vám
dopustil nepoctivosti, když vám psa odebral a nechce vám ho vrátit!“
„Ano! Neudělali jsme nic
Danešovi, ani jeho přívržencům! Nemůže tedy tvrdit, že nám vzal Bublinu jako
odplatu za nějakou naši špatnost vůči nim!“
„Pak máte plné právo
použít proti Danešovi jakéhokoli prostředku, třeba i lsti, abyste psa
zachránili – a nemusíte si ten prostředek nijak vyčítat, ani kdyby za jiných
okolností třeba nebyl vhodný.“
„Jsme si toho vědomi!“
kýval souhlasně hlavou Mirek. „Proto jsme chtěli bez výčitek použít dnes
dokonce násilí, chtěli jsme jít přímo do sklepa, kde je Bublina uvězněný, a
vysvobodit ho za každou cenu! Plán se nám však pokazil dřív, než jsme se do
sklepa dostali!“
„Kolik Vontů jste viděli
ve sklepě nebo v domě, kde Daneš bydlí?“
Rychlé šípy chvíli
vzpomínaly a pak Jarka pravil za souhlasu všech: „Snad asi osm nebo deset.
Rozhodně jich však nebylo nikdy víc než dvanáct!“
Dratušova tvář zpřísněla
a dostala docela jiný výraz, tvrdý a velitelský.
„Ve středu odpoledne je
zde schůze Žlutého květu! Vybereme dvacet silných a obratných chlapců a k
večeru se s nimi vydáte do Danešova domu. Pes je váš – a nemusíte se obávat a
rozpakovat vzít
si to, co je vaše!
Promyslíme do středy zatím ještě všechny podrobnosti a ve středu v půl šesté
večer vás zde budeme očekávat!“
Rychlé šípy na sebe
ohromeně pohlédly. Dratuš jim přiděluje dvacet lidí k boji za Bublinovu
svobodu! S nimi – Rychlými šípy – to je vlastně pětadvacet lidí! To už je
panečku – počet! Kam se hrabe těch deset či dvanáct Vontů Mirka Daneše proti
nim! Bublina může klidně spát do středečního večera! Jeho záchrana je
zajištěná!
Náčelník Žlutého květu se
pak ještě dlouho vyptával na různé podrobnosti všech výprav Rychlých šípů do
Stínadel a Mirek s Jarkou mu na vše upřímně odpověděli a nezamlčeli nic kromě
jedné věci: neřekli, proč tak úporně touží dostat alespoň na pět minut do rukou
ježka v kleci. Neřekli, jak úžasný plán Jan Tleskač před dávnými lety uschoval
do dutého vnitřku ježka.
„A tu vontskou kroniku
máte určitě?“ ptal se Dratuš. „Poslední Vontská rada, která – jak víte – zažila
loni rozpad celé naší organizace, měla v rukou jen druhý a třetí svazek. Jsou
to dvě silné velké knihy. Ale kniha první, původní vontská kronika, ve které
byly začátky celé historie Vontů, chyběla a dodnes se nenašla.
„Ano – právě tu my máme!“
řekl Mirek. „Vykopali jsme ji na Červených schodech! Popisuje se v ní celý
vznik vontské organizace, je tam i fotografie Vojtěcha Vonta, podle kterého
máte nyní svůj název!“ Vontové kolem Dratuše byli nadšení a také Vláďa Dratuš
byl zřejmě potěšený. Jeho ušlechtilá tvář vyjadřovala uspokojení.
„Pevně věřím, že s vaší
pomocí získá náš Žlutý květ vedení nad celými Stínadly!“ pravil. „Zejména ta
kronika nám přivábí hodně přívrženců! Opatrujte ji jako oko v hlavě!“
Rychlé šípy se potom
srdečně rozloučily se všemi přítomnými a vyšly i s Losnou ven do tmy zimního
večera. Losna je musel vyvést ze stínadelského bludiště, sami by hoši sotva
nalezli cestu. Šel s nimi velmi daleko a opustil je teprve tehdy, když už
bezpečně znali směr ke svým domovům.
Cestou domů přepadla
Mirka znovu žaludeční nevolnost a hlava jej citelně rozbolela. Maminka byla
velmi poděšená, když spatřila na Mirkově hlavě velikou náplast, kterou
prosakovala krev. Zaschlé stružky krve, ve tmě stínadelské uličky jen špatně
umyté, dojem ještě zvětšovaly. Maminka chvíli Mirka litovala, chvíli se zlobila
a říkala, že Mirek ji nakonec zase uprosí – a že od svého pátrání ve Stínadlech
neustoupí.
V sobotu a v neděli
pracovaly Rychlé šípy na výrobě nového čísla TAM-TAMU, a v pondělí časopis
vyšel. V jeho úvodu psal Mirek toto:
„Stínadla se bouří, ve
Stínadlech se však také bojuje mezi dobrem a zlem. Při naší poslední výpravě,
na které tekla i krev jednoho z nás, jsme se spřátelili s vontskou skupinou,
která dává záruku, že by vedla Stínadla opravdu vzorně, kdyby z jejího středu
byl zvolen Velký Vont. Vede ji hoch dobrý a ušlechtilý. Jeho jediný zájem je
nastolit ve Stínadlech pořádek a věčný mír. Takový pořádek a takový mír, jaký
tam byl po smrti Roberta Komoura před mnoha lety, když vládu nad Stínadly
převzal Vojtěch Vont.
My, Rychlé šípy, jsme se
rozhodly věnovat veškerou svou pomoc této vontské skupině, neboť jsme se
přesvědčily, že svá předsevzetí myslí upřímně a že si naší pomoci také plně
zaslouží. Vrátíme do rukou této skupiny první vontskou kroniku, kterou jsme ve
Stínadlech objevili a vykopali – a když se nám podaří zmocnit se ježka v kleci,
rovněž jej předáme této skupině.
Jmenuje se Žlutý květ a vede
ji Vladimír Dratuš. Přáli bychom si opravdu co nejtoužebněji, aby zvítězil v
boji o Velké Vontství, neboť pak by zvítězila ušlechtilost nad špatností,
spravedlnost nad křivdami, přátelství nad hněvem, svornost nad nesváry, věčný
mír nad věčným bojem. Pak by také jistě vznikly i přátelské styky mezi Stínadly
a Druhou stranou, přestaly by ustavičné pohraniční potyčky a násilnosti, pro
Druhostraníky by Stínadla přestala být nebezpečnou čtvrtí. Proto ať žije Žlutý
květ, ať žije Vláďa Dratuš a ať zvítězí na celé čáře v boji o nová, lepší
Stínadla!“
Po tomto úvodu následoval
v TAM-TAMU popis poslední výpravy Rychlých šípů do Stínadel, při které měl být
Bublina vysvobozen ze zajetí Danešovy skupiny. Živě a barvitě dovedl Mirek
vylíčit takřka každý krok té cesty, která tak nadějně začínala a tak smutně
skončila Mirkovým pádem ze žebříku na dlažbu ulice V hlubinách.
Mirek pak popisoval
krkolomnou cestu do klubovny Žlutého květu, zařízené na vysloužilém valníku v
rozlehlé kůlně, a uvedl skoro doslova celý rozhovor s Vláďou Dratušem. Objev,
že Dratuš je slepý, zapůsobil na čtenáře TAM-TAMU právě tak mocně jako na
Rychlé šípy.
Třetí částí dnešního
TAM-TAMU bylo pokračování starých a dávno zapomenutých stínadelských událostí z
první vontské kroniky.
Některé zápisy byly v
kronice nejasné a neúplné, takže by jim mohl rozumět jen očitý svědek nebo
pamětník, který věděl, o kom se v zápisu mluví, o koho a o co v něm jde. Rychlé
šípy například z kroniky nikde nevyčetly, kdo byl onen Vont Vrána, který
nakonec kroniku v úzkostech zakopal na Červených schodech, nebo onen Vilda,
jemuž Vrána o ukrytí kroniky napsal lístek, který po letech našly Rychlé šípy
za železnými dvířky ve svatyni Uctívačů ginga. A kdo byl zmizelý Dymour? Bylo
to skutečně jméno, či jenom přezdívka?
Zarážela podobnost se
jménem Roberta Komoura, který zemřel po úrazu utrpěném v bojích spojených ulic
Na talířku, Harfenické, Hřbitovní a Kostelní, proti ulicím Podzemní, Ve
sklepeních, U tunelu a Rejdišti.
Dnes se Mirek rozepsal o
slavnosti Večera světel, která vznikla ve Stínadlech krátce potom, když se
Vojtěch Vont ujal vlády. Dospělí lidé nechtěli tehdy ani slyšet o tom, aby
hochům a děvčatům nějak pomáhali!
Když Vojtěch Vont podal
za všechnu stínadelskou mládež žádost městským úřadům, aby zřídily ve
Stínadlech hřiště, které tam až dosud nebylo, pobouření dospělých dostoupilo
vrcholu. „Co si to ti kluci dovolují!“ hubovali páni na úřadech. „K čemu
potřebují hřiště?
My jsme nikdy žádné
hřiště neměli – a také jsme vyrostli! Copak jim nestačí, když se vyskotačí
jednu hodinu týdně ve škole v tělocvičně?
Pro několik kluků máme
stavět hřiště! Kdo to jakživ slyšel?
To by tak hrálo!“
Žádost zamítli a Vojtěchu
Vontovi dokonce pohrozili soudním stíháním, jestli bude pobuřovat hrstku svých
přívrženců takovými novotami.
Vojtěch Vont se však
nedal zastrašit, a aby ukázal, že za ním nestojí jen „několik kluků“, ani pouhá
„hrstka přívrženců“, vydal ustanovení, že večer se má v každém okně, kde bydlí
nějaký chlapec nebo děvče, kteří si přejí stavbu hřiště, rozsvítit barevný
lampión.
Ještě téhož dne začali
všichni hoši a dívky ve Stínadlech vyrábět lampióny, někteří si je koupili v
obchodech již hotové, a když se do stínadelských uliček snesla večerní tma,
rozsvítily se stovky světel v červených, modrých, zelených a žlutých lampiónech.
Lidé procházeli ulicemi
užaslí nad soudržností stínadelské mládeže, a hlavně nad tím, kolik hochů a
děvčat si ve Stínadlech přeje výstavbu hřiště.
Některé lidi pohnula tato
lampiónová demonstrace k tomu, že se sami začali přimlouvat za zřízení hřiště,
i v novinách se o tom objevily články. A výsledek? V několika týdnech po této
události začala výstavba hřiště v jedné staré ohradě. Vontská rada dala příkaz,
aby se jednotlivé ulice střídaly při pomáhání v práci, a tak do léta bylo
hřiště hotové. Na památku prvního odporu stínadelské mládeže proti staromódním
názorům dospělých svítily pak každý rok ve výroční den v oknech všech hochů a
děvčat lampióny. Tento zvyk dostal jméno Večer světel.
Také tato tradice jako
mnoho jiných později zanikla, když Vojtěch Vont přestal vést Stínadla a když
úpadek vontské organizace pokračoval.
Jistě bude slavnostně
vzkříšena spolu se všemi jinými, zvítězíli Žlutý květ a jeho náčelník Vláďa
Dratuš – – – Celá Druhá strana mluvila teď jen o zprávách TAM-TAMU. Mezi
Druhostraníky se ozvaly hlasy, že i zde, na Druhé straně by se mělo udělat něco
takového, jako byla a snad zase bude vontská organizace ve Stínadlech. Co
všechno by se dalo dělat, kdyby byla svornost! Co krásných podniků, zábav, co
všelijakých věcí, užitečných jak hochům a děvčatům, tak dospělým! Rozšiřovaly
se zprávy, že se už dokonce dělají pokusy založit nějaké podobné veliké
sdružení! Některé z těchto zpráv říkaly, že by toto sdružení vedl Usměvavý,
strážník z Druhé strany, který má tak rád mládež. Jiné pověsti zase označovaly
za vedoucí klub Rychlých šípů. Rychlé šípy o ničem nevěděly. Byly to jen řeči,
dobře míněné klepy.
Ačkoli to Rychlé šípy
mrzelo, neměly zatím ani mnoho času o těchto návrzích uvažovat. Celá jejich
mysl se upjala k blížící se středě, kdy mají nastoupit nebezpečný a zřejmě
docela poslední pokus o osvobození Bubliny. Dny života, které Bublinovi vyměřil
nelítostný Vont Daneš, míjely rychle a neúprosně.
Mirkova rána na hlavě se
zacelila, nebylo ani nutné ji zašívat.
Také otok již zmizel.
Jindra doplnil lékárničku novými náplastmi a Rychlonožka uvažoval, zda by si
neměli do boje proti Danešově tlupě vzít nějaké vycpávky pod oblek. Tento návrh
však neobstál.
Velký povyk způsobil úvod
v TAM-TAMU, kde se Druhostraníci dočetli, že Rychlé šípy budou spolupracovat s
Vonty a že dokonce zasáhnou do voleb Velkého Vonta. Některé prudké hlavy říkaly,
že to není správné, aby se Druhostraníci – byť jsou to třeba i Rychlé šípy –
bratříčkovali s Vonty, uvážlivější a rozumnější hoši a děvčata však postup
Rychlých šípů jen schvalovali. Viděli v tom pomoc dobré věci. Také ve vrácení
vontské kroniky do Stínadel neshledali nic pochybného.
Skoro zároveň s TAM-TAMEM
vyšel též Sběrač, který přinášel podivnou zprávu. Uctívači ginga prý uspořádají
velikou honbu na Široka a odeberou mu ježka v kleci. Plány na tuto honičku jsou
prý v plném proudu a Široko neunikne, ani kdyby měl křídla.
Nepomůže prý mu ani jeho
rychlost, ani obratnost a síla, ani jeho odvaha. Uctívači mají prý už dost jeho
výsměchů a dráždění. Už se jim prý zprotivilo jeho posměšné ukazování ježka v
kleci jednotlivým Vontům i celým hloučkům, kterým se občas zjeví ve své masce
někde na hřebenu zdi nebo v nějakém přízemním zamřížovaném okně nebo kdesi v
zákoutí nějaké uličky.
Chtěl boj – dobrá, bude
jej tedy mít! Uvidí, kdo s koho! Uctívači ginga jsou dost silní, aby překazili
každému neuctivé zacházení s tím, co je každému Vontovi drahé, s ježkem v
kleci! Třebaže je to sám záhadný a nedostupný Široko!
Tak asi zněla zpráva
Sběrače. Neříkala nic určitého, a přece z ní Rychlé šípy vycítily určité
nebezpečí: podaří-li se Uctívačům ginga skutečně Široka dopadnout a ježka v
kleci mu odebrat, zhorší se postavení Žlutého květu! Ztratí mnoho přívrženců,
kteří by vydrželi, kdyby se hlavolam ocitl v rukou Vládi Dratuše!
Je nutné jednat! Rychle
jednat, dříve než se ježka zmocní Uctívači ginga! Jejich náčelník Mažňák by se
snadno mohl stát Velkým Vontem a zhatit tak všechny plány na upevnění míru ve
Stínadlech, ale nejen to: zmocnil by se i plánu na výrobu létacího kola, který
je v ježku ukrytý a o němž určitě ví! Už aby byla středa a Bublina aby byl
doma! Pak budou mít Rychlé šípy jasnou hlavu pro tyto důležité úkoly!
Bylo ještě odpoledne, ale
tma už začala přikrývat celé město. K ní se přidala ještě vlhká mlha, zapáchající
a dráždící ke kašli. Chodníky byly mokré, ačkoli nepršelo ani nepadal sníh. I
ulice na Druhé straně dostaly tajuplný, ponurý vzhled. Postavy chodců se
vynořovaly z mlhy jako duchové a zase v ní mizely. Jejich kroky zněly jakoby z
velké dálky. Tak vypadal začátek středečního večera.
„Tak na šťastnou
shledanou!“ zašeptal pochmurně Rychlonožka, když Rychlé šípy přebíhaly
Rozdělovací třídu do Stínadel, a obrátil se na vteřinu na Druhou stranu. „Na
šťastnou shledanou! Aby nám všechno dobře dopadlo!“
Ostatní hoši neříkali
nic, ale každý si myslel totéž. Byli odhodlaní ke všemu, jen aby se
Rychlonožkova slova vyplnila.
Kráčeli rychle, ale
opatrně, skoro mlčky. Jen tu a tam někdo z nich utrousil slovo. Hned na pokraji
Stínadel museli poněkud změnit směr. V uličkách, které znali, zuřila bitva mezi
dvěma tlupami a nebylo radno dostat se mezi ně. Obcházeli proto tyto uličky
oklikou a měli obavy, najdou-li potom zase správnou cestu.
Večerní zvony se
rozhlaholily do tmy, dnes jakoby nějak výhrůžně, prorocky. Snad jen mlha tak
zkreslovala jejich zvuk!
„Slyšíte?“ pravil Jarka
Metelků. „Dunivá Kateřina! Bim – bam, bim – bam!“
„A Zlatá svatá a Velký
Dominik jsou taky slyšet! Poslouchejte!“ řekl Mirek. Všichni se zastavili na
několik vteřin, aby spíše rozeznali jednotlivé hlasy zvonů.
„A co je tohle? – Slyšíte
to? – Jaký je tohle zvon?“ stísněně šeptl Rychlonožka. Jeho tváří přelétl
podivný výraz strachu. „Ten jsme tu ještě neslyšeli! Není to – – není to Umrlčí
prst? Víte, když někdo umře – – “ Nikdo z ostatních hochů však nemohl zvuk nového
zvonu postřehnout.
„A jéjej!“ vzdychl
Jindra. „Rychlonožka má zase svůj strašpytlovský den! To s ním dnes bude zase
práce! Nechceš, abych tě vzal za ruku?“
Všichni zase vykročili.
Rychlonožka se chvíli tvářil trochu uraženě, ale výraz neklidu z jeho tváře již
nezmizel. Než se zvony rozezvučely, kráčel na okraji. Teď se vmáčkl mezi Mirka
a Jarku a chvílemi se úzkostlivě otáčel dozadu. Ač se snažil otáčet co nejméně
nápadně, Mirek a Jarka jeho pohyby brzy postřehli. Ano, nebylo pochyb, Jindra
to řekl správně: Rychlonožka má dnes „svůj den“!
V takových okamžicích
větřil nebezpečí všude a ve všem – a to i tam, kde nebylo. Vyplnila-li se pak
někdy náhodou taková jeho předtucha, říkával vždycky: „Měli jste mne
poslechnout, vždyť jsem to říkal, že se něco stane!“
Když došli na rozhraní
dvou ulic, kde se na poslední výpravě od nich odpojil Losna a kde se s ním dnes
měli zase setkat, zastavili se a čekali. Tma a mlha byly takřka
neproniknutelné. Pohlcovaly světlo plynových lamp několik metrů od hořáků.
Osvětlená okna v domech a dveře krámů příliš světla nedodávaly.
Jarka zapískal první
takty písničky Kovboj, jejich klubovního signálu. Jindra si mimoděk polohlasně
bručel její slova: „Kovboj v sedle pevně sedí, kupředu na stádo hledí. Hola,
hola, hola hou, mává lasem nad hlavou…“
Z mlhy se vynořila
postava, a když přišla blíže, poznali v ní Losnu.
„Konečně!“ řekl s
ulehčením Mirek. „Nevyznáme se tady, ani kdybychom sem chodili deset roků! A
dnes, v téhle mlze, je to horší než kdy jindy. Sotva jsme došli sem!“
„Teď už nezabloudíte,
když jsem s vámi!“ usmál se Losna.
„Vždyť tady bydlím od
narození. Jak se těšíte? Jak jste se připravili na boj? Řeknu vám – bude to
možná pěkný tanec!“
„A dá nám váš náčelník
opravdu těch dvacet lidí?“ ptal se trochu nedůvěřivě Mirek.
Losna se na něj zadíval
skoro s úžasem: „No to je vidět, že Vláďu ještě neznáš! To před ním ani nesmím
říct, že jsi o jeho slibu pochyboval.
Ten když něco řekne, tak
to splní, kdyby se dělo nevím co!“
Začal pak o náčelníku
Žlutého květu nadšeně hovořit a při jeho řeči se všichni vydali na cestu do
klubovny tohoto vontského sdružení.
Losna řekl Rychlým šípům
o Vláďovi Dratušovi vše, co věděl – a bylo toho hodně. Ano, podle jeho řeči
Rychlé šípy viděly, že věnovaly svou důvěru, přátelství a pomoc chlapci, který
si je plně zaslouží.
Cesta do klubovny byla
dlouhá, ale při Losnově vyprávění rychle ubíhala. Bylo až podivuhodné, jak se
Losna vyznal v té spleti ulic, schodů, můstků, průchodů a dvorků, kterými
procházeli.
Ocitli se před vraty
kůlny s vozem, na kterém byla klubovna, aniž věděli jak. Z kůlny se dnes ozýval
nezvyklý šum, a když se vrata do ní otevřela, Rychlé šípy hned pochopily jeho
původ.
V kůlně bylo značné
množství Vontů. Žlutý květ zřejmě konal velkou schůzi všech svých přívrženců.
Vontové tlumeně hovořili, tvořili hloučky, tu větší, tu menší, přecházeli
kůlnou z místa na místo a to vše dohromady působilo ten nezvyklý hluk, který
tam venku před kůlnou vypadal jako hukot podrážděného úlu.
Vláďa Dratuš seděl na
svém obvyklém místě na voze, obklopený svými nejvěrnějšími, prvními členy
Žlutého květu. Přivítal přátelsky Rychlé šípy a také ostatní Vontové na voze
jim podali ruce. Rychlé šípy při těchto dotycích trochu zamrazilo, jako by
Vontové byli z docela jiného světa.
Náčelník Žlutého květu se
však již ujímá slova. Důstojně povstává, několikrát klepe pravítkem o hranu
vozu a hluk v kůlně skoro naráz ustává. Ze všech potemnělých koutů kůlny se sem
tiše tlačí Vontové nejroztodivnějších typů. Všichni skoro s nábožnou pozorností
a oddaností vzhlížejí k Vláďovi Dratušovi.
„Slyšte, moji přátelé!“
mluví Dratuš kovovým hlasem. „Do našeho středu přicházejí pomocníci nad jiné
užiteční, Rychlé šípy. Jak víte, nejsou ze Stínadel. A přece jejich touha je
podobná touze naší: aby ve Stínadlech zavládl pořádek, právo a mír. Ta touha je
přivedla k nám, jejich smysl pro spravedlnost jim velí nabídnout nám své
služby. Přijměte je proto přátelsky, jako by byli kýmkoli z nás! Považujte je
za své spojence, kterých si musíme vážit. Rychlé šípy se odhodlaly i k oběti,
jaké by nebyl schopen nikdo jiný, zejména ne nikdo z těch, kdož nejsou Vontové:
projevily ochotu vydat nám historickou první vontskou kroniku, po které se
Stínadla marně pídila řadu let. Mohli by si ji nechat na Druhé straně! Nikdo by
jim nedokázal kroniku odebrat ani násilím, ani lstí. A přece nám ji nabízejí
dobrovolně, ve snaze získat Žlutému květu další přívržence. To je nejlepší
doklad jejich přátelství k nám!“
Už za Dratušovy řeči se v
řadách Vontů kolem vozu rozmáhal radostný šum. A když Dratuš domluvil, změnil
se šepot v dlouhý, nadšený zpěv bezeslovné vontské písně. A znovu a znovu
bouřil ten podivný nápěv, jako by neměl konce!
Rychlé šípy zde stály
jako u vytržení. Píseň, která jim vždy naháněla husí kůži, tu zpívali Vontové k
jejich oslavě! Je to vůbec možné?
Nezdá se jim to jen?
Dratuš pak učinil pohyb
na znamení, že chce mluvit ještě dál.
Zpěv proto slábl, slábl –
až utichl docela. A Dratuš pokračoval:
„Věřím, že s pomocí
Rychlých šípů dokážeme ve volbách zvítězit a že to budeme my, kteří zavedeme ve
Stínadlech pořádek. Dá to však ještě velkou práci. Dnes, milí přátelé, splatíme
částečně Rychlým šípům jejich velkou pomoc v našem díle. Mirek Daneš se svou
partou vězní jejich psa. Čeká do tohohle pátku, že ho Rychlé šípy vykoupí.
Nepřijde-li výkupné, psa utratí! Výkupným však má být – vontská kronika!“
Výbuch nevole se rozlehl
po jeho slovech, až se vzduch zachvěl.
Výkřiky však ihned zase
umlkly, když Dratuš pokračoval: „Rozhodl jsem se, že dnes večer psa
vysvobodíme! Výpravy, kterou povede Otakar Losna, se zúčastní dvacet lidí.
Přečteme, koho z vás jsme k tomu boji vybrali!“
Jeden z Vontů na voze
vzal ze stolku papír a četl jména. Hlásilo se ještě mnoho dalších, ale Dratuš
pravil: „Dvacet stačí! Zbytečně byste si překáželi!“
Hovořil pak ještě chvíli
o různých úkolech, které přiděloval jednotlivým skupinkám. Rychlé šípy žasly
nad jeho prozíravostí, pamětí a uměním jednat s Vonty.
Pak Dratuš schůzi
ukončil. Většina přívrženců odešla a zůstalo jich jen dvacet, vybraných k
osvobození Bubliny. Losna přijímal od Dratuše poslední přesné pokyny. Potom se
vydal i s Rychlými šípy na cestu. Dvacet Vontů, kteří měli zasáhnout do boje o
Bublinovu svobodu, následovalo v malých nenápadných hloučcích.
Rychlonožka zase začal
pronášet pochmurná proroctví. Losna byl však naplněný bojovností a přímo se
rozplýval dobrou náladou.
Před ulicí, ve které bylo
Bublinovo vězení, se Losna a Rychlé šípy zastavili a čekali, až je hloučky
Vontů dojdou. Losna z nich vybral dva Vonty a řekl jim:
„Jděte do Danešova domu a
zjistěte, je-li Daneš a jeho parta ve sklepě u psa nebo vůbec někde v průjezdě
nebo na schodech. Jednejte opatrně! Kdyby se vás ptali, co tam hledáte,
řekněte, že jste zvědaví na toho psa. Nevrátíte-li se za deset minut, přijdeme
za vámi!“
Oba Vontové kývli a
zmizeli ve tmě.
Mlha trochu zřídla.
Rychlé šípy hovořily tiše s Losnou a prohlížely si tajně tváře Vontů, kteří je
obklopili. S většinou z nich by se nerady setkaly o samotě! Vypadali cize a
nebezpečně.
Netrvalo snad ani pět
minut, když se ve tmě ozvaly lehké rychlé kroky. Patřily jednomu z Vontů, kteří
šli na výzvědy do Danešova domu. Vont oznamoval: „Všechno je v pořádku. Přišli
jsme před dům, stáli tam Danešovi lidi, nevšímali jsme si jich a vešli jsme
dovnitř. Šli za námi. Byli čtyři. Ptali se nás, co v domě hledáme.
Řekli jsme, že bychom si
rádi prohlídli toho psa. Přitom jsme šli stále dolů po schodech do sklepa.
Chvíli nás tam vyslýchali při svíčce.
Pak někde někdo otevřel
nějaká dvířka a svíčka v průvanu zhasla.
Využil jsem tmy a vyběhl
jsme tiše po schodech nahoru, dřív než znovu rozsvítili. Zůstal tam jen Larry a
já utíkal sem k vám. Jsou tam tedy jen čtyři proti nám.“
Losna se potěšeně usmál,
hvízdl tiše směrem k Vontům a udělal pohyb, který naznačoval, aby jej Vontové
následovali. Šli zase v hloučcích, ale rychle, chvílemi dokonce běželi.
Už jsou v ulici, kde
Daneš bydlí – a tady je ten dům. Nikdo před ním nestojí! Danešovci jsou tedy i
s Losnovým zvědem dole ve sklepě. Rychlým šípům se rozbušila srdce vzrušením.
Teď – anebo nikdy! Boj o Bublinův život nastává! Je to opravdu poslední příležitost!
Losna zabočil do domu a
všichni Vontové za ním přidali do kroku, takže když sestupoval s Rychlými šípy
do sklepa, byli již všichni v průjezdu.
Sklepní vzduch jim ovanul
tváře. Zdola sem na schody přicházela červená mihotavá záře. Slyšeli také
hovor. Danešovci zřejmě tedy ještě hovoří s Larrym! Rychlým šípům se zdálo, že
mezi hlasy slyší i hlas Mirka Daneše. Hovor měl tón hádky. Danešovci zřejmě už
zjistili, že Vontové, vyslaní sem Losnou na zvědy, nepřišli jen tak z pouhé
zvědavosti. Když jeden z nich zmizel, vylévají si zlobu na druhém!
Losna vkročil do sklepní
chodby první, Rychlé šípy byly hned za ním. A po schodech už sem sbíhali
příslušníci Žlutého květu. Mezi hloučkem, stojícím před plaňkovými dvířky k
Bublinově vězení, stál Mirek Daneš. Spatřil Rychlé šípy v témž okamžiku, jako
ony jeho.
Stín posměšného úsměvu
přelétl jeho rty.
„Vy jste zajali Rychlým
šípům jejich psa – viďte?“ oslovil Daneše přímo a tvrdě Losna.
Daneš se výsměšně uklonil
a pravil: „Ano, ano, měli jsme tu čest!“
„A nechcete jim ho vydat
zpět, dokud vám za něj nevydají první vontskou kroniku?“ pokračoval ve výslechu
Losna, aniž se dal zmást nebo dokonce vydráždit Danešovým tónem.
Daneš vypadal stále naoko
velmi zdvořile: „Jsi výborně informovaný! Ano, je tomu tak! Žádali jsme za psa
tu kroniku!“
„Přáli bychom si, abyste
jim psa vydali – ale bez kroniky!“ řekl zase Losna a jeho hlas měl teď přízvuk
naléhavosti a pohrůžky.
„Rychlé šípy kroniku do
Stínadel vrátí – ale kronika bude patřit všem, ne jenom vám, ne jen tobě nebo
tvým lidem!“
Na Danešově tváři bylo
zřejmě vidět překvapení i vztek. Jediný důvod, který snad trochu mohl uvádět na
omluvu toho, že Rychlým šípům nechce jejich psa vydat, padá vlastně tím, že
Rychlé šípy se samy nabídly kroniku do Stínadel vrátit! Bohužel ne jemu, ale
celým Stínadlům. Vzápětí se však vzpamatoval a nasadil zase výraz zdvořilého
ochotného člověka:
„To ovšem mění celou
situaci. Samozřejmě, že za těchto okolností nemůžeme žádat od Rychlých šípů
kroniku pro sebe. Ostatně včera se stalo něco, co nás přimělo k tomu, že bychom
Rychlým šípům vydali psa i tehdy, kdyby kroniku vůbec neodevzdaly!“
Losnu i Rychlé šípy na
chvíli zmátla záhadná odpověď Danešova.
Co se stalo? Nedělá Daneš
jen z nouze ctnost? Nedělá ze sebe ušlechtilého člověka, kterému je psa
najednou líto? To je asi to jediné vysvětlení. Daneš vidí, že mu kronika
uklouzne tak jako tak, protože celá Stínadla jsou přednější než on se svou
partou, kromě toho tady před ním čeká na jediný Losnův povel ohromná přesila.
Proto chce vypadat hezky…
A přece bylo vysvětlení
jiné!
Daneš kývl s podivným
výrazem na Rychlé šípy: „Tak pojďte pro psa, pojďte!“ Otevřel dvířka do tmavého
vězení.
„Bublinko, Bublinko!“
rozjásal se Rychlonožka a vedral se do sklepa hned za Danešem.
Ve vězení bylo ticho!
„Tak Bublinko, hop k pánovi!“ volal Rychlonožka dál. „Přineste někdo světlo,
himbajs, Bublinko, tak hop přece!“ Pak si vzpomněl, že má s sebou baterku.
Rozsvítil ji a zároveň se rozžehly i svítilny ostatních Rychlých šípů. A v
jejich svitu spatřily v koutě vězení Bublinu na troše shnilé slámy, zpola
přikrytého nějakými hadry, které posledně ještě neměl.
Rychlé šípy se k
Bublinovi rozběhly v neblahé předtuše.
„Tak Bublinko, hop, hop
přece!“ stále ještě volal Rychlonožka, ale hlas se mu svíral úzkostí.
Pes se však nehýbal, ani
hlavu nepozvedl, a když hoši položili ruce na jeho tělo, shledali, že je
studené, ztuhlé.
„Včera dodělal!“ slyšeli
za sebou Danešův hlas, který se snažil, aby zněl lítostivě. „Teď už chápete,
proč jsme byli ochotní vydat vám ho i bez kroniky? Co bychom dělali se
zdechlinou?“
„Vy jste ho umučili!“
vykřikl Mirek. „Vy hrubci, vy násilníci, vy…“
„Napřed si psa
prohlídněte!“ řekl uraženě Daneš. „Prohlídněte si ho a uvidíte, že na něm
nespatříte ani jednu ránu! Od včerejšího rána nechtěl nic žrát, v poledne se už
skoro ani nehýbal – a odpoledne byl konec!“
„Umučili jste ho hladem a
zimou!“ křičel zoufale Jarka. „Vy lotři, co vám ten pes udělal? Řekněte – co
vám udělal? Žádná výmluva vám nepomůže, musíte se do hloubi duše navždycky stydět
za tenhle čin!“
„Jakým právem jste nám
Bublinu vzali?“ volal Jindra a hrozil Danešovi až skoro u nosu pěstí. „Vaše
kronika to nebyla! Vy jste ji nepsali, ani jste ji neobjevili! Byla to docela
obyčejná krádež, co jste udělali. Ukradli jste nám psa, rozumíte? A nejen
ukradli, vy jste nám ho usmrtili!“
Daneš začal něco
vykřikovat, ale Rychlonožka na něho vyjel:
„Mlč! Zabili jste psa,
věrné a nevinné zvíře, které se ničím neprovinilo.
Ani slovo nechceme od vás
slyšet! S námi jste měli změřit svou sílu a svůj důvtip a odvahu – ne s tou
němou tváří tady! Proč jste psa aspoň pořádně neošetřovali? Proč jste nám aspoň
nedovolili nosit mu jídlo a přinést mu sem přikrývky, když už jste ve svém hrdinství
považovali za vhodné toho psa tady věznit – he?“ Z očí mu vyhrkly slzy a on se
sklonil k mrtvému Bublinovi, aby nikdo neviděl, že pro něj pláče.
Jeden z Danešovců přinesl
starý pytel od brambor a chtěl do něj Bublinu uložit. Červenáček vykřikl v
hněvivém zoufalství: „Ruce pryč od něho! Každý váš dotek je další zneuctění
toho dobrého psa!“
Vyrval Vontovi pytel z
rukou a za pomoci Jindry Bublinu opatrně vsunul dovnitř.
Dvacet přívrženců Žlutého
květu sledovalo děj udivenýma očima.
Přišli bojovat – a zatím
jsou zde jen svědky srdcervoucí scény a hádky. Losna jim dal znamení, aby
odešli. Z boje nebude nic.
Jarka vzal zdrceně pytel
s nehybným Bublinovým tělem a bez jediného pohledu na Daneše odcházeli zvolna
za bojovníky Žlutého květu. Takové vítězství nad Danešem si věru
nepředstavovali!
Vyšli před dům do
mlhavého večera a připadali si tak opuštění a nešťastní, jako by zemřel někdo z
nich.
Losna ohleduplně mlčel.
Věděl, že ať by řekl cokoli, nic by Rychlé šípy neutěšilo a neuklidnilo. Vedl
je zvolna směrem ke klubovně Žlutého květu. Vláďa Dratuš, nešťastný svou
slepotou, a přece tak moudrý, nejlépe poradí, jak Rychlé šípy utěšit.
Rychlé šípy kráčely jako
bez ducha. Nemluvily, šly s hlavami svěšenými. Každý z nich nesl chvíli pytel s
Bublinou. Losna se odvážil promluvit, až když byli už hodně daleko od Danešova
domu.
„Co s ním uděláte?“
zeptal se a kývl nesměle k pytli. „Někam ho přece musíte dát! Nemůžete ho s
sebou pořád nosit! Navrhuju vám něco! Podívejte se: tady za rohem je takové
nedlážděné místečko.
V jeho rohu jsou jen zdi.
Jmenuje se to U starého mlýna. Za zdí teče Černá voda!“
„Ne – ne!“ vykřikl
Červenáček. „Nikdy! Vím, co myslíš! Hodit Bublinu do ní viď? – Do Černé vody!“
„Ale ne! Navrhuju vám,
abyste Bublinu zakopali tam u zdi hluboko do země! Nikomu to tam nebude vadit –
a Bublina bude mít svůj hrob, jak se sluší a patří na takového věrného, dobrého
tvora!“
Byl to rozumný nápad a
Rychlé šípy byly za něj Losnovi vděčné. „Až tady bude jednou pokoj,“ pravil
Jarka, „a my sem budeme smět kdykoli přijít, vždycky se na tom místě u Bubliny
zastavíme, aspoň na chvíli!“
Losnu potěšilo přijetí
jeho návrhu. Odběhl do dveří jednoho domu a za několik minut se vrátil s rýčem
a velkou lopatou. „Vypůjčil jsem si to od jednoho našeho člena,“ vysvětlil
Rychlým šípům.
Za chvíli došli k místu,
o kterém se Losna zmiňoval. Byl to opravdu zastrčený koutek. Zídka byla
nevysoká, a když se Rychlé šípy přes ni podívaly, viděly dole Černou vodu.
Daly se do kopání a
střídaly se v té smutné práci. Chlapci nemluvili a přece všichni mysleli na
stejné věci: tanuly jim před očima všechny výpravy a příběhy, kterých se
Bublina zúčastnil, od prvého dne, kdy se jako cizí, zatoulaný pes přilepil
Rychlonožkovi na paty a sledoval jej až domů, čímž se vlastně dostal do klubu
Rychlých šípů.
„Snad to stačí!“ přerušil
mlčení Mirek a posvítil do vykopané jámy. Byla už velmi hluboká a vedle ní se
vršila vysoká hromada hlíny.
„Tak ještě jednou,
naposled!“ zavzlykal Rychlonožka a rozbalil pytel tak, že se Bublinovo tělo
objevilo očím hochů. Pohladil něžně Bublinovu hlavu a po něm tak učinili i
všichni ostatní.
„Ať se ti tady spí dobře,
Bublino!“ řekl Mirek. „Nezapomeneme na tebe! Byl jsi sice jen němá tvář, a
přece jsi nám byl věrný! I život tě stála tvoje věrnost!“ Zabalil pytel a
udělal na něm nahoře uzel.
S Jarkovou pomocí spustil
Bublinu do vykopané jámy. Jindra a Rychlonožka počali jámu zahazovat hlínou.
Kopec hlíny se pomalu
menšil. Její zbytek, který se do jámy teď nevešel, utvořil na Bublinově hrobě
malý kopeček. Za nějaký čas se hlína slehne a kopeček se vyrovná s ostatní
zemí.
Jindra hledal cosi
horlivě v kapse, a pak vytáhl kousek křídy. Na zeď nad hrobem napsal včerejší
datum. Datum Bublinovy smrti.
Losna šel odevzdat nářadí
a chlapci Rychlých šípů zde stáli v zármutku po celou tu dobu, co byl pryč,
aniž promluvili.
A nemluvili ani potom,
když se Losna vrátil. Marně se snažil nějak je utěšit. Sliboval jim krásné
štěně, které by jim mohl opatřit, kdyby chtěli. Pravil také, že je lépe, když
je mrtvý Bublina, než aby byl mrtvý Mirek. Jejich smutek však nemohl ničím rozplašit.
„Tak půjdeme aspoň k
Vláďovi Dratušovi do naší klubovny!“ navrhl nakonec, všecek zoufalý nad marnými
pokusy Rychlé šípy nějak utěšit. Ale ani s tímto nápadem nepořídil.
„Dnes ne, Losno! Dnes
ne!“ řekl tiše Mirek. „Dnes bychom šli už rádi domů – víš? Mohl bys nám ukázat
cestu?“
Losna ochotně souhlasil.
Tak smutně neskončila
ještě žádná výprava Rychlých šípů.
Losnova útěcha, že Rychlé šípy na Bublinu brzy
zapomenou a že všechno přebolí, se nevyplňovala. Naopak! Rychlé šípy v nastávajících
dnech pociťovaly ztrátu Bubliny stále bolestivěji. Všude jim scházel.
Když chlapci vzali do
ruky staré klubovní kroniky, viděli v nich na fotografiích Bublinu, zdravého,
veselého. U kamen bylo stále ještě Bublinovo lůžko. Hoši je tam nechávali,
přestože věděli, že do něj Bublina už nikdy neulehne. Při každém příchodu do
klubovny bylo lůžko první věcí, na kterou padly zraky Rychlých šípů. Bylo to
vždycky jako píchnutí do srdce – a přece lůžko neodstranili. Nikdo se ani
neodvážil pronést tu myšlenku.
Na první schůzce, konané
po Bublinově pohřbu, vyhlásil klub týdenní smutek. Na vlajce Rychlých šípů byla
černá stužka, pod vlajkou velká Bublinova fotografie, nalepená na černém
papíře. Na oznamovateli visel černě orámovaný lístek, na kterém byla dvě prostá
data. První značilo den, kdy Rychlonožka opuštěného Bublinu nalezl na ulici a
přivedl do klubu, druhé připomínalo smutný den Bublinova skonu. Týden smutku
uplynul, ale nikdo z hochů se neměl k tomu, aby smuteční výzdobu odstranil.
Zůstala tam dál.
Těžká, černá nálada
dopadla na Rychlé šípy. Každý z hochů si vyčítal, že nedonesli vontskou kroniku
Danešovi do Stínadel. Ta prožluklá kniha, ke které se upíralo tolik nadějí a
tužeb Žlutého květu a donedávna i Rychlých šípů, ležela teď ve skříni v klubovně
Rychlých šípů bez povšimnutí. Hoši ji nemohli ani vidět. Stále jim připomínala,
že vlastně Bublinu obětovali kvůli ní.
Nad městem vycházely a
zase zapadaly krátké smutné zimní dny, plné dešťů a rozbředlých sněhů. V nich
přišly i vánoce, jindy tak radostně očekávané. Po několika letech na vánoční
besídce nebyl Bublina.
Rychlé šípy přistrojily
jako vždy vánoční stromek, a když na něm rozsvítily svíčky, vzal Jindra jednu z
nich a postavil ji k Bublinovu opuštěnému lůžku. Jedna stará paní z domu chtěla
dát Rychlým šípům k vánocům velkého černého kocoura, kterého se začínala bát,
ale Rychlé šípy odmítly i štěně, které jim nabídl Losna, natož kočku.
Vánočními prázdninami
jako by se čas nějak zastavil. Spousta hochů odjela na hory nebo k příbuzným.
Chlapci Rychlých šípů zůstali doma a kromě třídenní výpravy do okolních kopců
nejeli nikam.
Do Stínadel nešli. Jistě
i tam všechny události utkvěly na mrtvém bodě. Nasvědčovalo tomu i to, že
Sběrač už nepřinesl ani nejmenší zmínku o tom, jak dopadla honička na Široka.
Zřejmě se nezdařila, jinak by přece Sběrač o ní něco psal!
Pak vánoční prázdniny
skončily a s návratem hochů a děvčat z hor vše opět ožilo. Jirka Rymáň přiběhl
do klubovny Rychlých šípů s bědováním, že jej od rána do večera obléhají
netrpěliví čtenáři TAMTAMU, kteří se ne a ne dočkat příštího čísla.
„Musíme se z té špatné
nálady dostat za každou cenu!“ rozhodl Mirek na první lednové schůzce.
„Naříkáním a mračením nic nespravíme a Bublinovi nepomůžeme! Čeká nás tolik
důležité práce! Víte, že chceme sjednotit celá Stínadla! Uklidnit je,
uspořádat! Musíme do toho! Musíme! A dnes se poradíme, jak začneme. Dřív ale
uklidíme tady to – “ pravil a kývl rukou k opuštěnému Bublinovu lůžku a k
smuteční výzdobě.
Dali se společně do práce
– a jen Bublinovu fotografii ponechali na stěně. Rychlonožka právě uklízel
starou Bublinovu pokrývku do bedny, když se na chodbě ozvaly kroky a kdosi
nesměle zaklepal. Mirek pohlédl mimoděk na stůl, není-li na něm něco, co má zůstat
klubovním tajemstvím, a šel otevřít. K údivu všech se objevil ve dveřích Losna.
Vypadal rozdychtěně a radostně, jako by nesl nějakou velikou novinu. Přesto
však se trochu zneklidněně ohlédl za sebe do tmavé chodby, když ho Mirek vlídně
zval dále.
„Nazdar, Rychlé šípy!“
vyklouzlo mu z úst udýchaně, a teď teprve bylo na něm vidět, že je uhnaný.
„Konečně jsem u vás! Ani nevíte, jak jsem rád! Snad mne nikdo neviděl! Utíkal
jsme celou cestu a šli za mnou jako duchové krok co krok. Teprve u Rozdělovací
třídy jsem se jim ztratil!“
Mirek posadil Losnu ke
stolu a všichni jej obklopili. „Kdo šel za tebou? A kdo tě tak hnal?“
„Gingaři! Uctívači
ginga!“ vysvětloval Losna. „Hlídají mne na každém kroku. Vědí, že s námi
spolupracujete, a chtějí se o tom dovědět co nejvíc. Proč jste se u nás ve
Stínadlech už tak dlouho neobjevili?
Musíte tam jít! V pátek
vás budeme moc potřebovat!
Prosím vás, přijďte
určitě!“
„Právě jsme se radili, že
se k vám zase vypravíme!“ pravil Mirek.
„Samozřejmě že vám
neodmítneme svou pomoc! Ale proč nás budete potřebovat zrovna v pátek? Co se
připravuje?“
„Uctívači ginga podniknou
na Široka lov! Chtějí ho dostat i s hlavolamem za každou cenu!“
„Tak oni tu honičku na
něho ještě neuskutečnili?“ zeptal se Jarka.
„Vždyť tady Sběrač o ní
psal už před vánocemi jako o hotové věci!“
„Vím o tom, vím!“
přisvědčil Losna. „Ale to byla právě ta chyba, že se to napřed prozradilo. Však
taky Mažňák slibuje tomu vašemu Sběrači ze Dvorců těžký trest za to, že tu
chystanou výpravu na Široka prozradil. Široko se stal opatrnější a už si tak
nezahrává. Mažňák se svými Uctívači si teď myslí, že jeho ostražitost už zase
polevila – a tak připravil proti němu veliké tažení. Máme mezi Uctívači svého
zvěda, který nám přináší cenné zprávy.
Kdybyste věděli, co
všechno na Široka připravili. V místech, kde se nejvíc objevuje, bude v pátek
poschováváno po domech a dvorcích snad padesát Uctívačů. A mají ho hnát
Trestaneckou ulicí a zahnat do uličky Na ostrůvku, to je taková slepá ulička –
víte? Jak tam vběhne, je s ním konec, nemůže ven!“
Mirek se zatvářil trochu
pochybovačně, když Losnu přerušil:
„Široko neví, že je to
slepá ulička? Vědí-li to Uctívači i ty, ví to taky jistě i Široko!“
„Počkejte! Samozřejmě že
to ví!“ hovořil chvatně Losna. „Ale neví jednu věc: z toho plácku Na ostrůvku
vede průchod jedním domem přes dvorky do ulice Za mříží. Bude taky hlídaný.
Široko bude muset přelézt zeď a skočit na druhou stranu, aby mohl upláchnout.
Ale neupláchne. Pod zdí
je starý hnojník, přikrytý prkny. Uctívači hnojník vystlali slámou, nahoře
prkna odstraní a přikryjí otvor chvojím. Podaří-li se to, chytnou Široka do
pasti jako dravou zvěř.
Hnojník je hluboký,
Široko se sám nevyhrabe, kdyby dělal, co dělal!“
„Mají to tedy Uctívači
dobře vymyšlené!“ kýval Mirek zamyšleně hlavou. „Tím hůř ale pro nás. Co nám to
pomůže, když Široka polapí Uctívači? Nic! Naopak, všechno bude ztracené!“
„Nebude!“ tvrdil neochvějně
Losna. „Vláďa Dratuš něco vymyslel!
Zmocníme se Široka sami!
A Uctívači nám k tomu dokonce ještě pomůžou – chacháá!“
„Uctívači že nám pomůžou?
Jak?“ žasl Jarka.
„Neříkali jste mi kdysi,
že máte spoustu listů ginga, které jste nasbírali tenkrát ve svatyni Uctívačů?“
ptal se lišácky Losna.
„Tak vidíte! Víte přece,
že Uctívačů je tolik, že se vzájemně ani neznají. Nebo se znají podle obličejů,
ale nevědí, kdo z nich je členem! Poznávacím znamením u nich je list ginga.
Předloží-li ho jeden Uctívač druhému, třeba neznámému, a požádá-li ho o nějakou
službu, musí mu ten druhý vyhovět. Tak zní jejich pravidlo. Půjčte nám, Žlutému
květu, ty listy. Rozdáme je mezi své lidi a ti odvedou jejich pomocí Uctívače z
jejich stanovišť. My zaujmeme jejich místa!“
Ještě dlouho pak Losna s
nadšením líčil celý plán a už viděl hlavolam v rukou Vládi Dratuše.
Plán Vládi Dratuše
vypadal slibně, ale Rychlé šípy od té doby, kdy jim selhaly pečlivě vypracované
plány na osvobození Bubliny, žádným plánům už příliš nevěřily. Alespoň ne těm,
které se týkaly Stínadel. Nikdo nikdy nemohl bezpečně říct, co všechno se stane
v této podivné čtvrti, co pokazí plány i nejlépe promyšlené!
Přesto se chlapci jako
obvykle důkladně připravili a v pátek v pět hodin se s Losnou sešli na
umluveném místě ve Stínadlech.
Byl suchý, trochu mrazivý
den. Soumrak dolehl do stínadelských uliček za chvíli, ale nebe zůstalo jasné a
světlé. Kdesi za mořem domů, za komíny a věžemi vycházel měsíc.
Losna byl netrpělivý a
běžel Rychlým šípům dokonce kousek cesty naproti. „Rychle! Pospěte si!“ volal
na ně už z dálky. „Už to začalo! Už se to mele! Měli jsme začít dřív! Kdo to
mohl vědět?
Snad ani Uctívači
nepočítali, že se Široko objeví ještě skoro za světla!“
Losna ze sebe chrlil
chvatně jednu větu za druhou a Rychlé šípy si je jen s námahou srovnávaly v
srozumitelný celek. Široko nějak zkřížil plány Uctívačů, zřejmě se objevil
dříve, než míval jindy ve zvyku, a jejich stráže nebyly ještě všude správně v
plném počtu.
„Naši lidi ze Žlutého
květu ho spatřili v okně Netopýří věže,“ vysvětloval dále Losna. „Je to
opuštěná věž, dost vzdálená od míst, kde se Široko jindy zpravidla objevoval.
To víte, jaký to byl poprask!
Naši křičeli o posily,
ale přiběhli taky Uctívači – a tak se strhla dokonce menší bitva, ale Široko
zmizel.
Pak přišly zprávy z
Myších schodů, že ho tam viděli. Nějaké malé děvče vyděsil na smrt! Běžel tam v
té své bílé masce, nikdo velký tam nešel! V Odsouzenecké ulici za ním běželi
Uctívači do domu až na půdu, tam jim zmizel v nějakém haraburdí – a za chvíli
už stál na ploché střeše nízkého stavení ve dvoře. Viděli ho z pavlače. Kýval
na ně a ukazoval jim hlavolam. Dokázal úplné zázraky. Skoro už ani nevěříme, že
je to člověk jako my, z masa a kostí!
Všechny naše plány padly,
ale nic není ztracené, rozumíte! Listy ginga jsme rozdali našim lidem. Nic se s
nimi nemůže stát, nebojte se! Máme spojky – a bude-li zapotřebí, každá zpráva
se hned rozšíří mezi naše přívržence. Myslím, že těch listů přece jen ještě
použijeme.
Naučíme Uctívače skákat podle
toho, jak my budeme pískat!“
Kdesi ve stříbrné tmě se
ozval temný hukot. Rychlé šípy by si jej snad ani nepovšimly, ale Losna se
zastavil a zbystřil sluch: „Slyšíte?
Slyšíte? Je to tady někde
blízko! To už mu jsou zase na stopě!“
Zdálo se, že hluk přichází
z ulice, která sem ústila o kus dále. Dali se do běhu, aby byli na nároží co
nejdříve. Hluk stále sílil a bylo již slyšet i jednotlivé hlasy, výkřiky a
jakési pískání.
Přiběhli na roh právě
včas, aby ještě zahlédli, jak se přibouchly dveře jednoho domu a hlouček Vontů
se do nich marně opíral.
„Pojďte – poběžte!“
vykřikl Losna. „Něco se tam děje! Snad tam dokonce mají Široka!“ Rozběhl se k
hloučku a Rychlé šípy jej následovaly.
Kdosi vyběhl z hloučku a
zamířil k Losnovi. Zřejmě to byl člen Žlutého květu. „Je tam!“ volal na Losnu a
ukazoval na dveře domu.
„Ženeme ho už od
Podivínské uličky! Snad stokrát se nám ztratil – a zase jsme ho našli. Uctívači
ho prý už drželi tam někde u Starého mlýna! Přeskočil zeď do Černé vody a
zmizel jim. Nikdo se neodvážil z takové výšky skočit za ním!“
„Dobrá, dobrá!“ přijímal
Losna trochu roztržitě jeho zprávy. „Co se stalo před chvílí, to už mě teď tak
nezajímá! Teď hlavně jednat!
Rozšiř ihned zprávu mezi
naše lidi, aby předkládali Uctívačům listy ginga a aby je odvolávali do Hadího
dolu, do Mokřin – a vůbec tím směrem! Je to daleko odtud a tam se Široko nemůže
objevit. Tím Uctívače oslabíme A všichni naši ať se stahují sem! Jde o
všechno!“
Před vraty domu se
hlouček zatím zvětšil o stále přibíhající další Vonty. Někteří z nich byli
Uctívači, jiní patřili k Žlutému květu. Byli tu i Dabinelovci a snad ještě i
příslušnicí jiných vontských skupin.
Uctívači začali s
Dabinelovci hádku a pokračovali v ní, i když vtrhli do průjezdu domu.
Losna pokynul chvatně
Rychlým šípům a vklouzl do vedlejšího domu s nimi, „Jestli tam Široko je,
nebude na nás jistě čekat!“ pravil.
„Spoléhejme raději na sebe! Podíváme se na
dvory a možná, že na Široka narazíme!“
Prošli tichým průjezdem
do dvora, zalitého měsíční září. Z vedlejšího domu sem zněl pekelný řev
rozhádaných Uctívačů a Dabinelovců.
Pak tam kdesi bouchly
dveře a vysoký ženský hlas zlobného tónu překřičel hlasy Vontů. To asi
správkyně domu hnala Vonty z domu.
Na pavlačích i ve
střešních vikýřích okolních domů bylo plno pohybujících se stínů. To všechno
byli Uctívači, kteří se sem stáhli za prchajícím Širokem.
A pak jej Rychlé šípy
uviděly! Široka! Jakási postava se mihla dvorem domu, v jehož průjezdu právě
dohasínal křik vyháněných Vontů, přehoupla se přes nádoby s popelem, přes staré
bedny a vozíky, přes zeď, oddělující dvorek od menších zahrádek. Na hřebenu zdi
obrátila postava svou tvář k měsíci a zachechtala se tak výsměšně a podivně, až
všem hochům přejel mráz po zádech. V témž okamžiku také spatřili hoši bílou
masku místo obličeje.
„Široko!“ vyjel
Rychlonožka „Je tam!“
Nebyl sám, kdo tak
vykřikl. V téže vteřině se rozkřičely všechny obsazené pavlače, vikýře, na
střešních můstcích pro kominíky signalizovaly hlídky do ulic tu zprávu, jméno
Široka se ozývalo ze všech stran.
Rychlé šípy se pokusily
vyskočit na zeď tak rychle jako Široko, ale nepodařilo se jim to. Musely se
vzájemně vysazovat – zatímco on už mizel mezi malými altány a dřevníky uvnitř
zahrádek. Dvorky jako by kouzlem ožily. Z pavlačí se sem sbíhali Vontové, z
ulic průjezdy sem přibíhali další, dvorky se naplnily křikem, do kterého se
mísilo rozezlené volání dospělých lidí.
Široko zmizel. Ztratil se
ve spleti kůlen a rozbitých altánů, mezi křovisky a zídkami. Rychlé šípy i
Losna se snažili postupovat směrem, kterým jej viděli prchat, ale bylo to velmi
obtížné při neustálém přelézání různých překážek.
„Tam! Podívejte se! Tam!“
zašeptal vzrušeně Losna uprostřed největšího tápání. Jeho napřažená ruka
ukazovala k zadní straně jednoho z domů. Rychlé šípy tam nic neviděly, ale
Losna překotně volal: „Běžel tam! Vyběhl tady z vnitřku domem ven a na ulici!“
Měl asi pravdu, protože křik zase zesílil.
Přeskočili malou nízkou zídku a vběhli do průjezdu domu, kterým Široko před
několika vteřinami proběhl. Rozběhli se, jak nejrychleji dovedli, prolétli průjezdem
a na ulici ozářené měsícem zahlédli ještě Široka, jak se vrhá do ochrany stínu.
Ale již se sem řítí
zástup Vontů. Rychlé šípy mají před nimi náskok asi deset metrů. Také z boční
ulice sem přibíhají hlídky Uctívačů i členové Žlutého květu. Rychlé šípy v běhu
pozorují, že hoši Žlutého květu Uctívačům něco ukazují a hovoří s nimi. Zřejmě
jim předkládají listy ginga a žádají je, aby zastavili pronásledování Široka.
Lest se však nijak nedaří. Už je asi prozrazená. Uctívači běží dál.
Široko pádí kupředu jako
vítr. Rychlým šípům se však zdá, že se vzdálenost zkracuje. Předstírá Široko,
že nemůže běžet rychleji?
Nebo je skutečně unavený?
Nebylo by to nic divného, má dnes za sebou pořádnou honičku!
Rychlé šípy dělají čest
svému jménu. Všichni běží tak rychle, že nechávají daleko za sebou Vonty i s
Losnou. Ale už ochabuje i Červenáček a také Jindra ztrácí rychlost; je pozadu o
krok, pak o dva – a mezera mezi ním a Mirkem, Jarkou a Rychlonožkou se stále
zvětšuje.
Jak dlouho ten hrozný běh
může ještě trvat? Nepředstírá-li Široko ochablost, je naděje na vítězství. Je
však také možné, že Široko chce Rychlé šípy jen vyčerpat! Až se mu ocitnou –
uštvané – v patách, zvýší rychlost a zmizí jim jako dým ve větru!
Široko teď zabočil do
vrat jednoho domu, ale po několika vteřinách vyběhl zase ven na ulici. Snad ho
v domě někdo vyplašil nebo tam nenašel odemčené dveře do dvora, kterými chtěl
prchnout. Těch několik vteřin, které ztratil, znamenitě prospělo Rychlým šípům,
přiblížily se mu takřka o polovinu vzdálenosti.
Vzadu slyšely stále ještě
výhrůžný ryk Vontů, kteří se marně snažili udržet s Rychlými šípy stejné tempo.
Jen mimořádně rychlí jedinci se drželi, ostatní se ztráceli stále ve větší
vzdálenosti. Široko prchal do odlehlých částí Stínadel, kde Uctívači neměli
žádné hlídky, protože jednak nepředpokládali, že by Široko utíkal až sem,
jednak v těchto místech neměli své přívržence.
Široko znovu vběhl do
průjezdu domu, ale nevybíhá už ven jako předtím. Několik vteřin potom jsou u
dveří již i Rychlé šípy. Mírní trochu rychlost, aby mohly zabočit do průjezdu.
Zdá se jim, že zde ještě vane vzdušný proud, zvířený Širokovým tělem.
Na rohu ulice se objevili
první Vontové. Spatřili Rychlé šípy vbíhající do dveří domu. Pochopili, že tam
tedy vběhl před nimi i Široko. Rozběhli se sem a v jejich stopách se za chvíli
přiženou ostatní, kteří neměli tak rychlé nohy a nestačili s dechem.
Dveře z průjezdu domu do
dvora byly zamčené. Ale na schodišti ztichlého domu se ozývaly tiché běžící
kroky. Široko prchá zřejmě nahoru! Snad se skryje v některém zákoutí tmavých
chodeb. Nebo vběhne až k půdě. Bude-li půda zamčená, je v pasti!
Rychlé šípy se odhodlaně
rozbíhají nahoru po schodech. Do průjezdu vběhli ještě Jindra a Červenáček.
Mirek s Jarkou a Rychlonožkou nemohli po tmavém schodišti běžet tak rychle, a
tak je oba dohonili.
„Opatrně!“ šeptal Mirek.
„Znáte jeho sílu! Může být tady schovaný někde za některým rohem chodby.
Připravte se na všechno! A držte ho za každou cenu! Pozor – pozor!“
Poslední slova skoro
vykřikl. Ve tmě chodby se cosi zabělalo a vzápětí se proti nim vyřítilo něco
velikého, černého. Široko s bílou maskou na obličeji.
Vrazil prudce do Mirka,
který by upadl, kdyby jej Jarka nezachytil.
Rychlonožka skočil
Širokovi na krk, ale ve tmě se minul, dotkl se jen jeho ramen a sklouzl k zemi.
Jindra přes Rychlonožku upadl. Ale již je zde zase Mirek a s pomocí Jarky se
snaží zabránit Širokovi v útěku.
Celý zápas probíhá téměř
beze slov, je slyšet jen oddechování a polohlasné výkřiky, kterými se Rychlé
šípy vzájemně upozorňují.
Zato dole v průjezdě se
rozhlaholily hlasy Vontů, kteří sem již doběhli, a nyní po Širokovi pátrají.
Jejich křik je stále větší.
Široko hluk v průjezdu
jistě slyší. Poznává, že kruh pronásledovatelů se zužuje. Boj se stává
zoufalejším. Rychlé šípy nedbají ran, smýkání a náporů. Věší se na Široka,
padají pod jeho údery, jejich síly jsou proti němu slabé. Po schodech o patro
níže se již ozývají kroky Vontů.
„Dáme ti možnost úniku!“
namáhavě mluví Mirek mezi zápasem k Širokovi. „Dej nám hlavolam – a bude všechno
v pořádku. Zastavíme dokonce ty, kteří se sem ženou po schodech! Slyšíš je
přece?“
Místo odpovědi se však
Široko novým náporem prudce a nečekaně osvobodil a dlouhými skoky uhání chodbou
ke schodům a po nich zase výše.
Dole v chodbě se ozval
hněvivý mužský hlas. Nějaký nájemník asi vyhání Vonty z domu. Jindra se v běhu
opatrně naklání přes zábradlí a vidí, že Vontové skutečně sbíhají po schodech
dolů. Obsadí ovšem jistě všechny dvory a okolní ulice, že jim ani myš neuklouzne!
Široko teď běží po dlouhé pavlači, která se táhne podél celého domu. Vede z ní
kamsi dolů druhé schodiště, ale Široko je snad přehlédl nebo jím nechce běžet,
nechává je prostě bez povšimnutí. Ale jiný únik z pavlače není! Co Široko
zamýšlí? Pavlač končí zdí.
A teď – teď – proboha –
zbláznil se snad Široko – nebo si myslí, že má křídla? Přehoupl se jediným
skokem přes zábradlí pavlače, odrazil se mohutně od jejího vnějšího okraje – a
obloukem skáče dolů na plochu nižšího stavení.
Rychlé šípy zůstaly stát
jako přimrazené. Krev jím ztuhla v žilách nad Širokovým skokem. Trvá snad jen
čtyři nebo pět vteřin – a přece se jim zdá, že ten skok je celou věčností.
Jejich oči sledují letící tělo a vyměřují si mimoděk místo na dolní střeše, kam
dopadne. Už ale také s hrůzou vidí, že si Široko svůj skok špatně vyměřil. Stavení,
na jehož střechu chtěl přeskočit, je příliš vzdálené od domu s pavlačí.
Široko nemůže tu šíři
skokem překonat.
Silná rána, kterou
způsobil Široko dopadem na kovovou rouru, působí na Rychlé šípy ohlušivě.
Nejsou schopné jediného pohybu ani slova. Širokovy nohy sklouzly z okapové
roury do prázdna, jeho tělo se jakoby zlomilo, ruce se zoufale snažily zachytit
střechy a pak alespoň roury, ale nebylo to možné – Široko zvolna padal těsně
při zdi stavení dolů do dvora. Bylo tam tma, ale Rychlé šípy si přesto zakryly
oči. Vzápětí temný úder na dlažbu dvora zvěstoval, že Široko dokončil svůj
šílený, nepodařený skok.
„Tady!“ vykřikl konečně
Mirek a ukázal na schodiště. „Musíme k němu dolů! Snad se dá ještě pomoct. Zavoláme
lékaře, snad ještě není mrtvý.“
Odkudsi se ozval onen
zlověstný zvuk Vontů, který Rychlé šípy dnes již jednou slyšely. Vontové jsou
jistě tady, rozlezlí po domech, dvorcích i půdách. Na tomto schodišti je zatím
ještě klid. Také dole na tmavém dvorečku, kde leží Široko, je ticho.
Snad ještě nikdy v životě
neseběhly Rychlé šípy ze schodů tak rychle jako teď. Na dvorku je tma a Rychlé
šípy mají skoro strach rozsvítit baterky: co uvidí?
Na pavlačích vedlejšího
domu se ozval křik. Vontové! Také z vikýře dalšího domu kdosi volá. Vontové už
jsou zase na stopě. Pozor! Pozor! Jen ne svítit!“ šeptá vzrušeně Mirek.
„Upozornili bychom na sebe! Však se ve tmě brzo rozkoukáme!“
Měl pravdu. Asi po
dvaceti vteřinách si jejich oči počaly zvykat na temnotu, která vládla mezi
domem a nádvorním stavením.
Od zdi stavení se neslo
sténání. S největšími obavami tam zamířili.
Vzápětí spatřili Široka,
sedícího na zemi u zdi. Ani teď neodložil z obličeje bílou škrabošku. Rukama si
svíral a třel koleno levé nohy. Když spatřil Rychlé šípy, chtěl povstat, ale
nedařilo se mu to.
„Seď! Klidně seď!“ šeptal
mu Mirek uklidňujícím hlasem, „Stalo se ti něco? Máme s sebou lékárničku,
ošetříme tě! Schováme tě před všemi pronásledovateli. Nechceme teď na tobě
hlavolam, když je ti zle! Až s tebou bude jednou zase všechno v pořádku, zahájíme
s tebou znovu boj o hlavolam tvrdě a neúprosně! Ale teď, když se nemůžeš
bránit, boj zastavujeme!“
„Kdo jste?“ vydralo se
Širokovi namáhavě z úst. „Kdo jste, že se mnou jednáte tak neuvěřitelně
šlechetně? Každý jiný by využil toho, že jsem pádem na chvíli oslabený, a ježka
v kleci mi vyrval. A vy mi ještě nabízíte pomoc!“
Mirek otevřel lékárničku
a Široko vysoukal nohavici kalhot nad koleno. Objevila se svalnatá noha mladého
člověka, v koleni ošklivě rozbitá. Mirek se snažil zastavit krvácení a pak –
pokud to ve tmě bylo možné – položil na koleno prozatímní obvaz. Jarka zatím
odpovídal na Širokovu otázku:
,„Jsme Rychlé šípy, snad
nás znáš! Nejsme ze Stínadel! Patříme na Druhou stranu. Ale chceme dopomoct
Stínadlům k takovému míru a svornosti, jaké tu panovaly za dob Vojtěcha Vonta.
Víme, že je zde nyní několik skupin a každá chce převzít vedení. Známe jednu z
nich, vede ji dobrý chlapec Vláďa Dratuš. Myslíme, že by byla ze všech
nejschopnější zjednat ve Stínadlech pořádek a klid. Proto se taky snažíme
získat ježka v kleci, odznak Velkého Vontství. Tím by přibyli Vláďovi Dratušovi
další přívrženci. Víš přece jistě dobře sám, co pro Vonty znamená!“
„Jak bych nevěděl!“
zašeptal Široko vzrušeně. „Víte, kdo jsem?
Jsem předchůdce
posledního Velkého Vonta! Toho, který chtěl předat Losnovi Velké Vontství po
Losnově vítězném zápase s Mažňákem.
Když Mažňákův otec ježka
v kleci vyrval Losnovi z ruky a utopil ho v podzemní stoce, vontská organizace
se rozpadla. Chtěl jsem ji obnovit. Vylovil jsem proto po mnoha pokusech za
pomoci několika mladších hochů hlavolam ze stoky svatojakubského kostela – a
nyní jsem zkoušel a hledal po celých Stínadlech schopného Vonta, který by se
hodil pro funkci náčelníka.
Zkoušel jsem povahy i tělesné
schopnosti. Vždy jsem však objevil nejvýš hrubou sílu a špatné vlastnosti, ale
ušlechtilost ducha, o kterou mi především šlo, jsem nenašel. Vy jste první,
kteří se mi zamlouváte svým rytířským chováním. Místo abyste se na mě vrhli a
využili mé chvilkové bezmocnosti, pomáháte mi a chcete mne vzít pod ochranu.
Kdybyste byli ze
Stínadel, svěřil bych odznak Velkého Vontství bez váhání jedině vám! Takhle
však – když nejste naši – svěřím ho aspoň tomu, pro koho pracujete: Vláďovi
Dratušovi. Slyšel jsem už o něm mnoho dobrého a vy jste ty zprávy potvrdili.
Za chvíli tu budou
Uctívači se svým nepoctivým náčelníkem Mažňákem, který po hlavolamu tak prahne!
Najdou mne, prohledají mne – ale ježka v kleci přece nenajdou! Bude už v úplném
bezpečí! Bude u vás! Předejte hlavolam Dratušovi! A vyřiďte mu, že mu přeju
úspěch ve volbách Velkého Vonta!“
Sáhl do náprsní kapsy a
vytáhl kožený váček. Zatřepal jím a na nastavenou dlaň cosi vypadlo.
„Ježek v kleci!“ vydechl
rozechvěně Jindra. „Podívejte se! Ježek v kleci!“
Ano – nebylo pochyb! Přes
značnou tmu poznali hoši v Širokově dlani ten kouzelný předmět, podivný
hlavolam dávno mrtvého chlapce Jana Tleskače, opředený závojem pověstí a
legend, o který bojovaly celé generace Stínadelských. Ježek v kleci, který ve
svém vnitřku – podle Tleskačova deníku – má skrývat i úžasný Tleskačův vynález,
plán létacího kola!
Schody, střechy, dvorky,
vše jíž hlučelo hlasy rozdychtěných Vontů, ale Rychlé šípy zde stály v němém
úžasu a vzrušení jako solné sloupy, neschopné jediného pohybu. Hlavolam, po
kterém pátraly déle než rok, jim Široko dává do úschovy. Hlavní část boje je
tedy dokonána! Rychlé šípy někde v tajnosti vyjmou ježka z klece, rozšroubují –
a plán létacího kola odevzdají příslušným úřadům, aby ho nezneužil nikdo
nepovolaný. Pak vrátí ježka zpět do klece a předají hlavolam Dratušovi, aby mu
pomáhal získat nové přívržence.
„Rychle! Tak rychle!“
zašeptal netrpělivě Široko a podával hlavolam Mirkovi. „Na co čekáte?“
Mirek vzal chvějící se
rukou hlavolam z jeho dlaně, potěžkal jej a vsunul chvatně i se sáčkem do
kapsy. Nebyl opravdu už čas na nějaké dlouhé rozjímání. Vontové se zde mohou
objevit každou vteřinu!
Široko si teď sňal
škrabošku – a Rychlé šípy se pátravě zadívaly do jeho tváře. Byl to mladý –
snad dvacetiletý muž bystrého pohledu, jeho obličej prozrazoval energii a
odvahu.
Usmál se na hochy
povzbudivě a pravil tiše: „Tak – a teď rychle pryč odtud! Rychle! Víte, co máte
u sebe! A víte taky dobře, co by se stalo, kdyby vám to vzali! O mne se
nestarejte, pomůžu si sám.“
„Musíš hned k lékaři!“
nabádal ho Mirek. „Vyčistí ti pořádně ránu a dá lepší obvaz.“
Široko bezstarostně mávl
rukou: „Vím, nebojte se! Doktor je v domě, kde bydlím! Na shledanou! Na
shledanou při vítězné volbě Velkého Vonta!“ S Jarkovou pomocí vstal a dobelhal
se do větší tmy v koutě dvora, kde se ukryl mezi starým haraburdím.
Chlapci pak již nemařili
ani vteřinu. Vyběhli kolem schodů do chodby domu, proběhli jí a dostali se na
ulici. Bylo zde hodně Vontů, ale žádný i nich si jich nevšímal. Každý pátral
jen po bílé Širokově škrabošce.
Jediná myšlenka Rychlé
šípy ovládala: dostat se domů, na Druhou stranu, do klubovny, a tam
rozšroubovat ježka. Trvalo dlouho, než se udýchaní chlapci ocitli v místech,
odkud znali již cestu k Rozdělovací třídě. Mirek držel křečovitě ruku v kapse
na hlavolamu, jako by se bál, že se přihodí zase něco neočekávaného, jako
tenkrát ve svatojakubském kostele.
Naštěstí cesta dobře
skončila, a když se dostali do své klubovny, nechtěli ani věřit, že je konec
bojů o ježka.
Zamkli za sebou důkladně
dveře, Rychlonožka stáhl i záclony v okně, jen aby nikdo nepovolaný nemohl do
klubovny nahlédnout nebo dokonce vniknout.
Mirek přistoupil ke stolu
a chtěl pronést několik slavnostních vět.
Ale byl tak rozechvěný,
že se nemohl soustředit. Pravil jen: „Tak jsme to přece jen dokázali! Ježek v
kleci je v našich rukou. Není to sen! Je to pravda! Podívejte se!“
Vytáhl ruku z kapsy, kde
ji měl po celou cestu ze Stínadel, a položil na stůl sáček s hlavolamem. Jarka
jej dychtivě uchopil a vysypal ježka na stůl. Ježek zazvonil o jeho desku. Hoši
se do něj takřka vpíjeli očima. Jeden po druhém bral ježka do ruky; co vše se pojilo
s tímto podivným předmětem! Jakou ponurou minulost měl! Co generací ho hledalo
a zápasilo o něj. Nešťastný Jan Tleskač kvůli němu snad položil svůj mladý
život! A teď ježek v kleci tady leží na stole, v klidu a jakoby po velké
bouřlivé cestě, mrtvý a nemluvný svědek dávno minulých událostí!
Jindra pak vzal hlavolam
opět do ruky a jeho rty horečně šeptaly návod, vyčtený z deníku Jana Tleskače,
podle kterého bylo možné ježka z jeho klece vyjmout. Jindra uměl ta slova
nazpaměť, nezapomněl je ani po roce! Vždyť na něj působila vždy takovým mocným
a kouzelným dojmem!
„Když natočíme nejdelší
osten ježka tak, aby vyčníval z klece nejširším jejím otvorem, posuneme ježka
do poloviny výšky klece. Pak točíme za vyčnívající osten ježkem, až na jeho
protilehlé straně dostaneme do kolmé polohy nad sebou dva jiné ostny, nejdelší
po tom, který už vyčnívá vpředu. Popostrčíme předním ostnem ježka tak, aby jeho
dva kolmo nad sebou se nacházející ostny pronikly protilehlým otvorem co
nejvíce ven. Potom za přední osten sklápíme celý hlavolam jakoby dolů, až jak
zadní dva vyčnívající ostny dovolí, a poněkud doleva. Tím ježek dostane v kleci
takovou figuru, že všechny jeho ostatní ostny, které jinak překážejí jeho
vyklouznutí ven, zmizí z jiných otvorů klece v jejím vnitřku a zaujmou
příznivou polohu k nejširšímu otvoru. A pak stačí už jen ježkem kroutit za
nejdelší vyčnívající osten střídavě sem a tam. Přitom se osvobozuje ježek stále
víc a více svými ostny z klece, až je venku úplně!“
Se vzrušeným výrazem v
tváři opakoval Jindra tiše a jakoby sám pro sebe tato slova, napsaná kdysi
Janem Tleskačem. A jak Jindrova ústa pronášela tato slova, jeho chvějící se
prsty pracovaly horečně s kuličkou, posázenou dlouhými výčnělky, která zvonila
uvnitř klece, kovového pouzdra s podélnými otvory.
Nikdo neuměl vyjmout
ježka z klece kromě Jana Tleskače. Rychlé šípy se to naučily teprve z jeho
deníku, nikdy však neměly možnost se ve skutečnosti přesvědčit, zda by to
dokázaly, protože hlavolam nedostaly nikdy do ruky. A teď tady hlavolam je – a
Jindra se usilovně snaží o to, co nedokázaly celé generace Stínadelských kromě
Otakara Losny: dostat ježka z klece ven!
A daří se to! Kupodivu –
daří se to! Jindra namáhavě oddychuje, pot rozčilení se perlí na jeho čele – a
ježek stále víc vystupuje svými výčnělky ze své těsné klece, kde – kromě
několika vteřin loňského roku odpočíval celá desetiletí.
„Mám!“ vykřikl pak
pronikavé Jindra. „Podívejte se! Mám! Je venku!“ Roztáhl chvějící se ruce. Na
dlani levé ruky měl kovové pouzdro, na druhé dlaní byla ostnatá kulička, rovněž
z kovu, poněkud zrezivělá.
Rychlé šípy se k Jindrovi
vrhly a prohlížely obě součástky hlavolamu.
Bylo to k neuvěření!
Hlavolam je v moci Rychlých šípů! Dokonce rozebraný! Byl to jeden z
nejvýznamnějších okamžiků celého klubu!
„Dobrá! Ale teď dál!“
vykřikl pak netrpělivě Mirek. Takřka vytrhl ježka z Rychlonožkovy ruky a
pravil: „Musíme jednat rychle! Rozšroubujeme ho! Umřu nedočkavostí!“
Otřel kuličku a její
ostny důkladně skelným papírem, až se pod nánosem špíny a rezu objevila ryska,
která jasně naznačovala, že kulička se skládá ze dvou stejně velkých částí.
Pokusil se oddělit je od sebe šroubováním podle deníku Jan Tleskače. Nepodařilo
se mu to však, ač se namáhal, jak mohl.
„Olej! Přinesu olej,
počkej!“ zvolal Červenáček a již zmizel ve dveřích.
Netrvalo ani dvě minuty a
byl zpět i s lahvičkou strojního oleje.
Mirek celého ježka
důkladně promastil, špičkou ostrého nože vyčistil rysku od posledních zbytků
špíny a pak se opřel prsty znovu o výčnělky ježka, až mu klouby na prstech
zbělely.
„Tak co – jde to?“
toužebně šeptal Jarka. Neuvědomil si vzrušením, že může mluvit nahlas.
Napětí se stupňovalo
každou vteřinou. Hoši ani nedýchali. Obklopili Mirka tak, že na ježka ani
neviděl. Nebylo to však zapotřebí – stačilo jen opírat se prsty do ostnů ježka.
Pak ostny povolily.
Pohnuly se na obou polokoulích ježka proti sobě, pomalu, ozvalo se téměř
neslyšitelné skřípnutí a Mirek zvolal:
„Jde to! Povoluje!
Lidičky, já se zblázním!“
Vzápětí prudce odstrčil
hochy a položil na stůl ježka, rozšroubovaného na stejně velké kusy.
Hoši se vrhli ke stolu.
Mirek zde stál jako bez
ducha a díval se s vytřeštěným pohledem na stůl. Uvnitř ježka měl být plán
létacího kola narýsovaný na hedvábném papíru.
Z ježka se však na stůl
vysypala jen zčernalá měkká hromádka čehosi neurčitého, co snad kdysi bylo
papírem.
V jedné z obou polovin
ježka byla maličká dírka prožraná rzí.
Hoši se dívali nechápavě
jeden na druhého a v klubovně bylo takové ticho, že slyšeli bít i svoje vlastní
srdce.
Trvalo řadu dní, než se Rychlé šípy zotavily
ze svého otřesu. Jejich sen, že zachrání Tleskačův báječný vynález létacího
kola, se rozplynul v několika vteřinách. Hlavolam ležel řadu měsíců v podzemní
stoce svatojakubského kostela, než jej Široko s Emilem Hačiříkem a dalšími
neznámými chlapci vylovili. Za tu dobu rez dokonala své zhoubné dílo. Vyhlodala
malý otvor, kterým vnikla dovnitř ježka voda a zničila drahocenný plán. Kolik
let nebo desetiletí bude trvat, než někdo jiný objeví to, co objevil Jan
Tleskač? Kdo znovu objeví správné vyvážení kola, upravení jeho křídel a všechno
ostatní tak, aby se člověk na kole mohl skutečně vznést do vzduchu jen svou
vlastní silou? Bezmotorové letouny již dnes brázdí s člověkem celé desítky
hodin vzdušné moře, aniž člověk svou sílu upotřebil. Tím spíše bude moci člověk
létat, použije-li k tomu ještě své síly! Jde jen o sestrojení patřičného
letounu. Jsou desetitisíce možností sklonů úhlu křídel, jejich rozpětí a váhy.
A jen jedna z nich je správná. Jan Tleskač ji objevil. Kdo a kdy ji objeví
znovu?
Pro Rychlé šípy, které se
ježka v klecí konečně zmocnily po tolika zápasech, bylo zklamání nad jeho
zničeným obsahem příliš velké.
Ještě se ani
nevzpamatovaly ze ztráty Bubliny a již se musely znovu smiřovat s novou ranou
osudu.
Chlapcům se zdálo, že pro
ně celý svět ztratil svou přitažlivost.
Chodili zamračení a
nemluvní. Vydali jen jedno číslo TAM-TAMU za dlouhou dobu, a přestože v něm
oznámili, že získali ježka v kleci, kroutili čtenáři hlavou nad špatnou
náladou, která z celého TAM-TAMU vyzařovala. Nikdo z nich nechápal, proč jsou
Rychlé šípy tak mrzuté, když dosáhly svého cíle. Neboť nikdo nevěděl, co se v
hlavolamu ukrývalo.
Byl to Losna, kdo Rychlé
šípy vyburcoval z jejich mrzuté nálady a přiměl je k další činnosti. Přišel k
nim kteréhosi únorového dne, kdy ve vzduchu již všechno vonělo předjařím a
rozpovídal se o Stínadlech, o Žlutém květu, o získávání nových přívrženců a
ještě o jiných věcech.
Neřekl ani slůvka, že by
byl rád, kdyby Rychlé šípy už donesly do Stínadel první vontskou kroniku a
ježka v kleci, ale Rychlé šípy se dovtípily, že je čas tak učinit.
„Přijdeme k vám v pátek!“
pravil Mirek Losnovi. „Přineseme vám kroniku i hlavolam. Čekej na nás v pět
hodin u Rozdělovací třídy a přiveď s sebou své lidi, ať máme bezpečný průvod.
Uctívači by nás dokázali přepadnout a věci nám vzít dřív, než bychom je dopravili
k vám do klubovny!“
Losna jásal radostí: „To
bude mít Vláďa Dratuš radost, hned zítra mu to půjdu říct. Je už několik dnů v
nemocnici, operovali ho a brzo prý už bude vidět! Jsem u něj každý den. Pořád o
vás mluví a ptá se na vás!“
Losnova návštěva vyvedla
Rychlé šípy z jejich rozmrzení. V pátek se chlapci podle úmluvy vydali ke
Stínadlům s drahocennými vontskými památkami. Celá Druhá strana je doprovázela
na této slavnostní cestě, hoši a děvčata jako očarovaní pohlíželi na klidné a
sebevědomé Rychlé šípy a na jejich tašku, ve které spočívala vontská kronika a
ježek v kleci.
Na Rozdělovací třídě
čekal Losna asi s padesáti členy Žlutého květu. Ucpali celou ulici a dopravní
strážník měl co dělat, aby udržel dopravu v pořádku.
Z uličky V přítmí a ze
Železniční ulice se proti Žlutému květu vyvalili Uctívači a na plácku, který se
nazýval Čertova kuchyně, vzplanul velký boj, jehož cílem bylo ukořistit Rychlým
šípům vontskou kroniku a ježka.
Ale Žlutý květ zde měl
tolik lidí, že Rychlé šípy byly zcela bezpečné, boj se k nim nedostal. A v
každé ulici se přidávali další a další Vontové, dosud nerozhodní, ke Žlutému
květu. Nadšení se zmocnilo celých Stínadel.
Rychlé šípy došly až do
klubovny Žlutého květu, kde kroniku a ježka v kleci slavnostně předaly Losnovi.
Spolu se členy Žlutého květu sepsali předávací listinu:
„My, Rychlé šípy, předáváme
dobrovolně Žlutému květu první vontskou kroniku, kterou jsme vykopali ve
Stínadlech na Červených schodech, a ježka v kleci, získaného od Široka, ve
snaze dopomoci Žlutému květu k spravedlivému vítězství ve volbách Velkého
Vonta.
Jsme šťastni, že jsme se
přičinili o objevení těchto dvou vontských památek, protože víme, jak jsou pro
Stínadla důležité. Přáli bychom si, aby pod vedením těch, kterým tyto věci dnes
z dobré vůle předáváme, Stínadla našla zase svůj klid a mír, jako tomu bylo za
dávných časů Vojtěcha Vonta.“
Potom přicházely Rychlé
šípy do Stínadel skoro každý den. Vláďa Dratuš se pořád ještě nevracel z
nemocnice a Žlutý květ měl plné ruce práce se získáváním nových přívrženců.
Rychlé šípy se těchto jednání plně účastnily. Klubovna Žlutého květu bývala
přeplněná vyjednavači z nejrůznějších koutů Stínadel. Do Žlutého květu se
hlásily celé ulice. Z Dabinelovy party se odtrhla Myší past, Červenokohoutí
plácek a Dlouhé schody, aby přešly k Vláďovi Dratušovi. Rychlé šípy vyjednaly
přistoupení uličky V chapadlech a Plaveckého náměstíčka.
Hlásily se Nadpotoční
ulice, V mokřinách, Psí ulička a Tovaryšská.
Sepisovaly se smlouvy,
vyjednávaly různé výhrady, pro každou ulici byly nutné nějaké výjimky,
zvláštnosti. Rychlé šípy byly jednomyslně přijaty za členy výboru Žlutého květu
a svým přímým a slušným vystupováním získaly celému sdružení ještě větší
důvěru.
Vláďa Dratuš posílal z
nemocnice každý den výboru cenné rady.
Rychlé šípy z nich
poznávaly, jak dokonale Dratuš zná vůdcovské umění a jak ví, kde a jak má
zasáhnout, aby úspěch byl ještě větší.
U Uctívačů ginga nastal
rozkol a přes zuřivý odpor Mažňáka, který Uctívače vedl, přestoupily ke Žlutému
květu ulice Ve zjeveních, Katovská a Na nosálku.
I takové ulice a plácky,
kde až dosud Vontové nebyli sjednocení, volily teď místní náčelníky a
rozhodovaly se s nimi, ke které straně se přidat.
Kteréhosi dne se pak
vrátil Vláďa Dratuš. Jeho jasné oči viděly!
Žlutý květ jej přijal s
nevypsatelným jásotem. A Vláďa byl ve své skromnosti a radosti tak milý!
Několik prvních dnů nosil
ještě tmavé brýle, a když oslnivé jarní sluníčko se rozzářilo ve stínadelských
uličkách, musel mít oči dokonce zavázané černou páskou. Přesto se však každý
den vydával do nejvzdálenějších částí Stínadel, kde svým jasným kovovým hlasem
promlouval k neznámým Vontům o cílech Žlutého květu, o věčném míru a klidu, o
užitečném prožití chlapeckých let, o dobrých činech, které by Stínadelští měli
konat, o ušlechtilosti a rytířství.
A každá taková výprava
přivedla Žlutému květu další přívržence, kterým se zalíbily Vláďovy názory.
Nesliboval nic, ukazoval jen, jaká by stínadelská mládež měla být a co vše by
mohla prosadit a mít, kdyby byla svorná.
Bývalá Vontská rada,
která před rokem měla předat Velké Vontství Losnovi, vyhlásila volby Velkého
Vonta na den 8. dubna. Toto datum se blížilo závratnou rychlostí. Rychlým šípům
alespoň připadalo, že v ruchu jednání a příprav dny přímo letí.
Jaro už bylo v rozpuku,
dubnové sněhové přeháňky již přestaly a známé žluté květy, kterými byla kdysi
pokryta rakev Roberta Komoura, se zase už začaly ukazovat na každém
nevydlážděném kousku stínadelských ulic, podél stěn domů, u zídek a stromů, u
Černé vody, všude – všude.
Nad Stínadly se klenulo
vysoké jarní nebe a ve vzduchu bylo plno jarních vůní. Uličky a zákoutí se už
nezdály Rychlým šípům tak ponuré a smutné.
A pak nadešel ten slavný,
velký den voleb.
Vontská rada se rozhodla,
aby se volba Velkého Vonta konala na nádvoří domu, v jehož dvoře stála kůlna s
vozem Žlutého květu.
Mažňák protestoval, ale nic mu to nepomohlo.
Pocta, že volby se mají konat právě zde, byla Žlutému květu přiznána za získání
ježka v kleci a první vontské kroniky.
Hned po polední toho
památného dne se začaly ke klubovně Žlutého květu trousit první hloučky Vontů.
Rostly stále víc a více. Přicházely sem celé ulice s nápisy na tabulích, Byli
tu Vontové z Modrých ulic, jak se říkalo západním částem Stínadel, vydlážděným
modrým kamenem, přišly ulice z okolí jatek, Vontové z ulice Na sekeře přišli
dokonce s tahací harmonikou a se zpěvem. Jejich zpěv vystřídala mohutná válečná
vontská píseň beze slov, kterou zpívali bouřlivě a nadšeně všichni přítomní
znovu a znovu do nekonečna.
Rychlé šípy spatřily na
voze mezi Vontskou radou i Široka. Dnes ovšem neměl na tváři bílou škrabošku a
nikdo nevěděl, že on je Široko, kromě Rychlých šípů. Usmál se na ně vesele.
Vláďa Dratuš se prodral
návalem k Vontské radě, něco s ní vyjednával a pak k ní přivedl Rychlé šípy.
„To jsou chlapci Rychlých
šípů, kteří nám tak pomáhali a kteří objevili první vontskou kroniku!“ představil
je. Členové Vontské rady podali Rychlým šípům ruku a vyptávali se jich na
podrobnosti.
Byl zde i poslední Velký
Vont, který měl předloni Losnovi předat svůj úřad.
Vontská rada se potom
odebrala do kůlny, kde začaly volby, Každá skupina, která se ucházela o Velké
Vontství, měla zde jednoho zástupce, který měl seznam jmen a adres jejich
členů. Která skupina bude mít víc členů, ta bude mít právo zvolit si Velkého
Vonta ze svého středu. Jména členů vítězné skupiny budou později veřejně
vyvěšena, čímž se znemožní jakýkoli volební podvod. Kdyby si některá skupina
napsala do svého seznamu jména těch, kteří se k ní ve skutečnosti nehlásí,
vyjde to najevo – a volby budou neplatné!
Bývalý Velký Vont zahájil
zasedání starou zahajovací formulí:
„Buďme svorni!“
,Členové Rady povstali a
vzkřikli: „Žlutá je barva naše!“
„Nevyzraďme nic, co
víme!“ pravil zase bývalý Velký Vont. Rada odpověděla jakoby jedněmi ústy:
„Mlčenlivost chrání nás!“
Tím bylo zasedání
zahájeno.
„Slavné údobí vontských dějin se znovu
otvírá,“ začal bývalý Velký Vont svou řeč. „Po více než jednoroční nečinnosti
se scházejí dnes náčelníci stínadelských ulic, aby odevzdali své hlasy těm, kterým
důvěřují. Po době bezvládí a zmatků se mají Vontové opět spojit v jeden
nerozborný celek s pevnou organizací a kázní, jako tomu bývalo dříve. Dnes, kdy
důvtipem a statečností těch, kteří nejsou z našeho středu, Rychlých šípů z
Druhé strany, jsme dostali do rukou první vontskou kroniku, známe snahy
Vojtěcha Vonta. Chtěl zabezpečit Stínadlům mír, klid, přátelství. A my chceme v
těchto snahách pokračovat. Potřebujeme však člověka, který by celou svou osobností
dával dobrý příklad a usměrňoval nás, potřebujeme nového Vojtěcha Vonta.
Proto jsme dnes zde,
abychom ho zvolili. Na něm bude záviset, jak budeme dodržovat zásady Vojtěcha
Vonta a zda nové vontské údobí bude skutečně údobím míru, nebo jen nových
rozbrojů, nesprávností a násilí. Volme proto dobře!“
Vysvětlil ještě pravidla
voleb a potom předstupovali jednotliví zástupci různých skupin a předkládali
písemné seznamy svých členů.
Někteří přicházeli ke
stolu Rady skromně, nejistě, jiní pánovitě, hrdě, neboť mysleli, že jejich
skupina má nejvíc členů.
Za Žlutý květ odevzdal
seznam Losna. Podíval se přitom významně na bývalého Velkého Vonta a řekl mu:
„Vzpomínáš si, jak jsi mi tenkrát v jakubském kostele předal ježka v kleci? A
jak mi ho Mažňákův otec vytrhl a utopil ve stoce? Dnes se to nestane!“ Oba se
usmáli.
Vontská rada dávala
seznamy s menším počtem členů dospodu, s větším počtem navrch. Sešit Žlutého
květu byl pořád nahoře, žádná jiná skupina zatím neměla více přívrženců než on.
A sešit tam zůstal až do konce voleb! Žlutý květ zvítězil!
Vláďa Dratuš vystoupil
skromně, a přece hrdě na klubovní vůz a v pravé ruce držel ježka v kleci. Jeho
jasné světlé oči se rozhlédly po všech přítomných, zastavily se na chvíli u
Rychlých šípů, přejely Vontskou radu a Vláďa potom promluvil:
„S vaší pomocí chci
udělat Stínadla takovými, jakými byla za dob Vojtěcha Vonta. Při památce
mrtvého Roberta Komoura slibuji, že pokud budu na místě, které jste mi svěřili,
nedopustím, aby bylo ve Stínadlech pošlapáváno právo a čest a porušována
svornost. Už nikdy nesmí mezi námi vzniknout nesvár, už nikdy nesmí být porušena
vontská tradice. Žlutá je barva naše!“
Zpráva o vykonané volbě a
o vítězství Žlutého květu se rozšířila nejdříve naplněným dvorem a pak na ulice
před domem. Píseň Vontů se znovu ozvala a Vontové ji zpívali nadšeně a silně.
Pak se otevřela velká
vrata kůlny a z ní vyjíždí klubovní vůz Žlutého květu, čerstvě promazaný
kolomazí, ozdobený žlutým kvítím, na něm stojí Vláďa Dratuš s ježkem v kleci
dosud v ruce, obklopen původními členy i Rychlými šípy. Vůz táhnou a tlačí
nesčetní přívrženci a vyjíždějí průjezdem ven, do ulice, kde je vítá bouřlivý
jásot všech Vontů.
Tak projíždí vůz všemi
uličkami, všude nadšeně pozdravovaný a zaplavovaný stále větším a větším
množstvím žlutého kvítí, jehož zásoby jsou nevyčerpatelné. Jásají a vůz
pozdravují už i ti, kteří dali svůj hlas jiné skupině. Ano, ve Stínadlech
zavládne svornost, bude zde zase mír a spolupráce jako kdysi dávno…
Do jásotu a do zpěvu
vontské písně se mísí slavnostní vyzvánění stínadelských zvonů, je zase slyšet
hluboký hlas Dunivé Kateřiny, jasný zvonivý hlas Zlaté svaté, i kovové srdce
Velkého Dominika Rychlé šípy rozeznávají, a jak se dívají po věžích, odkud se
zvony ozývají, vidí úžasné modré nebe, hluboké, tmavé, a věže jsou zlatě
ozářené sluncem, jak je ještě nikdy neviděli.
Vůz zvolna a majestátně
kodrcá po špatné dlažbě, projíždí jednou uličkou za druhou a skoro na každou
mají Rychlé šípy nějakou vzpomínku ze svých dřívějších nebezpečných výprav.
Když dojel na rozhraní
Zazděné uličky a Mokré jámy, kde byl podle první vontské kroniky před mnoha
lety zraněn Berta Komour, celý průvod se zastavil a Vláďa Dratuš seskočil z
vozu a na zeď domu připevnil kytici žlutého kvítí. Všichni Vontové přitom
smekli a jejich píseň se zase ozvala.
A ještě jednou zastavil
vůz na své slavné cestě Stínadly: to když dojel na náměstíčko U starého mlýna.
Zde sestoupily z vozu Rychlé šípy a postály chvíli v pohnutí u Bublinova hrobu.
Zem již slehla a jen zpola smazané datum, které napsal Červenáček tehdy toho
hrozného večera křídou, připomínalo místo, kde odpočívá jejich věrný psí druh.
A zase jel vůz dále,
zdravený a vítaný, novými uličkami a zákoutími.
Den pokročil. Věže, které
vyčnívaly nad střechy domů, ještě pořád ozařovalo slunce, ale dole v uličkách
panoval již chlad a vlhko.
Jednou budou všechny ty
úzké, křivé a věčně vlhké uličky zbourány a na jejích místech vyrostou široké
světlé ulice, ve kterých bude slunce až pozdě do večera. Nebezpečná, nezdravá
Stínadla zmizí, tak jako dorostou a odejdou Vontové, kteří je dnes obývají.
Bude zde sídlit mládež
zdravá a krásná, silná, čestná a dobrá.
Ale žlutý kvítek, který
zde dnes roste, se starými Stínadly nezahyne! Udrží se mezi bloky domů a bude
všem Vontům na věčné časy připomínat, že mají žít v míru a šlechetnosti, jak si
přál Vojtěch Vont.
A ten žlutý květ míru se
bude rozmáhat stále víc a víc a jednou přijde doba, kdy jej v klopě kabátu a ve
svém srdci budou nosit nejen potomci dnešních Vontů ve Stínadlech, ale všichni
lidé na celém světě, protože mír, dobro a ušlechtilost zaujmou dříve či později
mysl všech.
A pak bude všude teprve
dobře!