Na tábořiště U tří
borovic se zvolna snášel soumrak. Mírně se ochladilo, slunce už asi před hodinou
zmizelo za clonou lehkých mraků. Chlapci Rychlých šípů tu dnes byli od rána na
své pravidelné každonedělní výpravě, a teď se chystali k odchodu domů.
Louky po obou stranách
potoka s písečnými břehy zešedly a celý kraj – za slunečního svitu vždy tak líbezný
– dostával soumrakem tísnivý, strašidelný vzhled.
„Tak si pospěšte – “
pobídl Mirek trochu netrpělivě Červenáčka a Jindru, kteří ještě neměli sbaleno
a škádlili se tím, že po sobě házeli pichlavé kuličky. „Za chvíli je tma – a
snad bude i pršet, tak ať jsme radši doma!“
Klubovní pes Kuliferda,
náhrada za Bublinu, neklidně pobíhal kolem a lítostivě kňučel, protože si tady
někde dnes dopoledne zahrabal utěšeně velký kus salámu od Jarky – a teď si
nemohl vzpomenout, kde to bylo. Rychlonožka ho k sobě marně lákal: „Kuliferdo,
hop k pánovi, no tak hop přece – co je to za pořádek – ty asi neslyšíš – viď?
Hop k páníčkovi – copak je to??“
Jindra se rozesmál:
„Nějak se mu k tobě nechce, Rychlonožko – co to má znamenat?“
A Červenáček jízlivě
dodal: „No asi to, že Rychlonožka pro Kuliferdu není pán, tak proč by k němu
dělal hop!!?“
Rychlonožka si přestal
všímat Kuliferdy a obrátil se k posměváčkům.
„Copak o to, to já pán
jsem!“ odmítl sebevědomě Červenáčkovy pochybnosti, „ale Kuliferda je
neinteligentní zvíře a neví zkrátka, co hop k pánovi znamená! A jak by to taky
mohl vědět, když bydlí většinou vždycky jen u vás dvou!? Co u vás moudrého může
pochytit?“
Červenáček s Jindrou se
však smáli ještě víc a Jindra v chechtotu kuckal: „No – ale panádlovou polívkou
ho nekrmíme jako ty, když je u tebe!!“ V klubu bylo totiž zvykem, že Kuliferda
byl stejně jako kdysi Bublina střídavě u jednoho z chlapců „na stravu i na
byt“, aby si zvykl na všechny stejně – a také aby rodiče hochů příliš na
Kuliferdu nehudrovali. Zmíněná panádlová polévka bylo pomyslné jídlo, o kterém
nikdo sice nevěděl, z čeho se vaří a jak chutná, ale každý si pod tím názvem
představoval něco velmi odporného, nechutného, co se prostě nedá jíst – a
nejvíce jí škádlili Rychlonožku. Jindra tvrdil, že se polévka vaří z plesnivých
chlebových kůrek, ale nevěděl to jistě…
Při vtipkování oba
posledové konečně dobalili své torny. Snad je k tomu popohnala i těžká mračna,
jež s podezřele se vzmáhajícím větrem vyplula nad kopci za potokem a blížila se
sem.
„Tak hotovo?“ ptal se
Mirek.
„No dávno!!“ potvrdil
pokrytecky Jindra. Červenáček-hračička ještě stačil z postranní kapsy torny
vyndat smotané provázky, mezi nimiž prokukovala velká dřevěná cívka od nití – a
každý již věděl, co ho očekává.
Červenáček omotal
provázkem hochům zápěstí, tak je k sobě vzájemně volně připoutal – a cívka na
konci provázku asi tři metry za nimi harašila a poskakovala po zemí, když se
vydali na cestu k domovu. Čekala je asi hodina chůze ke konečné stanici
městského autobusu a pak zase ještě asi hodina autobusem i tramvají.
Šli v sevřeném hloučku,
provázek mezi nimi se někdy někde trochu napnul, jindy povolil, jak se kdo
chvílemi od ostatních na dva či tři roky vzdálil nebo zase přiblížil.
Všichni vždycky – ovšem
kromě Červenáčka – na tenhle jeho bláznivý vynález hudrovali, ale v podstatě se
jim to líbilo, připadali si jako jediný spojený celek, peloton, harcující
pěšinami a cestami. A chudinka otlučená cívka – všemi opuštěná – ale pevně
přivázaná – škobrtala a poletovala za nimi. Ani ona se neztratí.
Kráčeli tak asi deset
minut, zabraní do družného hovoru o Stínadlech a podivných zprávách z nich
přicházejících, když se Jarka zastavil a zavolal na Rychlonožku: „A jestlipak
jsi vzal s sebou náš tenisák?
Položil jsem ti ho k
prostřední borovici, blízko tvé torny. Žes ho tam zapomněl – viď?? Tak tradáá
pro něj! Měls ho dnes na starosti!“ Rychlonožka se také zastavil, a s ním i
všichni ostatní. Provázky mezi nimi visely až k zemi. „To víš, že jsem ho tam
nechal!“ přiznal se zahanbeně. „V torně ho nemám. Ale jít tam teď pro něj zpátky??“
podíval se za sebe do tmícího se kraje a nasadil výraz zděšení. „To tak
akorát!! Já tam půjdu – a ono mě tam něco vezme – viď??! I to to!!“
„A co by tě prosím tebe
jako mohlo vzít?“ ptal se Jindra.
„No něco! To já nevím co –
– ale ono není dobré si s tím moc začínat – víte – – ?“ Nikdo nikdy nevěděl, do
jaké míry Rychlonožka svou bázlivost jen předstírá, a kde začíná doopravdy.
Vydali se znovu na cestu, památný tenisák, účastníka mnoha svých výprav, ponechali
osudu. Když se po náhorní rovině přiblížili k městu, spatřili je utopené dole v
šeru, ale se záplavou světýlek pouličních lamp a rozsvícených oken v moři domů.
Nad jednou částí města se rozlévala nazelenalá záře – tak svítily jen staré
plynové lampy – – ano, tam se rozkládala ponurá a nebezpečná čtvrť Stínadla!
„Nechtěl bych tam teď
jít!“ otřásl se Jindra. „To bych opravdu šel radši zpátky pro ten tenisák ke
Třem borovicím…“ a máchl přitom rukou dozadu.
„I kdyby tě tam mohlo
něco vzít?“ zeptal se lišácky Červenáček a mrkl přitom po Rychlonožkovi. Ale
než mohl Jindra přisvědčit, přerušil je Jarka: „Tiše – – tiše – myslím, že jsem
zaslechl… něco jako…“
„Co něco jako?“ dorážel
Rychlonožka. „Co slyšíš?“
„Něco jako válečnou píseň
Vontů!“ nejistě vydechl Jarka, „tam odtamtud…“ a pokynul přitom rukou ve směru
zelenavé stínadelské záře.
„Na takovou dálku bys ji
nemohl slyšet!“ mínil Mirek, „I když by nebylo nic divného, kdyby se ten
hrozivý nápěv ve Stínadlech už zase dal slyšet…“
Rozhovořili se znovu o
všech těch zvěstech, které ze Stínadel už zase přicházely. Nebyly ani dost málo
radostné! Klub Žlutý květ, kterému Rychlé šípy zjara dopomohly za vzrušujících
okolností k vedoucí úloze ve Stínadlech a jeho náčelníkovi Vláďovi Dratušovi k
Velkému Vontství, se ocitl v úzkých, tísněný čímsi záhadným, jeho
existence prý je ohrožená
– a ve Stínadlech se zřejmě schyluje k nějakým novým rozbrojům.
Zvolna se mírně
rozpršelo. Rychlé šípy se zastavily, hoši z toren vytáhli pláštěnky do deště.
Všichni přitom – kromě Červenáčka – svorně nadávali na jeho provázky, teď jim
náramně překážely. Ale když si pláštěnky oblékli, zase si mlčky provázky
omotali kolem zápěstí. Nemohli Červenáčkovi prostě tu radost zkazit.
Vydali se na další cestu
k domovu. Teď už nemluvili, zachumlaní do pláštěnek – a jen cívka na konci
provázku daleko za nimi strašidelně rachotila a poskakovala po kamenité cestě a
urousaný Kuliferda ťapkal v mokru a nevrle fňukal. Neměl déšť ani trochu rád!
Když dojeli – to ovšem už
bez provázků a bez cívky – a došli mnohými ulicemi Druhé strany k domu s
klubovnou, spatřili tam u vrat kohosi postávat. Mirek byl první, kdo ho poznal:
„Vždyť je to Losna – Otakar Losna – – ze Stínadel! Ze Žlutého květu!“
„Alláh s tebou!“
zaburácel vesele Rychlonožka, který doma právě četl knihu Na březích Nilu a tak
čirou náhodou měl určité povědomí o Alláhovi. „Jak ti dupou králíci?“
Ano, byl to Losna, jejich
starý dobrý známý z dřívějších nebezpečných událostí ve Stínadlech. Ale nezdálo
se, že by teď byl nějak dobře naladěný. Jeho tvář byla jakoby strnulá jakýmsi
vnitřním napětím a neklidem.
Už dvakrát v minulosti se
Rychlé šípy s tímto Vontem setkaly, a to dokonce a kupodivu přátelsky. Poprvé
tehdy ve svatojakubském kostele, kde jej vysvobodily z rukou nějaké vontské
tlupy, k níž ke svému neštěstí nepříslušel – – poté ho Jindra naučil vyndávat
ježka z klece Tleskačova hlavolamu – – to vše patřilo k tomu prvnímu styku. A
potom skoro o rok později na Losnu chlapci Rychlých šípů narazili v podzemním
korytu Černé vody, což bylo začátkem celého řetězu dalších událostí. Při nich
zahynul i první klubovní pes Rychlých šípů, věrný nešťastný Bublina, až se vše
končilo slavným vítězstvím Žlutého květu v boji o Velké Vontství. Jak se to vše
už zdálo být dávno!
Teď, když Losna spatřil
Rychlé šípy přicházet, odlepil se od zdi, popošel jim vstříc a tlumeně zvolal:
„To jsem rád, že jsem se vás dočkal! Už jsem tady od soumraku… a tolik s vámi
musím mluvit!“
Zahleděl se trochu
úzkostlivě dozadu přes jejich hlavy a Mirek pochopil, že má strach, aby je
nikdo neslyšel a neviděl. A tak pravil:
„Ano, popovídáme si, ale
ne tady! Pojď s námi do klubovny, tam nás nikdo neuslyší!“
Losnu ten návrh zřejmě
trochu uklidnil, ale přesto se ještě zeptal:
„A nepotkali jste tady
někde někoho od nás? Šli za mnou tři naši – Vontové – – zmizel jsem jim ale
cestou – aspoň si to myslím, že jsem jim zmizel – – ztratili mou stopu!“
Nikdo z Rychlých šípů se
nepamatoval, že by cestou sem někoho podezřelého spatřil. Všichni teď vešli do
domu a Červenáček letěl napřed do prvního patra, kde bydlel, pro klíč od klubovny.
Vždycky byl u něho, nebo u Rychlonožky, neboť i ten byl v tomto domě doma.
Kuliferda Červenáčka ochotně následoval po schodech.
„Vidíte ho, mlsouna!“
ušklíbl se Rychlonožka po Kuliferdovi.
„On ví, že u Červenáčka
dnes vaří panádlovou polívku!!“
Jarka otočil vypínačem a
útulná klubovna se zalila měkkým světlem žárovky, opatřené průsvitným žlutým
stínidlem. Chlapci se rozsadili kolem stolu a Losna na chvíli ztratil svůj
poplašený neklidný výraz. Věděl, že tady se mu nemůže nic stát, tady že jej
neuslyší žádný špeh ze Stínadel, nikdo neví, že je tu!
Chvíli povídali o
událostech jara, bylo však více než zřejmé, že Losna sem nepřišel kvůli
nějakému vzpomínání na staré doby, ale že chce říct Rychlým šípům něco nového,
závažného – – něco z toho, o čem už i tady na Druhé straně chlapci a děvčata
hovořili.
„Co bylo – to bylo!“
vzdychl náhle. „Tak to všechno hezky klapalo, když náš Žlutý květ zvítězil
tenkrát na jaře v tom hlasování!
Každý ve Stínadlech to
říkal, že už bude pokoj a Žlutý květ že povede Stínadla dobře. Ale Vláďa
Dratuš, Velký Vont, byl a je na svou těžkou úlohu snad přece jen ještě trochu
mladý – – a hlavně je příliš mírný – – a některé z ulic při volbách poražených
na to teď hřeší!
Vláďa nedokáže dost rázně
řešit různé spory, co pořád mezi náčelníky některých ulic vznikají – – nechce
si nikoho rozhněvat – a tak nakonec ztrácí důvěru všech… Myslíme si taky, že je
tam někde nějaká parta a ta všechno ještě rozeštvává. Kolem Modrých ulic už
bylo taky několik velkých bitev, řezaly se tam Mejstříkova ulice s Harfenickou,
k té se přidaly v dalších dnech uličky Na štíru, Ve strašidlech – – a já nevím
kdo ještě…
Vy se možná budete divit,
nebo dokonce i smát, ale tam někde za Katovskou ulicí – vy nevíte, kde je – v
průchodech kolem Červených schodů, je i nějaká holčičí parta, říkají si
Amazonky – a ta neuznává vůbec žádnou vontskou organizaci, je hrozně proti
Žlutému květu – a Vláďovi Dratušovi prý nemůže přijít na jméno! Kdyby prý byl
co k čemu, tak prý vontskou organizaci zruší a bude prý pokoj! I někteří kluci
mají z Amazonek strach!“
„A co je s ježkem v
kleci?“ zeptal se Mirek, když Losna na chvíli přerušil svoje vyprávění.
„Doufáme, že je u vás v bezpečí, Vláďa že ho dobře střeží!? Vždyť je to
talisman Stínadel, odznak Velkého Vontství! A víš sám dobře, co všechno už se
kvůli ježku v minulých dobách semlelo!“
„Jak bych nevěděl!“ usmál
se trpce Losna – a v duchu znovu viděl sám sebe, jak kdysi dávno jako
novopečený Velký Vont stál ve zrušeném kostele svatého Jakuba, v ruce ježka v
kleci, a co hrozného se pak přihodilo v několika následujících minutách. „To
víte, že to vím! Ale vím taky, že teď už bylo několik pokusů dostat ježka v kleci
od Vládi lstí i násilím! My už teď radši ježka ani nebereme na zasedání Vontské
rady, i když tam má vždycky být v kapse u Velkého Vonta – tedy u Vládi. Sami
jsme to Vláďovi poradili, aby ježka nechával doma. Ve Stínadlech už teď opravdu
dlouho není ani bezpečno, ani klidno…“
„A co je pravdy na těch
řečech o nějaké hrozné události, co se prý u vás ve Stínadlech stala?“ zeptal
se Jarka. „I o tom jsem chtěl s vámi mluvit!“ odpověděl Losna. „Opravdu leckde
ve Stínadlech o tom kolují řeči, ale nikdo neví nic určitého – někdo prostě dal
prý do oběhu zprávu, že jednou – možná – se to Stínadla všechno dozvědí – a pak
že bude pro někoho ve Stínadlech moc horká půda pod nohama! Už prý se někdo
pokoušel dodat o tom zprávy taky k vám! Je to pravda? Víte o tom něco?“
„U nás nikdo nebyl!“
zavrtěl hlavou Mirek. „Ty jsi první, kdo k nám přišel od té doby, co jsme
pomohli Žlutému květu k vítězství.
Víme o tom všem zrovna
tak málo jako ty sám!“
Losna chvíli hleděl do
prázdna, jako by sám přemýšlel, má-li mluvit ještě dál, ale pak se k tomu
zřejmě přece jen odhodlal. Ztišil ještě více hlas, ač ani předtím nemluvil
příliš hlasitě, a pokračoval:
„A co nejhoršího je – –
že všechno se nějak úzce dotýká Vládi Dratuše – – on o něčem ví, ale s nikým,
ani s námi – členy Vontské rady – o tom nechce mluvit – – snad mluvit nesmí –
něco nám zřejmě zamlčuje! Je plný nějaké podivné úzkosti, neklidu, všichni to
na něm pozorujeme – ale za žádnou cenu nechce, abych šel k vám se o všem
poradit, všechno vám vypovědět! A přitom přece ví, že jste naši nejlepší
přátelé, a že jste stateční, chytří, moudří – – a – a – a schopní čelit
jakémukoli nebezpečí – a to nebezpečí odrazit a přemoct!“
„To je příliš mnoho
chvály na naše hlavy!“ mávl Mirek odmítavě rukou a trochu se usmál.
Losna se nedal vyrušit ve
své řeči a pokračoval: „Zdá se, že to vlastně všechno začalo tenkrát, kdy k nám
na schůzi Žlutého květu přišli ti dva mizerové, jeden byl určitě ze Stínadel,
ale ten druhý bůhví odkud a chtěli s Vláďou naléhavě o něčem tajemném a podivném
mluvit. Kéž by byli nikdy nepřišli!“ Hlas se mu zlomil, když nakonec zvolal:
„Ach – Rychlé šípy – – prosím vás – – tolik vás prosím – pomozte nám udržet
Stínadla v klidu a pořádku, jak jsme je měli na jaře, když se Žlutý květ ujal
jejich vedení!!“
Rychlé šípy naslouchaly
jeho slovům s úžasem. Chvíli bylo ticho, až potom Mirek řekl rozvážně: „Ano –
ano – moc rádi pomůžeme… vlastně rádi bychom pomohli – – ale jak a kde začít –
a jak to vůbec navlíknout, když Vláďa Dratuš ani nesmí vědět, že jsi u nás byl,
a cos nám tady řekl – a když o naši pomoc zřejmě nemá zájem, ba že dokonce se
jí brání?“
Losna neodpověděl a Jarka
na něho vystřelil podezřívavou otázku:
„A víte, jestli má Vláďa
ježka v kleci vůbec doma? Neztratil ho třeba – – nebo nevzal mu ho přece jen
někdo – – a on má teď strach se vám s tím svěřit?“
Losna se trochu zarazil
nad touto možností, ale pak ji dost rázně odmítl: „Ale kdepak! To ne – to
určitě ne! Vláďa měl ježka vždycky s sebou v kapse při zasedání Vontské rady –
– aspoň do té doby, než jsme mu poradili, aby ho radši nechával doma. Vždycky
ho držel ve váčku v ruce, když jsme poradu zahajovali!“
Jarka, který měl jisté
detektivní schopnosti a už v minulosti jich leckdy použil při řešení různých
stínadelských záhad, Losnovi namítl:
„Říkáš, že vždycky držel
ježka ve váčku v ruce! Ale vysypal někdy hlavolam před vámi z váčku? Viděli
jste ho?“
„Chceš snad říct, že ve
váčku mohl mít třeba něco jiného místo ježka?“ znepokojeně se zeptal Losna
místo odpovědi. Ale Rychlé šípy z jeho otázky usoudily, že Vláďa Dratuš před
Vontskou radou ježka z váčku zřejmě nevyndal! A je tudíž opravdu možné, že
Vláďa o hlavolam nějak přišel – a teď že má ve váčku – pro oklamání Vontské
rady a pro zatajení ztráty – třeba jen nějaký kámen podobného tvaru – – a před
Vontskou radou předstírá, jako by ve váčku měl hlavolam.
„Ještě děláte porady na
tom voze v kůlně?“ zeptal se pak Jindra.
Losna přikývl a chtěl k
tomu zřejmě něco poznamenat, když se pohnula klika u dveří – a protože bylo
zamčeno – vzápětí se ozvalo ostré zabušení, Rychlonožka, ač byl u dveří
nejblíže, nešel otevřít, ale podíval se tázavě na Mirka. Jarka se zvedl a šel
ke dveřím.
A v téže vteřině jak
odemkl, se dveře rozletěly a dovnitř vpadli tři výhružně vyhlížející výrostci –
podle žlutých špendlíků na kabátech zřejmě Vontové. Zastavili se až u stolu,
nevšímali si Rychlých šípů a jeden z nich vykřikl na vyděšeného Losnu: „Cos tu dělal?
Cos tady žvanil??“
Losna se snažil vypadat
sebevědomě a klidně. „Co je vám do toho, co jsem tu povídal?!“ odsekl. „Jsem
členem Vontské rady a…“
„To na nás neplatí!!“
vykřikl druhý Vont a máchl pohrdavě rukou. „Ostatně jím už dlouho nebudeš – – o
to se postaráme! A Stínadla si nepřejí, aby se jejich záležitosti projednávaly
tady, na Druhé straně – rozumíš? To si ani člen Vontské rady nesmí dovolit!
Zvedni se – a jdeme!“
„Kam?“ zvolal popuzeně,
ale přece jen rozechvěle Losna.
„Neptej se – a jdeme!“ skončil
jednání třetí Vont a postoupil výhrůžně k Losnovi.
Losnovy oči vyděšeně
přejely tváře Rychlých šípů, jako by u nich hledaly nějakou ochranu a spásu.
Mirek byl také první, kdo se vzpamatoval a řekl: „Tady je klubovna Rychlých
šípů – a Losna je naším hostem – a kdo je naším hostem, tomu se zde nesmí dít
žádné bezpráví! Když bude Losna chtít, zůstane tady a nepoběží s vámi jako
nějaký zajatý otrok! Budeme ho i bránit!“
„To se ví!“ vykřikl
bojovně Rychlonožka. „S Losnou je nás tu na vás šest, vy třasořitky – – a
protože tu nemáme zrovna žádný hadr na podlahu, mohli bychom ji klidně vymést s
vámi, tak si dejte bacha, vy – vy – vy odporní plantážníci – a nenadávejte –
jóóó?“
Tři Vontové posupně
mlčeli, bylo asi pod jejich důstojnost brát Rychlonožkovo vyhrožování vůbec na
vědomí. Ale Losna kupodivu – a k úžasu všech Rychlých šípů – pravil bezbarvým
hlasem: „Ne – ne – Rychlé šípy – nechte mě jít – – bylo by to všechno ještě
horší!“
Silně rozrušený se zvedl,
ani ruku Rychlým šípům nepodal a odcházel, obklopený třemi stínadelskými
hromotluky jako eskortovaný vězeň. Ve dveřích se však přece ještě stačil otočit
do klubovny a říct významně: „Na shledanou snad někdy. Čekají nás těžké doby!
Ale nezradíme nic, co víme! Žlutá je barva naše!“
Poslední dvě věty byly
předepsanou formulí při zahajování jedné Vontské rady. Rychlé šípy ji znaly.
Ale to již jeden ze tří Vontů Losnu hrubě vystrčil ven ze dveří – a on zmizel s
nimi v přítmí chodby.
Rychlé šípy strnule
mlčely, dokud venku nedozněly jejich kroky.
„Co mu asi venku udělají
– viďte?“ pronesl pak úzkostlivě Červenáček.
„To víš – nic dobrého to
asi nebude!“ mínil Jindra. „Losna už se tu sotvakdy ukáže!“
„To je víc než jisté,“
řekl Mirek. „Ale zato se budeme asi muset ukázat my tam!“ A při těch slovech
máchl rukou ve směru, kde daleko, kdesi za mořem ulic ležela Stínadla – a každý
z Rychlých šípů věděl, že půjdou znovu do Stínadel. A každý také věděl, že je
pravda to, co řekl Losna: těžké doby začínají…
V dalších dnech už bylo v
ulicích Druhé strany jako v rozdrážděném úlu. Všichni chlapci i děvčata
hovořili jen o Stínadlech a o prazvláštních pověstech, jež sem odtamtud
přicházely. Dokonce i velmi pěkná soutěž, navržená Rychlými šípy pro všechny
školní třídy od páté do osmé na celé Druhé straně, ustoupila před těmito řečmi.
Popud k nim a vůbec k
celému vzrušení dalo vlastně nevědomky Bratrstvo Kočičí pracky, to směšné, ale
pořád svorně k sobě lnoucí tříčlenné sdružení – – což se však Rychlé šípy
dozvěděly až z 1. čísla Sběrače, které pohotově vydala parta Tondy Plíhala ze
Dvorců.
„Už to víte? Už jste to
četli?“ vpadl do klubovny na schůzku Jindra Hojer a mával několika listy
papíru, potištěného fialovým tiskem.
To bylo nové první číslo
Sběrače. Všichni chlapci se na ně vrhli, ale Jindra je předal Mirkovi a ten
začal číst nahlas:
„Jistě bude každého
zajímat,“ začínal úvodník, psaný Tondou Plíhalem po způsobu Mirkových úvodníků
z rychlošípovského věstníku TAM-TAM, „že Stínadla už zase po několik týdnů
nejsou ani trochu tou spořádanou, klidnou a bezpečnou čtvrtí, jakou byla nějaký
čas od jara do prázdnin, když tam udělal Žlutý květ pořádek.“
Rychlonožka přerušil
Mirka: „A taky se tam píše, že jsme tam ten pořádek pomohli udělat my, Rychlé
šípy, tím, že jsme Žlutému květu vybojovaly ježka v kleci – a že já jsem sám
tolik pro to všechno udělal – – a jak jsem tenkrát – tóó – – “
„Pamatuj si, že Sběrač
nás, Rychlé šípy, nemůže nikdy pochválit!“ ukončil Rychlonožkovo obvyklé
vytahování Jarka. „Mirku, čti dál!“
A ten pokračoval:
„Že ve Stínadlech už zase
všechno vře a že tam není o ránu nouze, může potvrdit slavné a statečné
Bratrstvo Kočičí pracky – (klubovna se otřásla krátkým výbuchem smíchu při té
pochvale), které v neděli večer hrdinně stopovalo do Stínadel podivnou čtveřici
Vontů, opouštějících klubovnu proradných Rychlých šípů!“
„Ta kojotí banda čmuchala
zřejmě kolem klubovny!“ vykřikl hněvivě Červenáček. „Nás nenapadlo jít za
chudákem Losnou ani kousek cesty a dívat se, co s ním bude – – a to mizerné
Bratrstvo si to za nimi hasí až do Stínadel! No tohle přestává už všechno!!!“
Mirek chvilku ustal ve
čtení, až se Červenáček vybouřil, a pak pokračoval: „Krok za krokem, píď za
pídí, od domu k domu šlo Bratrstvo Kočičí pracky jako duchové za nimi. A
vidělo, jak tři Vontové čtvrtého občas tlučou, strkají do něj – a on se jim ani
moc nebrání – vypadalo to, že se nějak provinil či co – a že ty rány přijímá pokorně,
jako zasloužený trest. Také na něj pořád doráželi, jestli Rychlým šípům
nepovídal něco o nějakém asi velmi důležitém Vontovi a zase mu hrozili a zase
ho tloukli, až je nějaký pán napomínal. Ten důležitý Vont se jmenoval
Brejlovec. Jeho křestní jméno ještě zjistíme.“
Potom následovalo dlouhé
líčení, jak Bohouš z Bratrstva najednou zakopl a vykřikl neopatrně nahlas „U
všech chcíplých krys…“ čímž se Bratrstvo prozradilo a muselo se spasit útěkem.
„Dlouhé Bidlo přitom ztratilo čepici a jak ji zvedalo se země, jeden z Vontů ho
doběhl a porazil na zem, ale Dlouhé Bidlo se pohotově odkutálelo několika
záměrně úhybnými kotrmelci a hrdinně Vontovi uniklo za Štětináčem s Bohoušem,
kteří už statečně prchali napřed,“ stálo ve Sběrači doslova.
Líčení mělo za účel
zdůraznit hrůznost situace, v jaké se Bratrstvo ocitlo, i jeho chladnokrevnost
při jejím zdolávání. Ale na Rychlé šípy všechno to povídání působilo právě opačně.
Klubovna se otřásala chechtotem a zejména Rychlonožka s Červenáčkem nebyli k
utišení.
„Statečně prchali! Oni
statečně prchali! Viděli jste už někoho statečně prchat?“ smíchem téměř řičel
Rychlonožka.
„Nebudeme šetřit námahy
ani času, abychom přinášeli Dvorečákům další reportáže ze Stínadel,“ končil
Sběrač svůj článek – a Rychlonožka v zajíkavém chechtotu ještě dodal: „I za
cenu dalších a dalších záměrně úhybných kotrmelců Dlouhého Bidla – chechechééé…“
Všechny svým chechtotem
znovu na chvíli rozesmál a Jarka řekl, že Sběrače by si měl kupovat každý, komu
je smutno. Jeho čtením že se určitě rozveselí.
Mirek však po krátkém
zasmání zaťukal prstem na časopis Dvorečáků a pravil: „Ale Sběrač se
modernizuje, podívejte se! Dřív ho Plíhalovci psali na psacím stroji, zatímco
my smolili TAM-TAM ručně. Teď ho dokonce tisknou na stroji rozmnožovacím! Kam
se na ně hrabeme!“
Prohlížel modrofialový
tisk Sběrače, tvářil se zneklidněně a pak povzdechl: „Víte, jak jde takový tisk
rychle? A že takových výtisků můžou Plíhalovci vyrobit třeba celé hromady, když
pro ně najdou kupce-čtenáře? To jde zase ještě stokrát rychleji, než když Sběrače
psali a kopírovali na psacím stroji… A už vydali první číslo – – a my nic! U
Jóviše!“ Starostlivě si zamnul rukou čelo a vypadal trochu rozmrzele.
„Ale tak se tím teď
netrap!“ utěšoval jej se smíchem Rychlonožka.
„Uděláme několik záměrně
úhybných kotrmelců, opatříme si taky někde takový stroj – a – chechechéé…“ už
ani nedořekl a z očí se mu až řinuly slzy, jak se smál.
Ale Jarka se jeho slov
chytil a řekl: „Vždyť on má Rychlonožka dobrý nápad! Když dokázala sehnat
takovou mašinu Plíhalova parta, proč by se to nepodařilo nám? Budeme přece taky
zase vydávat svůj TAM-TAM – či ne?“
„Samozřejmě že budeme!“
přisvědčil Mirek, „ale až do něj budeme moct napsat něco, co by Druhostraníky
zajímalo. Zatím toho moc sami nevíme – – jen to, co nám řekl v neděli večer
Losna – a co jsme s ním zažili při vpádu těch tří stínadelských rabiátů k nám
do klubovny. A s tím na první číslo TAM-TAMU nevystačíme, to dá rozum! Proto
navrhuju, abychom šli v sobotu do Stínadel – a to rovnou k Vláďovi Dratušovi.“
„I když s námi nechce
mluvit?“ divil se Jarka. „A i když mu ani nesmíme říct, že tu byl Losna a co že
nám povídal? Jak to chceš navlíknout, abys Vláďovi nelhal – a přitom abys Losnu
neprozradil, že s námi jednal?“
„To sám ještě nevím – – “
řekl trochu bezradně Mirek. „Ale je to zatím to jediné, co můžeme podniknout.
Jít tam musíme! Klid Stínadel je ohrožený a s ním i bezpečnost okolních čtvrtí.
A s Vláďou Dratušem se nadto něco podivného děje – a naší povinností je do
všeho se tam zase trochu zamíchat, pomoct mu ze všech sil.“
Sobota byla dnem jako
stvořeným pro výpravu do Stínadel. Byl začátek října, ale předčasný podzim se
už hlásil mlhami, drobnými dešťovými přeháňkami a brzkými soumraky.
Chlapci Rychlých šípů
nebyli ve Stínadlech už několik měsíců. Už od té doby, kdy tam zjara pomohli
Žlutému květu a jeho vedoucímu Vláďovi Dratušovi v bojích o Velké Vontství a
kdy tam donesli první kroniku Vontů, která stála chudinku Bublinu jeho psí
život.
Spokojili se s tím, že ve
Stínadlech potom zavládl klid, Žlutý květ s Vláďou Dratušem že řídili vontské
záležitosti velmi dobře a že se nikdo z jiných čtvrtí do Stínadel již nemusel
bát vkročit.
Po pravdě řečeno, Rychlé
šípy tam však ani potom nechodily příliš nadšeně. Neboť vše to, co tam prožily
– – a vše to, co se jim tam stalo v dobách dávných i v minulosti nedávné, je od
Stínadel spíš odpuzovalo než přitahovalo. A tak ani dnes, kdy se tam chystali znovu
na svou první cestu po těch několika měsících, nešli tam hoši ani klidně, ani
bezstarostně!
Snad každá ulice, každé
zákoutí a průchod této nebezpečné čtvrti jim připomínaly něco nepříjemného,
vzrušujícího, z jejich četných odvážných výprav sem. Ty strachy, které
přetrpěli, ty rány, jež zde utržili, to věčné nebezpečí a záhadnosti, jimiž zde
procházeli, jako by v těch záludných pokřivených uličkách a pláccích navždy
zůstaly vsáklé do jejich zdí, vrat domů a tajemných zešeřelých průchodů.
Nikde jinde nehořely
plynové lampy za pochmurných večerů tak strašidelně nazelenale jako tam, pokud
vůbec ještě někde svítily!
Nikde jinde se netřásl za
větru jejich plamen v punčoškových hořácích tak jako tam. Nikde jinde nebylo
vidět chlapce tváří tak podivně tvrdých, urputných a podmračných, jako tam! Tam
se Stínadlech!
Všude jinde se Rychlé
šípy také celkem vyznaly, i když jejich veliké město mělo mnoho čtvrtí – ale
vyznat se v bludišti stínadelských uliček se jim nepodařilo nikdy! Zde byla jen
jediná věc skoro jistá: že zde nenávratně zabloudí, čím hlouběji do vnitrozemí
Stínadel proniknou. A to vše dohromady působilo na náladu Rychlých šípů vždy
tísnivě – a Rychlonožkovy strašpytlovské průpovídky, předpovědi a podivné
předtuchy nějakého neštěstí, jež je tam zaručeně potká, pochmurnou náladu před
každou výpravou do Stínadel jen zvyšovaly.
A teď tam tedy půjdou
znovu! Co se jim tam přihodí dnes? Co se tam dozvědí? A jak je přijme Vláďa
Dratuš, který o nich – jak Losna říkal – nechce ani slyšet?
Když se sešli v Drobílkově
ulici (to byla ještě bezpečná klidná ulice jejich Druhé strany, odkud se do
Stínadel přeběhnutím Rozdělovací třídy vždy vydávali), Jarka se zeptal Mirka:
„Tak jaký máš plán? Jak to uděláme s Vláďou Dratušem? Napadlo tě něco, jak ten
náš výzkumný rozhovor s ním začneme?“
„Dost jsem o tom
přemýšlel!“ povzdychl si Mirek, „ale myslím, že bude nejlepší, když se Vládi
přímo zeptáme, jak to teď ve Stínadlech chodí, jestli Žlutý květ nemá nějaké
potíže pří svém vedení Stínadel – a že bychom rádi pomohli, kdyby nějaké byly!
A můžeme i přímo říct, že tady na Druhé straně je o Stínadlech plno řečí… a že
nás tedy jejich stav zajímá, protože jsme přece přátelé Žlutého květu i Vládi
samotného. Za tohle nám přece hlavu utrhnout nemůže! Jen o Losnovi se ovšem
nesmíme zmínit! Ani slůvko o tom, že u nás byl!“
„Ale když se nás Vláďa na
to sám výslovně zeptá, jestli Losna nebo vůbec někdo ze Stínadel u nás byl – a
to se mohl přece snadno dovědět ze Sběrače, jestli ho tam Plíhalovci taky
prodávají – co pak řekneš, když nechceš lhát a taky ne Losnu zradit?“ neodbytně
se dotazoval Jindra.
„No tak – tak potom – –
potom zkrátka už musíme říct, aby se na to Vláďa neptal, že nic nesmíme říkat –
to už se pak nic jiného nedá dělat!“ rozhodil Mirek ruce trochu v rozpacích,
jako by byl v koncích s rozumem. „To ať už si potom Vláďa myslí a domýšlí, co
chce!“
S tímto neurčitým plánem
pak – již mlčky – vyrazili. Jen Jarka ještě s mírným úsměvem prohodil: „Tak – a
touhle chvílí vznikají asi počáteční řádky do prvního čísla TAM-TAMU.“ To ještě
on – ani ostatní chlapci – nevěděli, že těmito prvními kroky směrem ke Stínadlům
vznikají ne pouze „počáteční řádky“, ale celé první číslo jejich věstníku – že
to bude číslo nabité obsahem tak, jak nikoho z nich ani ve snu nenapadlo.
Vše začalo hned ještě na
konci Drobílkovy ulice, která ústila na Rozdělovací třídu. Jen přeběhnout její
koleje a byli by tam! Ve Stínadlech!
Ale již to nebylo tak
jednoduché, jako od jara ještě donedávna.
V protější – už
stínadelské – uličce za Rozdělovací třídou číhaly vontské hlídky. A zde na
konci Druhé strany bylo již plno chlapců i děvčat z Drobílkovy i přilehlých
ulic.
„Rychlé šípy – tam se
nedostanete – – aspoň tudy ne – jděte někudy jinudy, kde to snad nebude tak
hlídané…“ volali na ně hoši i děvčata – a Rychlé šípy trochu mrzelo, že jim
chce někdo dávat rady, jak se dostat do Stínadel! Jim, Rychlým šípům!
A pak na ně vykřikl jistý
chlapec, Pavel Strnad, něco, co je velmi zarazilo a znepokojilo: „Rozhodně tam
ale dnes jděte! Musíte tam jít, abyste mohli napsat první číslo TAM-TAMU.
Bratrstvo Kočičí pracky už tam zase letělo, s partou Tondy Plíhala, asi před
hodinou! Věděli, že tam dnes půjdete, tak vás chtěli předejít, aby měli zprávy
do Sběrače dřív než vy!“
Rychlé šípy na sebe jen
pohlédly, neříkaly však nic. Ale jak jen byli z doslechu Druhostraníků, vybuchl
Mirek trochu zlostně i udiveně zároveň: „Jak se ti plantážníci mohli dovědět,
že dnes půjdeme do Stínadel?“
„To jsem zavinil asi já!“
zkroušeně se přiznával Jindra. „Kluci ve škole mi pořád ukazovali to první
číslo Sběrače a ptali se mě, kdy my vydáme už nějaký TAM-TAM. A já – abych je
odbyl – jsem jim řekl, že napřed musíme do Stínadel – – a pak že bude teprve
TAM-TAM. A že tam půjdeme dnes odpoledne.“
„Ty jsi ale hlava!“
pokáral ho Rychlonožka. „Ta výprava Sběrače a Bratrstva Kočičí pracky k tomu –
ta nám může ve Stínadlech moc pěkně zavařit, když je to tam už takhle všechno
vzhůru nohama!“
Do Stínadel se dostali
ulicí až o několik bloků domů dále, kde kupodivu vládl poměrný klid a žádné
Vonty v ní nebylo vidět.
Ale jak postupovali stále
hlouběji do stínadelského vnitrozemí, bylo tam pořád rušněji a hoši Rychlých
šípů – znalci tamních poměrů viděli už zcela jasně, že se něco děje, něco že se
připravuje, Stínadla že jsou znovu v pohybu. Bylo pravda, že se k Rychlým šípům
někteří Vontové zatím chovali ještě celkem přátelsky, protože v každé ulici
snad bylo vždy několik Vontů, kteří je poznávali ještě z jarních událostí – ale
také už byli takoví, kteří se k nim tvářili podivně nevšímavě, ba dokonce
někteří i výhrůžně.
„Kéž by tu už někde byl
ten dvůr s kůlnou Žlutého květu!“ toužil Jindra.
„To si ještě počkáme, než
se tam dostaneme!“ mávl beznadějně rukou Jarka, „Ten musí být někde mnohem dál
– tady se říká přece Na majáku – vidíte tam tu věžičku na tom nároží, viďte –
podle ní se to tu tak jmenuje – a já vím, jak nám to vždycky trvalo, než jsme
se k Žlutému květu dostali, když jsme k němu šli náhodou tudy.“
Začínalo se zvolna šeřit
a Mirek se co chvíli díval starostlivě na hodinky. Čas tady ve Stínadlech při
všech výpravách vždycky jen letěl. Pak se k nim z vedlejší ulice najednou hnal
menší chlapec a volal na ně radostně, ale nebezpečně nahlas: „To už jsem vás
dlouho neviděl, Rychlé šípy! Pamatujete se ještě na mě? Já jsem přece Rudla
Šaflíř, z ulic od tržnice, přidali jsme se tenkrát ještě s ulicemi Na černém
blátu, Švejdarovou, Modřenkou a pláckem Pod lucernou ke Žlutému květu, když
jste mu přinesli ježka v kleci a první vontskou kroniku! Vzpomínáte si?“
Nikdo z Rychlých šípů si
Rudlu Šaflíře nepamatoval, vždyť tehdy v těch pohnutých a slavných dobách byly
kolem nich snad stovky Vontů – a skoro každý jim tenkrát říkal své jméno. Ale nemohlo
vadit, že si jej nepamatují. Hlavní je, že se k nim teď přátelsky hlásí. Možná
že jim i pomůže.
„Právě do klubovny
Žlutého květu teď jdeme!“ vlídně k němu promluvil Mirek. „Tak trochu tady
bloudíme – – už jsme tu dlouho nebyli… mohl bys jít kousek s námi a ukázat nám
nejkratší cestu?
Pořád se tady moc
nevyznáme.“
Vont Rudla Šaflíř trochu
posmutněl, radostný výraz viditelně zmizel z jeho tváře. „Vy chcete jít teď ke
Žlutému květu?“ divil se ulekaně. „Radši tam nechoďte – anebo tam tedy jděte –
– no – – ale…“ mluvil zmateně a nedopověděl, co chtěl.
„Proč bychom tam neměli
jít?“ divil se Mirek. Zřejmě už zde bylo ve vzduchu zase něco z toho, co
slyšeli již od Losny tehdy v neděli večer v klubovně. A pak si vzpomněl na
jméno Brejlovec. „Prý je tady někde nějaký Vont Brejlovec, který ví mnoho, co
nevědí ostatní.
Je to pravda? Znáš ho?“
Rudla Šaflíř se trochu
zarazil – a pak dost neochotně spustil, jako by si rozmýšlel, co a jak má říct
– a zda vůbec má o tom všem Rychlým šípům něco říct. „No – – tak trochu ho
znám!“ kroutil se.
„On – jestli je to ten,
koho vy myslíte – – ale on se nejmenuje Brejlovec – – to jste asi špatně
slyšeli – on se jmenuje Rejholec!
Venda Rejholec!“
To tedy asi špatně
slyšela výprava Bratrstva Kočičí pracky a ne my, pomyslely si Rychlé šípy, ale
Vont už zase zvolna ukusoval dále: „No tak ten opravdu asi něco ví, co snad
nikdo jiný tady, někoho tajemného tady někde zná, nebo má, něco snad někde
slyšel – a vždycky jen tak někde něco prohodí – ale nic určitého nikomu nechce
prozradit – a pořád jen říká, že až to vyjde najevo, tak potom že bude možná
konec s leckým tady ve Stínadlech…“
„A víš, kde bydlí? Můžeš
nás k němu dovést? Je to daleko odtud?“ zasypávaly ho otázkami Rychlé šípy.
„Ne – ne – to ne – – k
němu vás nepovedu – – “ skoro ustrašeně se bránil Rudla Šaflíř, jako by chtěli,
aby je vedl k nějakému přízraku.
„Ale jděte tadyhle pořád
tím směrem – a pořád se jen držte vpravo. A ptejte se na ulici V hlubinách! Tam
už vám o Rejholcovi povědí! Každý ho tam zná. Ale neříkejte prosím vás nikomu,
že jsem vás tam poslal já! Na shledanou někdy! Ať máte štěstí! A ať nám tady
pomůžete!“ S těmi slovy se s Rychlými šípy krátce rozloučil a kvapně odcházel
opačným směrem, než oni měli jít.
Vydali se tedy na další
cestu naznačeným směrem sami.
Nad Stínadly se snášelo
těžké mlhavé šero a rozsvěcovala se první světla v oknech. A do šera se opět
rozhlaholily zvony, Dunivá Kateřina, Zlatá svatá, Živé srdce, Velký Dominik,
zvon z kostela Černých kapucínů a jiné a jiné – a všechny ty kovové údery splývaly
v jediný mocný zvonivý zvuk. Kolikrát je hoši Rychlých šípů tak už slyšeli za
tu dobu, kdy sem ze své Druhé strany pronikli poprvé, zprvu za pátráním po
ježku v kleci, později i z dalších důvodů! Většinou jim při této temné zvonivé
záplavě nebylo nikdy zrovna moc volno u srdce – a ani dnes se jim zde nedýchalo
lépe.
Mirek s Jarkou, nejstarší
dva chlapci z klubu, byli trochu ustaraní rychle plynoucím časem. Již se šeří –
podvečerní zvony rachotí nad Stínadly – a oni vlastně ještě nic kloudného
nepořídili! Kdy se vrátí domů? To zase bude doma hubování – – i když je zítra
neděle!
„Něco ale už přece jen
máme!“ těšil Mirka i Jarku Jindra. „Víme, že Sběračův Brejlovec je vlastně
nějaký Venda Rejholec – a od
Rudly Šaflíře taky víme,
kde ho máme hledat! No není to na začátek dost?“
„A to chybné jméno –
Brejlovec místo Rejholec – Sběrači otlučeme v TAM-TAMU pěkně o hlavu!“
vyhrožoval Červenáček.
Rychlonožka mlčel, cpal
se pořád mezi ostatní hochy, aby nebyl na kraji – a občas se trochu úzkostlivě
ohlédl dozadu. Obklopovalo je už husté šero a kolem nich se rojili Vontové,
jejichž tváře nevěstily nic dobrého…
„K Žlutému květu dnes už
asi nepůjdeme!“ sděloval šeptem hochům Mirek. „Pojďme raději najít toho
Rejholce – třeba z něj něco vytáhneme, co nám bude v rozmluvě s Vláďou Dratušem
a jeho Žlutým květem později hodně užitečné!“
„To se ví! Já jsem pro!“
přizvukoval Jarka, „vždyť tady nemusíme přece všechno strhnout za jedinou
výpravu!“ Kráčeli pak nějakou chvíli mlčky, všichni trochu stísnění a
nerozhodní, až Červenáček přerušil mlčení.
„Jdou za námi! Podívejte
se někdo nenápadně dozadu!“ šeptal rozechvěně – a měl pravdu! Dosti početná
tlupa Vontů, nenápadně roztroušená, je sledovala ve vzdálenosti asi šedesáti
kroků. Třeba to byla jen náhoda – ale Rychlé šípy na takové náhody tady ve Stínadlech
nikdy moc nevěřily – chlapci vždy ve všem viděli spíše nebezpečí, než nějakou
náhodnost…
Když míjeli dům v zúžené
části ulice, spatřili ve výši prvního patra jakousi dřevěnou pavlač, táhnoucí
se po celé délce domu. Na ní se pohybovalo několik dívčích postav. Běhaly
trochu neklidně a zmateně po celé její délce, chvílemi se zastavovaly a zřejmě
si Rychlé šípy důkladně prohlížely, pokud to za šera vůbec bylo možné.
A když přišli trochu
blíže, zavolalo jedno z děvčat tlumeně na ně dolů: „Haló – jste Rychlé šípy?
Jestli jste, tak – – “ Do toho volání začaly cosi volat i ostatní dívky. Byl to
najednou zmatený vodopád letmých výkřiků, zřejmě nějakých výstrah, nebo
jakýchsi důležitých pokynů a rad. Rychlé šípy z volání vyrozuměly, že jsou v
nejnebezpečnější části Stínadel, zaslechly jméno Žlutého květu, kde jsou prý
hoši dobří a spravedliví, ale že se Žlutý květ asi rozpadne – – a volání
končilo najednou poplašnými slovy „Pozor – pozor – jdou za vámi – pozor –
utíkejte pryč…“
Skupina Vontů za Rychlými
šípy se skutečně zase ještě o něco více přiblížila – a bylo již zcela zřejmé,
že chce proti nim něco začít.
Děvčata náhle a rychle
zmizela z pavlače kamsi dovnitř domu – a Rychlé šípy se pustily v mírném
poklusu dále do hlubin Stínadel, Přitom se snažily držet pořád doprava, jak jim
radil Rudla Šaflíř.
Všichni se uklidnili,
když se jim zdálo, že tlupu Vontů ztratili z dohledu. Nikde je zatím vzadu
neviděli. Někde zdaleka bylo slyšet výhrůžnou vontskou píseň beze slov, ale
zde, kudy zrovna spěchali, panoval poměrný klid. Dospělí lidé chodili domů z
práce, tu a tam se mihl nějaký Vont, ale nevšímal si jich příliš – a Rychlé
šípy to jen uklidňovalo.
Jakési staré paní se
zeptali, jdou-li dobře do ulice V hlubinách, neznala však ten název. „To je
jistě zase jméno, co si vymysleli tady kluci,“ řekla jen, „mají pojmenované
ulice a plácky podle svého…“
Malá dívka s nákupní
taškou hovor zaslechla a potvrdila Rychlým šípům, že jdou správně. „Jen si ale
dejte pozor!“ řekla však přitom varovně a trochu záhadně. „Dejte si pozor – už
se stmívá…“
„A na co si máme dát
pozor?“ dorážel na ni Červenáček, ale kloudného vysvětlení se jim nedostalo.
„No říkám vám – dejte si
pozor – už se stmívá!!“ opakovala jen tvrdošíjně, trochu netrpělivě – a rychle
od nich odcházela.
„Tak teď abychom snad
ještě věřili na klekánice a na bubáky!“ usmál se trochu nuceně Jindra. Dali se
rychlou chůzí znovu kupředu, kde měli být ulice V hlubinách.
„Proboha – už jsou tu
zas!!“ skoro vykřikl Rychlonožka zděšeně, když se ohlédl za sebe. Všichni po
něm otočili mimoděk hlavy a skutečně! Parta Vontů, o níž se domnívali, že ji
setřásli ze své stopy, nebo že si snad své sledování rozmyslela – tu opravdu
byla zas, snad ještě trochu početnější než předtím.
„U Jóviše – tohle zavání
hřbitovem!“ pronesl Jindra. „Už jsme dnes byli dvakrát varováni – napřed
děvčaty na té pavlači… že jsme v nejnebezpečnější části Stínadel – a teď tady
ta žabka s taškou, s těmi řečmi o stmívání…“
„Ve Stínadlech jsou
všechny části nebezpečné, když Vontové zpívají svou válečnou píseň!“ řekl temně
Mirek. „Co ale teď počít?
Nějakou tahačku s nimi si
nemůžeme dovolit, mají hroznou přesilu – – a pak – už je tolik hodin!“
„Já bych radil
zdrhnout!!“ navrhoval Rychlonožka. „Pro dnešek je s naším pátráním konec,
nedojdeme už ani do té ulice V hlubinách k tomu Rejholcovi – ani k Žlutému
květu – pojďme – práskněme do bot, šlápněme na to dřív, než bude pozdě –
zmizíme jim – – a jindy začneme znovu – teď je hlavní jen se zachránit – a
dostat se domů!“ Bylo to dlouhá řeč a Rychlonožkovi ji na jazyk přinesl strach.
„Jenom nesmíme běžet!“
nabádal Mirek. „Jak se dáme do běhu, Vontové za námi poznají, že máme strach! A
jestli něco proti nám opravdu chystají, bude to znamením k jejich otevřenému útoku.“
Zrychlili ještě více –
pokud to vůbec ještě bylo možné – chůzi, Rychlonožka přitom vypadal skoro jako
účastník chodeckých závodů. Ale teď nebyl nikomu k smíchu. I Červenáček, který
by si jindy z Rychlonožky hned tropil šašky a řehtal se nad jeho stylem na celé
kolo, měl myšlenky na vše jiné než na legraci. „Dejme si pozor – už se stmívá…“
zašeptal jen tak pro sebe výstrahu té malé dívky s taškou.
Dostávali se zřejmě do
nejstarší a nejzanedbanější části Stínadel.
Některé domy zde byly
opravdu na spadnutí – a aby se nezřítily, podpíraly je šikmo položené klády,
zasazené do země na okraji chodníků.
Zdálo se, že mnoho domů
zde je neobydlených – – v některých nesvítilo ani jediné okno, skla v jiných
byla vytlučená a vítr cloumal nezavřenými okenicemi sem a tam. Jejich údery o
okenní rám i stěnu domu se strašidelně rozléhaly ztichlou opuštěnou ulicí.
Plynové lampy už se
rozsvítily, ale jejich žlutozelené mihotavé světlo nedokázalo příliš zaplašit
tmu.
A pak se náhle za
Rychlými šípy ozval dusot. Všichni se ohlédli a Rychlonožka vyjekl hrůzou.
Parta Vontů se za nimi rozběhla a rychle se k nim blížila. „Rychle! Tempo!“
vykřikl Mirek, ale opravdu nebylo nutné hochy vybízet k běhu. Teď už nebylo
potřeba předstírat klid a bezstarostnost. Rozběhli se vpřed takovou rychlostí,
jakou uměli nasadit snad jen oni – a jakou zde utíkávali už bezpočtukrát.
Před nimi se v mnohých
zákrutech vinula úzká ulice. Mirek si uvědomil, že už dlouho z ní neodbočovala
ať doleva či doprava žádná jiná, příčná. Vzdálenost mezi nimi a Vonty se zdála
být zhruba stejná – zřejmě i Vontové měli dobré běžce – byl to závod o všechno!
A potom se objevilo v
dalším ohybu ulice spásné nároží – či spíše výklenek v jednolité řadě domů, s
otevřenou bránou kamsi do tmavého prostoru, snad nějakého dvora. To Rychlé šípy
zatím ještě nemohly posoudit, ale uviděly cosi jiného, co je vyděsilo na
nejvyšší míru.
Tam odkudsi ze tmy ulice,
kterou probíhali, se vynořila skupina jiných Vontů a postupovala zvolna proti
nim. „Jsme v pasti!“ vykřikl zoufale Jindra. „Jsme ztracení!!“
„Nejsme! Nic není
ztracené!“ udýchaně volal Mirek. „Sem do toho dvora, nebo co to tam je!“ Skoro
doslova tam vletěli a stačili za sebou přirazit těžká vrata, na nichž z vnitřní
strany spíše hmatem než očima nalezli uzavírací příčné břevno jako závoru.
Trvalo jim to snad deset
či patnáct vteřin, a jejich pronásledovatelé by zde za tu dobu už měli být – a
sápat se na vrata a tlouct či kopat do nich a snažit se je otevřít – a zlořečit
osudu, že jim kořist unikla!
Ale nic takového se za
vraty neozývalo! Místo toho všeho uslyšely Rychlé šípy něco jiného, podivného,
nevysvětlitelného.
Byl to zlomyslný,
zlověstný, výsměšný chechtot a Rychlé šípy vyděsil více, než kdyby se na bránu
ozývaly rány a zvuky dobývání.
Odporný smích neustával a
chlapcům trvalo ještě chvíli, než pochopili, proč jsou Vontové tam za zavřenou
bránou v tak dobrém rozmaru a co jejich smích znamená…
Nějakou dobu se k vratům
tiskli, spolehnutí na jejich důkladnost a hlavně pak na pevnost příčné závory.
Naslouchali, co dělají za vraty Vontové – kromě toho nepochopitelného chechtotu
– a snažili se co nejvíce ztlumit své hlasité oddychování po dlouhém prudkém
běhu.
Mirek s Jarkou hmatem
ohledávali vrata, zda jsou opravdu tak pevná, jak vyhlížela a Červenáček si
dovolil blaženě zašeptat: „Tak teď už snad nemusíme dávat pozor, viď, ty
neznámá malá holčičko s taškou… vždyť už se docela setmělo – vždyť už je úplná
tma!“
Venku za bránou bláznivý
chechtot obléhatelů utichl a Rychlým šípům dokonce připadalo, že snad odešli,
protože bylo slyšet hluk vzdalujících se kroků.
„Ať se tam venku děje, co
se děje,“ šeptal Jarka, „zatím se nám nic nemůže stát, brána je tak vysoká, že
ji nepřelezou – a závora je pevná – to všichni přece vidíte…“
„Zkusme jít dál sem do
toho dvora, či kam jsme to vpadli… musíme přece co nejrychleji objevit nějakou
cestu ven – a pak už jen domů… domů…“ toužil Mirek.
Od brány vedl dovnitř asi
deset či patnáct kroků jakýsi průjezd, drážděný velkými dlažebními kameny.
Prostor, do něhož vedl, nebyl zastřešený – a skutečně to asi byl nějaký
rozlehlý dvůr, i když zatím to nebylo možné rozpoznat s jistotou, protože zde
všude panovala úplná tma, Jen nějaké staré bedny, nádoby na popel, staré koňské
povozy a jiná veteš se zrakům Rychlých šípů ze tmy vynořovaly, jak opatrně
postupovaly vpřed.
A náhle se ozval za
jejich zády řev a znovu výsměšný i výhrůžný chechtot a – neznámo odkud – se
objevila opět ona tlupa pronásledovatelů, teď ale už těsně za nimi a zvětšená o
ty, kdo Rychlým šípům předtím tam venku z opačné strany zastoupili cestu a přiměli
je ke vběhnutí do brány.
Snad byla někde vedle
brány nějaká malá dvířka pro pěší a těmi se obě tlupy za Rychlými šípy asi
dostaly dovnitř. Proto tedy předtím ten zlomyslně spokojený smích Vontů venku,
když jim Rychlé šípy zabouchly bránu před nosem v přesvědčení, jak na ně
vyzrály. Ti zřejmě věděli,jak se na Rychlé šípy dostat – a že jim nemohou
utéct!
Rychlé šípy vyrazily
kupředu průjezdem do dvora skutečně jak vystřelené šípy. Nebylo věru zapotřebí,
aby se k tomu chlapci vzájemně pobízeli – teď už jen rychlý běh někam do tmy je
snad ještě může zachránit – teď jde více než do tuhého, teď již je opravdu zle!
Hoši se však pořádně ani nerozběhli
a zůstali stát jako přimrazení.
To již vyběhli ze zdí
průjezdu, před jejich očima se rozprostřel matný pohled na rozlehlý dvůr,
obklopený ze všech stran temnými obrysy jakýchsi stavení, v nichž ani jedno
okno nesvítilo – ale tam v protilehlém koutu dvora je podivné mlčenlivé
shromáždění – snad deset nebo dvanáct či patnáct postav se tam rýsuje v kruhu a
uprostřed nich postavy další proboha – kdo to je – vždyť je to – – „Bratrstvo –
Dlouhé Bidlo – a Štětináč – a kluci ze Sběrače!!“ jektal v hrůze Rychlonožka,
„a jsou zajatí – vždyť – jen se podívejte – oni…“
Ale to již sem zvolna
dorazili i jejich pronásledovatelé, ranami i cloumáním a postrkováním hnali
Rychlé šípy před sebou tam kupředu ke kruhu Vontů, k zajatcům ze Sběrače a k
Bratrstvu Kočičí pracky. I odtud se jim v ústrety jako na přivítanou ozval teď
výsměšný vítězoslavný chechtot.
„Dopadli jsme vás – vy
slídilové – – “ volal na Rychlé šípy z kruhu kterýsi z Vontů. „Dobře jste to
provedli, Mildo, podařil se vám báječný lov! Teď tu máme obě ty čmuchalské
party, z Druhé strany i ze Dvorců – a dáme jim pořádně zabrat – aby se už nikdy
neopovážili míchat se do vontských věcí a probíhat se po Stínadlech, kdy a jak
se jim zlíbí!“
Mirka – přes všechnu
tíseň a obavy z toho, co je očekává – tato řeč hluboce podráždila a on vykřikl:
„Když jsme vám – Vontům – svým mícháním do stínadelských věcí na jaře získali
nenávratně ztraceného ježka v kleci – a první vontskou kroniku – to jsme vám
byli dobří, viďte!!?“ Jarka pohotově dodal: „Co se to stalo ve Stínadlech, že
už jste na zásluhy nás, Rychlých šípů, zapomněli?“
„Tenkrát jste prospěli
jen Žlutému květu…“ vyjel na ně někdo z Vontů. „Ale se Žlutým květem už je
konec – a tím i s přátelstvím Stínadel k vám – rozumíte?!“
„Ne – ne – nerozumíme – a
nemůžeme rozumět!“ tvrdošíjně odbýval Mirek ten vášnivý hlas, linoucí se z
kruhu kolem zajatců ve tmě. „Na jaře jste měli Stínadla sjednocená a svorná tak
jako málokdy předtím – i ježka v kleci jste naší zásluhou získali – Žlutý květ
dostal ve spravedlivých volbách nejvíc hlasů k vedení Stínadel – – a teď
najednou má všechno skončit. Proč? Tak nám aspoň řekněte, proč, co se stalo!?“
„Žlutý květ a jeho
vedoucí Dratuš nevedli Stínadla ani trochu dobře – a navíc tam teď mají ještě
něco podivného, něco někde vyplavalo – – sami dobře nevíme co, ale proč vám to
tady vůbec máme vykládat! Teď jste našimi zajatci – a dnes jste tady naposledy
– jestli se odtud vůbec dostanete domů!“
„A himbajs!!!“ vykřikl s
nádechem posměchu Rychlonožka, který ve chvílích největšího strachu býval nejvíc
a nežádoucně prostořeký a hýřil šibeničními vtipy. „Jak žes to řekl? Jestli se
dostaneme odtud domů? To vy byste si nás tu třeba taky chtěli nechat na byt a
na stravu?“
„Nech si ty vtipy!“
okřikl ho jeden z Vontů. „Za chvíli budeš skučet o milost! Copak ty nemáš
strach?“
Ale Rychlonožka už byl v
ráži a ostatní jen s ustrnutím poslouchali, jak mu odvážně jede pusa: „No – mňo
– strach!! Přestože bylo už mnohokrát vědecky dokázáno, že strašidla a čerti
nejsou, pořád se ještě i leckterý dospělý člověk strachy poněkud zachvěje, když
ho maminka pošle večer do sklepa pro brambory. Jak bych neměl mít strach, když
jsem v zajetí tak mocné party Vontů, jako jste vy??!“ Vypadal při své řeči tak
ustaraně, uděšeně – že Vontové opravdu nevěděli, zda svá slova myslí vážně, či
zda je to jen drzé vtipkování na jejich adresu.
Načež poprvé promluvil i
Tonda Plíhal z Dvorců, vydavatel Sběrače.
„To jsou oni!!“ řekl
podlézavě. „To jsou ty Rychlé šípy, co si dělaly ze Stínadel ve svém TAM-TAMU
vždycky jen legraci. I tady to slyšíte, jak si vás ten jejich ježour
Rychlonožka dobírá! Když nás propustíte na svobodu, řekneme vám o nich ještě
mnoho věcí, které určitě nevíte!“
„Není v naší moci
rozhodnout, zda vás propustíme nebo ne!“ odmítl jeho návrh Vont, který až dosud
hovořil nejčastěji. „To určí náš náčelník, Vít Dabinel!“ Při těch slovech
pokynul dozadu za kruh Vontů, obklopující zajatce – a tam se teď ze tmy objevil
Vont, viditelně ze všech nejstarší, velitelského vzhledu, nepřístupný a tvrdý.
Rychlé šípy to jméno
znaly. Slyšely je častokrát v minulosti, když zde hledaly ježka v kleci, poprvé
pak tenkrát v Myší pasti, kde osvobozovaly Jirku Rymáně, uneseného z Druhé
strany. Nikdy při svých četných výpravách do Stínadel se však s Dabinelem ještě
nesetkaly.
Až dnes tedy…
Teď vystoupil ze tmy před
kruh postav do popředí, ruce měl založené na prsou, chvíli se zlověstně mlčky
díval na Rychlé šípy, tísněné zástupem Vontů tak, že na únik nebylo ani
pomyšlení, a pak pravil: „Tak vy jste ti slavní Rychlí šípové – co?? Byli jste
hlavní příčinou naší porážky v posledních volbách Velkého Vonta. Tím, že jste
odevzdali ježka v kleci a první vontskou kroniku Žlutému květu, dopomohli jste
mu k vládě nad celými Stínadly. Jedna ulice za druhou se k němu přidávala – a
ostatní party jako my nebo třeba Uctívači ginga, Modrá hvězda – ty všechny
musely ustoupit a přišly o možnost samy Stínadla vést. Nikdy vám to neodpustí –
a my taky ne! Na to můžete vzít jed!“
„Nemá smysl se s tebou
přít!“ snažil se Mirek smírně skoncovat Dabinelovo obviňování. „Čirou náhodou
jsme se tenkrát za pomoci Otakara Losny seznámili se Žlutým květem a jeho
vedoucím Vláďou Dratušem. A protože jsme byli přesvědčení, že povede Stínadla
dobře, dali jsme ježka v kleci a kroniku jemu. Mysleli jsme to se Stínadly
dobře – i když nejsme odtud – a není naše vina, že se jiné vontské party tím
třeba cítily poškozené. Všem jsme ježka a kroniku dát nemohli, to uznáte, když
kronika a hlavolam byly jen jedny!“
„Tvoje výmluvy mne
nezajímají!“ přerušil Mirka Dabinel, „Pro mě a pro moje ulice jste vy – Rychlé
šípy – tím největším naším nepřítelem – a jako s takovým budeme s vámi i
zacházet, kdykoli vás zde dopadneme! A tadyhle s tou partou – “ přitom
opovržlivě máchl rukou k vydělené skupince Bratrstva Kočičí pracky i členů
Sběrače, „nebudeme nakládat jinak! Ani ta nemá tady co dělat!“
„Tak nás aspoň nechte
odejít domů!“ škemravým hlasem žadonilo Dlouhé Bidlo, „vždyť my za nic
nemůžeme, my jsme jen…“
„Búúú – búúú – – já chci
domů, já chci domů, pusťte mě domů!“ přidal se svým brekem Bohouš, ta „Ostuda
všech správných Bohoušů“, jak se mu říkalo na Druhé straně.
Dabinel je rázně okřikl:
„Ticho, zbabělci! A pro dnešek jsem se rozhodl – pro výstrahu – potrestat vás
zatím takhle: jedna parta z vás, buďto Rychlé šípy nebo vy z toho vašeho
Sběrače a Bratrstva, zůstane taky v nádvoří zavřená až do rána. Ta druhá – – tu
druhou poženeme celými Stínadly až na Rozdělovací třídu, aby tam mohla podat
zprávu, co se stalo tady s tou první partou! Že cestou nebude nouze o rány, na
to se můžete spolehnout!“
„Tak my chceme být tou
partou, co ji poženete teď domů…“ zamlouval si pro sebe a své kumpány lišácky
Štětináč z Bratrstva.
„Já kdybych nepřišel na
noc domů, tak mě doma zabijou! A kdo by dal jíst mým chudinkám myšičkám??“
Mezi Vonty se někdo
krátce zachechtal. Nerozuměl totiž Štětináčovým slovům o těch „chudinkách
myšičkách“, protože Štětináče neznal – a tím také ani jeho odpornou zálibu v
chovu desítek myší a krys, jež ochočoval, cvičil a krmil v klecích na dvorku
domu, v němž bydlel.
A teď celá ta nedobrá
banda Sběrače a Bratrstva Kočičí pracky jako na povel začala bědovat,
doprošovat se milosrdenství a vykládat Dabinelovcům, co by je doma čekalo,
kdyby se na noc nevrátili domů.
Rychlé šípy mlčely, ale
jejich chlapci byli zděšení právě tak jako ti druzí. Zůstat zde – – nevrátit se
domů! Je to vůbec možné? Víckrát by sem hoši nesměli – a snad by už ani nesměli
mít klub, rodiče žádného z nich by jim to neodpustili, i kdyby tisíckrát za sebou
doma vysvětlovali, že byli ve Stínadlech uvěznění a že se vrátit nemohli! U
Jóviše! V takové situaci opravdu ještě nikdy nebyli – i když se jim ve
Stínadlech dařilo povětšinou vždy spíše špatně než dobře.
„Toho se nesmíte
odvážit!“ vykřikl na Dabinela podrážděně Mirek. „Co zamýšlíš, je protizákonné
jednání! To je omezování osobní svobody! To by tě přišlo moc draho – – ať už
bychom tu zůstali přes noc my – nebo Dvorečáci s Bratrstvem.“
Ale Dabinel se jen
ušklíbl a celý zástup Vontů s ním se dal do posupného smíchu, „Já se vás budu
ptát, jestli je něco protizákonného nebo ne!“ hřímal Dabinel. „Jak už jsem
řekl, jednu partu z vás poženeme domů – a jedna tu zůstane do rána! Až ráno jí
přijdeme otevřít – ale i ta dostane na cestu ještě nářez – a nebude ani stačit
utíkat, jak ji budeme hnát!“
Jindra zašeptal k
Mirkovi: „Jestli máme dostat nařezáno teď nebo až ráno, tak to ať nás radši
ženou už teď! Uspořili bychom si aspoň tu hroznou noc!“
Jarka se obrátil k
Dabinelovi a chvějícím se hlasem se zeptal: „A kdo by tedy – podle tebe – z
našich dvou výprav tady měl zůstat?“ I on byl už se svým rozumem i silami v
koncích, Dabinel se chvíli rozmýšlel, ale pak jej zřejmě něco napadlo.
Vytáhl náhle z kapsy
sáček a vysypal z něj na dlaň dvě malé dortové svíčičky. „Ještě že je tady mám
s sebou!“ řekl přitom jakoby sám k sobě. Z druhé kapsy vylovil ještě krabičku
zápalek a pak řekl se zlomyslným úšklebkem: „Tyhle svíčičky to rozhodnou!“
Mezi Vonty se přitom
ozval šum vzrušeného údivného šepotu. Asi ani oni nechápali, co Dabinel se
svíčkami zamýšlí. Tím méně to ovšem mohli vědět zajatci obou skupin. Ale on nenechal
nikoho dlouho na pochybách, jaké úmysly se svíčkami sleduje.
Dabinel vzal obě svíčičky
i krabičku zápalek do levé ruky, pravou rukou škrtl sirkou a obě svíčičky
současně zapálil. V celém ztmavělém nádvoří panovalo napjaté ticho očekávání.
Pořád nikdo nevěděl, co se bude dít. Mihotavé plaménky svíček ozářily tváře nejbližších
Vontů i zajatců mezi nimi. Brýle Dlouhého Bidla jednu chvilku v jejich záři
zaplály, jako by to byla dvě zrcadélka.
Pak Dabinel jednu z obou
svíček přendal do pravé ruky, několik vteřin s nimi tak stál mlčky jako
velekněz nějaké tajemné sekty a pak zvolna promluvil: „Tak se podívejte!
Nejmladší člen každé z obou vašich part si vezme ode mne jednu svíčku – a
komu dřív zhasne, ať už závanem větru nebo dohoří, toho parta zde musí zůstat
přes noc! Rozumíte tomu?“
Rozuměli. Všichni
rozuměli! Bylo to jasné. A protože zde v zákoutí nádvoří, chráněném se všech
stran stěnami domů, panovalo skoro bezvětří, bylo více než jisté, že svíčička
bude hořet déle tomu, kdo udrží její zbyteček co nejdéle v ruce, ve špičkách
prstů, aniž by jej odhodil, až bude dohořívat a začne pálit.
„Tak ti dva nejmladší – a
rychle!“ zavelel pak Dabinel a napřáhl obě ruce se svíčkami před sebe. U
Rychlých šípů nebylo pochyb.
Všichni věděli, že
nejmladším – jen o několik týdnů po Rychlonožkovi – je Červenáček. Zato mezi
Dvorečáky a Bratrstvem bylo chvílí nějaké zoufalé dohadování, protože v partě
Tondy Plíhala byli dva či tři mladší chlapci, kteří pomáhali prodávat jejich
časopis Sběrač a Bratrstvo zde mělo Bohouše. Osud padl na jednoho z Dvorečáků,
Bohouš byl o něco málo starší než on. Jakkoli byl vyděšený až k smrti, blažený
úsměv se mu na několik vteřin objevil ve tváři, když se dozvěděl, že on svíčku
nemusí držet.
„Tak rychle – rychle!“
pobízel netrpělivě Dabinel. „Svíčičky hoří rychle – už je z nich skoro
centimetr pryč!“
Nejmladší Dvorečák –
říkali mu Jínek – postoupil nesměle vpřed – a za ním s těžkým srdcem
Červenáček. Věděl, že celý osud jejich klubu leží teď v jeho třesoucích se rukou.
Co jestli mu svíčička zhasne dříve? Budou-li zde muset zůstat přes noc,
rozpoutá se doma takové peklo, že už opravdu asi nikdo z nich do klubu nebude
smět – a to bude konec Rychlých šípů!
Dvorečák Jínek i on
přijímají teď z rukou Dabinela osudné svíčičky, „Dejte si pozor!“ říká varovně
Dabinel, „i když třeba hned teď někomu z vás svíčka upadne a zhasne, je to
rozsudek pro jeho partu – noc tady ve dvoře!“
Červenáček vnímá s hrůzou
jeho slova jen jako ve snu a v duchu vidí to děvče s taškou tam kdesi asi před
hodinou, které k nim proneslo výstrahu s podobným začátkem: „Dejte si pozor – –
už se stmívá!“ To bylo Rychlým šípům ještě HEJ, to byly ještě na svobodě – a
neměly ani tušení, čeho by se měly bát, na co si dát pozor!
Nevěděly, co na ně čeká!
Mirek i ostatní hoši
klubu úzkostlivě hledí na Červenáčka. Dvorem občas zavane přece jen slabý vítr.
Sfoukne svíčičku jeho, nebo toho chudáka Dvorečáka? Svíčky jsou obě stejné, obě
zapálené ve stejnou dobu – měly by tedy také ve stejnou dobu dohořet – snad dokonce
ve stejnou vteřinu! Ale co až svíčička začne dohořívat ve špičkách prstů? Kdo
ji bude držet nešikovněji, a kdo jí dřív odhodí na zem, až její plamínek a
rozžhavený vosk začnou šíleně pálit?
Červenáček si umiňuje, že
si prsty spálí třeba až do škvarku, jen aby vydržel déle než ten Dvorečák. Ale
dokáže to pak, až pálení začne?
Už více jak půlka
svíčiček vyhořela. Jejich zbylé části jsou už nemožně maličké. Jak to ještě
může trvat dlouho, než ohoří tak, že začnou nesnesitelně pálit? Snad jen už pět
minut, třeba ale také jen čtyři nebo tři minuty…
A teď napadla Jarku
spásná myšlenka. „Říkal jsi, že svobodu a odchod odtud získává ta parta, jejíž
svíčka vydrží déle hořet?“ zeptal se Dabinela.
Ten se podezřívavě
podíval na Jarku, trochu se zamyslel a pak přisvědčil: „Ano! Řekl jsem to tak –
a to taky platí!“
„A žádná jiná podmínka
při tom není?“ vyzvídal Jarka dále.
„No – ne!“ rozmrzele
potvrzoval Dabinel. Už jaksi větřil, že Jarka má nějaký nápad, který by Rychlým
šípům snad mohl nějak pomoct, jen ale nevěděl, co by to mohlo být a co má tedy
proti tomu namítnout, „Samozřejmě jim při držení svíčky nesmí nikdo pomáhat!“
vzmohl se ještě na výhradu, ta ale byla vlastně samozřejmá už z jeho původního
znění podmínek tohoto podivného souboje.
„Dobrá!“ oddychl si
Jarka. „Tak Červenáčku, máš u sebe krabičku poslední záchrany – viď?“
„Ano!“ přisvědčil trochu
nechápavě Červenáček a zatímco pravou rukou dosud zcela bezpečně a pevně držel
hořící svíčičku, zalovil levačkou v kapse kalhot, až z ní vyňal plochou
plechovou krabičku.
„Nic z ní nesmí
vyndávat!“ vykřikl varovně Dabinel v domnění, že snad Jarka bude navádět
Červenáčka, aby z ní vyndal svou vlastní malou svíčku, která patří do každé
Krabičky poslední záchrany a aby ji snad zapálil od zbytečku té, co teď drží v
ruce, až ta už bude dohořívat a v prstech ho začne nemilosrdně pálit. „A nikdo
mu nesmíte pomáhat!“ opakoval ještě výstražně.
„Nikdo mu nebudeme
pomáhat!“ odvětil Jarka s ledovým klidem, „a nic z krabičky taky nebude
vyndávat – neboj se! Ani ji neotevře!
Jen si na ni tvou
svíčičku postaví – víš?? To přece tvým pravidlům a rozkazu neodporuje. To jsi
neřekl, že se tohle nesmí! Řekl jsi jen, že komu svíčka dříve dohoří…“
Dabinel byl v koncích,
nemohl honem vyhlašovat nové pravidlo o nepřípustností nějaké krabičky či jakékoli
jiné podložky pod svíčku, když už na to nepřipadl na začátku. Nenapadlo ho
prostě, že by Rychlé šípy nad ním tak lišácky vyzrály – – a ač je měl plně v
moci, nechtěl si zadat novou podmínkou. „Dobrá! Nemám námitek!“ zabručel jen
vztekle. „Uvidíme, jak vám ten váš vynález pomůže!“
To již Červenáček držel
krabičku naplocho v otevřené levé dlani a ze svíčičky na ni ukápl trochu vosku,
aby na krabičce držela, „Ne tolik! Ne moc!!“ křičel úzkostlivě Jindra. „Škoda
vosku, taková kapka může znamenat třeba minutu svícení…“
Dvorečáci byli zoufalí.
Ani jeden z nich neměl u sebe nic takového, jako byla plechová krabička – – a i
kdyby měl – nesměl by ji snad Jínkovi ani půjčit, vždyť už i to by bylo vlastně
pomáhání. A tak Jínek jen závistivě zíral chvíli na bezpečně a bez pálení
hořící svíčičku na krabičce v Červenáčkově dlani – a chvíli zase úzkostlivě na
svíčičku svou mezi palcem a ukazováčkem ruky, kde ho již dost zle pálila jak
skapávajícím žhoucím voskem, tak i přibližujícím se plaménkem. Vždyť svíčičky
byly skoro vyhořelé.
A potom se stalo něco
hrozného, co však pozvedlo náladu Bratrstva Kočičí pracky i Dvorečáků přímo do
zběsilého jásotu a škodolibého veselí. Červenáček pohnul nějak krabičkou,
svíčička – na Jindrovu nedobrou radu jen úsporně přilepená – se odlepila od
hladkého povrchu krabičky, převrhla se a kutálela se s ní na jeho rozevřenou
dlaň. Červenáček ji chtěl zachytit rukou – ale spálil se a jak trhl v bolesti
rukou, nešťastnou náhodou zhasil její plamének.
Vše se odehrálo snad ve
dvou či třech vteřinách. Červenáček se slzami zoufalství v očích pohlédl na
Rychlé šípy. A v jejich tvářích četl jen ohromení, zklamání a strach. Jejich
osud se naplnil.
Několik dalších minut
proběhlo ve ztemnělém dvoře neobyčejně rušně a hoši Rychlých šípů si později na
ty chvíle po zhasnutí svíčičky často vzpomínali, i když jednotlivé hovory a
události se v myslích dosti pomíchaly.
Napřed Tonda Plíhal za
Sběrače, který – v radosti, že oni vyhráli ten podivný svíčičkový souboj a
dostanou se na svobodu, třebaže s výpraskem – přišel k Rychlým šípům a posměšně
jim gratuloval k jejich smůle a neštěstí. Mirek mu řekl s ledovým klidem: „Kdybychom
vyhráli my, litovali bychom vás, třebaže jste naši odpůrci. A vy se nám
posmíváte. To je vidět, jak jste špatní!“
Jarka se tak dalece
snížil, že v úzkostech prosil Dlouhé Bidlo:
„Řekněte to našim doma,
co se stalo – a že se vrátíme až ráno – aby se o nás nestrachovali!“ Ale Dlouhé
Bidlo bylo jízlivé, škodolibé a volalo: „Nic nebudeme vyřizovat – checheché –
nic, nic!“
Pak Tondu Plíhala kdosi z
Vontů strhl zpátky a vzápětí již za velikého křiku celou jeho partu i s
Bratrstvem Kočičí pracky hnali ze dvora ven, k bráně, kterou sem Rychlé šípy
vnikly.
Dokud zde Dvorečáci a
Bratrstvo ještě byli – i když spíše nedobří než dobří, a nadto jejich
protivníci ve všem – cítily se Rychlé šípy přece jen jaksi neosamoceně. Teď,
když je odehnali a oni zde zbyli sami uprostřed té výhrůžné nelítostné
nepřátelské přesily, celá situace jim připadala zase ještě hroznější. Jak zde
tu děsnou noc přečkají? Kde budou spát? A budou vůbec spát? A jak to dopadne doma?
Těch obav o ně, co budou mít rodiče! Snad je dají dokonce hledat policií. A ten
rozruch, jaký bude – – i ta ostuda nakonec z toho všeho! A určitě bude po
klubu! Určitě! Určitě!!
Dabinel doprovázel
skupinu Sběrače a Bratrstva až k bráně. Když se vracel zpět, Mirek mu šel
naproti a ptal se: „A kde budeme spát?
Přece nás tu nenecháte
přes noc na dlažbě, pod širým nebem jako dobytek??“
„Jsou tu baráky na
zbourání…“ máchl Dabinel posměšně rukou kolem celého dvora. „V některých snad
jsou i zapomenuté staré slamníky, co lidi nechtěli stěhovat s sebou. Ale ať vás
tam nepokousají krysy! A neopovažte se křičet, nebo volat o pomoc – a pokoušet
se o útěk – – bydlíme tu blízko – vrátili bychom se – a co by se pak s vámi
dělo, to si radši ani nepřejte vědět!“
„To vy tu u nás nenecháte
ani stráže?“ ptal se Mirek na oko obdivně, starostlivě i pokorně, ale s jiskrou
naděje v mysli.
„Nepotřebujeme stráže!
Nemůžete zdrhnout! Přízemní okna ve všech domech mají všude mříže – a z prvního
patra skákat nebudete, když si nechcete zlámat nohy, nebo se dokonce zabít! A
časně ráno se připravte – – poženeme vás na vaši Druhou stranu!“
Mirek se beze slova
vrátil k Rychlým šípům. Jindra s Červenáčkem a Rychlonožkou stáli poplašeně
kolem zdrceného Jarky a on se snažil vypadat co nejstatečněji, aby je alespoň
trochu uklidnil.
Vontové se zvolna
vytráceli ze dvora, nenápadně a tiše mizeli ve tmě, směrem k bráně, Občas
některý ještě přistoupil k Rychlým šípům a řekl jim něco výhrůžného, peprného,
nedobrého. Ale pak se k nim přitočil jeden z nich a zašeptl: „Dům se znamením
raka je vaše záchrana!“ Ihned se zase od nich odvrátil a zmizel ve tmě dvora.
Trvalo ještě chvíli, než
zůstaly Rychlé šípy na dvoře zcela samy.
V naprosté nehybnosti zde
stály a napjatě naslouchaly nezřetelným hovorům a krokům posledních Vontů,
odcházejících ze dvora.
Slyšely i zarachocení
zámku zvenčí na vratech i vedlejší brance, o které teď už určitě věděly.
Později se tam chlapci opatrně i odvážili a dvířka i hlavní vrata brány zkusili
otevřít, marně ovšem, ale přesto se o tom chtěli přesvědčit, Také bylo nutné
zjistit, neskrývají-li se ve tmě u východů ze dvora přece jen nějaké stráže.
Ale nebyl tam nikdo. Ulehčeně si oddychli.
„Musíme se zachránit za
každou cenu!“ zašeptl pak Mirek, když už zase byli uprostřed dvora, kde se
cítili jaksi nejbezpečněji. „Jak to říkal ten Vont?“
„Že dům se znamením raka
je naše záchrana!“ vychrlil ze sebe Jindra. A Červenáček dodal: „A já vím, kde
ten dům je! Všiml jsem si toho znamení nad dveřmi, když jsme sem vpadli. Je
tamhle v tu stranu.“ Ukázal za sebe do tmy. „Teď už není vidět, ale předtím
byl, když ještě nebyla tak hrozná tma!“
„To se v tom chlapíkovi
asi pohnulo svědomí či co!“ soudil Jarka.
„A nebo nás zná z dřívějších
dobrých dob – a je nám nakloněný,“ mínil Červenáček. „A prosím vás, nezlobte se
na mě za tu zhaslou svíčku!“
To už klopýtali tmou k
hradbě domů, kterou bylo celé nádvoří ze všech stran vroubené, směrem k domu s
rakem nad vchodem. Ani jediné okno v celém tom ponurém bloku nesvítilo. Domy
byly skutečně neobydlené a zřejmě odsouzené ke zbourání.
„Jenom nikdo ale
nesviťte! Ať vás ani nenapadne rozsvítit baterku!“ varoval hochy Mirek.
„Odněkud zvenčí nás tu třeba pozorují – a nemusí nikdo vědět, co tady děláme,
kam jdeme…“
Dům s rakem našli poměrně
snadno, i když byla úplná tma. Mirek stiskl uprášenou zrezivělou kliku. Dveře
se otevřely s vrzavým skřípotem a on vstoupil dovnitř první. Ztuchlý vzduch je
ovanul.
Teď už baterky chtě
nechtě rozsvítit museli. Kráčeli opatrně úzkou chodbou. Z ní na obě strany
vedly několikery dveře, všechny otevřené.
Občas se jim na obličej
zavěsila odporná pavučina, visící od stropu.
Pak se ozvala rána, při
které jim ztuhla krev v žilách. Zastavili se, okamžitě zhasli a vyčkávali. Ale
nic se nedělo – jen kdesi slyšeli myší hlodání.
„Slyšeli jste to?“ zeptal
se celkem zbytečně Rychlonožka. Brzy poznali, co ránu způsobilo. Průvan,
prohánějící se celým domem, práskl dveřmi za nimi!
„Jsme už všichni tak
vyděšení, že se lekáme kdečeho!“ zašeptl Mirek.
„No – ale jestli tady v
téhle barabizně má být někde naše záchrana, tak nevím!“ uvažoval Jindra. „Já
aspoň nevidím nic, co by nás mělo zachránit!“
Nahlédli do jedné z
místností pootevřenými dveřmi. Zář Mirkovy baterky tam osvětlila asi tři stoly,
pokroucené a polorozpadlé pod tíhou jakýchsi balíků. Také hromady volných
papírů tam ležely pod nánosy prachu.
Všichni tam opatrně
vkročili a papíry prohlíželi. Byly to tištěné pozvánky ke schůzím jakéhosi
protialkoholního spolku, balíky obsahovaly přednášky o škodlivosti nikotinu a
alkoholu. „Na to by se psal dobře TAM-TAM!“ řekl Jarka, „papír je potištěný jen
po jedné straně.“
„Spíš by se tiskl, než
psal,“ opravil ho významně Mirek. „Je to rozmnožovací papír, jako stvořený pro
cyklostylový tisk! Vezmeme každý jeden balík – – tady by to stejně rozkousaly
myší, sem už si pro to určitě nikdy nikdo nepřijde!“
Jindra s Červenáčkem se
mezitím vytratili ven do chodby – a teď sem přiletěli a skoro nahlas
neprozřetelně volali: „Mirku, Mirku – Jarko – našli jsme okno – mříž – je tam
mříž – víte – a ona se dá vyndat, když se za ni trochu vezme!!“
Mirek a Jarka s úžasem a
nadšením položili balíky papíru zpět na stůl a dali se vést do místnosti, o
které Jindra s Červenáčkem mluvili.
A skutečně! Mříž
přízemního okna, vedoucího do opuštěné uličky, se dala celkem bez námahy
vyjmout z drolícího se zdiva.
„Tak to je asi ta
záchrana, o které nám ten mimořádně dobrý Vont řekl!“ vděčně zašeptal Mirek.
„Jindro, Červenáčku, Rychlonožko – běžte hned pro ty balíky papíru, vezměte
jich pět – my zatím mříž vyndáme! Ale rychle!“
Když se s papírem všichni
tři vrátili, byli Mirek s Jarkou dokonce již venku na ulici, mříž měli
vysazenou a čekali jen na ně. Nemuseli je dlouho pobízet, aby vyskočili
přízemním oknem za nimi. Na ulici bylo liduprázdno a ticho, jen vítr hučel a
tloukl někde vytlučenými okenními rámy a plynová lampa na sousedním domě
syčela.
Jindra vyndal z Krabičky
poslední záchrany křídu a udělal pod oknem na oprýskanou zeď dvě kolečka.
„Třeba sem ještě někdy půjdeme!“ pravil rozechvěně. „Víte – pro další papír!
Tak abychom věděli, kterým oknem jsme utíkali ven!“
„Sem už nepůjdu, ani
kdyby tam byly bedny zlata!“ otřásl se Mirek. Společně s Jarkou zvedli z dlažby
vysazenou mříž a nasadili ji zpět do okna tak, aby nikdo nepostřehl, že s ní
není něco v pořádku.
Každý pak uchopil jeden
balík papíru a dali se do tichého běhu směrem, kde tušili Druhou stranu.
Chvílemi běh měnili v pouhý klus, nebo i chůzi. S balíky se neutíkalo dobře!
„A kdyby se něco stalo –
– odhoďte balíky – a běžte co nejrychleji!“ radil udýchaně Mirek.
Dlouho, velmi dlouho
běželi, pak již jen klusali a klopýtali, vyhýbali se ojedinělým Vontům – – až
nakonec zaslechli zvonění tramvaje – a to už věděli, že jejich spása –
Rozdělovací třída – je na obzoru.
Šťastně ji překročili – a
když byli na Druhé straně, řekl Mirek – teď už s blaženým úsměvem –
Červenáčkovi: „Tak ti děkujeme, že se ti podařilo tu svíčičku zhasnout!
Zachránila nás před výpraskem, který dostalo Bratrstvo a Dvorečáci – a ještě
tady máme papír na stovky TAM-TAMŮ. Hned zítra začneme! Teď už máme co psát!“
Celé nedělní dopoledne
padlo na učení a úkoly. Jednak proto, že chlapci včera opravdu pro školu moc
neudělali, zejména již ne večer, kdy se tak mimořádně pozdě a nadto hluboce
rozčilení vrátili ze Stínadel.
Také ale proto, že za ten
pozdní návrat bylo nutné rodiče si alespoň trochu udobřit.
Ale neděle byla sychravá,
pošmourná a na výpravu ven je to stejně nelákalo. A tak se sešli až kolem třetí
hodiny odpoledne v klubovně, jak si to ještě včera cestou domů umluvili.
„Představte si, že mě
ještě večer – když jsem běžel domů – potkala Haha-Bimbi!“ hlaholil se smíchem
Jindra. „Vracela se s rodiči z nějaké návštěvy a pokřikovala na mne, že budu doma
určitě bit, když jdu tak pozdě domů!“
„Jóó – Baba Himhi?“
řehtal se Rychlonožka, který vždycky rád trochu měnil přezdívku této dívky.
„Sekretářka Podkováků, správným jménem Alžbětina Prknářová! Jestlipak se na ni
ještě pamatujete?“
Pamatovali se všichni –
jak by ne! To bylo tenkrát, když klub hochů a děvčat Podkováci za vedení
rázného děvčete zvaného Podkova si udělal právě takovou vlajku, jako měly
Rychlé šípy – a tak s nimi bylo nutné dlouho válčit a přesvědčovat je, jak je
hloupé se tak opičit. Nakonec to rozhodla až velká bitva papírovými kulemi, při
které se odporné Bratrstvo Kočičí pracky přidalo k Podkovákům – a samozřejmě
jako vždy – bojovalo proti Rychlým šípům.
„Ale tak teď už nechme
vzpomínání,“ přerušil hovor Mirek trochu netrpělivě, „a dejme se radši do psaní
TAM-TAMU! Já vím, že Dvorečáci už smolí druhé číslo Sběrače – a my nezačali
ještě ani první!“ Nikdo v té chvíli netušil, že večerní setkání Jindry a Haha-
Bimbi jim bude brzy velmi
prospěšné.
Červenáček chtěl
roztrhnout obal jednoho balíku, přineseného včera u Stínadel – a dost zle
okousaného po stranách od myší, ale Mirek ho zadržel: „Zatím papír nevybaluj!
Mám pro vás veliké překvapení!
Víte, že Sběrače tisknou
Dvorečáci na rozmnožovacím stroji. Napíšou napřed každou jeho stránku jednou na
psacím stroji s fialovým kopírovacím papírem – a pak tu stránku asi padesátkrát
obtisknou na čistý papír. Další výtisky už jsou skoro nečitelné.
Taky my budeme napříště
TAM-TAM už tisknout, ale na lepším stroji, než mají oni. Ten náš stroj může
každou stránku natisknout čitelně a krásně zřetelně třeba dvěstěkrát i víckrát,
když najdeme pro TAM-TAM tolik kupců-zájemců! Už ho tedy nebudeme psát ručně v
pěti exemplářích jako dřív!“
„Ale kde takový báječný
tiskací rozmnožovací stroj seženeš?“ zaúpěl zoufale Jindra. Mirek se nedal
přivést z rovnováhy:
„Nepovídal bych vám o
něm, kdybych to nevěděl! Nuže – stroj máme – i když není náš a nikdy náš
nebude! Patří škole, do které chodím, ale smíme ho používat. Včera ráno, když
jsem šel do školy, jsem potkal našeho ředitele. Víte, že nám je přátelsky nakloněný
– a zejména teď, když připravujeme ve třídách tu soutěž přátelství! No – a
protože jsem věděl, že v ředitelně takový stroj je, tisknou se na něm všelijaké
školní vyhlášky, dodal jsem si odvahy a poprosil pana ředitele o zapůjčení! A
on mi vyhověl!“
Radostný bujarý křik se
rozlehl klubovnou po jeho slovech.
A Mirek vykládal po
utišení dále: „Všechno, co chceme natisknout, se napíše napřed na psacím stroji
– a ten si tatínek dnes někde dlouhodobě vypůjčí – na zvláštní blány. Ty nám dá
škola. Musíme je sice zaplatit, ale nejsou drahé. I obrázky se dají do blány
rýt – a samy se pak na papíru vytisknou!“
„Ty budu do té blány
kreslit samozřejmě já!“ zamlouval si Červenáček, klubovní kreslíř.
„Ano,“ usmál se Mirek.
„Jen barvit je asi nebudeš stačit, jako jsi barvil těch pět výtisků, co jsme
kdysi psali ručně! Představ si, že natiskneme třeba stovku výtisků – – to bys
je barvil celé dny a noci.
Tak je necháme jen tak
černobílé, jak je natiskne ten stroj!“
„No a co dál? Jak to bude
dál!?“ dychtil Jindra. „To budeme tisknout TAM-TAM u vás ve škole? Vždyť nás
tam snad ani nepustí – a taky by to nebylo ono – víš – ve škole…“
„Ale kde – “ klidnil ho
Mirek. „Rozmnožovací stroj – to je takový větší kufřík – škola má ten ruční typ
– a já ho smím přinést sem do klubovny – představte si to! Doma napíšu na
obyčejném psacím stroji ty blány podle toho, co tady sepíšeme, do vynechaných
míst pak Červenáček vyryje kresbičky – a už se bude tisknout!
Tady! V klubovně!!“
„No to je přece něco!
Himbajs šůviks!“ řádil Rychlonožka a radosti složil Červenáčka na podlahu.
„Tak – teď jen jak to
psaní začít!?“ řekl pak Jarka, když se bujarý křik trochu utišil, a podíval se
tázavě na Mirka. Až dosud – v dřívějších dobách – to byl totiž vždy Mirek,
který texty pro TAMTAM skládal, ostatní je pak štafetou jeden od druhého
opisovali do dalších čtyř čísel.
„Budeme zprávy psát
nanečisto všichni společně, každý řekne něco!“ mínil Mirek, „společně to pak
taky opravíme, doplníme – no a konečný text, vámi všemi schválený, vezmu domů,
napíšu na ty blány – a pak tady vytiskneme. To až přinesu ze školy rozmnožovací
stroj!“
Ztichli, a Mirek jako
nejzkušenější a v psaní dřívějších TAM-TAMŮ nejobratnější, začal skládat první
věty. Tu a tam někdo něco přidal, připomněl, nejvíce Jarka a Jindra. Rychlonožka
tam chtěl pořád dostat nějaké svoje vtipy, jen některé však byly přijaty. Řádka
za řádkou na papíru přibývala.
„A teď si ještě
představte ten údiv,“ vzpomněl si pak Červenáček, „až se čtenáři dovědí, že
TAM-TAM se tiskne na papíru ze Stínadel!
To tam musíš, Mirku,
určitě nějak zamíchat a zdůraznit! To bude něco pro naše Druhostraníky!“
Byl to opravdu dobrý
nápad. Vždyť vše, co souviselo nějak s Vonty a Stínadly, se zde – na Druhé
straně – bralo a považovalo za něco mimořádného, úžasného, hodného údivu. Bude
to opravdu senzace, TAM-TAM na papíru ze Stínadel – a k tomu získaném za tak
dobrodružných okolností!
„Děvčata a chlapci naší
Druhé strany,“ začínaly úvodní řádky prvního čísla TAM-TAMU, „jistě máte ještě
všichni v živé paměti všechny ty vzrušující události ve Stínadlech z minulých
dob. Zdá se, že k nim přibudou další, protože se odtamtud ozývá již zase ta
husí kůži nahánějící válečná vontská píseň – a něco se tam děje!
Do Stínadel se už zase
beztrestně nemůže – a vy, kdo bydlíte blízko Rozdělovací třídy, to víte sami
nejlépe! Bratrstvo Kočičí pracky – jak jste se jistě dočetli ve Sběrači – se
tam kupodivu odvážilo, protože ještě nevědělo, co se mu tam může stát. Šlo tam
klidně za nějakou vontskou partou, která tam odváděla z naší klubovny Otakara
Losnu, člena Žlutého květu. Prozradilo se však a bylo ze Stínadel vyhnáno za
deště ran!
I my jsme se později do
stínadelského bludiště vydali, protože odtamtud docházejí nedobré zprávy – a my
pro sebe i pro vás chceme zjistit, co je na nich pravdy, a jak by bylo možno
pomoci ohroženému Žlutému květu a tím i celým Stínadlům.“
Pak za bouřlivého radění
a napovídání všech hochů vypsal Mirek, co na své první výpravě do Stínadel
prožili – i jak tam nakonec upadli do zajetí Dabinelovců, v němž potom objevili
také celou redakci Sběrače včetně povedeného Bratrstva Kočičí pracky.
„A napiš tam taky,“
hřímal hněvivě Rychlonožka, „jak jsme chtěli, aby o nás Bratrstvo našim rodičům
řeklo, že se vrátíme ze zajetí domů až ráno – aby o nás neměli strach – a jak
ti mizerové kočičí o tom nechtěli ani slyšet – a ani tu malou službu nechtěli
pro nás udělat! Napiš to tam! Napiš! Napiš!!“ _ Za souhlasu všech tuto neochotu
Bratrstva Mirek do TAM-TAMU vtělil – a připsal k tomu: „Když se někdo topí,
přispěchá mu na pomoc i nepřítel, když je v něm alespoň trochu něco dobrého.
Nepřátelé mohou pak třeba zůstat i nadále mezi sebou, když se při takové
zoufalé příhodě neusmíří – – ale tu pomoc mu nemá odřeknout!
– My jsme se sice zrovna
netopili, ale byli jsme zrovna v takové podobné zoufalé situaci – – a Bratrstvo
Kočičí pracky nám přesto nepodalo pomocnou ruku ani tím, že by našim rodičům
vyřídilo o nás tu zprávu. Je vidět, že v Bratrstvu opravdu nejsou dobří
chlapci!
Snad se nám někdy podaří
být v opačné situaci, kdy Bratrstvu nebo Dvorečákům budeme moci v jejich
nejvyšší nouzi prospět.
Jsme zvědavi, zda
dokážeme být lepšími, než byli oni tam v tom opuštěném hrozném dvoře!“
Poté následovalo barvité
líčení útěku z vězení uvolněnou mříží v přízemním okně starého domu i s balíky
papíry, ale nejnapínavější a nejslibnější byl závěr celého prvního TAM-TAMU.
„Někde tam něco podivného
je!“ psal Mirek. „Byli jsme bláhoví a mýlili jsme se, když jsme se kdysi
domnívali, že rozluštěním záhady Tleskačova hlavolamu i výkladem jeho smrti
jsme ve Stínadlech objevili a zažili již všechno! Co vše potom ještě přišlo! Ta
první vontská kronika, zakopaná na Červených schodech, zápasení s maskovaným
Širokem, získání ježka v kleci od něho pro Žlutý květ, ztráta našeho
nezapomenutelného Bubliny, nález podivného vzkazu v kůlně za svatyní Uctívačů
ginga – a mnoho dalších událostí.
A teď se sem k nám na
Druhou stranu trousí řeči, že se ve Stínadlech snad stalo něco strašného, nebo
se to objevilo a možná to způsobí pravou pohromu, vyjde-li to najevo. Nikdo nic
určitého neví, ani my nic nevíme – ale chceme to vědět – a jistě i vy!
Ve Stínadlech je prý
někdo, kdo má k tomu tajemství nějak blízko, ví více než kdokoli jiný – a my
jsme mu byli již na stopě, abychom se jej na všechno zeptali.
Dabinelovci nám to
překazili. Ale my neustaneme ve svém úsilí, abychom odhalili to, co ve
Stínadlech údajně někde je – a co působí takový rozruch, že to snad ohrožuje i
Velkého Vonta. Buďte v duchu s námi, až se budeme ve Stínadlech za tím
tajemstvím probíjet krok za krokem a rozplétat síť všech těch záhad! Na
shledanou v dalším TAM-TAMU, tištěném samozřejmě zase na papíru ze Stínadel!
Vaše Rychlé šípy.“
Všichni si oddychli jako
po těžké práci, když závěrečné řádky prvního TAM-TAMU za společného úsilí
nanečisto sepsali. A přece to ještě neměly být řádky poslední! To v té chvíli
ale ovšem ještě nemohli vědět, protože dosud nečetli druhé číslo Sběrače.
Smluvili si tedy jen schůzku na pondělní podvečer, kdy už budou mít všichni po
učení a kdy sem Mirek donese ze školy rozmnožovací stroj, aby na něm zahájili
tisk prvního TAM-TAMU.
Mirek ještě dnes doma
naťuká na psacím stroji blány k tisku, a Červenáček do jejich vynechaných
volných míst nakreslí zítra jednoduché kresby.
Plni plánů, nadšení, ale
také starostí z dalších neznámých událostí, se rozešli tmavým večerem ke svým
domovům.
Již od pondělního rána
byla zase celá Druhá strana vzhůru! Snad v každé třídě každé školy se četlo už
druhé číslo Sběrače se sobotními událostmi z Opuštěného dvora ve Stínadlech, a
Druhostraníci – chlapci a děvčata – ty vzrušující zprávy jen hltali! A nikdo z
nich nechtěl být v kůži pisatelů Sběrače, ani Bratrstva Kočičí pracky.
Ale Sběrač nelíčil jen
utrpení účastníků zajaté výpravy, včetně toho nedobrovolného svíčičkového
souboje mezi Jínkem od Dvorečáků a Červenáčkem, ale i mnoho jiného, nepěkného
na účet pověsti Rychlých šípů.
„Rychlé šípy, co to
prosím vás děláte!!?“ bouřili na ně hoši i děvčata již hned ráno, jak šli do
školy, i potom na chodbách. „Dvorečáci už vydali druhé číslo Sběrače, ještě
včera večer už ho tady na Druhé straně prodávali – a vy pořád nic!“ – „A
kdybyste věděli, jak vás v něm pomlouvají!“ – „Už jste to četli?“ – „Kdy už
začnete konečně psát TAM-TAM?“
Tak a všelijak podobně
hrnuly se na hlavu Rychlých šípů otázky, dobře míněné výčitky, i rady co a jak
Dvorečákům odpovědět, jak je usadit! Nikdo totiž příliš nevěřil tomu, co Sběrač
o Rychlých šípech psal:
„Šli jsme za tím neznámým
záhadným Brejlovcem,“ stálo ve Sběrači doslova, „a už jsme byli skoro u něj,
když nás Vontové zajali.
Bylo jich asi třikrát
tolik co nás, tak jsme jim nedali moc velkou práci. Odvedli nás do osamělého
opuštěného dvora, lemovaného samými starými vystěhovanými baráky na zbourání.
A pak tam najednou
přivedli Rychlé šípy! Lidi, to jste neviděli, jak ti zbabělci Šípáci vyváděli!
Ten jejich Červenáček brečel, Rychlonožka taky – a ten si dokonce před Vonty
kleknul, sepjal ruce a škemral o milost!“
Pak Sběrač vylíčil
svíčičkový souboj – a jak ho jejich člen Jínek vyhrál díky Červenáčkově
nešikovnosti, a urážlivé líčení končilo:
„Když se rozhodlo, že
Rychlé šípy zůstanou v zajetí až do rána, začali brečet a škemrat všichni, ale
nic jim to nepomohlo! S výpraskem se vrátili domů až v neděli ráno, zmlácení,
nevyspalí a zmrzlí jako preclíky! A doma je jistě čekal za tu noc mimo domov
mohutný výprask další, od rodičů! Kam se na nás Rychlé šípy hrabou!“
„Himbajs šůviks!!“ křičel
Rychlonožka rozčilením, „já tam na ty lháře jdu a já je spráskám, já je – tóóó
– honem – já je utopím v panádlovce, ty plantážníky, tak já jsem podle nich
brečel – – já jsem si prý kleknul a škemral – – no počkejte, vy plantážníci!“
To už bylo pozdní
pondělní odpoledne a všichni hoši Rychlých šípů se shromáždili v klubovně,
připravení k tisku prvního TAM-TAMU.
Okukovali rozmnožovací
stroj a sledovali s úžasem Mirka, jak pod jeho síto vkládá blánu s napsanou a
pokreslenou první stránkou.
I ostatní ovšem hluboce
pobouřilo to, co lživého a urážlivého o sobě ve Sběrači četli. Ale uprostřed
všeho zlobení a Rychlonožkova zuření náhle Jarkův obličej zazářil blaženým a
trochu lišáckým úsměvem, když zvolal: „A co Haha-Bimbi, čili Alžbětina
Prknářová, sekretářka Podkováků – he? Koho z nás že to viděla v sobotu večer,
když jsme se vraceli ze Stínadel?“
„Mne!“ vykřikl Jindra
radostně, protože už pochopil, kam Jarka míří. „Dokonce se mnou i mluvila –
říkala, že budu doma bit – nemůže mi to zapřít!“
„Nezapře – jistě že to
nezapře!“ smál se rozjařeně Jarka. „Musí nám potvrdit, že Jindru viděla v
sobotu tady na Druhé straně – a tím se prokáže, že Sběrač lhal, když napsal, že
jsme přišli domů zmlácení a zmrzlí až v neděli ráno! To bude pro něj ostuda!“
Jeho objev a nadšení všechny rozveselilo, i Rychlonožka přestal nadávat a chechtal
se.
„Naučím vás, jak se na
rozmnožovačce tiskne, vy pak uděláte padesát výtisků od první stránky!“ dával
pokyny Mirek. „A já zatím skočím domů připsat na blánu čtvrté – poslední –
stránky několik řádků o té prolhanosti Sběrače. Naštěstí tam zůstalo ještě
trochu volného místa!“
Začali tisknout. Chlapci
jako očarovaní přihlíželi tomu tiskařskému kouzlu: Mirek vložil pod síto stroje
čistý list papíru, přejel několikrát síto gumovým válečkem, namočeným v černé
barvě – odklopil síto – a na papíře se skvělo krásné písmo psacího stroje, s
pěkně Červenáčkem nakresleným obrázkovým záhlavím „TAM-TAM číslo 1“. A zase a
zase – – jeden list papíru za druhým se pokrývá tiskem a chlapci naléhají na
Mirka, aby jim váleček půjčil, že již budou tisknout dále sami. Byl to úplný
zázrak!
Mirek pak svěřil vedení
tisku Jarkovi a běžel domů se čtvrtou blánou, aby na ni ještě dopsal řádky o
nepoctivém psaní Sběrače. A když se vrátil a chlapcům je přečetl, byli
spokojeni. Mirek napsal: „Právě teď jsme si přečetli 2. číslo Sběrače a s
úžasem se z něj dovídáme, že jsme v zajetí Vontů prý prosili a škemrali o
milost, Rychlonožka že si dokonce klekl… a podobné výmysly. Kdo nás, Rychlé
šípy, zná, jistě tomu neuvěří, i když vám nijak nemůžeme prokázat, že jsme se
chovali důstojně, jakkoli nám do smíchu nebylo.
Ale můžeme dokázat, že
jsme se ze zajetí sami osvobodili ještě večer – přesně jak to popisujeme na
druhém a třetím listu TAMTAMU.
Nás totiž v sobotu večer
při návratu viděla hodná a milá dívka Alžbětina Prknářová, zvaná Haha-Bimbi od
Podkováků! Tak je prokázána nevěrohodnost a prolhanost Sběrače. Jak je potom
možno věřit ostatním zprávám v něm? Takhle nepoctivě a nepravdivě by se žádné
noviny neměly psát! Rychlé šípy.“
„To je bašta! No to je
přece bašta!!“ radoval se Jindra. „Zlatá Haha-Bimbi, že mě potkala!“ I ostatní
si pochvalovali to úžasné, jedinečné prknářovské štěstí…
Mirek vyndal ze stroje
blánu první stránky, když od ní měli natištěných padesát kusů, a založil tam
druhou. Tisk se jim pěkně dařil.
Všichni se střídali vždy
po deseti výtiscích – – když dokončili tisk poslední – čtvrté – stránky, byli
svorně zamazaní až za ušima.
Smáli se upřímně jeden
druhému, byli ale spokojení a nadšení.
Pak sešívali drátkovacím
strojkem první až čtvrtou stránku vždy do jednoho svazečku – a za chvíli poté
už se večerní tmou v ulicích Druhé strany rozléhalo volání Jindry, Červenáčka a
Rychlonožky:
„První TAM-TAM právě
vyšel!!“
Jestliže 2. číslo
dvorečáckého Sběrače způsobilo v pondělí na Druhé straně rozruch, první číslo
TAM-TAMU vyvolalo doslova bouři! Jednak už vůbec proto, že konečně vyšel, za
druhé, že je tištěný – a jak čistě a krásně – a nadto na papíru, získaném za
tak úžasných událostí ve Stínadlech – ale hlavně pak proto, že se Druhostraníci
dověděli plnou pravdu o tom, jak to v Opuštěném dvoře ve Stínadlech vlastně
vůbec bylo!
Alžbětina Prknářová,
zvaná Haha-Bimbi, polichocená tím, že ji Mirek v TAM-TAMU úmyslně a záměrně
vylíčil jako „milou hodnou dívku“, potvrzovala a rozhlašovala, kde jen mohla,
že opravdu viděla v sobotu večer Jindru tady na Druhé straně, po jejich
zdařilém úniku ze zajetí Dabinelovy party.
Druhostraníci zlořečili
urážlivé prolhanosti Tondy Plíhala a jeho spolupisatelů Sběrače – a také
Bratrstvo Kočičí pracky dostávalo pořád a pořád od mnohých chlapců a děvčat
svůj díl za to, že Rychlým šípům odmítlo jejich prosbu doma vyřídit vyděšeným
rodičům, co s nimi je a že se vrátí až ráno.
TAM-TAM se vyprodal skoro
všecek ještě v ten pozdní pondělní večer, i když na ulicích bylo už jen málo
hochů a děvčat. Někteří chlapci si od Rychlých šípů kupovali TAM-TAM dvojmo
nebo i trojmo, s tím, že je berou pro své kamarády ve škole či ve vzdálenějších
ulicích.
A zbytek výtisků opravdu
zmizel v úterý dopoledne ve škole o přestávkách tak rychle, že se málem kvůli
tomu strhla mezi zájemci o TAM-TAM hádka. Nezbyl ani jeden výtisk – a ještě se
nedostávalo!
Pořád noví a noví zájemci
přicházeli a první číslo chtěli koupit!
A když je už nemohli
získat, alespoň si TAM-TAM od šťastnějších chlapců či děvčat vypůjčovali.
TAM-TAM šel opravdu z ruky do ruky!
Bratrstvo Kočičí pracky,
veřejně i tajně fandící Dvorečákům, se užíralo závistí nad tímto úspěchem
TAM-TAMU a ještě v ten den jej letělo zvěstovat do Dvorců Tondovi Plíhalovi a
jeho spolupracovníkům na Sběrači. Něco se tam pak muselo mezi nimi umluvit, protože
když se Bratrstvo večer vrátilo zpět a jeho Bohouš potkal Jindru, pokřikoval na
něho lišácky: „To budete čubrnět. Šípáci, co na vás Sběrač políčí! Zítra jdeme
do Stínadel – a – a – no to zkrátka uvidíte, to budete koukat – no!!“
Jindra po této novině
ještě v úterý večer oběhl ostatní Rychlé šípy a svolal do klubovny schůzku.
(Každý člen klubu měl právo kdykoli takovou mimořádnou schůzku svolat, když k
ní byl nějaký významný důvod.) Brzy potom se v klubovně všichni shromáždili – a
Jindra na ně hned vychrlil svou zprávu: „Představte si – Sběrač jde zítra do
Stínadel! A Bratrstvo s ním! Ta drzost! Chtějí se míchat do našeho pátrání. A
to jistě jen proto, aby mohli dělat konkurenci našemu TAM-TAMU! A nějak nám tam
prý chtějí zavařit, něco na nás políčit či co, jak to breptal Bohouš!“
Mirek se jen klidně usmál
a Jarka vykřikl: „Co říkáš, Mirku‘? Jistě tam půjdeme za nimi – ne?“ I
Červenáček a Rychlonožka byli pro.
„Šli bychom tam stejně!“
ubezpečil všechny Mirek. „Vždyť jenom tam se můžeme něco dovědět – a snad i
Žlutému květu v jeho podivném nebezpečí pomoct! Tady doma, v závětří za pecí,
toho moc nemůžeme dokázat! Ale ten Tonda Plíhal se svým Sběračem a Bratrstvem
Kočičí pracky nám bude asi moc překážet – a spíš hodně pokazí, než aby něčím
přispěl k nápravě toho, co se ve Stínadlech děje. Oni se tam vydávají opravdu
jen proto, aby měli nějaké zprávy pro ten svůj Sběrač!“
Jarka ještě dodal:
„Rozhodně bychom se zítra už měli dostat k tomu neznámému Rejholcovi, když prý
toho tolik ví – – ale musíme jít i za Plíhalovci, abychom věděli, co tam
zamýšlejí dělat! Je to dost důležité a dovíme-li se to, může to pro nás hodně
znamenat!“
Pak se jen ve spěchu –
protože bylo již dost pozdě – smluvili ke srazu na zítřek. Protože nevědí, kdy
se Sběrač a Bratrstvo na cestu vydají, musí se sejít raději dřív, aby jejich
odchod do Stínadel nepromeškali.
„A nezapomeňte nic!“
volal na všechny ještě starostlivě Jarka.
„Baterky, švihadla,
kápezetky, to všechno s sebou!“ Ale nemusel to věru připomínat! Nešli do
Stínadel přece po prvé!
Městská čtvrť Dvorce, kde
bydlel Tonda Plíhal se svou partou, sousedila s Druhou stranou několika ulicemi
a bylo by dost obtížné střežit tyto přechody tak, aby Plíhalovci Rychlým šípům
neuklouzli do Stínadel nepozorovaně. A tak Mirek s Jarkou usoudili, že bude
výhodnější, když se Rychlé šípy pověsí na paty Bratrstvu Kočičí pracky – to už
je k Plíhalovcům nějak nevědomky dovede!
A to se také stalo!
Bratrstvo vyrazilo z myšího Štětináčova dřevníku krátce před čtvrtou hodinou
odpolední, chvílí brousilo v ulicích, jež směřovaly k Rozdělovací třídě – a
brzy potom se tam sešlo se čtyřčlennou výpravou dvoreckého Sběrače. Dvorečák
Jínek, který minule vyhrál nad Červenáčkem v Opuštěném dvoře svíčičkový souboj,
s ním dnes nebyl. Asi měl strach jít znovu tam, kde prožil takovou hroznou
událost. Byl vůbec div, že jít s Bratrstvem má odvahu malý Bohouš, s brekem
věčně na krajíčku!
V uličce za Rozdělovací
třídou proti Drobílkově ulici, kudy se do Stínadel nejlépe probíhalo, se dnes
ještě kupodivu nepotloukaly vontské hlídky, jako tomu zpravidla bývalo jindy,
kdy Stínadla již byla ve varu.
Dvorečáci a Bratrstvo tam
zapadli poměrně hladce, nebojácně a bez dlouhého rozmýšlení a okounění. Snad
také to, že jich bylo dohromady sedm, jim dodávalo trochu odvahy. Nadto Tonda
Plíhal vypadal dost výbojně, skoro jako nějaký rodilý Vont – a také čahoun
Dlouhé Bidlo, převyšující ostatní o dvě hlavy, měl zlověstný vzhled. Nikdo ve
Stínadlech nemohl vědět, že toto skoro dvoumetrové bidlo – ještě ovšem spolu s
Bohoušem – by prásklo do bot jako první, kdyby na ně tady někdo jen trochu
zadupal!
Když se hoši Rychlých
šípů po chvilce čekání vnořili do Stínadel za nimi, Rychlonožka se nejistě
podíval za sebe přes Rozdělovací třídu na Druhou stranu. „A jéje!“ usmál se
Jindra. „Náš strašpytlíček
má trochu nahnáno! Neboj
se, Rychlonožko, všechno zase jistě dobře dopadne!“
Nikdo si však jeho
utěšlivými slovy v duchu nebyl jistý – a po pravdě řečeno – ani sám Jindra.
Nikdy nikdo z nich nemohl vědět, co se jim ve Stínadlech stane, co tam zažijí –
a jaký bude jejich návrat!
Aby výprava Sběrače s
Bratrstvem nepostřehla, že je Rychlé šípy stopují, šli chlapci rozděleně, každý
zvlášť, vždy asi patnáct dvacet kroků od sebe. Nadto trochu změnili i své
oblečení, aby hned tak nebyli k poznání. Typické krátké kalhoty sem do Stínadel
již delší dobu nenosili – a barevné košile zakryli obnošenými teplákovými
bundami. Červenáček dokonce musel nechat doma i svou proslavenou červenou čapku
– a byl z toho celý nesvůj!
Občas předstírali, že se
dívají do výkladních skříní, i když v nich nebylo nic zajímavého, ruce měli v
kapsách a nasadili mírně klátivou chůzi, což vše bylo zvykem Vontů. Nijak se
mezi sebou nedorozumívali, ale pečlivě si hleděli početné dvorečácké party, aby
jim nezmizela z dohledu – a pohotově se vždy kryli ve výklencích vrat i za stojícími
povozy, když se někdo z ní mimoděk poobrátil dozadu.
Dvorečáci s Bratrstvem
postupovali jinak, ale celkem bezstarostně, občas někdo něco zavolal, nebo i
jen tak z pouhé dobré pohody zahalekal – aby bylo zřejmé, že někam jdou, za
nějakým určitým cílem, že nejdou jenom na pouhou toulku Stínadly! Tu a tam se někde
zastavili, to zejména na rozhraní uliček či u nějakého průchodu, chvíli
zaváhali kudy se dát – a zase nasadili své tempo.
Stínadelské zvony se
ještě nerozhlaholily – ale podzimní soumrak se tady v tom bludišti zase začal
snášet do ulic brzy. Rychlé šípy to ovšem jen uvítaly, milosrdné přítmí je
skryje před náhodným pohledem Dvorečáků a Bratrstva. Již se i odvážily
přiblížit se k sobě na menší vzdálenost, ba i tlumeně něco na sebe vzájemně
zavolat.
Tak je sledovaná parta
táhla za sebou jako stíny přes různá místa, z nichž leckterá chlapci poznávali
ze svých četných dřívějších cest sem. Prošli i kolem ústí do náměstíčka Myší
past, kde kdysi osvobodili zajatého Jirku Rymáně, několikrát narazili na odkryté
koryto Černé vody – a také se domnívali, že tady někde blízko by měla být
klubovna Rezavých klíčů. Jestlipak se ta partička ještě drží pohromadě?
Jakže se jmenovali ti tři
kluci? Ryška, Křivák – – kdo byl ten třetí? Nikdo z Rychlých šípů si teď zatím
nemohl na jeho jméno vzpomenout. Ale to nebylo ani trochu důležité! Teď hlavně
jen neztratit Dvorečáky a Bratrstvo v tom šeru z dohledu! Občas jim v mlze už
už zmizeli, ale jejich hovor i občasné Bohoušovo pokřikování neomylně
naznačovaly, kde výprava právě je.
Ulice, zákoutí a plácky
se jim zdály pořád víc a více známější – až posléze nebylo pochyb: vždyť tudy
někudy brousili při své předchozí výpravě – pozor – tady někde to bylo, tady se
za nimi tehdy vydala ta vontská tlupa, která je hnala – zřejmě záměrně – až do
zajetí v Opuštěném dvoře!
Ale co tady proboha
pohledávají Dvorečáci a Bratrstvo? Zbláznili se? Nebo už zapomněli, co tady
prožili, že sem jdou znovu jako berani a přitom tak bezstarostně, beze strachu,
jako by byli někde u nich ve Dvorcích, nebo na klidné a bezpečné Druhé straně?
Ale zdálo se, že
Dvorečáci, vedení Tondou Plíhalem, jdou sem skutečně úmyslně, cílevědomě, na
určito – – a když konečně opravdu dorazili až k bráně, vedoucí do Opuštěného
dvora, zatajil se v Rychlých šípech dech.
Štětináč sebevědomě
zabouchal na bránu, za kterou se ozýval nějaký hovor – a hned potom vzalo
Dlouhé Bidlo na ramena Bohouše, aby se přes bránu podíval, zda uvnitř dvora
někdo je. Ten toho ale asi moc neviděl, protože brána svým horním okrajem
sahala až téměř ke stropu průjezdu, ale přesto za chvíli tlumeně zavolal: „Jo –
– to jsou oni – jsou tam – tam vzadu!“
Brzy potom se otevřela ve
zdi domu vedlejší vrátka, kdosi z nich vyhlédl a Rychlé šípy spíše jen slyšely
než viděly, co se potom dělo.
Ten, kdo otevřel postranní
branku, vykřikl zhurta: „Co tady chcete?
Proč tu boucháte na
vrata?“
A Tonda Plíhal odpovídal
skoro pokorně: „My jsme ta parta ze Dvorců a z Druhé strany – víš – jak jsme tu
byli v sobotu zajatí s Rychlými šípy – – my vám o nich jdeme něco říct – – a
něco vám od nich taky neseme – – a kdybyste chtěli, tak bychom s vámi spolupracovali
– a – a – možná vám budeme dost užiteční – a – a – “
Vont ve vrátkách se
pohrdlivě uchechtl a řekl: „Hm – no pojďte se mnou – Dabinel je zrovna tady,
tak se třeba něco uradíme…“ Na tato slova Dvorečáci s Bratrstvem váhavě vešli
do dvířek a ta se za nimi zabouchla. Rychlé šípy zaslechly i otočení klíče v
zámku – – a mírně je zamrazilo.
Ale vzápětí Mirek
zašeptl: „Rychle zpátky! Oběhneme dvůr do té uličky, co do ní vede okno z domu
se znakem raka! Tady nic neuslyšíme!“
Rozeběhli se tam tichým
rychlým tempem – byla škoda každé vteřiny. A Mirek je cestou seznamoval se svým
plánem:
„Vlezeme dovnitř domu tím
oknem s vylomenou mříží – a proplížíme se až ke vchodu do dvora, tam snad
uslyšíme a uvidíme víc!“
Byl to velmi odvážný
plán, ale hoši teď v běhu o jeho nebezpečenstvích příliš neuvažovali. Hlavní
je, aby se dověděli, co o nich Plíhalovci Dabinelově partě chtějí povídat – a
co že jim to nesou – a dokonce od nich, od Rychlých šípů!?
Blok starých barabizen, v
jehož středu se rozkládal Opuštěný dvůr, nebyl příliš veliký, a tak se Rychlé
šípy dostaly do uličky za protilehlými domy snad ani ne za dvě minuty běhu.
Bylo ještě natolik světlo, že ihned objevily dům se znamením raka, které bylo
ostatně i zde z ulice nad jeho uzamčeným vchodem – a také známé okno s
vylomenou mříží. Ani pod ním nemusela být ta dvě křídou nakreslená kolečka…
Mříž dosud držela v
okenním otvoru jen tak zlehka, jak ji tam v sobotu při útěku kvapně zarazili,
aby se hned nepoznalo, kudy že uprchli! A tak jako tehdy jejich útěk z domu, i
teď jejich dobrovolný návrat sem dovnitř byl dílem několika okamžiků. Jindru
přitom napadlo, jak se Mirek ještě před několika dny zaklínal, že sem už nikdy
nepůjde, ani kdyby tu byly bedny plné zlata – – a ejhle, už sem lezou do té lví
jámy zase!
Když Mirek zvnitřku za
sebou zlehka nasazoval zase mříž, aby neprozradila náhodnému chodci venku, že
je někdo uvnitř, hoši se opatrně vydali průchodní chodbičkou domu k protilehlým
dveřím na dvůr. Mirek je brzy doběhl. A to už – skrytí za chatrnými dveřmi –
slyšeli hovor Plíhalovců s Vonty v plném proudu.
„Můžeme vám být moc
užiteční!“ opakoval Tonda Plíhal skoro doslova to, co řekl už v malých
dvířkách. „Řekněte si jen, co chcete vědět od nás ze Dvorců nebo z Druhé
strany, nebo o těch Rychlých šípech a všechno vám tam vypátráme – a přijdeme
vám to říct!“
„Potřebovali bychom od
vás spíš různé služby tady – ve Stínadlech – víte – všelijaké práce, věci,
které my sami dobře dělat nemůžeme – protože nás tady každá parta zná… i
dospělí nás znají – – ale když vás přitom někdo chytí, nesmíte říct, že jsme to
od vás chtěli my!“ rozvážně mluvil Dabinel. „My se jako neznáme – nikdy jsme se
jako neviděli – – nikdy jsme spolu jako nemluvili – rozumíte?“
„Ano, rozumíme!“
odpověděl rozechvěně Tonda Plíhal. Snad se radoval z toho, že navázali styky s
jednou stínadelskou partou – to budou pane zprávičky pro Sběrače, kam se hrabe
TAM-TAM – ale možná také, že jej vyděsilo, do čeho se to zaplétá, uvažuje – a
že snad tak daleko ani nemínili jít…
„A říkali jste prý tam u
brány, že nám chcete něco říct o těch Rychlých šípech – a něco že jste nám od
nich dokonce přinesli!?“ ozval se zase naléhavý hlas Dabinela.
„To je pravda!“ promluvilo
teď Dlouhé Bidlo, „chceme vám říct, kudy v sobotu odsud ze zajetí vzali draka –
– vylomili mříž tady někde v domě se znamením raka – dokonce to i napsali v tom
svém TAM-TAMU… to je takový časopis, co v něm vykládají ty svoje rozumy o
Stínadlech – – a o vás, Vontech – víte – a my vám to jeho první číslo přinesli!
To je ta věc od nich!“
„A je dokonce tištěný na
papíru, co tady při svém útěku někde sebrali!“ smočil si Štětináč. „I to se tam
píše! Tak tady jen vlastně vidíte, jaká je to banda, ti Rychlošípáci!“
Po těchto zrádných
odhaleních nastal na dvoře mezi Vonty šum.
Ale Rychlé šípy to
vyvedlo z míry a pozdě litovaly, že do TAM-TAMU neprozřetelně napsaly o té
mříži! Teď by se nemusely bát, že sem na ně Vontové ze dvora vtrhnou, jestli je
napadne mříž si prohlédnout!
Ale kdo by si byl při
psaní TAM-TAMU pomyslel, že sem do toho domu hrůzy půjdou ještě jednou někdy
znovu?
Ze šumu a hluku tam venku
ve dvoře také už náhle zaletěl až dovnitř domu výkřik: „Ta mříž – to je přece
hrozně nebezpečné – – tou by se sem na nás leckdo mohl dostat! Pojďme se tam
podívat!“
Šum se změnil v souhlasný
ryk, ale vzápětí ho utišil velitelský hlas Dabinela: „Tady zůstanete!! Jen
Vyklif, Olín, Slůně a já se tam půjdeme podívat! Hned jsme zase zpátky!“
„Proboha – – co teď??“ šeptl
Jarka za dveřmi. Ale Mirek už velel:
„Rychle zpátky, schováme
se někde tady – snad nahoře v patře…“ Rozeběhli se od dveří zpět tmavou
chodbou, ztratili se ve tmě jeden druhému – bylo to tak neočekávané, že sem
Vontové vtrhnou, že na nějaký plán úkrytu nebylo ani pomyšlení. Kdosi z
Rychlých šípů se zřejmě rozběhl po dřevěných schodech kamsi nahoru, ale schody
tak skřípaly a vrzaly, že zůstal asi někde uprostřed nich ve tmě.
Červenáček s Jindrou
vrazili do jakýchsi otevřených dveří, vedoucích z chodbičky doleva – a teprve
později si uvědomili, že je to tatáž místnost, kde v sobotu nalezli balíky
starých pozvánek a jiných papírů. Teď se každý z nich ve strachu před
prozrazením vmáčkl pod jeden stůl s plnými bočními výplněmi. Byly to asi nějaké
staré kancelářské psací stoly či kýho výra. Jindra stačil ještě za Červenáčkem
přirazit ke stolu trochu židli, či spíše jen zpuchřelé trosky židle – a čímsi
podobným zatarasil i příchod k sobě.
A to už tu bylo plno
hluku, hovoru, dupot, také nějaká baterka kdesi svitla – a chlapci slyší
Dabinelův hlas: „Tak tady někde by to mělo být! Vylomená mříž! No to se
povedlo!! Vyklife a Slůně, postaráte se o její zacementování do zdi – ty Rychlé
šípy – jak se zdá – jsou všeho schopné a budou sem chtít přijít třeba někdy
znovu!“
„Uděláme to hned zítra!“
odpověděl čísi hlas. Pak nastala chvíle ticha. Jen vzdalující se kroky
naznačovaly, že Dabinel se svými kumpány si razí cestu chodbou plnou všelikého
haraburdí a že hledá, či snad už je v místnosti s okny do ulice a že snad už
ohledává vylomenou mříž. Snad to byla jen krátká chvilka, ale Rychlým šípům v
jejich úkrytech se zdála k nepřečkání. Kroky se pak vracely a opět zazněl
Dabinelův hlas:
„A kde jsou ty papíry, co
na nich tisknou ten svůj Tady-Tady, nebo jak se to jmenuje?“ To už hlasy zase
sílily, Vontové se vraceli od vylomené mříže asi zpět. Baterka opět zasvitla.
Jindra i Červenáček umírali strachy ve svých nedostatečných skrýších pod stoly,
ale to vše ještě nebylo nic proti tomu, co mělo přijít!
Ozvalo se zase vrzání
různých otvíraných dveří, pak se nečekaně náhle rozletěly dveře do místnosti,
kde se skrývali. Baterka v čísi ruce objela svým světlem všechny stěny, její
zář dopadla na stoly – a vtom již kdosi z Vontů vykřikl: „Tady jsou!!“
Jindra už už chtěl zpod
stolu vyrazit ven, hodit mezi Vonty židli, kterou svůj úkryt až dosud maskoval
a prchnout – ale naštěstí se zpozdil o vteřinu – a ta byla jeho i Červenáčkovou
záchranou.
Neboť hlas pokračoval:
„Podívejte se – tady jsou ty balíky papírů – vidíte je? Z těch by bylo asi těch
jejich tamtamů – no, už se to těm Rychlošípákům nepodaří, aby si odsud ještě
nějaké odnesli!“
Jindra i Červenáček si
oddychli, byli alespoň na chvilku zachráněni.
Výkřik „Tady jsou…“,
patřící balíkům papíru, jim vyrazil na čele kapky studeného potu. Záře baterky
ještě chvíli pobíhala po stěnách místnosti, po stropě i podlaze a po starých
židlích a stolech. Ale po chvíli, jež se jim zdála být věčností, Vontové vyšli
ze dveří ven, když zběžně prohlédli balíky papíru, pro ně bezcenného. Za dvě či
tři minuty byl v domě zase už klid a hlasy Dabinela a jeho nohsledů se ozývaly
jen slabě ze dvora.
To už byly Rychlé šípy
zase ze svých úkrytů venku na průchodní chodbě domu. Všichni byli ještě
rozechvělí přestálým strachem z prozrazení, ale již opět připravení sledovat
děj i hovor na dvoře. A slyšeli tam věru věci velmi důležité!
„Tak podívejte se – “
mluvil Dabinel, „tady někde ve Stínadlech je zahrada, obehnaná vysokou zdí se
tří stran, něco asi jako tenhle Opuštěný dvůr – jak jste ho vy nebo ty Rychlé
šípy pojmenovali. Ze čtvrté strany jsou nějaké baráky. A ta zahrada – jistě
jste o ní slyšeli – je svatyně Uctívačů ginga!“
„Jak bychom neslyšeli!“
vyhrklo Dlouhé Bidlo. „Vždyť tam se Rychlé šípy poprvé setkaly a servaly s tím
strašidlem Širokem – psaly o tom tenkrát v TAM-TAMU. To muselo být hrozné!“
Někdo z Vontů se uchechtl
a Dabinel ledově poznamenal: „No – vy jste o tom jen četli, tak pro vás to tak
hrozné být nemohlo! Či jste měli strach už jen při tom čtení?“ Jeho hlas se
stal zřetelně výsměšným i zklamaným, ale přece nelítostně pokračoval: „A teď si
představte, že vy do té svatyně Uctívačů ginga půjdete! Ať tam bude, co tam
bude! I kdyby tam bylo deset Široků!“
„Deset Široků…“ vyjekl v
hrůze Bohouš – a Dlouhé Bidlo zkomíravým hlasem roztřeseně zašeptlo: „Do svatyně
– – do svatyně Uctívačů – – deset Široků – – a co tam budeme dělat??“
„Hned vám to vysvětlím!“
pokračoval Dabinel. „V té zahradě – tedy v té svatyni, jak tomu Gingaři říkají,
roste strom. Jmenuje se gingo. Je to moc vzácný strom, nikde jinde tady neroste
– nikdo o jiném aspoň neví. A listy z něj jsou takovým poznávacím znamením,
něco jako legitimace, pro každého Uctívače ginga. Kdo ten list ztratí, je
chudák – nedostane nový – a musí z party vypadnout! No – – a my potřebujeme –
my chceme – víte – jak bych vám to řek’… my zkrátka chceme, abyste tam šli – –
a – – a – ten strom podřezali!“
Po vyřčení tohoto
podivného, nebezpečného a nedobrého úkolu nastalo napjaté ticho. Až po chvíli
mlčení zavřískl Bohouš: „Jóó – ale my nemáme pilu!“ Několik Vontů se po této
dětské výmluvě posměšně rozchechtalo a Tonda Plíhal sám cítil, jak Bohouš
jejich partu darmo zesměšnil. A tak hned zachraňoval situaci:
„O to by nebylo, pilu
seženeme – ale spíš se jedná o to, jak se do té svatyně k tomu gingu dostat – a
jestli nás někdo neuvidí – nebo neuslyší – a – – a – a taky mě napadá, že byste
tam měli jít radši vy – ne? Vy to tam přece všechno znáte, my vlastně ani nevíme,
kde ta svatyně je – !“
Dabinel začínal být
netrpělivý. „To víte, že bychom tam šli raději sami, než tam poslat vás, takové
strašpytly!“ rozkřikl se zlobně. „Ale nás tam v okolí kdekdo zná – a kdyby se
rozneslo, že jsme to gingo podřízli my, tak máme na krku válku se všemi
Uctívači ginga – a tu si zatím nemůžeme dovolit. Máme jiné starosti! Tak co – půjdete
tam? Uděláte to? Jestli ne – tak jste tady vlastně docela zbyteční a – –“
„Ano – uděláme to!“
zašeptalo se zoufalou odhodlaností Dlouhé Bidlo tak slabě, že je Rychlé šípy za
dveřmi domu jen sotva slyšely.
A Bohouš, povzbuzený
Dlouhým Bidlem, dodal rozšafně: „Buďte bez starosti! Já už na to dohlídnu!“
Velkohubost tohoto mrňouse několik Vontů zase rozesmála.
„Nakreslím vám zhruba
plánek, jak se odtud do svatyně dostanete!“ pokračoval Dabinel, usmířený trochu
slibem Dlouhého Bidla a čmáral něco ve svitu baterky na list papíru, vytržený z
notesu.
„Taky vám napíšu názvy
ulic v okolí tak, jak jsou na tabulkách na domech – my je jmenujeme většinou
jinak! A strom v zahradě – teda v té svatyni – už najdete sami! Rychlé šípy se
tam kdysi dostaly po žebříku u svítilny, přes vysokou zeď. Jestli tam ten
žebřík ještě je, tak byste měli po starosti…“
„A kdy tam máme jít?“
zeptal se malomyslně Tonda Plíhal. „Do kdy to chcete mít hotové?“ V duchu už
viděl všechny ty potíže, jež s úkolem souvisejí… jak se například jen dostat
dolů ze zdi v zahradě, kde druhý žebřík na ně určitě čekat nebude? A jak zase
zpátky přes zeď bez žebříku do ulice? A neuvidí je Uctívači ginga? Šli sem k
Dabinelovcům s nejasnými plány na nějakou spolupráci, aby o ní mohli psát ve
Sběrači, a aby se proslavili. Ale tohle nečekali – dostali úkol hned napoprvé
nad své síly! Už však nemohli couvnout – leda by jej slíbili vykonat, ale nikdy
se o něj nepokusit a Dabinelovcům už nikdy nepřijít na oči!
„Jděte si tam, kdy
chcete!“ vyštěkl Dabinel, „jenom ne v úterý a v sobotu, to je tam Uctívačů
nejvíc! A teď vám tady ještě napíšu takové prohlášení, že jste našimi
spolupracovníky – a kdybyste někde narazili na naše lidi, tak jim to prohlášení
ukážete, rozumíte, a oni vás nechají na pokoji a poskytnou vám i doprovod k vám
domů – a vůbec veškerou pomoc!“
Při těch slovech trhal už
druhý list z notesu a něco na něj psal. Pak list podal Tondovi Plíhalovi a s
neskrývanou netrpělivostí řekl příkře:
„Tak – a teď ale už
vypadněte – už jste tu moc dlouho – a my máme ještě hodně věcí, o kterých se
budeme radit!“
„Ano – i my jsme tu už
dost dlouho…“ zašeptl Mirek v chodbě k hochům. „Pojďme – zmizíme zpátky do
ulice tou mříží, snad se nám ještě podaří dostat se dnes k tomu záhadnému
Rejholcovi, co toho tolik ví! To je pro nás teď důležitější – a máme poměrně
ještě dost času k jeho hledání!“
Po špičkách se dali na
cestu tmavou chodbou na opačnou stranu domu, do místnosti s vylomenou mříží v
okně. Když míjeli dveře místnosti se složenými balíky starých tiskopisů,
poznali ji spíše jen čichem než zrakem. Byla zde již úplná tma, ale z místnosti
se linul pach ztuchlého papíru, ležícího dlouho ve vlhku.
„Himbajs – papír!!“
vyhrkl potichu Rychlonožka. „Nevezmeme si zase? Pojďte – popadneme každý zase
jeden balík a poletíme!“
Jarka mezitím už duchapřítomně
vrazil do místnosti, Jindra tam vběhl za ním a vynesli dohromady pět balíků.
Pro každého jeden!
„Stejně jsme tu pro něj
dnes už naposledy!“ usmál se Mirek. „Zítra už tu bude mříž třeba spravená…
neměli jsme o ní v TAM-TAMU psát! Toho vchodu sem bude škoda!“
Protáhli se tiše a pružně
okenním otvorem, vděčně přitom vzpomínajíce neznámého dobrodince z Dabinelovy
party, který jim o něm při jejich zajetí zde nepřímo pověděl.
A pak se už jen nořili
dále do stínadelského bludiště, v místa, kde předtím ještě nikdy nebyli. Jen
toho Rejholce nalézt – a něco se od něho dovědět – u Jóviše, to by byla dnes
úspěšná výprava sem, kdyby se to podařilo!
Do rychle se šeřících
uliček se vevalilo hřmění Zlaté svaté, Velkého Dominika, Dunivé Kateřiny,
Černého kapucína – a Rychlonožka tvrdil, že slyší i Umrlčí prst…
Balíky papíru Rychlým
šípům velmi překážely. Při chůzi si je hoši přendávali ustavičně z jedné ruky
do druhé, byly dosti těžké, klouzaly jim, když je drželi v podpaží a skoro až
litovali, že je s sebou vůbec brali. Ale v každém balíku bylo dvě stě padesát
listů papíru, a tak si pro útěchu vypočítávali, kolik TAM-TAMU že z nich bude
možné vyrobit!
Přestali potom hovořit,
protože přicházeli zase již do hustě obydlených uliček a plácků, kde se mezi
dospělými chodci Vontové jen hemžili. Několikrát se dotazovali malých děvčat,
kde se zde říká V hlubinách, a pak do této uličky konečně došli. To už byla
úplná tma a jen plynové lucerny ji chvílemi plašily svým žlutozeleným světlem,
aby zase pohasínaly při silnějším závanu větru.
I zde bylo poměrně velmi
živo, a doptat se na Vonta Vendu Rejholce nebylo příliš obtížné. Opravdu jej
tady snad každý znal – – a když vyslovili jeho jméno, hned současně několik
malých chlapců i děvčat jim o překot ukazovalo dům, kde bydlí.
Došli až k němu. Byl to
rohový dům, podivně stavěný, s pavlačí ve výši asi druhého patra. Zrovna na ní
kdosi stál a když si Rychlé šípy postavu ve tmě důkladně prohlédly, usoudily,
že to není člověk dospělý.
„Halóó – “ zavolal k
postavě vzhůru Mirek tlumeně, „hledáme Vendu Rejholce! Nevíš snad, kde – – “
„To jsem já!“ odpověděl
Vont nevrle. „Kdo jsi – a co mně chceš?“ Mluvil jen k Mirkovi, ostatní chlapci
Rychlých šípů stáli roztroušeni opodál a on nevěděl, že patří k sobě.
„Nemohl bys sejít dolů
sem na ulici?“ vyhnul se přímé odpovědi Mirek. „Chtěl bych se tě na něco moc
důležitého zeptat!“
„Tak počkej dole!“
zaznělo neochotně z pavlače. Za chvíli se ozvaly z otevřených dveří domu váhavé
kroky a pak se ve dveřích objevil Vont zarputilého výrazu v tváři, mrzutý a
podezřívavý.
Když spatřil ostatní
Rychlé šípy, jak se mimoděk přibližují k Mirkovi a tedy i k němu, bleskurychle
uskočil zpět krok do domu. Ale Mirek jej upokojil: „To jsou moji kamarádi –
patříme k sobě – a nemáme žádné zlé úmysly!“
Klidný Mirkův hlas i
slušný zevnějšek všech Rychlých šípů Vonta zřejmě uklidnil. Postoupil zase o
krok vpřed, nevrlost z jeho tváře poněkud zmizela a on teď vypadal spíše
zvědavě než nějak nepřátelsky.
Ale jeho řeč byla nadále
urputná.
„Tak co je!?“ vyštěkl na
Rychlé šípy. „Co se chcete zeptat? A kdo jste? Nikdy jsem vás tady neviděl!“
Než mu mohl někdo z
Rychlých šípů ale něco povědět, uskočil náhle od nich, jakoby uštknutý hadem a
vykřikl nebezpečně nahlas:
„Ale – už vím – viděl!!
Viděl jsem vás! Vždyť vy jste Rychlé šípy!!“
Z jeho hlasu zněl hněv a
nelibost, zřejmě nad troufalostí této pětice chlapců, kteří sem do Stínadel
nepatří – a přece jsou tady a dokonce si dovolují něco si s ním začínat!
„Ano, jsme Rychlé šípy!“
potvrdil klidně Mirek. „A co je na tom špatného? Nejsme snad přátelé Žlutého
květu? Nepomohli jsme snad celým Stínadlům tím, že jsme objevili a vám – Vontům
– předali první vaši kroniku a ježka v kleci?“
„Co bylo – to bylo – ale
teď už to není!“ ukusoval Rejholec zlobně.
„A jestli vy jste přátelé
Žlutého květu – tak já jsem zase jeho odpůrce – rozumíte – já – já jsem – – “
přerušil náhle svou řeč, sáhl do kapsy pro malé destičky a z nich vytáhl list
ginga. „Znáte tohle?“ zeptal se významně.
„Gingo!“ vyjekl
Rychlonožka. „Jak bychom neznali!! Ty jsi – ty jsi Uctívač ginga!“
„Ano!“ kývl pyšně
Rejholec. „Já jsem Uctívač ginga!! A kdo je přítelem Žlutého květu – je
nepřítelem naším, abyste to věděli!
Hleďte zmizet, než
zavolám naše lidi – a nikdy sem už nechoďte!“
Nic horšího se Rychlým
šípům nemohlo stát, než že Rejholec patří k Uctívačům ginga! A že se mu dokonce
ohlásili jako přátelé Žlutého květu. Ten, od něhož se chtěli tolik dovědět –
bude teď před nimi držet jazyk za zuby – a je po všem pátrání!
Rejholec se už zpola
obrátil do dveří domu, viditelně s nimi nechtěl ztrácet už ani slovo. Ale Jarku
napadla spásná myšlenka a začal s Rejholcem vyjednávat: „Počkej – počkej
přece!“ pravil k němu naléhavě. „S tím naším přátelstvím k Žlutému květu to
není tak žhavé, jak si myslíš! Pomohli jsme mu kdysi k vedoucímu postavení ve
Stínadlech, to je pravda – ale tím vše skončilo – my jsme u něj od té doby pak
už ani nebyli – a ostatně teď se stejně pořád všude říká, že se u Žlutého květu
něco stalo, něco nedobrého, že se tam děje – a že se brzy rozpadne!“
„To teda je pravda!“
vybuchl vášnivě Rejholec, „– a Velké Vontství připadne skoro určitě nám,
Uctívačům – máme už všude tolik ulic, co jsou s námi – Tovaryšská, Na bidýlku,
V tunelu, U tří nosů, Myší past, Ve zjeveních – – tam všude jsou pro nás – a
budou nás volit, až dojde u Jakuba k hlasování! I Modrá hvězda se s námi třeba
spojí!“ Rozohňoval se víc a víc – a zloba v jeho hlase ustupovala nadšení nad
očekávaným vítězstvím jeho party.
„Znáš Dabinelovce?“
zeptal se Jarka.
„Pche – – “ ohrnul
opovržlivě Rejholec spodní ret. „Jak bych neznal! Taky jedna parta, která se
žene za ježkem v kleci a za Velkým Vontstvím! Ale sklapne jim právě tak jako
těm ostatním!
Nejdřív ale musíme rozbít
Žlutý květ. A pak ty další!“
„A nechtěli byste začít u
těch Dabinelovců?“ dorážel Jarka cílevědomě.
„Máme o nich jednu
zprávu, která by vás mohla moc zajímat!“
Mirkovi a ostatním
začínalo svítat, kam Jarka míří. Také Vont ihned zbystřil sluch a vykřikl
dychtivě: „No – a co to je? Tak to vyklop!“
Ale Jarka se nedal. „Něco
za něco!“ usmál se. „Ty prý něco víš o Žlutém květu – my víme něco o
Dabinelovcích, vašich odpůrcích. A dokonce něco, co se velmi týká právě vás,
Uctívačů! Řekni nám o tom, co se stalo, či co se má stát u Žlutého květu, my ti
za to zase řekneme naše tajemství o Dabinelovcích!“
Rejholec se zatvářil
trochu nerozhodně, ale touha dovědět se něco o piklech Dabinelovců vůči jeho
Uctívačům zvítězila. „Dobrá!“ přisvědčil váhavě a přece dychtivě. „Máte pravdu,
něco za něco!
Řekněte mi teda všechno,
co o Dabinelovcích víte – a pak budu mluvit zase já!“
„Co když nám pak ale nic
neřekneš!“ vmísil se do řeči Mirek. „Ale řeknu – nebojte se!“ ubezpečoval
Rejholec. „Nemám důvod brát před vámi v ochranu Žlutý květ. Vždyť to jsou naši
odpůrci. Tak už jen mluvte! A pojďte se mnou radši sem do domu za dveře, venku
by mohl poslouchat třeba někdo od Dabinelovců! Brousí jich tu dost kolem, i
když jim tyhle ulice nepatří!“
Vešel dovnitř domu a
Rychlé šípy za ním. „Co to nesete?“ zeptal se přitom mimochodem, bez zvláštního
zájmu, a kývl hlavou k balíkům, jež Rychlé šípy držely v rukou i v podpaží.
„Papíry!“ odvětil stručně
Mirek a Rejholec se už dále neptal, jaké papíry a na co a kde je vzali. Zřejmě
sem ještě nepronikly zprávy z prvního čísla TAM-TAMU, tištěného na papíru ze
Stínadel.
V domovní chodbě bylo
vlhko a chladno. U stropu svítila slabá žárovka. Zvnitřku domu sem schodištěm
páchla spálená cibulka a nějaký tuk. A tady Mirek převzal slovo a vylíčil
Rejholcovi vše, co Dabinelovci na svatyni Uctívačů ginga chystají – strom že se
má porazit – – a úkol že svěřili partě jakéhosi Tondy Plíhala ze čtvrti Dvorce,
aby v případě prozrazení to nebylo na nich, na Dabinelovcích.
Rejholec chvílemi zuřil
nad jejich ničemným plánem, pak si zase radostně mnul ruce, že se tuto zprávu
dověděl, ale pojednou se zamyslel, podíval se zkoumavě na Rychlé šípy a řekl:
„No – a – a – je to pravda? Nevymysleli jste si to všechno? Jak mi dokážete, že
je to pravda?“
„Musíš nám věřit!“ odmítl
Mirek jeho podezření a obavy. „My ti taky musíme věřit, co nám ty teď řekneš o
Žlutém květu!“
Rejholec se tvářil zase
nerozhodně, ale Jarka ho ubezpečil ještě dalším vývodem: „Ti Dvorečáci dostali
od Dabinela celý plánek, jak se do svatyně dostanou – jsou tam i názvy ulic –
jestli znáte Dabinelovo písmo, tak máte v plánku doklad, že jsme mluvili
pravdu. A Plíhal dostal od něj dokonce list papíru s jeho podpisem a s výzvou,
aby jeho partě každý Dabinelovec pomáhal. Možná že vám tu výzvu i plánek
seženeme – zatím ovšem ještě nevím jak – ale pak nám už jistě uvěříš, i se
všemi Uctívači, když Dabinelovo písmo uvidíte na vlastní oči!“
„Ano – to by bylo
báječné!“ radostně uvažoval Rejholec. „Takhle nám ti lotři můžou všechno zapřít
– ale kdybychom jim ukázali ten plánek a tu výzvu, psané Dabinelovou rukou,
zapírat by pak už nemohli.
A to by jim zlomilo vaz.
Naše pomsta by pak byla hrozná!
Tak se vynasnažte ta
lejstra opatřit a přinést. Dokud je nebudeme mít v rukách, nesmíme na ně s
obviněním jít! Tak, ale teď je řada na mně, abych vám zase já pověděl, co
chcete vědět vy!“
Zavedl Rychlé šípy ještě
hlouběji do chodby domu, až skoro ke dveřím na dvůr, kde se otvíral černý otvor
s neosvětleným schodištěm do sklepa.
A zde pak, ve sklepním
ztuchlém pachu jim vylíčil podivnou příhodu, nevysvětlenou zatím, záhadnou – a
pro Rychlé šípy obzvláště vzrušující. Událost se týkala Vládi Dratuše, snad
nejmladšího Velkého Vonta, jakého Stínadla kdy měla, chlapce mimořádně dobrého,
ušlechtilého, jakých bylo ve Stínadlech málo – a nadto dobrého přítele Rychlých
šípů. Tomuto chlapci hrozilo nějaké veliké nebezpečí, mělo se mu něco velmi
zlého stát, nebo se mu to snad již dokonce stalo. Ale co to bylo? Co to vše
mělo znamenat?
Vont Rejholec začal své
vyprávění nerozhodně a zvolna, s četnými přestávkami, jako by se rozpomínal na
to, co věděl. Ale čím dále hovořil, tím byla jeho řeč plynulejší a rychlejší –
hlas se mu chvěl občas vzrušením, někdy jej zesiloval, jindy zase tlumil až do
tajemného šepotu.
A vypověděl Rychlým šípům
vše, co zřejmě od kohosi asi sám vyslechl – a byl to příběh věru tak neobyčejný
a tak zvláštní, že Rychlé šípy chvílemi až v zádech mrazilo!
Začínal tím, že kdysi
večer přišel na schůzku Žlutého květu nějaký Vont, který k němu nepříslušel.
Schůze se konala – jako vždy – v rozlehlé kůlně, na plochém nákladním koňském
povoze, Rychlým šípům tak dobře známém z letošního slavného jara, i kolem něho.
Bylo zde asi dvacet členů
Žlutého květu. Většinou náčelníci ulic, které ke Žlutému květu patřily.
Příchozí neznámý Vont si
všechny změřil pohledem a pak se zeptal: „Je tady Dratuš, vedoucí Žlutého
květu?“
„Ano!“ řekl Vláďa Dratuš,
„Jsem tady! Co mně chceš?“
„Já ti nechci nic! Ale
venku je někdo, kdo s tebou chce nutně mluvit – a to o samotě!“ odpovídal
chladně příchozí.
Na ta slova se prý Vláďa
Dratuš zatvářil trochu nejistě a znepokojeně, jako by snad už něco nedobrého
očekával. K tomu se ještě náporem prudkého větru s hlomozem náhle rozevřela
nezabezpečená vrata do kůlny a studený proud vzduchu vnikl dovnitř, až
petrolejové lampy na voze zablikaly.
Zvenčí – ze dvora – se
sem šklebila černá večerní tma. Kdosi ze Žlutého květu, sedící blízko vrat,
vyskočil a prudce je zavřel – a zastrčil závoru.
Cizí Vont se prý trochu
posměšně usmál, ukázal k vratům a prorocky významným hlasem zvolal: „Vladimíre
Dratuši! Vladimíre Dratuši! Ani deset takových závor tě nemůže uchránit od
toho, co se má stát, když mrtvý promluvil!“
Tato podivná slova
neznámého Vonta všechny přítomné nepříjemně rozechvěla. Ale Vláďa Dratuš se
zdál být úplně poděšený, rozrušený – chvíli také opravdu nevěděl, co na ně
říct. Až po chvíli se vzmohl na váhavě pronesená slova: „Mrtvý že promluvil? Co
to má znamenat? Nerozumím tomu – – “ Pak se trochu vzpamatoval a už rázněji a
rozhodněji vykřikl: „Já nikam ven nepůjdu! A jestli mi někdo něco chce, tak ať
jde sem!“
„Venku o samotě by se ale
líp hovořilo! Rozmysli si to!“ naléhal cizí Vont.
Všichni přítomní viděli,
jak je Velký Vont opravdu rozrušený, nelibě nesli přerušení schůze příchodem
neznámého – a začali proti němu zlobně povykovat. Ale on stál pevně proti všem,
jistý si svou záhadnou záležitostí – a jen čekal, jak se Dratuš rozhodne. Ale
bylo zřejmé, že ten ta žádnou cenu nechce vyjít z kruhu svých přívrženců tam
ven do té větrné tmy – a tam čelit něčemu hroznému, čemu nikdo nerozuměl.
„Ne – – ne – !“ volal
rozechvěně. „Nepůjdu! Nikam nepůjdu!
Ať ten tvůj někdo je
kdokoliv a má pro mě zprávu jakoukoli, já ven nepůjdu! Ať přijde on sem!“
Neznámý Vont pak už nic
neříkal, jen neznatelně pokrčil rameny a obrátil se k zavřeným vratům. Chvíli
zápolil se závorou, ale brzy se mu podařilo ji otevřít a on vyšel ven do tmy.
Lampy na několik okamžiků zase trochu pohasly závanem průvanu.
V kůlně se ozval šum,
tichý i hlasitý hovor, každý se dotazoval Vládi, zda ví, co návštěva má
znamenat – a kdosi navrhoval, aby sem cizí Vont – ani ten venku čekající
neznámý – vůbec nesměli.
Ale než bylo možné se
uradit, vrata se znovu rozevřela a na prahu – ozářený svitem lamp – objevil se
podivně a velmi odpudivě vyhlížející hubený výrostek, snad patnácti- či
šestnáctiletý. V kůlně se rozhostilo napjaté ticho. A do tohoto všeobecného
mlčení on vykřikl velitelsky: „Chci mluvit s Vladimírem Dratušem! Kde je?“
„Tady!“ zlobně zvolal
podobným tónem Vláďa. „Tady jsem!“
Cizinec zvolna a
podmračeně došel až k nízkému vozu, na kterém teď Vláďa prudce povstal ze své
židle – a každý cizinci ustupoval, pokud mu stál v cestě.
„Dám ti něco přečíst!“
jedovatým hlasem pak pronesl neznámý.
„Jsi dost silný na to,
aby sis to přečetl?“
„Pokud vím, ke čtení není
zapotřebí síly!“ nejistě namítl Vláďa.
„Ale je jí zapotřebí k
tomu, abys unesl to, co se ze čteného můžeš dovědět!“ mluvil cizinec. „A ty se
dovíš mnoho!“ Po těch slovech vyndal z náprsní kapsy svého velmi ošumělého a
jakoby uváleného a pomačkaného kabátu nějaký papír, pečlivě vložený do průhledného
obalu, Dratuš po papíru vztáhl ruku, ale cizinec papír od něj prudce odtáhl a
vykřikl varovně: „To ne! To ne! Jen přečíst – ale do ruky ne!!“
Vláďa vzal z bedny, která
na voze sloužila jako stůl, jednu z lamp, přiblížil si ji k očím, cizinec držel
pouzdro s papírem oběma rukama těsně před ním – – a Vláďa mlčky četl.
Nikdo se nedověděl, co
bylo na papíru napsáno, Vláďa Dratuš to nikomu neřekl, ani tam v té chvíli, ani
kdykoli jindy později. Ale to každý věděl, že tam muselo stát něco hrozného – a
že to Vláďu doslova zdrtilo. Lampa v jeho ruce se začala třást – a jeden ze
členů Žlutého květu ji musel od něho převzít, jinak by ji Vláďa snad upustil na
zem. V jeho očích byl výraz strachu a zdrcení.
Četl osudné záhadné řádky
z papíru snad několikrát za sebou, proto trvalo dlouhou dobu, než od nich
odvrátil svůj zrak. Pak pronesl chabým hlasem:
„Půjdu přece jen s tebou
ven, musíme spolu hodně mluvit! Laryku, převezmi za mě zatím řízení schůzky,
nezapomeň na ten Popeleční plácek, co s ním máme ty trampoty – a vyřiďte taky
ten spor s partou Mustangů! Já se možná dnes ještě vrátím – ale taky třeba už
ne! Nečekejte na mne, kdybych se dlouho nevracel!“
Potom seskočil z vozu a s
výrazem největšího rozrušení a podivného strachu odešel s cizincem i s jeho
průvodcem, neznámým Vontem, z kůlny ven do tmy. A toho večera se už opravdu
nevrátil.
Na příštích schůzích
Vontské rady nebo i jen Žlutého květu, pokud na ně přišel, byl a je Vláďa
Dratuš jakoby vyměněný. Už to není ten klidný a vše správně rozhodující Velký
Vont, je to někdo jakoby docela jiný! Jako by jednal pod vlivem někoho nebo
něčeho.
A Stínadla jsou
nespokojená a některé skupiny ulic navrhují nové volby, chtějí jiného Velkého
Vonta – a místo Žlutého květu aby vůdčí postavení ve Stínadlech zaujala jiná
parta. Naději na tuto úlohu si dělají Dabinelovci, také však Uctívači ginga, to
jsou zatím nejsilnější party, kolem nich se sdružuje největší počet ulic. Ale
jsou ještě mnohé party jiné, zatím menší, ale ani ty nezahálejí v tom předvolebním
zápolení o získávání dalších přívrženců.
A to bylo asi vše, co
Vont Rejholec Rychlým šípům vypověděl.
Řekl toho opravdu dost
jako oplátku za to, že mu sdělili, co Dabinelovci chystají proti Uctívačům:
poražení jejich posvátného klubovního stromu gingo!
Nebylo ani pomyšlení na
to, aby Rychlé šípy po skončení rozmluvy s Rejholcem, ve které se tolik a tak
podivného dověděly, šly ještě ke Žlutému květu, nebo snad dokonce za Vláďou
Dratušem do bytu.
Jednak bylo zase již
velmi pozdě a nadto ani samy zatím nevěděly, jak by se odtud do těch míst
dostaly.
Také balíky papíru, pořád
ždímané v podpaží, je už tížily až k zoufání. Hlavně se však chlapci nemohli
dnes setkat s Vláďou po tom všem, co se od Rejholce dověděli. Musí si napřed
vše velmi důkladně srovnat v hlavě, uvážit každé slovo, každý dotaz, než před
Vláďu předstoupí se svou nabídkou pomocí. Bude-li nějaká pomoc možná – a co
platná!
A tak se chlapci vydali z
ulice V hlubinách setmělým stínadelským bludištěm ke své Druhé straně,
rozrušení tím vším, co jim Rejholec vypověděl, stísnění a zamlklí. Jako ve
snách míjeli ulici za ulicí, občas se dotazovali dospělých lidí na správný
směr, vyhýbali se setkání s Vonty – a všichni jen toužili být doma, za
Rozdělovací třídou.
Mirek v duchu spřádal
úvod druhého čísla TAM-TAMU a vůbec jak tam všechny zprávy od Rejholce vypsat.
O tom všem se začali pak radit druhý den ve své útulné klubovničce, když se
opět sešli po šťastném včerejším návratu ze Stínadel.
„Zahajuju naši 743.
klubovní schůzku!“ začal Mirek poradu, „a ty, Rychlonožko, prosím tě nech Kuliferdu
na pokoji, nebo bude zase celou schůzku na tebe štěkat a dorážet!“
„Tak si nemá začínat!!“
odsekl Rychlonožka umíněně a udělal na pohoršeného Kuliferdu dlouhý nos.
Červenáček se krátce zasmál, ale každý cítil, že dnes není ta pravá chvíle na
klubovní legračení, jindy tak obvyklé a oblíbené.
„Čekal jsem, že dnes
Plíhalovci vydají ve Dvorcích třetí číslo Sběrače,“ začal Mirek svou řeč, „aby
se pochlubili, jaké že to známostí ve Stínadlech navázali, ale Sběrač kupodivu
nevyšel!“
„A taky asi hned tak nevyjde!“
mínil Jarka. „Mají asi hlavu ve smutku nad tím skoro nemožným úkolem, co jim
Dabinel napařil!
Pcháá – vydat se do
svatyně Uctívačů ginga – a porazit tam strom jako hrom – – oni, Plíhalovci a
Kočičáci! K smíchu!“
„No – Bohouš slíbil, že
na to dohlídne!“ na oko vážně a důvěřivě poznamenal Červenáček. Všichni se
usmáli, Mirek však byl trochu netrpělivý. Na stole ležela krabice s
rozmnožovacími blánami a před ním stál psací stroj, který mu dnes otec dovolil
sem přinést.
„My ale musíme vydat
druhý TAM-TAM co nejdřív, třeba ještě dnes, když se nám to podaří!“ s
rozhodností v hlase pokračoval Mirek.
„Musíme Sběrače
předběhnout se svými zprávami a případně tak umlčet i jeho různé výmysly. Víte
přece, co o nás napsal ve svém prvním čísle!“
Všichni chlapci se pak
rozhovořili o tom, co včera od Rejholce slyšeli, i co zažili v domě se znamením
raka, o nemožném úkolu, který dostali Dvorečáci od Dabinela – a jak to teď jen
vše do TAMTAMU vypsat, aby toho co nejvíce řekli – a přitom zase nic důležitého
neprozradili napřed. To by mohlo mnohé další jednání a pátrání velmi pokazit a
ztížit.
Dohodli se nakonec, že v
TAM-TAMU neprozradí, jaký úkol Dvorečáci ve Stínadlech mají provést. Napíší tam
jen, že je to úkol více než hrozný. Také o setkání s Rejholcem nebude ve druhém
TAM-TAMU ani slovo! To proto, aby se nikdo – a hlavně ovšem Sběrač – nedověděl,
odkud Rychlé šípy svoje zprávy o Vláďovi Dratušovi získávají.
A tak Mirek velmi barvitě
vylíčil scénu, jak se Plíhalovci poníženě nabízeli jedné vontské partě ke
spolupráci, neprozradil ale, že to byli Dabinelovci. Hlavní část TAM-TAMU
vyplňovalo pak líčení o tajemné návštěvě v kůlně Žlutého květu, jak ji Rejholec
vypověděl včera Rychlým šípům a která Velkým Vontem tak nepochopitelně otřásla.
„Ale my nenecháme Vláďu
Dratuše padnout!“ končil text druhého TAM-TAMU. „Dopomohli jsme mu k nejvyšší
vontské funkci, musíme mu teď zase pomoci z jeho záhadných starostí, ať chce
nebo nechce! Zdá se, že se ve Stínadlech děje něco velmi nekalého a my Vláďu
Dratuše a jeho Žlutý květ musíme na vedoucím místě udržet za každou cenu v
zájmu celých Stínadel! I tam musí pravda a právo zvítězit! Očekávejte naše
další zprávy v příštím čísle!“
Mirek také nad záhlaví
TAM-TAMU, které kreslil Červenáček prostorovým písmem, naťukal ještě z
reklamních důvodů: „První číslo TAM-TAMU vyšlo nákladem 50 výtisků, toto 2.
číslo vychází ve 100 výtiscích.“
„A jak to vypadá, budeme
muset TAM-TAMU tisknout ještě víc!“ uvažoval Mirek, když druhý dne chlapci
přinášeli zprávy, že už všechny výtisky doprodali – a ještě že se na některé
zájemce nedostalo.
„No – papír na něj ještě
máme,“ smál se Jindra blaženě, „a až mít nebudeme, víme, kam si pro něj dojít!
Snad tam ten Viklif a Slonbidlo, či jak se jmenovali, tu mříž ještě
nezacementovali!“
Druhé číslo TAM-TAMU bylo
pro Druhou stranu snad ještě větším překvapením než první. Ty zprávy! Ta
strašidelná rozmluva v kůlně Žlutého květu! To bylo něco! Ale veliké zděšení
vyvolal nový TAM-TAM u Plíhalovců ve Dvorcích, kam jeden výtisk Bratrstvo
Kočičí pracky ihned ochotně doneslo. (Koupil jej od Červenáčka sám Štětináč a
vybral si s velkou rozkoší výtisk, jehož okraje byly důkladně ohlodány
stínadelskými myšmi v Opuštěném dvoře.) Ještě ten večer se dostavil do klubovny
Rychlých šípů osobně Tonda Plíhal a naléhal prosebně na Mirka, aby prý „v zájmu
celé Druhé strany i Rychlých šípů“ nikdy v TAM-TAMU neprozradili, jaký že úkol
to Sběrač od Dabinelovců dostal! Bál se totiž, že kdyby si ve Stínadlech
Uctívači ginga přečetli, jaké nebezpečí a od koho jejich gingu hrozí, hlídali
by si strom i vůbec celou svatyni tak, že splnění úkolu, to jest poražení
stromu, by bylo pro Plíhalovce naprosto vyloučené.
Ale Mirek Tondu Plíhala
odbyl velmi chladně. „Nevím, co by nám, Rychlým šípům, nebo vůbec celé Druhé
straně mohlo záležet na tom, zda se ve Stínadlech dovědí, jakou špatnost to tam
máte provést!
Máte strach, aby si na
vás Uctívači nepočíhali – – to je to celé – jen se přiznej! A pak: vzpomeň si
jen, jak jste se vy k nám špatně zachovali tehdy v Opuštěném dvoře, když jsme
vás prosili, abyste našim rodičům vyřídili, že tam musíme zůstat v zajetí až do
rána!
Vzpomínáš si – viď? No –
a vyhověli jste nám? Nevyhověli! Ještě jste se nám pošklebovali a měli jste
radost z toho, jaké strachy o nás budou naši doma mít! A teď bychom vám po
tomhle všem měli my dělat něco kvůli? Nikdy!! Napíšeme do příštího TAM-TAMU, že
máte z příkazu Dabinelovců porazit strom Uctívačů ginga – a basta!!“
Tonda Plíhal stál před
Rychlými šípy zkroušený, ustaraný, neboť mu šlo o mnoho. Za prvé o další
spolupráci s Dabinelovci – ta by se nezbytně skončila ještě dříve, než vůbec
začala, kdyby TAM-TAM zveřejnil úkol. Že se TAM-TAM do Stínadel určitě dostane
a že ho tam horlivě čtou a zkoumají všechny vontské skupiny, to bylo více než
jisté! Za druhé by se Plíhalovci již nikdy více do Stínadel nesměli ani odvážit
– a o čem by psali ve svém Sběrači?
Náhle však Jarku něco
napadlo. Vzal Mirka do rohu klubovny, něco mu tam pošeptal – a Mirek se usmál a
přikývl. Vrátili se pak ke stolu a Jarka k Plíhalovi pohovořil: „Tak podívej
se: I když jste nám tehdy v Opuštěném dvoře nevyhověli ani v tom nepatrném
přání a projevili se tím jako zlí, škodolibí a neúčinliví kluci, kteří nás nechali
na holičkách v naší největší a nejzoufalejší tísni a strachu, přece jen se k
vám chceme zachovat líp než vy k nám!“
Tonda Plíhal po těch
slibných slovech jako by ožil. Už viděl, že má vyhráno! Že Rychlé šípy do
TAM-TAMU nenapíší, co mají Plíhalovci a Bratrstvo ve svatyni Uctívačů vykonat!
„Já to věděl! Já to věděl, že jste hodní kluci!!“ jásal a vděčně se usmíval na
všechny.
„Ale něco od tebe budeme
chtít!“ mírnil jeho radost Jarka.
Tvář Tondy Plíhala
přelétl stín nejistoty a očekávání, ale hned se dal znovu do strojeného jásání
a švitořil: „Dobrá, dobrá, jen si řekněte, co byste chtěli – – zaplatíme vám,
kolik si řeknete – – no jen si řekněte, kolik chcete – – nebo vám třeba budeme
dávat od každého čísla Sběrače zadarmo po deseti kusech – a vy si je tady na
Druhé straně budete prodávat – – no tak jen říkejte – – mluvte přece!“
Rychlonožka urážlivě
vyprskl smíchem nad možností, že by mohli prodávat konkurenční a jim
nepřátelský časopis, ale Mirek teď převzal slovo: „Nechceme od vás ani peníze,
ani výtisky Sběrače! Ale dáš nám ten plánek cesty do svatyně Uctívačů ginga, co
ti Dabinel nakreslil, i s názvy ulic a plácků kolem!“
Jindra s Červenáčkem a
Rychlonožkou již začínali chápat, kam Mirek s Jarkou míří, co mají za lubem:
chtějí dostat od Plíhala plánek proto, aby jej mohli předat Rejholcovi jako
doklad, vyrobený Dabinelovou rukou – a od Rejholce za něj možná získat zase
ještě nějaké další zprávy, či vůbec nějaké protislužby. Chápavě se začali na Mirka
a Jarku usmívat – ale Tonda Plíhal zkameněl. Nadšení v jeho tváři pohaslo.
Chvíli mlčel a pak se
váhavě začal vymlouvat: „No dobrá – – rád bych vám ho dal – – ale jak se tam
potom dostaneme? Cesta tam je hrozně složitá – podívejte se na ten plánek sami
– já ho mám tady – bez plánku tam jít nemůžeme, nikdo si ho nemůže jen
zapamatovat a jít tam bez něj jenom po paměti – to jistě uznáte!“
Vylovil při těch slovech
z náprsní kapsy obálku, pomačkanou i pošpiněnou a vyndal z ní plánek, na
čtyřikrát přeložený. Byl tam ještě jeden jiný papír – zřejmě ten „glejt“,
kterým by se měla výprava Sběrače a Bratrstva ohánět před Vonty, kdyby ji
ohrožovali a žádat naopak od nich pomoc. S obavou a dost neochotně podal plánek
Mirkovi, ale ten již si věděl rady, co a jak navléknout dále.
„Máš pravdu!“ řekl
Plíhalovi uznale. „Je to opravdu velmi složitý plánek – – a toho písma na něm!!
Ani já bych si ho neuchoval trvale v paměti – i když jsme kdysi dávno ve
svatyni Uctívačů ginga už byli a víme tak trochu přibližně, kde asi je! Ale
přece jen se to dá zařídit! Podívej se – tadyhle náš Červenáček je šikovný
kreslíř! On ti ten plánek překreslí, dokonce na větší papír a mnohem jasněji –
budete mít od nás plánek tedy ještě lepší než ten Dabinelův!“
„A nechtěli byste si vy
nechat ten plánek od Červenáčka?“ zeptal se Plíhal trochu nedůvěřivě. Vrtalo mu
hlavou, proč to Rychlé šípy nenapadlo samotné! Není v tom nějaká léčka? Přece
plánek jako plánek – a ten Červenáčkův prý bude ještě lepší, jak říkají! Proč
si ho tedy nevezmou oni? Ale Mirek ho uklidnil:
„Ne – ne – my máme rádi
věci ze Stínadel – víš – jsou pro nás přitažlivé – ať je to, co je to! I třeba
jen takový obyčejný plánek od nějakého Dabinela…!“
Červenáček již mezitím
zručně a rychle plánek obkresloval – a Plíhal byl nakonec sám s jeho výtvorem
spokojený. „A opravdu do TAM-TAMU o tom podřezání ginga nenapíšete – viďte?“
ujišťoval sám sebe.
Všichni jej ubezpečili že
ne! Mohli to klidně slíbit. Rejholec se o úkolu Plíhalovců dozvěděl od Rychlých
šípů přece ústně – a ne z TAM-TAMU! Rychlé šípy tedy vůbec neporuší svůj slib.
V TAMTAMU to určitě psáno nebude! Přesně, jak to hoši teď tady Plíhalovi
slíbili!
Ten spokojeně vzal
Červenáčkův krásný jasný plánek a s úlevou odcházel z klubovny. Ó, jak vyzrál
na Rychlé šípy! Jak na ně vyzrál!
Jak to s nimi báječně
vyjednal. Bylo to snadnější, než se obával! – Kdyby byl ale věděl, že nejméně
jeden člen Uctívačů ginga – totiž Rejholec o chystaném podřezání jejich
posvátného stromu již dávno ví!
Teď po vyjití druhého TAM
TAMU se již po celé Druhé straně všeobecně vědělo, že Velkého Vonta ve
Stínadlech tíží nějaké hrozné tajemství – jen se ovšem nevědělo jaké – což
ostatně nevěděly ani Rychlé šípy a zřejmě ani sám Vont Rejholec, i když toho
věděl hodně!
Ale že k tomuto tajemství
patří dokonce snad i nějaký mrtvý, to se přemílalo nejvíce. Nikdo samozřejmě
nemohl pochopit z TAMTAMU vyčtená slova o tom, že by někde nějaký mrtvý mohl promluvit!
Snad to bylo jen takové
nějaké obrazné rčení, přirovnání nebo heslo či co! Ale jedno bylo skoro jisté:
že Velký Vont Vláďa Dratuš asi bude muset odstoupit, ať již dobrovolně, nebo
pod nátlakem nějakých událostí.
Záhadná příhoda s
cizincem v kůlně Žlutého květu se přetřásala ze všech stran, všelijak vykládala
– ale určitého se nemohl dopídit ani domyslet nikdo nic!
Ve Stínadlech pak vládlo
neobyčejné napětí. Jednotlivé vontské party si dělaly naděje a plány, jak
získat co nejvíce náčelníků ulic i s jejich Vonty, a tak strhnout při volbách
Velké Vontsví pro sebe.
Všude bylo plno slibování
i výhrůžek, jednání, sepisovaly se smlouvy o vzájemné pomoci i o spojení do
jedné party, schůze střídala schůzi a bojovná píseň Vontů hřměla nad střechami
i stříškami Stínadel i v jejich uličkách, na dvorech i v průchodech každou
chvíli, od prvních odpoledních hodin až do pozdního večera.
Nechť ale probíhaly ve
Stínadlech sebevětší boje o prvenství a nepřátelství mezi jednotlivými
soupeřícími partami se přiostřovala každým dnem, v tom byli všichni Vontové
svorní a zajedno: že jim nemá do jejich stínadelských záležitostí nikdo z
jiných čtvrtí města strkat nos, psát o nich nějaké časopisy a dokonce mezi ně
vnikat, pátrat a snažit se navazovat s kýmkoli nějaká jednání.
Proto také Dabinelovci by
si moc uškodili, kdyby se Stínadla dozvěděla z druhého TAM-TAMU, že to jsou
oni, co se bratříčkují s nějakými Dvorečáky a s nějakým Bratrstvem Kočičí
pracky z Druhé strany a že jim svěřili nějaký úkol. Naštěstí pro Dabinela i pro
Vendu Rejholce a pro Rychlé šípy samotné prozíravý Mirek v TAM-TAMU
neuvedl, o kterou partu Vontů se jedná.
Ulice a uličky spojující
Stínadla s jinými čtvrtěmi, hlavně však s Druhou stranou, ustavičně střežily
dobrovolné hlídky z řad Vontů, kteří zde v blízkosti bydleli – a zle by se
vedlo tomu chlapci – a snad i děvčeti – kteří by se tam odvážili bez průvodu
dospělých…
A za tohoto všeobecného
vření v celých Stínadlech a z toho plynoucího velkého nebezpečí pro kohokoli,
kdo nebyl ze Stínadel, se Rychlé šípy rozhodly, že se tam znovu vydají. Musí
jít za Vláďou Dratušem! Musí s ním mluvit za každou cenu!
„Nic jiného nám nezbývá,
než k němu jít!“ dokazoval na schůzce v klubovně Jarka. „Nikde jinde se teď už
nic nemůžeme dovědět než u něj! Ten Rejholec nám už jistě řekl všechno, co ví –
i toho bylo dost – ale teď se nám musí svěřit a všechno říct už jenom sám Vláďa
Dratuš!“
„Kdybychom aspoň věděli,
co říkal tomu našemu psaní v TAM-TAMU – a jestli mu to v těch jeho
záhadných starostech snad ještě třeba nepřitížilo!“ povzdychl si Mirek. „Nebo
kdyby sem k nám přišel zase Losna! Ten by nám už prozradil, jak tam teď situace
vypadá!“
„Ten už sem ale
nepřijde!“ mínil Jindra. „Vždyť víte, jak dopadl tehdy, když byl u nás poprvé!
To by bylo už něco víc než odvaha, kdyby se nebál přijít. Nic naplat – – jít
tam musíme my – nemůžeme čekat, že nám sem někdo přinese nějaké zprávy až pod
nos!“
„Ano,“ rozhodným hlasem pak řekl Mirek. „Je
víc než jisté, že Vláda Dratuš naši pomoc potřebuje, i když se jí z nějakých
záhadných důvodů brání. A Druhostraníci čekají na třetí číslo TAM-TAMU!
Proto tam půjdeme děj se
co děj, ať je to nebezpečné sebevíc!“
Všichni s jeho řečí
souhlasili – i Rychlonožka usykl svoje pokrytecké „To se ví,“ třebaže měl
strach již teď.
Druhý den byla středa s
odpoledním volnem – a tak se chlapci Rychlých šípů sešli k výpravě do Stínadel
poměrně brzy odpoledne, hned jak si napsali úkoly na zítřek a naučili se, co
měli. To věděli už z dávných cest do Stínadel, že po návratu odtamtud nebývá
myslitelné, aby ještě zasedli k učení. Vracívali se vždy většinou velmi pozdě,
unavení zpravidla dlouhými a rychlými útěky, protože jen opravdu málokdy se
stalo, že by je ve Stínadlech nechali klidně se tam procházet – a jejich mysl
byla obyčejně vždy rozrušená tím, co tam zažili, objevili, vypátrali! Opravdu –
po návratu ze Stínadel nebyly myšlenky na učení!
Stínadelská ulička proti
Drobílkově ulici, jíž často do toho nebezpečného bludiště vnikali, byla jako
teď už skoro vždy – obsazená hlídkujícími Vonty – – a oni tedy museli jít po
Rozdělovací třídě dosti daleko, než objevili jinou, méně hlídanou, kudy by se
tam dostali.
Tam se jim to podařilo,
protože zde jednak hlídkovali Vontové mladšího věku, ze kterých nebyl takový
strach, jednak přelstít je nebylo tak těžké. Mirek s Jarkou předstírali, že se
vzájemně žertem prohánějí a tak proběhli kolem nich s různými veselými poznámkami
– a hlídky si jich skoro ani nepovšimly. Také Jindra a Červenáček – se žlutými
špendlíky na bundách pro oklamání – prošli kolem hlídek bez závady, s těžce předstíraným
klidem. Sebevědomě se tvářili, i když jim tlouklo srdce rozčilením, jak to dopadne.
Ty už si hlídky nedůvěřivě měřily, ale Jindra s Červenáčkem hovořili nahlas a
jakoby zasvěceně o Dabinelovcích a jiných stínadelských věcech – a tak strážce
nakonec ukonejšili.
Rychlonožka, který chtěl
jít jako poslední a sám, dostal strach, když zpozoroval nedůvěřivost hlídek. A
tak se přitočil ke starší paní, která do uličky z Rozdělovací třídy právě
vcházela s těžkou nákupní taškou a nabídl se jí, že jí tašku kousek cesty
ponese! Přijala jeho nabídku s povděkem a Rychlonožka v jejím doprovodu proplul
do Stínadel kolem stráží v přátelském rozhovoru s ní.
Všichni se pak nenápadně
sešli na malém plácku, do kterého ulička ústila, spokojení tím dnešním hladkým
proniknutím sem do Stínadel – i když vyhráno ovšem ani zdaleka neměli! Vždyť
nejhorší je teprve čeká – putování zjitřenými Stínadly, kde lze očekávat poznání
na každém kroku – třebaže mají žluté špendlíky na bundách.
Ty je ochrání již jen
před mladičkými nezkušenými Vonty!
Kráčeli skoro mlčky, v
malých vzdálenostech od sebe, po obou úzkých chodnících uliček, ustavičně
připravení dát se raději do běhu a zmizet, než se zaplést do nějaké rvačky s
Vonty, kterých zde všude bylo více než dost. Někteří je míjeli celkem
nevšímavě, jiní si je prohlíželi nedůvěřivě a zkoumavě.
Občas přicházeli do míst,
kde už kdysi dříve zažili různé události, minuli i Slepou uličku, kde kdysi u
domu číslo 5 měli předat Tleskačův deník, a několikrát narazili na otevřený tok
Černé vody. Také zrušený kostel svatého Jakuba musel zde být někde nablízku.
V různých zákoutích
objevovali skupinky Vontů, o něčem se vášnivě dohadujících – zřejmě všude se
jednalo o čekaných změnách ve vedení vontské organizace.
„Kudy se dostaneme ke
klubovně Žlutého květu?“ zeptal se pak Mirek již trochu netrpělivě malého
chlapce. (S většími, když to nebylo nutné, nikdy raději žádné řeči nezačínali,
zejména takové ne, které by prozradily, že tu jsou cizí, že tu nejsou doma…)
„Jó – to jděte tamhle přes Koňskou hlavu až k Bručounovi – a tam už je Katovna
– no – a tam už to pak poznáte – nebo vám někdo řekne!“ mluvil chlapec a rukou
pořád ukazoval směr. Nevěděli ani co je Koňská hlava – – snad nějaký plácek
nebo dům či co, ani kdo či co je Bručoun. Ale nechtěli budit u hocha podezření
dalšími otázkami – a tak se spokojili jen tím ukázaným směrem a vydali se na
další cestu.
Koňskou hlavu – ať už to
bylo, co chtělo – zřejmě nějak přešli, minuli. Ale Bručounem mohl být možná
nárožní kámen, zasazený na chodníku do jednoho domu, s ohyzdnou vytesanou tváří
jakéhosi lidského tvora, či spíše netvora, ke kterému náhle dorazili.
„Já už vím, kde to jsme!“
zašeptl pak radostně Jindra a ukazoval kamsi vpravo kupředu. „Tamhle tou ulicí
– a jsme tam!“
Ale poznávali to již i
ostatní chlapci – byl konec bloudění a hledání!
Za chvíli stáli u nízkého
polorozpadlého stavení s velkými dřevěnými vraty. Byla pootevřená.
Nahlédli štěrbinou
dovnitř. Vláďa Dratuš seděl zase na starém plochém voze bez postranic, u beden
pokrytých papíry, tak jak ho zde vídávali zjara, když Žlutý květ stanul na
začátku své slávy a vítězství – a on začínal své Velké Vontství.
Kolem Vládi stálo i
posedávalo několik Vontů. Zřejmě o něčem rokovali, o něčem se radili – a
všichni otočili hlavy k vratům, když jimi Rychlé šípy vstoupily.
Chvíli – snad tři či
čtyři vteřiny – bylo ticho. Zdálo se, že v šeru, které panovalo za okruhem
světla petrolejových lamp tam u vrat, Vontové ani Vláďa Dratuš Rychlé šípy nepoznávají.
,,Nazdar Vláďo!“ zavolal
ke stolu-bedně na voze Mirek. „My jsme přece Rychlé šípy! Poznáváte nás snad
přece ještě – ne?“
Otázka platila všem
Vontům na voze. Vláďovi Dratušovi ovšem nejvíc.
„Ale – ale – Rychlé
šípy!“ promluvil teď Vláďa. „No jakpak bychom nepoznali! To víte, že vás
poznáváme – jen pojďte blíž – tam u vrat je skoro tma!“ Hovořil k nim vlídně,
ale nějaká mimořádná radost v jeho hlase nad návštěvou těch, kteří mu letos
zjara vlastně dopomohli k Velkému Vontství, slyšet nebyla.
Rychlé šípy váhavě
postupovaly po udusané zemi k vozu. Rychlonožka vykřikoval nějaké legrace o
tom, kdy už bude mít Žlutý květ tento klubovní vůz předělaný na motorový pohon
– – ale Mirek bedlivě pozoroval Vláďu a bylo mu úzko – a Vládi líto.
To už nebyl ten usměvavý
chlapec z jara, rozradostněný tím, že právě po oční operaci nabyl opět zrak – a
že se v tak mladém věku stal Velkým Vontem – – to byl jen stín toho někdejšího
Vládi – to byl pohublý, hluboce ustaraný hoch, s neklidem a strachem v očích,
chlapec plný nějaké záhadné nejistoty, neklidu a bázně.
„Už jsme tu u vás dlouho
nebyli…“ promluvil Jarka, když došli až k vozu, jen aby nějak začal řeč.
„Často jsme na vás
mysleli!“ řekl jeden z Vontů. „A často jsme vás tady potřebovali!“
„A teď už nepotřebujete?“
zeptal se naléhavě Mirek. Jak to jen Vláďovi naznačit, nebo nějak zaobaleně
říct, že vědí o těch jeho záhadných potížích, o nichž se tolik mluví a jež jim
ten Rejholec ještě přiblížil svým vyprávěním o neznámém cizinci a jeho listině?
A četl Vláďa vůbec nový TAM-TAM, kde o tom, že tolik vědí, Rychlé šípy píší?
Zdá se že nečetl!
„Ne – teď už ne!“
odpověděl unaveně Mirkovi Vláďa. „Teď už vás nepotřebujeme – – jste hodní, že
jste přišli – že jste nám snad přišli nabídnout svou pomoc – ale teď už se nám
tady vše daří celkem dobře – – už si stačíme na všechno sami… a… a…“
„Vláďo! Vláďo Dratuši!“ s
naléhavostí v hlase přerušil jeho rozpačité vymlouvání a odmítání Mirek. „My
bychom s tebou moc rádi mluvili, víš – – tak upřímně a přátelsky jako tenkrát
zjara – vzpomínáš si, viď, když jste nám pomáhali zachránit Bublinu – a my
jsme vám pak zase
pomáhali k vítězství ve volbách o Velké Vontství – – “
Vláda Dratuš si přejel
unaveně rukou čelo. „To víš, že si vzpomínám!“ pronesl skoro šeptem. „Jak je to
všechno už dávno – – “ Pak se obrátil k Vontům kolem sebe na voze a pevnějším
hlasem je vyzval: „Kamarádi – pro dnešek končíme – zařiďte tu Zámečnickou ulici
– a řekněte všechno z dneška u Jezevčích zubů, jak jsme si to umluvili.
Ale teď prosím vás
odejděte, chtěl bych si pohovořit tady s Rychlými šípy!“
Bylo jasné, že – ač nějak
zlomený – pořád má značnou váhu mezi členstvem Žlutého květu. Vontové se ihned
zvedli, pronesli ještě několik otázek a poznámek, pro Rychlé šípy celkem
nesrozumitelných, rozloučili se krátce s Velkým Vontem i s Rychlými šípy,
seskočili z vozu a zmizeli v šeru rozlehlé kůlny směrem k vratům. Ta
zaskřípala, jak je otvírali, a pak už nastalo ticho.
A to byla chvíle, na
kterou hoši Rychlých šípů čekali, a jíž se zároveň obávali! Jak začít, aby
Vládu Dratuše ani nepoplašili, že snad vědí něco víc, ani ho nepodráždili svým
vnucováním a zasahováním do jeho – jim neznámého – těžkého tajemství? Byla to
chvíle horká a perná. A přece nebylo času na nějaké dlouhé rozmýšlení, otálení
– a obcházení kolem horké kaše.
„Vláďo!“ začal pevně a
rozhodně Mirek. „Tobě něco je! Tobě se něco stalo! My ti chceme pomoct. Svěř se
nám!“
Vláďa se na Mirka ulekaně
podíval a ve světle petrolejky byl jeho výraz teď ještě uštvanější. Ale než se
vzmohl na nějaká slova, již zde byl Jarka a naléhal: „Co ti to dal číst ten
neznámý – ten cizinec – jak tady před nějakou dobou byl – my víme, Vláďo, že
tady byl – byl tu ještě s nějakým Vontem, ten ho sem přivedl – a od té doby to
prý všechno tady začalo!“
Vláďa Dratuš se chytil za
hlavu a vykřikl: „Proboha – vy víte – odkud to víte – vy tedy víte, že tady byl
– jak jste se to dověděli – a co že tu začalo?? Co tu mělo začít? Nic tu
nezačalo – už jsem vám řekl přece, že vás nepotřebujeme!“
Bylo vidět, jak hrozně se
přemáhá, jak se vymlouvá a zaplétá, jak se snaží zůstat klidný a nedat na sobě
znát ani strach, ani neprozradit nic z toho něčeho podivného, co ho svírá,
dusí, škrtí.
Nevěděli honem, co na
toto odmítání odpovědět. A tu Jindra, jen aby trapné mlčení nebylo příliš
dlouhé, vpadl do ticha otázkou, o které později sám nedovedl říct, proč a jak ho
napadla: „Vláďo, máš ještě váš talisman, ježka v kleci?“ Nic zlého tou otázkou
nemyslel.
Ale Velký Vont se po něm
podezíravě ohlédl a jeho hlas byl ještě podrážděnější: „Proč se ptáš? Co je ti
do toho? To víš že mám! Proč bych ho neměl mít??“
„A Vláďo – můžeš nám
ježka ukázat?“ žádal Mirek, „víš, tak rádi bychom zase jednou tu kouzelnou věc
viděli… jen viděli… jen ukázat, nic víc!“ Ale již sám viděl a cítil, že
rozhovor se začíná ubírat nežádoucím směrem – a že něco pokazili – a důvěru
Vládi Dratuše nejenže nezískali, ale naopak její poslední špetku že ztratili.
Že ho svými otázkami nějak velmi hluboce pobouřili, urazili, místo aby jej
přiměli k přátelské sdílnosti.
Velký Vont prudce
povstal, až se převrhla židle za ním – a on se rozkřičel: „Proč jste sem přišli?
Co chcete vědět? Kdybychom vás potřebovali, tak vás zavoláme! Nejsem povinen
vám předvádět ježka v kleci – ani většina Vontů ho nikdy neviděla – – a vy
Vontové nejste!“
„To snad nevadí – Vláďo,“
řekl Červenáček tiše a nesměle. Byl právě tak jako ostatní celý zkoprnělý tím,
jak zde s nimi Vláďa Dratuš najednou mluví a jedná. Kde zůstala jeho vlídnost?
Jeho přátelství k nim a dřívějších dob? Je to vůbec možné? „To snad nevadí, že
nejsme Vontové – – i tak jsme vám, Stínadlům, prokázali v minulosti dobré
služby – byli jsme kamarádi? Tvoji i celého Žlutého květu – a ty teď jsi na nás
tak rozzlobený – a my ani vlastně nevíme proč!?“
Mirek s Jarkou chtěli k
tomu ještě něco dodat, ale Vláďa už zase počal zlobně volat: „Přišli jste mne
zpovídat, jestli mám ježka v kleci! Chcete ze mne vylákat všechno možné o
nějakém cizinci, jen abyste měli co psát do toho svého TAM-TAMU! Četli jsme
tady jeho první číslo – a někde se tu potuluje i další, druhé. Ale my už nechceme,
abyste o nás psali – rozumíte!? Ať se tady stalo, co se stalo, nám není ani
trochu vítané, že chcete po tom pátrat a roztahovat to v TAM-TAMU. Už jste tam
toho napsali až moc! Ještě jednou vám to říkám – my si to nepřejeme – a my vám
to zakazujeme, abyste o nás psali! A teď už prosím vás jděte odtud pryč! Kéž
bych se s vámi nikdy nebyl sešel! Kéž bych byl od vás ježka v kleci nikdy
nedostal a kéž bych se nikdy nebyl stal Velkým Vontem! Jděte pryč! Odejděte!
Jděte hned pryč!“
Těmito podivnými slovy
ukončil proud svého hněvu. Obrátil se od Rychlých šípů – zřejmě je už nechtěl
ani vidět, ani od nich něco slyšet. Celý zešeřelý prostor se ještě pak jako by
chvěl jeho křikem – a jeho nepochopitelná a nevysvětlitelná zloba jako by tady
v tom šeru nadále jiskřila.
Pak promluvil ještě
Mirek. Tiše a bez hněvu, ale důrazně: „Ani trochu ti, Vláďo, nerozumíme – –
nevíme, proč ses na nás tak rozhněval za naši dobrou vůli. Ani nevíš, jak je
nám líto, že jsme ztratili tvé přátelství! Ale nemůžeme se ti – samozřejmě –
vnucovat, když o naši pomoc nestojíš! A tak už tedy odcházíme – – nejsme rádi
tam, kde nejsme vítaní. Ale jednu věc ti, Vláďo, musíme ještě povědět: do
TAM-TAMU si budeme psát, co budeme chtít – a co uznáme za vhodné. To nám nemůže
zakázat nikdo! Slyšíš? Nikdo! Ani ty ne! A pátrat budeme dál – a když objevíme
něco, v čem bychom ti mohli pomoct, pomůžeme ti, třeba i kdyby ses té naší pomoci
bránil zuby nehty! Tak nám velí rozum a cit!“
„Nechci – nechci – nechci
– nechte si vaši pomoc – nestojím o ni – a budu se jí bránit!“ zvolal zoufale
Vláďa Dratuš. „A teď už jděte – už jděte pryč – – “
S ustrnutím na něj
hleděli a poslouchali jeho slova vzrušeného hněvu. Ale nevěděli již, co by
řekli, každé další slovo by bylo zbytečné a marné a jen by ještě zvýšilo jeho
zlobu.
„Pojďme – “ vyzval Mirek
Rychlé šípy, „pojďme odtud z toho místa, kde jsme ještě letošního jara byli
vítanými hosty – – a dnes nás tu nenávidí! Snad se ještě někdy shledáme, Vláďo
– a v dobrém – – i když se dnes rozcházíme pro tebe jako nepřátelé!“
Mlčky se otočili, aby
vyšli ven, otřesení a rozrušení tou podivnou rozmluvou, tím Vláďovým zlobným
křikem – a jeho nevysvětlitelným náhlým odporem k nim.
Červenáček vycházel
poslední. A když k sobě tiše přivíral obě pootevřená křídla vrat, uviděl
skulinou zvenčí Vláďu Dratuše, jak hledí za nimi do tmy k vratům, drží si hlavu
oběma rukama – a po tvářích mu stékají slzy.
Ještě cestou domů byli
hoši Rychlých šípů celí zkoprnělí a zaražení, nemluvní ve své zamyšlenosti nad
tím, co právě prožili v klubovně Žlutého květu. Každý z nich si pamatoval
některá Dratušova slova – a přemýšlel o nich.
Byla už tma, ale v
uličkách Stínadel nadále panoval ten známý nebezpečný vontský ruch, jak jej zde
už znali z dřívějších dob, když se schylovalo k něčemu velikému. A tak jejich
jedinou snahou zatím bylo co nejrychleji a nejbezpečněji se odtud dostat – – na
povídání o tom všem, co jim řekl Vláďa Dratuš, bude dost času až zítra v klubovně.
„Tak a co teď!!?“ byla
první Mirkova slova, když se tam druhý den po poměrně dobrém návratu ze
Stínadel sešli.
„Já mám strach, že jsme
to s tím Vláďou Dratušem všechno moc pěkně zvorali!“ řekl Rychlonožka. „A není
to moje vina… já tam tentokrát ani neceknul – nikdo to na mě nemůže svádět!“
„Však taky nesvádíme!“
usadil ho Jarka. „A je taky těžko říct, jestli někdo z nás ostatních, kdo tam s
Vláďou mluvili, něco zkazil!
Já myslím, že ať bychom
řekli, co řekli, s Vláďou nebyla prostě řeč.
Nějakou pomoc jsme mu
nabídnout přece museli – vždyť kvůli tomu jsme tam vlastně šli! A že nás
odmítl, to není vina nikoho z nás!“
„A na třetí TAM-TAM čeká
celá Druhá strana – a co my chudáci o tom všem tam máme teď vlastně napsat!“
bědoval Červenáček.
„Rozhodně v něm musí být
naše rozmluva s Velkým Vontem!“ mínil Mirek, „a že se s námi vlastně ve zlém
rozešel, že nechce, abychom pátrali po jeho záhadném tajemství.“
„A všimli jste si, jak se
napřed vyděsil – a pak rozzlobil, když jsem se ho zeptal, jestli by nám mohl
ježka ukázat?“ připomněl Mirek. „A já jsem tím vážně nic nemyslel, jen tak jsem
to řekl, aby se něco mluvilo a první o hlavolamu začal vlastně mluvit Jindra –
– a naše poznámky měly takový následek! Zrovna tak jsme tenkrát znepokojili
Losnu při jeho návštěvě u nás v klubovně, když jsme nadhodili otázku, zda Vláďa
ježka v kleci vůbec má!?“
„Já si myslím,“ pronesl
pak Jarka v mírném zamyšlení, „že ten Vláďa Dratuš ježka opravdu asi nemá – a
že hádáme správně! Snad mu ho někdo vzal, nebo ho ztratil – a proto ta Vláďova
zloba a leknutí, že jsme na to náhodou kápli! To věřím, že nechce, abychom po
ježkovi pátrali a v TAM-TAMU o tom psali – – to by byl opravdu konec s jeho
Velkým Vontstvím – i s celým Žlutým květem!“
S těžkou myslí začali
sestavovat třetí číslo TAM-TAMU.
„Dlouho jsme se nevraceli
ze Stínadel tak smutní a zklamaní a otřesení,“ zněla úvodní věta Mirkova, „jako
včera. Snad jen tenkrát, když jsme tam v jednom stínadelském zákoutí pochovali
našeho věrného psího kamaráda Bublinu, byl náš zármutek větší.
Tentokrát jsme se vrátili
ze Stínadel všichni, nikoho jsme tam nenechali, Kuliferda je na to moc
pohodlný, než aby tam za námi běžel a dal se tam zajmout jako nešťastný
Bublina! A přece jsme ve Stínadlech něco ztratili. Ztratili jsme přátelství
chlapce nad jiné ušlechtilého, dobrého, Velkého Vonta Vládi Dratuše!“
Chvíli nad těmito
úvodními řádky přemýšleli, a pak za všeobecného navrhování a různých poznámek a
upozorňování od všech chlapců psal Mirek – zatím jen na obyčejný papír, tužkou,
nanečisto, další slova.
Jak včera návštěva
Rychlých šípů u Žlutého květu probíhala, celá ta rozmluva s Velkým Vontem – a
jeho bouřlivě hněvivé odmítnutí pomoci od Rychlých šípů – i jeho zoufalství,
spatřené nakonec Červenáčkem ve vratech kůlny, když odmítnutí chlapci odtamtud
odcházeli.
„Ale je těžko Velkému
Vontovi – Vláďovi Dratušovi vyhovět,“ končil Mirek článek o něm pro třetí
TAM-TAM, „a nepomoci mu, i když tak nepochopitelně pomoc odmítá! Co byste
dělali vy, chlapci a děvčata z naší Druhé strany, kdybyste viděli, jak se třeba
někdo topí, ale schválně přitom nekřičí o pomoc a odhazuje daleko od sebe záchranné
lano nebo prkno, které mu podáváte? Necháte jej utopit??
Mávnete nad ním rukou a
křiknete na něho: Tak se tedy utop, když se ti to líbí!!?? Jistě že ne! Jistě
že nic nedáte na jeho odmítání záchrany – a dojedete k němu s loďkou, nebo pro
něho skočíte a zachráníte ho, ať chce, nebo nechce – i kdyby se s vámi přitom
třeba i pral a všelijak vám za vaši pomoc ještě zlořečil!
Tak vidíte – a v takové
situaci jsme my! Ve Stínadlech se něco děje. Nebo již se tam také něco
podivného stalo, jak se pořád šeptá a vypráví… A Vláďa Dratuš, ten dobrý nejmladší
Velký Vont, jakého kdy Stínadla měla, je zřejmě obětí toho jakéhosi neznámého
záhadného a nebezpečného dění.
A je přitom tak nějak
utlačený, má tak nějak – obrazně řečeno svázané ruce i nohy, že se chudák
nemůže ani hnout… tak si to alespoň my představujeme, nic jiného nás nenapadá –
– a my máme dát na jeho zoufalé a hněvivé i nepochopitelné přání a nechat ho tomu
hroznému neznámému něčemu na pospas – a utéct od něj v jeho nejtěžších chvílích
života, jako bychom utekli od toho člověka, který se topí uprostřed řeky?
Můžeme to udělat? Nemůžeme!
Věříme pevně, že to, co
děláme, či co chceme dělat, to je pomáhat Vláďovi Dratušovi i proti jeho vůli a
přes všechno jeho zlobení a zakazování, je dobré a jedině správné. A víme, že i
vy, všichni Druhostraníci, ať chlapci nebo děvčata, tak soudíte a souhlasíte s
námi!
Vaše Rychlé šípy!“
Mirek Dušín odhodil po
těchto posledních slovech tužku a odstrčil i papír, na který koncept TAM-TAMU
psal a vypadal unaveně a vyčerpaně.
Hoši mu již při
závěrečných řádcích ani nestačili připomínat, jak a co by o tom všem tam měl
napsat. A také to ani nebylo zapotřebí. Když se mu myšlenky v hlavě začaly
rojit, tu je ruka s tužkou ani nestačila všechny vypsat – a Mirek některá slova
ani nedopisoval – na to nebylo kdy, jen honem honem myšlenku zachytit, aby se neztratila
ve víru dalších.
„Tos napsal hezky,
Mirku,“ řekl uznale Rychlonožka, „to přirovnání s tím člověkem, co se topí a
nechce se dát zachránit! Mne by tohle nikdy nenapadlo…“
Pak začali sestavovat
ještě další článek pro třetí TAM-TAM. Psali o těžkém úkolu, jaký si vzali
Plíhalovci na sebe tím, že se upsali nějaké partě ve Stínadlech, která teď od
nich žádá vykonání něčeho mimořádně obtížného.
„Víme, která parta to
je!“ napínal TAM-TAM své čtenáře, „víme také i co mají pro ni Plíhalovci
vykonat! Nemůžeme to však zatím v TAM-TAMU prozradit, slíbili jsme totiž
Tondovi Plíhalovi mlčení, když nás o to požádal. To vám však říct můžeme: kdybychom
ten těžký úkol měli vykonat my, sami bychom si s ním asi nevěděli rady!“
Tohle bude panečku sousto
pro čtenáře TAM-TAMU! Co to asi jen může být, když ani Rychlé šípy by to
nedokázaly? Ale v TAM-TAMU samozřejmě nebylo ani slůvko o tom, že tímto nebezpečným
a takřka nemožným úkolem je podřezáni vzácného posvátného stromu ginga ve
svatyni jeho Uctívačů – a tou partou, která to na Plíhalovcích žádá, že jsou
Dabinelovci!
Třetí číslo TAM-TAMU
vyšlo až příští den. Jeho napsání na blány, rozmnožení a sešívání dalo velikou
práci. V záhlaví nad nadpisem byla řádečka: „Toto číslo vyšlo nákladem 125 výtisků.“
Tiskli samozřejmě zase na
papíru ze Stínadel, pořád jej měli ještě dost. Rychlonožka ale zatím marně
hledal nějaké listy, které by byly v dávném čase ohlodané stínadelskými myškami
v Opuštěném dvoře.
Natřel proto okraje stohu
papíru salámem a chtěl, aby papíry ohlodal Kuliferda. Ten se však znechuceně od
nich odvrátil a odmítl jakoukoli spolupráci.
„Je to přece jen hloupý
pes!“ usykl hněvivě Rychlonožka, když se mu pro jeho nezdařený nápad Jindra s
Červenáčkem chechtali, a dodal pichlavě: „Takhle kdyby byl papír namočený v
panádlové polívce od Hojerů – to by se přerazil – – ale kdepak salám! Teď abych
to nakonec ještě ohryzával snad sám!!“
V tentýž den vyšlo i
třetí číslo Sběrače, ale počet výtisků na něm nebyl, ač se jinak Sběrač ve všem
opičil po TAM-TAMU. Bylo jasné, že Sběrač s TAM-TAMEM nemůže soupeřit. A jeho
obsah byl celkem chudý, Plíhalovci se v něm jen vytahovali, jakou že spolupráci
to ve Stínadlech zahájili – co tam zažili, jak jsou tam prý vážení – – ale o
Rychlých šípech tentokrát ve Sběrači nebyly žádné pomluvy. Tonda Plíhal věděl,
že ho Rychlé šípy mají v hrsti, a proto si dával pozor, aby si je nepohněval.
A tak se oba časopisy,
TAM-TAM i Sběrač svými třetími čísly ve stejný den vydaly na cestu do ulic obou
čtvrtí města, do Dvorců i na Druhou stranu, čtené se zájmem a zvědavostí všude,
kam se dostaly.
TAM-TAM se rozprodal během dvou dnů. A samozřejmě nebylo to jen proto, že zase vyšel na papíru ze Stínadel!
To, co se hoši a děvčata
na Druhé straně ve třetím TAM-TAMU dočetli, působilo na všechny otřesně, i když
se v jeho zprávách tentokrát nelíčily žádné vzrušující útěky, schovávačky, zajetí
a podobné události, jako v čísle minulém.
Ale ten popis rozhovoru
mezi Rychlými šípy a Velkým Vontem a to, že na Rychlé šípy tak hrozně zanevřel,
ač byl dosud jejich velikým a vděčným přítelem, to bylo neuvěřitelné a víc
udivující a překvapující.
Druhá strana se brzy po
vydání třetího čísla TAM-TAMU rozdělila na dva tábory. Zatímco první souhlasila
plně s vývody Rychlých šípů, že je Velkému Vontovi zapotřebí pomoct za každou
cenu, ba i proti jeho vůli, ta druhá – a tu tvořila většinou děvčata – tvrdila,
že nikdo – ani Rychlé šípy – nemá právo zasahovat tak neústupně do
stínadelských – a hlavně Dratušových záležitostí a to zejména, když si to on
tak přímo zoufale nepřeje a zakazuje – a když tvrdí, že by mu pomoc Rychlých
šípů mohla způsobit ještě větší nesnáze, ba snad i nějaké neštěstí, jak se
vyjádřil.
„Tak vy tomu Vláďovi
Dratušovi nechcete pomoct – a necháte ho osudu, jako byste nechali utopit toho,
kdo se neprosí o záchranu – viďte!?“ štiplavě doráželi zastánci názoru, že se
mu pomoci má dostat.
A ti druzí zase říkali s
posměchem: „Prosím vás – jakápak pomoc, když o ní sám Velký Vont říká, že by mu
přinesla jen velké utrpení? Tomu vy říkáte pomoc?? To je ještě horší, než když
od toho dají Rychlé šípy ruce pryč!“
V každé třídě ve školách
se o tom rokovalo, na ulicích se tvořily hloučky chlapců a děvčat, v nichž se o
té věci hovořilo pro i proti, vznikaly i ostré hádky, ale nikdo nemohl
přesvědčit druhého, že jeho názor je správnější.
I ředitel školy, který
Mirkovi půjčil rozmnožovací stroj, si pozval Mirka k rozmluvě. Měl třetí
TAM-TAM rozevřený na stole (Mirek mu každé číslo vždy přinášel, jak si
smluvili), ťukal brýlemi do jeho stránek a ptal se: „Tak co, Mirku Dušíne, co
ve svém klubu uděláte?
Jak se rozhodnete? A jaká
věc toho chudáka v těch Stínadlech vlastně trápí?“
To ovšem Mirek nevěděl
sám – a ředitel školy mu proto také nemohl poradit, zda mají Rychlé šípy
pokračovat ve snahách Vláďovi přispět, nebo raději všeho nechat a ponechat jej
osudu.
„My už jsme se rozhodli!“
řekl jen Mirek pevně. „My půjdeme do poslední chvíle za vším, budeme Vláďovi
pomáhat k záchraně – ať chce nebo nechce – a snad tolik rozumu a prozíravosti
budeme mít a snad se to nějak někde ukáže, abychom honem se vším raději zavčas
přestali, kdyby bylo už zcela zřetelné, že by mu naše pomoc spíš uškodila než
pomohla!“
Sám si však přitom nebyl
jistý, a neuměl si to zatím ani představit, kde a jak by se měla ta škodlivost
jejich pomáhání Vláďovi Dratušovi ukázat, a tak je varovat před dalším
zasahováním do jeho záhadného osudu.
Nejhorší však bylo, že
krátce po vydání třetího TAM-TAMU se začala projevovat nejednotnost názoru i
mezi Rychlými šípy samotnými! Snad to způsobily právě ty rozkoly v mínění celé
Druhé strany, nebo pořád ještě v mysli znějící hněvivý křik Vládi Dratuše, ale
fakt byl, že už na nejbližší schůzce po vydání třetího TAM-TAMU se tato
nejednotnost ukázala.
Začal s tím vlastně
Rychlonožka, přemluvený a získaný v ten den u školy Alžbětinou Prknářovou,
zvanou Haha-Bimbi z klubu Podkováků, což ale na schůzce neprozradil. Haha-Bimbi
k němu u školy přišla a začala mu lichotit: „Hele – Rychlonožko – ty jsi přece
takový docela milý kluk!!“
Rychlonožka se trochu
začervenal, ale hned zahlaholil: „Mňo – dobrá – dobrá – to se o mně všeobecně
ví, že jsem hrozně milý a hezký chlapec! To už mi řeklo moc lidí – no ale co se
dá dělat!?“
„Já řekla, že jsi jenom
milý – – nic víc! O kráse jsem nemluvila!“ zarazila a usadila ho ledově
Haha-Bimbi, vyznačující se pohotovou a vždy ostře nabroušenou pusou.
„No tak dobře – neřekla
jsi to ty, řekli to jiní – to nevadí – a co za ta poklonu chceš? To přece není
jen tak samo sebou, že mi tady mažeš med kolem pusy a děláš ze mne archanděla
Gabriela – čti Žábriela!“
„Nic víc nechci než to,
abys přemluvil ty svoje Rychlé šípy, aby toho pátrání po tajemství Velkého
Vonta nechaly – a hleděly si svého!
A to je vážně všechno!
Jsi opravdu hodný a milý kluk!“ Usmála se na něj úsměvem, při kterém ho až
zamrazilo a odešla s nějakými děvčaty ze své třídy.
A teď je tady schůzka
Rychlých šípů v klubovně a Rychlonožka ještě celý zmámený řečmi i tím
šelmovským úsměvem té žáby Prknářky – říká: „Lidi – já nevím – ale když tak na
všechno myslím – a na ty řeči, co jdou tady na Druhé straně kolem – – tak mi
napadá, jestli bychom radši přece jen toho všeho s tím Vláďou Dratušem neměli
nechat a hledět si jen svého!“ Byl přitom červený jako rak, a nikdo – kromě
jeho samotného – nevěděl proč!?
I jemný a citlivý Jindra
si to ale myslel a nahlas to řekl: „Opravdu mám strach, abychom Vláďovi
Dratušovi ještě nakonec nějak nepohoršili!“
(Rychlonožka se ho potají
zeptal: „Hele – neřekl ti taky někdo, že jsi hrozně milý kluk??“ Jindra té
narážce neporozuměl, protože s ním Haha-Bimbi opravdu nemluvila.)
Ale Mirek byl již beztak
rozmrzelý nejednotností v názorech po celé Druhé straně – a když teď tedy i ve
vlastním klubu s tím začínají dva členové, to mu dodalo!
„Co to do vás lidi
najednou vjelo?“ odmítl Jindru i Rychlonožku ostrým hlasem. „Pořád jsme byli
zajedno v tom, že Vláďovi pomůžeme, i do TAM-TAMU jsme to už napsali – – a teď
od toho chcete utíkat? To přece nejde! Kdo vás to tak zpracoval?“
„Nesmíme podlehnout
panice!“ uklidňoval trochu pobouřené ovzduší schůzky Jarka. „Jsme zatím v tak
zvané bryndě, nevíme kudy a jak dál – a tak nás ty rozepře z ulic jen zbytečně
rozčilují.
Ale včera večer, když
jsem nemohl dlouho usnout, a o všem jsem přemýšlel, mě něco napadlo! Dávejte
pozor!“
Všichni opravdu zbystřili
sluch – vždyť Jarka se už v dřívějších dobách osvědčil jako náramně přemýšlivý
a dobře usuzující člověk.
Vždyť to byl i on, kdo
tehdy takřka z ničeho usoudil, jak to asi bylo s původním majitelem ježka v
kleci, nešťastným Janem Tleskačem tam nahoře na zvonici u svatého Jakuba, než
spadl z té ohromné výše na dlažbu kostela, kde se zabil. Co vymyslel Jarka asi
teď?
„V tom povídání toho
Rejholce se mi něco nezdá!“ pravil Jarka zvolna a zamyšleně do hlubokého ticha.
„Pamatujete se, jak nám vyprávěl dopodrobna všechno o té rozmluvě toho
neznámého – – toho cizince – v klubovně Žlutého květu? Nenapadlo vás při tom
něco?“
Rychlonožka pravil za
sebe, že nenapadlo. Mirek chvilku přemýšlel a pak řekl: „No – teď, když tak
zdůrazňuješ, jak vše vyprávěl tak dopodrobna, tak – tak se divím, odkud to
všechno mohl tak vědět – pamatoval si každé slovo toho cizince, líčil každé
hnutí v tváři Vládi Dratuše – – každý závan vzduchu od vrat a zaplápolání petrolejky
– – to by musel mít Rejholec jednak moc dobrou paměť, jestli to vše slyšel od
někoho vyprávět – – a rozhodně asi moc dobře zná toho, kdo tam tehdy toho
cizince doprovázel. Jedině od něj ty všechny strašidelné a vzrušující
podrobnosti mohl slyšet. Není možné, aby to bylo vyprávění převzaté z desáté či
kolikáté ruky!“
„Ano – tak nějak to
bude!“ přisvědčil Jarka. „A proto se musíme držet Rejholce jako klíšťata – jen
ten nás může dovést někam dál.
Někam – zkrátka k někomu,
kdo zná toho cizince. K tomu neznámému Vontovi, který ho do klubovny Žlutého
květu přivedl. Nikdo jiný než Rejholec nám nemůže v pátrání pomoct, i když si
myslíme, že už nám řekl všechno, co ví!“
„To je pravda!“ souhlasil
Mirek. „A já taky už vím, čím mu rozvážeme jazyk, aby nám třeba ještě něco
řekl, na co si vzpomněl dodatečně, nebo aby nám vůbec nějak pomohl z místa v
našem pátrání.
Vždyť my přece máme pro
něj báječnou věc – ty škrábanice, psané Dabinelem, co jsme získali od Tondy
Plíhala! Vždyť my jsme mu je přece i slíbili – vzpomínáte si, viďte – proto
jsme je taky na Tondovi Plíhalovi vlastně vymámili…
Ty když Rejholcovi dáme –
– nebo zatím aspoň jen z bezpečné dálky ukážeme – asi jako ten cizinec ukázal
něco chudákovi Dratušovi – tak budeme možná o hezký kus ve svém pátrání dál!“
Všechny hochy tato
vyhlídka na vybřednutí z nerozhodnosti a hlavně z bezradnosti radostně
naladila. Dodala jim chuti a ty tam byly i neshody o tom, zda mají či nemají
Vláďovi Dratušovi pomáhat v jeho tajemném soužení.
Ano, budou se snažit
prospět Vláďovi za každou cenu! Už žádné úvahy a spory o tom, zda by snad s
pátráním raději měli přestat! Zítra odpoledne se vydají do Stínadel! Hurá za
Rejholcem!
„Tak bych rád věděl,“
mudroval Červenáček trochu stísněným hlasem, když se druhý den nořili do
stínadelského bludiště, „kolikrát jsme sem vlastně už takhle šli!“
„No to se dá přece snadno
spočítat!“ mínil Jindra, „stačí si vzít naše klubovní kroniky – a tam začít
hledat od těch dob, jak se ukázala ta kresba ježka v kleci na zdi…“
„Jestli se dnes vrátíme
domů ze Stínadel živí a zdraví, tak si s tím tu práci schválně dám a ty cesty
spočítám!“ sliboval Rychlonožka.
Měl vždycky tak trochu
strašpytlovské nálady, řeči a předtuchy, když šli do Stínadel…
„Tak teď toho povídání
ale už nechte – a snažte se šťastně proplout – vidíte tamhle tu partu – co?“
tiše upozorňoval Mirek. „Rozdělme se – jděme každý zvlášť, ať nejsme tak
nápadní – – Červenáčku, čapku dolů – podle ní nás tady pozná už každý!“
Červenáček bleskurychle
strhl z hlavy svou červenou ahojku a složil ji do kapsy. Rozdělili se, každý
šel zvlášť, jen Rychlonožka se držel v blízkosti Jindry. „Propluli“ šťastně a
zase šli pak pohromadě.
Protože již věděli, kde
Rejholec bydlí a směr k jeho uličce V hlubinách přibližně znali, nemuseli se
dnes prozatím nikoho doptávat – a cesta jim rychle ubíhala.
Začínal soumrak, ale
plynové lampy se dnes ještě nerozsvěcovaly.
Také stínadelské zvony
dosud mlčely. V ulicích i uličkách Stínadel se to zatím jen hemžilo lidmi,
vracejícími se z práce, také však Vonty, z nichž mnozí nevyhlíželi ani trochu
přívětivě. Na teplákových bundách Rychlých šípů sice svítily žluté špendlíky,
ale chlapci na tento vontský odznak už příliš nespoléhali, že by od nich mohl
nežádoucí pozornost Vontů odvrátit. Tak raději ať není žádné střetnutí, žádná
hádka, ba ani bezvýznamné povšimnutí. I z toho by mohla vzejít zkáza celé
dnešní jejich cesty sem.
Jak se víc a více
vzdalovali od bezpečné Rozdělovací třídy a stále hlouběji postupovali do
vnitrozemí Stínadel, byla jejich mysl napjatější, rozrušenější. Pak ještě
lampáři s dlouhými tyčemi v rukou začali rozžehávat plynové lampy a jejich
žlutozelené mihotavé světlo změnilo ulice i uličky a zákoutí ve strašidelné
bludiště.
Krátce potom se první
údery stínadelských zvonů rozhlučely šerem.
Burácela Dunivá Kateřina,
o něco jasněji zvonila Zlatá svatá, kdesi temně hlaholil Velký Dominik a ještě
o něco dále Černý Kapucín.
Snad zvonily i jiné další
zvony, ale ty chlapci nerozeznávali tak přesně.
„Sem kdybych šel třeba
miliónkrát, tak budu vždycky mít strach,“ začal Rychlonožka zase svoje
sýčkování, doprovázené ještě neklidným otáčením dozadu. Jarka ho chtěl zrovna
okřiknout, když na ně z průjezdu starého domu někdo náhle tlumeně zavolal:
„Rychlé šípy! Jste to vy?
Opravdu jste to vy? To jsem rád, to jsem tak hrozně rád, že vás tu vidím, ani
nevíte jak!“ Byl to Otakar Losna. Již jednou se s ním takto nenadále ve
Stínadlech setkali – to bylo ještě loňského roku, když utíkali korytem Černé
vody… A pak ovšem teď asi před měsícem, kdy na ně Losna čekal u jejich klubovny,
když se vraceli z poslední celodenní výpravy.
„Jak ti to tenkrát dopadlo,
když tě z naší klubovny odvedli ti hromotlukové od vás?“ ptal se Mirek plný
účasti. Všichni ještě v duchu viděli tu otřesnou scénu. „A kdo to vlastně byl?“
„No – moc dobře jsem se
mezi nimi neměl, to víte – – “ usmál se nevesele a trpitelsky Losna. „To byli
Vontové z Modré hvězdy – jsou v ní samí starší kluci – hrají si tady ve
Stínadlech na ochránce všeho našeho, všeho vontského – ač jim k tomu Vontská
rada nedala žádné právo – – ale tady si stejně teď už dělá každý co chce!“
„Schází tu pevná ruka Velkého
Vonta, viď?“ mínil Jarka. „Vláďa Dratuš s celým Žlutým květem je opravdu nějak
vedle, jak to tak vypadá.“
„Máš pravdu!“ souhlasil
neochotně Losna. „Je to tak, jak už jsem vám to naznačil, když jsem byl před
několika týdny u vás v klubovně.
A právě proto jsem se k
vám už chtěl zase někdy pod ochranou tmy vypravit! Moc potřebujeme vaši pomoc,
i když se jí Vláďa Dratuš vzpírá. Četli jsme taky všechny tři vaše TAM-TAMY, co
už vyšly. Vím, že chcete pomoct, vždyť jste byli u Vládi Dratuše a nabízeli
jste mu ochranu a pomoc I všechno možné – nakonec se s vámi místo vděčnosti za
to ještě rozhněval! Ale vy si jistě nějak poradíte a dokážete to, jestli nebude
ještě pozdě! A já mám na srdci mnoho věcí, chci vám říct několik zpráv!“
Za tohoto tichého hovoru
zvolna pokračovali v cestě směrem k ulici V hlubinách, kde bydlí Rejholec, i
když Losnovi zatím neřekli, kam míří. „Nejhorší, co se mohlo stát – a co se vám
skoro bojím prozradit,“ mluvil Losna dále překotně, jako by čekal, že bude zase
v půlce jednání od Rychlých šípů odtržen a kamsi odveden jako tehdy, „je to, že
Vláda Dratuš nemá už ježka v kleci! Jako byste to tenkrát uhodli, když jste tu
možnost nadhodili!“
Chlapci Rychlých šípů při
této neuvěřitelné zprávě na sebe významně pohlédli. Tak přece! Tak přece! Když
se čirou náhodou na ježka tehdy Losny – a později i Vládi – zeptali, nevěděli,
že to uhodli! A proto se Vláďa na ně také asi tak rozezlil!
„U Jóviše!!“ vydechl teď
Jindra za všechny Rychlé šípy, „on nemá ježka v kleci!! My jsme si to ale hned
mysleli! Ale kam ho dal? Takové práce a boje to dalo, než jsme vám ho na jaře
do Žlutého květu mohli předat – a – a – co tomu prosím tě říká Vontská rada?
Ví o tom? Vždyť to je
konec všemu!“
„Neví o tom!“ zašeptl
zdrceně Losna. „Nikdo o tom neví než já!
Zatím!“
„A jak ti to Vláďa Dratuš
vysvětil?“ dorážel Jarka. „Kdo mu ježka vzal? Kam ho dal? To ho ztratil – či
co? Přece ti o tom musel něco říct, když o té ztrátě víš! Jistě ses ho taky
ptal?“
„Já jsem se ho neptal!“
vydechl Losna. „Vláďa nemá ani tušení, že já o tom vím, že už hlavolam nemá! Já
jsem šel nedávno k nim pro nějaké papíry, byly to zápisy a smlouvy s několika
ulicemi kolem Červených schodů – a – a – no a Vláďa nebyl doma a jeho maminka
mi řekla, abych se mu podíval do jeho skříně v pokojíku – tam že ty papíry
jistě najdu.
Tak jsem šel do té skříně
– papíry jsem našel – ale vzadu na jedné polici ležel váček s ježkem. Nevím, co
mě to napadlo – chtěl jsem se zkrátka přesvědčit, jestli v něm ježek je –
tenkrát jste mi nasadili červa do hlavy, když jste se mne u vás v klubovně tak
náhle zeptali, jestli Vláďa ježka ještě vůbec má!
A tak jsem sáhl po váčku,
otevřel jsem ho a – – ale na dlaň mně místo ježka vyklouzl jen kámen, asi v té
velikosti, jako je ježek! To víte, jak mi bylo! Nevěděl jsem – a vlastně dodnes
nevím, co si mám o tom myslet… Vložil jsem kámen do váčku, ten jsem zase dal
zpátky do skříně – Vláďově mamince jsem poděkoval a vypadnul jsem od Dratušů
jako opařený.“
„A viděla Vláďova
maminka, že sis ten váček prohlížel?“ ptal se Jarka.
„Ne! Neviděla! Ona u mne
nebyla, když jsem ve Vláďově pokojíku ve skříni ty papíry hledal. Tak neví, co
jsem objevil – a já jsem se jí na ježka neptal. Ani Vláďovi jsem zatím nic
neřekl – a čekám, jestli mně to snad řekne sám, co se s ježkem stalo, co s ním
udělal, kam ho dal!“
„Tak mu opravdu zatím nic
neříkej, na nic se ho neptej…“ radil Mirek, „Zdá se mi, že jsme u kořene všeho
toho divného, co se s Vláďou děje – a proč má takový strach! Někdo – snad ten
neznámý cizinec – ho o hlavolam nějak připravil – a Vláďa je teď v koncích – s
kamenem v sáčku místo ježka dlouho Vontskou radu ani Stínadla klamat nemůže!
Dříve nebo později se to prořekne – a pak bude zle! S Vláďou i se vším vontským
ve Stínadlech!“
„A proto on chudák
nechce, abychom se mu do toho míchali, abychom mu pomáhali!“ uvažoval
Červenáček. „Má strach, že jeho tajemství, tu ztrátu ježka, odhalíme – a že to
napíšeme do TAM-TAMU – a tím že se to dovědí celá Stínadla. Teď už tomu rozumím,
proč nám zakazuje psát cokoliv o něm do TAM-TAMU!“
„Co ale mám dělat?“
bědoval Losna. „Nikdo to neví než já, takové hrozné tajemství – ani jediný člen
Vontské rady to neví kromě mne – a já musím být zticha, já se nesmím Vládi ani
zeptat – to je opravdu nad mé síly! A Stínadla už zase bouří, volá se po
volbách nového Velkého Vonta – a s Vláďou už není žádná kloudná řeč, je jako
zlomený, jako zastrašený někým, nebo něčím – – nejspíš tou ztrátou ježka – –
Rychlé šípy, poraďte mi, pomozte nám, jedině vy to zase dokážete…“
Mirek v rychlosti
vypověděl Losnovi ještě jednou znovu to, co zhruba napsal o jejich návštěvě u
Vládi Dratuše a dodal: „U něj se teď už ukázat nemůžeme – nemluvil by s námi –
a zbytečně bychom se ještě třeba zas pohádali a Vláďu znovu rozrušili. Kdybychom
se tak ale mohli dovědět, kdo byl ten cizinec, který dal Vláďovi číst ten
podivný vzkaz či dopis nebo co to bylo, co Vláďu tak vyděsilo a zdrtilo! A nebo
aspoň kdo byl ten jeho průvodce, který ho na schůzi Žlutého květu přivedl!
Vyzpovídali bychom ho, vyslechli, jistě by nám něco prozradil – a snad by nás i
nevědomky mohl přivést na jeho stopu!“
„Ale – ale – vždyť to já
přece vím, kdo to byl!“ vyjekl radostně Losna. „I když jsem tam tenkrát zrovna
nebyl, tak to vím!“
„Vážně?“ vzkřikl Mirek a
vzrušením se mimoděk zastavil a chytil Losnu za kabát. „Tak kdo je to? Říkal
jsi tenkrát u nás v klubovně, že to byl určitě někdo ze Stínadel!?“
„Ano!!“ přisvědčil Losna.
„Byl to nějaký Rejholec, Venda Rejholec – patří k Uctívačům ginga, dost lidí ho
tam v okolí zná!“
Údiv, úžas, překvapení
Rychlých šípů bylo nesmírné. „Ale – vždyť, to snad není možné!?“ tlumeně volal
Jarka. „Rejholce přece známe, mluvili jsme s ním, od něj jsme slyšeli tu celou
podivnou příhodu vypsanou ve druhém TAM-TAMU – jak toho neznámého cizince někdo
přivedl do klubovny Žlutého květu – – ale Rejholec nám neřekl, že to byl on
sám! Ani slůvkem nám to nenaznačil! Dělal, jako by ten průvodce byl někdo
docela jiný, taky cizí a ne on! Proč to tajil? Proč nám to neřekl?“
„Snad proto, abychom se
ho na toho cizince víc nevyptávali, a aby zakryl jeho stopu!“ mínil Mirek. „Ale
to je teď zatím vedlejší! Hlavně že teď víme s určitostí, že Rejholec nám může
povědět vše – nebo skoro vše – a že bude asi i vědět, co bylo na tom papíru,
který dal ten cizinec Vláďovi číst.“
„A představ si,“ obrátil
se k Losnovi Jarka, „že my k tomu Rejholcovi právě teď jdeme, abychom z něj
zase ještě něco vytáhli! Teď když víme, že on toho cizince zná, bude to pro nás
mnohem snadnější a nadějnější!“
„Zkrátka sám Alláh nám tě
poslal do cesty!!“ korunoval jásání Rychlonožka. Ale zásoba zpráv, které Losna
měl pro Rychlé šípy v zásobě, nebyla ještě vyčerpaná. Po těch dvou prvních
přišla ještě třetí.
„Viděl jsem tu asi před
hodinou dva Dvorečáky a to Bratrstvo Kočičí pracky. Hnali se někam směrem
jakoby ke svatyní Uctívačů ginga…“ řekl Losna a jen tak mimochodem ještě dodal:
„Nesli s sebou velkou zabalenou pilu!“
Rychlé šípy na sebe po
této poslední Losnově zprávě vzrušeně mrkly dorozumívacím pohledem – a v tom
pohledu byl znovu úžas.
„Říkáš, že s sebou nesli
pilu?“ opakoval Mirek mimoděk jeho slova. Losna zatím nechápal, proč Rychlé
šípy tak udivil pouhým sdělením, že Dvorečáci mají s sebou pilu, ale brzy vše
pochopil!
„Musíme ti něco říct!“
chvatně se rozhovořil Mirek. „Ale napřed nám slib čestným slovem a rukoudáním,
že to nikde a nikomu neprozradíš!
Je to v zájmu dalšího
pátrání a naší snahy pomoct Vláďovi a celému vašemu Žlutému květu!“
„Neprozradím, co se
dovím! Mlčenlivost chrání nás! Žlutá je barva naše!“ pronesl vážně a zvolna
Losna trochu pozměněnou formuli, jaká byla vždy předříkávána před zahájením
Vontské rady, a každému podal ruku.
„Jdou podřezat gingo do
svatyně Uctívačů… víš?“ spěšně mluvil Mirek. „Ti blázni – – ti odvážlivci z
nerozumu! Kdyby věděli, jaké peklo by vypuklo, kdyby se jim to podařilo – a
kdyby je při tom chytli!“
Jarka jen kroutil hlavou,
když říkal: „Oni snad ani nechápou, do čeho lezou – čeho se to chtějí odvážit!“
„Já už si vzpomínám!“
ťukal si Jindra do čela. „Dnes měl někdo ve škole nové číslo Sběrače, mělo jen
dva listy – a bylo tam něco jako že Dvorečáci teď někdy ve Stínadlech provedou,
co prý otřese celými Stínadly – – tak to mysleli asi to podřezání ginga! A to
hrozné nebezpečí chtějí podstoupit jen proto, aby se zalíbili Dabinelovcům – a
mohli s nimi dál spolupracovat!“
„A aby měli konečně taky
jednou o čem psát ve Sběrači!“ jízlivě dodal Rychlonožka. „Ale jestli se jim to
podaří, tak už se ve Stínadlech víckrát nesmí ukázat… Uctívači ginga by je
utloukli, kdyby je dopadli!“
„Nepodaří se jim to!“
rozhodným hlasem řekl Mirek. „Nemůžou to udělat! Nesmějí to udělat! Především
už jen proto, že by byla hrozná škoda toho stromu! Žádný strom, ať vzácný nebo
i jen obyčejný se nesmí vykácet, když to není nějak velmi nutné!“
„A ještě něco!“ napadlo
Jarku. „Když zabráníme podřezání ginga, zavděčíme se všem jeho Uctívačům – a
mezi nimi ovšem i Rejholcovi – a to víte, co znamená! Bude nám mnohem víc přátelsky
nakloněný než až dosud – a to při našem pátrání po tom výhrůžném tajemném
cizinci bude hodně znamenat.“
Všichni s tímto vývodem
Jarky souhlasili a Mirek se obrátil k Losnovi se slovy: „Prosím tě, teď nás ale
veď co nejrychleji ke svatyni Uctívačů ginga! Netrefíme tam odtud – a kdoví,
jak dlouho bychom tady bloudili, než bychom ji našli! A my už nesmíme ztrácet
ani minutu… třeba teď už jsou Dvorečáci uvnitř – a začínají řezat!“
Vykročili rychle směrem,
naznačeným Losnou a po cestě mu – užaslému a překvapenému – vysvětlovali, jak
se dozvěděli o úkolu, který Dabinelovci Dvorečákům uložili.
„I když ani Uctívači
ginga nejsou přátelé našeho Žlutého květu,“ hovořil cestou Losna, „vůbec
nevadí, když jejich strom uchráníte!
Přednější je, abyste se
za to něco víc dověděli od toho Uctívače Rejholce o jeho tajemném cizinci! Já
pořád věřím, že tím se dostanete blíž k celé záhadě, co Vláďu Dratuše tak tíží,
svírá a ničí – – a že se vám podaří přece jen ho nějak ještě zachránit!“
Šli velmi rychle,
chvílemi i klusali – a byli tak udýchaní, že nemohli skoro ani mluvit. Hochům
Rychlých šípů občas připadalo, že jdou uličkami a přes plácky, kde se už někdy
pohybovali při mnohých dřívějších výpravách sem, jindy ulice zase nepoznávali.
Stínadla byla jednou z nejrozsáhlejších částí města.
„Tak jsme tady!“ vydechl
pak k překvapeným Rychlým šípům Losna. Záhy všichni spatřili vysokou zeď, jako
tenkrát dávno, kdy je sem přivedla z opačného směru parta Rezavých klíčů, aby
vnikli do svatyně Uctívačů ginga místo ní. I ten žebřík u plynové lampy umístěné
vysoko na zdi ještě stál, připoutaný k ní nahoře řetězem s visacím zámkem. Za
zdí se ozýval jakýsi tlumený hovor.
„Zůstaňte tady dole!“ vyzval
Mirek Rychlé šípy a Losnu. „Podívám se, co se tam děje, kdo tam je!“ Vzápětí
potom s nesmírnou opatrností začal stoupat po kolmém žebříku vzhůru. Žebřík
stál celou svou výší těsně u zdi, řetěz, kterým byl připoutaný k držáku lampy,
byl příliš krátký, než aby se dalo žebřík alespoň trochu u země podtrhnout a
tak od zdi odstavit, aby stoupání po něm bylo snadnější.
Dokáže-li Mirek vystoupit
až na nejvyšší příčku, neztratí přitom rovnováhu a nespadne pozpátku dolů na
dlažbu ulice, může nahlédnout dovnitř zarostlé, po léta nepěstěné zahrady,
která slouží Uctívačům ginga jako schůzovní rejdiště jejich party, jako svatyně
Uctívačů ginga.
Když Mirek vystoupil po
žebříku až do úrovně držáku lampy, zabudovaného do zdi, uviděl na držáku
přivázané lano, vedoucí vzhůru po zdi a pak přes její hřeben do zahrady. Právě
tak to učinily kdysi dávno Rychlé šípy, když se sem tenkrát vypravily s
Rezavými klíči. Je vidět, že Dvorečáci si dobře pamatovali, jak svou cestu sem
tehdy Rychlé šípy popisovaly v TAM-TAMU!
Teď už byl tak vysoko, že
hlavou přesahoval hřeben zdi. Držel se ho rukama, aby neztratil rovnováhu a
nespadl pozpátku do ulice.
Opatrně nahlédl do
ztemnělé zahrady. Byla již úplná tma, nadto jej oslňovalo světlo plynové lampy,
v jejíž těsné blízkosti stoupal po žebříku.
Ale to přece jen viděl
dosti jasně, že v zahradě – asi dvacet kroků od zdi zády k němu stojí v
bezradném ustrašeném postoji několik postav – ano – – není pochyb, je tam
Dlouhé Bidlo, Štětináč, ba i mrňous Bohouš, pak Tonda Plíhal a jeho nohsled
Jarda Koutník ze Dvorců – a kdopak je ten další… ale, ale – vždyť to je ten
Dabinelovec, ten zachránce Rychlých šípů z Opuštěného dvora, který jim tenkrát
při jejich zajetí pošeptal „Dům se znamením raka je vaše záchrana!“ Dabinel ho
sem dnes nakomandoval, aby dělal Dvorečákům průvodce při té více než nebezpečné
akci!
Vedle hloučku se na zemi
bělal papír, ze kterého již Štětináč vybalil pilu. Kdosi ukazoval rukou ještě
dále do hloubi zahrady, kde osamoceně rostl strom, zřejmě gingo. Rychlé šípy
pod ním tenkrát nasbíraly spousty drahocenných listů. Jestlipak to dnes napadne
také Dvorečáky a Bratrstvo Kočičí pracky? Nebo na to nebudou mít čas ani mysl?
Mirek dále neváhal. Zvolna a co nejtišeji začal vytahovat lano z vnitřní stěny
zdi ven přes její hřeben do ulice – a tak znemožnil všem uvnitř zahrady
ústupovou cestu. Hlouček tam nic neslyšel, tím méně aby to ve tmě zpozoroval.
Mirek začal sestupovat po žebříku dolů. Od lampového držáku byl sestup
snadnější, držel se lana a pak i postranic žebříku.
„Tak co je? Cos viděl?
Jsou tam?“ zaplavili ho chlapci tichými otázkami, když šťastně přistál na
chodníku. Lano – plné uzlů, aby se po něm dalo dobře šplhat – se ještě kývalo
podél žebříku až skoro k zemi.
„Je tam s nimi ten náš
zachránce z Opuštěného dvora – – “ šeptal Mirek. „Všichni se chystají strom
opravdu porazit – – ale toho Dabinelovce bych rád nějak z toho pekla dostal
ven, dřív než to vypukne!
Na oplátku za tu jeho
úžasnou pomoc tenkrát! Jen ale jak to provést?“
Nastala krátká vzrušená porada, šeptem vedená. Záleželo na každé vteřině – vždyť ti nerozumové tam v zahradě každou chvíli již třeba strom naříznou – – je vůbec div, že ještě váhají, že ještě nezačali.
Pořád se odtamtud ozýval
jen tlumený nesrozumitelný hovor. Asi si dodávali vzájemně odvahy.
„Nejlepší bude,“ mínil
Jindra, „vystoupit nahoru na zeď a odtamtud vyzvat Plíhalovce, aby všeho
nechali, že je vidíme – a aby se vrátili sem na chodník – jejich provaz že jim
tam zase spustíme.
Zachráníme tím sice
všechny ty plantážníky před hroznou pomstou Uctívačů, ačkoli si to nezaslouží,
ale zachráníme tak i toho Dabinelčíka, co nám tehdy v Opuštěném dvoře tak
pomohl!“
„Rejholec nám ale
neuvěří, že to my jsme zachránili gingo od podřezání! Uctívači to musí vidět na
vlastní oči a nám dosvědčit, že jsme Dvorečáky od podřezání ginga zahnali!“
namítal správně Jarka.
„Tak vylezeme na zeď,“
radil Rychlonožka, „spustíme povyk, Uctívači přiletí zezadu z těch jejich kůlen
ke gingu, my jim z hřebene zdi oznámíme, co se tu mělo stát – – a za odměnu si
jako vyžádáme toho Dabinelovce – řekneme, že si s ním máme něco vyrovnat – –
tak ať nám ho vydají – a s Bratrstvem a Plíhalovci ať si naloží, jak chtějí!
Tak zachráníme jak Dabinelčíka, tak gingo – a ještě si šplhneme u Uctívačů a –
a – a ještě trochu zaslouženě zavaříme naší dvorečácké konkurenci!“
„Ale to je všechno
složité a nejisté!“ netrpělivě odporoval Mirek – a bylo vidět, jak při hovoru
pořád jedním uchem naslouchá, neozýváli se za zdí už zlověstný zvuk řezající
pily. „Co když nám Uctívači nevyhoví – a toho chudáka Dabinelčíka si tam
nechají taky? Ne – ne!! Uděláme to takhle: Vylezu na zeď, za mnou ještě Jarka a
Jindra. Vy ostatní zůstanete dole na chodníku jako stráž a obrana žebříku pro
možný vontský útok zvenčí. Z hřebene zdi zavolám tam na ty uvnitř svatyně – a
vyzveme Dabinelovce, aby vyšplhal nahoru k nám. Provaz mu hodíme. Ostatním
výstup nepovolíme.
Z bezpečné výšky jim
řekneme, oč se jedná – ostatně jistě nám budou jen vděční – no – a za partu
Sběrače se jen přimluvíme, aby k nim byli milosrdní – nějakou tu ránu ovšem
snést musí…“
Snad by porada trvala
ještě déle – ale za zdí se něco začalo dít.
Vetřelci tam zřejmě
zpozorovali, že lano – jejich jediná spása – zmizelo – a teď se shromáždili pod
zdí a hledají je ve tmě, nevisí-li snad o kus dále.
Mirek vyšplhal rychle na
hřeben zdi. Teď už nemusel být tak úzkostlivě opatrný na nějaký ten šramot.
Stejně tam ti dole ve svatyni budou o něm za chvilečku vědět. Těsně za ním
stoupal po žebříku Jarka. Lano, vytažené ze svatyně a přehozené sem do ulice, jim
velmi napomáhalo.
„Šípáci! Mizerové
Šípáci!“ vyjeklo v zahradě pod zdí vztekle Dlouhé Bidlo, které jako první
poznalo Mirka, když se jeho hlava objevila nad hřebenem zdi. „Kam jste dali
lano? Vy jste to lano vytáhli nahoru viďte? – vy – vy – “
Než mohl Mirek něco
odpovědět, připojil se ke zlobnému pokřikování Dlouhého Bidla ještě také Tonda
Plíhal, vydavatel Sběrače: „Jak si to představujete? Co si to dovolujete? Vy
zloději! Hned sem to lano vraťte zpátky! Takhle tedy drží Rychlé šípy slovo?“
Teď konečně se Mirek
dostal k odpovědi: „Neporušili jsme slovo!
Slíbili jsme vám, že do
TAM-TAMU nenapíšeme nic o tom, jaký úkol máte ve Stínadlech provést – a kdo vás
k tomu vyzval. A to jsme splnili – – v TAM-TAMU nebyla ani řádečka o tom, že
máte podřezat tady to gingo, Ale to je taky vše – nic nám nemůžete vyčítat!
Neslíbili jsme vám přece, že vás necháme vykonat váš ničemný záměr – zničit
takový vzácný strom!“
„Tak nám aspoň spusťte
dolů to lano! Je to naše lano – rozumíte – vy zloději! Ukradli jste nám naše
lano! Bez lana se odsud nemůžeme dostat!“ vztekalo se Dlouhé Bidlo.
„Nic jsme vám neukradli!“
klidně odporoval shůry Jarka. „Lano určitě dostanete zpátky – – když ne dnes,
tak zítra na Druhé straně!
A teď ho dokonce spustíme
dolů k vám, ale pošplhá po něm nahoru přes zeď a ven do ulice jen váš průvodce
z Dabinelovy party. Nikdo jiný – rozumíte?!“
Při těch slovech začal
spouštět do zahrady lano, vytažené teď z uliční stěny zdi a přehozené sem přes
hřeben, stále ovšem bezpečně uvázané na litinovém držáku lampy.
„A co bude s námi?“
malomyslně volal Tonda Plíhal. „Přece nás tu nenecháte na pospas Uctívačům
ginga, proboha – je jich tam vzadu v těch kůlnách jako much – – dělejte něco –
pomozte nám přece – víte, co by znamenalo, kdyby nás tu našli!“
Mezitím bylo lano již
natolik v zahradě, že bylo možné zachytit dole jeho konec a začít po něm šplhat
vzhůru. Dabinelovec hbitě přiskočil a pověsil se na provaz, ale Dvorečáci i
Bratrstvo Kočičí pracky v jednom houfu se na něj vrhli v bezmezném strachu a
začali jej strhávat z lana, aby se zachránili sami. Jejich zápas o svobodu,
probíhající velmi zuřivě, ale přesto v opatrné tichosti, byl hrozný,
Dabinelovec upadl a pod lanem se strhla rvačka i mezi samotnými Dvorečáky a
Bratrstvem. Každý chtěl šplhat první a pranic nedbal na nějaké ohledy ke
komukoli jinému. Jen když on se zachrání!
Mirek s Jarkou využili
okamžiku, kdy dole v zahradě konec lana na zlomek vteřiny nikdo z klubka
zápasících právě pevně nedržel a jediným trhnutím vytáhli lano opět do výše.
Nové výkřiky strachu i vzteku zezdola se znovu ozvaly.
A do toho bouření,
škemrání a ječení volal Mirek dolů: „Tak copak je to za způsoby, plantážníci…
jen DABINELOVEC poleze nahoru, jak už jsem řekl – rozuměli jste? Vy ostatní až
snad později, to ještě uvážíme! Všichni odstupte od lana pět kroků a pak
spustíme lano pro něj! Dřív ne!“
Tonda Plíhal i jeho
nohsled a Bratrstvo po této nadějné řeči poslušně – i když neradi – ustoupili,
jak Mirek nařídil – a jen se strachem i závistí pozorovali, jak se Dabinelovec
už dychtivě sápe na znovuspuštěné lano a rychle po něm šplhá vzhůru, v čemž mu
velmi pomáhaly uzly na něm.
Co se stalo potom, když
se Dabinelovec již jednou rukou chytal hřebene zdi, bylo dílem několika vteřin.
Odněkud z temných hlubin zahrady daleko za gingem se ozval křik a vzápětí
odtamtud přibíhal zástup Vontů-Uctívačů ginga. Mirek s Jarkou si stačili s
ulehčením všimnout, že je mezi nimi i Rejholec. To je dobře! Bude svědkem toho,
že Rychlé šípy zabránily podřezání stromu!
Jekot strachu, spuštěný
Dvorečáky i Bratrstvem, úplně zanikal v ryku Uctívačů ginga. Padlo prvních
několik ran do tváří, surových a pleskavých, jaké se rozdávaly jen tady ve
Stínadlech – – pak ale křik skoro utichl a kdosi ze starších Vontů – snad
dokonce sám jejich náčelník – promluvil, a kupodivu nikoli k vetřelcům, ale k
Rejholcovi: „Tak jsi měl přece jen pravdu, když jsi nám přinesl tu zprávu, že
Dabinelovci někoho cizího navedli, aby nám porazil naše gingo!
Nezapomeneme ti to, až se
bude volit nový člen do naší náčelnické Pětirady! A těm lotrům tady…“ přitom
máchl zlověstně ruku ke zděšeným zajatcům – „by se jejich ničemný úmysl málem
podařil!
Jen jejich vlastní
neopatrný hovor je v poslední chvíli prozradil – a nás sem přivolal!“
„My jsme – tóóó – my jen
– my jsme si jen chtěli nasbírat několik listů ginga, víte – my si děláme
herbář…“ lhalo a zuby přitom jektalo Dlouhé Bidlo. Ale vzápětí někdo z Uctívačů
zakopl o odhozenou pilu – a bylo po výmluvách! Objevená pila a ochranný glejt
Dabinela u Tondy Plíhala byly signálem k výprasku tak hroznému, že i Mirkovi a
Jarkovi, přitištěným nahoře ve tmě na hřebenu zdi, bylo z toho úzko.
Dabinelovec už mezitím
dávno zmizel za zdí kdesi ve tmě ulice, když napřed dole na chodníku několika
neohrabanými slovy poděkoval za svou záchranu zbylým členům Rychlých šípů a řekl
jim, že se jmenuje Brouk. Nahoře při přelézání hřebenu zdi opravdu na děkování
neměl čas ani mysl, jak byl bez sebe právě přestálým strachem.
„A teď poslouchejte!“
začal pak k zajatcům zase mluvit onen nejstarší Uctívač, když výprasková vřava
ustala a do ticha se neslo jen fňukání, vzdychání a naříkání potlučených
Dvorečáků a Bratrstva.
„Četli jsme v tom
časopisu, co tisknou Rychlé šípy tam někde na Druhé straně, jak je Dabinelovci
nedávno odsoudili k tomu, že budou přes noc zavření v tom jejich dvoře. Rychlým
šípům se pak přece jen podařilo upláchnout – – ale vám se to nepodaří! My vás
totiž k zavření přes noc v naší svatyni odsuzujeme taky – ale odtud úniku není,
rozumíte – leda byste měli křídla, abyste tu zeď, co je tady ze všech tří stran,
přeletěli! Žádné okno s vylomenou mříží tam není – chacháá! Dům se otvírá ráno
v šest! Pak můžete vypadnout – a doma o tom jen vyprávět, co jste tady zažili!
A jestli vás tu nachytáme ještě jednou, tak to dopadne hůř!“
Odsouzenci byli po této
řeči chvíli zcela tiše, ale pak začali úpěnlivě prosit o milost. Štětináč
naříkal nad osudem svých cvičených myší, které mu do rána zcela určitě zajdou,
když nedostanou dnes večer svou obvyklou stravu a Dlouhé Bidlo volalo: „Já budu
bit, já budu bit… nepřijít na noc domů… to přece není možné – mějte s námi
slitování, natlučte nám třeba zase ještě jednou – jen nás ale pusťte domů…“
Bohouš bezeslovně vřískal. Ze všech nejdůstojněji se ještě choval Tonda Plíhal,
ale i on prosil a sliboval, že už sem víckrát ani nepáchnou!
Uctívači se však
vytráceli od stromu směrem ke stavením, jež bylo spíše jen tušit než vidět ve
tmě za hradbou křovisek a jiných stromů.
Bědování a prosby zajatců
nebrali vůbec na vědomí.
Jen několik Uctívačů na
pokyn Rejholce, který v partě asi zastával dosti významnou funkci, ledabyle
prohlédlo nejbližší části zdi, neníli zde nějaký provaz – a když jej nenašli,
zmizeli za ostatními. Rejholec, který stál čelem proti zdi, ovšem zahlédl na
jejím hřebeni přitisknuté Mirka a Jarku, a nenápadně jim pokynul rukou.
Potvrdil tím, že ví o jejich zásluze na záchraně ginga.
Trvalo ještě chvíli, než
se Mirek a Jarka – ztuhlí nehybným ležením na studeném hřebeni zdi – odvážili
pohnout se a vztyčit do sedu. Letmým pohledem se přesvědčili, že na uliční
straně zdi na chodníku Jindra, Červenáček, Rychlonožka a Losna pořád ještě
střeží jejich bezpečnost. Jistě také v tichu této osamělé ulice slyšeli, co vše
se odehrávalo tam za zdí ve svatyni.
Rychlonožka na ně mlčky,
ale povzbudivě zamával nahoru, jako by chtěl říct: „Dobře jste to hoši
zařídili, dobře, dobře…“
Ale teď si Mirka a Jarky
už povšimli zajatci, spatřili obrysy jejich sedících postav proti záři plynové
lampy, jež nad hřeben zdi matně vyzařovala. S úžasem i vztekem si uvědomili, že
Rychlé šípy nejenže neprchly ze zdi, když zde dole ve Svatyni vypuklo to peklo
a Vonty se to zde jen hemžilo, ale že viděly i jejich strašlivý výprask a že o
tom jistě budou psát v tom svém tisíckrát prokletém TAM-TAMU!
Jiskřička naděje na
nějakou pomoc od nich jim však přece jen vzplála! „Mirku Dušíne – – Jarko
Metelko – Rychlé šípy – proboha vás prosíme – zachraňte nás!!“ tlumeně volal
nahoru Tonda Plíhal. „Nemůžeme tu přece tvrdnout přes noc – vždyť bychom tu
zmrzli na rampouch!“
„A co by nám řekli doma?“
děsil se čahoun Dlouhé Bidlo, jehož otec měřil ještě asi o patnáct centimetrů
víc a měl vyhlášeně velmi pádnou pravici.
„Starali jste se vy o to,
co řeknou naši doma, když jsme měli zůstat tenkrát přes noc v Opuštěném dvoře?“
usykl na ně dolů Rychlonožka, který se zatím dostal po žebříku také na zeď.
„Vzpomínáte si, vy ničemní skunkové, jak jste tenkrát odmítli i jen jít k našim
rodičům a říct jim, že se vrátíme až ráno? Vzpomínáte si? A vy se teď
dožadujete naší pomoci? Ani za mák jste se tenkrát nestarali, co s námi tam v
Opuštěném dvoře bude – jak tam tu studenou noc přečkáme – a jestli ji vůbec
přečkáme! Ještě jste se nám chechtali a do toho svého všivého Sběrače jste o
nás psali posměšné drby.
A my teď máme mít s vámi
slitování? Teď, když je štěstí zase jednou při nás – a když se můžeme pást na
vašem utrpení? Nikdy! Nikdy!!“
Poslední dvě slova skoro
vykřikl a učinil přitom tak vášnivý pohyb, že by byl málem spadl ze zdi dolů na
chodník.
„Tak dost!“ zarazil jeho
řečnění Mirek. „Máš sice plnou pravdu, že si naše slitování nezaslouží – ale
přece jen jim pomůžeme, ať vidí, že jsme lepší než oni! Hej vy tam dole – – “
obrátil se k zajatcům v zahradě, „my teď sestoupíme ze zdi do ulice – a pak
provaz přehodíme přes zeď k vám do zahrady – po něm se už snadno dostanete ze
svatyně ven. Máte na něm dost uzlů k pohodlnému vyšplhání!“
Dole se ozval tichý
jásot. Zajatci volali nahoru k Rychlým šípům celé záplavy děkovných slov – a
Štětináč sliboval Rychlonožkovi, že si může přijít do jeho dřevníků, kde mu dá
tu nejchytřejší a nejcvičenější myš, jakou má! A zadarmo!!
Ale když Mirek, Jarka a
Rychlonožka již sestoupili po žebříku na chodník do ulice a přehodili lano přes
zeď do zahrady, slyšeli vzteklé zašeptání Tondy Plíhala: „Mizerové! Mizerní
čmuchalové – všechno nám zkazili – teď už mohlo gingo dávno ležet podřezané – a
my místo toho vinou těch Rychlošípáků sotva zachráníme své životy – a ještě
abychom jim za to byli vděční!“
Rychlé šípy kráčely
spěšně k Druhé straně – nebylo už ani pomyšlení na to jít do ulice V hlubinách
počkat na návrat Rejholce ze stavení za svatyní a vyzvídat na něm něco dalšího
o Vláďovi Dratušovi a hlavně o tom cizinci, jak měli původně v plánu, když dnes
do Stínadel šli.
Losna je kus cesty
doprovázel, a když se rozcházeli v místech, kde již se natolik vyznali, že jeho
ukazování cesty nepotřebovali, dal jim svou adresu pro případ, až bude nutné
znovu se sejít. „Jistě to bude dobré, když budete vědět, kde mne máte hledat!“
řekl přitom. „Určitě se tady brzo někde zase shledáme! Vláďa Dratuš je dál v
nějakém hrozném nebezpečí – ježek v kleci je pryč – a osud celého Žlutého květu
a vlastně celých Stínadel visí na vlásku!“ Podal všem ruku a zmizel ve tmě.
„To je zvláštní…“ řekl
pak cestou k Rozdělovací třídě trochu mrzutě Jindra. „My skoro vždycky ve
Stínadlech zažijeme a děláme něco docela jiného, než kvůli čemu jsme se tam
vydali! Tak jako dnes: šli jsme za Rejholcem a místo toho jsme zachránili
Uctívačům gingo a Dvorečákům jsme pomohli k návratu domů!“
Sběrač, časopis Dvorečáků,
zase jednou vyšel dříve než nový TAM-TAM! Zatímco chlapci Rychlých šípů s
vydáním čtvrtého čísla váhali, protože si nebyli jistí, co a jak do něj o
minulé výpravě do Stínadel napsat, aby byl obsah zajímavý a přece aby přitom
nepokazili pátrání nějakým prořeknutím, Sběrač se již dostal ze Dvorců na
Druhou stranu a zaplavil její ulice a školní třídy svým fialovým tiskem.
Druhostraníci se z jeho
stránek s úžasem dovídali, jak se Dvorečáci odvážně dostali nejen do Stínadel,
ale v nich pak dokonce až do svatyně Uctívačů ginga, kde loni Rychlé šípy
zápasily s přízrakem Širokem. A jak tam na příkaz jakéhosi vontského sdružení
měli podřezat posvátný strom gingo a tak smrtelně urazit a ranit jeho Uctívače!
A jak už by se jim to bylo málem podařilo, nebýt těch všudypřítomných protivných
Rychlých šípů, které jim v tom na poslední chvíli zabránily! Teď už mohlo být
po gingu – a snad i po celém spolku jeho Uctívačů! A Dvorečáci mohli mít ve
Stínadlech u toho „jakéhosi vontského sdružení“ teď velkou zásluhu a velký
vliv.
„A proto, Druhostraníci,
tady vidíte, jak ty vaše povedené Rychlé šípy jednají, jak Vonty spíše
ochraňují, místo aby byly proti nim!
Fuj! Hanba Rychlým šípům!
Druhostraníci, nikdo s nimi nekamaráďte, jejich TAM-TAM nečtěte, kupujte jen
náš Sběrač, který má nejlepší zprávy! I samo Bratrstvo Kočičí pracky s námi
spolupracuje – a to je přece vaše! To je smetánka a pýcha vaší Druhé strany!“
Tím čtvrté číslo Sběrače končilo.
Zatímco čtenáři –
Druhostraníci – přijímali tyto výzvy a pomluvy Sběrače – i vůbec celý jeho
obsah se smíšenými pocity a nevěděli dobře, co si mají o všem myslet, Rychlé
šípy čtvrtý Sběrač podráždil, ale i mírně rozesmál. „To si Sběrač moc
neposloužil,“ posmíval se Rychlonožka, „když vytrubuje, že i samo Bratrstvo Kočičí
pracky se Dvorečáky drží – – vždyť tady každý ví, jaká je to cháska – ať už
Dlouhé Bidlo, nebo Štětináč, či dokonce ten mrňous Bohouš!“
„Ale vyšli se Sběračem
dřív než my s TAM-TAMEM!“ soptil Jindra, „a co víc – ani slovo tam nenapsali,
jak jsme je vlastně zachránili před nočním zmrznutím ve svatyni Uctívačů!“
„A ještě nám tam nadávají
protivné Rychlé šípy!! To přece jen ti odporní plantážníci a mezuláni dělat
neměli! To se nemá!“ řekl umíněně Rychlonožka. „Holomci zatracení! Kdy já jsem
někomu naposledy nadával!?“
Všechny tyto řeči chlapci
vedli v klubovně Rychlých šípů, kde právě začínali první stránku čtvrtého
TAM-TAMU. Mirek začal líčením, jak se vydali v minulých dnech znovu do
Stínadel, i když je to čím dále tím nebezpečnější – aby tam získali nějaké
další zprávy o záhadném výrostkovi-cizinci, který tak zdrtil Velkého Vonta
jakousi podivnou napsanou zprávou. A jak se cestou od kohosi, kdo – ač Vont –
je jim přátelsky nakloněný, dověděli, kdo že byl tím neméně záhadným a až dosud
neznámým průvodcem cizince.
„Dokonce toho průvodce i
známe!“ psal Mirek, „ale zmatek v pátrání nám to nezmenšuje – ba spíše naopak
ještě zvětšuje! Pak jsme se také dověděli úžasnou neuvěřitelnou zprávu o ježku
v kleci, kterou vám bohužel zatím v zájmu pátrání rovněž ještě nemůžeme sdělit
– – ale jednou se dovíte všechno!
A teď ale to hlavní:
zamezili jsme Dvorečákům, aby ve svatyni Uctívačů ginga podřezali jejich
posvátný strom! Četli jste o tom už v novém čísle dvorečáckého Sběrače. Měli
jsme k tomu několik důvodů – a jeden z nich byl ten, že zdravý a nadto vzácný
strom se
nemá zbytečně ničit! To
musí uznat každý člověk, který má rád přírodu – a jistě nás za to jen
pochválí!“
Pak vylíčil po pravdě,
jak to překažení zlého úmyslu Dvorečákům vypadalo ve skutečnosti, jak Dvorečáci
zuřili a nadávali, jak dostali výprask – a jak je Rychlé šípy vlastně nakonec
zachránily – a zase za to sklidily jejich nevděk.
Ještě téhož večera se
čtvrté číslo TAM-TAMU rozletělo po Druhé straně. Postaral se o to hlavně Jirka
Rymáň, který se Rychlým šípům již zase přihlásil ku pomoci s jeho rozšiřováním,
tak jako kdysi řídil obíhání TAM-TAMŮ tehdy ještě ručně psaných a čtenářům jen
půjčovaných.
Nad nápisem na první
stránce bylo napsáno: „Toto číslo vyšlo už ve stopadesáti výtiscích.“ – Ano,
TAM-TAM od čísla k číslu měl pořád víc a více čtenářů, k velké zlostí
Dvorečáků. Viděli, že jejich Sběrač si nikdy nezíská takovou oblibu a zájem
čtenářů jako TAMTAM.
Ve Stínadlech bylo den
ode dne rušněji a nebezpečněji. Ale jedině tam a nikde jinde byl klíč ke všem
těm tajemnostem a záhadám, jež obklopovaly nešťastného Velkého Vonta, Vláďu
Dratuše!
A hlavní osobou, která
mohla něco vysvětlit, prozradit, a na níž mohly Rychlé šípy něco vyzvědět, byl
Vont Rejholec. Jedině on zřejmě ví něco víc o záhadném cizinci, jenž tak
nepochopitelně zdrtil Velkého Vonta. Jedině on ho zřejmě zná – a snad i ví, čím
Vláďu Dratuše tak drží v šachu. A tak do Stínadel musí Rychlé šípy znovu!
Stínadla zavalil podzimní
soumrak, tajuplný a strašidelný, jaký snad mohl být jen tady. Ulička V
hlubinách, kde bydlel Vont Rejholec, byla plná mlhy a sraženého kouře. V této
době zde nebylo mnoho lidí a Rychlé šípy, krčící se ve výklencích domů v
blízkosti Rejholcova bydliště, to jen těšilo. Již od časného odpoledne byli
chlapci na cestě sem ze své Druhé strany a měli už za sebou snad kilometry běhu
před různými skupinami Vontů. Někde za Červotočivou uličkou na ně narazila
dokonce mnohočlenná parta Mirka Daneše, jež kdysi zavinila smrt Bubliny,
klubovního psa Rychlých šípů – a někteří Vontové z ní Rychlé šípy poznali a
spustili povyk. Hnali je pak až někam k Modrým ulicím, kde Rychlé šípy předtím
ještě nikdy nebyly – a tak je na hony cesty zahnali od jejich vytčeného směru
za Rejholcem…
Modré ulice! Rychlé šípy
o nich už dost slyšely. Zejména před volbami nového Velkého Vonta se o nich
hodně mluvilo a s nimi počítalo – bylo tam tolik vontských part a partiček… a
kupodivu mezi sebou svorných! Co chtěla jedna, chtěla i druhá – – a když se tam
rozhodovalo, koho volit za Velkého Vonta, měl vybraný kandidát na tuto funkci
vítězství už napůl v kapse.
Ale ještě něco jiného už
dříve slýchaly Rychlé šípy o Modrých ulicích. Už jim to kdysi povídal Losna – a
také ve Žlutém květu se o tom mluvilo. Modré ulice dostaly mezi Vonty svůj
hromadný název podle modrých dlažebních kostek, jimiž byly dlážděné – a když se
někdy, zejména na jaře po dešti, ukázalo temně modré vysmýčené a vypršené nebe
a slunce zazářilo na mokrou dlažbu, bylo v ulicích najednou nepopsatelně
nádherné jásavé modro. Mokrá dlažba svítila nejen modří svého kamene, ale i
odleskem modrého nebe!
Tento „modrý zázrak“, prý
úžasně krásný a nezapomenutelný, se zde stával jen zřídkakdy, snad jednou či
dvakrát do roka – někdy trval třeba jen několik minut, než slunce a modrou
oblohu zastínily znovu mraky, nebo než mokrá dlažba uschla. Někteří obyvatelé v
těchto ulicích žili po léta a tento krásný jev nezažili vůbec, vždy tu vzácnou
chvíli nějak promeškali. Ale kdo jej viděl, dlouho o něm vyprávěl a nemohl na
něj zapomenout!
Dnes však byl tísnivý
mlhavý soumrak a hoši Rychlých šípů byli jen rádi, když se mohli po úniku
Danešově partě vrátit zpět ke směru na uličku V hlubinách. Ani pomyšlení neměli
na nějaký „modrý zázrak“, i kdyby tam opravdu zasvitl!
A teď už jsou snad více
jak čtvrt hodiny drahocenného času tady, V hlubinách, a čekají dychtivě na
Rejholce – a on nikde! Kterousi malou holčičku poslali nahoru do třetího patra
za ním, aby přišel ven, je-li doma. Jarka jí dal za to plný sáček balených
malinových bonbónů – ale holčička přinesla jen vzkaz, že Rejholec prý doma není
a že teprve odněkud přijde.
Rychlonožka ji
podezříval, že snad u Rejholců ani nebyla a že stála někde v prvním poschodí,
cumlala ty bonbóny a pak seběhla zpět dolů a zprávu o Rejholcově nepřítomnosti
že si jen vymyslela!
Ale vtom již Jindra slabě
vykřikl: „Podívejte – už jde – tamhle už jde!“ A byla to pravda.
Z mlhy a šera na rohu
uličky se vynořil Rejholec. Šel s hlavou sklopenou, jakoby v zamyšlení, a na
zádech měl tornu. Tato torna měla v pozdějších dnech hrát v pátrání Rychlých
šípů určitou úlohu, byla vodítkem, vysvětlením ledačeho – ale to nyní ještě
nemohli vědět, a tak si jí na Rejholcových zádech skoro ani nepovšimli. Jen
Jarka ji použil jako záminku k navázání hovoru.
„Byls někde na trampu,
viď?“ zavolal na Rejholce polohlasně.
Ten překvapeně a ulekaně
pozvedl oči od země, ale když poznal v šeru Rychlé šípy, trochu se ušklíbl a
zahuhlal zmateně: „Jo – na trampu! Vlastně ne – vždyť je ošklivo – a byla škola
– – já jen tóó – já jsem šel s prádlem do prádelny – víte – –?“ Zdálo se, že je
nějak zmatený – a jeho řeč o prádlu, že je jen v rychlosti vymyšlenou výmluvou.
Jarka si povšiml, že má
tornu poměrně plnou a bylo mu to trochu divné. Ale nic neříkal – a Rejholec se
již radostně rozhovořil o tom, jak – díky Rychlým šípům – bylo zachráněno před
pokácením gingo ve svatyni jeho Uctívačů. „A víte, že ta banda mizerná, ti Dvorečáci
a ta Kočičí tlapka nebo jak se jmenují, stejně pak ze svatyně před nocí ještě
zdrhli?? A nikdo neví jak!“
Rychlé šípy při tomto
zlořečení polilo až horko. Vždyť ve čtvrtém TAM-TAMU sami neprozřetelně
prozradili, že to byli oni, kdo Dvorečákům a Bratrstvu tehdy večer vrátili přes
zeď do zahrady lano – a tak jim útěk umožnili. Je vidět, že sem do Stínadel
čtvrtý TAM-TAM ještě nedorazil, když Rejholec o tom nic neví! „Ať děláme a
píšeme co chceme, vždycky něco prořekneme, co se prozradit nemělo!“ pomyslel si
ve zlomku vteřiny Mirek. Ale Rejholec už živě a rozdychtěně mlel dále: „Mně ta
vaše výstraha, že gingo se má skácet, moc pomohla! Zachránili jsme ho – a teď
už si ho panečku hlídáme – ve svatyni je od nás skoro pořád někdo na stráži! A
já jsem za to získal stupínek do naší gingařské Pětirady. Bude se v ní
obsazovat jedno z pěti míst – asi se za to stanu jejím členem, povýším! Ale
potřeboval bych se takhle zasloužit a vytáhnout ještě nějakou další takovou
věcí! Nemáte v zásobě ještě něco podobného? Jste kluci šikovní – a moc dokážete
– – tak snad byste – – “
„No máme – máme!“
ukusoval opatrnicky Mirek. „Například jsme už dostali ten plánek cesty k vaší
svatyni, kreslený a psaný Dabinelovou rukou – to by byl přece trumf proti
Dabinelovcům při volbách o Velké Vontství – – důkaz, co proti vám, Uctívačům ginga,
špatného chtěli podniknout. To by jím zlomilo vaz!“
„Vážně? Vážně ten plánek
už máte?“ zajásal Rejholec a celý přitom jako by ožil. „No tohle!! Dejte ho
sem!“
„Počkat – počkat!“ krotil
jej Mirek. „Co za něj? Uznej, že za takovou báječnou věc musíme dostat taky
zase něco my od tebe – ne?“
„Řeknu vám – – řeknu vám
– kdo byl tím průvodcem, který přivedl toho cizince do kůlny Žlutého květu! Ale
nesmíte to napsat do TAM-TAMU!“
„Ale to my přece víme!“
vybuchl Jarka. „To my víme, žes to byl ty! To bys nám neřekl nic nového! A
vůbec – – proč jsi nám to tak dlouho tajil, žes tam s ním tehdy byl ty? Proč
jsi předstíral, že i ten průvodce byl kdosi neznámý?“
Rejholec se zatvářil
ohromeně, také ale zklamaně nad tím, že vlastně přichází o to, co hodlal
Rychlým šípům nabídnout za Dabinelův plánek. „Tak vy to víte?“ řekl jen mrzutě.
Pak rozpačitě vysvětloval:
„Já jsem vám to tenkrát
schválně zatajil! Tady se děly a dějí pořád takové divné věci, že je lepší,
když člověk radši moc nemluví – a nikdo o něm moc neví! Taky jsem se bál, že
byste to o mně mohli napsat do toho svého TAM-TAMU a to by pro mne nebylo ani
trochu dobré. Nevydržel bych tady!“ Zastavil se na chviličku v řeči, jako by o
něčem přemýšlel, ale pak skoro vykřikl: „A odkud to víte, že jsem to byl já?“
„Každý to snad tady ví!“
tvrdil pevně Jarka. „Vždyť tě tu všichni znají – – a jistě i leckdo ze Žlutého
květu tě přece musel poznat – nemyslíš?“
„No – to je pravda – – “
doznával rozmrzele a nerad Rejholec.
„Tak nám nabídni něco
jiného za ten plánek!“ kul železo Jarka.
„Řekni nám třeba, kdo byl
ten cizinec! Ty ho přece musíš znát, když jsi ho ke Žlutému květu přivedl! A co
to dal číst Velkému Vontovi Dratušovi, že ho to tak zdrtilo?“
Rejholec se zatvářil
ulekaně a bylo přímo vidět, jak se stahuje do sebe jako do ulity, jen aby něco
neprozradil. Lhal, zapíral, vykrucoval se: „Já nevím… nic nevím… Já jsem ho
jednou potkal na ulici… neznal jsem ho… nikdy jsem ho tu neviděl… a on se rozhlížel
kolem a pak ke mně přistoupil a ptal se mě, jestli tady znám nějakého Jiřího
Dratuše. Já jsem mu řekl, že to je otec dnešního Velkého Vonta Vládi Dratuše.
Vůbec nevěděl, co znamená Velký Vont… já mu všechno vysvětloval, protože nebyl
ze Stínadel a nic odtud neznal.
Pak ale chtěl, abych ho
tedy dovedl k tomu Vláďovi Dratušovi do kůlny, kde se Žlutý květ schází. No –
tak jsem ho tam dovedl – a to je všechno – nic víc nevím!“
„Ale jak to – – “
připomněl mu ostře Jarka, „vždyť jsi nám tehdy u vás v domě u sklepa říkal, že
ten průvodce – a to jsi byl ty, řekl Vláďovi, že ani deset závor ho neuchrání,
když mrtvý už promluvil!
Tak jak to, že nic nevíš
– a co to mělo znamenat, že mrtvý promluvil?
Který mrtvý a co to
řekl?“
„To že jsem vám tenkrát
povídal? To jsem asi chtěl říct, že to řekl až pak ten cizinec, když už přišel
do kůlny – – snad jsem to nějak popletl – nebo jste to možná spletli vy sami…“
zmateně se vykrucoval Rejholec a vypadal velmi poplašeně. Bylo ale více než
zřejmé, že zapírá – a že ví opravdu ještě mnoho, co až dosud neřekl.
Na chvíli se všichni
odmlčeli – ale Rychlé šípy i Rejholec byli vůči sobě už ve střehu a každá z
obou stran horečně přemýšlela.
Rychlé šípy na to, jak z
Rejholce zase ještě něco vypáčit – a on zase, jak by se co nejhlouběji zahalil
do neproniknutelného mlčení, Ale to bylo opravdu jen chvilku.
Neboť pak se roztočil děj
tak neočekávaných událostí a v tak rychlém sledu, že Rychlé šípy měly co dělat,
aby později vše správně a srozumitelně napsaly do nového TAM-TAMU!
Stalo se prostě toto:
Mirek – po chvíli mlčenlivého, ale horečného přemítání, jak z Rejholce vypáčit
nějakou další zprávu o cizinci – vytáhl z kapsy plánek cesty do svatyně
Uctívačů ginga, kreslený Dabinelem, a z bezpečné vzdálenosti – aby mu jej
Rejholec třeba nevytrhl z ruky – mu jej ukázal.
„Podívej se!“ řekl
přitom, „to je ten Dabinelův plánek, kreslený pro Sběrače a Bratrstvo Kočičí
pracky. Víš dobře, co by pro tebe i pro tvou partu Uctívačů ginga znamenalo dostat
ho do rukou! Pro tebe by to byl další stupínek ke členství do Pětirady, pro
partu pak důležitý doklad proti Dabinelovcům! Takhle, když ten plánek v rukách
nemáte, Dabinelovci můžou zapírat, že to byli oni, kteří Dvorečáky navedli, aby
vám gingo podřezali! Tak co – řekneš nám ještě něco víc o tom cizinci?“
Rejholcovi svítily oči
touhou při pohledu na plánek, pro něj tak potřebný a proto i toužený, ale pak
nasadil masku zklamání, když tvrdil: „Nemůžu – – nic už o něm nevím – to si ten
plánek radši nechte – – a – a – “
Mirek zdánlivě lhostejně
složil plánek a uložil do destiček v náprsní kapse, Rejholec sledoval chtivě
jeho pohyby – a pak vykřikl:
„Ale přece něco pro vás
mám! Můžu vám něco úžasného předvést – – ukázat! Ukážu vám tady něco v tom
sklepním okénku u našeho domu! Počkejte tady – a dávejte pozor!“
Odpojil se od nich a
kráčel zvolna a významně do vrat domu. Ve vratech se zase ještě otočil a
pronesl: „Opravdu dávejte moc dobrý pozor! Ukážu vám tady dole u chodníku, v
tom zamřížovaném okénku něco, co hned tak každý ještě neviděl!“ Pak zmizel v
chodbě domu.
Rychlé šípy udiveně a
dychtivě přistoupily až k okénku. Bylo zamřížované, ale sklo za mříží bylo již
dávno vytlučené. Okénko vedlo zřejmě do uhelného sklepa některého z nájemníků,
snad Rejholcových rodičů. Rychlonožka poklekl na chodník a zahleděl se dovnitř.
Čišel odtamtud sklepní
chlad a směsice pachů z uhlí, dříví, brambor a letitého prachu – ale vidět
dovnitř nebylo. Panovala tam úplná tma.
Pak se tam kdesi ozval
zvuk otvíraného zámku, trochu se tam rozsvětlilo, Rejholec asi vstoupil do
sklepa. Rychlonožka pohybem ruky přivolal ostatní. A vtom už se něco těsně za
mříží uvnitř mihlo – objevila se tam ruka – jistě Rejholcova – něco svírající –
a již se také ozývá jeho přidušený hlas:
„Tak se podívejte – –
dobře se podívejte – vidíte ho – jo??“
Ruka se rozevřela a
Rychlé šípy na její dlani v šeru sklepa za mříží spatřily pradávný odznak
Velkého Vontství, Tleskačův hlavolam – ježka v kleci!
První se vzpamatoval
Mirek. „Ježek v kleci!!“ vykřikl užasle. „Jak se dostal k tobě? Odkud – – jak –
– kdo ti ho dal – jak to, že je u tebe – ty přece nejsi Velký Vont – tak jak
to…?“
Dlaň za mříží se opět
zavřela a Rejholcův hlas se znovu ozval:
„To je zatím vedlejší!
Počkejte na mě, za chvíli jsem nahoře u vás!“
A skutečně to netrvalo
déle než snad minutu, kdy – trochu udýchaný během po sklepních schodech vzhůru
– stanul zase vedle nich na chodníku.
„To je – – co?“ volal.
„To jste koukali – viďte? Tak – a teď sem dejte plánek!“
„Ano, to jsme koukali!“
řekl klidně Jarka. „A moc se divíme, že je hlavolam u tebe a ne u Velkého
Vonta! Ale nechápeme, proč bychom ti za jeho ukázání měli dát Dabinelův plánek?
To jsme si přece neumluvili! My jsme ti ukázali plánek, ty jsi nám za to ukázal
ježka v kleci! Nikdo jsme tím nic ani nezískal, ani neztratil! Ale dáváme ti
návrh: dej nám ježka, my ti dáme plánek! Něco za něco – – to je přece
spravedlivé a jasné – ne?“
„Jó – túúdlenc!!“ udělal
Rejholec opovržlivý posunek. „To sním radši svoje boty! To ono by se vám chtělo
– dostat ježka – viďte, vy chytráci!! Ten ježek má pro mě tisíckrát větší cenu,
než celý váš plánek!
Víte, co to znamená pro
kohokoli, kdo má v držení ježka v kleci? Vždyť si to jen představte: budou
volby Velkého Vonta.
Dosavadní Velký Vont
Vláďa Dratuš nebude moct ježka ani ukázat, natožpak předat – a bude zle s ním i
s celým Žlutým květem! A já – já hlavolam donesu Uctívačům ginga – a tím pádem
vyhrajeme volby – Uctívači se stanou pány Stínadel – všechny ulice půjdou za
námi – a já – já – já budu určitě členem Pětirady! I bez toho vašeho
dabinelovského plánku! Je pravda, že bych ho od vás potřeboval, ale tak nutné
to zase není, abych dal za něj takový poklad – ježka v kleci – chacháá!“
Hoši Rychlých šípů
neodpovídali. Byli celí zkoprnělí, že tento posvátný talisman Vontů je v rukou
takového celkem bezvýznamného Vonta, jako je Rejholec. Také jim však vrtalo
hlavou, jak a proč se ježek dostal od nešťastného Velkého Vonta Vládi Dratuše
až k němu – jakou to má všechno spojitost – – a nadto je rozrušovaly horečné
úvahy, jak hlavolam od Rejholce dostat!
Tady někde je – – několik
metrů od nich – snad tam v tom sklepě dole, kde ho Rejholec asi nechal, nemá-li
jej ovšem snad dokonce u sebe v kapse! Co jen podniknout? Co udělat k jeho
získání?
Nedostanou-li ježka teď,
kdo ví, zda se jím kdy vůbec ještě naskytne další podobná příležitost?!
Rejholcovi ježek rozhodně
nepatří, to je jasné! Je to symbol celých Stínadel a jen Velký Vont je
oprávněný mít ho u sebe po dobu, kdy je ve své funkci. Měl by teď být tedy u
Vládi Dratuše! A je proto nutné zmocnit se pro něho ježka třeba i násilím!
Nebude to násilí nespravedlivé, nepoctivé – – bude to boj o něco, co Rejholcovi
nepatří a co může v jeho rukou způsobit i velké škody a zmatky – a záhadnou
těžkou situaci Velkého Vonta Vládi Dratuše udělat třeba zase ještě těžší a
horší! Mirek rozechvěně pohlédl na Jarku, jako by se chtěl u něho ujistit, že
co teď začne, je správné… a pak k Rejholcovi zdánlivě klidně zahovořil: „No to
je něco úžasného!! Tak ty máš ježka v kleci… aspoň ta věcička v šeru sklepa tam
za tou mříží tak trochu vypadala, že to snad je on… moc dobře jsme ho
nezahlídli – – a rádi bychom ho viděli ještě jednou! Prosím tě – mohl bys nám
ho tam ještě jednou ukázat? Ale tak nějak trochu jasněji, abychom si mohli být
jistí, že to opravdu je on… víš?“
„Tak vy mi tedy nevěříte
– co??“ trochu uraženě usykl Rejholec.
„Inu věříme – nevěříme…“
chlácholil ho Jarka, který asi první z Rychlých šípů pochopil, co má Mirek za
lubem, „když ale ono se to zdá být tak neuvěřitelné… a taky je pravda, že tam v
té tmě za mříží moc vidět ježek nebyl! Ostatně jsme se k okénku ani všichni
nemohli vejít, abychom se podívali důkladněji…“
Rejholec přejel Rychlé
šípy trochu vzteklým pohledem a řekl:
„No tak když nevěříte,
tak se podívejte ještě jednou – a líp! Počkejte tady!“ Po těch slovech se vydal
zvolna a lhostejně – aby ukázal, jak málo mu záleží na tom, zda mu Rychlé šípy
věří či ne – znovu do domu a nějakými chodbami v něm pak do sklepa.
Vše následující bylo pak
dílem několika okamžiků. Jak jen Rejholec zmizel za vraty domu z dohledu
Rychlých šípů, zašeptal Mirek k hochům: „Půjdu tajně za ním, Jarka půjde se
mnou – – vy ostatní čekejte tady u okénka – a až se za ním vynoří Rejholcova
ruka s hlavolamem – chtějte, aby ji přiblížil ještě víc k mříži, řekněte, že
nic nevidíte – a pak uchopíte skrz mříž jeho ruku s ježkem – – a nepustíte ji,
děj se, co děj! Já s Jarkou zmáčkneme Rejholce zvnitřku, ve sklepě – přirazíme
ho ke stěně s okénkem – snad hlavolam pustí – nebo mu ho vy musíte vyrvat z
ruky za každou cenu – a pak s ježkem utíkejte rychle pryč – my už si s ním ve
sklepě nějak poradíme – a ze sklepa se už nějak dostaneme…“
Nebylo možné a také ani
třeba něco více vysvětlovat. Bylo to jasné – a snad je to ta jediná možnost,
jak hlavolam od Rejholce dostat, než zase nenávratně, beznadějně – a třeba i na
dlouhé doby zmizí…
Všem se až rozbušilo
srdce nad tou smělou kombinací, nad tím více než křehkým plánem. Ale Rejholec
již zmizel v chodbě domu, z ní pak zabočil vlevo do chodby jiné, vedoucí
pravděpodobně ke schodišti do sklepa.
Mirek s Jarkou slyšeli
jeho šátravé kroky v dosud neosvětlené chodbě a šli za ním jako duchové, spíše
po sluchu než po vidu.
Rejholec začal sestupovat
dolů po vlhkých sklepních schodech.
Někde tam zarachotil
zámkem na petlici. Vypadl mu klíček z ruky – a on si cosi pro sebe zabručel.
Dveře do vlastního sklepa ze sklepní chodby pod schodištěm nechal otevřené.
Mirek a Jarkou se polekali, že snad je předčasně zpozoroval a plán že je
pokažený. Ale nebylo tomu tak, pořád ještě nevěděl o tom, že mu jsou v patách.
Uklidnili se trochu.
Teď již vstoupil dovnitř.
Mirek a Jarka spatřili naproti dveřím jasnější skvrnu – obrys čehosi – ano, je
to okno – zamřížované okénko. Teď už také slyší zvenčí hlasy Jindry,
Rychlonožky a Červenáčka.
Rychlonožka tam nahoře za
okénkem burácí něco o tom, aby se ostatní tak netlačili, a Mirek s Jarkou mu
jsou vděční – Rejholec je alespoň hned tak neuslyší za sebou!
Už vstoupili za ním
neslyšně do sklepa. Co se teď bude dít? Jak to dopadne? Podaří se ten odvážný
plán, vymyšlený během několika vteřin – – nebo vše selže – a Rejholec zachrání
hlavolam pro sebe a s Rychlými šípy nebude již nikdy chtít něco dále
vyjednávat? A kdy a kde by se naskytla zase ještě někdy podobná ojedinělá
příležitost ježka v kleci získat? Celý osud nešťastného Vládi Dratuše leží teď
vlastně v jejich rukou! Buďto hlavolam ukořistí, vrátí mu ho – a zachrání před
jeho strachem – nebo ježka nedostanou – a Vláďa bude muset s ostudou odejít ze
své funkce Velkého Vonta.
Rejholec v přítmí sklepa
dotápal k okénku, jež bylo v úrovni chodníku. Musel natáhnout ruku trochu do výše,
aby hlavolam mohl skrze mříž okénka ukázat. Mirek a Jarka slyšeli cinkot ježka
o jeho klec. Chlapci nahoře přestali napětím povykovat – zrovna když by Mirek a
Jarka tolik potřebovali, aby tam byl hluk a neklid.
Ale už tam zase naštěstí
neúnavný vtipálek Rychlonožka začíná nějaké své průpovídky – a Jindra tam říká:
„No páni – já nevidím tedy nic – pusťte mě přece k tomu okénku taky trochu…“
Kdo potom z nich byl
první, který okénkem bleskurychle prostrčil ruku a uchopil Rejholcovu dlaň i s
ježkem, to zatím nebylo zřejmé.
Ale Rejholec začal přímo
nelidsky křičet a volal: „To si dám radši utrhnout ruku, než se vám to podaří,
vy mizerové, vy zloději, vy zrádci – – takhle vy teda na mě – – za moji dobrou
vůli – jóó??“
I chlapci nahoře na
chodníku u okénka něco vzrušeně volali, snad se vzájemně povzbuzovali – ale
vtom už zezadu ve sklepě přiběhli za Rejholcem Mirek a Jarka a přirazili ho ke
zdi, nechtěně trochu tvrdě.
Něco upadlo na zem,
pokrytou uhelným mourem – Rejholec se chtěl pro to shýbnout, ale Jarka byl
rychlejší. Ve tmě, těsně pod okénkem, v letitém prachu nahmatal botou cosi –
zřejmě hlavolam – zvedl se pro něj – ano, ano, je to on – a vzápětí vyhodil okénkem
ven, zatímco Mirek zdržoval a zápasil s Rejholcem.
„Vy zrádní bídáci, vy
ničemové!!“ zuřivě křičel Rejholec teď na Mirka a Jarku. „Víte vy vůbec, co
jste způsobili? Vy si myslíte, že jste tím ukradnutím hlavolamu kdovíjak
pomohli tomu vašemu Vláďovi Dratušovi – že mu ježka prostě dáte – a že tím
všechno zachráníte!
Proboha – ježíšikriste –
jak se mýlíte – – kdyby Vláďa Dratuš teď věděl, co jste udělali – sám by na vás
naléhal, abyste mně ježka vrátili – – vy nevíte – vy nevíte, co vím jen já a on
– – a já to nesmím říct!“ Pak najednou – náhle a nečekaně – odrazil Mirka a
Jarku, skočil tmou ke dveřím sklepa – a než jej mohli plní údivu a překvapení
následovat, už byl ze sklepa venku a oni jen slyšeli, jak z druhé strany zamyká
sklep zámkem na petlici a přitom jim nadále zlořečí a zasypává je urážkami
nejhrubšího druhu.
Snad by se byli ještě
zachránili před zamčením a vlastně uvězněním ve sklepě – ale ve zmatku a
rozrušení zapomněli – a v přítmí ani nepostřehli, že ze sklepa vedou ven na
chodbu tři schůdky, i když předtím po nich dolů seběhli. Zatímco Rejholec přes
ně nahoru teď vyskočil, oni o ně zakopli, potáceli se na nich – a tím ztratili
těch několik drahocenných vteřin, které by potřebovali k vyběhnutí ze dveří na
chodbu za ním.
Ale to jim zatím příliš
nevadilo! Však se ze sklepa nějak dostanou!
V nejhorším spustí takový
povyk, že bude celý dům vzhůru – a nájemníci je ještě rádi ze sklepa vysvobodí.
Hlavní je však to, že hlavolam je v jejich moci! Povedlo se to – povedlo! Teď
už se za nic na světě ježek do nepovolaných rukou nesmí dostat! Nikdy! Nikdy!
Jen ta podivná řeč
Rejholce je trochu mátla – a kazila jim radost z nabytí ježka. Jak že to řekl
tady před chvílí? Že kdyby Dratuš věděl, co udělali – – sám že by chtěl, aby
ježka Rejholcovi vrátili – – a že oni nevědí to, co ví on – a on že to nesmí
říct! Tak nějak to povídal…
Navíc je ještě mátlo, že
Rejholec neběžel za vyhozeným ježkem ven, že neutíkal za Jindrou, Červenáčkem a
Rychlonožkou, aby se pokusil jim hlavolam vzít, třeba i za pomoci Vontů, které
by na ulici jistě na pouhé zavolání ihned sehnal! Pak je napadlo, že už nevěří,
že by je mohl někde dohnat – kdo ví, kam se rozprchli – a u koho z nich
hlavolam hledat – a že se prostě ve svém zoufalství vzdal! Mirek učinil pokus
otevřít dveře sklepa – ale byly skutečně zvenčí zamčené. Rejholec se zatím –
jak se zdálo – za dveřmi trochu uklidnil. Přestal zuřit a nadávat – a jeho
proud řeči se stal spíše naříkavým a bědovacím, než zlostným.
Mirkovi i Jarkovi bylo
Rejholce až líto – a hlavně je hryzlo svědomí, že proti němu použili takového
násilného činu. Nebylo to v jejich povahách, ani zvykem.
„Nezlob se na nás, že
jsme šli na tebe s takovou lstí!“ smířlivě s ním hovořil skrze dveře Mirek.
„Když ale s tebou nebyla žádná rozumná řeč – a my toho ježka tak potřebujeme
pro Dratušovu záchranu!“
„Nic nemůžete zachránit!
Dejte mi pokoj! Nemluvte na mě! Jste zloději… a dost!“ odpovídal za dveřmi
zoufale Rejholec. „Kdybyste věděli, jak jste to všechno ještě zase víc
zavařili!“
„My ti ale vážně
nerozumíme!“ tlumeně volal ze sklepa Jarka.
„Pro nás je to docela
jasné – – někdo, snad ty sám, či kdosi jiný, jste Vládu Dratuše připravili
nějakým úskokem nebo pohrůžkou o hlavolam, který žádný Velký Vont nesmí vydat z
rukou, nesmí ho ztratit!
Ty – jako Vont – to sám
dobře víš! Nechápeme zatím, jak se vám to podařilo – ale to víme, že brzy budou
nové volby – – a Vláďa Dratuš se ve své funkci Velkého Vonta určitě nadále
udrží, bude-li mít hlavolam, nebo s ostudou bude muset odstoupit, když hlavolam
mít nebude! To je jasné!“
„A to se ještě bude muset
celým Stínadlům zodpovídat, kam že ježka v kleci zašantročil – či jak se mohl
dát o něj připravit!“ dodal Mirek. „A tak se nediv, že ve své upřímné snaze
Vláďu před tím vším zachránit, jsme šli proti tobě dnes tak trochu nepoctivě a
tvrdě, když jsme po dobrém od tebe hlavolam pro něj získat nemohli!“
„Nestalo se ti nic, jak
jsme tě tak přimáčkli tady na tu zeď?“ ptal se Jarka, plný opravdové účasti.
„Přišlo to všechno tak náhle… překvapil jsi nás tím ukázáním ježka – byli jsme
jako omráčení – a nemohli jsme v té rychlosti vymyslet nic jiného, lepšího!
Opravdu se ti moc omlouváme – ani nevíš, jak nás to mrzí! Ale jsme přesvědčení,
že naše úloha ve Stínadlech úspěšně skončila, Vláďu že jsme zachránili – možná
už teď mu naši hoši hlavolam donesli – a on že nám bude za to jen vděčný, i
když předtím tak zoufale naši pomoc pořád odmítal!“
„A nebude – a nebude!!“
volal venku za dveřmi Rejholec vášnivě. „Uvidíte, že vám ani trochu nebude
vděčný! To teprve budete koukat, jak začne vyvádět! A jestli mu vaši kluci
hlavolam teď už snad přinesli, ještě víc se na ně – a vůbec na vás všechny –
rozzuří – a ježka mi ještě rád sám přinese zpátky! Tak je to – když chcete něco
vědět! Vždyť to byl on sám, kdo mi ježka dobrovolně předal – a ještě mě přitom
o něco prosil – – vy blázni nevědoucí – – –!!“
Tato Rejholcova slova
byla pro Mirka i Jarku jen další studenou sprchou, jeho sdělení zamotávalo vše
ještě více, místo aby něco z těch všech záhad vysvětlilo.
„Tak teď ale už
nerozumíme vůbec ničemu!“ volal skrze zamčené dveře a zbytečně nahlas Jarka.
„Tak nám aspoň řekni, proč ti ježka dával – – proč se sám a dobrovolně
připravil do takové hrozné situace? To je první Velký Vont, který vydal z ruky
do cizího vlastnictví tenhle posvátný symbol Velkého Vontství! Co ho k tomu přinutilo?
Vždyť to odporuje jasnému rozumu!“ Při těch slovech tloukl v zoufalství pěstí
do dveří, jak byl rozčilený.
„Podívej se, my ti dáváme
návrh!“ začal pak vyjednávat Mirek, když Jarkovi došel dech a Rejholec se od
dveří nevzdaloval. „My ti dobrovolně dáme ten Dabinelův plánek, jako náplast za
tu trampotu, že jsme ti vzali hlavolam. Jistě ten plánek dobře upotřebíš – to
víš sám nejlíp. Tady ti ho podstrčím skulinou pod dveřmi, abys nám věřil, že to
není zase nějaký úskok. A ty nám pak otevřeš dveře, abychom mohli ze sklepa ven
– a když nám pak vysvětlíš, proč ti Vláďa Dratuš dal ježka dobrovolně – – a nás
přesvědčíš, že to byl důvod pádný, my sami poběžíme ještě dnes za svými
kamarády – – a zítra ti ježka vrátíme!“
Mirek skončil a začal
soukat složený Dabinelův plánek pod dveřmi ven. Když byl papír asi zpoloviny
venku, sám se pohnul a rychle za dveřmi zmizel. Rejholec ho venku uchopil a
vytáhl. Chvíli bylo ticho – – asi plánek rozevřel a prohlížel.
Pak se ozval jeho mrzutý,
neochotný hlas: „No dobrá! Sklep vám otevřu, do rána vás tu držet nebudu, jako
vám to chtěli udělat Dabinelovci v Opuštěném dvoře – – ale jestli vám vůbec
řeknu ještě něco dál, za to, co jste mi před chvílí provedli, to zatím nevím! Snad
leda kdybyste mi ježka ještě dnes vrátili! Když to neuděláte, pak už s vámi
nemám co mluvit – a ani nikdy v budoucnu se ode mne už ani slovo nedovíte!“
Ozval se zvuk otvíraného
visacího zámku a za několik vteřin byli Mirek a Jarka na svobodě. Ale překvapením
a zmatkům pořád ještě nebyl konec. Někde na chodbě za jejich zády se ozvaly
lehké kroky a směs hlasů. A už jeden z nich – hlas dívčí – volá: „Vida – tady
je!
Venda Rejholec je tady!“
Mirek s Jarkou hledí s
úžasem na tři děvčata zvláštních rázných typů. Jedna z dívek přibíhá k
Rejholcovi a drží v ruce – – ježka v kleci!! „Jak se to mohlo stát?“ volá
trochu zlobně, trochu vyčítavě.
„Hlídej si ho příště líp!
Vždycky by to takhle šťastně nemuselo dopadnout!
Zrovna jsme nesly věci –
tam nahoru, když jsme viděly běžet odtud z ulice tři Rychlé šípy. Poznaly jsme
je! Jeden z nich…“
„Ticho! Nemluvit!!“
vykřikl varovně Rejholec, „i tihle dva tady jsou od nich, z Druhé strany!
Uloupili mi ježka násilím – později vám to ještě všechno řeknu – – ale teď před
nimi už ani slovo – jsou to čmuchalové – pořád hledají zprávy pro ten stůj
TAM-TAM – chtějí pomoct Vláďovi Dratušovi!“ Převzal od dívek hlavolam a ihned
jej s ulehčením pečlivě uložil v kapse svých kalhot.
Děvčata se teď obrátila k
Mirkovi a Jarkovi. Oba chlapci viděli, že si je prohlížejí s podivným hněvivým
zájmem. Všechna měla na svých blůzkách červeně vyšité písmeno A.
„Moc pěkně jsi nás
děvčatům nepředstavil!“ pravil Mirek mrazivě k Rejholcovi. „Jsme Rychlé šípy –
ale nejsme čmuchalové! A všechno, co tady děláme a hledáme, se děje v zájmu
spravedlnosti.“
Pak se obrátil k děvčatům
se slovy: „A vy, jak vidíme podle těch červených Áček, jste asi Amazonky –
viďte? Už jsme o vás něco slyšeli. Zdá se, že ježek v kleci dnes změnil
několikrát svého držitele! Napřed byl tady u Rejholce – pak chvíli u nás – teď
jste ho měly vy – – a už se zase vrací k Rejholcovi. Jak jste ho od našich dostaly?“
Zdálo se, že jedna z
Amazonek je ochotná s Rychlými šípy o tom hovořit, ale Rejholec už zase vášnivě
varoval: „Ani slovo! Ani slovo!
Nemluvte s nimi! A vy – “
obrátil se k Rychlým šípům, „koukejte zmizet, než zavolám Vonty z naší ulice –
dnešním dnem jsme skončili všechno jednání – – ukázali jste se nepoctivými a
zrádnými – nechci s vámi už nic mít – do Pětirady se dostanu i bez vás – jděte
pryč – ode mne se nedovíte už ani slovo! Dnešním dnem jsme spolu skončili!“ „To
nevadí!“ mávl lhostejně rukou Mirek, ač se do lhostejnosti musel velmi nutit.
„I tak jsme se dověděli dost! A dříve či později se dovíme zbytek všech záhad
kolem Vládi Dratuše tady někde jinde.
Od našeho úmyslu mu
pomoct a zachránit ho nás nic neodradí!“
A Jarka dodal: „Taky ty
jsi jednáním s námi nepochodil špatně!
Jen si vzpomeň, jak jsme
vám uchránili gingo před podříznutím… ty sis za to vysloužil naší zásluhou postup
v boji o členství v té vaší Pětiradě – teď jsme ti dali ještě ten Dabinelův
plánek, ten ti pomůže dál… tak vidíš, že to s námi čmuchaly nebylo tak zlé! Škoda
že to dnes tak nešťastně dopadlo! Však se ale třeba ještě někdy sejdeme!“ Kývli
pozdravně na usilovně je pozorující Amazonky a vydali se z chodby domu ven, na
cestu ke Druhé straně, zmatení vším tím, co zde dnes zažili i slyšeli. V domě
už svítila světla, stínadelské zvony již dávno odburácely svůj zvonivý chorál,
ale na ulicích byl pořád ještě ten večerní nebezpečný ruch.
Mirek a Jarka nikde kolem
Jindru, Červenáčka a Rychlonožku nehledali – věděli, že už jsou dávno doma, a
že se s nimi shledají až zítra v klubovně. Tam se od nich dovědí, jak se to
mohlo stát, že je Amazonky o ježka obraly. Bude to nedobrá schůzka!
Po včerejší výpravě do
Stínadel, tak nabité událostmi a objevy a přesto zakončené takovou pohromou –
nedobrým rozchodem s Rejholcem, ztrátou hlavolamu i zbytečným vydáním
Dabinelova plánku, nezačínala dnešní schůzka v klubovně Rychlých šípů zrovna
nejradostněji.
„Tak nám aspoň řekněte,
jak to bylo!“ obrátil se Mirek trochu nakvašeně na zkroušenou trojici Jindru,
Rychlonožku a Červenáčka po zahájení schůzky. „Jak se mohlo stát, že jste to
tak zkazili? Že jste si dali ježka ukořistit – doslova snad vyrvat z rukou těmi
Amazonkami?
Vždyť jste byli tři kluci
na tři děvčata – jak jste si to mohli dát líbit??“
„Nebyli jsme tři na tři,
Mirku!“ řekl tiše a pokorně Jindra. „Když jste nám vyhodili ježka okénkem ze
sklepa ven, tak se ježek kutálel kousek po chodníku – já jsem po něm skočil a
začal s ním utíkat pryč…
Červenáček a Rychlonožka
už běželi napřed, když viděli, že ježka držím – a ani snad neviděli, že mně
najednou skočila do cesty tři děvčata – jedna mi hodila pod nohy nákupní tašku,
nacpanou nějakou dekou nebo čím – já jsem sebou přes tašku seknul – ježek mi
vyletěl z ruky – a to už se po něm hnaly ty holky – rval jsem se s nimi – jedna
mi dala takovou ránu mezi oči, že snad ani kluk by tak uhodit nedokázal – a pak
běžely jakoby k Rejholcovu domu.“
„Brr – “ otřásl se
Červenáček. „Nikdy bych se nedokázal prát s holkou, nebo ji dokonce uhodit! To
by bylo hrozné. Ale snad ještě hroznější musí být dát se od ní uhodit!“
Jindra pokračoval v řeči:
„A to už se sbíhali Vontové ze všech stran – a já byl rád, když jsem se dostal
přes Rozdělovací třídu na naši Druhou stranu!“
„Ano, běžely k Rejholcovu
domu!“ pochmurně potvrdil Jarka, „A dokonce před našima očima ježka vrátily
Rejholcovi! Věděly nějak, že ježek má být u něj… mají s Rejholcem nějaké
partyky, nějak spolupracují! A tak se celý náš plán zhatil – a co víc: ztratili
jsme Rejholcovu důvěru, jeho ochotu – a nechce s námi už nikdy mluvit, jednat!
Od něj se už nikdy nic nedovíme!“
Spolu s Mirkem pak
stručně vypověděli Jindrovi, Červenáčkovi a Rychlonožkovi, co vše se od
Rejholce dověděli ještě předtím, než mu Amazonky donesly zachráněného ježka
zpět, ale pak Mirek rázně rozhodl: „Tak teď už ale dost těch řečí – a raději se
poraďme, co podniknout dál! Zdá se, že jsme v čím dál tím větší motanici! Že se
přímo topíme v nových a nových záhadách!“
„To je pravda!“ souhlasil
Jarka. „A jedna z těch největších je, že jak to vypadá – Vláďa Dratuš opravdu
sám a dobrovolně ježka někomu vydal, snad po Rejholcovi někomu poslal! Proč to
udělal? Co ho k tomu nutilo? My jsme si mysleli, že celé to jeho záhadné
trápení vězí v tom, že mu ježka někdo vzal, nebo že ho ztratil – a že když mu
ho někde vybojujeme, nebo najdeme a přineseme, bude zachráněný a vše bude v
pořádku! Ale jak jsme teď slyšeli od Rejholce – a on jistě nelhal – Vláďa
Dratuš by zachráněného ježka ještě sám, rád a ochotně Rejholcovi znovu vrátil,
místo aby se radoval z toho, že ježek je zase už v jeho rukou!“
„Zkrátka a dobře, Vláďa
Dratuš se bojí něčeho jiného, než toho, že přišel o hlavolam!“ uvažoval Jindra.
„A možná že za to chce dát hlavolam, aby se jím z toho něčeho vykoupil,
zachránil. To bude asi to pravé!“
„A co ty žáby Amazonky?“
divil se Červenáček, „ty by taky mohly něco vědět! S Rejholcem jsou jedna ruka,
dokonce mu i hlavolam přinesly zpátky, když ho ukořistily Jindrovi – – “
„Já si vzpomínám tak
trochu – – “ mnul si poněkud rozpačitě čelo Jindra, „že něco říkaly o nějakém –
nějakém Kočičím – vlastně Kocouřím hrádku. Něco jako že tam jdou – – nebo snad
že už tam byly – že tam snad něco nesou, nebo nesly – – kdybych já si to jen
víc pamatoval – byla to taková zlá chvíle pro mě – a zmatek, měly tašky, z
jedné se vysypala nějaká deka, nebo snad to byl malý stočený koberec či co – –
“
„Taky Rejholec měl
nacpanou tornu, když jsme ho v jeho ulici viděli přicházet domů, vzpomeňte si!“
připomněl Mirek.
„Rejholec přivedl toho
cizince k Dratušovi! Cizinec ukázal Dratušovi nějaký dopis… a od té doby se
Vláďa Dratuš něčeho bojí! Něčeho, co asi bylo na tom lístku!“ uvažoval nahlas Jarka,
již z dřívějších dob uznávaný detektiv klubu. „A Rejholec dělá prostředníka
mezi tím cizincem a Vláďou. Cizinec asi chce ježka v kleci – nevím ovšem zatím
k čemu, vždyť není ze Stínadel, aby se za pomoci ježka snad chtěl stát Velkým
Vontem, ale to je zatím vedlejší! Chce tedy ježka v kleci a hrozí Vláďovi tím
záhadným papírem – tím něčím, co je v něm napsané – – snad je vtom něco o
nějakém mrtvém, když Rejholec řekl, že mrtvý už promluvil…“
„No a co dál? Co tě ještě
napadlo??“ vyjekl přidušeně Rychlonožka.
„Že asi Vláďa Dratuš po
Rejholcovi posílá tomu záhadnému výhrůžnému cizinci hlavolam, aby si ho nějak
udobřil, nebo – nebo – nebo aby mu za něj snad dal ten papír, ten dopis – víte
– aby měl od něj pokoj – i za cenu toho, že se ztrátou hlavolamu ztratí samozřejmě
i Velké Vontství a že na sebe uvrhne hněv celých Stínadel…“
„Himbajs…“ vykřikl
dychtivě Červenáček, „to se dnes bude psát TAM-TAM, s takovými zprávami!“
Ale Jindra ho usadil: „Ty
bys tomu dal! Ani slovo z toho všeho tam nesmíme napsat, prozradili bychom moc
– – poplašili bychom Vláďu Dratuše i Rejholce – a jistě i toho neznámého
cizince. Nikdo z nich nesmí mít ani tušení, že snad začínáme chápat nějakou
souvislost mezi tím vším…“
Červenáček se zatvářil
trochu zklamaně, ale Jarka už rozvinoval své úvahy a plány dále: „Vzpomínáš si,
Mirku, jak Rejholec honem okřikl Amazonky, aby před námi nic nepovídaly? Chtěly
snad zrovna něco říct, kde byly, nebo kam šly – – proč měl takový strach, aby
to před námi neřekly? A tys je, Jindro, slyšel, jak říkaly něco o nějakém
Kocouřím hrádku. To může mít nějakou spojitost!“
„Možná že tam někde se
ten cizinec potuluje – a čeká, až mu tam Rejholec hlavolam přinese!“ poznamenal
Rychlonožka.
„Ale proč by hlavolam u
sebe Rejholec přechovával tak dlouho?“ namítal Mirek. „Vždyť od Losny už víme
řadu dní, že Vláďa Dratuš ježka doma už dávno nemá – víte přece, jak byl Losna
u něj v bytě a v jeho nepřítomnosti našel ve skříni v pouzdru místo hlavolamu
kámen!
A ještě včera byl
hlavolam pořád u Rejholce! Proč tedy s předáním – nebo s výměnou – Rejholec tak
váhá? Vždyť by to bylo možné provést za jeden den, za odpoledne, vlastně i
dokonce za chvíli! Z ruky do ruky, Velký Vont posílá ježka – tady je za něj ten
papír – a hotovo!! Proč tedy to otálení?“
Jarka jen bezradně
pokrčil rameny. „To je jen další záhada – nevím zatím, jak ji vysvětlit!“
„Rejholec – Amazonky –
Kocouří hrádek!“ řekl pak rázně Mirek.
„To jsou hlavní tři body,
které musíme sledovat. Rejholce i Amazonky budeme hlídat – napíšeme o tom taky
Losnovi – ještě štěstí, že nám minule dal svou adresu – – a taky si musíme
prohlídnout – napřed ale objevit – ten Kocouří hrádek. A teď hurá na sepsání
pátého TAM-TAMU!“
Červenáček zašustil
papíry a klubovní pes Kuliferda v domnění, že se bude rozdávat salám, vyvinul
neobyčejnou čilost a vyskočil bujaře až na stůl. Rychlonožka jej tahal a strkal
dolů, Kuliferda se však nedal a Rychlonožka k pobavení všech ostatních přitom
spadl ze židle.
Ale Mirek již začal na
papír sypat první věty a pozornost všech se brzy soustředila na to, jak a co do
pátého TAM-TAMU napsat.
A Mirek psal,
povzbuzovaný a doplňovaný ostatními, nejvíc ovšem Jarkou: jak už se sešli s
průvodcem tajemného cizince – jeho jméno zatím nelze prozradit – a jak se s ním
seprali ve sklepě jednoho stínadelského domu o něco úžasného! (Mirek
neprozradil, že to byl hlavolam, aby nepobouřil Stínadla vůči Vláďovi
Dratušovi!) Mnoho řádků věnoval Amazonkám, které Rychlé šípy na vlastní oči
viděly, takže jejich existence není žádnou fantazií! A Jindra jak od jedné
dostal ránu, až se mu v očích zajiskřilo!
A pak přišlo to hlavní:
„Zdá se nám ale,“ psal Mirek na nečisto, „že Vláďovi Dratušovi opravdu asi není
pomoci – a že sám, z neznámých nám důvodů, strká hlavu – obrazně řečeno – do
smyčky, která jej uškrtí, zardousí! Domnívali jsme se, že jsme přišli na stopu
tomu něčemu hroznému, co ho trápí a mučí – a kvůli tomu jsme se s tím průvodcem
v jeho sklepě právě seprali, když jsme tomu trápení Velkého Vonta chtěli učinit
přítrž! Tam jsme však teprve s úžasem zjistili, že to, o co jsme tam zápasili,
není to pravé – a že jsme ve svém pátrání skoro tam, kde jsme byli na začátku!
Nešťastný Velký Vont,
dobrý chlapec Vláďa Dratuš, nespí strachy před něčím, co zná jen on a ten
Průvodce (píšeme ho s velkým P) – a ani jeden z nich nám o tom nechce povědět!
Vláďa Dratuš ze strachu, Průvodce z nějakého jiného záhadného důvodu. Uznáte
jistě všichni, děvčata i chlapci z naší Druhé strany, že to pro nás není ani
trochu snadná situace! Však také každý jiný by nad vším již udělal kříž – a šel
by si po svých zábavách. Ale my jsme Rychlé šípy!
Slíbili jsme sobě i vám,
že Velkému Vontovi pomůžeme z jeho běd – ať chce nebo nechce – a tak se
nevzdáváme!
Ze zamotaného přediva
záhad se teď odmotává maličká nitka – stopa – půjdeme po ní, snad nás někam
dovede!“
124 Tou stopou měl Mirek
na mysli ono neznámé místo – snad dům – Kocouří hrádek – – ale tento název za
žádnou cenu nechtěl do TAM-TAMU uvést, jen aby Rejholce a jeho spolupracovnice
Amazonky nepoplašil a nepřiměl je ke zvýšené ostražitosti.
Ale mnoho mu jeho opatrnost
nepomohla! Když skončil pěkným závěrečným provoláním k čtenářstvu text pátého
TAM-TAMU, přihnal se do klubovny Jirka Rymáň a volal:
„Napíšete do TAM-TAMU
taky něco o těch stínadelských kočkách? Zrovna vyšel nový Sběrač – a Dvorečáci
s Bratrstvem Kočičí pracky se v něm vytahují, že někde ve Stínadlech objevili
pravý ráj koček – a že je tam lidi střílejí – aby se moc nerozmnožovaly – a
Bratrstvo tam pro ty postřílené kočky teď někdy chce jít – a už předem ve
Sběrači nabízí Druhostraníkům obstarat vysušené kočičí tlapky odtamtud – kus po
koruně – a jmenuje se to tam prý Kocouří hrádek!“
Páté číslo TAM-TAMU vyšlo
až dalšího dne – a jako obvykle způsobilo mnoho rozruchu a dohadů mezi hochy i
děvčaty po celé Druhé straně. A každý si také povšiml nad nápisem řádečku,
který oznamoval, že toto číslo vychází už v nákladu 180 výtisků. Tedy o třicet
výtisků více, než číslo předchozí!
Ano, čtenářů TAM-TAMU
pořád přibývalo – a Rychlé šípy měly i z toho radost – i když také dosti starostí!
Tisk na ručním stroji byl velmi pracný, vytištění několikastránkového čísla
trvalo dvě-tři hodiny, někdy i déle. A tato doba se pořád prodlužovala každou novou
desítkou výtisků, o které byl náklad čísla vyšší.
Kromě toho zásoba papíru,
donesená Rychlými šípy nadvakrát ze Stínadel z domu U červeného raka v
Opuštěném dvoře se tenčila vůčihledně – a zdálo se, že na další číslo již bude
nutné papír kupovat! A ještě jedna starost zde byla. Hrozilo nebezpečí, že
Rychlé šípy už nebudou smět TAM-TAM tisknout, odporuje to prý jakýmsi úředním
nařízením – a po Druhé straně kolovaly zvěsti, že to rozvrtali nějací
závistníci a nepřátelé Rychlých šípů! Hodný pan ředitel školy, který Mirkovi
půjčoval pro tisk TAM-TAMU školní rozmnožovací stroj, Rychlé šípy utěšoval, že
snad nějakou cestičku, jak vydávání TAM-TAMU zachránit, najde – ale až dosud
nic neříkal.
A Rychlé šípy se
strachovaly, že toto páté číslo je opravdu asi poslední, které vytiskly.
„V nejhorším případě
budeme TAM-TAM psát jenom na psacím stroji,“ uklidňoval chlapce Mirek, „v pěti
průklepech – posílat je po čtenářích štafetou z ruky do ruky jako kdysi…“
Ještě tentýž večer, kdy
dali páté číslo TAM-TAMU do prodeje, napsal Mirek prozíravě Otakaru Losnovi do
Stínadel psaní a poslal je poštou. Jak bylo dobře, že znali jeho adresu!
V dopise stálo: „Milý Oto
Losno! Půjdeme příští týden ve středu do Stínadel. Musíme nalézt a prohlédnout
si ten Kocouří hrádek. Ale nevíme, kde to je a co to vůbec je – a vyptávat se
tam moc nechceme!
A tak Tě prosíme, abys
nás tam dovedl, jestli to místo znáš!
Když neznáš, tak to jistě
zatím nějak vypátráš. Budeme Tě čekat ve čtyři hodiny odpoledne u kostela
svatého Jakuba. Tam z Rozdělovací třídy trefíme. Kdybys tam nemohl ve středu
přijít, nech nám někde v zábradlí u vedlejšího vchodu do kostela vzkaz, abychom
na Tebe zbytečně nečekali. Ale v tom případě aspoň napiš, nebo namaluj plánek,
jak bychom se k tomu Kocouřímu hrádku dostali bez Tebe.
Moc si ale přejeme, abys
přišel. Šlo by se nám tam líp. Máme taky pro tebe jednu ohromující zprávu o
ježku v kleci – ale tu ti řekneme až ústně. Na shledanou tedy ve středu ve
čtyři hodiny! Nezapomeň!
Za Rychlé šípy Mirek
Dušín.“
Zbývající dny do středy
vyplnili chlapci velkým učením a opravováním známek, neboť se blížilo opakování
a zkoušení učiva a oni chtěli ve škole dopadnout dobře. To bude záruka, že jim
rodiče nebudou příliš zbraňovat v jejich výpravách do Stínadel, i když bez
kázáníčka a napomínání se taková cesta neobešla nikdy, ani ve schůzkách a psaní
TAM-TAMU.
A teď byla středa zde a
oni se vydali do Stínadel na písemně umluvenou schůzku s Losnou a na další
pátrání. V tento den nebylo v žádné škole odpolední vyučování a to bylo patrné
i ve Stínadlech.
Ulice, uličky i plácky a
nejrůznější zákoutí a průchody, všude se to Vonty jen hemžilo.
Co chvíli zazněl odněkud
ponurý bezeslovný nápěv vontské písně, hloučky Vontů rokovaly, hádaly se i
křičely – nějaké velké stínadelské události, snad volba nového Velkého Vonta,
byly na spadnutí! A Rychlým šípům zde v tomto prostředí, jakoby nabitém nějakým
neznámým nebezpečím, nebylo ani trochu volno u srdce. Je pravda, že všichni
měli na kabátech či bundách žlutý špendlík, aby se alespoň trochu podobali
Vontům a unikli tak jejich nežádoucí pozornosti – ale jak snadno mohli být
poznáni – nebo vůbec prozrazeni, že nejsou ze Stínadel – a to by se jim pak zle
vedlo – – ani žlutý špendlík by je nezachránil!
Po zdech domů, na jejich
vratech i na ohradách a sloupech byly křídou psané různé nápisy, výzvy a
vzkazy, a Rychlé šípy se z nich dovídaly mnoho věcí, někdy až nesrozumitelných:
„Kdo nejde s námi, je
zrádce Stínadel! Červená lampa.“ – „Kropenatka bude bita!“ – „Modré ulice,
neposlouchejte Zrzouna, Vincek Landys je lepší!“ – „Už nikdy bitva za Dlouhým
tunelem!“
– „Venco, Jardo, Lišáku,
hlídejte Černou vodu od Živé pochodně až k Vodním schodům! Tonda M.“ – „Pryč se
Žlutým květem, chceme lepší pořádek!“ Tento nápis byl přeškrtnutý a kdosi pod
něj napsal:
„To si počkáte!“
Jak Rychlé šípy
postupovaly stále hlouběji do stínadelského vnitrozemí, v jeho uličkách a zákoutích
bylo stále více živo a rušno.
Každou chvíli se někde
někam hnala parta důležitě i výhrůžně se tvářících Vontů, občas nějakého
jedince pronásledovala dvojice či trojice nepřátel a on běžel a kličkoval tak,
jako by mu šlo o život, Rychlé šípy se neodvážily zasáhnout v jeho prospěch.
„Jsme tady!“ zašeptl s
úlevou Jindra, když se v mlhavém oparu vynořily obrysy zrušeného kostela. Losna
tam již stál u vedlejšího vchodu a když je spatřil přicházet, nenápadně jim
pokynul na pozdrav. Vypadal dosti ustaraně, znepokojeně, ale očividně byl rád,
že se s nimi setkává.
„Už je nejvyšší čas, že
jste přišli!“ vychrlil na ně netrpělivě. Mirek s údivem pohlédl na své hodinky,
pak na Losnu a divil se: „Proč nejvyšší čas? Vždyť ještě nejsou ani čtyři
hodiny! Přišli jsme tedy ještě dřív, než jsme si smluvili!“
„To já vím! Ale já to
myslím jinak – víte?“ vysvětloval Losna.
„Já chtěl říct, že je
nejvyšší čas tady pokračovat v pátrání – – a vůbec už něco podniknout – –
protože běh těch podivných událostí kolem nešťastného Vládi se nějak zrychluje
– a pořád víc a víc zašmodrchává – – a nadto už mají být brzy volby nového
Velkého Vonta, hodně různých part na to naléhá – – Vláďu skoro určitě už
nezvolíme znovu – a bude se vším, co má vontského u sebe – a s celou svou
funkcí muset odevzdat taky ježka v klecí. A on – jak víte – hlavolam nemá!
On by funkci jistě rád
složil, což o to – má teď asi jiné starosti než vládnout Stínadlům, starosti
hroznější, těžší a záhadnější – taky má ještě na smrt nemocného tatínka – – ale
až se rozkřikne, že nemá ježka v kleci, tak ho Vontská rada snad utluče! A když
ne ona, tak rváči z Modré hvězdy určitě! A zrovna oni si dělají zuby na to, že
volby vyhrají – a jejich náčelník že se stane Velkým Vontem!“
Za této řeči se Losna dal
zvolna zase ještě hlouběji do bludiště ulic a plácků – a Rychlé šípy jej
následovaly. „Víš, kde to je?“ zeptal se Jindra – a každý věděl, že má na mysli
neznámý Kocouří hrádek.
„To víte, že to vím!“
usmál se trochu samolibě Losna. „Je to několik starodávných barabizen, asi
čtyři nebo pět domů, nalepených a vestavěných všelijak do sebe a na sebe – a
stojí na nejvyšším místě tady ve Stínadlech. Nikdy dřív jsem tam nebyl – ale
teď, jak jste mi poslali to psaní, jsem tam každý den!“
„A proč?“ divil se
Rychlonožka prostoduše. „To se ti tam tak líbí?“
„Ale ne – “ mávl odmítavě
rukou Losna, „děje se tam ale něco, čemu nerozumím – zkrátka stopuju tam
Rejholce – a on se mi pokaždé ztratí v takovém malém zákoutí pod Kocouřím
hrádkem!
Těch několik baráků, co
Kocouří hrádek tvoří, je skoro jako nějaká starodávná pevnost nebo klášter či
co! Vede k nim ve zdi jediný vchod, vrata, skoro pořád zavřená, těmi se vchází
do dvora – a tam
jsou teprve vchody do
těch jednotlivých domů. Okna zvenčí jsou hrozně vysoko.“
„Tak to je asi něco
podobného, jako v tom Opuštěném dvoře, kde nás zajali a věznili tenkrát
Dabinelovci!“ připomněl Mirek. „Snad je to dokonce tam – snad ten Kocouří
hrádek je tím Opuštěným dvorem, jak jsme to nešťastné zlořečené místo tehdy
nazvali!“
„To asi nebude ono,“
mínil Losna. „Nevím, kde ten váš Opuštěný dvůr byl nebo je, nebyl jsem tam
tenkrát s vámi – ale jestli to nebylo na návrší, tak je to určitě docela jiné
místo!“
„No, to je pravda!“
připouštěl Jarka, „tam opravdu žádné návrší nebylo!“
„Tak vidíte!“ pokračoval
Losna dále. „Ostatně tam stejně už za chvíli budeme – – a pak to uvidíte sami!
Ale teď vám řeknu to hlavní: tam v té zdi, kterou je Kocouří hrádek jakoby
podepřený, je takové zákoutí, něco jako slepá ulička, z ulice je to asi deset
nebo patnáct kroků dlouhé. A je tam všehovšudy jedno jediné okno, asi tři metry
od země. Žádné dveře, žádná skulina ve zdi, ani kanálová mříž v dlažbě, zhola
nic – dočista nic, než to okno, asi ve třímetrové výšce, jak už jsem řekl.
A do toho zákoutí jsem
viděl Rejholce už několikrát jít, vždycky s tornou na zádech – a než tam
vklouzne, dlouho se rozhlíží, jako by někoho čekal… nebo jako by se tam bál
jít… nebo…“
„Nebo jako kdyby se asi
rozhlížel, jestli ho někdo nesleduje! Jestli nejdou kolem zákoutí lidi!“
doplnil jeho úvahy bystře Jarka.
„To je taky možné!“
připustil Losna. „Ale tam stejně chodí jen moc málo lidí. V Kocouřím hrádku – v
těch barácích uvnitř – skoro nikdo nebydlí – prý jen několik starých lidí v
nejnižších patrech – a nadto se ty schody tam výš už prý propadají! No – a
jinak lidi, kteří tam nebydlí, jdou jen málokdy kolem, nevedou tam žádné živé
ulice.
Proto je taky tak hrozně
těžké Rejholce až tam sledovat! Hned by viděl, že za ním někdo po osamělé ulici
jde! Musím stát nepozorovaně na rohu ulice, to je asi sto kroků od zákoutí – a
teprve když do té slepé uličky zapadne, můžu se zvolna vydat za ním. Ale než
tam dojdu, pomalu, běžet nesmím, aby mě neslyšel – tak zákoutí je už prázdné –
Rejholec je pryč, jako by se vznesl do povětří nebo co, jako by se propadl do
země! Ale kanálová mříž v dlažbě není, jak už jsem vám říkal, aby ji snad mohl
zvednout a spustit se někam do podzemí!
A to okno ve výšce asi
tří metrů, snad i víc, je uprášené, celé věky je už nikdo zvnitřku neotvíral –
a kdo ví, kam vede – a přitom je tak vysoko od země, že tam Rejholec nemůže ani
vyskočit, ani se tam nějak vydrápat po zdi. Stěna domu nemá žádné výstupky,
žádné římsy nebo okrasy, docela nic! A Rejholec je prostě pryč!
Poprvé jsem si myslel, že
jsem ho nějak propásl, že ze zákoutí zas nějak nepozorovaně vyklouznul ven a že
jsem si toho nevšiml, i když to bylo skoro nemožné. Ale když se mi to stalo už
třikrát, byl jsem z toho celý vyjevený – a jsem doteď! A proto jsem taky rád,
že jste přišli!
Tak – a teď mně ale
řekněte vy tu úžasnou novinu, o které jste mi psali v dopisu. Co to je?“
„Nic víc a nic míň, než
že víme, kde je ježek v kleci!“ řekl Mirek a pásl se na Losnově údivu. Však se
také Losna až zarazil v chůzi, jak ho to překvapilo – a Mirek jej nechtěl dále
napínat: „Je u Rejholce! Má ho Rejholec – a málem jsme ho mohli už mít my – ale
nepovedlo se nám to!“
Stručně pak vypověděl
užaslému Losnovi, jak jim Rejholec ukázal ježka za mříží sklepního okénka, aby
zato od nich dostal Dabinelův plánek cesty k podřezání stromu ve svatyni
Uctívačů ginga. A jak potom chtěli Rejholcovi ježka vyrvat z ruky, ježek už byl
ze sklepa venku – ale Amazonky zmařily Jindrův útěk s ním, vrátily ježka
Rejholcovi zpět – a Rychlé šípy tím přišly nejen o hlavolam, ale i jakoustakous
náklonnost Rejholce. Už s nimi nechce vůbec mluvit…
„Ty zatracené žáby
Amazonky!“ zvolal hněvivě Losna. „Pořád se všude pletou! I v okolí Kocouřího
hrádku jsem je asi dvakrát viděl, vždycky s nějakými taškami a pytli. A ten
lotr Rejholec – proto on se pořád tak točil okolo chudáka Vládi Dratuše – to on
na něm určitě asi ježka vymámil, asi pro toho cizince, který Vláďu tenkrát v
kůlně Žlutého květu tak vyděsil tím záhadným psaním nebo co to bylo!“ „Asi to
tak nějak bude!“ přisvědčil Jarka. „Rejholec nám ale taky řekl, že i kdybychom
mu nakrásně tam ve sklepě ježka ukořistili a vrátili Dratušovi, nic bychom mu
tím prý nepomohli – – a on by ho prý zase ještě rád předal zpátky Rejholcovi, k
nějakému záhadnému účelu. A on – jako Rejholec – že prý ví něco, co kromě něj
ví ještě jen Vláďa Dratuš – a že to nesmí říct! Tak není tohle všechno záhada
nad záhadu?“
„Je! Opravdu je!“ kýval
ustaraně hlavou Losna. „Ale teď už radši moc nemluvme – za chvíli budeme u
Kocouřího hrádku!“
Ulička, kterou kráčeli,
se začala zdvihat do mírného návrší.
Chodců zde pomalu
ubývalo. Také se začínalo šeřit, ale plynové lampy se zatím dosud nerozžehly.
Bylo asi čtvrt na pět. Občas běžela ulicí neslyšně kočka – a kočičí mňoukání se
také ozývalo z vikýřů střech i sklepních okének při dlažbě chodníků.
Na rohu příčné ulice se
Losna zastavil a Rychlé šípy s ním. „Tadyhle za tím rohem vždycky na Rejholce
číhám, když ho dostopuju až sem,“ řekl, „a tam vpředu, to není odtud moc vidět,
tyhle domy končí a za nimi je to zákoutí, kde se mi vždycky ztratí, než tam po
jeho zapadnutí dojdu. A to, co vidíte tam vpředu, v čele téhle uličky, to je
ten Kocouří hrádek.“
Chlapci pozorně
poslouchali Losnův výklad, očima měřili vzdálenost odtud z nároží tam k
zákoutí, jež spíše jen tušili než odtud viděli, protože z něj vystupoval do
uličky jen úzký roh zdi. A pak se zahleděli na shluk podivných starých domů,
vysokých, všelijak do sebe vklíněných, s jedinými vraty ve vysoké čelní zdí, ze
které jako by všechny vyrůstaly.
Celý ten špalíček staveb
vypadal pochmurně a nesmírně sešle.
Omítka z tmavých zdí byla
na mnohých místech oprýskaná. Ve zdech bylo bez jakéhokoli plánu, jakoby
nepravidelně umístěno značné množství oken, jako by si každý obyvatel domu v
dávnýchdobách mohl okno ve zdi probourat kde chtěl. Okna byla bez záclon,
tmavá, ani v jednom se zatím ještě nesvítilo, i když uvnitř za nimi jistě již
musela být tma. Bydlí za nimi vůbec někdo?
„Já bych rád viděl to
zákoutí, kde se Rejholec tak záhadně ztrácí!“ pravil dychtivě Červenáček.
„No vždyť tam jdeme!“
klidnil ho Mirek.
Došli tam za chvíli – a
na vše myslící Jarka počítal, kolik tam vede kroků z nároží, odkud sem vyšli.
„Dvě stě čtyřicet sedm!“ řekl.
„Dvě stě čtyřicet sedm
kroků jsi musel Losno udělat, abys sem za Rejholcem došel – nebo doběhl! A že
by za tu chvilku dokázal tak náhle někam zmizet… někam se propadnout či co?“
Stáli v zákoutí mezi
vysokými stěnami domu asi deset metrů dlouhého, otevřeného jen na kraji z
uličky, kudy sem přišli. A opravdu, jak řekl Losna, bylo zde jen jedno okno, v
jedné z těch tří stěn, jež zákoutí tvořily. A bylo skutečně tak vysoko, že bylo
nemožné, aby se do něj mohl i sebevětší člověk sám – bez cizí pomoci – vyšvihnout,
či vyškrábat po zdi, nebo jakkoli jinak dostat. Okno bylo uprášené tak, že
dovnitř nebylo – po odstupu několika kroků k protější stěně – možné nahlédnout.
„Ježkovy oči!“ vydechl
bezradně Jindra, „a on tu opravdu není ani kanál, kam by se ten plantážník mohl
propadnout, ani okapová roura, po které by se snad odvážil šplhat někam na
střechu nebo kam – – tomu vážně nerozumím! Losno… nezdálo se ti to snad všechno
jen?“
Losna se zatvářil trochu
uraženě, i když Jindra svou poznámku mínil spíše jen jako výraz údivu a
bezradnosti, než nějak posměšně a nedůvěřivě. Ale než mohl Jindrovi odpovědět,
zazněl kdesi nad střechami domů první úder zvonu – začátek té známé již
stínadelské zvonivé bouře, která se tu vpodvečer vždy rozhlaholila. A Losnova
tvář přijala výraz neklidu a on rychle mluvil:
„Pozor – v tuhle dobu
Rejholec někdy chodí, včera tu nebyl, marně jsem na něj číhal, jen dvě Amazonky
se tu ometaly, ty jsem nesledoval – ale dnes – – dnes by mohl – – pojďte odtud
– schováme se tam ve vratech Kocouřího hrádku, uviděli bychom ho, kdy-
by sem přišel – šel by
proti nám – ze vrat je to sem k tomu zákoutí jen o kousek dál, než z té strany
od rohu…“
Nevěřili příliš, že by
právě dnes a právě teď, když jsou zde, Rejholec přišel! Na takové šťastné
náhody zpravidla neměli štěstí. Ale přesto podlehli Losnovu vzrušenému
pobízení, a tak vyšli opatrně ze zákoutí. Červenáček jako zvěd šel první. Dával
znamení, že v uličce je vše v pořádku – jen několik chodců kráčelo oběma směry.
Doběhli ke vratům
Kocouřího hrádku a dostali se dovnitř malými dvířky v nich. Zatuchlý pach, v
každém starém domě jiný, ale zde mimořádně těžký a plný jakési starobylosti,
směs výparů trouchnivějících klád a prken v podlahách, i starého kamenného
zdiva, je objal.
Přivřeli vrátka za sebou
až na malou skulinu, aby jí viděli ven.
Otvíral se jí pohled na
celou uličku až k nároží, kde by se měl Rejholec objevit a kráčet od něj k
zákoutí, kdyby měli to štěstí, že by dnes přišel.
Zvony se již rozhlučely
naplno. Živé srdce občas zanikalo v burácení Dunivé Kateřiny, Velký Dominik se
mísil mezi ně, ale nade všechny rozpoznávali chlapci Zlatou svatou. Celá
Stínadla jako by se otřásala tou velebnou zvonivou záplavou, vzduch se chvěl
pod údery těžkých kovových srdcí. Na tuto chvíli Rychlé šípy vždy čekaly s
jakýmsi napětím, líbila se jim, i když jejich zjitřené mysli ještě více
rozechvívala. Ve Stínadlech jim nikdy nebylo – a také ani nemohlo být – volno u
srdce. Zde číhalo nebezpečí na každém kroku.
V průjezdu Kocouřího
hrádku už byla skoro tma – ale nikdo tudy neprošel, bydlel-li zde vůbec někdo –
tím méně ne, aby někdo z domu v průjezdě a na chodbách a schodištích rozsvítil.
A Losna přidušeným hlasem
Rychlým šípům vyprávěl, jak se tady ve Stínadlech rozvíjí veliký boj mezi
jednotlivými ulicemi o nadvládu nad Stínadly, boj o Velké Vontství, které se už
zcela určitě postěhuje z jeho Žlutého květu, k němuž také on – Losna – patří,
od nešťastného dosavadního Velkého Vonta Vládi Dratuše, do jiných ulic, k
některé jiné partě, která získá ve volbách nejvíce hlasů.
„A přece Vláďa udělal pro
Stínadla tolik dobrého!“ vzdechl pak Losna, „i za tu krátkou dobu, co Velkým
Vontem byl! Co hádek rozsoudil a smířil, byl tady dost oblíbený, i když některé
ulice říkaly,
že na takovou funkci je
moc slabý, moc mírný a ještě mladý. Ale měli jste vidět, jak třeba v dubnu
rozjel a zorganizoval starou stínadelskou slavnost Večer světel… snad v každém
domě svítily svíčky a lampióny až dlouho do večera – nebo jak se postaral Berníkům
o klubovnu – a kluky z Močálovny jak vysekal z nějaké velké pokuty, šel sám až
na radnici a tam to všechno vysvětlil, nebál se – a oni neplatili ani korunu –
panečku – jen ať nechají Vláďu Dratuše na pokoji, moc lidí tady mu může být za
moc věcí vděčných!“
Losna hovořil stále
hlasitěji, jak sílilo zvonění zvonů, aby mu Rychlé šípy lépe rozuměly, a jeho
hlas byl vášnivý, jako by i je chtěl přesvědčit, jak dobrým Velkým Vontem Vláďa
Dratuš byl! I oni si to ale mysleli – a o to více litovali, že se s nimi Vláďa
rozešel ve zlém – a to ještě za to, že mu chtěli pomáhat v jeho záhadných
starostech a bědách?
Když Losna na chvíli
ustal ve svém vypočítávání, co vše Vláďa Dratuš za dobu svého Velkého Vontství
vykonal, Jarka náhle rázně řekl: „Ale moc dlouho tady v tom průjezdě tvrdnout
nebudeme – viďte? Já jsem pro, abychom počkali ještě chvíli – a pak šli znovu
zkoumat to zákoutí!“
„Zkusíme podívat se tam
do toho okna!“ navrhl Mirek. „Jarko, stoupneš si mi na ramena a já se s tebou
zvednu podle zdi nahoru.
Snad tam pak dosáhneš!“
Ale vtom se najednou
Jindra od škvíry ve vrátkách rychle obrátil k chlapcům a mlčky dělal zmatené
pohyby rukou. Pak ještě zašeptl nadšeně: „Jde!! Přišel!! Podívejte se –
Rejholec jde tamhle od rohu – himbajs – to máme štěstí!“
Všichni se nahrnuli ke
štěrbině. „A já to říkal! Já to hned říkal, že přijde!“ vyjekl nadšeně
Rychlonožka, ač předtím neříkal vůbec nic.
Ano, nebylo pochyb! Od
rohu příčné ulice se pomalu loudal mezi několika náhodnými chodci Rejholec! Na
zádech měl zase tornu a v ruce si s něčím pohrával, jakoby s nějakým kolečkem.
Zda byla jeho torna plná nebo prázdná, nebylo možné odtud z vrátek Kocouřího
hrádku rozeznat. Šel čelem jakoby k Rychlým šípům, a tak mu na záda příliš
neviděli. Tornu rozpoznali spíše jen podle popruhů na jeho ramenou. „Necháme ho
vejít do zákoutí – pak za chvilku vyjdeme odtud – a zvolna se budeme k zákoutí
přibližovat – – jeden z nás potom, třeba ty, Jindro, přeběhne uličkou podél
vchodu do zákoutí a nahlídne do něj, co tam Rejholec kutí – a kde a jak se tam
ztrácí – a hlavně kam se ztrácí!“ plánoval chvatně Mirek.
Rejholec mezitím došel až
skoro ke vchodu do zákoutí. Zastavil se před ním, nenápadně, ale pátravě se
rozhlížel po okolí – a když přešli kolem něho dva náhodní chodci, kteří šli
týmž směrem, vklouzl zdánlivě zcela lhostejně do zákoutí.
To už se však také jako
první vydal z průjezdu Kocouřího hrádku na cestu k slepé uličce-zákoutí také
Jindra z protilehlé strany. Když byl asi v polovině vzdálenosti mezi vrátky a
rohem zákoutí, otočil se a kývl na hochy ve vrátkách.
Vyrazili za ním a on
pokračoval v chůzi k zákoutí. Několik metrů před vchodem do něj se dal do
lhostejného klusu, s hlavou trochu odvrácenou od zákoutí do uličky, aby jej
Rejholec nepoznal, kdyby jej zahlédl – ale přesto se mu podařilo při přebíhání
podél zákoutí nahlédnout dovnitř.
Rejholec tam však nebyl!
Zákoutí bylo prázdné a tiché, jako kdyby tam před chvílí vůbec nikdo nevkročil!
Uvnitř Kocouřího hrádku
Jindra ještě setrvačností a v úžasu přeběhl kolem celého vchodu k zákoutí, za
ním se však obrátil a běžel zpět vstříc Rychlým šípům a Losnovi, kteří sem
přicházeli od vrátek Kocouřího hrádku. Divili se, proč k nim tak neopatrně běží
zpátky, opět kolem vchodu k zákoutí, protože mlčel a jen mával bezradně rukama.
Záhy ovšem jeho jednání pochopili, když – jako předtím Jindra – spatřili
zákoutí prázdné!
Všude bylo ticho, klid,
zvony již delší chvíli mlčely. Hoši se dívali překvapeně jeden na druhého – a
Losna jen řekl: „Tak to vidíte, že jsem měl pravdu!“
Rychlonožka běžel až k
vysoké zdi na konci zákoutí – a ohmatával ji, aby se ujistil, že tu není žádný
tajný vchod někam, ani žádná díra v dlažbě u zdi, či jiná podobná možnost
zmizení. Ale nenašel nic. Také kostrbaté dlažební kostky v celém zákoutí,
všelijak zprohýbané, byly jinak zcela pevné, ani s jednou nebylo možné hnout,
vyviklat ji, či dokonce ze země vyjmout.
„To jsem tedy blázen!“
ulehčil si Červenáček.
„Tak se mně zdálo…“
mluvil pak zamyšleně Jindra, „že když jsem běžel kolem vchodu, jako by se tu
ještě něco mihlo – – rozhodně to ale nebyl Rejholec – nevím, jestli se mi to
jen zdálo v tom běhu, bylo to jako mžitka před očima – nevím, jak bych to
pojmenoval!“
„A kde jsi tu mžitku
viděl, prosím tě?“ ptal se trochu posměšně Rychlonožka.
Jindra se natočil směrem,
kterým tudy prve probíhal, snad aby měl lepší představu a aby si spíše
vzpomněl. „Tady!“ řekl pak trochu váhavě – a máchl neurčitě rukou ke stěně s
oknem. „Tady asi to bylo – aspoň si to myslím!“
„Záhada může být jen v
tom okně!“ mínil s určitostí v hlase Jarka a kývl hlavou směrem k němu. „Mirku
– jdeme na to – pojď? Vysadíš mne a podíváme se dovnitř!“
Mirek udělal dřep těsně u
stěny pod oknem a Jarka si mu opatrně stoupl na ramena. Ostatní chlapci je
podpírali, aby se neskáceli – a Mirkovi pak ještě pomáhali s jeho těžkým
břemenem – Jarkou – zvolna se zvedat. Jarka roztáhl ruce a přitisknutý ke stěně
začal pomalu stoupat k oknu, až se prsty rukou konečně dotýkal okenního rámu.
Římsa před rámem nebyla.
„To je všechno hezké – –
“ zašeptl Červenáček přitom, „ale Rejholec tu byl přece sám – ten by se tam
tedy takhle dostat nemohl!
Ten tu neměl nikoho, aby
ho tam takhle vyzvedl! Záhada trvá dál – – a kdo nám ji vysvětlí?“
Vysvětlující odpověď však
přišla vzápětí – nečekaná a přece jasná. Jarka vzal za okenní rám. Napřed jej
tlačil dovnitř, ale záhy poznal, že se okno otvírá ven, do ulice. Rozevřel obě
okenní polovice – a ty se, otevřely ven tiše, bez jediného skřípnutí, jakoby
čerstvě naolejované. Jarka se povytáhl ještě výše, vzepřel se za vnitřní pažení
okna a za železnou tyč, rozdělující okno na dvě svislé části – a zíral do
temného prostoru uvnitř.
„Co tam je?“ – „Co tam
vidíš?“ – „Říkej přece himbajs něco!“ tlumenými hlasy na něho volali chlapci
zezdola.
A najednou se něco stalo:
Jarka po čemsi na pažení okna hrábl a vzápětí shodil dolů šplhací lanko s uzly,
aby se po něm dalo líp a rychleji šplhat. Jedním koncem bylo přivázané dole na
tyči v okně, jeho druhý konec teď visel venku kousek nad dlažbou. Zároveň s ním
vypadl i silnější drát, na konci zahnutý jako háček. Bylo zjevné, že drát je
občas stočený do kolečka, asi aby se lépe přepravoval, nosil.
„Dolů!“ zvolal tiše
Jarka. „Tak už jsme doma! Záhada je vysvětlená!
Rejholec při příchodu sem
do zákoutí si připraveným rozbaleným drátem otevře přivřené okno, pak vyhrábne
zvnitřku ven lanko, bleskurychle se po něm vyšplhá, lanko vtáhne dovnitř, zavře
okno – – a je tam! V Kocouřím hrádku! Ta mžitka, Jindro, jak jsi viděl – to
nebylo žádné zdání, ani mžitka – – to bylo lanko, mizející asi právě velmi
rychle pootevřeným oknem nahoru, když Rejholec byl už uvnitř!“
Chlapci se dívali na lano
i na shozený drát jako očarovaní – a skoro ani nestačili vnímat Jarkova slova.
„Ano – a proto Rejholec
asi na ty své záhadné cesty sem nosí tornu a ne nějakou tašku!“ uvažoval Mirek.
„Ta by mu při šplhání po laně překážela! K lezení potřebuje obě ruce.“
„Ale co tam uvnitř dělá?
Proč sem chodí?“ ptal se bezradně Rychlonožka. „Něco tam musí mít, co odtamtud
vynáší – a nosí snad domů, nebo kam…“
„Já jsem pro to, abychom
se tam aspoň dva podívali za ním!“ navrhl Jarka. „Tady dole nic neuvidíme – a
Rejholce se ptát nemůžeme, až poleze ven, co tam dělal a co má v torně! To vám
dá rozum! On nás tu dokonce ani nesmí spatřit – natož pak aby nás objevil tam
uvnitř!“
„Kdo tam ale má jít?
Říkáš, že jen dva z nás!“ namítal Červenáček.
„Vždycky jsme chodili
všude přece všichni spolu!“
Mirek se podíval trochu
nejistě na Červenáčka, pak i na všechny ostatní a nakonec rozhodl: „No –
vlastně máš pravdu – i když to bude třeba dost nebezpečné – půjdeme tam tedy
všichni! Jen ale tiše – nevíme, kde se tam Rejholec pohybuje. Uvidí-li nás
uvnitř, je konec pátrání – a můžeme začínat zase někde jinde!“
Mezitím se Jarka už
vyšplhal po lanku do okna. Velké uzly na provazu šplhu velmi pomáhaly. Jarka
byl nahoře během několika vteřin, protáhl se svislou polovinou okna, které
rozdělovala železná kolmá tyč – a zmizel uvnitř. Když se takto dostali do domu
i ostatní, vytáhli lano pro jistotu nahoru a okno za sebou zvnitřku přivřeli.
Drát nechali ležet dole venku pod oknem.
Rozhlíželi se kolem a
když si jejich oči zvykly na téměř úplnou tmu, zjistili, že jsou v zatuchlé
chodbě domu. Opodál od místa, kam z okna tiše seskočili, začínalo další
oddělení schodů, vedoucích vzhůru do dalšího patra. Všude panovalo hluboké
ticho. Vzduch zde byl studený, nevětraný, jak ve starých kamenných stavbách.
Pak se kdesi pod nimi v
hlubinách domu ozval vrzavý zvuk otvíraných dveří, těžké pomalé kroky, úder
nějaké nádoby o kov – a točení vody. To asi nějaký starý nájemník v nižší části
domu vyšel z bytu na chodbu pro vodu.
Chlapci strnuli a ani
nedýchali. Nezdálo se však, že by ten člověk chtěl vystoupit po schodech
vzhůru. Za chvíli zvuk tekoucí vody umlkl, dveře kdesi zaklaply – a zase se
všude rozhostilo ticho. Jen kočka někde naříkavě zamňoukala.
„Dolů nepůjdeme!“ zašeptl
Mirek, „tam bychom Rejholce sotva asi našli. Pojďme vzhůru!“
Začali opatrně stoupat po
dřevěném schodišti nahoru – a snažili se jít co nejtišeji. Hluboce prošlapané
schody, na svých hranách neuvěřitelně obroušené generacemi obyvatel domu, které
zde snad po staletí žily své bezútěšné životy, však přes všechnu opatrnost
chlapců občas nepříjemně zaskřípaly. Hoši se často ve stoupání zastavovali, aby
naslouchali, zda něco neuslyší – a také proto, aby vrzání schodů alespoň na
chvíli ustalo. Tak se ve velikém vzrušení dostali o celé jedno patro výše. Zde
schody vyústily do veliké podlouhlé chodby s několika dveřmi, z nichž dvoje
byly pootevřené, a na jejím konci začínaly další schody do vyššího patra.
Místnosti, kam mohli dveřmi nahlédnout, byly pusté, prázdné, asi po léta již
neobydlené, s poházenými papíry a hadry i troskami židlí a jiným haraburdím na
podlaze. „To je skoro jako tam v Opuštěném dvoře – v domě U červeného raka!“
zašeptl Jindra k Rychlonožkovi.
Chvíli teď stáli
uprostřed chodby a uvažovali, mají-li se odvážit postupovat po schodech zase
ještě výš, a kde vůbec Rejholce hledat a pozorovat – když tu se kdesi nahoře
ozvaly tiché plíživé kroky, pak z horních prostor nad schodištěm zasvitla slabá
záře baterky – a kdosi odtamtud tiše zavolal: „Je tady někdo? To jsi ty?“ Při
druhé otázce již bylo lze rozeznat Rejholcův hlas, i když byl velmi tichý a
trochu vylekaný.
Rychlé šípy i Losna
znehybněli dole v chodbě jako kamenné sousoší.
Co teď? Kam se ukrýt? Do
některé z těch prázdných místností?
Dřevěná podlaha skřípe
při každém kroku!
Rejholec se teď zjevuje
nahoře na konci schodiště – a opatrně a váhavě sestupuje asi tři schody dolů k
chodbě. Slabý svit baterky však nedosahuje až dolů. A Rychlé šípy pořád nevědí,
kam se vrtnout. Zůstávají nadále stát – a to je zachraňuje. Rejholec – uklidněný
naprostým tichem – se vrací zpět zase nahoru, záře baterky zmizela, snad
svítilnu zhasl, nebo jí svítí někam na opačnou stranu do horních prostor.
Mirek dal znamení rukou
ostatním, aby zůstali dole – a co nejtišeji a dokonce po čtyřech se vydal na
výzvědy po schodech vzhůru.
Podařilo se mu, že schody
ani jednou nezapraštěly, neskříply, a chlapci dole pod nimi i v tom velkém
vzrušení se mu za to velmi obdivovali.
Teď již se dostal až na
horní konec schodů, tedy do dalšího poschodí.
Uviděl tam ve tmě prostor
podobný tomu, ze kterého sem po schodech vystoupil, ale o hodně vyšší. Byl zde
silný průvan a pach, jaký je na všech půdách městských domů. Porůznu zde leželo
plno beden, staré skříně, rozbité starodávné pohovky, židle a jiná veteš.
V domě se zřejmě nevědělo
nic o nařízeních protipožární komise, jež přikazovala udržovat půdy čisté a
vyklizené.
Kdesi vzadu v průvanu
jako by vlály a pohybovaly se jakési závěsy, nebo záclony, či nějaká opona. A
za touto látkovou zástěnou bylo slyšet kroky – – přecházení někoho – nejspíše
Rejholce – a zase klapnutí něčeho, snad židle nebo bedny. Občas zástěnu trochu
prosvětlila zář baterky – a pak se tam asi rozsvítila petrolejová lampa, protože
zástěna se rozzářila ještě víc a stejnoměrně a trvale.
Mirek se chtěl právě
vydat od posledního schodu hlouběji do půdního prostoru, k závěsům, když náhle
uslyšel zezdola výstražný sykot Rychlých šípů – a to už se schodištěm do ticha ozývají
kroky kohosi neznámého, jdoucího po schodech z přízemí sem někam vzhůru.
Mirek se ani nepokoušel
vrátit se dolů do chodby ke svým kamarádům, neměl k tomu již čas. Ukryl se
kvapně za velikou starou kredencí, postavenou ledabyle šikmo k jedné ze stěn a
očekával zde příchozího.
Věděl, že i chlapci dole
nezůstanou jistě stát teď uprostřed předsíňové chodby, ale že se určitě ukryli
v některé z místností, přičemž využili hluku kročejů neznámého.
Ten se ani nesnažil jít
nějak mimořádně potichu. Stoupal do schodů jistě, beze světla, i když trochu
tápavě, ale bylo zřejmé, že zde dnes nejde poprvé – a že i ví, kde začínají a
zase končí schody v jednotlivých poschodích, kde je zábradlí – i že na chodbách
nestojí žádné překážky.
Každým schodem i krokem
po chodbě, kterým se neznámý návštěvník blížil k půdnímu prostoru, byl Mirek
vzrušenější, i když si byl jistý, že ho v jeho úkrytu nemůže objevit. Kdo to
však jen může být? A ví o tom, že tady je – za těmi závěsy – Rejholec? Jde snad
za ním? Je to snad on, koho Rejholec asi očekává, když se před chvílí ptal:
„Jsi to ty?“ Nebo bude přítomností Rejholce překvapen – a strhne se mezi nimi
hádka či dokonce rvačka? Ale již nejbližší chvíle daly Mirkovi odpověď na jeho
úvahy.
Když byl neznámý příchozí
tak v polovině posledního oddělení schodů, Rejholec asi stáhl za záclonou knot
lampy, protože záře skoro zmizela, pak rozhrnul trochu zástěnu a do půdního
prostoru tiše zavolal otázku, kterou zde už před chvílí pronesl jednou: „Jsi to
ty?“
Neznámý ještě ze schodů
zabručel nevrle: „No kdo jiný by to mohl být!? Ale vyděsil jsi mě!“
Rejholcův hlas se pak
ptal nedůtklivě dále: „Kde jsi byl? Čekám tu na tebe už snad půl hodiny! Kde
jsi vzal tu odvahu ukázat se na ulici!? Víš, jak po tobě slídějí! Vždyť muselo
být ještě světlo, když jsi šel ven! A proč jsem tě vyděsil? Čím?“
Za toho rozhovoru na
dálku neznámý již vyšel po schodech a teď míří půdní prostorou k zástěně. Ač si
nesvítil a byla zde téměř úplná tma, vyhýbal se mistrně všem krámům, kusům
nábytku i bednám, jež sem donesli dávní nájemníci z bytů, kde jim překážely – a
znovu tím jen potvrdil, že zde vše zná do nejmenší podrobnosti – a že sem chodí
tedy velmi často. Mirek ze svého úkrytu nespatřil jeho tvář – viděl jen temnou
vytáhlou postavu, kráčející tmou.
Knot lampy za zástěnou se
zase zvětšil, prostor za ní se rozsvětlil a když neznámý poodhrnul zástěnu,
Mirek s úžasem zahlédl ve zlomku vteřiny uvnitř něco jako primitivní obydlí –
jakési rozestlané lůžko na bednách, stolek, snad také z beden sestavený, nějaké
židle, ověšené šatstvem či prádlem – a to již se zástěna opět vrátila do
původní polohy – a Mirek mohl již jen poslouchat, co se za ní děje a mluví…
Naštěstí Rejholec i neznámý se zde cítili zřejmě zcela bezpečně, a tak se ani
nenamáhali tlumit své hlasy.
„Čím že jsi mě vyděsil?“
navázal neznámý na Rejholcovu otázku, „Nechal jsi ležet svůj drát dole pod
oknem na dlažbě – – taky lanko nahoře v okně za tyčí nebylo stočené tak, jako
to vždycky děláme – tak jsem dostal strach, jestli sem nevnikl někdo cizí – –
víš, jak po mně pasou!!“
„Někdo cizí?“ opětoval
znepokojeně Rejholec, „– – a já že jsem nechal drát na ulici – a rozmotaný?
Vždyť já – já se pamatuju, že jsem ho svinul zase do kolečka a nechal ho u
provazu nahoře v okně – – já – – to se moc divím – přísahat bych na to chtěl,
že jsem všechno udělal tak, jak to říkám – a jak to dělám vždycky – i to lano
jsem tak stočil jako jindy – – “
Mirkovi bylo v úkrytu až
úzko u srdce – to oni, když sem lezli, nechali ten drát dole na dlažbě – a
provaz strhl Jarka dolů, aniž by si všiml, jak byl stočený! Koho by také
napadlo, že podle jeho stočení někdo pozná, že se provazu dotýkala cizí –
nezasvěcená – ruka?
Rejholec pak ještě dodal:
„No – už před chvílí se mi zdálo, že tu něco – nebo někoho slyším – ale nic se
pak už nedělo – a bylo tu úplné ticho…“
„Já tu taky nikoho ani
neviděl ani neslyšel – když jsem šel teď nahoru!“ mluvil neznámý. „Opravdu tu
nikdo není – snad se sem ale dobývalo to zlořečené Bratrstvo Kočičí pracky z
Druhé strany, kvůli těm jeho kočkám tady – ale té party je celá hromada – ty
bychom přece museli vidět… nikdo tu není! Žádné strachy!“
Oba se uklidňovali a
ubezpečovali vzájemně, přesto však vyšli ven před zástěnu a zběžně přejeli
svitem baterky prostor před ní.
Hned se však zase vrátili
– a to bylo štěstí nejen pro Mirka, vtisknutého za kredenc, ale i pro ostatní
Rychlé šípy a Losnu, kteří již nedočkavě postupovali po schodech sem nahoru –
všichni podle Mirkova způsobu po čtyřech, aby se váha jejich těl rozložila a
schody tolik neskřípaly, Každý se pak nahoře ukryl, kde se dalo – a díky
spoustě starého nábytku, beden a jiného nepředstavitelného harampádí jim to
nedalo ani příliš velkou práci.
Mezitím Rejholec s
neznámým začali za zástěnou opět další hovor – a Rychlé šípy čím dále tím více
přesvědčovali, že tímto neznámým příchozím není nikdo jiný, než onen záhadný
Cizinec – jak jej mezi sebou nazývali – který kdysi tak hrozně poděsil Velkého
Vonta Vláďu Dratuše v kůlně Žlutého květu. Z hovoru, který chlapci za zástěnou
slyšeli, to vlastně bylo zcela jasné.
„Já jsem ti přinesl
nějaké jídlo – co pro tebe sehnaly a snad i vařily Amazonky!“ mluvil Rejholec.
„Musíš si to ohřát – vařič ti snad funguje – ne? – máš dost petroleje?“
Cizinec něco zamručel,
snad jakési poděkování – a chlapci v úkrytech slyšeli cinkot plechového nádobí.
„Máš si dát k vyprání košili… jestli chceš!“ vyřizoval dále Rejholec.
„Jsou to hodné žáby, ty
vaše Amazonky!“ zasmál se chraplavě Cizinec. „Jen ale aby moc nežvanily – to
bych tu moc dlouho nevydržel – to by byl se mnou konec…“
„Stejně to už musíme všechno
nějak brzo skončit!“ naléhavě a rozhodně pak pronesl Rejholec. „Já jsem tu zase
hlavně kvůli ježkovi v kleci! Mám ho tady s sebou – ale všechno už tak hrozně
spěchá – volby nového Velkého Vonta by měly být snad až po vánocích – ale je
možné, že se to všechno semele ještě dřív – třeba i do měsíce! A já ti ježka
nemůžu půjčit jen tak – to jistě uznáš – musíš mně za to půjčení dát ten papír
– jen kvůli tomu Velký Vont ježka posílá – – na moje čestné slovo, co jsem mu
musel dát – a ještě ho posílá jen s velkým strachem, že mu papír nepřinesu a
ježka už taky ne!
Kolikrát jsem tady s
ježkem už byl – – a ty mi ten papír pořád nedáváš – jednou říkáš, že ti tady v
průvanu někam zaletěl, pak zase, že ho máš někde u někoho k ofotografování – –
“
„Obojí bylo a je pravda!“
odrazil jeho výtky Cizinec trochu nakvašeně. „Papír jsem tu opravdu ztratil,
průvan ho zanesl až tam vedle – ležel tam pod starým kanapem – už jsem byl nad
tím zoufalý – bylo by po všem, kdybych ho nenašel – ale já ho našel po několikadenním
hledání – věděl jsem, že tady někde musí být – – a proto taky jsem si ho dal
radši ofotografovat, abych to písmo měl ještě jednou a přesně, a psané stejnou
rukou, kdyby se mi ten originál snad zase znovu ztratil, nebo mně ho někdo
vzal! A teď do týdne ten můj kamarád s tím už bude hotový, jak jsem dnes
zjistil – kvůli tomu jsem se vlastně odvážil ven!“
„Tak dobře – – “ svoloval
neochotně Rejholec, „tak ještě opravdu jeden týden budu čekat; za týden – zase
ve středu – sem přijdu znova – a to pak už z ručky do ručky: já ti půjčím ježka
v kleci na obkreslení, změření a udělání náčrtů k výrobě – zase jen na jeden
jediný další týden – a ty mně za to dáš hned pro Vláďu Dratuše ten papír! Ale
to už musíš v tom dalším týdnu mít všechno hotové, žádné výmluvy, žádné oddalování
– vždyť volby Velkého Vonta
můžou vypuknout každou
chvíli a já ježka budu strašně potřebovat – pro naše Uctívače ginga – pro
zničení Žlutého květu – a je možné, že se třeba dokonce i já sám stanu Velkým
Vontem, když budu mít ježka! Tak si to pamatuj – do týdne od té příští středy,
kdy ti ho půjčím, jsem tady pro něj zase zpátky!
Ten hlavolam, co dostanu,
to bude moje odměna za to, že jsem tu výměnu mezi tebou a Vláďou Dratušem
vyjednal a vyběhal. Všichni tři budeme přitom určitě spokojení: Dratuš bude
zachráněný a vysvobozený ze svých strachů, když mu za ježka přinesu od tebe ten
papír, co z něj má pořád takovou hrůzu – ty budeš mít nákresy a rozměry a snad
i fotografii ježka, abys ho mohl někde v dílně vyrábět na prodej, až budeš zase
makat – – a já budu mít ježka! K čemu, to už víš!“
Chvíli ustal ve svém
rychlém vypočítávání, pak se ale nadechl a řekl podivně zvolna a výhrůžně: „A
když mi ježka za týden od té příští středy, co ti ho půjčím, nevrátíš – tak to
si pamatuj: půjdu rovnou na policii a řeknu tam, kdo jsi – a že se tady před ní
schováváš!
Nemůžeš mi ostatně s
ježkem nikam ani zdrhnout – – přestali bychom tě tady zásobovat jídlem – já i
Amazonky, které tě – hloupé holky – pořád zatím ještě litují jako opuštěného
sirotka – – chachááá – a skočily by pro tebe do ohně! Uvědom si, že jsi bez
koruny – nikde si zatím nic nemůžeš vydělat – – taky by tě hned chytili a
poslali zpátky do polepšovny, co jsi z ní vzal roha – a tak jsi na mně hrozně
závislý – – – “
Cizinec něco nevrle
bručel, asi se mu nezamlouval Rejholcův výhrůžný tón. Ale nakonec rukoudáním
Rejholcovi slíbil, že příští týden ve středu zde bude mít již docela určitě
připravený „papír“ k výměně za půjčení ježka – a že sem Rejholec neponese tedy
ježka opět zbytečně – – a pak další středu mu ježka vrátí, aby si s ním potom
už dělal, co chce!
Když Rejholec odcházel,
vyzval Cizince: „Pojď si za mnou dolů vytáhnout lano do okna. Polezu po něm
dolů! Nechce se mi z té výšky potmě skákat. A drátem se lano nahoru do okna tak
těžko dostává!
Víš to sám dobře, když
ses odvážil dnes odpoledne jít ven a musel jsi ho tam nahoru cpát, aby neviselo
z okna po zdi a nikdo aby si ho nevšimnul!“
Cizinec se nevrle
zatvářil – ale uznal, že Rejholec má pravdu, a tak s ním vyšel ze svého doupěte
a oba společně sestupovali po vrzajících schodech. Rejholec svítil baterkou.
Rychlé šípy a Losna
čekali, až oba sešli po prvním oddělení schodů a po chodbě mířili k dalšímu. A
když jejich kroky dozněly kdesi dole, vyběhli v největší možné tichosti ze
svých úkrytů a jako jeden muž v rychlosti zamířili k závěsům, aby nahlédli za
ně.
Spatřili tam ve svitu
petrolejky to, co předtím na vteřinu již Mirek: půdní prostor, ověšený částečně
starými koberci, rozpáranými pytli a potrhanými pokrývkami, zčásti ohraničený
zděnými stěnami podkroví.
A v něm kavalec s
několika nesloženými pokrývkami a polštáři, postavené bedny s nádobím – nějaké
misky – teď už Rychlé šípy věděly, proč Rejholec pořád nosí tornu, a co v ní
má! Kdesi v šeru se kupila hromada nějakého šatstva, snad Amazonkami věnovaného,
či Cizincem si sem nanoseného z nějaké žebroty k tomuto podivnému tajnému
bydlení.
Na jednom malém stolku,
kde také stála lampa, byly rozložené jakési knížky a noviny, či cosi podobného.
Rychlonožka se chtěl ke stolku rozběhnout, ale Mirek varovně zasykl: „Nic!
Nikam! Zpátky!
Všichni dolů, o patro níž
– schovat se v té krajní pootevřené místnosti – než se Cizinec vrátí zezdola! A
jak nás přejde a půjde nahoru, hned vypadneme a běžíme domů! Už jsme tu dnes
nějak moc dlouho!“
Seběhli dolů a ukryli se
v místnosti během snad několika vteřin.
S napětím očekávali kroky
vracejícího se Cizince. V jeho přibližujících se krocích bylo něco hrůzného,
děsivého. Když přešel a vystoupil po schodech do svého doupěte, potmě se zvolna
dostali dolů do chodby s oknem.
Po důkladné prohlídce
lana, jak je svinuté, spustili se po něm jeden po druhém až na Červenáčka. Ten
lano vytáhl nahoru a svinul přesně tak, jak je zde teď našli – a pak se spustil
z okna bez lana, do nastavených náručí všech chlapců. Vyzdvihnutý Jarka na Mirkových
ramenou pak ještě přivřel okenici – a za chvíli poté bylo už ztemnělé zákoutí u
Kocouřího hrádku tiché a opuštěné. Tak tiché a opuštěné, jak bylo, když tam
vždycky přibíhal Losna, aby zde marně hledal vždy tak záhadně zmizevšího
Rejholce.
Kráčeli chvatně od
Kocouřího hrádku ještě kus cesty s Losnou, až se od nich odpojil a zmizel ve
tmě a mlze do hlubin Stínadel.
Návrat Rychlých šípů z
Kocouřího hrádku byl tak pozdní, že na schůzku v klubovně nebylo ani pomyšlení,
i kdyby byla sebekratší.
A tak se k ní sešli až
příští den k večeru, po napsání úkolů a přípravě k pátečnímu vyučování. Ale
schůzka nezačínala právě radostně!
Jarka, Jindra, Červenáček
a Rychlonožka se těšili na rozpravu o včerejším dobrodružství v Kocouřím
hrádku, při kterém se k svému pátrání dověděli tolik nových údajů a nadto
přitom ještě konečně spatřili – i když jen ve tmě – toho záhadného cizince.
Ale Mirek vypadal nějak
ustaraně, byl nemluvný – a když provedl zahájení schůzky, místo aby začal řeč o
tak vzrušujícím včerejšku, pravil: „Tak už to tady máme! Už je to tu! Nesmíme
vydávat TAM-TAM! Ředitel si mne zavolal dnes o přestávce do ředitelny, a tam mi
to řekl jasně a naplno! Je prý konec s TAM-TAMEM! Už ho prý nebudeme smět
vydávat, aspoň ne tak, jak jsme ho vydávali až dosud! Snad ještě něco prý
vymyslí – ale moc naděje nám nedává!
To víte, jak mi bylo! Ale
moc ptát jsem se nemohl – tím spíš ne protestovat – to jisté uznáte!?“
Po této pochmurné nedobré
zprávě se klubovnou rozhostilo zklamané ticho. Konec TAM-TAMU! Už nikdy vydávat
TAM-TAM!
Jak bylo vždy vzrušující
jeho sestavování, psaní i rozmýšlení, co a jak do něj napsat – a co naopak zase
utajit, aby se neprozradilo něco, co by mohlo v pátrání něco pokazit, někoho ve
Stínadlech poplašit, varovat! A pak se vždy začalo odpočítáváním papírů na výtisky,
tisknout, sešívat…
A jak to Rychlé šípy
těšilo a povznášelo, když se pak TAM-TAM rozletěl do všech druhostranských
ulic, ba i dál, za hranice Druhé strany – a když přicházely zprávy o tom, jak
čtenáři jeho řádky jen hltají a o zprávách v něm mezi sebou hovoří, dohadují
se, obdivují odvahu Rychlých šípů a uvažují o dalším vývoji událostí ve
Stínadlech!
Tak tohle všechno tedy už
nemá být a také nebude! A to se musí stát zrovna a právě teď, kdy vše dostává
takový vzrušující spád – a kdy – jak se zdá – Rychlé šípy postoupily svou
výpravou do Kocouřího hrádku o velký kus cesty v pátrání po tom, co Velkého
Vonta Vláďu Dratuše tak děsí a rdousí… A kdy se TAM-TAM dočkává stále většího a
většího odběru u svých čtenářů! Zatímco prvního čísla chlapci vyrobili a
prodali padesát výtisků, druhé číslo už museli vytisknout ve sto výtiscích,
třetí mělo sto pětadvacet výtisků – a tak počet stále stoupal, až páté číslo už
tiskli ve sto osmdesáti výtiscích – a ještě se ho nedostávalo, jak říkal Jirka
Rymáň, přítel Rychlých šípů, který měl prodej TAM-TAMU na starosti.
Však také již Rychlé šípy
u chystaného šestého čísla počítaly se dvěma stovkami výtisků a sháněly pro ně
papír. Ten stínadelský, od myší okousaný a z Opuštěného dvora přinesený, byl
vypotřebovaný!
Chlapci i děvčata z Druhé
strany si už zvykli TAM-TAM kupovat, už jim nestačilo – tak jako dříve –
TAM-TAM si jen vypůjčit, přečíst a dát ho zase dál! Každý chtěl mít TAM-TAM
svůj, doma!
Schovával si jeho čísla a
umiňoval si, že si je dá svázat, až bude TAM-TAMŮ hodně. Někteří hoši a děvčata
kupovali i dva-tři výtisky od každého čísla a posílali je i do jiných měst svým
bratrancům a sestřenicím, nebo kamarádům.
„A zrovna teď má být s
TAM-TAMEM konec!“ zuřil Červenáček.
„A jak budeme informovat
Druhostraníky o tom, jak pokračuje naše pátrání?“ uvažoval ustaraně Jarka.
„Tohle se nemělo stát!“
„A já vím,“ bědoval
Rychlonožka, „že ti plantážníci ze Dvorců si budou toho svého fialového Sběrače
tisknout a vydávat klidně dál – a přeberou nám všechny čtenáře! Každý bude
kupovat Sběrače, když TAM-TAM nebude vycházet! A ti lotři se nám ještě budou
chechtat…“
„Panečku – a Bratrstvo
Kočičí pracky… to bude něco pro ně!“ trpce dodal Jindra. „Už vidím v duchu
Bohouše a Štetináče, jak lítají po ulicích se Sběračem v ruce a pořvávají
Sběrač právě vyšel, kupujte Sběrače, TAM-TAM už nikdy nevyjde!“
„Říkali ve škole kluci od
Rozdělovací třídy, že prý dnes nový Sběrač vyšel – ale ve třídě ho ještě nikdo
nečetl – a já ho taky ještě neviděl!“ pravil pak zase Jarka.
„Kéž by v něm nebylo už
nic psáno o Kocouřím hrádku!“ toužil Mirek. „Ti plantážníci se kolem té
barabizny nějak moc potloukají – – něco tam čenichají – možná ty honby na kočky
jsou jen takovou nějakou záminkou…“
„Víte ale, že je to
vlastně moc dobře, když TAM-TAM zatím nesmíme vydávat?“ zvolal pak náhle Jarka.
Chtěl ještě něco dodat, ale bouře údivu i nesouhlasu se snesla na jeho hlavu a
umlčela ho.
„Jak to – tak ty snad s
tím ještě nakonec souhlasíš, že TAM-TAM už nebudě vycházet?“ bouřil jindy tak
klidný Jindra. A Mirek dodal:
„Proč je to dobře?
Vysvětli nám to!“
„Protože bychom do něj
nemohli napsat zatím ani slovo o tom, co jsme se dověděli v Kocouřím hrádku – a
že jsme tam vůbec byli!“ uklidňoval je Jarka. „Musíme naopak udržet v nejhlubší
tajnosti, že v Kocouřím hrádku přebývá nějaký podivný podezřelý chlapík, který
drží Velkého Vonta v šachu tím papírem neznámého obsahu. Dále pak to, že se
chystá převzít od Rejholce ježka v kleci, aby si podle něj udělal model pro
sériovou výrobu!
Můžeme tohle do TAM-TAMU
napsat? Stovky Vontů by vtrhly do Kocouřího hrádku a toho neznámého Cizince by
tam snad utloukly, kdyby se o něm z TAM-TAMU dověděly! A co by se stalo s
Vláďou Dratušem a jeho Žlutým květem, kdyby se Vontové z TAMTAMU dočetli, že
ježka v kleci – ten posvátný talisman Stínadel – za nějakým záhadným účelem
Cizinci dokonce cpe do pracek!
A můžeme snad do TAM-TAMU
napsat, že si tam ti dva darebáci budou ve středu z ručky do ručky předávat ten
podivný dopis a ježka v kleci? Dovedete si představit, jak bychom všechno
pokazili, kdyby TAM-TAM s tímhle vším vyšel? Vyplašili bychom jak toho Cizince,
který by jistě ještě v ten den, co by TAM-TAM vyšel, zdrhnul z Kocouřího hrádku
i s tím důležitým papírem, tak Rejholce, který mu tam ponese hlavolam! – No, a
co jiného byste chtěli do TAMTAMU psát? Nic jiného nového, než ty objevy a
zprávy z Kocouřího hrádku nemáme! Tak buďme opravdu jen rádi, že zatím TAM-TAM
nesmíme psát!“
„To je pravda!“
přisvědčil Mirek. „Opravdu je to tak, že nejmíň do příští středy, kdy má dojít
v Kocouřím hrádku k těm čachrům mezi Cizincem a Rejholcem, nemůžeme o tom nic
napsat – a tedy ani nový TAM-TAM vydat! Tak zatím žádné nářky nad zákazem jeho
psaní! Však se uvidí, jak vše dopadne!“
„Ale co se má dít dál? Co
budeme dělat dál?“ volal netrpělivě Červenáček. „Ve středu Cizinec dostane do
pracek ježka v kleci… může s ním zdrhnout, někam ho zašantročit, nebo ho i
doopravdy někde ztratí, v nějaké dílně mu ho třeba seberou – a to je přece hrozné
nebezpečí! To nesmíme připustit!“
„Taky to nepřipustíme!“
řekl pevně Mirek. „Půjdeme do Kocouřího hrádku ve středu taky, jako Rejholec,
ovšem jen o něco dřív než on! Snad se nám podaří dostat se tam tak
nepozorovaně, aby nás Cizinec neuslyšel! Někde se tam ukryjeme – a až Rejholec
přijde a bude si s ním předávat ježka za ten papír, musíme se z úkrytů na oba
vrhnout a věci jím vyrvat, děj se co děj! Je to jediná – a zdá se, že i ta
poslední – příležitost zmocnit se ježka i toho papíru-dopisu zároveň.“
Jarka pokyvoval
souhlasně, ale i starostlivě hlavou a pak promluvil on: „Ano – vypadá to tak –
a nic jiného nám asi nezbude! Jinde a jindy než tam v tu středu v Kocouřím
hrádku se nám to už asi nepodaří nikdy! Jinak by bylo navždy asi se vším
konec!“
„Ale to musíme vypracovat
strašně podrobný a přesný plán, jak to všechno bude!“ rozčileně volal Jindra a
vzrušením vstal ze židle a přecházel klubovnu sem a tam. „Co když nás tam uvidí
dřív, než my je – – co když se nějak prozradíme – a oni ježka i ten dopis nebo
co to je zahodí někam do tmy, mezi ty krámy – a my už ty věci nenajdeme do
smrti – – nemůžeme tam přece hledat do rána – a přitom se pořád prát s tím
Cizincem i s Rejholcem, ti by nás ani v klidu hledat nenechali – i když budeme
v přesile! To víte – sami od sebe dobrovolně nám ježka ani ten dopis nevydají –
vždyť ty věci jsou pro ně zrovna tak důležité jako pro nás!“
Jindra skončil své
naříkavé i vzrušené bouření a opět nastalo chvíli ticho. Každý přemýšlel, do
jakého dalšího dobrodružství je jejich snaha pomoct Vláďovi Dratušovi i
zachránit ježka v kleci již zase zatahuje – a jak to navléct, aby vše dobře
dopadlo.
„Ale to vám řeknu,“
vykřikl pak skoro vášnivě jindy tak mírný a klidný Mirek, „že když to šťastně
skončí, a my ježka i papír přineseme domů – že o tom napíšeme takový úžasný
TAM-TAM, jaký jsme ještě nikdy nenapsali – – i kdyby nám to někdo tisíckrát zakazoval
– a i kdyby to měl být TAM-TAM navždycky poslední!“
Jarka chtěl k tomu něco
říct – – ale už neřekl! Na dveře se ozvalo tiché zaklepání. Všichni zmlkli,
otočili se ke dveřím a Jindra šel otevřít.
Na prahu dveří – s tmavou
neosvětlenou chodbou za zády – stanul muž v klobouku a s tmavými brýlemi na
očích. Nikdo z Rychlých šípů ho neznal, ale záhy se vše vysvětlilo.
„To jsem já – Rychlé šípy
– – Losna!“ Příchozí si sundal klobouk i brýle – a i kdyby tak neučinil, již
podle hlasu ho hned poznali. Ano, byl to on, a nikdo z Rychlých šípů se mu
nedivil, že sem přišel v přestrojení za dospělého. Všichni měli ještě v živé paměti,
co se mu zde stalo při jeho první návštěvě před dvěma měsíci.
„Snad mě nikdo neviděl!“
neklidně hovořil Losna a pohlédl za sebe do tmavé chodby. „Rozběhli jsme se
včera od Kocouřího hrádku tak rychle – že jsme si ani neumluvili další setkání
– a co vůbec máme podniknout dál po tom všem, co jsme se tam dověděli – viďte?“
Při těch slovech si Losna
už svlékal dlouhý plášť a přisedl ke stolu na Jindrovu židli. Ten pořád ještě
přecházel po klubovně.
„Jsme rádi, že jsi
přišel!“ řekl Losnovi Mirek. „Opravdu jsme si včera v tom spěchu a rozčilení
zapomněli s tebou něco ujednat! Ale dnes už máme nějaký plán co dál – a tak je
dobře, že tě napadlo k nám přijít!“
Jarka potom Losnovi v
krátkosti vysvětlil, na čem se zde krátce před jeho příchodem uradili: jak
půjdou ve středu do Kocouřího hrádku a pokusí se tam zmocnit se dopisu i ježka
v kleci. „Jistě tam zase půjdeš s námi – viď?“ končil pak Jarka svou řeč. „Čím
víc nás tam bude na ty dva kumpány, tím líp! Každá ruka bude dobrá, půjde
opravdu do tuhého – a o všechno!“
Losna Jarku poslouchal,
ale vyhlížel přitom značně neklidně a nesoustředěně.
Bylo skoro jisté a
zřetelné, že sem na Druhou stranu nevážil svou nebezpečnou cestu ze Stínadel a
v přestrojení jen proto, aby si s Rychlými šípy smluvil další setkání. Něco se
asi od včerejška muselo stát tam u nich ve Stínadlech a Losna přišel hlavně
kvůli tomu. Jinak by klidně vyčkával doma, ve Stínadlech, až ho Rychlé šípy
písemně vyzvou k další schůzce, nebo až za ním sami do Stínadel přijdou.
A tak tomu také i opravdu
bylo! Když mu Jarka dopověděl plán, před chvíli zde právě smluveny, Losna
zakýval ustaraně hlavou a pak začal mluvit on.
„Asi to opravdu bude to
jediné, co můžeme podniknout!“ soukal ze sebe pomalu a zamyšleně slova. „Jedině
když budeme mít v rukou ježka i ten hrozný papír, snad dopis nebo vzkaz, či co
to vlastně je, podaří se nám snad ještě něco zachránit a Vláďovi trochu pomoct!“
„Ještě snad a něco
zachránit? A Vláďovi snad trochu pomoct?“ opakoval rozhorleně i udiveně Jarka,
přičemž kladl důraz právě na ta slova, jež Losna s takovými pochybami vyslovil.
„Když hlavolam a papír budeme mít v rukou, tak to přece zachráníme už všechno a
ne jen něco, jak říkáš – a Vláďovi pomůžeme úplně a ne snad jen trochu!!“
Losna se na Jarku podíval
a zakýval hlavou. „Kéž bys měl pravdu!
Kéž by tomu bylo tak! Ale
včera odpoledne a večer se u nás ve Stínadlech stalo moc věcí – víte? Zatímco
já byl s vámi v tom Kocouřím hrádku, ve Stínadlech se rozběhly zase nové
událostí – do klubovny Žlutého květu se dostavili zástupci Dabinelovců a pak
ještě asi čtyř různých ulic – a chtěli na Vláďovi mermomocí, aby jim předvedl
ježka v kleci! Nějak se rozkřiklo, že ježka nemá, nevím, kdo to mohl vyžvanit,
vždyť vlastně ani já, Vláďův nejvěrnější přívrženec, jsem to jako ani neměl
vědět, že ježek u Vládi není – – a že je ve váčku na něj u Vládi doma jen
kámen! Pochybuju, že by to po Stínadlech vytruboval Rejholec – – ale je možné,
že někde žvanily ty žáby Amazonky! Zkrátka je zle – no!
Vláďa ke mně přiběhl
ještě večer, celý vyděšený – a všechno mi to řekl. Přiznal se mi, taky – to asi
v té hrůze z toho všeho – že ježka opravdu doma nemá – a že ho dal Rejholcovi!
Proč, to ale neprozradil, ani když jsem se ho na to ptal – ale zdál se být
trochu uklidněný tím, když jsem mu pověděl, že už o tom dávno vím, že ježka
předal Rejholcovi. Taky mi připadalo, že Vláďa ani moc nebědoval – a spíš byl
rád – když jsem mu řekl, že i vy, Rychlé šípy, o všem víte a Rejholce tajně
střežíte! To všechno udělal ten strach – že Vláďa změknul…“
„A jak Vláďa ty
Dabinelovce a ostatní odbyl?“ ptal se Mirek. „Co jim řekl? Doufám, že tolik
rozumu měl, aby jim neřekl, že mají pravdu a že ježka dal z rukou Rejholcovi k
nějakému záhadnému účelu a jednání!?“
Losna se trochu nevesele
pousmál. „No to víš, že je odbyl! Řekl jim, že není povinností Velkého Vonta
nosit s sebou ježka v kleci pokaždé, když jde do vlastní klubovny, a taky ne
ukazovat ho komukoli, kdo o to požádá! Řekl jim taky, aby si počkali do
příštích voleb Velkého Vonta – a pak že ježka uvidí! Oni pak všichni měli ještě
všelijaké výhrůžné a pochybovačné řeči – ale nakonec přece jen odešli.
To víte ale, jak to Vláďu
poděsilo, i když s tím musel počítat, že hlavolam zpátky od Rejholce nedostane
– a že dřív nebo později to přece jen vyjde najevo, že ježka nemá!“
„A proto tím víc se
musíme ve středu tam v Kocouřím hrádku činit, abychom hlavolam i papír těm
lotrům vyrvali z drápů!“ vykřikl vášnivě Rychlonožka.
„No ale to není ještě
všechno!“ pokračoval zachmuřeně Losna dále. „Stalo se ještě něco! A to něco
způsobilo Vláďovi zase ještě mnoho dalších strachů a přimělo ho k nečekanému rozhodnutí,
Rychlé šípy, jen si to představte: Vláďa Dratuš ve chvílích největších úzkostí,
jaké asi kdy v životě poznal (a tak to taky doslova řekl), vás prosí za
odpuštění, že se s vámi rozešel – a prosí vás, abyste mu pomohly, pokud to
ještě jde – a abyste k němu přišly!“
Po jeho slovech nastalo v
klubovně hluboké ticho. Velký Vont, který tak tvrdě a hněvivě po celé týdny
odmítal pomoc Rychlých šípů ve svém záhadném trápení, a dokonce si ji
zakazoval, najednou obrací – najednou je dokonce prosí – – to bylo i na Rychlé
šípy něco tak překvapujícího, ohromujícího, že chvíli nikdo z nich doslova
nebyl schopen promluvit.
Až potom se jako první
vzpamatoval Mirek: „To je opravdu neuvěřitelné – ale přesto zase pro nás velmi
potěšitelné – teď se nám bude mnohem snadněji pomáhat mu, když víme, že o naši
pomoc stojí – jistě nám taky i ledaco snad vysvětlí – hlavně co je v tom papíru,
který mu nahání takovou hrůzu, že kvůli němu i ježka v kleci vydal navždycky z
rukou a ztratil tím i Velké Vontství – a navždycky se stane psancem Stínadel…“
„A co bylo to něco, co u
Vládi způsobilo takovou změnu vůči nám – – a takový další příval strachu?“
přerušil Mirka Jarka. „Víš to?“ „Ano – vím!“ vydechl Losna. „Bylo to tohle!
Tohleto to bylo!!“
Při těch slovech vytáhl z
náprsní kapsy složený a trochu pomačkaný arch papíru. Byl potištěný fialovým
tiskem. Každý ten tisk znal! Byl to Sběrač, časopis Plíhalovců ze Dvorců!
„To je to nové číslo, co
dnes vyšlo?“ zeptal se Jindra a vztáhl po Sběrači ruku.
„Ano – – ale vyšlo už
včera!“ opravil jej Losna, „a do Stínadel se dostalo včera navečer. A chudák
Vláďa ho dostal do rukou ještě před mým návratem z Kocouřího hrádku!“
„No – a to takový ubohý
časopejsek jako je Sběrač nahnal Vláďovi tolik strachu?“ ušklíbl se posměšně
Červenáček. „Co to v něm je?“
Losna držel Sběrač
stočený teď do roličky, pořád ještě v ruce, jako by jej snad Rychlým šípům ani
nechtěl půjčit, volným koncem roličky bubnoval do dlaně levé ruky – a zvolna
ukusoval: „No – co v něm je!? Plíhalovci se v něm především neopatrně vytahují,
jak spolupracují současně s Dabinelovci i s Uctívači ginga, ač to jsou dvě z
nejmocnějších vontských skupin – a že se tohle ani Rychlým šípům nepodařilo!
Pak je tam mnoho
podrobností, která stínadelská ulice koho bude volit za nového Velkého Vonta,
Žlutý květ s Vláďou Dratušem už je prý nemožný a že se brzy rozsype a řada ulic
že se od něj odtrhne a nedá mu už své hlasy…“
„No – a tohle že nahnalo
Vláďovi tolik strachu?“ divil se Jarka, „vždyť už mu to může být jedno, kdo
bude Velkým Vontem po něm – vždyť s tím přece musel počítat, že on v té funkci
nezůstane – sám se vlastně o ni už připravil tím, že vydal z ruky hlavolam –
ten přece od Rejholce a od toho lotra tam na Kocouřím hrádku už nikdy v životě
nedostane zpátky…“
Losna si přestal ťukat
Sběračem o dlaň levé ruky, rozbalil jeho roličku a řekl: „To ne! Tohle ho
opravdu tak moc nepolekalo! Ale je tam něco jiného – a taky se tam píše něco o
vás! Píše to ve zvláštním článku Bratrstvo Kočičí pracky. Přečtěte si to!“ Při
těch slovech podal Sběrač Mirkovi a ukázal v něm na červeně orámovaný článek.
A Mirek jej začal nahlas
číst. Článek byl psaný vychloubačně, ale jinak křečovitě napodoboval styl
TAM-TAMU. Přes vážnost chvíle a rozrušení všech smíškové Rychlonožka a Červenáček
občas vyprskli smíchy nad některými slovními obraty.
„Drazí čtenáři našeho tak
oblíbeného a rozšířeného časopisu Sběrače, se kterým my – všem vám dobře známé
a proslulé Bratrstvo Kočičí pracky úzce spolupracujeme,“ začínal článek,
,,musíme vám s lítostí oznámit, že ohlášený zvýšený prodej sušených kočičích
tlapek ze zabitých stínadelských koček, který jsme vám ještě v minulém Sběrači
nabízeli, se přinejmenším velmi zpomalí, ale také snad i ustane docela!
Jak víte, jsme parta
kluků odvážných a statečných – jinak bychom si do Stínadel na lovy koček i za
jinými účely netroufli! Byli jsme tam vyzváni nějakými starými lidmi z přízemí
podivného stavení Kocouřího hrádku, abychom tam vychytali kočky. Celé okolí je
prý jimi zamořeno a některé z nich jsou prý dokonce vzteklé. Také prý obyvatelé
domu i v okolí nemohou v noci spát, jak kočky vřeští a mňoukají, zejména za
měsíčních nocí. No to víte, to bylo něco pro nás! Je to tam úplný kočičí ráj.
Už jsme se tam také několikrát vypravili – a několik zdivočelých koček se nám
podařilo chytit.
(Tlapky z nich už jsme
dodali prvním zájemcům na Druhé straně i ve Dvorcích.) Ale už je konec našim
výpravám do toho ponurého strašidelného domu! Při té poslední se nám tam
přihodilo něco naprosto neočekávaného, zažili jsme tam něco, s čím nechceme mít
nic společného!
Nevíme, jestli tam už
byly Rychlé šípy – ale jestli to také zažijí jako my, poběží ze Stínadel jako
diví a budou přitom křičet strachy, až se to bude rozléhat – a nepřestanou
volat a křičet, ani když už budou v bezpečí za Rozdělovací třídou na Druhé
straně! A tam do toho domu už nikdy nepáchnou, tak jako tam nepůjdeme už nikdy
my, i když jsme o mnoho udatnější a statečnější než oni – a i když je tam koček
k nespočítání!
My jsme si slíbili
mlčenlivost před naší posvátnou kočičí prackou – to je náš talisman! Ještě
štěstí, že s námi nebyl náš malý Bohouš!
Tak se na nás nezlobte,
že další objednávky těch slíbených tlapek zatím nemůžeme vyřídit, dokud
nenajdeme ve Stínadlech nějaké jiné loviště. S úctou Bratrstvo Kočičí pracky.“
Mirek dočetl, a
Rychlonožka vzápětí pochybovačně a opovržlivě vybuchl: „Pcháá – co se jim to
tam asi mohlo stát, těm plantážníkům!?
Asi se dostali až na půdu
a narazili tam na doupě toho Cizince – a možná že tam dokonce on sám byl
schovaný a vybafnul na ně – – a oni se vyděsili a zdrhli!“
Losna však vrtěl zamítavě
hlavou a odporoval: „Ale ne – ne – to muselo být něco jiného, sám zatím nevím
co – – ale ten článek působil na Vláďu drtivě, i když nic nevěděl o tom, že se
na Kocouřím hrádku ukrývá ten záhadný Cizinec, který mu vyhrožuje tím papírem.
Ten celý Kocouří hrádek
je ještě nějak jinak spojený s něčím, co Vláďu tak drtí – a ty divné zvěsti
tady v tom článku – ty byly asi tím hlavním důvodem, proč mě k vám posílá s
prosbou o pomoc!
Kdyby on mi ale chtěl
jenom říct něco víc – – možná že by šlo všechno líp kupředu, hlavně ta nějaká
pomoc, abychom rozuměli všemu, co se kolem něj děje – a co ho tak ničí…“
„Snad až k němu přijdeme,
dovíme se něco dalšího – – “ uvažoval Jarka. „Třeba roztaje a prozradí nám všechno!“
Chvíli pak ještě hovořili
o všem, co je čeká – hlavně však o tom, jak zařídit setkání s Vláďou Dratušem.
Nakonec dohodli, že se k němu Rychlé šípy vydají do Stínadel v sobotu k večeru
– a Losna že je bude čekat na místě všem známém, kterému se ve Stínadlech říká
Prasklý džbán. Bylo to poměrně blízko Druhé strany, několik uliček od
Rozdělovací třídy – a Losna bude dělat Rychlým šípům spolehlivého vedoucího na
cestě do kůlny, kde Žlutý květ má svou klubovnu.
„Moc vás asi neuchráním,
kdyby se cestou něco semlelo,“ usmál se Losna pochybovačně, „ale trochu bych
snad přece ještě pomohl!
Vždyť pořád ještě patřím
k Vontské radě, i když její dny už jsou asi sečtené!“
S těmito slovy vyšel
opatrně z klubovny do temné domovní chodby, kde si nasadil černé brýle a
klobouk – a když napřed ještě Červenáček vyšel před dům na výzvědy, nečíhá-li
tam na Losnu zase nějaká parta ze Stínadel, jako tenkrát rabiáti z Modré
hvězdy, když k Rychlým šípům přišel Losna poprvé…
Čas rychle plynul. Dny byly
již krátké, počasí vonělo pozdním podzimem. Vítr přinášel do ulic zase tu
známou smutnou vůní uvadlého listí z parků – a v jejich blízkosti byly
barevného listí nastlány celé závěje.
Ze Stínadel vítr až sem
na Druhou stranu do jejích okrajových ulic také však přinášel občas ohlas
válečné písně Vontů, písně bezeslovného a výhrůžně znějícího nápěvu. Vše se tam
schylovalo k nějakým velkým událostem.
Jednotlivé skupiny ulic
se svými náčelníky usilovaly o uchvácení moci a připravovaly se k volbám.
Dosavadní Vontská rada, řízená ještě jakž takž Žlutým květem – už vlastně skoro
bez Velkého Vonta Vládi Dratuše – jako by již ani nebyla, i když se snažila pořád
ještě vzbuzovat zdání, že má vedení Stínadel pevně v rukou. Každý však věděl,
že už nemá!!
Časopis Dvorečáků Sběrač
svým novým číslem vzbudil na Druhé straně velkou pozornost – a byl to tentokrát
opravdu hlavně ten článek Bratrstva Kočičí pracky! Dlouhé Bidlo a Štětináč
nechtěli nikomu říct více, než co napsali do Sběrače. A tak hoši a děvčata
zastavovali Rychlé šípy na ulicích i ve škole a ptali se jich, co že se to
Bratrstvu Kočičí pracky tam kdesi v tom Kocouřím hrádku stalo, a jestli to oni
vědí! Naléhali také na Rychlé šípy, aby už vydaly nové číslo TAM-TAMU a
neponechávaly Druhou stranu v nejistotách o vývoji událostí ve Stínadlech.
A hoši Rychlých šípů jim
k svému velkému zármutku ani nemohli říct, že TAM-TAM již asi nikdy nevyjde!
Alespoň ne takový, jaký teď od záři vycházel: aby si jej každý za nepatrný
peníz mohl koupit a mít doma, jen pro sebe!
Dlouhé Bidlo a Štětináč i
nadále mlčeli jako hrob, snad ještě celí zkoprnělí strachem z toho, co zažili –
a malý Bohouš nic nevěděl, nezasvětili jej prostě do toho, co se jim v jeho
nepřítomnosti v Kocouřím hrádku snad stalo. Ale ustavičně tvrdil, že prý ho
Dlouhé Bidlo a Štětináč pořád straší nějakou ohnivou kočkou, kterou tam prý
viděli – – jenže on ví, že to není pravda, že si to jen na něj vymysleli, aby
se nevyptával – a uraženě všude tvrdil, že z Bratrstva asi vystoupí a přihlásí
se k Rychlým šípům!
Ředitel školy, do které
Mirek chodil, si Mirka zavolal v pátek o dopolední přestávce do ředitelny a
ptal se ho, zda by chtěl se svými Rychlými šípy dělat školní věstník místo
TAM-TAMU. Byly by v něm různé zprávy ze školních tříd, soutěže, výňatky z
poučných knížek, články k různým výročím – – a tak! Mirek dosti neochotně přisvědčil.
Neměl odvahu nabídku – či spíše žádost – ředitele odmítnout, když předtím jim
ředitel dovolil na školním přístroji tisknout TAM-TAM. Ale byl z toho celý
nešťastný – a také hochy v klubu vyhlídkou na psaní nějakého suchopárného
školního věstníku v náhradu za lákavý a zajímavý TAM-TAM nijak nepotěšil…
A jak by se – panečku –
teď TAM-TAM zase již psal, když se události opět daly do pohybu, a ve
Stínadlech když znovu hřmí vontská válečná píseň dlouho do večerní tmy – – a
kdy i oni toho všeho vzrušeného dění jsou a ještě budou účastni!
Snad svým zásahem v
Kocouřím hrádku, když dobře dopadne, přispějí k usměrnění alespoň některých
stínadelských událostí a snad i k záchraně Velkého Vonta Vládi Dratuše! Snad
jeho Velké Vontství a celá vedoucí úloha Žlutého květu přece jen nebudou
ztracené, když mu Rychlé šípy vybojují ve středu tam v podkroví Kocouřího
hrádku ten děsný, záhadný, výhrůžný papír – – a samozřejmě i ježka v kleci! Co
vše je v sázce!!
S těžkým srdcem a v
rozrušení větším než jindy vydaly se Rychlé šípy v sobotu k večeru do Stínadel
k Prasklému džbánu, aby se zde sešly s Losnou a pak společně navštívily
Dratuše.
Jak je asi přivítá – po
té poslední tak nevrlé, ba až nepřátelské rozmluvě, kdy se zřekl jejich
přátelství a zakázal si dokonce, aby se mu snažili pomoct v jeho záhadném
utrpení? A co se od něho asi dozvědí? A dokáží se oni, hoši Rychlých šípů, po
tom všem tvářit k němu zase tak vlídně a přátelsky, jako tomu bylo vždy dříve?
S takovými a podobnými
myšlenkami se opatrně probíjeli uličkami plnými zjitřených a rozkřičených Vontů
až na místo setkání.
Losna zde již byl. „Tak
jsme tady!“ zašeptl Rychlonožka s trochou úlevy, že mají teď vedle sebe jednoho
člena Vontské rady. „A kde máš ten Prasklý džbán? Proč se tomu místu tady tak
říká?“
„To sám nevím! Opravdu to
nevím!“ krčil trochu rozpačitě rameny Losna. „To máte těžké! Za prvé nejsem z
téhle části Stínadel – bydlím odtud dost daleko – – ale je taky možné, že už to
nevědí ani Vontové, kteří jsou odtud!“
Vydali se rychle směrem,
který Losna určil, a on jim cestou – pokud to bylo možné v tom shonu kolem nich
– o různých stínadelských názvech stručně řekl mnoho zajímavých věcí.
Některé uličky, nároží,
průchody a plácky měly svá pojmenování podle různých událostí, jež se zde kdysi
dávno sběhly, jiné zase podle Vontů, kteří zde v minulosti bydleli a ve svém
okolí se nějak proslavili. Některá místa dostala jméno podle svého vzhledu,
jako například náměstíčko Myší past, do kterého vedla jen jedna ulička.
Také jsou však místa s
názvy, o nichž dnes již nikdo neví, jak vznikly, kdo a proč je tak pojmenoval.
Tak ani Losna nemohl Rychlým šípům vysvětlit, proč se místům za starou
mydlárnou říká Na hadím jazyku, nebo jinde zase třeba Ve vysoké trávě, když po
nějaké trávě – ani mezi dlažbou – tam nebylo a není ani potuchy – a nikdo z
dnešních Vontů si nepamatoval, že by tu i třeba někdy dříve rostla!
„A tadyhle se říká dodnes
U tyrana!“ máchl pak Losna rukou do potemnělého zákoutí s jedinou – už nazelenale
svítící – plynovou lampou, které právě míjeli. „Tady někde prý bydlel kluk
rabiát a násilník, ten ovládal všechny ty baráky tady kolem – tedy kluky v
nich, abyste rozuměli – – a on si je tak otočil kolem prstu, že mu dělali
pomyšlení a skočili by pro něj snad do ohně, i když se k nim nechoval ani
trochu hezky. Museli ho poslouchat na slovo – a kdo neposlechl, nebo kdo něco
neudělal tak, jak on nařídil, tady v tom koutě ho zfackoval za přítomností
ostatních – – a ten zfackovaný pak ještě musel nahlas říct Děkuju za
spravedlivé potrestání!!!“
„To byl tedy opravdu
tyran!“ otřásl se odporem Červenáček. „A že si to ti kluci dali líbit!!? Že se
na něj jednou nevrhli a nespráskali ho sami?“
„No to víte – on měl na
ně asi hrozný vliv – to už dnes nikdo neví, proč a jak to všechno bylo – jen
ten název a ta pověst po nich všech tady zůstala! To už je všechno moc dávno!“
Ještě několik dalších
podivných příběhů i s názvy míst po nich jim Losna cestou v chůzi přerývaně
vyprávěl.
Celá ta kůlna, sloužící
Žlutému květu za klubovnu, vypadala pořád jako tenkrát, když se sem Rychlé šípy
dostaly poprvé, toho letošního slavného jara, kdy se Vláďa Dratuš stal Velkým
Vontem.
Nezměnilo se v ní také
nic od jejich nedávné nešťastné návštěvy, kdy se na ně Vláda Dratuš tak
rozezlil!
Byl tady i plochý
nákladní vůz pro koňský potah, na němž si Žlutý květ zřídil místo pro svá
klubovní zasedání – – ten vůz, který pak táhli uličkami Stínadel nadšení
Vontové, když Žlutý květ zvítězil ve volbách. Jak se to již zdálo být všechno
dávno…
A sem také kteréhosi
větrného tmavého večera vtrhla – po mnohých týdnech radostné a úspěšné činnosti
– podivná tíseň, hrůza z čehosi – která vše zmařila a z ušlechtilého, dobrého a
schopného Vládi Dratuše – Velkého Vonta – udělala zničeného roztřeseného
chlapce!
Vláďa Dratuš od Losny
věděl, že dnes k němu Rychlé šípy přijdou.
Byl zde sám a popošel jim
vstříc, když Losna pootevřel vrata kůlny a hoši vklouzli dovnitř. V matném
světle dvou petrolejových lamp jej Rychlé šípy viděly, ale nemohly ani poznat,
jak se zase ještě změnil od minulého setkání. To bylo tehdy, když tak zlobně
odmítal jejich nabídku pomoci mu v jakémsi záhadném trápení – a když s nimi
hněvivě ukončil své přátelství.
Teď se k nim blížil se
smutným rozpačitým úsměvem v pohublé tváři a mluvil: „Rychlé šípy – – kéž by se
dalo zapomenout na tu rozmluvu, co jsme zde posledně vedli! Můžete mi odpustit?
Byl jsem k vám urážlivý, nevděčný a zlý, ještě za to, že jste mi chtěli pomoct!
Ale věřte mi – jen něco
velmi hrozného, co mě ničilo a strašilo – a co mne drtí dodnes, mě tehdy
přimělo v zoufalství k tak nekamarádskému a nevděčnému chování k vám! Myslel
jsem si, že se z toho dostanu nějak sám – že se zachráním svým vlastním
přičiněním – – a nikdo, ani vy, ani tady Ota Losna, že se nedoví, co se vlastně
stalo.
Ale teď už je zle – tak
hrozně zle – a po tom článku v novém Sběrači vidím, že záchrana pro mě není
nikde asi už žádná – a že jedinou a poslední mou nadějí jste vy!“
Při této omluvné a často
přerušované řeči podával si Vláďa se všemi Rychlými šípy ruku a pak stoupal po
malých schůdcích na plošinu vozu, mezi bedny, sloužící za stolky a sedadla.
Všichni ho tam následovali.
Mirek odpověděl: „Jsme
tady – a nezlobíme se na tebe! Naše nabídka, že ti pomůžeme – ať je to v čemkoli,
trvá i nadále. Záleží jen na tobě, jestli nám svoje tajemství svěříš.“
„Neboj se ničeho z naší
strany!“ doplnil pak Mirkova slova ještě Jarka. „Neboj se ani našeho výsměchu,
ani zrady – nic takového ti od nás nepřijde! Jen pomoc, pomoc, snaha pomoct ti,
jak nejlíp dokážeme!“
Rozrušení na nejvyšší
míru usedli na nízké bedničky. Vláďa Dratuš proto, že má zde nyní vyjevit to,
co neřekl dosud ani svému nejvěrnějšímu a nejbližšímu spolupracovníku a
kamarádovi Otakaru Losnovi – a Rychlé šípy s Losnou proto, že se toto
nepochopitelné Vláďovo tajemství teď snad tedy konečně dozvědí.
Chvíli bylo ještě napjaté
ticho. Na ztrhané Vláďově tváři bylo jasně znát, jak ještě i teď váhá o tom
všem mluvit. Záře petrolejových lamp nestačila zaplašit tmu v kůlně. A za zády
všech sedících vrhala na stěny pitvorné dlouhé a strašidelné stíny. Někde na
střeše kůlny ve větru harašila odtržená dehtová lepenka.
„Je to už moc a moc stará
událost…“ začal pak přece jen Vláďa Dratuš hovořit přidušeným hlasem, „tak
stará, že i můj tatínek, dnes velmi těžce nemocný, byl tehdy tak mladý, asi
jako je dnes tady váš Červenáček, nebo Rychlonožka, když se udála! A taky se
mého otce velmi týkala, jak hned uslyšíte! Už tenkrát tady všude panovala rušná
činnost všelijakých stínadelských part – a můj otec samozřejmě taky k jedné
takové patřil. Tolik už mi o tom všem vyprávěl, jak to tady chodilo, a co oni
ve své partě dělali – a jak měli všelijaké smlouvy s okolními ulicemi, Vontové
už zkrátka tenkrát byli takoví jako dnes. Tu partu, v níž byl můj otec, vedl
prý nějaký Vrána, spolu ještě s Vildou Marešem a jakýmsi Kerhátem.
Bylo jich prý dohromady
asi osm.
A těm se jednou – to už
tatínek sám neví jak – dostala do rukou první vontská kronika – a ještě nějaké
písemnosti, smlouvy – a já nevím co ještě… a měli kvůli tomu hrozné řežby s
jinými partami, které ty všechny věci od nich chtěly. Vrána, Vilda, Kerhát a
vůbec celá ta parta, co v ní otec byl, zapírali, že nějaké vontské písemnosti
mají – – ale pak je prozradil – snad úmyslně, či nějakým neopatrným chlubením –
jeden z členů party. Ten se jmenoval Karel Dymorák – – ale všude tady mu prý
říkali zkráceně Dymour.
Parta mu přísahala
pomstu. Vyloučili ho z ní a kdekoli ho potkali samotného, vždycky dostal
nějakou ránu, když se mu nepodařilo utéct. A jednou ho náhodou načapali dost
daleko odtud – a hnali se za ním jako smečka vlků, až jim vběhl do nějakých
starých baráků – a tam jim někde zmizel. Vrána prý potom odešel sám napřed domů
– doma měli před stěhováním, tak musel pomáhat balit prádlo, nádobí – a tak –
ale ostatní pořád před těmi domy stáli, hlídkovali, jestli Dymorák nevyjde ven
– a když dlouho nevycházel, tak se dva nebo snad tři vydali dovnitř Dymoráka
hledat.
Našli ho a vyplašili v
koutě na pavlači ve druhém poschodí jednoho těch domů – a on, když viděl, že
jdou za ním, rozběhl se z pavlače zase dál na schody a do vyššího patra – volal
prý na ně ve strachu: Nechte mě, nechte mě, čestné slovo, že jsem vás nezradil…
A přitom pořád utíkal výš a výš, až jim zmizel znova, někde na nějaké otevřené
půdě, v úplné tmě. Byl už večer.
Tak se potichu vraceli po
schodech dolů, ven na ulici, protože věděli, že jim Dymorák-Dymour nemůže z
půdy nikudy zdrhnout – muset by běžet po těch schodech a průjezdem domu kolem
nich.
Byli si tedy jistí svou
kořistí – a dole v okolí průjezdu shledávali ostatní členy své party. Ti ale
byli už pryč, nechtělo se jim asi čekat, až ti dva či tři někde na půdě
Dymoráka polapí a přivedou ho dolů. A tak v rozmrzelosti odcházejí domů za nimi
taky – – až na jednoho, obzvlášť vytrvalého a houževnatého. Ten se chce u party
proslavit – a tak se vrací do průjezdu domu znova – a zase se chce ještě jednou
vydat na půdu Dymoráka hledat! Určitě tam někde je schovaný, nevyšel ven – to
by ho musel přece vidět!
Už vyběhl do nejvyššího
patra, dům je ztichlý a skoro jakoby prázdný, tmavý, jen špatně osvětlený – ale
on Dymoura vidí, jak běží někam do hlubin půdy, jak tam klopýtá a padá přes
různé trámy, vráží do nějakého starého haraburdí – pak někde něco klaplo –
ozval se takový divný šustivý zvuk – a potom už bylo ticho.
Pronásledovatel se bál
jít v té tmě dál. Neměl samozřejmě strach ze tmy, ale obával se, že se tam ve
tmě schovaný Dymorák bude něčím třeba ohánět, až se k němu přiblíží, že ho
třeba i poraní a uteče ven…
Najednou se mu zdá, že
odněkud z hloubi půdy slyší nějaké zvuky, snad volání či co! Nejspíš je to jen
zase ta známá Dymourova lest – taková jeho finta – vždycky při pronásledování
na útěku volal před sebe, jakoby na nějaké své kamarády, aby mu pomohli – – i
když tam žádní nablízku nebyli!
Ale to už sem z nižšího
patra vystupuje po schodech nějaká starší rozzlobená žena a hartusí na toho
pronásledovatele: Co tady děláš?
Dole řvete v průjezdu,
bando jedna uličnická, nahoře někde u půdy nebo dokonce na půdě křičíte – co
tady máte co pohledávat!? Ven!
Ven! Běžte si dělat rámus
k vám domů, když vám to lidi budou trpět!!
Pronásledovatel se
nenechá dvakrát pobízet – a běží ze schodů dolů a z domu ven. Už je taky hodné
pozdě – a on na hlídkování a na číhání na Dymoura-Dymoráka před domem nemá už
ani čas, ani chuť. A tak jde jako poslední taky domů.
Druhý den se ale doví, že
Dymorák nepřišel do školy! A pak se k večeru roznesla po okolí zpráva, že
dokonce není ani doma, a to prý už od včerejšího odpoledne, kdy ho přece s
partou pronásledovali do těch domů! Policie začíná po Dymorákovi pátrat – ale
ten pronásledovatel dostává strach, že se Dymourovi na půdě třeba něco stalo –
a že by ho z toho třeba obvinili! Taky že by ho vyslýchala policie! Z toho má
ještě větší obavy! Proto mlčí a nic neoznamuje! Pořád ještě doufá, že Dymorák
se z té půdy vrátí domů sám, až se třeba vzpamatuje…
Ale hodiny ubíhají – – a
už je tu druhý večer, kdy Dymour není doma, pak druhá noc – a třetí den – – a
každým tím uplynulým dnem a nocí se zvyšuje úzkost toho pronásledovatele, že
svou liknavostí a nerozhodností zmeškal a zanedbal příležitost Dymoura nalézt a
snad ještě zachránit tím, že by byl na policii zavčas oznámil, kam že to
Dymoura tehdy zahnali – – a kde ho mají lidi hledat!“
Vláďa Dratuš se na chvilku
zastavil ve svém vyprávění, ale Rychlé šípy ho nepobízely, aby mluvil dál. Bylo
na něm vidět veliké rozechvění, až úzkost, snad z toho, co již řekl, nebo co se
ještě chystal povědět.
Někde venku na střeše
kůlny odtržená krytina pořád ještě občas temně zabušila v poryvu větru na
střešní prkna kůlny a vítr hučel ve skulinách stěn. V jedné z obou lamp
dohoříval petrolej, lampa uhasínala a Losna raději sfoukl její plamen, aby knot
nedoutnal. V kůlně teď bylo ještě větší přítmí. Vláďa se nejistě rozhlédl kolem
sebe a pak pokračoval:
„Policejnímu výslechu ten
pronásledovatel ale přece jen neušel, i když vše, co o zmizení Dymoura věděl,
tajil sebevíc! Policie se brzy dověděla, že Dymoráka v den jeho zmizení
pronásledovalo do okolí těch domů několik chlapců. Viděli je různí lidé,
někteří z nich znali toho či onoho, jiní snad dokonce Dymoráka. Zjistit jména
všech Vontů i s tím, který ho pronásledoval jako poslední, bylo pro policii
otázkou několika hodin.
Vyslýchali je všechny
najednou i zase každého zvlášť – a ten pronásledovatel se musel moc a moc
přemáhat, aby neprozradil, že
on slyšel Dymoura jako
poslední a to dokonce až tam na půdě domu, kam ho zahnal. A že ví, který dům to
byl! Na štěstí pro něj si nikdo z těch ostatních vyslýchaných Vontů ani
neuvědomoval, že on tam snad zůstal před domem jako poslední – a tak žádný z
nich nevěděl, že se tam pak za ním dokonce vydal nahoru po schodech – a že ho
slyšel až někde z podstřeší domu.
A tak jen pořád opakoval
tvrdošíjně – i když asi jistě ustrašeně a rozechvěně asi tohle: Ano – ano –
utíkali jsme za Dymorákem – to je pravda – – ale nic jsme mu neudělali – vždyť
jsme ho vlastně ani nedohonili – – pak se nám někde v těch barácích ztratil –
měli jsme strach jít tam do nich za ním – byla už tma – – a tak jsem šli domů.
Nikdo z vyslýchaných –
kromě toho nejvytrvalejšího pronásledovatele – si ani nepamatoval, kdo odešel
domů dřív a kdo později – – a on to samozřejmě neřekl, že tam nakonec zbyl jako
poslední!
Policie nepřikládala jeho
rozechvění a strachu nějakou mimořádnou pozornost! Vždyť nejen on, ale i
ostatní, a bylo jich pět nebo šest či kolik, byli hrozně rozrušení, jednak tím
záhadným zmizením Dymoura, kterého ještě nedávno viděli, ale taky tím přísným
policejním výslechem. Každý z nich byl na policii určitě poprvé v životě – – a
to víte, policie se při takovém výslechu s nikým nemazlí – a dovede na
vyslýchaného spouštět pořádnou hrůzu – i když je to jen kluk!
Pronásledovatele spolu s
ostatními kamarády tedy propustili z bezvýsledného výslechu domů – – několikrát
je tam pak později volali zase ještě znova, něco tam museli podpisovat – – ale
nakonec všechno utichlo – a Dymoura už nikdy nikdo nespatřil, i když všechny ty
baráky kolem tenkrát prý důkladně prohledali. Jeho záhadné zmizení se
považovalo za nevyřešený případ.“
Vláďa Dratuš se teď
odmlčel podruhé – a vyhlížel ještě unaveněji a ještě vyděšeněji. Tak silně na
něho samotného zřejmě ten podivný dávný příběh působil.
„To je zvláštní…“ zašeptl
pak Mirek – a hlasitěji dodal: „Tak se mi zdá, že na něco, co trochu s tímhle
vším souvisí, jsme narazili tenkrát v zahradě Uctívačů ginga! Pamatujete se,
jak nám dali Vontové z party Rezavých klíčů ty klíčky od nějakých dvířek v té
zahradě, kam se sami báli jít?“
„Ano – vždyť jsme o tom
psali taky tenkrát v TAM-TAMU!“ přisvědčil pohotově Jarka. „Když jsme tenkrát
dvířka ve zdi odemkli, našli jsme uvnitř bedny a bedničky na sedění, něco jako
tady na tom voze. Asi se tam někdo scházel, nějaký klub či co! A na té jedné
bedně, co měla sloužit jako stůl, byl lístek a na něm asi tahle slova:
„Vildo – Dymoráka ještě
nenašli. Všechno svádějí na nás, že jsme mu asi něco udělali. Kerhát s námi už
nechce mít nic společného – zakopal jsem všechny věci na Červených schodech,
pod tím pětibokým kamenem – – já to mám dobré – já se budu stěhovat ze Stínadel
pryč – ale vy tu musíte zůstat! Na shledanou snad někdy za dlouho! Vrána.“
„A mně se ta jména
Dymorák-Vrána-Kerhát zdála hned nějak povědomá, když je tady Vláďa teď při
vyprávění vyslovoval!“ řekl Rychlonožka.
„Ano – jména jste možná
trochu pozapomněli – ale to si pamatujete určitě – viďte – jak jste pak na ty
Červené schody šli a vykopali tam první Vontskou kroniku a snad ještě nějaké
jiné písemnosti!“ dodal Vláďa.
„A vrátil se ten Dymorák
někdy i třeba později?“ ptal se Červenáček.
„Ne – “ vydechl tiše
Vláďa. „Nikdy! Vždyť jsem to už řekl, že ho už nikdy nikdo neviděl!“
„A kde se to vlastně
stalo? Víš to? Nebo – pamatuje si tvůj tatínek, který dům to byl, kde Dymour
zmizel?“ naléhal na Vláďu Jarka.
Vláďa Dratuš se na něho
dlouze zahleděl – a bylo na něm patrné, jak sám se sebou nějak bojuje. Jako by
chtěl odpovědět – a přesto ví, že nemůže. Že nesmí! Všichni mu viseli očima na
rtech.
Ale pak přece jen
odpověděl – a to co řekl, bylo naprosto nečekané a Rychlým šípům to až vyrazilo
dech: „Jak by se nepamatoval!!
Taková hrůza!! Byl to dům
– taková stará barabizna už tenkrát prý to byla – a jmenoval se tak, jak se mu
říká dodnes! I vy ten dům znáte! Vždyť jste v něm už byli, jak mi tady Ota
Losna řekl! Byl to Kocouří hrádek!“
Pro Rychlé šípy i pro
samotného Losnu to bylo veliké překvapení!
Všichni chvíli mlčeli,
nebyli prostě mocní slova. Losna promluvil, či vlastně až skoro vykřikl jako
první:
„Ale – ale to jsi mi
nikdy neřekl! Vláďo – – proč jsi mi neřekl, že se to stalo zrovna v tom domě,
kde se teď ukrývá ten záhadný Cizinec – a kam za ním chodí Rejholec od Uctívačů
ginga – – a – a – a kde se snad příští středu rozhodne, jak to s tebou a vůbec
s celým Žlutým květem dopadne!?“ Mluvil pořád rychleji a rychleji, až skoro
pobouřeně a vyčítavě.
„Nemohl jsem – – nechtěl
jsem, Oto!“ unaveně odmítal jeho výtky Velký Vont. „A kdyby nebylo toho
podivného článku ve Sběrači – víte, o tom, jak se Bratrstvo Kočičí pracky v
Kocouřím hrádku něčeho vylekalo, neřekl bych ti to ani teď, že o Kocouřím
hrádku něco vím – – a taky tady Rychlé šípy bych nikdy nevolal na pomoc!“
„Ale co to všechno má
spolu společného?“ kroutil nechápavě hlavou Jindra. „To je přece čirá náhoda,
že se ten neznámý holomek Cizinec, jak mu říkáme, ubytoval zrovna v tom Kocouřím
hrádku – a že se tam s Rejholcem schází k jejich nějakým partykám! Co se tam
někde stalo někdy dávno – dávno, to už se našich věcí přece netýká!?“
Vláďa mu však odporoval:
„Kéž bys měl pravdu!! Ale bohužel – asi ji nemáš! Ta věc se nás – vlastně nejvíc
mě – týká až moc!
Celou tu dobu od toho
večera, kdy sem přišel tenkrát ten Cizinec a dal mi něco přečíst, žiju ve
smrtelném strachu – – ale pořád jsem si ještě nebyl jistý tím nejhorším – – až
ten článek ve Sběrači mi to skoro potvrdil, že můj strach není zbytečný!“
Mirek s Jarkou na sebe
pohlédli a začínalo jim tak trochu svítat.
Dávné zmizení Karla
Dymoráka v Kocouřím hrádku má asi opravdu něco velmi společného s dnešním
přebýváním Cizince v něm! To by jim tady Vláďa Dratuš najednou ten celý dávný
příběh tak podrobně nepovídal! Vláďa jistě ví ještě něco mnohem víc, než co jim
už řekl
– – ale zřejmě nechce
pořád ještě mluvit dál, říct úplně všechno. Jak to z něho jenom dostat?
„My jsme tady proto,
abychom ti, Vláďo, pomohli ze všech sil!“ začal Mirek jemně a opatrně. „Můžeš
nám říct, co bylo v tom papíru, který ti dal tenkrát číst ten Cizinec? Měl bys
nám to říct – – třeba by to hodně pomohlo – – kdybychom věděli – – “
„Ne – ne – “ přerušil ho
vášnivě Vláďa. „Nemůžu! Nemůžu vám to říct – – a jestli se vám ten papír ve
středu podaří dostat do rukou, slibte mi čestným slovem – opravdu mi to, prosím
vás, slibte, zde jeden před druhým – – že se do něj nepodíváte – že ho nebudete
číst! Že ho třeba na tisíc kousků roztrháte – – nebo že mi ho přinesete v
obálce, kterou společně zalepíte a jeden před druhým budete opatrovat až do
chvíle, kdy mi obálku předáte!!
A to pak bude moje
nejšťastnější chvíle – pak budu mít zase sílu zápasit dál i o svoje Velké
Vontství – a určitě dokážu se Žlutým květem a s celou Vontskou radou udělat pro
Stínadla ještě moc a moc dobrých věcí! Už teď vím, že by s námi šly docela
jistě Modré ulice, taky Měďárna, Zednická, Pod rasovnou – – a moc ještě dalších…
až dojde k volbám! Určitě ty volby vyhrajeme!“
Ani jej skoro nepoznávali
při této jeho výbušné řeči. Rozohnil se tak, jak ještě nikdy neviděli. Výraz
strachu, který až dosud zůstával v jeho tváři, na chvíli zmizel, když tak
mluvil. Ale bylo vidět, že dále již moc mluvit nechce – snad proto, aby na něho
znovu nenaléhali – a nepáčili další údaje.
Pak dokonce i vstal, a
začal jim podávat ruku na rozloučenou.
„Tak na šťastnou
shledanou tady snad příští středu večer,“ řekl jim s nuceným nejistým úsměvem,
„až budete mít ten boj na Kocouřím hrádku odbytý! Na šťastnou shledanou tady, s
tím psaním a s ježkem v kleci, když vám bude přát štěstí! Kéž by vám přálo!“
Rychlé šípy seskočily z
plošiny vozu a Mirek na Vláďu zavolal:
„Jistě vše dobře dopadne
– – a tvé přání určitě splníme – i když ho ani trochu nechápeme! Nebudeme ten
dopis opravdu číst, dostane-li se nám do rukou! Tady tvůj nejvěrnější přítel
Losna tam bude s námi bdít nad dodržením tvého přání i našeho slibu!“
Zvolna a trochu
slavnostně kráčeli od nízkého vozu k vratům kůlny a zmatený Losna je doprovázel
až k nim a otevřel jim závoru.
„Tak ve středu ve tři
hodiny zase u Prasklého džbánu!“ řekl jim přitom.
„Vydáme se do Kocouřího
hrádku odtamtud – a cestou si smluvíme nějaký plán, jak s těmi lotry – Cizincem
a Rejholcem – zatočit!
Jak jste slyšeli – na tom
ježkovi a na papíru závisí všechno; snad i dokonce Vláďův život, jak jsem tomu
rozuměl…“
Krátce se rozloučili,
Losna se vrátil do kůlny a Rychlé šípy vykročily do sychravé tmy stínadelského
večera.
Cestou domů si chlapci
polohlasně jeden přes druhého sdělovali své názory na to, co se právě od Vládi
dověděli. „Musíme aspoň na chvíli do klubovny!“ navrhl pak s rozhodností v
hlasu Jindra. „Musíme si přece trochu srovnat v hlavě všechno to, co nám Vláďa
pověděl!“
Červenáček a Rychlonožka
s ním souhlasili, ale Mirek uvážlivě pravil: „Ano, je toho víc než dost, co
jsme se dověděli – ale myslím, že do zítřka nezapomeneme nic z jeho slov a
narážek. O všem si pak zítra odpoledne v klubovně pohovoříme! Dnes už je na to
příliš pozdě!“
A měl pravdu – jako snad
skoro vždy – a všichni to nakonec uznali. Vždyť i tak jim trvalo skoro zase
ještě hodinu, než se dostali různými oklikami k Rozdělovací třídě. V uličkách
Stínadel bylo pořád ještě všude plno a živo – a oni se museli vyhýbat Vontům,
podezíravě se po nich dívajícím.
Když přeběhli koleje na
Rozdělovací třídě a ocitli se na Druhé straně, bylo jim, jako kdyby po bouřlivé
nebezpečné plavbě vpluli do bezpečné klidné zátoky. Byli ve své čtvrti! Tady se
jim už nic nemůže stát! A domů odtud to pak již neměli daleko.
Když už se měli rozejít
na konci Drobílkovy ulice, zavedl Rychlonožka ještě zase řeč na Kocouří hrádek.
„Já bych jen rád věděl,“ uvažoval nahlas, „čím nebo kým se tam to báječně
statečné hrdinné Bratrstvo Kočičí pracky tolik vyděsilo, že už tam nikdy nechce
jít – a radši se zřekne i svého výnosného lovu na ty kocoury a kočky!?“
„Čím že se vyděsilo?“
opakoval v zamyšlení Jarka Rychlonožkovu otázku. „Možná že něčím, co tam
našlo!“
„No ale co se může najít
v takovém oprýskaném starém baráku!?“ pochybovačně namítal Rychlonožka.
„Inu – najít se může jen
to, co se napřed ztratilo!“ mínil Jarka.
„A co se tam ztratilo!?“
ptal se prostoduše a umíněně Rychlonožka.
Jarka chvíli mlčel – a
pak řekl suše: „Ztratit se může ledaco – ztrácejí se peníze, věci – hodinky
třeba, nebo tak – – a ztrácejí se i lidi! Před mnoha lety se tam někde ztratil
Karel Dymorák, Rychlonožko!!“
Červenáček ani
Rychlonožka hned nepochopili, co tím chtěl Jarka snad naznačit, ale Mirek a
Jindra se trochu zachvěli, protože si uvědomili, co má Jarka asi na mysli…
V neděli bylo mimořádně
nepříznivé deštivé počasí a na nějakou ani jen odpolední – výpravu za město
nebylo možné se vydat. Ale Rychlé šípy tentokráte nepříznivému počasí jen
blahořečily, neboť neměly ani pomyšlení vydat se někam ven, když přece přinesly
včera ze Stínadel takové vzrušující i záhadné zprávy – a když je nadto ve
středu ještě čeká tak nebezpečná cesta do Kocouřího hrádku!
A tak se chlapci sešli ve
své útulné vytopené klubovničce brzy odpoledne, jak si včera smluvili a nikdo
nelitoval, že nejdou ven.
Rychlonožka s Červenáčkem
přinesli z horních pater, kde bydleli, veliký hrnec čaje, ze skříně vyrukovaly
na stůl hrníčky a objemná krabice zázvorových sušenek. U kamen spokojeně dřímal
Kuliferda s hlavou na předních tlapkách.
„Mě zaráží a udivuje
hlavně jedna věc – – “ začal pak Jarka, ten uznávaný klubovní detektiv,
rozvinovat své úvahy, „proč Vláďa ani Losnovi, svému nejvěrnějšímu kamarádovi,
neřekl nikdy nic o tom, co že se to kdysi dávno na Kocouřím hrádku stalo!? A
proč teprve článek Bratrstva Kočičí pracky o tom, jak se tam něčeho polekalo,
ho přiměl k tomu, že nás zavolal a že doznal jakousi spojitost mezi tím článkem
– a Kocouřím hrádkem – i sebou samotným? A proč nechce za žádnou cenu říct, co
bylo v tom psaní, kterého se tak bojí – a proč ten dopis nesmíme číst ani
tehdy, když se ho snad pro něj zmocníme?“
Nikdo – ani Mirek –
nedovedl na tyto Jarkovy otázky odpovědět.
„A nevyplaší se Cizinec
tím článkem ve Sběrači?“ obával se oprávněně Jindra. „Co když dostane strach,
že se tam teď pohrne a bude tam čmuchat kdekdo – a on bude i se svým úkrytem
prozrazený?
A že ze strachu před
objevením zdrhne radši někam pryč, i za cenu toho, že přijde o svůj úkryt – a
snad i o ježka v kleci, kdyby se s Rejholcem pak vzájemně sobě ztratili…!?“
„Ba ne – ten si to
pořádně rozmyslí, aby teď ze svého úkrytu zmizel, když ve středu dostane od
Rejholce do pracek ježka v kleci!“ mínil Mirek. „Takovou příležitost si přece
nedá ujít! Však to tam do toho jejich středečního setkání už nějak přetrpí! A
snad se ani prozrazení nebojí – vždyť třeba o tom článku ve Sběrači ani neví –
kdo by mu ho tam taky dal číst!? Nejvýš snad Rejholec sám, nebo Amazonky.
A ti ho zbytečně plašit
nebudou. Ale spíš je tu jedno jiné hrozné nebezpečí a sice to, že když ve
středu od Rejholce hlavolam jako výměnu za ten dopis dostane, už tam nebude
čekat další dny, aby hlavolam zase mohl Rejholcovi vrátit – i když mu vrácení
slíbil čestným slovem – a prostě zmizí i s ježkem navždycky – třeba hned už ve
čtvrtek – a Rejholec ani my ho už nikdy nenajdeme – a po ježkovi v kleci bude
navždy veta!“
„A právě proto musíme ve
středu nasadit všechny páky, abychom oba ty plantážníky zastihli v Kocouřím
hrádku současně a hlavolam i to psaní jim vyrvali z rukou, i kdybychom se tam s
nimi měli rvát třeba až do rána!“ horlil Červenáček.
„A všimli jste si, jak
Vláďa toho posledního Vonta, co Dymoráka hnal až na tu půdu, pořád označoval
jenom jako pronásledovatele?“ zamyšleně se opět vrátil Jarka ke svým úvahám.
„Všechny ty ostatní Vonty znal od svého otce jejich jmény: Vránu – Kerháta –
Vildu Mareše – a snad ještě i jiné – a jen toho posledního, který měl s
Dymorákem co dělat jako poslední – – a mohl být tedy hlavním svědkem – a mohl
toho říct nejvíc – tak jen toho posledního jako by
neznal – nebo jako by
nechtěl znát – – a pořád ho jmenoval jen pronásledovatelem…“
,,A ty si myslíš – – ty
myslíš, že Vláďa jeho jméno od otce zná?“ ptal se zkoumavě Mirek.
„Ano – myslím, že jeho
jméno zná! Ale že ho nechce říct!“ odpověděl Jarka zvolna. Bylo vidět, že již
má nějakou domněnku, stopu, vysvětlení – ale že váhá s jejím vyřčením. Pak
pokračoval: „A byl při svém vyprávění stále víc a víc rozčilenější,
rozrušenější – vždyť jste to na něm viděli taky!
Ale proč by měl být Vláďa
vůbec nějak rozčilený a rozechvěný kvůli nějaké pradávné události, kdyby se
nijak netýkala jeho samotného, nebo snad jeho otce, teď dokonce velmi
nemocného, jak několikrát zdůrazňoval? Co by Vláďovi do zmizení Dymoráka před
dávnými léty vůbec bylo – proč by se tím měl nějak strašit a znepokojovat? A
jak mohl tak jasně a přesně vědět, jak to tenkrát všechno bylo, jako například,
že se ten pronásledovatel na policii hájil a vykrucoval – – co tam všechno
říkal – – vždyť víte, jak nám opakoval celé věty z jeho výslechu…!? A jak může
vědět, že tenkrát už všichni ti Vontové od Kocouřího hrádku odešli – a ten
jeden jediný že tam zůstal hlídkovat – a že běžel do domu znova – a najednou že
ho z druhého patra vyhnal ven nějaký nájemník – tohle přece všechno ten
pronásledovatel na policii jistě neříkal – a určitě to taky nevyprávěl druhý
den ani svým kamarádům, co s ním den předtím Dymoráka proháněli – – už proto
jim to nesměl povídat, aby na sebe neprozradil, že on byl ten poslední, který
tam zůstal, když ostatní už odešli – a že na něm je největší vina!
Ale Vláďa tyhle všechny
údaje a podrobnosti ví! Jasně a přesně! A od koho to ví? Od otce jistě – to je
pravda! Ale jak by to mohl vědět otec?? Jediné možné vysvětlení je zřejmě
tohle: Vláďův otec to všechno mohl tak přesně vědět jen proto, že tím
pronásledovatelem byl on sám! A na něm taky leží největší vina za Dymorákovo
zmizení a nevrácení se domů! On měl říct na policii pravdu – a tak mohl
Dymoráka třeba ještě zachránit, jestli se mu na půdě Kocouřího hrádku tenkrát
snad něco zlého stalo! On ale pravdu neřekl, on ani neoznámil, do kterého domu
Dymoráka hnali – – a proto je teď asi – i po těch několika desetiletích od té
události – vystrašený, když se najednou zase začíná o Kocouřím hrádku mluvit,
že by se vyšetřování mohlo obnovit – a že by on musel znovu k výslechům, i když
je těžce nemocný – a snad dokonce že by byl i obviněný, že tenkrát na policii
neoznámil, kam že to Dymoráka zahnali.“
„Vypadá to, že máš asi
pravdu!“ váhavě připouštěl Mirek a tvářil se velmi starostlivě. „A jestli máš
pravdu – a jestli se ta divná událost znovu dostane na přetřes a bude se úředně
vyšetřovat, pro Vláďova otce by to bylo hrozné – a při jeho nemoci by to mohlo
mít opravdu nedozírné následky, třeba by ho i ranila mrtvice! A taky pro
ostatní pamětníky té nešťastné honby na Dymoráka by to nebylo ani trochu dobré
– jestli tam ve Stínadlech někde ještě vůbec žijí nebo bydlí. Ale Vláďův otec
by dopadl při vyšetřování ze všech těch pronásledovatelů nejhůř – i když
tenkrát mlčel jistě jen ze strachu, že ho obviní – a jeho mlčení nediktoval nějaký
zlý úmysl…“
„No ale co se tam tenkrát
tomu Dymorákovi mohlo stát!?“ mudroval Červenáček. „A kam pak večer – nebo kdy
– z té půdy odešel, když se domů už nikdy nevrátil?“
A Rychlonožka dodal: „A
na půdě přece nezůstal ani živý, ani mrtvý – vždy policie snad jistě všechny ty
domy potom prohledávala, v celém okolí, sám Vláďa to říkal…“
Nikam nevedoucí úvahy pak
Mirek rázně ukončil slovy: „Ať je to, jak je to, nějaké stopy po něm tam někde
třeba přece jen zůstaly, možná tam kdesi ztratil čepici, nebo tak něco – – ale
tady v klubovně je neobjevíme pouhým povídáním. Snad se něco dovíme, nebo možná
něco vypátráme až ve středu na tom nešťastném Kocouřím hrádku. Teď pojďme radši
vymyslet nějaký plán, jak tam ty dva překvapit, jak je přemoct – – a taky co
dělat, když se nám nepodaří ježka a papíru zmocnit!“
„Já navrhuju,“ radil
Jarka, „abychom především nelezli dovnitř tím okénkem ze zákoutí! Mohli bychom
je vyplašit, kdyby se nám třeba nepodařilo stočit lano přesně tak, jak ho
stáčejí oni. Kdyby tam Rejholec šel po nás, poznal by to – teď už si dávají
větší pozor!“
„No – a jak se tam chceš
ale dostat?“ bezradně volal Jindra.
„Odvážíme se jít dovnitř
normálně domem, jako chodívali, nebo ještě snad chodí jeho poslední obyvatelé!“
vysvětlil Jarka.
„A jak tam běžel kdysi
dávno po schodech i nešťastný Karel Dymorák – se smečkou svých nepřátel za
sebou v patách!“ dodal chmurně Červenáček.
„Rejholec tam chodí
vždycky až k večeru, když začnou zvonit zvony!“ ujal se pak slova Mirek. „Jsem
pro, abychom tam šli mnohem dřív, už někdy brzy odpoledne – a pokusili se najít
si tam úkryty, ze kterých pak na ně vyrazíme, až si ty věcí budou z ruky do
ruky předávat. Čím dřív tam budeme, tím víc času a hledání úkrytu získáme.
Hlavně abychom při něm
nějakým neopatrným hlukem nepoplašili Cizince – ten by tam za svou zástěrou v
tichu určitě slyšel kdejaké prasknutí, nebo zašeptání – a podobně…“
„Kuliferda musí rozhodně
zůstat doma uvázaný!“ varoval Rychlonožka.
„Víte, co se stalo
tenkrát s Bublinou, když nás vystopoval do Stínadel – viďte?“ Každý to věděl!
Bublina tenkrát Rychlé šípy vlastně prozradil svým radostným štěkáním – a sám
to zaplatil svým psím životem.
„U koho bude Kuliferda
příští týden?“ zeptal se Mirek. (Kuliferda byl totiž každý týden na byt a
stravu u jiného člena klubu.) „U mne!“ volal Jindra. „Nebojte se – neuteče za
námi – naši ho budou hlídat – a ještě ho přivážu. Jedno odpoledne to chudinka
přece vydrží!“
Rozprava potom
pokračovala ujednáváním dalších vzrušujících podrobností: kdo co vezme s sebou,
baterky, lanka, tužky, bločky na poznámky – co říct lidem z domu, kdyby je
někde v chodbách a na schodech třeba zastavili – jak se chovat vůči Cizinci,
nebo vůči Rejholcovi, objeví-li je ten či onen z nich předčasně – – a zase: ke
komu se ukořistěné věci (dopis a hlavolam) dají, podaří-li se je vůbec ukořistit
– – a kdo na koho se vrhne, až k zápasu dojde?
Starostí bylo až nad
hlavu – a Mirek pak navrhl, aby se na rozveselení a rozptýlení zahrálo několik
her, což chlapci přivítali s úlevou.
A venku zatím letěl
větrný večer, mraky pluly rychle přes dorůstající měsíc – – a každou hodinou,
minutou i vteřinou se blížily veliké očekávané i nepředvídané události…
Dva dny, jež zbývaly do
toho dne nejrozhodnějšího a nejnebezpečnějšího – totiž středy – samy o sobě
naplnily příhody a události více než překotné.
Hned v pondělí dopoledne
– dokonce při vyučování – si dal ředitel školy zavolat Mirka k sobě a překvapil
jej zprávou: ,,Tak Mirku Dušíne – co tomu říkáš – budete zase smět vydávat
TAM-TAM – ale je nutné splnit jistou podmínku: ke každému jeho číslu připojíte
ještě jeden list školního věstníku, jehož sestavování jsem vám nedávno navrhl.
Viděl jsem ti na očích, že jsi do jeho psaní moc chuti neměl – takhle to snad
bude lepší – viď? Ten list se školními zprávami bude sestavovat žákovská
samospráva za účasti učitelského sboru – a vy ho jen pak připojíte k TAM-TAMU!
I název TAM-TAM smíte používat – nezměníme jej! A za to, že takhle budete náš
školní věstník rozšiřovat po celé Druhé straně, vám škola dá zdarma papír na
celý TAM-TAM!“
Teď Mirek ovšem souhlasil
už mnohem radostněji – a také ta zpráva, že papír bude zdarma, byla více než
potěšující. Vždyť zásoby papíru Stínadel byly už dlouho vyčerpané – a jeho
kupování v obchodě bylo dosti nákladné. Celý klub jásal, když mu Mirek v
pondělí odpoledne tuto novinu oznámil.
Mezitím – rovněž ještě v
pondělí – Plíhalovci vydali další číslo Sběrače, kterému pravověrní
Druhostraníci s posměchem také říkali „Fialovník“, to kvůli fialovému tisku.
Ale TAM-TAM zatím nevycházel, a čtenářstvo – dychtivé zpráv – kupovalo tedy
Sběrače, což Rychlé šípy dosti rmoutilo.
Bratrstvo Kočičí pracky v
novém Sběrači zase ještě přemílalo své zděšení z poslední výpravy za kočkami do
Kocouřího hrádku, nic nového však k předchozímu článku již nepřineslo. Zato se
skoro celý Sběrač zabýval zprávami o stínadelských bojích mezi jednotlivými
vontskými skupinami. Zasvěceně psal o nadějích Dabinelovců na uchopení vlády
nad celými Stínadly, mnoho ulic se k nim prý přidává – jde prý s nimi ulice Nad
propastí, Rváčov, Kropenatka, snad i Žabí schůdky a uličky Za mříží, Větrná a
Na talířku!
Žlutý květ se svým Vláďou
Dratušem, jemuž nějak pomáhají Rychlé šípy – i když si to zakázal – je prý už
docela vyřízený, odpadla od něj celá ulice Ve zjeveních, kde je asi osmnáct
Vontů, také Hrnčířská se prý trhá – a chce jít s Dabinelovci, i když ji
Uctívači ginga a Modrá hvězda přetahují a přemlouvají…
A pak Sběrač vedle výčtu
všech těchto proměn přinesl ještě jednu zprávu, která měla za úkol dát poslední
ránu Žlutému květu, zničit a zostudit jej i s jeho dosavadním náčelníkem a
současně Velkým Vontem Vláďou Dratušem:
„Je prokázáno, že Velký
Vont sám od sebe – jen aby se od něčeho uchránil – se odvážil vydat někomu
neznámému navždycky ježka v kleci! Tento neslýchaný čin, jaký neprovedl ještě
žádný jiný z předchozích Velkých Vontů, bude mít pro Vláďu Dratuše nedozírné
následky,“ vyhrožovalo se ve Sběrači, „a to i tehdy, bude-li snad ještě ježek v
kleci – ten symbol všeho stínadelského – někdy někde přece jen nalezen, přinesen
a vrácen do rukou nové Vontské rady!
Stínadla Dratušovi nikdy
neodpustí jeho zradu na nich! Hanba mu!
Hanba také ale celému
Žlutému květu a Rychlým šípům z Druhé strany, které se pořád ještě se Žlutým
květem přátelí a chtějí ho zachránit!
To se jim ale už nikdy
nepodaří!!“
„Tuhle nešťastnou a
nebezpečnou zprávu, že Vláďa nemá ježka doma,“ soudil Mirek, „prozradily ve
Stínadlech jistě ty upovídané Amazonky! Vždyť ty to vědí už dávno, že ježek je
u Rejholce!“
„Tím víc se musíme snažit
ježka i s tím záhadným psaním ve středu v Kocouřím hrádku ukořistit!“ rozhodně
prohlásil Jarka. ,,Vidíte, co všechno je v sázce! Už ne jenom nějaké Vláďovy soukromé
starosti a taky už ne jen další trvání Žlutého květu – ale i naše pověst!
Co asi řeknou ale ve
Sběrači až – doufejme – po té středě bude Vláďa snad moct každému zájemci ježka
v kleci z okna svého bytu ukázat, aby mu věřili?“
„Ano – – co tomu Sběrač
řekne!!“ těžce po něm opakoval Jindra. „Co ale ve Sběrači napíší, když ježka
nepřineseme??“
„Musíme ho přinést!“ řekl
pevně Mirek, „– – – jinak by snad byl konec i s námi!!“
Nemožné se stalo skutkem!
Ještě v úterý, v den po rozmluvě ředitele školy s Mirkem, Rychlé šípy vydaly
svůj šestý TAM-TAM!
Tenoučký, jen třílistový,
ale přece jen vyšel! Čtvrtý list v něm tvořil školní věstník, který kupodivu
velmi pohotově dodala žákovská samospráva školy, do níž Mirek chodil. A nahoře
nad nápisem „TAM-TAM č. 6“ krátký řádek oznamoval, že „toto číslo vyšlo v
rekordním nákladu 200 výtisků“. Tedy zase o dvacet víc, než číslo předchozí!
Papír, školou věnovaný,
byl čistý, krásný a bílý.
„Až uslyšíte velikou
ránu,“ oznamoval Rychlonožka, „tak se nelekejte – to jen Sběrač puknul závistí
a vzteky nad tím, že TAMTAM už zase vychází!“ A co bylo obsahem šestého čísla?
„Všeliké divné věci se i
nadále ve Stínadlech dějí, ale také se i děly dříve, v dávných časech!“ začínal
Mirek rozvážně a opatrně úvodní řádky. „Jak všichni čtenáři našeho TAM-TAMU
vědí, jdeme již po řadu týdnů za něčím, co tížilo a tíží Velkého Vonta ve Stínadlech.
Nabízeli jsme mu svou
pomoc, byli jsme jím ale odmítnuti – – a teď nás na pomoc zavolal sám, a
poodhrnul trochu roušku ze záhad, jež ho obklopují a rdousí. Zdá se, že jsou to
právě ty události dávné a ne nové, které jsou s ním nějak spojeny!
Zatím vám nemůžeme říct
všechno, abychom běh událostí nějak nepokazili – a je také pravda, že ani my
sami zatím všechno nevíme!
Ale určitě a bezpečně
předpokládáme, že se již v nejbližší době dopátráme velikých věcí – a nic z
toho vám nezamlčíme!
Sdružení Žlutého květu, z
jehož středu je dosavadní Velký Vont Vláďa Dratuš, je ohroženo nehoráznými
útoky jiných vontských skupin.
Zmizela dosavadní
svornost, která zavládla ve Stínadlech letošního jara, když jsme pro Žlutý květ
získali ježka v kleci od stínadelského přízraku Široka. A teď se ještě o Žlutý
květ, i o Velkého Vonta – a ba i o nás, Rychlé šípy, otírá svými urážkami
Sběrač!
Nebudeme vám zatím říkat,
co je pravdy na řečech ve Sběrači o ježkovi v kleci, zda je či není v rukou
Velkého Vonta – ale Stínadelští mohou být klidní, hlavolam nezmizel ze světa –
a v pravý čas se objeví!“
„Ale Mirku – – “ přerušil
jeho psaní za účasti všech členů Rychlých šípů Jarka varovně, „dej pozor – –
neslibuj nic – – co když se nám nepodaří ježka a ten papír dostat – a Vláďa
bude ve Stínadlech navždycky znemožněný!?“
„Nic jiného nám nezbývá,
než takhle psát!“ odpověděl temně Mirek, „A ostatně nepíšeme žádnou nepravdu,
když v TAM-TAMU říkám, že ježek nezmizel a nezmizí ze světa – – a že se v pravý
čas objeví! V nejhorším případě se objeví – bohužel ale v rukách Rejholce,
který ho určitě předá své partě, Uctívačům ginga! Pak by byl ovšem se Žlutým
květem i s Vláďou Dratušem navždycky konec!
Ale my bychom vypsali,
jak to všechno bylo, co vše jsme pro jejich záchranu podnikli – a žádný rozumný
Druhostraník nám nemůže nic vytknout!“
Chvíli všichni mlčeli,
uvažovali o té nejhorší možnosti, a pak se Mirek zase sklonil k dalšímu psaní:
„Nevíme také zatím, čeho
se vyděsilo v tom nějakém Kocouřím hrádku Bratrstvo Kočičí pracky. Při jeho
malé statečnosti je možné, že se vylekali nějakou starou zapomenutou košilí,
povlávající ve větru kdesi na půdě, nebo mňoukáním nějaké zdivočelé kočky,
kterých je tam prý víc než dost! Možná že i my se někdy do toho domu podíváme a
pak vám vypíšeme, jak to uvnitř vypadá!“
Toto napsal Mirek úmyslně
tak, aby Cizinec a Rejholec, dostane-li se jim tento TAM-TAM snad ještě před
zítřejší středou do rukou, se zcela ukolébali v jistotě, že Rychlé šípy na
Kocouřím hrádku ještě nikdy nebyly – a hlavně, že tam nebudou ani zítra, až
dojde k tomu důležitému předání tajemného dopisu za ježka v kleci. Budou se
cítit zcela bezpeční! Mirek neopomněl žádnou maličkost, která by mohla oslabit
ostražitost těchto dvou darebů.
TAM-TAM pak pokračoval
líčením bojů z různých přetahovaček mezi jednotlivými vontskými partami, k
čemuž Mirkovi při psaní velmi dobře posloužily rozsáhlé vědomosti, získané od
Losny. Kam se mohl na TAM-TAM hrabat Sběrač!
Ještě skoro s mokrým
tiskem rozletělo se šesté číslo do druhostranských ulic a bylo s jásotem přijato
nedočkavými čtenáři. Bratrstvo Kočičí pracky se užíralo zlobou, že TAM-TAM již
zase vychází – vždyť se přece ke všem kozlům říkalo, že už vycházet nebude!!
Ale TAM-TAM byl tady,
Jirka Rymáň s jeho nákladem v otevřené tašce běhal po ulicích a nestačil
výtisky prodávat.
A TAM-TAM se četl
dychtivě ještě venku, pod pouličními lampami, v osvětlených průchodech domů, na
rozích ulic, TAM-TAM byl za chvíli prostě všude! Čtenáři vážili každé jeho
slovo, dohadovali se, co znamená ten či onen napověděný náznak v jeho řádcích a
pochvalovali si jeho zajímavost. A to v TAM-TAMU zatím ještě nebylo ani slůvko
o tom, že se zítra Rychlé šípy odváží do stínadelského Kocouřího hrádku – a že
se tam rozhodnou věci takové důležitosti, jakou si čtenáři ani neumějí
představit!
Poslední večer a pak noc
před touto rozhodující nebezpečnou výpravou se rozprostřely nad Druhou stranou.
Co se asi děje a připravuje ve Stínadlech??
Ve středu ráno trochu
pršelo a brzy po poledni celé město zahalila podzimní mlha.
Hoši Rychlých šípů si již
včera večer připravili doma všechny věci k dnešní vzrušující cestě do Kocouřího
hrádku, včetně „stínadelského oblečení“, jak si tomu úboru zvykli říkat.
(Rychlonožka vždy zdůrazňoval, že si tento název vymyslet on, i když si to
nikdo z ostatních nepamatoval!) „Stínadelským oblečením“ se rozuměly staré
kalhoty s kapsami a tepláková bunda, na které už moc nezáleželo, utrpí-li
nějakou trhlinu, nebo se umaže. Rychlé šípy měly už z mnohých předchozích
výprav do Stínadel příliš nedobré zkušenosti: samé lezení přes zeď, protahování
se sklepními okénky, skrývání v opuštěných uprášených místnostech, kde se po
celá desetiletí nezametalo, ani nesundávaly pavučiny – na to vše se prostě
nelze obléknout tak jako třeba do školy!
Ředitel školy vyjádřil
Mirkovi své uspokojeni za bleskurychlé rozšíření školního věstníku pomocí
TAM-TAMU a dal se v krátkosti Mirkem informovat o stínadelských záležitostech.
Již dříve čítával TAM-TAM se zájmem, a ten se teď při pátrání ve Stínadlech
ještě zvětšil. Ve tři hodiny se měly Rychlé šípy setkat s Losnou opět u
Prasklého džbánu, ale bylo to obtížnější, než při výpravě minulé. Stínadla se
podobala rozdrážděnému úlu a hoši měli co dělat, aby unikli pozornosti a útokům
nepřátelsky se chovajících Vontů.
V Klempířské ulici byli
poznáni svazkem Rezavých klíčů, kteří je kdysi poslali za sebe do svatyně
Uctívačů ginga, z čehož tenkrát potom vyplynulo mnoho dalších nečekaných
událostí, jako setkání a zápas se stínadelským přízrakem Širokem, a jiné.
Teď tady – i po dlouhé
době – je poznal jako první Křivák, jeden ze členů té party, a rozkřičel se na
plné kolo: „Rychlé šípy!! Rychlé šípy jsou tady! Co tady chcete? Ven!! Ven
odtud, ven ze Stínadel!!“ Vzápětí nato začal běh o život, když celý roj Vontů –
včetně tříčlenného svazku Rezavých klíčů – začal Rychlé šípy pronásledovat
naštěstí směrem k Prasklému džbánu. Chlapci se nechtěně rozptýlili, ztratili se
jeden druhému, ale snad to tak bylo lepší – jejich pronásledovatelé se
rozmýšleli, za kým z nich mají běžet – a chvilka jejich váhání pomohla Rychlým
šípům zmizet.
Přesto však, že každý
běžel vpřed trochu jiným směrem a do jiné uličky, každý z nich věděl, kde
Prasklý džbán je – a tak s nepatrným několikaminutovým zpožděním se tam všichni
sešli. Jako poslední doběhl Jindra. Losna tam již čekal.
„Dnes bych vás už moc
neuchránil!“ usmál se nevesele. „Od toho článku ve Sběrači, že Vláďa Dratuš
nemá u sebe ježka v kleci, jsme tady my – členové Žlutého květu – úplnými
psanci; každý po nás může plivnout, pokřikují na nás, vyhrožují nám – – a chudák
Vláďa nemůže ani vyjít z domu!
A doma snad ani nesmí nic
říct, jeho tatínek měl zase už nějaký srdeční záchvat – a snad by ho to zabilo,
kdyby se všechno dověděl!
Vláďa ještě v neděli
uvažoval, že by šel do Kocouřího hrádku s námi – ale teď už to není možné,
kluci by ho snad utloukli na ulici! Tak jsem mu zase jen svatosvatě musel
slíbit, že ten hrozný papír, co má Cizinec, nebudeme nikdo číst – – a že se
budeme vzájemně hlídat, aby snad někdo z nás ten slib neporušil!“
Ještě za jeho řeči se
vydali co možná nejkratším směrem opatrně ke Kocouřímu hrádku. Skrývali se a
rozptylovali před početnějšími hloučky nasupených Vontů – a zase se spojovali
do uzavřené skupinky, když bylo bezpečněji. A cestou si pořád znovu a znovu
vzájemně opakovali svůj plán pro nejbližší hodiny, které je čekají:
„Tak Jarka a Ota Losna si
vezmou na starost Cizince!“ připomínal Mirek. „Vlastně jsme ho ani pořádně
neviděli – víme jen, že je to pořádný čahoun – ale moc síly zřejmě asi mít
nebude – kde by ji taky vzal z toho chudého jídla, co mu sem Amazonky s
Rejholcem přinášejí. Spíš se jedná o to, abyste mu nějak z rukou vyrvali ten papír,
až ho bude z ručky do ručky předávat Rejholcovi za hlavolam!“
„Ano – – “ dodal
Rychlonožka, aby ukázal, že on také ví přesně, jak co bude, „a ty, Mirku,
skočíš s Jindrou na Rejholce – – a já s Červenáčkem vám pomůžeme, kdyby s vámi
Rejholec nějak moc mával – ale hlavně budeme hlídat ty dvě věci – psaní a ježka
– kdyby je ti plantážníci při zápasu někam zahodili – a budeme s nimi utíkat
ven, před Kocouří hrádek. Tam na vás počkáme – až budete tam s těmi hotoví – a
potom společně poběžíme do kůlny Žlutého květu a tam hlavolam a psaní Vláďovi
předáme! Je to tak?“
„Ano – je – souhlasí!“
uznale kývl hlavou Mirek.
Když byli několik ulic od
Kocouřího hrádku, spatřili tři Amazonky, kráčející s taškami proti nim. Všichni
se bleskurychle skryli v nejbližším průchodu, dříve než je Amazonky – dosud ve
značné vzdálenosti od nich – mohly zpozorovat. Zde čekali, až kolem pootevřeného
průjezdu přejdou.
„Nebylo by to nic
dobrého, kdyby nás tady potkaly!“ šeptal Mirek. „Mohly by třeba varovat
Rejholce, že nás zde viděly – a on by byl podezřívavý a mnohem opatrnější!“
„Už jdou!“ zašeptl
Jindra. „Slyším, jak si něco povídají!“
A skutečně! Když Amazonky
přecházely po chodníku kolem průjezdu, zaslechli několik úryvků z jejich
hovoru: „…maso s omáčkou si ohřeje snadno… ale knedlíky se těžko ohřívají… však
už to tam brzy skončí… chudák… ale kam půjde pak?… to musí být hrozné, když je
někdo bez domova…“
Kroky i slova zanikly,
jak se Amazonky vzdalovaly. Zřejmě asi nesly Cizinci jídlo do jeho úkrytu – a
teď se vracely domů.
Rychlé šípy a Losna
čekali z opatrnosti ještě chvíli a pak se vydali z průjezdu na další cestu ke
Kocouřímu hrádku.
„Já bych rád věděl,“
mudrovat Červenáček, „jak tomu Cizinci dají zprávu, že mu něco přinesly… jestli
se tam snad taky šplhají po tom lanu… nebo jestli se snad odvažují jít
domem…!?“
„Domem asi ne!“ mínil
Jarka. „To by Cizinec ani Rejholec jistě nedovolili. Amazonky by mohly Cizincův
úkryt prozradit, kdyby narazily někde v dolních patrech na někoho z nájemníků.
Nezapomeňme, že přízemek a nejmíň ještě první patro jsou pořád ještě obydlené!
I my tam musíme jít
krajně opatrně, aby nás nikdo z obyvatel nespatřil a nespustil povyk!“
Pochmurná vysoká
slepenina několika stavení, dohromady zvaná Kocouří hrádek, se zjevila jejich
očím asi po dalších deseti minutách chůze, Losna je sem přivedl z trochu jiného
směru – a tak nešli ani kolem slepého zákoutí, v němž jim dříve Rejholec tak záhadně
zmizel, dokud neobjevili tajemství okna vysoko nad zemí…
„Jak jsme si to
umluvili…“ přidušeným hlasem řídil Mirek vniknuti do domu, když se s největším
rozrušením zastavili před jeho pootevřenými vraty. „Vyběhneme co nejvíc potichu
po dvojicích přes přízemek do prvního patra. Na schodišti za ním se sejdeme.
Kdyby vás někdo zastavil, tak se budete ptát, jestli tu nebydlí nějaký pan
Nedoma. A vrátíte se s poděkováním dolů, když vám nájemník řekne že ne!
Rozumíte?“
Někdo jen souhlasně kývl,
někdo řekl: „Ano!“ nebo „Rozumíme!“
První vběhla do domu a na
schodišti zmizela dvojice Mirek – Rychlonožka. Propluli přízemkem i prvním
patrem šťastně, nikdo je nezpozoroval. V nepatrných přestávkách po nich
přiběhli zdárně na schodištní odpočívadlo i ostatní chlapci, v předem smluveném
pořadí.
Zezdola bylo slyšet jen
nejasné zavírání či otevírání dveří kdesi ve spleti chodeb, mňoukání koček – a
jakési tlumené stařecké hlasy.
Když chlapci překonali
první rozrušení nad úspěšným vniknutím do domu, zahleděli se teď s podivnými
pocity na schody, vedoucí do vyššího patra. Teď, když znali od Vládi Dratuše
chmurný příběh tohoto domu, dívali se na vše jinak, než když se sem dostali
nedávno poprvé, po lanu okénkem…
„Tak tady po těch
schodech kdysi dávno ve strachu utíkal nahoru Karel Dymorák, s nepřítelem v
patách…“ zašeptl stísněně Jindra.
„To chudák ještě nevěděl,
co na něj čeká… že se už nikdy nevrátí domů…“
„A šel po těch schodech
vůbec zpátky?“ uvažoval Červenáček.
A ztratil se vlastně tady
někde v domě – anebo vyběhl z domu, když už si myslel, že jeho pronásledovatelé
už odešli… a zmizel pak někde jinde? Třeba ho někdo přepadl někde venku, vždyť
už bylo tma – a někde ho zakopal!?“
Rychlonožka uvažoval
trochu nerozumně, dětsky: „Já si spíš myslím, že se tenkrát třeba bál přijít
domů, když už bylo tak pozdě – – třeba by byl doma bit – – a tak prostě někam
utekl – takových útěků už bylo hodně, domů se nevrátil schválně – a žil pak – a
třeba ještě dnes žije někde u cizích lidí!!“
„Nesmysl!“ skoro nahlas
vybuchl Červenáček. „Nikdo by přece u sebe trvale nenechal nedospělého cizího
chlapce, zvlášť když o Dymorákově zmizení psaly jistě noviny…“
Mirek se během tohoto
vzrušeného šepotu chlapců zatím vydal sám na výzvědy do dalšího patra – a teď
zval pohybem ruky ostatní, aby jej následovali nahoru. „Je tam ticho a
prázdno,“ zašeptal pak, když stanuli u něho, „aspoň všude tam, kde jsem už
byl!“
Ačkoli všichni chlapci
měli gumové podrážky a pohybovali se lehce a pružně, staré dřevěné schody,
vyschlé a prošlapané celými generacemi dávno zemřelých či odstěhovaných
obyvatel domu, každou chvíli zase nepříjemně zapraskaly, sténaly a vrzaly. Hoši
blahořečili častému mňoukání koček, jež se ozývalo z nejrůznějších prostor
domu, zezdola, seshora i ze stran.
Pak Mirek vyběhl na další
průzkum. Dostal se až na půdní prostor, v jehož pozadí spatřil již známou
zástěnu z látky a starých pytlů i pokrývek, za kterou měl své doupě Cizinec. Za
zástěnou bylo slyšet různé tlumené zvuky, jakoby cinkot nádobí, ale přitom tam
byla tma, Cizinec kupodivu nesvítil!
Co to tam asi kutí potmě?
Ve střeše je sice zasklený vikýř, ale ten příliš světla už asi nepropouští, je
jistě zanesený prachem snad celého století! A zase se ozval hluk, jako kdyby
spadla lžíce nebo naběračka či poklička na podlahu…
A teď již se sem na půdní
plošinu jako duchové blíží ostatní chlapci.
Mirek je varuje posunky
rukou, že Cizinec je ve své skrýši. Jen pozor – pozor – jen tiše – tiše!! Mirek
teď ukazuje mlčky rukou, aby hoši zaujali své úkryty, stejně jako při minulé
výpravě sem, za nejrůznějším haraburdím, bednami a starým nábytkem v rozsáhlém
prostoru před zástěnou.
V jediné minutě všichni
neslyšně zmizeli ve svých skrýších, každý však s výhledem na zástěnu. Chvíli
bylo napjaté ticho. Za zástěnou se neozýval ani ten nejmenší zvuk. Jen odněkud
z hlubin domu – či snad ze střechy? – bylo slyšet kočičí mňoukání.
Pak se ozval opět cinkot
nádobí – a po něm silná rána. Cizinec zřejmě upustil na zem nějaký kastrol či
hrnek. Ale proč si nerozsvítí?
Nemá snad sirky, aby
zapálil petrolejku? Nebo alespoň svíčku? A co baterka? Nejbližší chvilka dala
odpověď na tyto otázky.
Záclona se náhle pohnula,
dole se trochu nadzvedla – a pak se zpod ní ostražitě protáhl ven obrovský
zdivočelý kocour. Ještě se olizoval – zřejmě asi právě spolykal Cizinci jeho
připravenou večeři.
Mirek byl zácloně nejblíž
– a ze svého úkrytu mohl jediným vztáhnutím ruky trochu odkrýt svislý okraj
zástěny. Uviděl tam v šeru na podlaze shozený hrnek se zbytky jakéhosi jídla,
rozházeného při pádu kolem – ale nikdo tam nebyl, aby hrnek zvedl! Skrýš byla
prázdná!
„Himbajs – no tohle!!“
byla první slova zklamání – a pronesl je Rychlonožka, když všichni na chvilku
vyhlédli, nebo i vyšli ze svých úkrytů. Nakonec nikdo neodolal a dovnitř za
záclonu alespoň nahlédli.
„Ptáček zmizel…“ trochu
zklamaně pronesl Jarka, ale Mirek dodal povzbudivě: „Doufejme jen, že ne
navždycky! Aspoň to tu nevypadá na to, že by se sem už nemínil vrátit! A dnes
tady přece má tak důležitou schůzku s Rejholcem! Jen trpělivě čekejme – já
pevně věřím, že přijdou oba – uvidíte!“
A byla to slova prorocká,
protože neuběhlo snad ani čtvrt hodiny od jejich vyslovení, když se kdesi dole
ozvalo zlověstné a všem tak známé praskání dřevěných schodů – a s ním i tlumený
hovor. Zdálo se, že příchozí jsou dva – a že se mezi sebou nějak hádají.
Chlapci bleskurychle
zaujali svá nepohodlná postavení v úkrytech, když Červenáček předtím ještě v
Cizincově doupěti zvedl ze země hrnek, shozený kocourem. Červenáček usuzoval,
že při spatření hrnku na zemi by se Cizinec domníval, že zde byl někdo cizí –
na nějakou kočka by nepřipadl – a hledal by třeba domnělého vetřelce po celé
půdě, a tak by je určitě objevil! Tato Červenáčkova předvídavost se Rychlým
šípům však málem stala osudnou, jak zakrátko potom s hrůzou zjistily.
Po schodech na půdní
prostor teď vystupovali Cizinec s Rejholcem.
Ukrytí chlapci je ještě
neviděli, ale jejich hlasy bezpečně poznávali a rozhovor mezi nimi zřetelně
slyšeli.
„Tady se dáš od nás
obsluhovat jako milostpán…“ huhlal nevrle Rejholec, „Amazonky se div nepřetrhnou,
jak ti sem nosí jídlo až pod nos – – a ty si pak lajdáš někde po ulicích – a
nic se nebojíš, že tě poldové drapnou – a bude konec se vším!“
„Ale tak mi tady pořád
nehraj a neotravuj!“ zhurta ho odbýval Cizinec, „už jsem ti přece říkal, že
jsem si musel dojít k tomu kámošovi pro tu fotokopii i originál – už jsem byl u
něj dvakrát – to ty ani nevíš – dnes to bylo po třetí – a zase marně – neudělal
to, tak jsem si ten dopis vyzvednul, abych ho tady měl pro tebe, jak jsme si to
na dnešek smluvili – – no, tak si to předáme – a bude pokoj!“
„Jak to, že bude pokoj?“
vyjel podezřívavě Rejholec. „Pokoj bude až za týden, příští středu, až mi
hlavolam vrátíš – jak je to dojednané!
A pak se teprve rozejdeme
– pak si táhni kam chceš, když máš kam jít – – a když o naši péči nebudeš už
stát!“
Cizinec mrzutě mávl rukou
– a to už rozhrnuli zástěnu a vstoupili dovnitř jeho doupěte. Vzápětí pak
Cizinec vykřikl: „Hele – co to jídlo na zemi – ty knedlíky – kdo to tu vysypal?
Hrnec je na stole, knedlíky dole – tady někdo musel být!!“
„Neblázni, prosím tě!“
uklidňoval ho Rejholec. „Koček tu jsou celá hejna… tak některá třeba maso z
hrnku vyžrala… a knedlíky přitom vyházela na zem! Amazonky dnes ráno říkaly, že
ti sem dnes odpoledne přinesou knedlíky s masem. Šplhá sem s hrnkem vždycky jen
Fany, ta je z nich nejobratnější.“
„No jo – – tvrdošíjně
uvažoval Cizinec dále, „jak by se ale kočka dostala až do hrnku a tak čistě z
něj vyházela knedlíky až na zem, že ani kousek nezůstal vedle hrnku na stole?
Ba ne – tady někdo musel být! Někdo úplně cizí. Ta Fany by to neudělala, a
kdyby hrnek nešťastnou náhodou shodila na zem, bylo by na zemi taky maso!“
Rejholec se netrpělivě a
jízlivě uchechtl: „Ty jeden strašpytle – kdo by tu byl? Možná teda, že ta kočka
hrnek shodila na zem i s masem, maso sežrala, knedlíky jí nejely, tak je
nechala na zemi… a… a…“
„Ale kdo dal hrnek zpátky
na stůl, ty chytráku“ vztekal se Cizinec.
„Snad nechceš říct, že ta
kočka?? To by nedokázala snad ani cvičená kočka z cirkusu, takový kousek! Kdyby
zůstal hrnek na podlaze, tak bych na tu kočku snad ještě věřil – – ale takhle,
s tím hrnkem na stole a knedlíky na zemi, to je mně podezřelé! Měli bychom to
tady trochu prohlídnout!“
Rychlé šípy umíraly
strachy. Vyjdou-li Cizinec a Rejholec před zástěnu a budou jen trochu hledat,
musí je v jejich úkrytech objevit snad během minuty – a pak situace bude mnohem
těžší! Červenáček si v duchu zlořečil za svůj nápad s hrnkem…
Ale Rejholec zřejmě nějak
spěchal a neměl nejmenší chuť k hledání „domnělého“ vetřelce po půdě. Záhy se
mu podařilo Cizince od jeho úmyslu odvést, když začal opět hovořit: „Vykašli se
na to, nikdo tu není – fakt! Kdo by sem přišel? Tady nedávno brousilo jen to
Bratrstvo Kočičí pracky – a to bychom slyšeli! Slídilo tady někde po kočkách!
Kluci z toho Bratrstva chtěli prodávat kočičí tlapky!
Chacháá – –! Ale co to
mělo být, jak se tady někde tolik polekali?
Psali to ve Sběrači, to
je takový klukovský časopis, co si vydávají ve Dvorcích – víš? A byl z toho prý
dost velký poprask! Víš ty o tom něco?“
„O tom poprasku nic nevím
– co bych se tady od koho mohl dovědět…“ neochotně mluvil Cizinec. „Ale jestli
se dostali až sem, tak si to dobře dovedu představit, že se asi vyděsili!“
„No ale čím? Já bych rád
věděl, co to bylo!“ naléhal dále Rejholec. „Ty něco víš – a nechceš to asi
říct! Ale měl bys mi to říct – a všechno!! Řekni mi to otevřeně! Víš, že jsem
ti pomohl a zavedl jsem tě sem, když jsi vzal draka z polepšovny a policie tě
pronásledovala, aby tě mohla poslat zpátky!
Neměl jsi co jíst, ani
kde přespat a byls bez koruny! Neznali jsme se, nevěděl jsem, kdo jsi – a
dodnes to vlastně nevím – a přece jsem se tě na ulici ujal, když jsem tě tam
tenkrát tak zuboženého potkal!
Člověče, vždyť ty jsi
tenkrát doslova už chcípal hlady!!“
„No to je pravda…“
neochotně bručel Cizinec. „To už jsem tenkrát asi dva dny pořádně nejed… a… a…“
„Tak vidíš!!“ dorážel ho
Rejholec. „Jak dlouho bys to byl vydržel bez mé pomoci – a bez pomoci Amazonek,
které pořád ještě věří, že jsi ubohý sirotek, který utekl od zlého nevlastního
otce, jak jsem jim to nakukal… chachááá…?! Obstarali jsme ti šaty, aby nikdo
nepoznal podle tvého kvádra, že jsi z polepšovny, taky prádlo – a nosíme ti sem
jídlo už takovou dobu! Nemysli si, že je to jen tak – sehnat to pro tebe každý
den – aby rodiče Amazonek – ani moji – nepoznali, že doma pořád něco pro tebe
bereme – – nezapomínat na tebe, pořád mít na paměti, že tady na nás čekáš, na
naše jídlo, na vyprané prádlo – – na všechno – – a že to sem vždycky musíme
přinést, ať je hezky nebo ošklivo, ať je všední den nebo neděle, ať máme čas
nebo nemáme!!“
Cizinec ho přerušil
nedůtklivým výkřikem: „Ale tak už dost toho vyčítání – to už jsem všechno od
tebe slyšel snad desetkrát – vždyť já vím, že pro mě děláte hodně, ale – – “
„Já ti nic nevyčítám!“
neochvějně pokračoval Rejholec. „Já ti jen připomínám, co všechno pro tebe
musíme dělat – a že by bylo taky na čase, abys za to byl ke mně otevřenější – a
všechno mi řekl, co víš!“
„No – a co chceš vlastně
vědět?“ vyštěkl hádavě Cizinec.
„Například chci teda
vědět, jak jsi přišel na jméno DRATUŠ, ty, který jsi ve Stínadlech předtím
nikdy nebyl – – a dokonce na jméno Jiří Dratuš, když náš Velký Vont se jmenuje
Vláďa… a Jiří je jeho otec! Taky nevím ani kde a jak jsi přišel k tomu papíru,
nebo vzkazu, či dopisu, nebo co to je, čím toho chudáka Vláďu Dratuše tak
strašíš, že je za něj ochotný dát všechno – i ježka v kleci – a tím vlastně i
své Velké Vontství, tu čestnou funkci, po které touží všichni pořádní Vontové
od nepaměti…?
A nevím taky dodnes, co v
tom papíru vůbec stojí – nic z toho jsi mi vlastně nevysvětlil, neprozradil, za
to všechno, co já pro tebe udělal!“
„A proč ti na tom tak
záleží?“ vykrucoval se Cizinec.
„Jak by mi na tom nemělo
záležet!?“ vybuchl zlobně Rejholec.
„Co jsem se jen naběhal k
Dratušovi, než jsem vyjednal tu výměnu hlavolamu za ten tvůj papír, co jsem se
namluvil – a dodnes vlastně nevím nic, nic – nevím taky ani, co měla znamenat
ta věta, kterou jsi mi nakázal, abych mu tam v kůlně Žlutého květu napoprvně
řekl, že mrtvý promluvil… než jsem tě do kůlny přivedl! Přidal jsem si k ní
tehdy ještě sám to, že ani deset závor ho neuchrání od toho, co přijde! Ty jsi
mu pak předložil kus popsaného hadru-papíru, on se rozklepal strachy – dodnes
nevím proč – – a za pár dní potom vydal ze svých rukou dokonce i ježka v kleci
– – prosím tě, koho by takovéhle záhady nezajímaly – že se tak můžeš divit! To
je vidět, že nejsi ze Stínadel! – A jaký mrtvý měl promluvit? A kde a co měl
promluvit? Mrtví přece
nemluví… Žes mně nikdy nic neřekl, nic nevysvětlil, není od tebe ani trochu
poctivé!“
„Poctivé – nepoctivé – “
odmítal Cizinec mrzutě Rejholcův proud výčitek a těžce pokračoval, jako by
vážil a rozmýšlel každé slovo: „Jsou věci, o kterých se nedá dobře mluvit – a o
kterých by se mluvit ani nemělo, když se člověk nechce zamotat do něčeho zlého…“
Na chvíli se odmlčel – –
a Rychlé šípy si v duchu představovaly, jak Rejholec asi visí očima na
Cizincových ústech. Jarka, který měl nejpohodlnější úkryt, měl v ruce
poznámkový blok – a ačkoli v úplné skoro již tmě na psaní téměř neviděl, snažil
se o zapisování kvapných a kusých poznámek z hovoru tam za zástěnou.
Cizinec zase počal
hovořit. Zprvu zvolna, mrzutě, neochotně a zřejmě velmi opatrně, pak se spád
jeho řeči zrychlil, jak se znovu vžíval do všeho, co zde Rejholcovi svěřoval:
„To víš!! Když jsem tady
na těch půdách téhle barabizny – toho Kocouřího hrádku byl celé dny sám – – a
jen jsem pořád čekal, až mi sem přinesete někdo kus toho žvance, měl jsem tady
ukrutně dlouhou chvíli – to ti dá rozum! I když jsem celé hodiny denně prospal,
celý den spát přece jen nešlo! A tak jsem tady prošmejdil kdejaký kout, každý
šuplík v každém zapomenutém nebo odloženém stolu a kredenci po starých
nájemnících – a tak! Taky jsem tu sháněl staré matrace, na kterých by se dalo
spát, všelijaké hadry tady na tu záclonu – i na ucpání skulin, aby mi sem moc
nefoukalo.
A pak jsem jednou našel
něco – – něco – no něco neuvěřitelného!
Chtěl jsem proto odtud
odejít – a hledat si jiný úkryt – ale ty jsi zrovna tenkrát v ten den přišel s
jídlem moc pozdě – a vylekal jsi mne ještě řečmi, že tady někde dole v ulicích
po okolí se poptávali lidi od policie – a zřejmě hledali asi mne! Pamatuješ se
na ten den – viď?“
„To víš že jo!“ zabručel
Rejholec. „Říkal jsem ti přece tenkrát ještě, že se ti nějak třesou ruce, když
sis naléval polévku z bandasky!“
„No tak vidíš – – tak to
bylo v ten den – ale to třesení rukou nebylo kvůli těm policistům, i když i to
mne dost polekalo! Ale mně se třásly ruce v ten den už předtím, než jsi přišel!
Já měl strach z něčeho hroznějšího!! Ani nevím, jestli ti to všechno mám říct!“
„Ale jen řekni! Řekni mi
to!“ pobízel jej dychtivě Rejholec. ,,Proč bys to neřekl, když jsi toho už
prozradil tolik?!“
Cizinec asi trochu stáhl
knot čadící petrolejky, protože prosvícená zástěna trochu potemněla, a
pokračoval v řeči: „No – a pak jsem tu teda zůstal dál, zvyknul jsem si – – a
už jsem se tolik neděsil, i když večery a noci byly dost hrozné – a na hledání
úkrytu někde jinde jsem už nepomýšlel. Žil jsem si tady za tou plentou – – a po
těch rozlehlých půdách tady už jsem radši moc nešmejdil, nebloumal – a nic
neprohlížel!
A jen jsem si pořád znovu
a znovu četl takový kousek papíru, co jsem tu – kromě jiné věci – našel – a
pořád se mi nechtělo ho zahodit, i když z toho, co jsem se v něm dočetl, šla na
mě až hrůza – – a večer jsem ho nemohl číst nikdy…“
„A co bylo to, co ses v
tom hadru dočetl?“ netrpělivě naléhal Rejholec, když Cizinec na chvilku ustal v
řeči. „Pořád všechno jen nakousneš – a nikdy nic nedopovíš!“
„Ale tak mě nech
domluvit! Tak tam v tom papíru bylo, že jednou – někdy dávno – tady někde v
okolí žil nějaký Karel Dymorák – a že ho někdo pronásledoval – – a ten Dymorák
se pak už nikdy víc nevrátil domů!! A ty řádky – ty psal on sám, ten Dymorák!“
„Jak to ale víš, člověče, že se už nikdy nevrátil?“ divil se užasle Rejholec.
„Vždyť jsi snad ještě nebyl ani na světě, když se to snad mělo stát – já o
žádném Dymorákovi aspoň nikdy tady neslyšel! Ale teď mi tak něco napadá: nebyl
snad ten papír, cos tu našel, tím papírem, co jsme spolu nesli tenkrát do
Žlutého květu – a jak se jím Vláďa Dratuš tak vyděsil?“
„Ano – to byl a je on!“
přisvědčil Cizinec. „To je ten lístek – vlastně list, vytržený z nějakého
slovníčku. Ale hele – – já to vím určitě, že se ten Dymorák domů už nikdy
nevrátil! I když to bylo už tak dávno a i když nejsem ze Stínadel!!“ To dodal
trochu výsměšně.
Rejholec ale nedbal
výsměchu v Cizincově hlasu, ani jeho tvrzení, že se Dymorák už nikdy nevrátil
domů – a vyzvídal dále:
„No – a – a – a co bylo v
tom lístku – a co to mělo – nebo má společného s Vláďou Dratušem?“ (Rejholec
neznal příběh zmizelého Dymoráka, jako už jej částečně znali Rychlé šípy a
Losna z vyprávění Vládi Dratuše před několika dny.) „Co to s ním mělo a má
společného?“ opáčil Cizinec. „Náhodou teda hodně, strašně moc hodně, když chceš
něco vědět! Pamatuješ se ještě, jak jsi mně v ten první večer, cos mě sem
zavedl, vyprávěl o tom, že tady máte takový spolek Vontů – a ten že vede
náčelník Velký Vont? A že opatruje drahocenný kovový hlavolam, který se dědí z
jednoho náčelníka na druhého a že po něm touží a prahne kdekdo? I mě ta
hračička hned upoutala, vždyť jsem se v polepšovně učil kovosoustružníkem!
Pořád mi vrtalo hlavou,
že bych takový hlavolámek jednou třeba mohl sériově vyrábět a vydělávat na tom
hromady peněz, když po něm kdekdo touží! Jen ale jak asi vypadá – jak se ho
zmocnit??
Když jsi mi ale zakrátko
potom řekl, že ten dnešní Velký Vont se jmenuje Dratuš – a já si to srovnal s
tím vším, co jsem četl v tom papíru, pochopil jsem tak trochu souvislost mezi
tou dávnou událostí a dnešním Dratušem – a napadlo mě, že bych mohl na něm hlavolam
vymámit! Za ten papír!! Kdyby to klaplo – rozumíš!? Hned potom jsi mě musel k
Dratušovi zavést a ohlásit mne u něj tou větou, že mrtvý promluvil… A to ostatní
už znáš! Dratuš se opravdu vyděsil, jak jsem předpokládal – a hlavolam je teď
tady, u tebe – a za chvíli bude u mne! Klaplo to – vyšlo to!“ Cizinec se při
těch slovech blaženě rozesmál.
Ale Rejholec neměl náladu
do smíchu a skoro již vztekle volal:
„No tak ale teď mně už
konečně snad přece jen řekneš, co bylo na tom papíru – já pořád nechápu tu
souvislost mezi tím papírem a Dratušem. Proč se Dratuš tak polekal jeho obsahu?
Nemysli si, že se do papíru nepodívám – že si ho nepřečtu, až ho ponesu Dratušovi,
když mi to neřekneš sám! I kdybys to psaní třeba do stovky obálek nevím jak
zalepil a zapečetil, tak bych to otevřel!“
„No – já ti to teda řeknu
– ačkoliv – ačkoli – možná by bylo lepší, kdyby ses to nikdy nedověděl!“
rozmýšlivě a váhavě mluvil Cizinec. Zase ještě chvilku otálel, pak ale – jakoby
náhle rozhodnutý – sáhl do náprsní kapsy kabátu a vytáhl uhmatanou obálku se
slovy:
„V tomhle jsem to dnes
přinesl od toho kámoše fotografa, když mi neudělal tu fotokopii. No – to už je
teď fuk – já už ji stejně nebudu potřebovat, když je hlavolam už tady. Ještě mi
ho ale napřed předveď!“
Něco zacinkalo a Rejholec
řekl: „Tady je, podívej se!“ Zřejmě Cizinci ježka ukázal. Pak zašustil papír a
Cizinec řekl bezbarvým hlasem: „Já ti to radši přečtu!“
Mirek měl svůj úkryt tak
blízko zástěny, že skulinkou mezi ní a půdním trámem mohl částečně sledovat
určitý výsek prostoru za zástěnou.
A teď viděl, jak Cizinec
vyňal z obálky opatrně menší pomačkaný list papíru – vypadalo to jako dvoulist
vytržený ze slovníku – rozložil jej, chvíli do něj hleděl – a jeho hlas byl
tichý a jakoby přiškrcený, když začal číst:
„Já nejsem tady z toho
domu – – já bydlím Nad Javorkou číslo 8 – jmenuju se Karel Dymorák – – a když
mě dnes pronásledoval Jirka Dratuš, schoval jsem se před ním sem do toho koše –
on mě neviděl – – a když mě nemohl najít, tak odešel – ale za mnou zapadlo víko
– a já teď nemůžu zvnitřku otevřít a nemůžu ven. Už je skoro tma – co mi asi
řeknou naši – Ježíši Kriste – budu asi moc bit – ale jak se odtud dostanu –
pořád volám o pomoc, nikdo sem ale nejde – – nikdo tu není – snad Jirka Dratuš
někde něco řekne, až mě naši budou hledat – – a přijdou snad pro mne – tolik se
bojím – a je mi hrozná zima a taky mám hlad – v kapse mám jen kousek housky,
ale to je málo – už jsem celý zdřevěnělý – – dýchá se mi
dobře – koš je z proutí –
ale ta zima – a jak dlouho to tady vydržím – já se snad zblázním – já to vím,
že tady snad asi umřu –proboha, lidi, pomozte mi – pořád volám – a nikdo mě
neslyší – Jirko, Dratuši, slyšíš mě? Ty budeš všeho vinen, jestli tady umřu hladem
a zimou – proč jsi mě sem hnal až dozadu na půdu, když všichni ostatní kluci
odešli – ty jeden mizero – co jsem ti udělal – vždyť já jsem ti nic neudělal –
nikomu jsem nic zlého neudělal – – jmenuju se Dymorák Karel – kluci mi říkají
Dymour – lidi slyšíte mne – už nemůžu – já už nemůžu – sbohem mami – tatínku
sbohem – – já už nemůžu psát ani křičet – nezlobte se, že jsem si tak zkazil
život – já už – já už – už ne – já už – už ne – já už ne…“
Cizinec zmlkl, zřejmě v
papíru nebylo již dále nic psáno – a začal pomalu papír skládat a pak jej
vložil opatrně do obálky.
Rejholec byl asi dost
otřesený tím, co právě slyšel. Hlas se mu znatelně chvěl, když promluvil: ,,No
– no – to je – to muselo být asi hrozné – a ty myslíš, že tomu Dymorákovi
opravdu nepřišel nikdo na pomoc? Že se už opravdu domů nikdy nevrátil?“
Cizinec mlčel. Rychlé
šípy i Losna ve svých úkrytech před zástěnou slyšeli až dosud zřetelně a jasně
každé slůvko – – a byli rozrušení stejně jako Rejholec. Už začínali všechno,
nebo skoro všechno chápat – a zřejmě i Rejholec tam za zástěnou.
Začal zase sám mluvit,
když Cizinec na jeho otázku neodpověděl – a hovořil spíše jakoby sám pro sebe
než k němu: „Tak teď už tomu rozumím – – tak teď už vím, proč Vláďa Dratuš byl
tak zdrcený a vyděšený, když jsi mu tohle psaní ukázal! Vždyť co je tam, je
vlastně obžaloba, že jeho otec zavinil Dymorákovu smrt, když tenkrát ze strachu
nikde neřekl, kam ho zahnal – – a nechal ho tam snad vlastně umřít!!
Mrtvý promluvil! Ano – v
tom papíru promluvil, po tolika letech!
To jsi zvolil dobře to
heslo, když jsi mě poslal tenkrát do kůlny Žlutého květu k Dratušovi s tím
vzkazem!“
Pak ho cosi napadlo a on
skoro vykřikl: „No ale z toho Dratušova zděšení je docela jasné, že se Dymorák
tenkrát domů už opravdu asi nevrátil – – to by Dratuš z toho psaní nemusel mít
takový strach,
kdyby se vrátil – – to by
se přece nic nestalo! Ale ten Dratušův strach říká opak – to ti dá rozum – –
kdybys tohle psaní ukázal na policii, víš, co by to znamenalo? Nové výslechy,
Dratušova otce by možná ještě teď honili po soudech – byly by toho plné noviny
– a on by z toho opravdu mohl mít ještě smrt!
Proto on Vláďa Dratuš je
ochotný za to psaní dát i ježka v kleci, i Velké Vontství a kdovíco ještě! Ta čmáranice
chudáka Dymoura je doklad toho, co Dratušův otec jako nerozumný kluk spáchal! A
i když by mu snad teď po tolika letech za to už třeba nic nemohli udělat – tak
to vyšetřování, ten rozruch s tím vším – ty výčitky – ta hanba – nikdo by s
Dratušovými tady ve Stínadlech už nikdy nemluvil – – to všechno by toho Vláďova
tátu zabilo, když je tak nemocný – – pánové – – no tohle je ale historie!! To
je případ!! Být v takovém srabu, tak bych asi taky tak bláznil jako Vláďa Dratuš!
No ale co teď?? Co teď?“
„No jaképak co teď!?“
opáčil Cizinec zhurta. „Dratuš posílá po tobě hlavolam, já mu za něj jako
čestný člověk pošlu po tobě ten papír – a tím se všechno vyřídí. Ať už ho
spálí, nebo roztrhá, to je jedno – ale celá ta hrozná historie se tím sprovodí
ze světa – – a nikdo se už nedoví, jak to tenkrát bylo – a kdo to zavinil!
Dratušovi to jistě nikomu povídat nebudou – – a že budeme mlčet já i ty, to je
samozřejmé! Namočili by nás třeba ještě někde na úřadech do toho, že jsme o tom
psaní věděli – a nikde nic nehlásili!“
Zdálo se však, že
Rejholec Cizince ani moc neposlouchá. Bylo ho slyšet, jak za zástěnou rozčileně
přechází po cihlové podlaze půdy, pak se jeho kroky zastavily a on vybuchl
nahlas: „Ale – – ale kde jsi ten list našel?“
„No vždyť jsem ti to snad
už říkal – ne?“ netrpělivě odpovídal Cizinec. „Tam vzadu dál na půdě je
otevřená sušárna prádla – je to jen střecha na zděných pilířích bez stěn – –
fičí tam ze všech stran – tam se prádlo asi dobře sušívalo, chacháá – a taky
možná i něco jiného než prádlo…“
„Co tím myslíš?“ vydechl
Rejholec nejistě.
„No nic – jen tak – – !“
zamlouval svou záhadnou poznámku Cizinec a pokračoval v řeči: „A když jsem se
tenkrát při tom šmejdění tady po těch půdách za hledáním nějakých starých židlí
a kanape nebo matrací dostal až tam, našel jsem tam – – bylo tam moc krámů –
všechno uprášené a plné sazí až běda – byl jsem od toho špinavý jako kominík –
štěstí, že je tady v patře pod půdou na chodbě vodovod – ještě pořád funguje –
i když tady lidi nahoře už dávno nezůstávají – – tak našel jsem tam tyhle tři
židle a stůl nohama vzhůru, měl ale jen tři, tak jsem ho tam nechal – a všechno
to leželo na takovém ohromném proutěném koši – a – – a – pak jsem tam našel
tady ten lístek – ten dopis, co jsem ti tady před chvílí četl – a který tak
podrtil Vláďu Dratuše. Tenkrát jsem si ten papírek jen tak schoval, ani jsem
pořádně nevěděl proč! Ale teprve když jsi mi vyprávěl to všechno o ježkovi v
kleci, jaká je to drahocennost, a vyslovils taky jméno Dratuš – začalo mi
svítat, že by se z toho možná dalo něco vytlouct – víš?“
,,No dobrá – “ přerušil
ho Rejholec. „Psaní jsi tedy našel – ale jak a kde?? To leželo někde jen tak na
zemi – či jak to bylo?“
.,No – čouhalo to dole z
toho koše, skulinou mezi dnem a stěnou koše. Asi si toho nikdy nikdo nevšimnul,
až já, po tolika letech!“
„A co ten koš!?“ bez
dechu vyrazil Rejholec.
.,No co by ten koš?? Víko
bylo zvenčí pořád ještě zapadlé, dvě ucha shora na dvou uchách té spodní části
koše! Zvenku se dal koš teda dost lehce otevřít – ale to víš – zvnitřku to
nešlo – a to bylo právě to neštěstí! A tak tam ten koš byl a je – a nikdy
nikoho za ty dlouhé roky nenapadlo, aby ho někdy otevřel! Takový starý uprášený
ohromný koš. Ještě na něj naložili všelijaké krámy. Nikdo na tu sušárnu asi
nikdy nechodil, lidi si asi sušili prádlo radši dole na pavlačích, aby ho měli
pořád na očích – sem po tolika schodech nahoru s těžkým mokrým prádlem se jim
asi nechtělo tahat…
A jestli snad teď tady
někdo byl a koš přece jen otevřel – tak to nemohl být nikdo jiný, než to Bratrstvo
Kočičí pracky, co sem asi přišlo, když jsem byl na nějakou tu hodinku pryč!
Jinak bych ty kluky tady musel slyšet! Koš asi otevřeli, lekli se, tak na něj
zase naházeli ty krámy a strachy utekli!!“
„No – a – a – a co dál?“
naléhal Rejholec. „A co ty? Tys ten koš neotevřel??“
„Ale otevřel! To víš, že
jsem ho taky otevřel! Byl jsem zvědavý, co v tak ohromném koši může být! To
jsem si bohužel toho uprášeného zmačkaného papírku dole ještě nevšimnul – a tak
jsem ještě nic nevěděl – rozumíš? Kdybych ho byl četl napřed, nikdy bych ten
koš asi neotevřel!
„A – co bylo v tom koši?“
šeptal Rejholec vzrušením.
„Co v něm bylo? No to víš
– po tolika letech toho z člověka moc nezbylo, a zvlášť když je – když byl –
nedospělý! Ale řeknu ti, že to bylo – že to byl hrozný pohled – – a já na to do
smrti nezapomenu, i kdybych byl ještě sto let naživu!“
Ticho, které po těchto
Cizincových slovech nastalo, bylo delší a tísnivější než všechny předchozí
odmlky v tom celém vzrušeném hovoru.
A nejen Rejholec tam za
zástěnou v doupěti, ale i hoši Rychlých šípů ve svých nepohodlných úkrytech
byli rozrušeni na nejvyšší míru tím, co z úst Cizince právě vyslechli. Tak
ubohý Dymorák se tedy opravdu již nikdy domů nevrátil! Teď to mají tedy
skutečně potvrzené!
Zahynul zde, kdesi v
rozlehlých a členitých půdních prostorách Kocouřího hrádku, zemřel tady hlady a
vyčerpáním, bez pomoci, ač ho lidé hledali – bohužel až pozdě hledali – za dva
nebo tři dny, když už jeho volání o pomoc nebylo slyšet. A snad zde na těch půdách
ani nehledali! Vždyť jeho tehdejší pronásledovatelé – kromě Jirky Dratuše, otce
Vládi – snad už zapomněli, že právě sem, zrovna do tohoto nešťastného domu
Dymorák vběhl. A Dratušův otec ve svém nerozumném chlapeckém zděšení a strachu
pořád váhal říct pravdu, a bylo čím dál tím později – – až pak již bylo pozdě
docela!
A teď Rychlé šípy s
Losnou ve svých úkrytech horečně přemýšlejí.
Uvažovat chladně, rozumně
a jasně ani dost dobře nelze, tak jsou ze všeho rozčilení. Úvahami, co teď bude
asi následovat po tom chmurném objevu – i vědomím, že tady někde, snad jen
několik desítek kroků od nich spočívají hrůzné pozůstatky někoho, kdo byl kdysi
dávno právě takovým chlapcem jako jsou oni dnes zde, zdravým a plným života!
A v těchto zmatených
úvahách skoro až zapomínají na svůj bezprostřední úkol, kvůli němuž se tady
snad již dvě hodiny krčí ve staré haraburdí mezi troskami uprášeného nábytku,
beden, kufrů a všemožných jiných krámů: že se mají zmocnit toho vzkazu, psaného
před mnoha lety v zoufalé hrůze nešťastným Karlem Dymorákem, aby zachránili
alespoň co se dá – – a nadto že mají Cizinci a Rejholcovi doslova vyrvat z
rukou ježka v kleci, než s ním Cizinec někam navždy zmizí! Teď přichází ta
jediná příležitost – a to zřejmě příležitost poslední!
Losna i Jarka, Červenáček,
Jindra a Rychlonožka čekají na nějaký Mirkův povel k útoku – – jak se to asi
všechno začne?? – ale Mirek zatím mlčí – žádné znamení od něho nepřichází – a
tma už tady tak zhoustla, že by nějaký pohyb rukou snad ani neviděli!
Pak se zase ozývá hovor
za zástěnou. To Rejholec začíná mluvit – a mimoděk napomáhá k tomu, aby se
události pohnuly kupředu.
Ptá se Cizince: „A co teď
uděláš tam s tím… s tím, cos našel – a taky s tím, co je na tom papíru?“
„Nic!“ říká klidně
Cizinec. „Co bych s tím vším dělal? Na otce Vládi Dratuše nic žalovat a udávat
nebudu – nebudu se do toho plést – ještě by mě třeba tahali po všech možných
úřadech – a to nemůžu ve své situaci potřebovat! Já musím koukat, abych odtud
co nejdřív vypadnul – než mě tu načapají a pošlou zpátky do polepšováku!!
Zmizím někam daleko –
nějakou korunu si přece jen vydělám, když budu někde pracovat, zařídím si
výrobu ježků – a budu se mít nadlouho dobře, ne-li nadosmrti!“
Pak změnil tón řeči a
vybafl na Rejholce rázně: ,,Tak ale teď už dost řečí – a naval sem toho ježka –
a tady je ten papír za něj pro Dratuše!“ Při těch slovech zase vyndal obálku z
kapsy a ruku s ní natáhl k Rejholcovi.
A ten zalovil v kapse
kalhot, něco trochu zazvonilo – a v jeho ruce se objevil posvátný symbol
Stínadel, ježek v kleci. Ale ještě jej
Cizinci nepodával, jako
ten podával jemu obálku. Znovu opakoval úmluvu i výstrahu:
„Ale slibuješ, že mi
ježka vrátíš do příští středy!? Touhle dobou si pro něj přijdu – a pak se
navždycky rozejdeme. Ty si do té doby ježka omaluješ, poměříš, všechno si o něm
poznamenáš – měřidla jsem tu nějaká viděl – jistě jsi je štípnul v dílnách
polepšovny – co? No ale do toho mně nic není! A jen si dej bacha: každý den od
zítřka počínaje až do té příští středy tě sem přijdu zkontrolovat, jestli jsi mně
s ježkem někam nezdrhnul – i jídlo ti přitom vždycky přinesu – příští středu to
bude naposledy. Pak už se starej sám! Snad ti na cestu odtud do neznáma přinesu
i nějakou korunu. Tak – tady je hlavolam, dej sem to psaní! Možná že ho zanesu
ještě dnes Dratušovi, aby měl konečné po dlouhé době klidnou noc!“
Už když Rejholec
vytahoval ježka z kapsy, vystoupil Mirek tiše ze svého úkrytu – a ostatní
chlapci pochopili, že jejich rozhodující chvíle nadešla. A tak zde teď stáli
těsně před zástěnou – a čekali jenom na Mirkovo znamení ke vpádu do doupěte.
Znamení kupodivu nepřišlo
žádné, ale pro všechny ty, kdož na ně čekali, bylo jím to, co se stalo v
nejbližších vteřinách: Mirek jediným pohybem odhrnul zástěnu a prudce vskočil
do prostoru za ní se slovy, určenými Rejholcovi: „Nikam nic neponeseš – my sami
Vláďovi to psaní přineseme!“
Přitom se vrhl na
Rejholce a snažil se mu vyrvat ježka z ruky, Zároveň s ním vtrhli do doupěte i
ostatní hoši Rychlých šípů a Losna – a vzápětí vypukl krátký, ale nelítostný
boj šesti chlapců, zastupujících dobro, proti dvěma vychytralým šejdířům.
„Ke všem ďasům – co tady
chcete – vy mizerové – Rychlošípáci – mizerové – “ vykřikl vztekle Rejholec,
když se po vteřině překvapení a úleku vzchopil k obraně i k zlořečení zároveň.
A na Cizince volal: „Nedávej to psaní těm lotrům – nedávej – schovej ho do
kapsy rychle – jak nám to seberou – je konec!!“
„Co si to dovolujete, vy
raubíři – – !?“ řval poděšeně i zlobně zároveň Cizinec. To již se však válel po
zemi a Jarka s Losnou mu dolovali psaní nešťastného Dymoráka z kapsy, kam je ve
zlomku vteřiny ještě stačil bleskurychle ukrýt. Zmítal sebou přitom na
všechny strany, ale
Rychlonožka mu seděl na nohou, aby se nemohl příliš pohybovat.
„Už mám – – !“ vykřikl
pak vítězně Losna a vytáhl Cizinci z kapsy obálku. Protože Cizinec se zoufale
bránil a rukama ustavičně po psaní chňapal, podal Losna obálku Rychlonožkovi a
ten ji okamžitě ukryl v kapse. Přitom ztratil rovnováhu a skutálel se z vyhazujících
Cizincových nohou na zem. Ale dopis byl zachráněn.
„Vy supové – – vy bídáci
– všechno jste nám zkazili – naše plány nám chcete zkazit!!“ křičel sípavým
hlasem Rejholec během zápasu s Mirkem, Jindrou a Červenáčkem. „Celá Stínadla na
vás poštveme – uvidíte – aúúú – nekruť mi rukou, ty jeden rváči…“
Něco zazvonilo o cihlovou
podlahu a po ní se kutálel ježek, kterého Mirek právě vykroutil Rejholcovi z
ruky. Ten však stačil ještě do ježka kopnout – a hlavolam s hlasitým cinkotem
letěl kamsi do tmy, mimo dosah světla petrolejky.
„Tak – a teď si ho
hledejte – vy lupiči!“ s úlevou, ale nenávistně křičel Rejholec. „V životě ho
už nenajdete!“
Červenáček se vrhl s
rozžatou baterkou do tmy za hlavolamem, zakopl o ležící půdní trám a upadl.
Zase však jako pružina vyskočil a volal: „To bychom měli krátký život,
kdybychom do jeho konce ježka nenašli!! Podívej se, ty jeden plantážníku – tady
je – už ho držím, už ho nesu – podívej, všichni se podívejte…!“
Vynořil se ze tmy, s
rukama černýma od sazí a prachu, jak jimi šmátral po podlaze, snad století
nemetené – ale držel v nich to, po čem dychtilo již mnoho a mnoho Vontů – a pro
co bylo už svedeno tolik bojů: ježka v kleci! Držel jej pevně, oběma rukama,
jako by se bál, že se zase ještě něco stane, co by je o něj připravilo.
Cizinec i Rejholec, pořád
ještě v sevření ostatními, viděli, že vše je ztraceno – a zvolna se vzdávali
odporu. Jejich pokusy o vysvobození slábly, až ustaly docela a Rychlé šípy s
Losnou je posléze pustili. Oba zde teď stáli proti Rychlým šípům a Losnovi bez
pohnutí, s rukama zaťatýma, z očí jim sršely blesky hněvu, nenávisti i zuřivosti
a z úst jim splývala slova zloby a urážek – – ale to teď nemohlo jejich
přemožitele přivést z míry. Ať si zuří a nadávají –
papír i ježek jsou jejich
– nemožné se stalo skutkem, plán, tak nejistý a choulostivý, se povedl!
Pak Cizinec přestal zuřit
a jeho hlas zněl sklesle, když se zeptal:
„Co teď s námi budete
dělat…? Na mne asi poštvete policií – viďte – ale já zmizím ještě dnes, tu
radost vám neudělám, abyste mě viděli, jak mě odtud odvádějí v želízkách!“
„Můžeš tu klidně zůstat –
aspoň pro dnešní noc ještě!“ odpověděl mu Mirek. „My tě udávat nebudeme – však
ona si tě policie stejně za pár dnů najde, když se sám dobrovolně nevrátíš do
toho ústavu, odkud jsi zdrhnul! To by ostatně bylo to nejrozumnější, co bys
mohl udělat! Doučíš se tam svému řemeslu – a pak budeš svobodný a volný, jako
jsou všichni ostatní slušní lidé – a jako jsme i tady my!
Žádné strachy nebudeš
muset mít – žádné schovávání se, žádné lekání při každém šramotu, že už ti je
policie v patách…“
Cizinec hleděl na Mirka
nevraživě, jeho rady se mu asi moc nezamlouvaly. Potom se však zeptal: „A co
stane s tím – s tím – s tou věcí, co je v tom koši?“ A máchl přitom rukou kamsi
do tmy.
„Nestarej se o to –
podáme o tom zprávu na policii sami!“ hovořil Mirek. „A jestli chceš, řekneme
tam, že jsi ten objev učinil ty – – že je to tvou zásluhou, ten nález!“
„Nechci!“ vykřikl
Cizinec. „To ne! To nechci! Vykašlu se na takovou zásluhu – všechno by to se
mnou bylo ještě horší! Už nikdy o tom všem nechci ani slyšet, ani o tomhle
hrozném baráku ne – v životě na ty strašné doby tady strávené nezapomenu! Nikde
ani slůvko o mně neříkejte a já zase ani slovo nikde a nikomu neřeknu, co jsem
tu našel – a co bylo v tom papíru! Ten Vláďa Dratuš může být klidný – i ten
jeho nemocný táta!
Mohl jsem se mít dobře,
kdybych toho ježka dostal na proměření a mohl ho pak vyrábět a prodávat – no,
plán mi nevyšel – vy jste mi to všechno zkazili – tak je konec všemu!“
„Je vidět, že jsi v jádru
přece jen dobrý člověk!“ smířlivě a uznale řekl Mirek, „když nechceš dělat
Vláďovi Dratušovi a jeho otci ještě dodatečně nějaké starosti a potíže! A místo
výroby toho ježka si jistě vymyslíš něco jiného, co jednou budeš moct vyrábět a
prodávat. Teď ale mysli radši na přítomnost!
Podívej se – přišel jsi
dnes asi o oběd, nebo co to mělo být v tom hrnku – viděli jsme tady kocoura
jako hrom, který ten hrnek shodil – náš Červenáček ho zvedl a postavil na stůl,
než jste přišli. Musíš mít asi pekelný hlad – co? My ti tady dáme nějaké
peníze, co s sebou máme – ještě teď můžeš jít dolů do krámů koupit si housky a
salám, nebo tak něco…“
Vybrali mezi sebou
všechny drobné i menší papírové peníze – a Cizinec viděl, že to postačí nejméně
na dvoudenní stravu, nebude-li moc utrácet. Přesto však vzal peníze od Mirka
neochotně a s podivným nasupeným výrazem ve tváři. Co to je proti tomu, kolik
ztrácí tím, že mu právě uklouzla ohromná příležitost vydělávat si výrobou ježka
v kleci!
„A co řeknu já Vláďovi
Dratušovi?“ zlobně volal Rejholec. „On teď mohl mít ten papír, kvůli kterému
měl takový strach a já – já mohl mít ježka v kleci a mohl jsem se stát nejmíň
členem Pětirady u Uctívačů ginga, ne-li dokonce Velkým Vontem! Rozhodně se Uctívači
ginga mohli stát vůdčí partou Stínadel, kdyby ježka dostali!
Všechny plány jste mně
zkazili – – vy – vy – – !“ Začal opět zuřit a chystal se k proudu dalších
nadávek a proklínání Rychlých šípů – ale Mirek jej zarazil:
„Tvoje plány byly
nedobré, nepoctivé, založené na vydírání vyděšeného Vládi Dratuše. Nikdy by ti
ježka v kleci pro tvého kamaráda dobrovolně nevydal, kdyby se nebál, že ten
nešťastný papír nepřímo zabije jeho otce! Taky Uctívači ginga by hlavolam nikdy
nedostali do rukou! O nic jsme tebe ani je nepřipravili! Učinili jsme vše jen
po právu, zachránili jsme, co se dalo – a tu záchranu nejvíc potřeboval chudák
Vláďa Dratuš! Jestli je v tobě jen trochu slušnosti, musíš to uznat. A Uctívači
ať jsou rádi, že jsme jim zachránili jejich posvátný strom – vzpomínáš si,
viď?“
Rejholec zarytě hleděl do
země a mlčel, ale Mirek jej přesvědčoval dále: „Nemusíš si dělat starosti, co
řekneš Vláďovi Dratušovi! Dáme mu papír nešťastného Dymoráka i ježka v kleci
sami, neobávej se! Vždyť jen kvůli tomu jsme podnikali všechno pátrání, kvůli
tomu jsme se ocitali v tolika nebezpečích při svých výpravách k vám do
Stínadel! Co bychom s těmi věcmi dělali, když jsme je šťastně dostali do své
moci, než že je Vláďovi honem honem doneseme, aby už měl jednou pokoj! Bude jen
rád, že to tak úžasně šťastně dopadlo – co by ti prosím tě měl vyčítat? Myslím,
že mu nebude ani trochu vadit, když tě už víckrát nikdy neuvidí!
Tak – a teď odcházíme – a
rovnou do kůlny Žlutého květu. Jsem přesvědčený, že tam Vláďa Dratuš je a
netrpělivě čeká na náš příchod!“
Pokynul Cizinci i
Rejholcovi rukou a otočil se k odchodu.
Ostatní Rychlé šípy a
Losna jej mlčky následovali. Oba výrostci, obraní o věci, s nimiž měli takové
nečisté plány, hleděli za nimi zlobně a nepřátelsky – ale to již věděli, že do
nové rvačky se s touto přesilou pustit nelze. Zůstali tady stát v mihotavém
světle petrolejky nehybně a mlčky, až jim jejich přemožitelé zmizeli ve tmě
vrzajícího schodiště.
Stínadelské uličky,
průchody, schůdky a plácky již tonuly v hluboké podzimní temnotě, jen matně
osvětlované zelenavou září plynových lamp, když rozrušení, a přece tak šťastní
a spokojení chlapci Rychlých šípů s Losnou spěchali do kůlny Žlutého květu se
svou kořistí.
Vláďu Dratuše tam nalezli
na plochém klubovním voze, stísněného ve své samotě a strachu. jak výprava
Rychlých šípů do Kocouřího hrádku dopadne. A když je teď viděl, jak vpadli
dovnitř radostně, hlučně a s rozjásanými tvářemi, pochopil ihned, že dopadla dobře.
A přesto, když seskočil z plošiny vozu – aniž by použil schůdky a běžel jim
vstříc, volal: „Tak co – máte? Máte??“
A Rychlonožka jen v
bezmezné radosti vytáhl z kapsy obálku s tím strašným papírem a podával mu ji
se slovy: „Tady to máš, to tvoje mučidlo – je konec tvým strachům! Nečetli jsme
to, jak jsme ti slíbili – a přece známe jeho strašný obsah! Cizinec to četl nahlas
Rejholcovi – a my v úkrytech chtě nechtě poslouchali!“
Vzápětí pak přistoupil k
Vláďovi Červenáček a obřadně mu podával ježka v kleci. Řekl přitom: „Zachránili
jsme ho a vracíme do rukou, do kterých patří!“
Vláďa Dratuš se přestal
usmívat. Zíral jako bleskem zasažený na podávanou mu obálku i na ježka v kleci
– a v jeho jemné tváři se zase zračilo to staré vzrušení, strach a neklid,
nejistota.
„Tak vy – vy už tedy víte
všechno – – a nemusím už před vámi nic zatajovat!“ mluvil těžce. „Teď tedy už
víte, že tím posledním pronásledovatelem Dymoráka byl můj otec – a že vlastně
on zavinil jeho smrt. Do poslední chvíle jsem vám to nechtěl říct – a pořád
jsem si myslel, že se to nějak utají; proto jsem taky žádal, abyste mně slíbili,
že obsah dopisu nebudete číst…“
„Neboj se – my
neprozradíme nic!“ uklidňoval ho Mirek. „A Rejholec bude mlčet taky – už proto,
že se bude obávat, abychom my na něj neprozradili, jak ti hrozil, a že chtěl
hlavolam svěřit docela neznámému přivandrovalci bůhvíodkud – a že si dělal zuby
na funkci Velkého Vonta! Opravdu se neboj!“
Za Mirkovy řeči Vláďa s
nepřítomným výrazem v tváři vzal od Červenáčka hlavolam a schoval jej do kapsy.
Ale obálku s dopisem ponechával nadále v napřažené Rychlonožkově ruce. A když
ten mu ji nyní znovu podával, vykřikl Vláďa zoufale: „Ne – ne! Nebudu to číst
znovu – nechci tu hrůzu už nikdy číst znovu ještě jednou – stačilo mi to
tenkrát, když to sem ten lotr přinesl!
Nechci to – nechci –
Mirku – schovejte to, nebo to zničte, spalte – ale já už to nechci ani vidět –
ani to vzít znovu do ruky!“ Zakryl si obličej oběma rukama a ve vzlykotu
zašeptal: „Ubohý nešťastný Dymorák – – a ubohý můj táta, který dodnes zkouší
tak strašné výčitky za svoji vinu! Snad jimi trochu odčinil tu svou hroznou nerozumnost,
kterou tenkrát provedl!“
Pak se odmlčel, Mirek
převzal od Rychlonožky obálku, ukryl ji ve své kapse a Vláďa již klidnějším
hlasem pokračoval: „Teď když je hlavolam zase už u mne, je moje situace docela
jiná. Dnes odpoledne byli u mě zástupci Modrých ulic a ptali se, zda je to
pravda, že na mně ježka někdo vylákal. A že by se přidali ke Žlutému květu a hlasovali
by pro nás, kdyby to pravda nebyla! Ale ve Sběrači to prý četli – a tak abych
řekl sám, jak to je – a ježka abych jím ukázal. Řekl jsem jim, aby přišli zítra
– a že uvidí! Nemohl jsem přece vědět, jestli ježka dnes přinesete!“
„Dobře jsi udělal!“
souhlasil Mirek. „Zítra ať si klidně přijdou třeba celá Stínadla!“
„A ta ostuda pro Sběrače,
až bude muset napsat, že hlavolam je v rukách Velkého Vonta – a že ho nikam
nezašantročil!“ liboval si Jindra.
„Teď jen mám pořád ještě
strach – – co bude tam s tím – – s tím košem na půdě Kocouřího hrádku…“ začal
se opět děsit Vláďa.
„Jak se to zařídí? Má to
tam zůstat zapomenuté? Nebo by se to snad mělo ohlásit někde na úřadech? Mohli
byste mít sami potom nějaké nepříjemnosti, kdyby se rozkřiklo, že jste o tom
věděli – a nikde nic nehlásili!“
„Máš pravdu – o tom jsme
zatím ještě ani nepřemýšleli – neměli jsme na to ani čas – víš?“ zamyšleně
mluvil Mirek. „Vždyť je to snad teprve hodina, kdy jsme se to všechno sami
teprve dověděli – a jsme z toho opravdu ještě celí zkoprnělí! Ale nech to na
nás – nějak to už sami zařídíme – a ty se zatím tady s Losnou starej o vontské
věci a abyste vyhráli boj – – a udrželi si ve Žlutém květu Velké Vontství!
Modré ulice vám jistě přivedou další přívržence!“
Chvíli ještě rozmlouvali
o boji tam na půdě Kocouřího hrádku a pak se hoši Rychlých šípů rozloučili a
spěchali na Druhou stranu.
Kdo ví, co ještě prožijí,
než se tam dostanou! Ve Stínadlech i teď v pozdních hodinách večerních bylo
pořád ještě více než rušno!
Následující dny pak byly
nabité dalšími velkými i menšími událostmi a příhodami.
Ve Stínadlech se
především rozkřiklo, že Velký Vont má ježka v kleci přece jen doma – a že jej
předvede všem nevěřícím zástupcům různých ulic, aby se přesvědčili. Mnozí
žehrali na Sběrač, že pustit do světa nehoráznou lež, když napsal, že Vláďa
Dratuš ježka nemá a že jej někomu dal!
Rychlé šípy i Vláďa a
Losna ovšem věděli, že to náhodou lež ani omyl nebyly – – vždyť ježek byl
skutečně po několik týdnů v rukou Rejholce! Ale nic k tomu nedodávali – a
rozhorlené Vonty ponechávali v jejich domněnce, že Sběrač přinesl zprávu
přinejmenším nepravdivou, když už ne úmyslně vylhanou.
Rychlé šípy byly při tom,
když Vláďa Dratuš ježka v kleci asi padesáti zástupcům různých stínadelských
ulic a part v přecpané kůlně předváděl. Nechyběli mezi nimi ani členové
Uctívačů ginga, Dabinelovci, byli tu i Fred a Křivák z Rezavých klíčů, dále dva
největší rabiáti z Modré hvězdy a jiní a jiní. Také pověstná parta Mirka Daneše,
která způsobila kdysi Rychlým šípům takové utrpení, končící záhubou jejich
věrného klubovního psa Bubliny, zde byla zastoupena několika členy.
Vláďa pod pevnou ochranou
Losny a několika nejsilnějších členů Žlutého květu stál na plošině vozu a držel
hlavolam v ruce. A když kdosi z party Trosečníků vykřikl: „Jen jestli je ale
ten ježek pravý?
Jestli je to on??“ Vláďa
předal hlavolam do rukou Losnovi a ten začal zvolna, těžce, ale přece jen
úspěšně vydobývat ježka osten po ostnu z klece. Toto byla velmi vzrušující
chvíle – vždyť nikdo z přítomných zástupců ulic tento div – o kterém se jen
slýchalo – nikdy neviděl!
A Losna byl vzrušený
dvojnásob! Nejen proto, zda se mu podaří po tak dlouhé době ježka z klece opět
osvobodit, aby nevěřící pochybovače přesvědčil, ale také proto, že takto už
stál před Vontskou radou jednou – dávno dávno – v kostele svatého Jakuba, kdy
měl být zvolen Velkým Vontem, podaří-li se mu ježka z klece vyjmout.
A podařilo se tehdy – ale
vzápětí přišla pohroma – vpád Mažňákova otce do obřadního prostoru – ukořistění
hlavolamu a jeho ztráta v bezedném bahnu stoky!
Nestane se i dnes něco
podobného, neuvěřitelného, strašného? Ale ne – ne – dnes je tu snad bezpečno –
a Losnu střeží nejvěrnější členové Žlutého květu – a od ostatních jej nadto
odděluje jednometrová výška vozu, na němž se svými věrnými stojí, zatímco
všichni ostatní jsou dole…
A Jindra Hojer,
ovládající dokonale návod k vyndávání ježka, který mu tak učaroval, že se ho
tenkrát naučil nazpaměť z deníku Jana Tleskače, polohlasně teď začal
předříkávat postup vyjímání, ač toho nebylo Losnovi zapotřebí: „Když natočíme
nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece nejširším jejím otvorem,
posuneme ježka do poloviny výšky klece…“
Potom za několik minut
napjatého ticha, kdy bylo slyšet jen Jindrův šepot, cinkání ježka o stěny klece
a trochu rychlé dýchání Losny, byl najednou ježek venku – a ležel na jeho levé
dlani.
„Tak co – je pravý?“
vykřikl do rozmáhající se obdivné vřavy přítomných Vláďa – ale nikdo, kromě
nejblíže stojících Vontů, jej snad ani neslyšel. Pochvalný radostný křik se
najednou změnil v nadšený zpěv bezeslovné válečné písně Vontů.
Druhá událost se pak
strhla ještě při této příležitosti. Když se křik utišil a zpěv zvolna dozníval,
promluvil Vláďa Dratuš ke shromáždění trochu pohnutým a rozechvělým hlasem:
„Oznamuju vám, že už nechci být Velkým Vontem! Nebudu vám říkat své důvody – –
ale – ale navrhuju Stínadlům za sebe náhradu – je to zde vedle mne stojící
Otakar Losna. Jak mnozí z vás víte, už jednou se měl stát Velkým Vontem,
zvítězil tenkrát ve svatojakubském kostele – je to Vont dobrý a energický –
vedl by Stínadla dobře!“
Po těch slovech se ozval
mírný, trochu neochotný potlesk od zástupců Modrých ulic – zřejmě neradi
ztráceli Vláďu jako Velkého Vonta – ale také výkřiky nesouhlasu z míst, kde
stáli Uctívači ginga, Dabinelovci a členstvo Modré hvězdy i jiných part. A jak
by ne!
Každá z těchto skupin
počítala s tím, že Velký Vont vzejde z jejích
řad – – a teď má Velké
Vontství zůstat nadále u Žlutého květu – a bez volby!!
Bylo zřejmé, že
následující dny budou perné a plné rozepří.
Posléze bylo dohodnuto,
že tedy budou volby – a to ode dneška do dvou týdnů.
Během následujících
několika dnů se také vypravila do Kocouřího hrádku úřední komise na základě
oznámení, které za Mirka a za ostatní Rychlé šípy učinil ředitel školy, do níž
Mirek chodil.
S komisí museli jít do
Kocouřího hrádku také Rychlé šípy i Losna a Rejholec. Byl s nimi sepsán obšírný
protokol, do něhož vypověděli, jak se o nešťastném koši na půdě dozvěděli a
Rejholec nadto ještě jak se seznámil s Cizincem. Po tom na půdě Kocouřího hrádku
zbylo jen prázdné doupě s několika kusy starého oděvu a prádla.
Z chlapců vlastně nikdo
nevěděl, kde koš je, ale pracovníci komise sušárnu prádla brzy našli. Hoši tam
nesměli. Museli zůstat v prostoru před doupětem, čemuž byli jen nesmírně rádi.
Pak se k nim vrátil ze
sušárny jeden z pracovníků, a ukázal jim slovníček, v koši zřejmě také
nalezený. Uprostřed sešitku byly dva listy vytržené. Útržky listů ještě tkvěly
na drátcích, jimiž byl slovníček sešitý. Nešťastný Dymorák listy asi vytrhl,
aby je snadněji protlačil skulinou mezi stěnou a dnem koše, když celý slovníček
asi nebylo možné dostat ven.
Úředník komise se na nic
již neptal – neměl ani potuchy o tom, že chlapci nějaké listy ze slovníčku
viděli – ba dokonce že je Rychlé šípy mají uložené v klubovně. Ale co by komu
pomohly – dávno ztracený život Karlu Dymorákovi už stejně nikdo nemůže vrátit…
Na deskách sešitku byl nápis
„Slovíčka – němčina – Karel Dymorák“!
„To je všechno – “ řekl
úředník chlapcům. „Teď se všichni vraťte domů – nebo do školy – kdybychom ještě
něco od vás potřebovali, tak si vás zavoláme!“
Zakrátko potom přinesly
noviny malou úřední zprávu, že čirou náhodou byly objeveny pozůstatky chlapce
K. D. z ulice Nad Javorkou ve Stínadlech, který při veselé honičce s
kamarády(!!) se jim ukryl žertem ve starém koši kdesi v podstřeší jistého
starého domu. Kamarádi o něm asi nevěděli, za ním zapadlo nešťastnou náhodou
víko – a on uvnitř zahynul hladem, zimou a vyčerpáním. Následovalo několik
varovných slov, aby si rodiče děcka lépe hlídali – a aby je poučili, co vše se
může při hře stát!
Jen někteří starší
obyvatelé Stínadel z okolí Javorky si tak trochu pamatovali, že kdysi nějaký
hoch odtud odněkud zmizel a už nikdy více se nenalezl. Ale ani si nepamatovali
jeho jméno. Vždyť tomu bylo již tak dávno, co se to stalo, snad před třiceti či
ještě více lety!
Nepadlo žádné obvinění
kohokoliv – a výčitkami po celý život sužovaný otec Vládi Dratuše, zřejmě
jediný zde žijící poslední účastník té události – si mohl alespoň trochu
oddychnout! Konečně mu nehrozí žádné vyslýchání na úřadech, nebo snad dokonce
soudech!
Ostatně – čin se stal v
jeho nezletilém věku a nadto i jinak byl dávno promlčený.
Pro Rychlé šípy bylo nyní
již vše jasné. Po předminulé návštěvě v kůlně Žlutého květu u Vládi Dratuše – a
po vyslechnutí rozhovoru mezi Cizincem a Rejholcem nebylo vlastně nic, co by
zůstalo bez vysvětlení.
Již věděly, proč se Vláďa
tak hrozně obával toho psaní, jež mu Cizinec v kůlně tehdy předložil, věděly,
jaké cíle sledovali Cizinec i Rejholec s psaním Karla Dymoráka i s hlavolamem.
I smysl té hrozné věty „mrtvý už promluvil“ se vysvětlil…
A tak Rychlým šípům nastal
jeden veliký a přetěžký úkol: vydat nové číslo TAM-TAMU a vše v něm vypsat co
nejúplněji, ale přitom tak opatrně, aby neprozradily otce Vládi Dratuše, že on
byl vlastně – i když neúmyslně – hlavním viníkem hrozné smrti Karla Dymoráka –
a také aby na sebe neprozradily, že vědí o celém tom nešťastném případu mnohem
více, než se ví na úřadech!
Po krátké zprávě v
novinách si Plíhalovci pospíšili s vydáním Sběrače.
Bratrstvo Kočičí pracky v
něm vyjevilo, že jeho zděšení, o
němž psali ve svém
předchozím čísle, nezpůsobila zapomenutá noční košile na půdě, jak se jim
posmíval TAM-TAM, ale náhodné objevení a otevření koše! Teď, když se o tom
psalo už i veřejně v novinách, může to prý Bratrstvo ve Sběrači napsat také.
Jinak ve Sběrači nebylo nic zajímavého.
Ale Rychlé šípy
sestavovaly pro svůj sedmý TAM-TAM obšírné vylíčení, jak k celé té otřesné
události došlo. Chlapci opatrné popisovali, jak Karla Dymoráka kdosi hnal na
půdu Kocouřího hrádku.
Nenapsali ovšem, že ten
kdosi byl otec Vládi Dratuše! A Vláďa Dratuš že prý o tom něco věděl od svého
těžce nemocného otce, který mu příhody z dávných let vyprávěl. A proto ten
Vláďův strach, aby případné úřední vyšetřování po letech teď tatínkovi
nepřitížilo, neublížilo.
„Ano – to je dobře – tak
je to dobře napsané a vysvětlené!“ hovořil při sestavování TAM-TAMU nad řádky,
nanečisto Mirkem načrtnuté, rozvážně Jarka. „Ale Mirku – – jak chceš vysvětlit
čtenářům to hlavní: co bylo v tom dopise, který Cizinec Vláďovi v kůlně Žlutého
květu předložil – a co měla znamenat ta slova, že mrtvý už promluvil? Nemůžeš
přece napsat, že to psaní bylo vlastně obžalobou Vláďova otce, doklad jeho
hrozné viny!? To bychom ho prozradili!
A když to tam nenapíšeš,
tak jak vysvětlíš, proč že měl Vláďa Dratuš z toho psaní takový strach, že
chtěl za něj dát i ježka v kleci, a tím i svou funkci Velkého Vonta?“
Tohle byly ovšem velmi
pádné otázky, a Mirka – i všechny ostatní Rychlé šípy – při sestavování
TAM-TAMU velmi tížily, než chlapci připadli na jakžtakž přijatelné vysvětlení,
kterým by řekli vše – a přitom na otce Vládi Dratuše nic neprozradili. A tak
čtenáři v novém TAM-TAMU pak mohli číst:
„V tom papíru, co Cizinec
Dratušovi předložil, bylo toho ještě mnohem více, než co mu jeho otec o celém
tom neštěstí pověděl – a dopis psal sám Karel Dymorák. Proto také Rejholec mohl
pronést tu hroznou větu, že mrtvý už promluvil!
A Vláďa Dratuš dostal
velký strach, že by vše jeho tatínka ještě více v jeho těžké nemoci rozčililo,
kdyby se mu dopis dostal do rukou, jak Cizinec pořád vyhrožoval. A tak se
snažil dopis od Cizincezískat za každou cenu, ale Cizinec jej nechtěl dát za
nic jiného než za ježka v kleci, i když mu Vláďa nabízel místo ježka veliké peníze,
které by sehnal. A tak se Vláďova hrůza jen pořád zvětšovala – až nakonec jí
podlehl – a ježka v kleci po Rejholcovi Cizinci poslal.“
Po tomto nejobtížnějším
vysvětlovacím odstavci pak v TAM-TAMU následovalo barvité a vrcholně vzrušující
líčení zápasu mezi Cizincem a Rejholcem proti Rychlým šípům a Losnovi na půdě Kocouřího
hrádku, kde nakonec ježek v kleci i Dymorákův dopis pro Vláďu Dratuše
ukořistili a zachránili.
„Teď je již s Vláďou
Dratušem tedy zase všechno v pořádku,“ končila zpráva v TAM-TAMU. „Jeho tatínek
se pomalu uzdravuje – a Vláďa se vzpamatovává ze všech těch strachů o něho, jež
prožil… a ujímá se zase s dřívější chutí a zápalem stínadelských záležitostí
své funkce Velkého Vonta.
A my, členové Rychlých
šípů, jsme šťastní, a hrdí na to, že jsme už podruhé mohli zasáhnout ve
prospěch dobra a spravedlnosti, že už podruhé jsme mohli zachránit stínadelského
posvátného ježka v kleci z rukou lidí nedobrých – a vrátit ho tomu, kdo má v
této době právo držet jej u sebe: tím je právoplatně zjara zvolený Velký Vont
Vláďa Dratuš!
Zažili jsme sami všeliké
ošklivé chvíle – boje, ústrky a posměchy – – i sám Vláďa Dratuš se na nás tehdy
ještě rozhněval, když jsme mu nabídli pomoc v jeho úzkostech, jejichž pramen
jsme ovšem neznali a on nás tvrdě odmítal! I mnoho chlapců a děvčat na naší
Druhé straně bylo proti nám, Sběrač nás zesměšňoval – a kdekdo nám radil a varoval
nás, abychom Vláďu nechali na pokoji a jeho osudu!
Ukázalo se, že my měli
pravdu – a naše vytrvalost v pátrání že nakonec přinesla nečekané výsledky i
objevy.
V nejbližších týdnech
budou ve Stínadlech nové volby Velkého Vonta. Pevně věříme, že Žlutý květ s
Vláďou Dratušem v čele v nich opět zvítězí a Vláďa Dratuš že ve funkci Velkého
Vonta setrvá i nadále.
Nejsme Vontové, ale
končíme heslem Vontské rady: Žlutá je barva naše!! Neboť žlutou barvu má i ten
kvítek, který podél domů ve Stínadlech zjara všude roste – a který je znamením
dobra, cti a spravedlnosti. Vaše Rychlé šípy.“
Psaní TAM-TAMU načisto a
přepisování textů na rozmnožovací blány i pak tisk samotný si vyžádalo mnoho
práce. Ale když TAMTAM konečně vyšel – a to v počtu již 300 výtisků, nestačily
ani ty a Rychlé šípy musely pracně ještě dalších padesát kusů přitisknout.
Pan ředitel školy
nelitoval papíru ani blan na tisk, protože Rychlé šípy stačily do TAM-TAMU
otisknout i podmínky nové mezitřídní soutěže na druhostranských školách, kterou
vymyslely – a na jejímž rozšíření mu hlavně záleželo.
Čtenáři o tomto čísle
svorně prohlašovali, že takový TAM-TAM zde ještě nebyl, třebaže i čísla
předchozí byla vždy velmi zajímavá.
Rychlé šípy sklízely
pochvalu a uznání ze všech stran – a leckdo z těch, kteří jim kdysi radili, aby
se do věcí Vládi Dratuše nepletly, když si to nepřeje se jim nyní přicházeli
omluvit…
Dny ubíhaly a blížila se
doba vánoční, ale zájem o osud nešťastného Karla Dymoráka – i vůbec o všechny
věci stínadelské na Druhé straně neutuchal.
Rychlé šípy musely psát
další TAM-TAMY a v nich odpovídat na různé dotazy hochů a děvčat, jak to vše
bylo tam na Kocouřím hrádku, jak probíhala bitka v Cizincově doupěti a kdo to
vlastně asi byl, jak ten dům vypadá – a podobně.
Červenáčkovi se podařilo
při jedné z pozdějších cest Kocouří hrádek vyfotografovat pro klubovní kroniku,
a když se to Druhostraníci dozvěděli, nedali pokoj, až Červenáček pořídil
několik fotozvětšenin snímku domu a vystavil je v různých obchodech, kde ho prodavači
znali.
Výkladní skříně s
vyvěšeným Kocouřím hrádkem, který na fotografiích vypadal mimořádně nevlídně,
ba až strašidelně, pak po celé dny obléhali hoši i děvčata, přičemž celou tu
nešťastnou historii znovu a znovu probírali. Někteří hoši tvrdili, že jejich
rodiče znali několik podobných případů zmizení někoho – – jehož pozůstatky se
nalezly až po mnohých letech, na neuvěřitelných místech. V jedné knize se prý
psalo, jak nevěsta těsně před svatbou si prohlížela své svatební šaty ve veliké
skříni v komoře, dveře za ní náhle zapadly – a nešťastnou dívku tam našli
udušenou za několik dnů.
Mezitím ve Stínadlech
probíhaly neobyčejně rušné předvolební boje a Vontská rada po dohodě s
nejsilnějšími skupinami rozhodla odložit volby až na dobu povánoční. Rychlé šípy
do těchto vnitřních věcí Stínadel nezasahovaly, ale Losna je pravidelně
informoval o průběhu celého dění.
Vláďa Dratuš trval na
tom, že již Velkým Vontem nechce být, částečně snad po poradě se svým otcem,
který by se nejraději ze Stínadel odstěhoval někam daleko do jiné čtvrti města.
Název „Kocouří hrádek“ se před ním nesměl ani vyslovit, tím méně aby kolem toho
domu někdy v životě ještě šel!
Losna ještě spolu s
Vláďou Dratušem podnikli ve Stínadlech několik pěkných drobných věcí. Pomohli
usmířit dlouhodobý spor mezi pláckem U smolného sudu a partou Vontů z
Plaveckého náměstíčka, uspořádali sbírku pro rodinu s malými dětmi, která
vyhořela – a vyhlásili konání slavnosti Večer světel, třebaže výročí události,
podle níž tato akce kdysi vznikla, na prosinec právě nepřipadalo.
Ale v každé domácnosti už
bylo plno vánočních svíčiček na stromeček a Losna s Vláďou toho využili.
Slavnost se vydařila! Snad v každém okně, za nímž bydlel nějaký hoch nebo
děvče, hořela do zimního večera svíčička, někde i v barevném lampiónku
vlastnoruční výroby. V ten večer byl pohled na Stínadla mimořádně kouzelný, A
hoši Rychlých šípů, kteří se v ten den vydali do kůlny Žlutého květu a tu
záplavu světýlek cestou všude viděli, uvažovali, jak by něco podobného zavedli
i u nich, na Druhé straně.
Mezi Dabinelovci a
Uctívači ginga panovaly urputné boje. Uctívači nemohli Dabinelovcům zapomenout,
že jim chtěli podřezat v jejich svatyni posvátný klubovní strom gingo. A dost
ulic, jejichž náčelníci se svým členstvem váhali, na čí stranu se při volbách
přidat, se stále víc a více rozhodovalo přihlásit se pod vedení Žlutého květu.
Neboť zatímco jinde byly jen samé hádky, výhrůžky a násilí, Žlutý květ si
získával mysl Vontů svým rozumným klidným jednáním a pěknými akcemi.
Jen samotný Večer světel získal
Žlutému květu řadu dalších ulic a plácků. Z nedalekých Modrých ulic to byl
Tmavý průchod, Belmutka, Nadpotoční ulice, Komáří kout, a Ruda Šaflíř ujišťoval
Žlutý květ, že s ním půjdou i nadále věrně jeho uličky Na černém blátě,
Švejdarova, Pod lucernou i Modřenka. Ale také již i další a další uličky a
zákoutí se daly slyšet, že půjdou se Žlutým květem, až to vypukne.
Domovní vrata, stěny
ohrad, sloupy svítilen i přízemní okna domů byly polepeny různými výzvami a
popsány barevnými křídami.
Dabinelovci slibovali
hory doly ulicím, které se k nim přidají, především však prý silnou ochranou
před násilím jiných part – – a různé pěkné akce, jež prý už vymysleli a
připravili, jen je spustit, až volby vyhrají!
Uctívači ginga nabízeli
cosi podobného, ale také navíc ještě list ginga, v celofánu zalepený, pro
každého člena každé ulice, která k nim přistoupí! Mít vlastní list ginga, to
bylo silné lákadlo pro mnohé Vonty, neboť v celém městě a daleko široko nerostl
nikde jinde strom ginga, než právě zde, ve Stínadlech, ve svatyni Uctívačů
ginga.
A nic podobně báječného
nemohli nabídnout rozmrzelí Dabinelovci!
Zima toho roku byla
podivná, bez sněhu i bez mrazů – jen studené deště padaly na moře stínadelských
střech a stříšek – a tak obvyklé zimní zábavy a sporty tentokrát příliš
neodváděly pozornost od volebních zápasů.
Rychlé šípy si
připravovaly pěknou vánoční nadílku, a volné dny chlapci prožili na několika
výpravách za město, také však ve své útulné klubovně, kde sepisovali události
posledních měsíců do kroniky klubu. Nadto měli velmi mnoho práce se svou
Soutěží přátelství, kterou původně navrhli jen pro své dvě školy, do nichž
chodili, ale jež se rozrostla a ujala i na dalších druhostranských školách.
Byla to opravdu pěkná a
zajímavá soutěž – a co více: vyvolávala nadšení nejen učitelských sborů, ale i
žactva samotného, což se jindy zpravidla nestává…
Měsíc leden byl té
podivné nijaké zimy skoro jarní! Sněhové přeháňky – pokud přišly – byly krátké
a nevydatné, sníh zmizel z ulic během jedné či dvou hodin a zůstalo po něm jen
mokro. Občas se nad městem rozzářilo i slunce – a kdyby lidé neměli doma kalendáře
a noviny s datem vydání, nikdo by snad ani nevěřil, že je leden – a do jara že
je ještě velmi, velmi daleko!
A taktéž ten památný
lednový den, na který připadly s konečnou platností volby nového Velkého Vonta,
byl zase kupodivu tak jarní, chvílemi podmračný, ale hned opět plný slunce,
jako by i on chtěl přispět k té veliké události svým příznivým počasím!
Vontská rada, sestávající
většinou ze starších Vontů, kteří nebyli v žádném sdružení ulic, připravila už
den předtím odsvěcený zrušený kostel svatého Jakuba na konání voleb. Byly omyty
staré historické bedny a bedničky, sloužící za stoly a sedátka, na staré zrezivělé
skoby s hřebíky ve stěnách a sloupech byly zavěšeny jako osvětlovací tělesa
četné barevné lampióny. Vzadu mimo hlavní chrámový prostor stále ještě ležel
pod okny zpuchřelý ochoz, po němž se kdysi řítilo a nechtěně klouzalo dolů
Bratrstvo Kočičí pracky s Červenáčkem.
Před kostelem stál,
přebíhal a vlnil se ohromný dav obyčejných Vontů, sem do kostela měli přístup
jen náčelníci ulic a Vontská rada.
Jako čestnou výjimku a
jen „pro nepopíratelné obrovské zásluhy o záchranu ježka v kleci“, jak bylo
doslova řečeno ústy dosavadního Velkého Vonta Vládi Dratuše, směli se voleb
účastnit také hoši Rychlých šípů, ač nebyli ze Stínadel! A byl zde ovšem i
Otakar Losna, jako dosavadní zástupce Velkého Vonta, což bylo podle pravidel
přípustné a samozřejmé.
Po uklidnění hovoru, když
do ticha v kostele jen zvenčí matně zazníval mohutný zpěv bezeslovné vontské
písně, opakovaný vždy znovu a znovu, začal Vláďa Dratuš rozechvělým hlasem
jednání:
„Zahajuji mimořádné
zasedání Vontské rady, svolané za účelem zvolení nového Velkého Vonta.“ Pak
nastalo několik vteřin ticha.
Nikdo nepromluvil. Každý
ještě čekal na slavnostní zahajovací formuli.
A ta přišla. Vláďa Dratuš
ji začal slovy: „Buďme svorni!“
„Žlutá je barva naše!“
zvolalo shromáždění.
„Nevyzraďme nic, co
víme!“ pokračoval Velký Vont.
„Mlčenlivost chrání nás!“
odpověděli ostatní.
Tím zahájení skončilo.
Předchozí napjaté ticho se změnilo v šum, a ozývaly se zvuky odsunovaných
beden, jak na ně až dosud stojící Vontové nyní usedali. A Vláďa Dratuš opět
začal hovořit:
„Vontská rado – a
přítomní náčelníci ulic a skupin! Na jaře loňského roku jste mi prokázali tu
čest, že jste mne zvolili Velkým Vontem. Snažil jsem se plnit své úkoly, jak
jsem uměl nejlíp – a jak nejdéle jsem mohl. Pak přišlo něco – – stalo se něco,
co mi bralo všechnu sílu k výkonu tak významné funkce!
Vy sami jste to na mně
pozorovali, často jste mi moje ochabování zle vytýkali – ale to něco, co na mne
dolehlo, bylo silnější, než veškerá moje vůle! Dnes už tedy snad všichni víte –
i když ne zcela přesně a ne zcela vše – co to bylo, když jste se mnohé mohli
dočíst v časopisu TAM-TAM, který píší zde přítomné Rychlé šípy. Ale po tom
všem, co jsem prožil, a po ztrátě důvěry mnohých ulic ke mně – vzdávám se
funkce Velkého Vonta a žádám vás, abyste si zvolili nového! Již jednou měl se
stát Velkým Vontem Otakar Losna, můj dnešní zástupce. Doporučuji vám, abyste ho
dnes tedy zvolili opět jako tenkrát, kdy – – jak si pamatujete – vyhrál souboj
o tu funkci nad Mažňákem, ale neměl už možnost se jí ujmout, když Mažňákův otec
vnikl sem mezi nás a ukořistil Losnovi ježka v kleci.“
Vláďa skončil, ale
vzápětí prudce povstal ze svého místa Dabinel a vášnivě zvolal: „Jen žádné
radění! Žádné doporučování, žádné navrhování! Jsem pro to, aby se volilo tak,
jak se má: která parta má nejvíc přívrženců – a to se dá podle seznamů, co
Vontská rada má tady na stolech před sebou snadno zjistit – z té ať se Velký
Vont zvolí! Moc pochybuju, že tou nejsilnější skupinou je Žlutý květ, odkud je
Losna!“ Vláďa Dratuš se dvěma přísedícími Vonty nahlédl do papírů na bednových
stolech a pak odpověděl: „Máš pravdu, Dabineli – nejsilnější skupinou až
donedávna byli Uctívači ginga! Ale díky Modrým ulicím, které se během
posledních týdnů přidaly k nám, jsme stejně silní my, Žlutý květ! Jak zde ze
seznamů vidím, Uctívači ginga mají jen o jedenáct členů víc než Žlutý květ! Ale
podle pravidel se ty skupiny, mezi nimiž není větší rozdíl než dvacet členů, považují
za rovnocenné. Jsme tedy s Uctívači rovnocenní! Tak jak rozhodnout?
Nevím, jaké zásluhy o
Stínadla mají Uctívači ginga, nebo jejich kandidát na Velké Vontství. Ale zde
přítomný Losna už jednou zvítězil v boji o tu funkci – a sice tím, že znal
tajemství, jak Jan Tleskač vyndával ježka z klece! Dnes by měl zvítězit tím, že
pomohl zachránit ježka v kleci z nepovolaných rukou v Kocouřím hrádku!“
Na ta slova vyskočil ze
své bedny v přítmí Vont silně hranaté postavy a vykřikl: „Ano – – pomohl
zachránit ježka z nepovolaných rukou – to je pravda – ale kdo ježka těm
nepovolaným rukám předal – he? Sám ty, Velký Vont! Proto se Losna nejvýš zasloužil
jen o tebe, o tvou záchranu před pomstou celých Stínadel – a tuhle zásluhu mu
tedy nemůžeme počítat jako zásluhu o Stínadla!
Navrhuju, aby se mezi
Losnou a mnou coby náčelníkem Uctívačů ginga rozhodlo tak, jak se vždycky
rozhodovalo, když byli dva kandidáti z rovnocenných skupin: nechť se stane
Velkým Vontem z nás dvou ten, kdo má v ruce nějakou stínadelskou zajímavost,
nebo o ní aspoň ví jako jediný – a může jí obohatit naši vontskou historii!“
„A máš ty takového něco?“
zeptal se Vláďa Dratuš stísněným hlasem. Vývoj jednání se začal ubírat jiným
směrem, než očekával – a Vláďa se obával, že Velké Vontství zřejmě přejde k
Uctívačům ginga.
„Mám! To víš že mám!“
sebevědomě prohlásil náčelník Uctívačů.
„Tady je výzva k ochraně
a pomoci příslušníkům časopisu Sběrač od všech Dabinelovců – a také plánek, vše
psané a kreslené Dabinelovou rukou, když na Sběrači chtěli, aby nám zničil náš
strom gingo! To je doklad historické špatnosti, vrcholného nepřátelství, jaké
nemají ve Stínadlech obdoby! A to je tedy ta naše stínadelská zajímavost – a
tou bychom volby měli vyhrát!“
„Nevím, co je na tom
zajímavého!“ kysele pronesl Dabinel. „To byl jen náš válečný tah proti vám!
Kdyby vás bylo napadlo něco podobného proti nám, nerozmýšleli byste se taky
jistě moc dlouho a něco nám provedli! V boji se vše dovoluje, boj se nemůže
vést v rukavičkách!“
Také celá řada náčelníků
ulic souhlasila s Dabinelem, že výzva k pomoci a plánek nejsou vlastně ničím
příliš zajímavým – a nechtěli je proto uznat jako požadovanou „zajímavost“.
,,No – co má tedy Žlutý
květ? Čím on se může pochlubit?“ hněvivě volal náčelník Uctívačů.
„My – no – my nemáme nic
– – !“ rozpačitě mluvil Vláďa Dratuš. Ale tu povstal Mirek Dušín a se
zdůrazněným údivem se zeptal:
„Jak to, že nemáte nic??
A co ten dokument, byť tak hrozný i smutný zároveň, co nám předal do úschovy
Losna na půdě Kocouřího hrádku, když byl ukořistěn Cizinci? Dokument, který
mluví o posledních chvílích života nešťastného Karla Dymoráka, zmizelého před
několika desetiletími a nalezeného teprve nyní?? To není nic??“
Při těch slovech vytáhl z
kapsy náprsní tašku a z té opatrně vyňal obálku se dvěma složenými listy
zetlelého papíru, popsanými Karlem Dymorákem v největší hrůze jeho posledních
hodin života.
Rychlé šípy viděly, jak
Vláďa Dratuš přivřel oči, aby psaní neviděl – – a jak si i uši zacpal, aby
neslyšel, když Mirek začal číst.
Jméno Dratuš, v
Dymorákově psaní několikrát použité, Mirek opatrně nahradil jménem, které si
vymyslel, aby přítomní nepoznali, že pronásledovatelem byl Vláďův otec. A byl
také připraven dopis nevydat z rukou, kdyby si jej snad někdo z přítomných
chtěl prohlédnout a přečíst sám.
Nic takového se však
nestalo – obsah čtených řádků byl příliš otřesný, než aby měl někdo odvahu vzít
ten papír vůbec do rukou a nějak jej kontrolovat.
Ale už povstává Otakar
Losna a pevným hlasem se ptá:
„Považujete tento dopis
zasvěcence smrti za dokument, který mne opravňuje, abych se při rovnosti sil
mezi Uctívači ginga a Žlutým květem stal Velkým Vontem?
Údivný šepot přítomných se
zvolna měnil na polohlasný hovor, jak se jednotliví účastníci mezi sebou
vzájemně dohadovali. Začaly se zvolna zvedat ruce k souhlasnému hlasování. A
další přítomní se přidávali – až snad všichni, kromě Dabinelovců, Uctívačů a
rabiátů z Modré hvězdy, byli pro zvolení Losny.
A tu povstal Vláďa Dratuš
– nyní již zase sebevědomý a klidný – předal Losnovi obřadně do rukou ježka v
kleci a provazem svázaný stoh vontských kronik, s tou nejstarší vespodu – a
řekl mu: „Všichni – nebo skoro všichni – souhlasíme s tím, abys byl Velkým
Vontem!
Otakare Losno, veď
Stínadla moudře a spravedlivě, buď pevný a rozhodný, jaký Velký Vont má být – a
jací byli většinou všichni tvoji předchůdci!“
Pak mu podal ruku a pod
zešeřelou klenbou kostela se ozval potlesk a jásot – a k Losnovi přistupovali
mnozí náčelníci ulic, aby mu blahopřáli. Losna se usmíval – ale už to nebyl ten
vždy tak trochu nesměle a dobrácky vyhlížející chlapec, jak jej Rychlé šípy
znaly do této chvíle, ale opravdu pevný a hrdě se tvářící Vont. To právě svěřená
funkce dodala jeho tváři takový důstojný výraz.
Jeho nástupní řeč byla
krátká, ale jadrná: „Děkuji vám všem, kdo jste mne Velkým Vontem zvolili. Budu
se snažit vést Stínadla tak, abyste byli všichni se mnou spokojeni, i
Dabinelovci a Uctívači ginga, i Modrá hvězda a snad ještě i jiní odpůrci. Velmi
rád vyslechnu všechny rady, návrhy a nápady kohokoliv, i toho nejmladšího
Vonta! Nepřipustím, aby měl kdokoli pocit křivdy, bezmocnosti a
nespravedlnosti. Nechci být vaším pánem, ale služebníkem! Tak slibuji při památce
Vojtěcha Vonta tím končím! Buďme svorni!
Nevyzraďme nic, co víme!
Žlutá je barva naše!“
Pochvalný křik a jásot
byl mu odpovědí, až se změnil v hromovou sílu vontské písně beze slov. A ten
jásot i zpěv se pak přenesly i tam ven, před kostel, když Vontská rada vyšla s
Losnou uprostřed na schody před vchodem a jeden z jejích mluvčích oznámil
výsledek voleb.
Zástupy čekajících
rozjásaných Vontů zmáčela sněhová přeháňka, která se strhla nad Stínadly právě
v době, kdy uvnitř kostela začal volební obřad. Ale teď vysvitlo do ulic
slunce, zase tak podivně jarně zářící, i když byl leden – a vše tonulo v jeho
vzácném oslnivém svitu.
A náčelnicí i řadoví
Vontové z Modrých ulic, kteří se tak přičinili o posílení Žlutého květu, vedli
si nadšeně nového Velkého Vonta v doprovodu Vládi Dratuše a Rychlých šípů
tentokrát nikoli do kůlny Žlutého květu, ale k nim, do Modrých ulic, odkud
Žlutému květu přišla ta posila.
A věděli dobře, proč je
vedou právě tam! Tušili a toužebně čekali na to, co tam Losna s Rychlými šípy
uvidí! Jen ale honem – honem – než slunce zase zajde – – než dlažba z modrých
dlažebních kostek oschne pod jeho září z mokra po roztálém sněhu!
Snad jednou či dvakrát do
roka se taková příležitost naskytne, aby byla modrá dlažba v těch uličkách tak
čerstvě mokrá, a nebe tak do modra vysmýčené – a slunce přitom tak naplno
zářící!
Ano – ano – dorazili sem
včas, aby to viděli! Šli zvolna Karmelitánskou ulicí, Sedmikřížovou, Zelenou
bránou, přes Komáří kout, Želví uličkou – a všude, všude mokré kostky modrého
dlažebního kamene, v nichž se ještě navíc shlíželo šmolkově modré nebe, v záři
slunce doslova svítily nepopsatelně modrou září.
A ta se rozlévala do
všech stran – i do skla oken v domech – modř dlažby i oblohy byla všude – –
slavnostní, jedinečná, nevylíčitelná modrá krása – ten „modrý zázrak“, jak se
tady tomu vzácnému jevu říkalo – a vítala nového Velkého Vonta.
Dospělí lidé v ulicích i
z oken vyhlížející se usmívali, vždyť i oni čekali na těch několik minut té
nádhery, tak řídce se vyskytující.
A Mirek řekl Losnovi a
Vláďovi Dratušovi: „Modrá obloha – – čistá a jasná, plná slunce – – to je
znamení dobré pohody, co k vám
oběma přichází! Ta modrá
záře tady – ten modrý zázrak, jak se tu říká, se zase brzy ztratí, až mraky
zakryjí slunce a dlažba až uschne – ale ta dobrá pohoda ať ve Stínadlech na
dlouho – dlouho vydrží!
Nechť se vám vaše práce
ve Stínadlech daří – a nic špatného a zlého se tady už nikdy nepřihodí! Přejeme
vám to zplna srdce!“